středa 11. dubna 2018

Tip na výlet: Adršpašsko a Orlické hory

Ahoj všem!
O velikonočním prodlouženém víkendu jsem nastoupila do své nové sezónní práce, infocentra v Jetřichovicích. Ještě předtím jsme se však s přítelem rozhodli, vyrazit na malý, dvoudenní výlet, jehož cílem bylo, poznat zase o trochu víc naší vlast.

Volba padla na Východní Čechy.

Tuhle oblast mám ráda. Zaprvé jsem zde studovala, takže se sem vždycky nostalgicky ráda vracím. Zadruhé jsou zde Krkonoše a Podkrkonoší, kde jsem sice už byla 156x, ale v létě tam klidně pojedu po stopadesátésedmé, protože obě tahle místa prostě miluju a nikdy mě neomrzí. 

Tentokrát jsme se ale vydali ještě o kus východněji, a sice do Teplicko-adršpašských skal a do Orlických hor. Vzhledem k tomu, že jsme si výlet vymysleli na poslední chvíli a velikonoční víkend byl evidentně dost žádaný, měli jsme celkem omezený výběr, co se ubytování týče. 
Nakonec jsme ale našli a zabookovali Hotel U Beránka v Náchodě. V sezoně nepatří k nejlevnějším, ale my jsme chytli velikonoční akci, tak se to dalo. 

Od Náchoda jsem nic zvláštního nečekala - brali jsme ho spíše jako "strategické místo", ze kterého se bude dobře vyjíždět na výlety. Navíc jsme jím s přítelem asi před pěti lety projížděli na kole a tenkrát byl celý rozkopaný a vůbec mi to nepřišlo jako hezké město. 
O to víc jsem byla tentokrát překvapená! 
Náš hotel, stojící přímo na náměstí, byl v krásné secesní budově. A vůbec všechny budovy okolo náměstí byly moc pěkné. Nad náměstím se tyčil velký zámek (ten jsme si prohlédli jen zvenku a dobrých patnáct minut se snažili přilákat medvědy, aby se nám přišli ukázat, ale ti byli asi ještě v zimním spánku, takže nás pozdravit nepřišli) a v malém, leč pěkném centru bylo celkem velké množství kaváren a hospůdek. 

Navštívili jsme pizzerii Galleria na náměstí a kavárnu Wafle Café. Ačkoliv jsem docela náročná, z obou podniků jsem si odnášela obrovský gurmánský zážitek! 
Domácí těstoviny s uzeným pstruhem, křupavoučká pizza, maková panna cota, výborná káva, cheesecake s bílou čokoládou...  ježiš, jedno bylo lepší než druhé! A přičtu-li k tomu ještě opulentní hotelové snídaně, byla jsem úplně v gurmánském nebi. 
Bylo jediné štěstí, že jsme byli v Náchodě jen dva dny, jinak bychom se asi vrátili domů pěkně vypasení. :D



Jeej, teď to vypadá, že jsme se jeli přes půlku republiky jenom najíst! To vůbec ne! (A vlastně ani nevím, proč jsem tím jídlem začala. No, asi proto, že bylo fakt výjimečné.)
Naším hlavním cílem byla krásná příroda a turistika.

První den jsme z Náchoda popojeli do Teplic nad Metují. Naplánovali jsme si krásný okruh, při kterém jsme prolezli Teplické i Adršpašské skály. Měřil sice "jen" 15km, ale musím říct, že byl docela náročný - cesta byla místy hodně zledovatělá, lezli jsme přes spoustu žebříků a schodů. (taky plných ledu:D) Byli jsme fakt rádi, že máme pořádné boty a docela jsme nechápali polské turistky, které si sem vyšly v kozačkách na podpatku.:D. 
Stálo to ale za to - no podívejte. 




Musím ale říct, že i když si jsou jednotlivá skalní města dost podobná a aby ne, když jsou propojená, víc se nám líbilo v Teplických skalách než v Adršpašských. 
Bylo to ale asi proto, že v Teplických jsme nepotkali ani živáčka, kdežto v Adršpašských už bylo docela narváno. A celkově bylo místo víc "turistifikované" - umělé chodníčky atd. 

Každopádně z Teplicko-Adršpašských skal jsme byli nadšení! Na krásné skály jsme docela dost zvyklí, ale ty, které jsou u nás v Českosaském Švýcarsku a Labských pískovcích jsou úplně, ale úplně jiné! 


Na další den jsme měli naplánované Orlické hory. 
Já i přítel jsme zde byli jako malí = nic jsme si nepamatovali. Takže jako bychom tu byli poprvé. 
A první návštěva, ta se nemohla obejít bez zdolání nejvyššího vrcholu! 


Na Velkou Deštnou jsme vyšplhali z Deštného po modré a zelené turistické. Odtud jsme pokračovali na Šerlich, další orlickohorskou tisícovku. A zase po modré turistické jsme se vrátili zpátky do Deštného. 
Byla to krásná, asi čtyřhodinová túrka. 
Neuvědomili jsme si však skutečnost, že bude v Orlických horách ještě pořád sníh, přesněji řečeno absolutně vymazlené běžkařské trasy. Velkou část cesty jsme šli tedy po cestě, kde jezdili běžkaři. Museli jsme jít tedy hodně po kraji cesty, abychom neničili stopy. Trošku nás zamrzelo, že jsme nechali běžky doma, ale opravdu jsme netušili, že zde bude ještě sníh.:D I pěšky jsme si to ale užili na 1000%. 



