neděle 2. září 2018

Já & sport v těhotenství - 2. trimestr

Ahoj všem,
tak už mi začal třetí, poslední trimestr těhotenství a je tedy na čase, abych napsala něco málo o tom druhém.
Můj druhý trimestr probíhal bez komplikací a problémů. Jsem za to moc a moc vděčná, vím, že to není samozřejmé, a tak ťukám na dřevo a pevně doufám, že tomu bude tak i nadále.

Druhý trimestr, to byly v podstatě měsíce červen, červenec a srpen.

Červen byl pro mě asi nejaktivnějším měsícem z celého těhotenství. (byla jsem ve 4. měsíci) Nebylo ještě takové vedro jako v červenci a v srpnu, navíc jsem chodila do práce od 9 do 17ti hodin, takže jsem tam velmi často jezdila na kole. (12km tam, 12km zpět) Občas jsem popoběhla a nebo aspoň vyrazila na procházku s Brendinkou.
V té době jsem měla nahoře maximálně 1-2 kila, takže mě ještě neomezovalo žádné břicho.
Za tenhle měsíc jsem naběhala asi 60km a na kole najezdila něco přes 200.

V červenci a v srpnu se mi prodloužila pracovní doba do 18ti hodin. Ta jedna hodina v práci navíc byla neskutečně znát, najednou člověk přijel z práce domů a "už nic nestihl", protože byl večer. (Chodím spát těhotná-netěhotná kolem 21. hodiny) Snažila jsem se to aspoň kompenzovat brzkým vstáváním a nějakým tím pohybem po ránu - buď jsem se chodila proběhnout, cca 5-8km, nebo jsem šla aspoň na procházku s Brendou.
Ty ranní běhy jsem si docela oblíbila. Předtím jsem běhání před snídaní úplně nesnášela a teď, když mnohdy nebyla jiná možnost, jsem mu docela i přišla na chuť. Většinou jsem si před ním dala cappucino a kus něčeho sladkého (banán, řádek čokolády..) a potom pořádnou snídani.

První týden v červenci jsme byli v Beskydech, o tom byl tady celý článek. Za tři dny jsme našlapali přes 50km, zdolali Radhošť, Pustevny, Lysou horu... bylo to krásné. Druhý den v Beskydech (to byl nějaký 18-19 tt) jsem na túře úplně poprvé pocítila Karličky pohyby v břiše.
Teda..."něco" jsem cítila už dny předtím, ale tentokrát jsem si byla fakt na 100% jistá, že to je to ONO.
Myslím, že to rozhodně nebyla náhoda - buď nám tím dávala najevo, že se jí Beskydy líbí a že bude po mamince a tatínkovi malá horalka, no a nebo to byly první známky protestu.:D Ale jsem optimista a věřím v první možnost.


Pár dní po návratu z Beskyd jsme vyrazili na kole na Luž, to je od nás tam a zpět nějakých 45km. V místní horské chatě mají výbornou česnečku a je to už taková naše tradice, že na ní minimálně 1x do roka na kole zajedeme. Tentokrát mi to už ale dalo docela zabrat (hlavně cesta tam, kdy člověk jede víceméně pořád do kopce), tak jsem si říkala, že to byla asi poslední větší vyjížďka pro tento rok.
Od té doby jsme sice na kole ještě párkrát byli, ale jednalo se spíš o rovinkatější výlety typu Kytlice, Zlatokop.


Srpen, ten byl ve znamení naší svatby. Měli jsme jí jedenáctého a moc moc moc se vyvedla. Kromě velkého veselí a krásných chvil s blízkými lidmi to ale taky znamenalo hodně starostí a práce, takže na ten sport už bylo energie méně. A to nemluvím o vedrech, která skoro celý červenec a srpen panovala.:D


Když se podívám do tabulek Garmin connect, běh byl většinou 2-3x týdně. Tempo pomalé, vzdálenost 5-8km (v srpnu spíš už 5 než 8:D) Poslední dobou ho už ale ubývá a ubývá a spíš ho nahrazuji těmi procházkami. V podstatě celé těhotenství se snažím, nachodit denně minimálně 10 000 kroků a kompenzovat tak aspoň trochu to, že mám sedavou práci. Někdy se mi to nepovede, ale většinou, když mám volno (a to teď mám už díkybohu hodně), nachodím bez problémů 20-30 tisíc.


Samozřejmě jsou dny, kdy se mi nechce a nedělám vůbec nic. :D Ale já jsem člověk přirozeně aktivní (někdy možná až moc) a tudíž není takových dnů mnoho. Ale - znova musím připomenout a zaklepat na dřevo, že jsem neměla žádné komplikace. V opačném případě by to tak jednoduché nebylo.

