neděle 31. prosince 2017

2017 v běhu

Ahoj všem,
možná jste si všimli, že blog poslední dobou docela zeje prázdnotou. Pravda je taková, že od té doby, co jsem se odstěhovala od mamky, nějak nemám potřebu psát veřejně o svých zážitcích. Místo toho dávám přednost papírovému deníku, který jsem po několika letech opět obnovila, a taky Dolleru, se kterým brzy začnu druhý měsíc a jsem z něj pořád nadšená.

Úplně však na blog zanevřít nechci – návaly příspěvků sice nečekejte, ale ráda se čas od času podělím o zajímavé zážitky, např. z běžeckých závodů nebo jiných akcí.
A protože tu máme konec roku, stejně jako většina bloggerů si neodpustím nějaké to bilancování. A protože blog byl, je a bude hlavně běžecký, nemusím asi připomínat, o čem bilancování bude.:-)

Takže jaký byl můj běžecký rok 2017?

Začátkem roku jsem si sáhla na běžecké dno – zúčastnila jsem se totiž dálkového pochodu/ultraběhu Brtnické ledopády. Vybrala jsem si „dětskou“, 55km dlouhou variantu a vůbec jsem nepochybovala o tom že bych mohla mít s jejím dokončením problém. Chyba. Přestože jsem se zúčastnila delších závodů, tenhle pro mě byl absolutně nejdrsnější: většina trasy vedla v hlubokém sněhu nebo po ledu a já jsem šla na závod poněkud nepřipravená – nevzala jsem si nesmeky, bez kterých byla trasa téměř neschůdná.  Do cíle jsem sice došla (po 12ti hodinách!), ale nesesbírala jsem cestou všechny kontrolní body, takže jsem byla klasifikovaná jako DNF.
Z Brtnických ledopádů jsem se relativně dlouho vzpamatovávala, ale jak už to tak u nás běžců bývá, o pár měsíců později jsem začala spřádat plány, že bych to příští rok zkusila znova.

Na jaře jsem si zaběhla dva půlmaratony – Prague halfmarathon, na nějž jsem vyhrála startovné na Instagramu a moc si ho užila. No a potom Půlmaraton na Kuksu, kde mi sice samotný běh moc nesedl, ale bylo to fajn setkání s mou skvělou kamarádkou Káťou.

…a ta samá kamarádka mi o pár měsíců později napsala, zdali se s ní a ještě s kamarádem Tomem nezúčastním Deseti lužických sedmistovek. O tomto závodu jsem věděla již mnoho let, ale stále nenacházela odvahu se ho zúčastnit. A když přišla nabídka, zkusit ho společně s partou skvělých lidí, nešlo to odmítnout. Během víkendu jsme tak zaběhli 110km a strašně moc moc si to užili. Lužické sedmistovky se tak zapsaly nejen na seznam mých nejsilnějších zážitků uplynulého roku, ale také na seznam mých srdcových závodů, na které se budu vždycky ráda vracet. 

Bohužel, kombinace dvoudenního ultramaratonu a skutečnosti, že jsem za červenec a srpen naběhala více než 600km zapříčinila fakt, že jsem si přetížila koleno, což vyústilo v patelofemorální syndrom. Koleno jsem tak v podstatě celý podzim léčila. Naštěstí jsem se dostala do rukou skvělého fyzioterapeuta a dneska už zase běhám po kopcích, jak je mi libo. 
A jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Mé první běžecké zranění v životě mě totiž konečně donutilo, začít se pořádně protahovat a taky přemýšlet o tom, zdali cviky, které cvičím např. v posilovně, více neškodí než prospívají.

Koleno mi znemožnilo, běžet na podzim Stovku Podkrkonoším, jež měla být mojí první stovkou v životě. Závodu jsem se ale zúčastnila jako dobrovolník, což byla nakonec úplně skvělá zkušenost – nikdy předtím bych nevěřila, kolik úsilí a starostí obnáší taková organizace ultramaratonu, obzvlášť když to člověk dělá srdcem a pořádně.

Suma sumárum, rok 2017 byl po běžecké stránce moc pěkný. Nezúčastnila jsem se mnoha závodů, což bych v následujícím roce ráda napravila, nicméně si troufám říci, že jsem se zase posunula o kus dál: začala jsem totiž více využívat skutečnosti, že bydlím nedaleko dvou úžasných oblastí – Českého Švýcarska a Lužických hor – a začala více „drtit“ místní kopce. Ještě v létě byl pro mě svátek, vyběhnout na jetřichovický Rudolfův kámen, dnes už to je pro mě běžná věc.:-) Nic z toho by nešlo bez pravidelného posilování a protahování. (A ano, přišla jsem na to až letos po cca 8 letech, co pravidelně běhám)

A jaké jsou tedy mé plány pro rok 2018?
Jak už jsem řekla, ráda bych se zúčastnila trochu více závodů. Rozmýšlím se, zda příští měsíc nezkusit splatit „nevyřízené účty“ s Brtnickými ledopády. Na jednu stranu si moc dobře vzpomínám, jak drsné to vloni bylo, na druhou stranu mě to o to více láká.:-)
Dnes o půlnoci bych kromě novoročního přípitku ráda stihla registraci na Ještěd Sky race. Zajímalo by mě totiž, jak obstojím s 25km a 1600m převýšením.
A jako naprostý protiklad, ráda bych si zaběhla nějaký silniční půlmaraton a maraton. Štve mě totiž, že jsem ještě na maratonu neprolomila hranici čtyř hodin. Docela mě zaujal Oberelbe Marathon, běžící se Německu, kousek od nás, podél Labe.

Co se týče letních ultramaratonů, mám celkem jasno: Jizerský ultratrail (pokud letos bude), Deset lužických sedmistovek a Ultralabák (ten jsem běžela v roce 2015, byla jsem nadšená, ale následující dva ročníky mi bohužel časově nevyšly). Nechci však bůhvíjak plánovat, protože od té doby, co mám vyléčené koleno, jsem neběžela více než 25km a nevím, co s kolenem ultramaraton udělá. Když to ale nezkusím, tak to vědět nebudu.:-)  

Hlavním plánem je, naběhat všechny kilometry ve zdraví a s úsměvem. Protože běhání pro radost a pro vyčištění hlavy je prostě nejvíc, to mi nikdo nevymluví.


Mějte se krásně, vykročte do Nového roku správnou nohou a dejte vědět, jaké plány máte Vy!

2 komentáře:

  1. Verčo, přeju Ti do nového roku hodně zdraví a štěstí a hlavně ať jsi spokojená. A těším se i na nové články, byť v omezené míře. R + K

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ráďo, do nového roku vše nejlepší i Tobě a Kili! Ať jste obě zdravé, šťastné a spokojené!:-)

      Vymazat

Moc děkuji za každý komentář!