Z Orlických hor jsme se vydali, se zastávkou v Hradci na oběd, domů. Byly to super dva dny. 
Láska + dobré jídlo + aktivní pohyb v krásné přírodě, to je kombinace, na kterou nikdo a nic nemá. :-)
Z českých míst bychom rádi navštívili Šumavu, Beskydy, Jeseníky nebo Pálavu. Tak uvidíme, co v dohledné době vyjde. 

Která česká místa jsou Vaše oblíbená? 
Ahoooj, V. 

pátek 6. dubna 2018

Březen

Ahoj všem!
Začátkem týdne jsem KONEČNĚ vyrazila na procházku jenom v tričku. Svítilo sluníčko, v lese to krásně vonělo a...jaro bylo zkrátka ve vzduchu. Mám z toho velkou radost, tohle roční období totiž patří k mým nejoblíbenějším.
Ale ještě předtím, než bude blog zaplaven jarními články, ráda bych opět, jak už je mým zvykem, ráda zrekapitulovala měsíc předchozí - březen.

Byl dost mrazivý, ale krásný.

Měla jsem spoustu volného času - v únoru mi totiž skončilo poslední zkouškové v mém životě a do nové práce jsem nastoupila až nyní, na začátku dubna. Původně jsem si myslela, že bude březen ve znamení psaní diplomky, ale to by nemohlo být hledání tématu (a především vedoucího) 100x těžší než celé mé předchozí studium.
Ale o tom jindy...

Dnes vám povím, jaké příjemné chvilky jsem v tomto měsíci zažila.

Na úplném začátku měsíce jsme s mým přítelem, Pájou a dvěma chlupáči vyrazili na Brtnické ledopády. Mrazy, které u nás v té době panovaly, vykouzlily u nás na severu opravdovou ledovou nádheru.




V době třeskutých mrazů jsme také s navštívili oblíbené jetřichovické skály, kde už jsme sice byli stokrát, ale pokaždé nás překvapí svou krásnou.
A nevynechali jsme ani nově zpřístupněný Falkenštejn.




Oba výlety měly jedno společné: vyráželi jsme na ně relativně dost brzy ráno, takže jsme si vychutnali ranní přírodu absolutně bez lidí.

Další z březnových víkendových dnů jsem vytáhla pro změnu mamku na Labské vyhlídky. Parkovaly jsme v Děčíně nad nemocnicí a navštívily Kvádrberg, Labskou stráž a další krásná kochací místa. Bohužel jsme neměly moc času, ale příště bychom rádi tyto končiny prozkoumaly ještě více a došly až na Belveder.
I tak to ale stálo za to.




Samozřejmě nechybělo běhání a jóga. Díky tomu, že jsem měla dost času, jsem si obojí užívala alespoň 5x týdně.
V józe pořád nedám dopustit na Lesley Fightmaster, kterou jsem ostatně už vychvalovala v minulém jógovém článku.
A běhání, to je u mě pořád tak nějak stejné - někdy s Brendinkou, někdy sama, vždycky ale pro radost.


V půlce března jsem oslavila své čtvrtstoletní narozky. Dostala jsem spoustu krásných dárků - vysněné hodinky Garmin Fenix 5s, poukaz na geografickou únikovou hru do Liberce (chystáme se v dubnu - určitě pak bude report) a taky nějaké ty penízky, které jsem investovala do Nejbarevnější kuchařky, pořádné jógové podložky a výletu, který jsme s přítelem na konci měsíce podnikli. (Ale o tom vám taky napíšu až příště) 



...A když už jsem měla ty narozeniny, nemohl chybět ani domácí dort. (Dorty z naší cukrárny jsou sice výborné, ale mám je jaksi "okoukané", takže jednou za rok mi mamka peče domácí...)
Tentokrát padla volba na cheesecake.


Nezaháleli jsme, ani co se kultury týče. S mamkou jsme vyrazily do kina na film Tátova volha - bylo to dobrý, ale trošku mě štve, že poslední dobou začíná drtivá většina filmů pohřbem. No nepřipadá vám to taky?

A s přítelem jsme byli na přednášce Ládi Zibury, Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii.
To bylo super!
Vloni jsme byli na jeho přednášce o Číně a Nepálu a přítel pak Ziburu celý zbytek večera kritizoval - nelíbilo se mu, že se snaží být "za každou cenu" vtipný. Myslela jsem si, že se mnou letos nebude chtít znovu jít... no, nechal se přemluvit a nakonec se to i jemu moc líbilo - na více či méně vtipné vtípky byl asi už lépe připravený.:D

V březnu jsem taky přečetla dvě zajímavé knížky - tou první byl thriller Sestup. Popisek "rodiče vezmou dceru-běžkyni na hory, aby mohla trénovat na čerstvém vzduchu. Ona však jednoho dne vyběhne a už se nevrátí..." mě dost nalákal.
Ale bohužel musím říct, že jsem od toho čekala víc. Místy byla knížka dost zdlouhavá, některé pasáže mi přišly TOTÁLNĚ zbytečné.
Celkový názor mi ale trochu vylepšil konec... no, zkrátka pokud máte rádi thrillery, zkuste jí a uvidíte.

Druhá knížka se jmenuje Heřmánkové údolí a je od české spisovatelky Hany Marie Körnerové. Vypráví o mladé Anně - volyňské Češce, jež během války přijde téměř o všechny příbuzné a po válce je vyslána z Ruska zpátky do Československa. Myslí si, že zde bude bydlet u tety a strýce, jediných přeživších příbuzných. Ti s ní ale mají jiné plány - ihned pár dní po příjezdu jí "najdou ženicha".
Víc prozrazovat nebudu - zkrátka jen povím, že se jedná o jeden HODNĚ silný životní příběh a garantuju vám, že se nebudete ani minutku nudit.:-)


Povedený a turistikou nabitý březen jsme s přítelem ukončili dvoudenním výletem do Východních Čech, přesněji do Adršpachu a Orlických hor. Ale o tom vám povím příště. 