Se sportem a aktivním žitím blízce souvisí i strava... občas se mě lidé ptají, jestli mám nějaké kuriózní těhotenské chutě. A pak jsou zklamaní, když řeknu, že po okurkách se šlehačkou či omítce ze zdi fakt netoužím.
Ale jinak, jinak jím hodně. Jakože fakt hodně. Před otěhotněním jsem vážila 55 kilo a když lidé, kteří mě tolik neznali, viděli, kolik toho dokážu sníst, většinou nechápali, kam se to do mně vejde a jak je možné, že jsem tak hubená. Ale díky tomu, jak obří jsem měla výdej, jsem si to prostě mohla dovolit.
Teďka mám výdej menší než dřív, ale porce, ty nějak zůstaly stejné... (#stayotesánek prostě:D). Naštěstí se to na mně zas až tolik nepodepsalo, asi mám za svůj život dost nastartovaný metabolismus.
Každopádně, pořád jím "ta svoje" jídla - hodně ovoce a zeleniny, ovesné kaše, řecké jogurty, tmavé pečivo, kuřecí maso... sem tam ujedu a řekla bych, že ujíždím mnohem více, než před otěhotněním. (třeba včera jsem měla asi po pěti letech brambůrky!) Dřív jsem byla hodně na sladké, ale teď se nejvíc můžu utlouct po jídlech typu burger, pizza apod. Stejně to ale většinou dopadá tak, že si daná jídla děláme domácí a tudíž jsou o něco zdravější, než ta z restaurace. (pizza je z tvarohu a špaldové mouky apod.) 

Nyní jsem na začátku 29.týdne a nahoře mám asi 6 kilo. Myslím, že by mohlo být hůř. Ale neříkám, že se netěším, až zase obléknu svoje džíny velikosti 34. :D


Myslím, že sport v těhotenství je rozhodně žádoucí, samozřejmě pokud to zdraví dovoluje.
Trošičku reguluje ta přibraná kila, eliminuje vznik těhotenské cukrovky, ale především (a to je úplně nejvíc nejdůležitější) přispívá k dobré náladě.

U té těhotenské cukrovky bych se ještě zastavila. 
Kdo byl těhotný, asi ví, že se koncem druhého trimestru chodí na test, který její případný výskyt odhalí. Jedná se o poněkud nepříjemný test, který spočívá v tom, že musíte přijít do ordinace po ránu na lačno, kde vám odeberou krev. Když jsou hodnoty na lačno v pořádku, dají vám vypít roztok 75g (!!!!) glukózy. A následně odebírají krev po hodině a pak po další hodině a z toho zjišťují, zda gestační diabetes máte či nikoliv.
Údajně jím trpí cca 5% těhotných, rizikové jsou lidé s diabetem v rodině, obézní či špatně se stravující ženy, riziko roste také s věkem. A neléčená těhotenská cukrovka může mít nehezké následky pro miminko.
Já jsem tohle všechno věděla a strašně moc jsem na ten test nechtěla jít. Fakt jsem se s tím nervovala asi měsíc. Korunu tomu nasadil zážitek, kdy jsem se asi 3x snažila objednat do děčínské laboratoře, kde se odběry provádí a pokaždé mě kvůli něčemu jinému poslali do háje a byli dost nepříjemní.
Začala jsem tedy vážně přemýšlet o tom, že bych na test nešla.
Můj důvod?
Test mi přišel dost "drsný". Už jen to, dojet do vedlejšího města na lačno, pro mě představovalo životní výkon. No a vypít ten drink, to mi přišlo úplně nechutné. Tolik cukru nepozřu pomalu ani za týden, natož na jeden zátah? Nechtěla jsem něco takového prostě cpát do svého těla...
Navíc, ani trochu nejsem riziková skupina. Jsem (na dnešní dobu) dost mladá (budoucí) maminka, žiju hodně aktivně, nejím úplně blbě, v naší rodině nikdo cukrovku nemá... zkrátka, snažila jsem se přesvědčit paní doktorku, jestli tam fakt musím.

A jaká byla odpověď? 

Inu, bylo mi řečeno, že samozřejmě nemusím. Žijeme ve svobodné zemi, nikdo mě nemůže nutit do ničeho. Následně však paní doktorka začala tahat z rukávu historky, jak známá známé, taky sportovkyně, taky mladá, taky s dobrými stravovacími návyky, cukrovku měla. A tahle taky a tamta jakbysmet...
Když jsem slyšela "reálné" příběhy lidí, kteří žijí podobně jako já a cukrovku měli, rozhodla jsem se, že to martýrium tedy podstoupím. I když byla v mém případě pravděpodobnost fakt malá, nechtěla jsem to riskovat. Nakonec jsem se objednala do laboratoře v Novém Boru, kde byli narozdíl od Děčína fakt milí a ochotní.
Ten test byl pěkný hnus, ale upřímně, čekala jsem to asi 1000x horší.
A dopadl dobře, cukrovku nemám.:)

Uuuf, to jsem se zase nějak rozepsala. Díky, pokud jste vytrvali a dočetli až sem!
A budu ráda, pokud napíšete do komentářů, jak jste to měli se sportem ve druhém trimestru těhotenství Vy a jak se vám (ne)líbil test na cukrovku.

