úterý 6. března 2018

Únor

Ahoj všem!
Nějak se mi zastesklo po mém starém, dobrém blogu.
A chuť, zachumlat se do deky, uvařit si kávu a zase po dlouhé době něco napsat, podpořila skutečnost, kdy mi za poslední měsíc říkalo několik na sobě nezávislých lidí, že mě moc rádi čtou, ale že teď už moc nepíšu. 
Rozhodla jsem se tedy, že s psaním zase začnu. Že se do toho zase pořádně obuju, až mi skončí zkouškové. A to se minulý pátek stalo. Skončilo poslední zkouškové v mém životě. Už mě čeká jenom napsaní diplomky a se školou bude nadobro šmitec.
Vím, že se říká nikdy neříkej nikdy, ale já mám studií tak moc plné zuby, že můžu směle říct, že už mě nikdy nikdo na žádnou další školu nedostane.
Poslední dva měsíce mé školní docházky jsem už fakt "mlela z posledního". Uvědomila jsem si, že v oboru, který teď studuju, vlastně asi nechci pracovat, což mi moc motivace nedodávalo.
A do toho hledání práce -  v lednu jsem absolvovala dva docela šílené pracovní pohovory. Vůbec jsem nevěděla, čí jsem, a hlavně co budu a co chci na jaře dělat.
Jak už to tak ale často bývá, věci se ale vždycky nějak vyřeší.
A mně jednoho dne na konci ledna přistála v mailu fajn pracovní nabídka.
Na konci března tedy nastupuji do nové práce.
Sice se jedná tak trochu o sezónní záležitost a na podzim tedy budu opět muset řešit, "co dál", ale je to práce v cestovním ruchu (což jsem chtěla), v srdci Českého Švýcarska a hlavně - bude mě bavit. Jupí!


V únoru jsem sice řešila spoustu věcí spojených se školou a s posledními zkouškami, mimo to jsem ale stihla i hodně příjemných věcí.

Například běžkovýlet do Krknonoš.  
Hučela jsem do přítele už asi sto let, abychom vyrazili na nějaký pořádný běžkařský výlet do našich nejvyšších českých hor. A v únoru se mi to konečně poštěstilo!
Vydali jsme se do Harrachova. Špindl nebo Pec sice nabízejí o něco lepší trasy, ale to už je pro nás na jednodenní výlet docela z ruky. A nakonec byl i Harrachov fajn.

Pomineme-li začátek našeho výletu...

Vystoupili jsme v děvět ráno z auta na harrachovském parkovišti. Měli jsme to asi kilák pěšky k lanovce na Čertovu horu, kterou jsme měli vyjet na vrcholky.(a odtud pak pokračovat na běžkách) Během toho kilometru se do mě dala šílená zima. Nějak jsem podcenila oblečení, nebo spíš nečekala, že bude teplotní rozdíl mezi našim domovem a horami tak vysoký.
Naštěstí byl v dolní stanici lanovky sympatický ski bar, takže jsme zašli dovnitř a já jsem se zahřála teplým cappucinem. Když jsme poté nasedli na lanovku, strašně jsem se bála výstupu z ní. Tím, že jsem měla strach, že při výstupu spadnu, jsem si to asi přivolala, takže jsem opravdu spadla. A to na nejtvrdší ledovou plotnu v celých Krkonoších!
No...sbírala jsem se ze země dobrých pět minut, pravé stehno mě bolelo jak čert. Udělala jsem si obří modřinu, která ještě týden poté hrála všemi odstíny fialové a modré. Poslední, na co jsem měla náladu bylo, jet dvacet kilometrů na běžkách.
Za pár minut jsem se ale vzchopila - vždyť jsem si tenhle výlet tak přála!
A nakonec bylo těch dvacet kilometrů naprosto skvělých.



Pokud byste se chtěli inspirovat a vyrazit do Harrachova na běžky než začne jaro, naše trasa je ZDE.

V polovině února mě navštívila má úžasná kamarádka Káťa. Vzhledem k tomu, že od sebe bydlíme hodně daleko, se vidíme málo, ale když se vidíme, tak to stojí za to.
A protože u nás Káťa nebyla poprvé a České Švýcarsko + Lužické hory už tím pádem docela zná, vzala jsem jí tentokrát k sousedům do Saského Švýcarska.
Měly jsme štěstí na krásné počasí, no pohleďte. 


  
V únoru jsme se taky konečně naživo poznaly s Pájou, s níž jsme se už dlouho navzájem sledovaly na Instagramu. A tloukly jsme se do hlavy, že jsme to neudělaly už dřív - bydlíme od sebe sotva 5km a máme tolik společných zájmů!
A myslím, že nejsem jediná, kdo má z našeho seznámení radost - já mám novou kamarádku, Brenda zase ženicha.:D


V tomto měsíci se mi, navzdory občasným mrazivým dnům docela pěkně běhalo. Občas mě sice zazlobila nějaká část těla (tentokrát pro změnu záda a achillovka.:D), ale spíš to bylo proto, že mi daná část těla ofoukla. Stačila pak trocha hřejivé masti, deka či teplé ponožky a vše bylo zas ok.


