neděle 31. prosince 2017

2017 v běhu

Ahoj všem,
možná jste si všimli, že blog poslední dobou docela zeje prázdnotou. Pravda je taková, že od té doby, co jsem se odstěhovala od mamky, nějak nemám potřebu psát veřejně o svých zážitcích. Místo toho dávám přednost papírovému deníku, který jsem po několika letech opět obnovila, a taky Dolleru, se kterým brzy začnu druhý měsíc a jsem z něj pořád nadšená.

Úplně však na blog zanevřít nechci – návaly příspěvků sice nečekejte, ale ráda se čas od času podělím o zajímavé zážitky, např. z běžeckých závodů nebo jiných akcí.
A protože tu máme konec roku, stejně jako většina bloggerů si neodpustím nějaké to bilancování. A protože blog byl, je a bude hlavně běžecký, nemusím asi připomínat, o čem bilancování bude.:-)

Takže jaký byl můj běžecký rok 2017?

Začátkem roku jsem si sáhla na běžecké dno – zúčastnila jsem se totiž dálkového pochodu/ultraběhu Brtnické ledopády. Vybrala jsem si „dětskou“, 55km dlouhou variantu a vůbec jsem nepochybovala o tom že bych mohla mít s jejím dokončením problém. Chyba. Přestože jsem se zúčastnila delších závodů, tenhle pro mě byl absolutně nejdrsnější: většina trasy vedla v hlubokém sněhu nebo po ledu a já jsem šla na závod poněkud nepřipravená – nevzala jsem si nesmeky, bez kterých byla trasa téměř neschůdná.  Do cíle jsem sice došla (po 12ti hodinách!), ale nesesbírala jsem cestou všechny kontrolní body, takže jsem byla klasifikovaná jako DNF.
Z Brtnických ledopádů jsem se relativně dlouho vzpamatovávala, ale jak už to tak u nás běžců bývá, o pár měsíců později jsem začala spřádat plány, že bych to příští rok zkusila znova.

Na jaře jsem si zaběhla dva půlmaratony – Prague halfmarathon, na nějž jsem vyhrála startovné na Instagramu a moc si ho užila. No a potom Půlmaraton na Kuksu, kde mi sice samotný běh moc nesedl, ale bylo to fajn setkání s mou skvělou kamarádkou Káťou.

…a ta samá kamarádka mi o pár měsíců později napsala, zdali se s ní a ještě s kamarádem Tomem nezúčastním Deseti lužických sedmistovek. O tomto závodu jsem věděla již mnoho let, ale stále nenacházela odvahu se ho zúčastnit. A když přišla nabídka, zkusit ho společně s partou skvělých lidí, nešlo to odmítnout. Během víkendu jsme tak zaběhli 110km a strašně moc moc si to užili. Lužické sedmistovky se tak zapsaly nejen na seznam mých nejsilnějších zážitků uplynulého roku, ale také na seznam mých srdcových závodů, na které se budu vždycky ráda vracet. 

Bohužel, kombinace dvoudenního ultramaratonu a skutečnosti, že jsem za červenec a srpen naběhala více než 600km zapříčinila fakt, že jsem si přetížila koleno, což vyústilo v patelofemorální syndrom. Koleno jsem tak v podstatě celý podzim léčila. Naštěstí jsem se dostala do rukou skvělého fyzioterapeuta a dneska už zase běhám po kopcích, jak je mi libo. 
A jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Mé první běžecké zranění v životě mě totiž konečně donutilo, začít se pořádně protahovat a taky přemýšlet o tom, zdali cviky, které cvičím např. v posilovně, více neškodí než prospívají.

Koleno mi znemožnilo, běžet na podzim Stovku Podkrkonoším, jež měla být mojí první stovkou v životě. Závodu jsem se ale zúčastnila jako dobrovolník, což byla nakonec úplně skvělá zkušenost – nikdy předtím bych nevěřila, kolik úsilí a starostí obnáší taková organizace ultramaratonu, obzvlášť když to člověk dělá srdcem a pořádně.