Ač se budu trochu "opičit" po Pihaté Markét, ráda bych zakončila dnešní článek citátem od Marka Twaina, který docela dost sedí k mému životu poslední dobou.:D Třeba se s ním také ztotožníte..
Mějte se krásně a užijte si víkend, má být teplý a slunečný! A pokud zrovna neběžíte pražský 1/2 maraton či nemáte žádné jiné plány, vyražte třeba na túrku do jetřichovických skal a stavte se u mě  infocentru.:-) 

Ahoooj, V.

neděle 25. března 2018

RAFFAELLO buchta, kterou zvládne i každý pekařský antitalent

Ahoj všem!
Dnes z trochu jiného soudku, než u mě bývá zvykem. 
Přináším vám recept na sladkou, vláčnou, ale ne uplně nezdravou svačinku. 

Přítel mě pověřil nelehkým úkolem: upéct mu do autobusu na pracovní cestu do Německa něco dobrého, co bude moct měnit s kolegy za chleby s řízky.
Přemýšlela jsem, co vytvořit. Nejsem moc zdatná pekařka a když už se o tuto činnost pokouším, většinou volím zdravější recepty typu brownies z červené řepy. 
Jenomže... upéct něco takového bandě chlapů, zaprvé by si asi moc nepochutnali (i když...já pořád říkám, že tam ta řepa není ani trochu cítit) a za druhé by si z mého milého určitě pěkně utahovali, co to má doma za healthyfitnessbioženu. 

Vzpomněla jsem si však na jednoduchou, ale neskutečně dobrou buchtu Raffaello, kterou jsem uměla péct už jako malá. Otevřela jsem tedy svou starou, ručně psanou knížku s recepty. 
Nejprve jsem se původního receptu chtěla držet, ale když jsem viděla to nesmyslné množství cukru, které se do ní dle něj dává, rozhodla jsem se celý recept malinko poupravit. 

No, vlastně malinko víc. 
Z meganezdravé buchty jsem vytvořila docela fajn alternativu. Neříkám, že je tenhle můj recept nějaké bůhvíjak #fitness #lowcarb jídlo. 
To vůbec ne. 
Ale myslím, že se mi povedl docela fajn kompromis dvou požavavků: udělat něco "jedlého" pro chlapy a zároveň něco pro mě, co si budu moct dát odpoledne ke kafíčku a nebude v tom tuna prázdných kalorií.:-) 

Ale už dost okecávání, recept je zde: 

INGREDIENCE (na cca 15 menších kousků):
1 hrnek celozrnné špaldové mouky
0,5 hrnku kokosové mouky
3 vajíčka 
4 lžíce medu
1 lžíce třtinového cukru
1 hrnek vlažného mléka
1 hrnek strouhaného kokosu 
1 hrnek 12% smetany nebo kokosového mléka
1 balení kypřícího prášku
troška másla nebo kokosového oleje na vymazání plechu

Ve větší míse rozšleháme vajíčka se čtyřmi lžícemi medu. Poté přidáme obě mouky, kypřící prášek a mléko. S pomocí ruční či elektrické metličky vše vymícháme v jednolitou hmotu. 
Tuto směs nalijeme na máslem/olejem vymazaný menší plech nebo do dortové formy. 
Hrnek kokosu smícháme v menší misce s cukrem. Tuto "směs" pak rovnoměrně naneseme na těsto. 
To, že se část kokosové směsi do těsta namočí, vůbec nevadí. 
Plech s těstem umístíme do spodní části trouby (to proto, aby se nám kokosový vršek hned nepřipálil) pečeme na 45 min na 180°C.   

Hotovou buchtu vyndáme z trouby a zatímco je ještě horká, polijeme ji rovnoměrně hrnkem smetany nebo kokosového mléka - tekutina se do horké buchty vsákne a buchta tak zůstane i po vychladnutí "mokrá". 



Buchtu necháme půl hodinky vychladnout a podáváme nejlépe s dobrou kávou.:-) 

Mějte se krásně a budu ráda, pokud mi dáte tip na nějaké další lehké a zdravé pečení.
V.

pondělí 19. března 2018

Borecký půlmaraton 2018

Ahoj všem! 
Pokud čtete můj blog už delší dobu, asi víte, že ačkoliv běhání miluji, nejsem žádný velký závodník. Pár závodů ročně si sice zaběhnu, ale dělám to spíš proto, abych poznala nějaké nové místo, nové běžce, nasála závodní atmosféru. 
Samozřejmě, že dobře zaběhnutý čas, či snad nový osobák, mě hodně potěší, ale není to pro mě prioritní. Prioritní je vždycky ten zážitek a dobrý pocit.  

Vzhledem k tomu, že velmi často o víkendu pracuji, jsou pro mě volné víkendy, které můžu strávit s přítelem, rodinou nebo kamarádkami tak trochu vzácností, takže když už mám vyrazit na nějaký ten běžecký závod, pečlivě si ho vybírám.  

Borecký půlmaraton, který připadl na sobotu, 17.3, jsem si vybrala z několika důvodů: za prvé, organizovala ho rodinka Hunčovských, ti kteří v létě organizují Lužické sedmistovky a dělají to opravdu od srdce. 
Za druhé, konal se v krásné CHKO Kokořínsko, což je od nás pouhých 60km a tuto oblast mám téměř neprozkoumanou. 
Za třetí, vyhecovala jsem svého bráchu, ať běží taky. 
Mému bráchovi je 17, závodí na motorce v cross country a běh zařazuje cca 1-2x týdně v rámci kondiční přípravy na motorku. Nijak zvlášť tedy na půlmaraton netrénoval - vzhledem k tomu, jak je houževnatý, jsem ale nepochybovala o tom, že by ho neuběhl. 