Mějte krásné skoroužpodzimí dny! 
V. 

pondělí 16. července 2018

Minidovolená v Beskydech

Ahoj všem!
Z Beskyd jsem doma už skoro dva týdny, ale teprve teď se dostávám k tomu, sepsat cestovatelský článek. To je samá práce, diplomka... no a když pak mám nějaké to volno, spíš ho trávím aktivně než sezením u počítače.:-)

Vzhledem k tomu, že mám toto léto sezónní práci v infocentru, nemůžu si vybrat žádnou delší dovolenou. Ale čas od času se mi sejdou směny tak, že mám tři volné dny za sebou. A tak tomu bylo i pár dní před červencovými svátky. Už někdy na jaře jsme se s přítelem rozhodli, že v tomto termínu konečně vyrazíme do Beskyd.
Co se týče českých a slovenských hor, jsme tak trochu konzervativci: asi 156x jsme byli v Krkonoších, milujeme taky Západní Tatry, ani těmi Vysokými nepohrdneme... ale co se týče třeba takových Beskyd, nebyli jsme zde ještě nikdy.
Ale tentokrát jsme si řekli, že už konečně musíme! Že nepojedeme po desáté do Roháčů (i když neříkám, že mě nelákala ta výzva, zdolat v pátém měsíci Ostrý Roháč...), ale vyzkoušíme něco nového. 

Protože jsme měli na výlet pouze tři dny, z čehož nám spoustu času ukrojily sedmihodinové cesty vlakem tam a zpět, pojali jsme ho stylem "co nejvíce prochodit, co nejvíce zažít".  A povedlo se!

Vyrazili jsme v pondělí v pět ráno vlakem z Děčína do Prahy, odtud pak RegioJetem do Hranic na Moravě a dále místními osobáčky do Rožnova pod Radhoštěm. Těšili jsme se na to, jak si ve vlaku uděláme pohodičku a celou cestu si budeme vychutnávat kávu a snídani. Tu naší pohodičku nám mírně zkazil fakt, že vlak někde u Kolína nabral obrovské zpoždění, a tak jsme většinu cesty nervózně sledovali iDOS, modlíc se, abychom stihli naše navazující vlaky do Rožnova.
Nakonec se jakž takž zadařilo a pouze s půlhodinovým zpožděním jsme do tohoto malého, valašského městečka dorazili.

Náš plán na toto odpoledne byl jasný: prohlédnout si část skanzenu, dát si dobré bryndzové halušky a dojít pěšky přes Radhošť na Pustevny.
Všechno jsme splnili do puntíku.


Skanzen byl fajn, ale na můj vkus zde mohlo být trošku víc zvířátek.:-)

Kolik halušek je moc halušek? Já jsem za první den stihla dvoje, jedny na oběd a jedny na večeři. A nebo jak teď s oblibou říkám, jedny pro mě, jedny pro Karličku. :D #dontjudgeme



 ...ale zase jsme všechno poctivě spálili! (Z Rožnova na Pustevny přes Radhošť to bylo nějakých 12km a asi 800 výškových metrů.) A u sochy Radegasta stylově točili Radegast, což někteří z nás nemohli nechat bez povšimnutí.


Na Pustevnách jsme měli zabookované ubytování v hotelu Tanečnica. Co se týče vybavení, místy to tam vypadalo jak v muzeu komunismu, ALE - byla tam fajn snídaně a neskutečně milý personál a to je víc než nějaké vybavení! (Kterak jsem po zavíračce recepce zjistila, že jsem doma zapomněla sbalit zubní pastu, resp. myslela jsem si, že jí sbalil ráno Tadeáš a on si pochopitelně myslel, že jsem jí sbalila já. Zkusila drze zavolat na tísňovou linku recepce a čekala, že budu odbytá s tím, že mají zavřeno. Omyl! Paní recepční byla fakt milá, za pět minut přišla a pastu mi prodala. Málem jsem jí líbala ruce, protože bejt uprostřed Beskyd bez zubní pasty, to fakt nechceš.:)) 

Jen jsme se tam ale vyspali a druhý den ráno vyrazili na další túru. Náš původní plán byl, dojít z Pusteven přes Smrk do Ostravice. Nakonec jsme ale zvolili lehčí variantu - z Pusteven do Bílé. To bylo sice asi 25 km, ale s docela malým převýšením.
Celou cestu jsme nepotkali skoro ani živáčka a užívali jsme si krásné výhledy.



Do Bílé jsme dorazili kolem třetí odpoledne. V takové místním podniku, jež byl napůl bistro s kavárnou a napůl samoobsluha (ale bylo to tam moc pěkné!) jsme asi hodinku počkali na autobus do Ostravice.
Zde jsme měli zamluvené ubytování v moc pěkném hotelu Freud.
Od Ostravice jsme nic moc nečekali, ale nakonec jsme byli mile překvapení a našli si zde odpočinkový, potúrový program na celý zbytek dne - krásnou, veřejně přístupnou zahradu plnou dřevěných soch a Beskydský pivovárek. A po tom všem luxusní večeři v našem hotelu, kdy jsem pro jednou vyměnila halušky za kuřecí prso supreme s grilovanou zeleninou a šafránovým rizotem. Velká dobrota!

Na náš poslední den v Beskydech jsme si nemohli zvolit nic jiného než nejvyšší vrchol, královnu těchto hor, Lysou horu. U instaběžců a horalů z Ostravy a okolí jí vídám dennodenně, takže jsem pochopitelně chtěla vědět, co je na ní tak skvělého.