Suma sumárum, rok 2017 byl po běžecké stránce moc pěkný. Nezúčastnila jsem se mnoha závodů, což bych v následujícím roce ráda napravila, nicméně si troufám říci, že jsem se zase posunula o kus dál: začala jsem totiž více využívat skutečnosti, že bydlím nedaleko dvou úžasných oblastí – Českého Švýcarska a Lužických hor – a začala více „drtit“ místní kopce. Ještě v létě byl pro mě svátek, vyběhnout na jetřichovický Rudolfův kámen, dnes už to je pro mě běžná věc.:-) Nic z toho by nešlo bez pravidelného posilování a protahování. (A ano, přišla jsem na to až letos po cca 8 letech, co pravidelně běhám)

A jaké jsou tedy mé plány pro rok 2018?
Jak už jsem řekla, ráda bych se zúčastnila trochu více závodů. Rozmýšlím se, zda příští měsíc nezkusit splatit „nevyřízené účty“ s Brtnickými ledopády. Na jednu stranu si moc dobře vzpomínám, jak drsné to vloni bylo, na druhou stranu mě to o to více láká.:-)
Dnes o půlnoci bych kromě novoročního přípitku ráda stihla registraci na Ještěd Sky race. Zajímalo by mě totiž, jak obstojím s 25km a 1600m převýšením.
A jako naprostý protiklad, ráda bych si zaběhla nějaký silniční půlmaraton a maraton. Štve mě totiž, že jsem ještě na maratonu neprolomila hranici čtyř hodin. Docela mě zaujal Oberelbe Marathon, běžící se Německu, kousek od nás, podél Labe.

Co se týče letních ultramaratonů, mám celkem jasno: Jizerský ultratrail (pokud letos bude), Deset lužických sedmistovek a Ultralabák (ten jsem běžela v roce 2015, byla jsem nadšená, ale následující dva ročníky mi bohužel časově nevyšly). Nechci však bůhvíjak plánovat, protože od té doby, co mám vyléčené koleno, jsem neběžela více než 25km a nevím, co s kolenem ultramaraton udělá. Když to ale nezkusím, tak to vědět nebudu.:-)  

Hlavním plánem je, naběhat všechny kilometry ve zdraví a s úsměvem. Protože běhání pro radost a pro vyčištění hlavy je prostě nejvíc, to mi nikdo nevymluví.


Mějte se krásně, vykročte do Nového roku správnou nohou a dejte vědět, jaké plány máte Vy!

sobota 9. prosince 2017

Adventní BERLÍN

Berlín. 
Tohle město prošpikované pěknými kavárnami a pošmournou historií bylo na mém to-visit seznamu už pěkně dlouho. Vlastně od té doby, co jsem asi jako patnáctiletá poprvé četla knížku My děti ze stanice ZOO. Chtěla jsem vidět, jak vypadají všechny ty ulice a zákoutí, kde se příběh odehrává.

Přestože je německá metropole od nás vzdálená pouhé tři hodiny cesty, nějak mi její návštěva nevycházela. Ačkoliv můj přítel cestování miluje a za tu dobu, co jsme spolu, jsme navštívili např. Paříž, Barcelonu nebo Budapešť, na Berlín se nevímproč moc netvářil.
A tak jsem vytáhla mamku, což se nakonec ukázalo jako ještě lepší volba. Protože co si budem povídat, vánoční trhy a nákupy, to prostě pro chlapy moc není.:D

Naší mum&daughter-dámskou jízdu jsme si naplánovaly na první prosincový víkend. Resp. na pátek a sobotu. Jízdenky jsme si koupily asi 6 týdnů do předu - využily jsme  tzv."včasné jízdenky" od Českých drah, takže jsme cestovaly skoro za hubičku. Ve stejnou dobu jsme zabookovaly i hotel - vybraly jsme Hotel Maison am Adenauerplatz. Hotel sice nebyl zrovna v centru, ale byl dobře dostupný metrem a - na Berlín - za rozumnou cenu. A měl výborné hodnocení snídaní, na což já otesánek vždycky nejvíc koukám!