Borecký půlmaraton má jednu zvláštnost: běží se z bodu A do bodu B. Zázemí a cíl závodu je v obci Velký Borek kousek od Mělníka; start je v asi 15km vzdáleném Mšeně. 

Na půlmaraton s námi jeli rodiče, jakožto fanoušci, fotografové a podpora. Byla jsem za to opravdu moc vděčná - navzdory téměř jarnímu datumu panovalo v den závodu pěkných -7 stupňů a v noci z pátka na sobota napadlo asi pět cenťáků sněhu. Byla jsem ráda, že nemusím řídit, po doběhnutí hned přiběhli naši s teplou bundou, takže jsme měli super zázemí. 


Když jsme přijeli kolem desáté dopolední do Velkého Borku, byla fakt neskutečná zima. Odprezentovali jsme se, chvilku postávali venku na fotbalovém hřišti, kde bylo zázemí závodu...a za tu chvilku jsme stihli docela slušně vymrznout. 
Chtělo se mi spíš zachumlat se pod peřinu nežli běžet. 

Tyhle myšlenky jsem ale hodně rychle zahnala, jen co jsme se přemístili do Mšena a zazněl startovní výstřel z pistole, který jsem si moc dobře pamatovala ze sedmistovek. 
Muži a ženy startovali v půlhodinovém rozmezí - já tedy v 11:30 a brácha v poledne. 


 Prvních pět kilometrů vedlo po silnici. Přesto jsem byla fakt ráda, že mám trailové boty - kombinace ledu a sněhu pekelně klouzala. Celou dobu jsem myslela na bráchu a modlila se, aby v silničkách někde neuklouzl a nezranil se. 
Vystartovala jsem tempem okolo 4:40 min/km. Na jednu stranu se mi parádně běželo, na druhou stranu jsem si v duchu říkala, že bych měla zvolnit, že si takovéhle tempo nemůžu v životě udržet. 

Po pěti kilometrech se silnice proměnila v příjemný trail podél potoka a skal. Vzhledem k větší členitosti terénu bylo těžší, udržet si tempo pod 5min/km, pořád jsem si ho pěkně držela. A do toho jsem se stíhala kochat. 
Dobrá polovina trati vedla podél skal. A skály to byly úplně jiné, než máme u nás na severu. Ale neméně hezké.:-) 
Prvních 10km jsem dala za 49 min. Věděla jsem, že pokud se nestane nic mimořádného, mohla bych si udělat pěkný osobáček. 

Druhá polovina závodu byla o něco pomalejší - ne ani tak kvůli tomu, že by mi došly síly (i když to malinko taky), jako spíš kvůli tomu, že byl zde členitější a kopcovitější terén. 
Na 17. kilometru čekali naši s Brendou. Fotili a hlásili, že jsem 19. žena. Jak už jsem říkala, o umístění mi nikdy tak úplně nejde, ale tohle mě moc potěšilo a motivovalo v posledních kilometrech nepolevit. 

Když jsem zdolala půlmaratonskou vzdálenost, tedy 21,1km, hodinky hlásily nový rekord - 1:52:27. Udělalo mi to velkou radost - oproti loňské pražské půlce zlepšení o 4 minuty. 
V cíli jsem ale ještě nebyla. 
Byla jsem někde uprostřed polí a před sebou viděla Mělník. Bylo mi to trochu divné - myslela jsem si, že má trať mít přesně 21km. 
Běžela jsem ale dál - po relativně táhlém a nudném poli následoval seběh do Velkého Borku, trocha kličkování vesnicí a už jsem byla v cíli na fotbalovém hřišti. 

 

Závod měl nakonec 22,6km - v cíli jsem se dozvěděla, že musela být trať kvůli náhlému sněhu trochu pozměněna a tím pádem byla prodloužena. Zaběhla jsem jí za 2:00:02 (kdybych TOHLE věděla, tak ty dvě vteřiny fakt stáhnu!), jako 19. žena a 7. v kategorii. 

Dostala jsem medaili, naši přes mě hnedka hodili teplou bundu. Přesto, že jsem se hned po doběhnutí převlékla do suchého a teplého a vypila dva hrnky horkého čaje se do mě dala zima. 
Zbývala cca půlhodinka do doběhu bráchy - i naši byli hodně vymrzlí, protože celou dobu postávali a fandili venku, takže jsme se šli ohřát do auta. 
Bylo šikovně zaparkované tak, abychom viděli, až bude přibíhat brácha. Když se tak stalo, hnedka jsem vyběhla a šla mu naproti do cíle. 


Péťa doběhl v čase 2:10. 
Byl docela vyřízený - přeci jen, absence pořádného tréninku a silniční boty byly znát. Ale přežil ve zdraví.:-) A co víc - sotva převzal medaili a trochu se vzpamatoval, zjistili jsme, že mu jeho čas stačil na 3. místo v kategorii. 
Bráchy první běžecký závod a hned bedna - to upřímně řečeno nikdo z nás nečekal. 
Ale měli jsme ohromnou radost a přestože jsme byli fakt vymrzlí a hladoví, nemohli jsme tím pádem nepočkat na vyhlašování. 


Po vyhlašování jsme vyrazili k domovu se zastávkou v Mělníku na pozdní oběd. 
Navzdory tomu, že byla zima jak v ruském filmu, jsme měli všichni moc pěkný zážitek - já a brácha z běhu, naši z fandění. 