Vyráželi jsme po červené z Ostravice. Mapy.cz nám říkaly, že bude cesta trvat přes tři hodiny. Tyhle časové údaje většinou (zejména v Tatrách) dost předbíháme, nicméně tentokrát jsme se mu rozhodli věřit - závaží v břiše, baťoh na zádech...to nebude žádné kamzičí tempo, myslela jsem si.
Ve výsledku opravdu nechápu, kdo ty údaje na mapách.cz vytvářel, protože jsme šli opravdu na pohodu, cestou se kochali a odpočívali a na vrcholu jsme byli za rovné dvě hodiny!


Každopádně na hoře byl nádherný výhled, pohodová atmosféra, žádné davy lidí, dobrá polévka v hospodě... moc moc se mi tam líbilo. Ráda bych se sem někdy vrátila a třeba si jí i vyběhla.


Seshora jsme seběhli do Frýdlantu nad Ostravicí. Měli jsme ještě trochu času do odjezdu vlaku, což znamenalo jediné: poslední halušky! Už předem jsme si vytipovali Hospůdku pod Borovou a byli jsme velice spokojení.
Cesta domů nebyla žádná sláva - Pendolino z Ostravy sice super rychlý, ale hnusný kafe a žádný dortíky.:D No a náš navazující vlak do Děčína měl kvůli požáru u Lovosic  přes hodinu zpoždění. Ale to už byly jen takové drobné vady na kráse.

Beskydy jako takové byly boží, boží, boží.
Líbily se mi mnohem víc, než třeba Krkonoše. (I když Krkonoše taky miluju!) Asi to bylo díky tomu, že jsme zde vychytali opravdu málo lidí.
Připisujou se na pomyslný seznam míst, kam se budeme vždycky moc rádi vracet. <3

Co Vaše oblíbená místa? 
Ahooooj, V.

pondělí 11. června 2018

Já & sport v těhotenství - 1. trimestr

Ahoj všem!
Od posledního článku už uplynuly dva měsíce. Dva měsíce v mém životě, které byly plné novinek a změn.
Jednoho dne na konci března jsem se probudila a měla takové divné tušení, jako by v mém těle bylo něco jinak. To "divné tušení" bylo tak silné, že jsem ještě to dopoledne běžela do lékárny pro těhotenský test. A o půl hodiny později nevěřícně zírala na šokující-pozitivní výsledek.

Ano, mé těhotenství nebylo plánované a zpočátku to byl dost velký šok. Trvalo mi dobrých pár týdnů, než jsem se s tím "sžila". Ale teď už bych neměnila.:-)

Když jsem byla na úplném začátku, snažila jsem se hledat na internetu relevantní články o běhání (a obecně o sportu) v těhotenství, ale věřte, že jich je fakt pramálo. Nejpřínosnější je dle mě blog Aničky Těhu v běhu. Baví mě taky Bětka nebo Babeta, ale ty teď (škoda!:D) moc nepíšou.
Inu, fajn článků o sportování v těhotenství s reálnými zážitky, nikoliv s obecnými doporučeními, je na internetu jak šafránu, takže jsem se rozhodla, že i já půjdu s kůží na trh a napíšu o tom, jak jsem to v těhotenství měla se sportem já.

Už více než dva týdny spokojeně "probíhám" druhým trimestrem. Říká se o něm, že je z těch tří nejlepší... no, hodnotit to budu moct až někdy na přelomu srpna/září. 
Ten první už je ale za mnou, tak se pojďte podívat, jak jsem si ho užila po sportovní stránce.:-)


Když jsem byla úplně na začátku, věděla jsem, že rozhodně nechci přestat sportovat. Ale samozřejmě jsem také věděla, že musím zvolnit a především začít více poslouchat svoje tělo. (Ono to zní jako obří klišé, ale FAKT to tak je!) 
Samozřejmě jsem problematiku sportu (a zejména běhání) v těhotenství konzultovala se svojí gynekoložkou. A musím říct, že mám opravdu štěstí na mladou, profesionální paní doktorku, která mé sportování podpořila! Stručně řečeno mi řekla následující:
- Pokud jsem byla doposud zvyklá běhat a žít aktivně, není nyní důvod přestávat. Kdybych ze dne na den přestala, svalila se na gauč a přibrala 30 kilo, bylo by to pro mé tělo i psychiku mnohem "nezdravější"
- Rozhodně ale dávat pozor na tepovku! Zapomenout tedy na závodění, intervaly... místo toho se držet v tempu, ve kterém se budu cítit komfortně, tj. budu schopná si povídat
- Řeči typu "běháním se v břiše miminko natřásá a to mu škodí" nebo kurióznější "vždyť ho vytřeseš!" jsou naprosté blbosti! Plod je chráněný placentou, plodovou vodou a celkově mým tělem, takže se opravdu nenatřásá!
- Přímá souvislost sportu a potratu nebyla nikdy žádnou relevantní studií prokázána

Pár dní poté, co jsem se tuto velkou novinu dozvěděla, jsme s přítelem vyrazili na prodloužený víkend do Adršpachu a Orlických hor. Víkend jsme měli už dlouho zabookovaný, necítila jsem se nijak špatně, takže nebyl důvod ho rušit.
Prolezli jsme celé Teplicko-adršpašské skály, další den vystoupali na nejvyšší vrchol Orlických hor...no, zkrátka byli hodně aktivní. A bylo mi úplně dobře.