Vyrazily jsme tedy v pátek 1.12 v 8 ráno z Děčína.
"Écéčko" bylo poloprázdné a jelo výjimečně na čas, takže jsme přesně o tři hodiny později vylezly z velké nádražní budovy Berlin Hauptbahnhof. Naše kroky vedly rovnou do centra. První den jsme totiž měly v plánu, projít všechny "klasické" památky, jako je Říšský sněm, Památník holocaustu, Braniborská brána a spol.
Hned poté, co jsme vystoupily z nádražní budovy, jsme si všimly šipek, jež nás k samotným památkám směřovaly. Byly skoro na každé křižovatce. To bylo super - za celé dva dny jsme tak skoro vůbec nemusely vytahovat mapu.




U Braniborské brány nás začala přepadat chuť na něco dobrého. Zvenku se nám velice zamlouvala kavárnička vedle hotelu Kempinski, jejíž cedule lákala na domácí chai latte.
Zavítaly jsme dovnitř a... řeknu vám, měla jsem asi nejlepší chai latte a cheesecake svého života!


Posilněné pěknou dávkou cukru jsme pokračovaly dál, ulicí Unter den Lindem směrem k Alexanderplatz. Byla to příjemná procházka - nakukovaly jsme do obchůdků, prošly si první vánoční trhy u Humboldtovy univerzity a daly si první svařák.
Došly jsme až ke známé ikoně bývalého východního Berlína - Fernsehturm, neboli televizní věži. Rozhodly jsme se, že si vystojíme frontu a podíváme se na město z ptačí perspektivy.
Stálo to za to!



Když jsme sjely z věže dolů, prošly jsme si ještě pár obchodů a trhy v okolí Alexanderplatzu, daly si zde kávu a něco dobrého a potom jsme jely metrem na hotel. Cesta trvala dobrou třičtvrtěhodinku; berlínské metro je opravdu rozsáhlé a spletité.

Hotel jsme našly bez problémů. Ubytovaly jsme se, chvilku si odpočinuly, a poté jsme se vydaly znova do víru velkoměsta, tentokrát na slavný Kurfürstendamm.
Na Kudammu, jak této ulici Němci zkráceně říkají, se odehrává značná část zmiňovaných Dětí ze stanice ZOO. Kurfürsendamm v sedmdesátých letech, to nebyl jen symbol západního Berlína, ale taky shromaždiště prostitutek, feťáků a dalších individuí. Nyní je to jeden z největších nákupních bulvárů v Evropě.
Celou ulici jsme si prošly - na začátku byly obchody typu Louis Vuitton či Versace, postupně začaly ale přibývat ty cenově přijatelnější.:D Do pár obchodů jsme nakoukly, brzo jsme ale shledaly, že nás to vlastně ani moc nebaví, takže jsme se radši začaly poohlížet po něčem k večeři.

Našly jsme čistou, krásnou a útulnou vietnamskou restaucaci. To se moc často nevidí - co si budeme povídat, i když je asijská kuchyně výborná, s čistotou a interiérem to občas bývá horší. Nejprve jsem musela udělat mamce malý exkurz, a sice že vietnamská kuchyně =/= ta "čína", která bývá k dostání ve fast foodech v obchoďácích.
Naštěstí ráda ochutnává nové věci, takže jsme o půlhodinku později měly objednanou polévku pho bo, čertsvé krevetové závitky a bun bo nam bo.
Ještě dneska, s týdenním odstupem, vzpomínám na to, jak čerstvé, chuťově vyvážené a dokonalé vše bylo! 


Cestou z večeře padl ještě nějaký ten svařák na vánočních trzích a pak už jsme se odebraly do hotelu, ať jsme svěží na další den...

...a probudily jsme se do krásného, slunečného dne. Naším cílem pro druhý den v Berlíně byla East side gallery, Checkpoint Charlie a muzeum Berlínské zdi. (Samozřejmě až po velké, několikachodové hotelové snídani!)
Na East side gallery jsme dorazily nadzemním vlakem. Jedná se nejdelší souvislou dochovalou část Berlínské zdi. Zeď zde měří asi kilometr a je pomalovaná obrázky a graffity znázorňující různé výjevy a alegorie z německé novodobé historie.
Trvalo nám to asi hodinu, než jsme East side gallery prošly, protože jsme se u každé fotky musely zastavit a minimálně se nad ní zamyslet. U některých byla pointa jasná, nad jinými jsme si musely trochu lámat hlavu. Ve většině případů jsme ale tu hloubku našly.