Díky Hunčovic rodince za uspořádání fajn závodu a mojí rodině za to nejlepší zázemí a podporu. <3 
V.

Co Vy a běžecké závody? Chystáte se v blízké době na nějaký pěkný?

sobota 10. března 2018

Moje jógová cesta II. - současnost

Ahoj všem! 
Tento článek má svůj první díl - najdete ho ZDE. Pokud jste jej nečetli, učiňte tak, prosím, ať jste v obraze.:) 
Píšu v něm o tom, jaké byly moje začátky s jógou. Jak jsem několikrát začala a zase skončila. A nyní, v tomto druhém díle vám povím, co mě přimělo k tomu, abych přestala být věčným začátečníkem a jak to mám s jógou teď.

Zdroj obrázku: zde
V prosinci a v lednu jsem byla dost nemocná - sice "jen" rýmičky a bolesti v krku, ale běhat jsem nemohla. Shodou okolností jsem tou dobou objevila Lesley Fightmaster. Další jógu-předcvičující-youtuberku.
Vůbec nic jsem od ní nečekala. Zkrátka jsem jenom byla nachlazená, nemohla jsem běhat, chtěla jsem se aspoň trochu protáhnout, někdo jí na Instagramu doporučoval(Ahoj, Anet!), no tak jsem jí zkusila.

A řeknu vám, ta ženská mě úplně dostala!

Její cvičení je často velmi dynamické - klasické jógové asány zkombinované s variacemi planků mě moc baví. V nabídce svých videí ale má kromě rychlejších "sestav" i pomalejší jógu. Nabízí videa pro úplné začátečníky, stejně tak pro pokročilé, kde už se více věnuje handstandům a dalším pokročilostem. 
Můžete si vybrat z patnáctiminutových, ale i z hodinových videí.
A má úplně úžasný, uklidňující hlas. Moje mamka se mnou podle ní jednou cvičila a řekla: "já jsem jí sice skoro vůbec nerozumněla, ale ono je hezký, poslouchat jen ten hlas sám o sobě."    


Ani nevím, jak se to stalo, cvičím díky ní už asi dva měsíce, někdy každý den, někdy 4x týdně, někdy hodinu, někdy 20 minut - zkrátka jak je čas. 
Někdy cvičím jen podle sebe, ale to jen minimálně - ještě jsem se v józe nedostala tak daleko, abych si uměla vytvářet celé sestavy.


Mimo to sama piluji jednotlivé pozice a VŽDY kladu důraz na to, abych je prováděla a prodýchávala správně. Nebo aspoň v rámci možností. 
Nutno však zmínit, že předtím už nějaké základy měla - viz předchozí článek. Ačkoliv jsem s jógou několikrát začala a pak skončila, ve Finsku jsem dost pronikla do celkové jógové filozofie, z čehož teď můžu při samocvičení čerpat.

Moje cvičení nenechal můj přítel bez povšimnutí - zpočátku vždycky jen tiše přihlížel a na konci říkal "fííha, jsi dobrá. Vždycky jsem si myslel, že je jóga jen takový nicnedělání a teď vidím, jaká to může být makačka"
Přizvala jsem ho tedy, ať si jde zacvičit se mnou. Poprvé mu to moc nešlo, je hodně zkrácený a neohebný. Ale nenechal se odradit a cca 1-2x týdně se ke mně přidá. I když to je relativně málo, jsou u něj vidět velké pokroky.

Nyní můžu upřímně říct, že se jóga stala stejnou součástí mého života, jako běhání. Přišlo to samo, stalo se to nenásilně, dá se říct nečekaně.

Když si jógou nepolíbený člověk řekne "začnu cvičit pravidelně jógu", je pravděpodobné, že u toho moc dlouho nevydrží. Úplně stejné, jak když si neběžec řekne "začnu běhat".
Mnohem lepší je, nic si neplánovat, nedávat si žádné předsevzetí, prostě to zkusit... no a pak jednoho dne budete koukat, že jste v tom až po uši a ani nevíte jak. Tak, jak se to stalo mně. 
A vidíte, kolikrát jsem neúspěšně začínala.

Kromě toho, že mě přestaly bolet kolena/záda a moje další neduhy, cítím se ohebnější, pružnější, lépe se mi běhá. Když přijedu unavená z práce, zacvičím si pomalejší a méně náročnou hatha jógu; když si   chci více "dát do těla", zvolím nějakou dynamičtější s těmi zmiňovanými planky.
Jóga nabízí velké možnosti posouvání hranic a hledání svých limitů a to mě na ní baví.

Abych to shrnula - jóga si mě nadobro získala. 
Nestalo by se to však, kdybych si neuvědomila následujících pět bodů: 

1. Děláte to JEN pro sebe a pro svoje tělo. Pokud chcete začít cvičit jógu (nebo koneckonců cokoliv jiného, včetně běhání), protože je to prej dobrý na hubnutí nebo protože cvičí Máňa z práce, garantuji vám docela velkou šanci, že u toho moc dlouho nevydržíte.

2. To, co jsem výše popsala a co vyhovuje mně, nemusí vyhovovat vám. A je to tak správně. Já nemám ráda skupinové lekce a Adriene, vy jí klidně zkuste! (Jak už jsem psala v minulém článku, pokud jste úplný začátečník, nejsou skupinové lekce od věci - pokud budete cvičit jen a jen sami, nemá kdo opravit vaše případné chyby)

3. Buďte trpěliví. Sociální sítě jsou plné obrázků překrásných slečen v hodně pokročilých pozicích. Tyhle slečny pravděpodobně cvičí mnoho let. Pokud byste chtěli po měsíci cvičení umět stát na hlavě, dost možná si akorát tak ublížite.  
A propos - handstandy jsou sice fotogenické a i já bych je v budoucnu moc chtěla umět, ale jen o tom jóga fakt není. 