Ale netrvalo to dlouho. 
Myslela jsem si, že se mi těhotenské nevolnosti vyhnou obloukem, ale někdy kolem 7. týdne dorazily v plné síle. Jídla, která jsem předtím milovala, mi najednou začala smrdět. Z kávy, mého nejoblíbenějšího nápoje, se mi ze dne na den začal zvedat žaludek. A nevolnosti rozhodně nebyly ranní, tak jak se jim říká, nýbrž celodenní a absolutně nevyzpytatelné. 

Na běhání jsem neměla moc pomyšlení, ale vždycky, když jsem navzdory nevolnostem vyběhla, se mi udělalo mnohem lépe. 
Za duben (6-9tt) jsem naběhala asi 100km, do toho nějaké procházky a jóga. 

V tomto měsíci jsme taky s přítelem a s Brendou zdolali Milešovku, nejvyšší vrchol Českého Středohoří. 



V květnu jsem začala chodit na plný úvazek do práce. Zezačátku bylo docela těžké, skloubit docela blbou pracovní dobu, častou únavu (nevolnosti byly v té době naštěstí už lepší) a do toho další "starosti" - plánování svatby, vybírání tématu diplomky...
Na sport tedy nezbývalo moc času ani energie. 
Na druhou stranu ale, celodenní sezení v práci na zadku mi opravdu vadilo a aspoň nějaký lehký pohyb jsem potřebovala..a jak se říká, kdo nechce, hledá důvody a kdo chce, hledá způsoby. 
Tak já jsem hledala ty způsoby. 

Začala jsem občas jezdit na kole do práce (opět po konzultaci s doktorkou), 12km tam a 12km zpět, téměř po rovince. Snažila jsem se co nejvíce chodit - procházka s Brendou po ránu, další procházka o polední pauze...aspoň 10 000 kroků denně. Ne vždycky to vyšlo, ale většinou jo. 
A když bylo té energie více, tak klidně i krátké proběhnutí. (většinou tak 5-7km)

Zkrátka každý, byť krátký pohyb se počítal, protože neskutečně přispíval mé dobré náladě. (a platí to stále) 


O druhém květnovém svátku jsme taky s přítelem a mými rodiči vyrazili na jeden den do Krkonoš a prošli si známou, ale stále oblíbenou túru - Harrachov - Mumlava - Krakonošova snídaně - Labská bouda - Pramen Labe - Dvoračky - Harrachov. 
Bylo to asi 23km a mooooc se to vyvedlo. Jen ten borůvkový knedlík z Labské boudy mohl být větší.  


Jediné, co jsem fakt začala zanedbávat, je jóga a cvičení obecně. Ale vím, že její čas zase brzy přijde. 

Když se tedy za prvním trimestrem ohlédnu, říkám si, že po té aktivní stránce byl fakt fajn. 
Vše rostlo tak, jak mělo a nebylo mi tak zle, abych se nemohla hýbat - vím, že ne každý takové štěstí má a že je spooousta těhotných sportovnkyň, které by i v těhotenství aktivní být chtěly, ale z rozličných zdravotních důvodů nemůžou.  
Jsem vděčná za to, že jsem mohla (a doposud můžu) sportovat - samozřejmě s 10x nižší intenzitou, než předtím, ale věřte, že to je fakt nepodstatné. 

Myslím, že kromě omletého (byť pravdivého) "poslouchat svoje tělo" je třeba, uvědomit si ještě jednu věc - v těhotenství ten sport děláte opravdu JEN pro radost a pro svou psychickou pohodu. 
- Neděláte to proto, abyste měly vyrýsované tělo. Tenhle důvod asi přijde po porodu, ale teďka je to fakt vedlejší, protože budete kynout tak jako tak. :D 
- Neděláte to proto, abyste se zrychlily a zlepšily, nebo ba co hůř, něco si dokazovaly. Já teďka běhám po rovině tempem okolo 6:30 min/km. "Netěhotná" jsem běhala okolo 5:15 min/km. Ano, dost jsem zpomalila a pravděpodobně budu v průběhnu následujících měsíců zpomalovat dál. 
A štve mě to? 
Opravdu ne! 
Jsem ráda, že můžu "něco" dělat, že mě nic nebolí a hlavně, že se vše vyvíjí tak, jak má. A moc si přeju, aby to tak bylo i v měsících následujících.:-)

Tělo je neskutečně chytré a já pevně věřím tomu, že spokojená maminka = spokojené miminko.  
A mně k plné spokojenosti výrazně pomáhá právě aktivní pohyb. 

Co Vy a sport v těhotenství? Ano nebo ne? Co Vám dělalo dobře a co ne? 

středa 11. dubna 2018

Tip na výlet: Adršpašsko a Orlické hory

Ahoj všem!
O velikonočním prodlouženém víkendu jsem nastoupila do své nové sezónní práce, infocentra v Jetřichovicích. Ještě předtím jsme se však s přítelem rozhodli, vyrazit na malý, dvoudenní výlet, jehož cílem bylo, poznat zase o trochu víc naší vlast.