V mém "sportovním životě" se ale v únoru stalá zcela zásadní věc - začala jsem opět pravidelně cvičit jógu. 
V józe jsem takový věčný začátečník. Cvičila jsem před pár lety, když jsem byla na semestr na Taiwanu a pak na Erasmu ve Finsku, ale vždycky, když jsem se vrátila domů, jsem s tím sekla.
Protože mám v souvislosti s jógou velkou spoustu poznatků a myšlenek, nebudu teď o ní více psát a věnuju jí samostatně jeden z příštích článků.

Docela se mi dařilo (a stále ještě daří), zkoušet nové recepty na různé zdravé dobroty, ať už slané nebo sladké. O tom ale také hodlám udělat samostatný článek.:D 


Co se mi ale poslední dobou moc nedaří, je čtení. Od té doby, co bydlím s přítelem, čtu míň. A jeho vina to rozhodně není, to spíš moje "lenost".
V únoru jsem přečetla akorát knížku Lži století, na kterou mě na Instagramu nalákala Aneta. Baví mě různé konspirační teorie, takže jsem tuhle knihu musela mít.
V první půlce se rozebírají právě různé události z 20. a 21. století (vražda Kennedyho, zavedení eura a spol.) a právě různé "alternativní" teorie a úhly pohledu, co/jak/proč bylo.
Druhá půlka knížky je věnovaná osobnímu rozvoji - přesněji řečeno tomu, že ať už se nám děje cokoliv, měli bychom vždy hledat příčinu v sobě samém.
Upřímně řečeno, první půlka knížky, na kterou jsem se těšila, mě trochu zklamala - některé "teorie" na mě byly docela složité a musela jsem je číst víckrát, abych je pochopila. A když už jsem pochopila, nevěděla jsem, zda jim věřím.
Ale ta druhá půlka, ta byla moc moc fajn, byť takzvané "motivační" či "seberozvojové" literatuře obecně moc nehodluji.:-)


To je pro dnešek všechno. Myslím, že to stačí - už tak je článek pěkně dlouhý a já moc děkuju, pokud jste dočetli až sem. 
Únorové shrnutí zakončím krásnými slovy od Jelaluddina Rumiho (přestože jsem byla na gymplu docela dobrá na češtinu, nějak nedokážu říci, zda se jedná o citát, báseň či úplně jiný útvar), které už jste mohli vidět před pár týdny u mě na Instagramu.
Doufám, že to po mě přečtete. 


Mějte se moc krásně a hezky si užijte březen. 
V. 

2 komentáře:

  1. Verčo, jsem moc ráda, že ses k blogy vrátila. Ráda čtu Tvé články a těším se na pokračování blogu.
    S tou školou to máš teda zapeklité. Vím, že se Ti moc nelíbilo na bakalářském studiu, ale čekala jsem, že na tom navazujícím budeš spokojená. Šla jsi na něj plná nadšení a očekávání. Každopádně jsi dobrá, že jsi školu dokončila, i když se asi v budoucnu budeš věnovat něčemu jinému. Přesto bych byla ráda, kdybys alespoň v krátkém článku zhodnotila studium, celkem mě to studium v zahraničí zajímá.
    Gratuluji k nové práci a přeju Ti, aby sis vybrala dobře a byla spokojená. Věř, že každá zkušenost se bude hodit.
    Přeji příjemný a pohodový vstup do prvních jarních dnů a těším se na další články :-).
    R + K

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Ráďo, moc děkuji za hezký komentář.

      Jen s mým studiem bych to ráda upřesnila - bakaláře jsem dělala v Hradci Králové, management cestovního ruchu.
      Nelíbil se mi vysokoškolský život a bydlení na koleji, (mám ráda domov, nejsem "párty" člověk...) ale škola jako taková byla úplně skvělá. Zaprvé mě studium moc bavilo, zadruhé mi dala Univerzita Hradec Králové spoustu možností(a koneckonců i peněz) vycestovat 2x na půl roku do zahraničí, za což jí moc vděčím.
      Takže na mojí bakalářskou univerzitu jako takovou mám jen a jen dobré vzpomínky.:-)

      I teďka, o IHI Zittau nemůžu říct nic špatného. Škola je zaměřena opravdu hodně na mezinárodní management a práci v mezinárodních firmách a za to, že v tomhle oboru nechci pracovat, škola nemůže. (Jen já jsem si to měla uvědomit trochu dříve.:D)

      Každopádně článek o celém studiu určitě napíšu.:-)

      Také se měj moc hezky a užívejte s Kili první záchvěvy jara.

      Vymazat

Moc děkuji za každý komentář!