4. Neřešte takové ty rýpaly, kteří jógu nikdy nezkusili a automaticky ji odsuzují s tím, "že to nic není, jen takové protahování". Myslím, že právě těm by se při páté chatturanze podlomily ručičky a flákli by sebou o zem!
(A pokud vy patříte k takovým rýpalům/skeptikům, zkuste třeba TOHLE video a ono vás to přejde.:))

5. Ačkoliv má jóga mnoho stylů a možností, připouštím, že opravdu není pro každého. Je dost možné, že si ji zamilujete, ale stejně tak je možné, že se při ní budete nudit. To je v pořádku - každý člověk je jiný a každého baví něco jiného. 
Kdyby to tak nebylo, náš svět by nebyl tak hezky rozmanitý.:)

Zdroj obrázku ZDE
Co Vy a jóga? Baví/nebaví?
Cvičíte pravidelně? Pokud ano, doma či ve skupině?
Dejte vědět.

Mějte se hezky
V.

Moje jógová cesta I. - začátky

S tímhle článkem jsem docela dlouho otálela. Chtěla jsem ho napsat až v momentě, kdy si budu stoprocentně jistá.
Ptáte se - stoprocentně jistá s čím?
Tak já vám to řeknu: s tím, že se stala jóga nedílnou součástí mého života.

Ale předtím, než vám o současném vztahu mezi mnou a jógou prozradím víc, zaměřila bych se na své jógové začátky.


Úplně první lekci svého života jsem absolvovala ve svých dvanácti letech v DDM Děčín. Mamka tehdy pravila "Radši než hopsat na nějakým aerobiku, zkusíme chodit na jógu, to by ti mohlo pomoct na ty tvoje křivý záda". 
No, myslela to se mnou dobře, ale pro mě byly tenkrát všechny absolvované lekce hotovým utrpením. Tím spíš, že se jednalo o hodně jemný a pomalý styl jógy, jsem se opravdu nudila a neviděla na lekcích nic přínosného.
Nemyslím ale, že by byla tehdejší lektorka špatná nebo tak něco - zkrátka jen, mně bylo dvanáct, byla jsem ještě malá a jógu jsem nechápala a nedokázala ocenit.

Další šanci jsem józe dala v měsících před maturitou: začaly jsme se spolužačkou jezdit do děčínské Maroldovky na Power jógu. V té době jsem už aktivně běhala, takže jsem si začala uvědomovat, jak blahodárný vliv na moje tělo jóga má.
Ale - odmaturovaly jsme a s jógou byl šmitec.

Můj třetí začátek proběhl na Taiwanu. Pokud čtete můj blog déle, asi víte, že jsem na tomto krásném ostrůvku strávila v roce 2014 studijně-poznávací semestr. Škola zde byla poměrně jednoduchá - dostávali jsme kredity např. za to, že jsme docházeli na nějaký sport.
Jak už možná tušíte, vybrala jsem si jógu. V té době jsem hodně běhala - na Taiwanu jsem se připravovala na svůj první maraton. Lekce byly docela fajn - pamatuji si, že jsem z nich chodila krásně protažená. Ale byly v čínštině, takže jsem nerozuměla tomu, co učitelka říká.
Řekla bych tedy, že spíše než o jógu se jednalo o takové protahovací cvičení. Bohužel však po návratu domů upadlo v zapomnění.

Můj čtvrtý jógový začátek se konal ve Finsku, kde jsem byla o rok později na Erasmu. 
Finsko je úžasná země - všudypřítomné hluboké lesy a kávová kultura si mě získali. 
Ale co se týče samotného Erasmu, připadalo mi, že 99% mých spolužáků přijelo jen proto, aby prochlastali peníze od Evropské Unie. Hledat někoho naladěného na stejnou vlnu bylo trochu jako hledat jehlu v kupce sena, ale přeci jen se mi to poštěstilo: kromě kamarádky Jany jsem se seznámila s Rahulem, Indem, který ve Finsku studoval full degree chemii a mimo jiné taky vyučoval jógu.
Začala jsem navštěvovat všechny jeho lekce, byl to úplně balzám na duši. Byly hodně komorní, vždy cca v pěti lidech, což mi vyhovolalo - na tělocvičny plné cizích ženských jsem nikdy moc nebyla.


Ve Finsku jsem se také zúčastnila několika víkendových seminářů Ashtanga jógy. Semináře pořádala naše finská škola a mohl se na ně kdokoliv přihlásit. 
No, tak jsem se přihlásila. Když jsem přišla na první lekci, zjistilo se, že jsem jediná z cca osmi lidí, kdo neumí finsky. Automaticky jsem počítala s tím, že nebudu rozumět - však z Taiwanu jsem na to byla zvyklá. (Ind Rahul vedl lekce v angličtině)
Ale to se nestalo - lektorka říká: "bude někomu vadit, když povedeme celý kurs v angličtině? Je důležité, aby rozuměli všichni..." 
NIKOMU to nevadilo!
Ve Finsku totiž úplně, ale úplně všichni mluví plynně anglicky.
Bylo to fakt milé, jak se osm lidí jazykově přizpůsobilo jen kvůli mně.:)
Celý kurs (trval, myslím, dva víkendy) byl intenzivní a skvělý. Dost jsem pronikla do Ashtanga jógy. (Zjednodušeně řečeno - jedná se o dynamický, rychlejší styl jógy, kde jsou dané přesné pozice a jejich pořadí musí být striktně dodrženo. Přitom všem se také klade velký důraz na práci s dechem, tj. v jakém momentě se nadechnout a kdy vydechnout) 

Ashtanga jógu si i nadále občas ráda zacvičím, ale vzhledem k tomu, že mám ráda variabilitu (a Ashtanga má pořád stejný průběh), opravdu jen občas.  