Volba padla na Východní Čechy.

Tuhle oblast mám ráda. Zaprvé jsem zde studovala, takže se sem vždycky nostalgicky ráda vracím. Zadruhé jsou zde Krkonoše a Podkrkonoší, kde jsem sice už byla 156x, ale v létě tam klidně pojedu po stopadesátésedmé, protože obě tahle místa prostě miluju a nikdy mě neomrzí. 

Tentokrát jsme se ale vydali ještě o kus východněji, a sice do Teplicko-adršpašských skal a do Orlických hor. Vzhledem k tomu, že jsme si výlet vymysleli na poslední chvíli a velikonoční víkend byl evidentně dost žádaný, měli jsme celkem omezený výběr, co se ubytování týče. 
Nakonec jsme ale našli a zabookovali Hotel U Beránka v Náchodě. V sezoně nepatří k nejlevnějším, ale my jsme chytli velikonoční akci, tak se to dalo. 

Od Náchoda jsem nic zvláštního nečekala - brali jsme ho spíše jako "strategické místo", ze kterého se bude dobře vyjíždět na výlety. Navíc jsme jím s přítelem asi před pěti lety projížděli na kole a tenkrát byl celý rozkopaný a vůbec mi to nepřišlo jako hezké město. 
O to víc jsem byla tentokrát překvapená! 
Náš hotel, stojící přímo na náměstí, byl v krásné secesní budově. A vůbec všechny budovy okolo náměstí byly moc pěkné. Nad náměstím se tyčil velký zámek (ten jsme si prohlédli jen zvenku a dobrých patnáct minut se snažili přilákat medvědy, aby se nám přišli ukázat, ale ti byli asi ještě v zimním spánku, takže nás pozdravit nepřišli) a v malém, leč pěkném centru bylo celkem velké množství kaváren a hospůdek. 

Navštívili jsme pizzerii Galleria na náměstí a kavárnu Wafle Café. Ačkoliv jsem docela náročná, z obou podniků jsem si odnášela obrovský gurmánský zážitek! 
Domácí těstoviny s uzeným pstruhem, křupavoučká pizza, maková panna cota, výborná káva, cheesecake s bílou čokoládou...  ježiš, jedno bylo lepší než druhé! A přičtu-li k tomu ještě opulentní hotelové snídaně, byla jsem úplně v gurmánském nebi. 
Bylo jediné štěstí, že jsme byli v Náchodě jen dva dny, jinak bychom se asi vrátili domů pěkně vypasení. :D



Jeej, teď to vypadá, že jsme se jeli přes půlku republiky jenom najíst! To vůbec ne! (A vlastně ani nevím, proč jsem tím jídlem začala. No, asi proto, že bylo fakt výjimečné.)
Naším hlavním cílem byla krásná příroda a turistika.

První den jsme z Náchoda popojeli do Teplic nad Metují. Naplánovali jsme si krásný okruh, při kterém jsme prolezli Teplické i Adršpašské skály. Měřil sice "jen" 15km, ale musím říct, že byl docela náročný - cesta byla místy hodně zledovatělá, lezli jsme přes spoustu žebříků a schodů. (taky plných ledu:D) Byli jsme fakt rádi, že máme pořádné boty a docela jsme nechápali polské turistky, které si sem vyšly v kozačkách na podpatku.:D. 
Stálo to ale za to - no podívejte. 




Musím ale říct, že i když si jsou jednotlivá skalní města dost podobná a aby ne, když jsou propojená, víc se nám líbilo v Teplických skalách než v Adršpašských. 
Bylo to ale asi proto, že v Teplických jsme nepotkali ani živáčka, kdežto v Adršpašských už bylo docela narváno. A celkově bylo místo víc "turistifikované" - umělé chodníčky atd. 

Každopádně z Teplicko-Adršpašských skal jsme byli nadšení! Na krásné skály jsme docela dost zvyklí, ale ty, které jsou u nás v Českosaském Švýcarsku a Labských pískovcích jsou úplně, ale úplně jiné! 


Na další den jsme měli naplánované Orlické hory. 
Já i přítel jsme zde byli jako malí = nic jsme si nepamatovali. Takže jako bychom tu byli poprvé. 
A první návštěva, ta se nemohla obejít bez zdolání nejvyššího vrcholu! 


Na Velkou Deštnou jsme vyšplhali z Deštného po modré a zelené turistické. Odtud jsme pokračovali na Šerlich, další orlickohorskou tisícovku. A zase po modré turistické jsme se vrátili zpátky do Deštného. 
Byla to krásná, asi čtyřhodinová túrka. 
Neuvědomili jsme si však skutečnost, že bude v Orlických horách ještě pořád sníh, přesněji řečeno absolutně vymazlené běžkařské trasy. Velkou část cesty jsme šli tedy po cestě, kde jezdili běžkaři. Museli jsme jít tedy hodně po kraji cesty, abychom neničili stopy. Trošku nás zamrzelo, že jsme nechali běžky doma, ale opravdu jsme netušili, že zde bude ještě sníh.:D I pěšky jsme si to ale užili na 1000%. 



Z Orlických hor jsme se vydali, se zastávkou v Hradci na oběd, domů. Byly to super dva dny. 
Láska + dobré jídlo + aktivní pohyb v krásné přírodě, to je kombinace, na kterou nikdo a nic nemá. :-)
Z českých míst bychom rádi navštívili Šumavu, Beskydy, Jeseníky nebo Pálavu. Tak uvidíme, co v dohledné době vyjde. 

Která česká místa jsou Vaše oblíbená? 
Ahoooj, V. 

pátek 6. dubna 2018

Březen

Ahoj všem!
Začátkem týdne jsem KONEČNĚ vyrazila na procházku jenom v tričku. Svítilo sluníčko, v lese to krásně vonělo a...jaro bylo zkrátka ve vzduchu. Mám z toho velkou radost, tohle roční období totiž patří k mým nejoblíbenějším.
Ale ještě předtím, než bude blog zaplaven jarními články, ráda bych opět, jak už je mým zvykem, ráda zrekapitulovala měsíc předchozí - březen.

Byl dost mrazivý, ale krásný.

Měla jsem spoustu volného času - v únoru mi totiž skončilo poslední zkouškové v mém životě a do nové práce jsem nastoupila až nyní, na začátku dubna. Původně jsem si myslela, že bude březen ve znamení psaní diplomky, ale to by nemohlo být hledání tématu (a především vedoucího) 100x těžší než celé mé předchozí studium.
Ale o tom jindy...

Dnes vám povím, jaké příjemné chvilky jsem v tomto měsíci zažila.

Na úplném začátku měsíce jsme s mým přítelem, Pájou a dvěma chlupáči vyrazili na Brtnické ledopády. Mrazy, které u nás v té době panovaly, vykouzlily u nás na severu opravdovou ledovou nádheru.




V době třeskutých mrazů jsme také s navštívili oblíbené jetřichovické skály, kde už jsme sice byli stokrát, ale pokaždé nás překvapí svou krásnou.
A nevynechali jsme ani nově zpřístupněný Falkenštejn.




Oba výlety měly jedno společné: vyráželi jsme na ně relativně dost brzy ráno, takže jsme si vychutnali ranní přírodu absolutně bez lidí.

Další z březnových víkendových dnů jsem vytáhla pro změnu mamku na Labské vyhlídky. Parkovaly jsme v Děčíně nad nemocnicí a navštívily Kvádrberg, Labskou stráž a další krásná kochací místa. Bohužel jsme neměly moc času, ale příště bychom rádi tyto končiny prozkoumaly ještě více a došly až na Belveder.
I tak to ale stálo za to.




Samozřejmě nechybělo běhání a jóga. Díky tomu, že jsem měla dost času, jsem si obojí užívala alespoň 5x týdně.
V józe pořád nedám dopustit na Lesley Fightmaster, kterou jsem ostatně už vychvalovala v minulém jógovém článku.
A běhání, to je u mě pořád tak nějak stejné - někdy s Brendinkou, někdy sama, vždycky ale pro radost.


V půlce března jsem oslavila své čtvrtstoletní narozky. Dostala jsem spoustu krásných dárků - vysněné hodinky Garmin Fenix 5s, poukaz na geografickou únikovou hru do Liberce (chystáme se v dubnu - určitě pak bude report) a taky nějaké ty penízky, které jsem investovala do Nejbarevnější kuchařky, pořádné jógové podložky a výletu, který jsme s přítelem na konci měsíce podnikli. (Ale o tom vám taky napíšu až příště) 



...A když už jsem měla ty narozeniny, nemohl chybět ani domácí dort. (Dorty z naší cukrárny jsou sice výborné, ale mám je jaksi "okoukané", takže jednou za rok mi mamka peče domácí...)
Tentokrát padla volba na cheesecake.


Nezaháleli jsme, ani co se kultury týče. S mamkou jsme vyrazily do kina na film Tátova volha - bylo to dobrý, ale trošku mě štve, že poslední dobou začíná drtivá většina filmů pohřbem. No nepřipadá vám to taky?

A s přítelem jsme byli na přednášce Ládi Zibury, Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii.
To bylo super!
Vloni jsme byli na jeho přednášce o Číně a Nepálu a přítel pak Ziburu celý zbytek večera kritizoval - nelíbilo se mu, že se snaží být "za každou cenu" vtipný. Myslela jsem si, že se mnou letos nebude chtít znovu jít... no, nechal se přemluvit a nakonec se to i jemu moc líbilo - na více či méně vtipné vtípky byl asi už lépe připravený.:D

V březnu jsem taky přečetla dvě zajímavé knížky - tou první byl thriller Sestup. Popisek "rodiče vezmou dceru-běžkyni na hory, aby mohla trénovat na čerstvém vzduchu. Ona však jednoho dne vyběhne a už se nevrátí..." mě dost nalákal.
Ale bohužel musím říct, že jsem od toho čekala víc. Místy byla knížka dost zdlouhavá, některé pasáže mi přišly TOTÁLNĚ zbytečné.
Celkový názor mi ale trochu vylepšil konec... no, zkrátka pokud máte rádi thrillery, zkuste jí a uvidíte.