To ale není z Finska všechno!

V zemi lesů a tisíce jezer jsem také začala koketovat a acro jógou.
To je styl jógy, nebo spíš mix jógy a akrobacie, který se cvičí ve dvojici. Většinou jeden z páru funguje jako "báze" a druhý je "flyer", ve vzduchu. V ideálním případě se to střídá, ale problém nastane v momentě, kdy je jeden slabý jak čajíček a není schopen toho druhého udržet.
Takže když jsem ve Finsku zkoušela acrojógu se svým kámošem Rahulem, létala jsem pořád ve vzduchu já.:D
Taktéž jsem se zúčastnila několika workshopů a kurzů a musím říct, že mi to docela šlo. Doma jsem pak přestala cvičit z důvodu nedostatku sparing partnera.


Inu, jak vidíte, ve Finsku jsem jógou docela žila. Díky pravidelnému cvičení se mi dost dobře běhalo.
A chtěla jsem, opravdu jsem chtěla, cvičit i po návratu domů.
Pořád jsem si myslela, že k tomu potřebuju nějaké organizované lekce. Našla jsem si tedy lekce v Děčíně, které se tenkrát jmenovaly sympaticky "Jóga nejen pro běžce" a byla odhodlaná, že tam budu chodit.

Byla jsem tam přesně jednou.

Tak zaprvé - anabáze nasednout do auta - dojet tam - cvičit někde v upocené tělocvičně se skupinou cizích ženských - dojet zpátky atd.... mě docela otravuje. Už jen to, být někde na určitou hodinu, mi vadí. (Teď mluvím o cvičení. To, že se musí být na určitou hodinu třeba ve škole nebo v práci je samozřejmě něco jiného.:D) 
A taky - když už by se člověk na té hodině hezky protáhl, zacvičil si a uvolnil, myslím, že se to tím procesem "sednout do auta/vlaku/mhd a dojet domů" docela zkazí.

Tím vás ale nechci od skupinových lekcí odrazovat!!!
To, že nevyhovují mně, neznamená, že nebudou vyhovovat vám.
Jsem introvert a pobyt někde s cizími lidmi mi bere energii. Většina populace to má ale přesně naopak.
A skupinové lekce jsou fajn v tom, že vás lektotka opraví (nebo měla by opravit), když děláte něco špatně. Což je pro úplné začátečníky hodně důležité. 

Zkusila jsem tedy, cvičit sama doma s pomocí Youtube videí. Jenže - jediný, koho jsem tenkrát znala, byla Yoga with Adriene. Troufám si říci, že se jedná o nejznámější Youtuberku-lektorku jógy. Je to krásná ženská, má nádherného pejska a 3 milony odběratelů má jistě právem.
Ale mě ta ženská nudí.
Opravdu neskutečně.
Zkoušela jsem podle ní nesčetněkrát cvičit, ale pokaždé jsem video nejpozději po deseti minutách vypnula, protože mě nebavilo.

A tak šla jóga po návratu z Finska po několika nevydařených pokusech zase do kopru...

Až letos v zimě nastal ten zlom.

A o tom, jak a kdy nastal ten zlom, vám ale povím až v dalším článku. 

Mějte se krásně a užívejte víkend s nádechem jara.
V. 

úterý 6. března 2018

Únor

Ahoj všem!
Nějak se mi zastesklo po mém starém, dobrém blogu.
A chuť, zachumlat se do deky, uvařit si kávu a zase po dlouhé době něco napsat, podpořila skutečnost, kdy mi za poslední měsíc říkalo několik na sobě nezávislých lidí, že mě moc rádi čtou, ale že teď už moc nepíšu. 
Rozhodla jsem se tedy, že s psaním zase začnu. Že se do toho zase pořádně obuju, až mi skončí zkouškové. A to se minulý pátek stalo. Skončilo poslední zkouškové v mém životě. Už mě čeká jenom napsaní diplomky a se školou bude nadobro šmitec.
Vím, že se říká nikdy neříkej nikdy, ale já mám studií tak moc plné zuby, že můžu směle říct, že už mě nikdy nikdo na žádnou další školu nedostane.
Poslední dva měsíce mé školní docházky jsem už fakt "mlela z posledního". Uvědomila jsem si, že v oboru, který teď studuju, vlastně asi nechci pracovat, což mi moc motivace nedodávalo.
A do toho hledání práce -  v lednu jsem absolvovala dva docela šílené pracovní pohovory. Vůbec jsem nevěděla, čí jsem, a hlavně co budu a co chci na jaře dělat.
Jak už to tak ale často bývá, věci se ale vždycky nějak vyřeší.
A mně jednoho dne na konci ledna přistála v mailu fajn pracovní nabídka.
Na konci března tedy nastupuji do nové práce.
Sice se jedná tak trochu o sezónní záležitost a na podzim tedy budu opět muset řešit, "co dál", ale je to práce v cestovním ruchu (což jsem chtěla), v srdci Českého Švýcarska a hlavně - bude mě bavit. Jupí!


V únoru jsem sice řešila spoustu věcí spojených se školou a s posledními zkouškami, mimo to jsem ale stihla i hodně příjemných věcí.