Druhá knížka se jmenuje Heřmánkové údolí a je od české spisovatelky Hany Marie Körnerové. Vypráví o mladé Anně - volyňské Češce, jež během války přijde téměř o všechny příbuzné a po válce je vyslána z Ruska zpátky do Československa. Myslí si, že zde bude bydlet u tety a strýce, jediných přeživších příbuzných. Ti s ní ale mají jiné plány - ihned pár dní po příjezdu jí "najdou ženicha".
Víc prozrazovat nebudu - zkrátka jen povím, že se jedná o jeden HODNĚ silný životní příběh a garantuju vám, že se nebudete ani minutku nudit.:-)


Povedený a turistikou nabitý březen jsme s přítelem ukončili dvoudenním výletem do Východních Čech, přesněji do Adršpachu a Orlických hor. Ale o tom vám povím příště. 

Ač se budu trochu "opičit" po Pihaté Markét, ráda bych zakončila dnešní článek citátem od Marka Twaina, který docela dost sedí k mému životu poslední dobou.:D Třeba se s ním také ztotožníte..
Mějte se krásně a užijte si víkend, má být teplý a slunečný! A pokud zrovna neběžíte pražský 1/2 maraton či nemáte žádné jiné plány, vyražte třeba na túrku do jetřichovických skal a stavte se u mě  infocentru.:-) 

Ahoooj, V.

neděle 25. března 2018

RAFFAELLO buchta, kterou zvládne i každý pekařský antitalent

Ahoj všem!
Dnes z trochu jiného soudku, než u mě bývá zvykem. 
Přináším vám recept na sladkou, vláčnou, ale ne uplně nezdravou svačinku. 

Přítel mě pověřil nelehkým úkolem: upéct mu do autobusu na pracovní cestu do Německa něco dobrého, co bude moct měnit s kolegy za chleby s řízky.
Přemýšlela jsem, co vytvořit. Nejsem moc zdatná pekařka a když už se o tuto činnost pokouším, většinou volím zdravější recepty typu brownies z červené řepy. 
Jenomže... upéct něco takového bandě chlapů, zaprvé by si asi moc nepochutnali (i když...já pořád říkám, že tam ta řepa není ani trochu cítit) a za druhé by si z mého milého určitě pěkně utahovali, co to má doma za healthyfitnessbioženu. 

Vzpomněla jsem si však na jednoduchou, ale neskutečně dobrou buchtu Raffaello, kterou jsem uměla péct už jako malá. Otevřela jsem tedy svou starou, ručně psanou knížku s recepty. 
Nejprve jsem se původního receptu chtěla držet, ale když jsem viděla to nesmyslné množství cukru, které se do ní dle něj dává, rozhodla jsem se celý recept malinko poupravit. 

No, vlastně malinko víc. 
Z meganezdravé buchty jsem vytvořila docela fajn alternativu. Neříkám, že je tenhle můj recept nějaké bůhvíjak #fitness #lowcarb jídlo. 
To vůbec ne. 
Ale myslím, že se mi povedl docela fajn kompromis dvou požavavků: udělat něco "jedlého" pro chlapy a zároveň něco pro mě, co si budu moct dát odpoledne ke kafíčku a nebude v tom tuna prázdných kalorií.:-) 

Ale už dost okecávání, recept je zde: 

INGREDIENCE (na cca 15 menších kousků):
1 hrnek celozrnné špaldové mouky
0,5 hrnku kokosové mouky
3 vajíčka 
4 lžíce medu
1 lžíce třtinového cukru
1 hrnek vlažného mléka
1 hrnek strouhaného kokosu 
1 hrnek 12% smetany nebo kokosového mléka
1 balení kypřícího prášku
troška másla nebo kokosového oleje na vymazání plechu

Ve větší míse rozšleháme vajíčka se čtyřmi lžícemi medu. Poté přidáme obě mouky, kypřící prášek a mléko. S pomocí ruční či elektrické metličky vše vymícháme v jednolitou hmotu. 
Tuto směs nalijeme na máslem/olejem vymazaný menší plech nebo do dortové formy. 
Hrnek kokosu smícháme v menší misce s cukrem. Tuto "směs" pak rovnoměrně naneseme na těsto. 
To, že se část kokosové směsi do těsta namočí, vůbec nevadí. 
Plech s těstem umístíme do spodní části trouby (to proto, aby se nám kokosový vršek hned nepřipálil) pečeme na 45 min na 180°C.   

Hotovou buchtu vyndáme z trouby a zatímco je ještě horká, polijeme ji rovnoměrně hrnkem smetany nebo kokosového mléka - tekutina se do horké buchty vsákne a buchta tak zůstane i po vychladnutí "mokrá". 



Buchtu necháme půl hodinky vychladnout a podáváme nejlépe s dobrou kávou.:-) 

Mějte se krásně a budu ráda, pokud mi dáte tip na nějaké další lehké a zdravé pečení.
V.