Například běžkovýlet do Krknonoš.  
Hučela jsem do přítele už asi sto let, abychom vyrazili na nějaký pořádný běžkařský výlet do našich nejvyšších českých hor. A v únoru se mi to konečně poštěstilo!
Vydali jsme se do Harrachova. Špindl nebo Pec sice nabízejí o něco lepší trasy, ale to už je pro nás na jednodenní výlet docela z ruky. A nakonec byl i Harrachov fajn.

Pomineme-li začátek našeho výletu...

Vystoupili jsme v děvět ráno z auta na harrachovském parkovišti. Měli jsme to asi kilák pěšky k lanovce na Čertovu horu, kterou jsme měli vyjet na vrcholky.(a odtud pak pokračovat na běžkách) Během toho kilometru se do mě dala šílená zima. Nějak jsem podcenila oblečení, nebo spíš nečekala, že bude teplotní rozdíl mezi našim domovem a horami tak vysoký.
Naštěstí byl v dolní stanici lanovky sympatický ski bar, takže jsme zašli dovnitř a já jsem se zahřála teplým cappucinem. Když jsme poté nasedli na lanovku, strašně jsem se bála výstupu z ní. Tím, že jsem měla strach, že při výstupu spadnu, jsem si to asi přivolala, takže jsem opravdu spadla. A to na nejtvrdší ledovou plotnu v celých Krkonoších!
No...sbírala jsem se ze země dobrých pět minut, pravé stehno mě bolelo jak čert. Udělala jsem si obří modřinu, která ještě týden poté hrála všemi odstíny fialové a modré. Poslední, na co jsem měla náladu bylo, jet dvacet kilometrů na běžkách.
Za pár minut jsem se ale vzchopila - vždyť jsem si tenhle výlet tak přála!
A nakonec bylo těch dvacet kilometrů naprosto skvělých.



Pokud byste se chtěli inspirovat a vyrazit do Harrachova na běžky než začne jaro, naše trasa je ZDE.

V polovině února mě navštívila má úžasná kamarádka Káťa. Vzhledem k tomu, že od sebe bydlíme hodně daleko, se vidíme málo, ale když se vidíme, tak to stojí za to.
A protože u nás Káťa nebyla poprvé a České Švýcarsko + Lužické hory už tím pádem docela zná, vzala jsem jí tentokrát k sousedům do Saského Švýcarska.
Měly jsme štěstí na krásné počasí, no pohleďte. 


  
V únoru jsme se taky konečně naživo poznaly s Pájou, s níž jsme se už dlouho navzájem sledovaly na Instagramu. A tloukly jsme se do hlavy, že jsme to neudělaly už dřív - bydlíme od sebe sotva 5km a máme tolik společných zájmů!
A myslím, že nejsem jediná, kdo má z našeho seznámení radost - já mám novou kamarádku, Brenda zase ženicha.:D


V tomto měsíci se mi, navzdory občasným mrazivým dnům docela pěkně běhalo. Občas mě sice zazlobila nějaká část těla (tentokrát pro změnu záda a achillovka.:D), ale spíš to bylo proto, že mi daná část těla ofoukla. Stačila pak trocha hřejivé masti, deka či teplé ponožky a vše bylo zas ok.


V mém "sportovním životě" se ale v únoru stalá zcela zásadní věc - začala jsem opět pravidelně cvičit jógu. 
V józe jsem takový věčný začátečník. Cvičila jsem před pár lety, když jsem byla na semestr na Taiwanu a pak na Erasmu ve Finsku, ale vždycky, když jsem se vrátila domů, jsem s tím sekla.
Protože mám v souvislosti s jógou velkou spoustu poznatků a myšlenek, nebudu teď o ní více psát a věnuju jí samostatně jeden z příštích článků.

Docela se mi dařilo (a stále ještě daří), zkoušet nové recepty na různé zdravé dobroty, ať už slané nebo sladké. O tom ale také hodlám udělat samostatný článek.:D 


Co se mi ale poslední dobou moc nedaří, je čtení. Od té doby, co bydlím s přítelem, čtu míň. A jeho vina to rozhodně není, to spíš moje "lenost".
V únoru jsem přečetla akorát knížku Lži století, na kterou mě na Instagramu nalákala Aneta. Baví mě různé konspirační teorie, takže jsem tuhle knihu musela mít.
V první půlce se rozebírají právě různé události z 20. a 21. století (vražda Kennedyho, zavedení eura a spol.) a právě různé "alternativní" teorie a úhly pohledu, co/jak/proč bylo.
Druhá půlka knížky je věnovaná osobnímu rozvoji - přesněji řečeno tomu, že ať už se nám děje cokoliv, měli bychom vždy hledat příčinu v sobě samém.
Upřímně řečeno, první půlka knížky, na kterou jsem se těšila, mě trochu zklamala - některé "teorie" na mě byly docela složité a musela jsem je číst víckrát, abych je pochopila. A když už jsem pochopila, nevěděla jsem, zda jim věřím.
Ale ta druhá půlka, ta byla moc moc fajn, byť takzvané "motivační" či "seberozvojové" literatuře obecně moc nehodluji.:-)


To je pro dnešek všechno. Myslím, že to stačí - už tak je článek pěkně dlouhý a já moc děkuju, pokud jste dočetli až sem. 
Únorové shrnutí zakončím krásnými slovy od Jelaluddina Rumiho (přestože jsem byla na gymplu docela dobrá na češtinu, nějak nedokážu říci, zda se jedná o citát, báseň či úplně jiný útvar), které už jste mohli vidět před pár týdny u mě na Instagramu.
Doufám, že to po mě přečtete. 


Mějte se moc krásně a hezky si užijte březen. 
V.