Od East side gallery jsme se přemístily metrem zase o kus dál, konkrétně na stanici Hellisches Tor a slavný Checkpoint Charlie - jeden z nejznámějších hraničních přechodů mezi východním a západním Berlínem.
Samotný přechod byl trochu moc turistický - rádoby vojáci, kteří se za tři eura fotili s turisty a obchůdky s kýčovitými suvenýry. ALE hned vedle bylo Muzeum Berlínské zdi, jehož návštěvu jsme měly v plánu od samého začátku.
Muzeum je hodně obsáhlé. Fakt hodně. Řekla bych, že člověk, který by si chtěl úplně všechno dopodrobna přečíst, by zde mohl klidně strávit celý den. My jsme si četly to, co nás zajímalo - třeba příběhy lidí, kteří se pokusili (ať už úspěšně či neúspěšně) přes Berlínskou zeď nelegálně dostat. Naopak třeba oddělení informující čistě o politice jsme vynechaly.
V každém případě muzeum hodně doporučuju. Dozvíte se velkou spoustu informací o nepříliš staré, ale velmi důležité kapitole světových dějin.


Cestou z muzea jsme se ještě zastavily na Postupimském náměstí na nějaký ten oběd a kávičku. Jelikož je zde.několik nákupních center a taky nejedny vánoční trhy, bylo tu poměrně hodně lidí, což se nám moc nelíbilo.
Stejně už ale nezbývalo moc času do odjezdu vlaku, takže jsme se pomalu odebraly na nádraží.

V momentě, kdy jsme tam přišly, jsme zjistily, že má náš vlak 35 minut zpoždění. Během čekání jsme nahlédly do pár obchůdků - a v jednom z nich jsem se neskutečně zamilovala do jedněch zimních bot.  Začala jsem si boty zkoušet a následně dumala nad tím, zda si je vzít nebo ne. Měla jsem totiž za celý den docela nateklé nohy, takže jsem se bála, že se druhý den probudím a boty mi budou velké. Navíc nebyly zrovna levné...
Dumala jsem a dumala, až jsem se nakonec rozhodla boty vzít. V momentě, kdy jsme obchod opustily, jsme zjistily, že se ohlášená doba zpoždění změnila a že vlak svých  35 minut stáhnul na 20. Tedy - vlak měl jet přesně za minutu. A my jsme byly od našeho nástupiště pěkně daleko. Následoval tedy sprint, za který by se nemusel stydět ani Usain Bolt. 
Naštěstí vše dobře dopadlo, k nástupišti jsme přiběhly a vlak tam ještě nebyl. 
(A druhý den mi splaskly nohy a i tak mi boty sedí jako ulité):D 

Ve vlaku na nás padla velká únava. Ty dva dny v Berlíně jsme si s mamkou užily, jak jen to šlo.
Jak je našim dobrým zvykem, byl to báječný mix památek, kultury, nákupů, káviček a dobrého jídla. Od všeho něco. 
Ale zkonstatovaly jsme, že dlouhodobě nejsou tak velká města nic pro nás a že se těšíme zpátky k nám do lesů.

Už teďka ale plánuju další cestu - mezi vánočními svátky se totiž chystáme do dalšího překrásného evropského města:
Do města, které leží nedaleko majestátných evropských hor. 
Do města, kde vám naservírují pravou vídeňskou kávu, ale není to Vídeň. 
Do města, kde žil jeden z nejslavnějších evropských hudebních skladatelů.
Už tušíte? :-)

Co Vy a poznávání světových metropolí? 
Ve kterém městě se Vám nejvíce líbilo a kde nejméně? 

Dejte vědět.:-) Krásnou druhou adventní neděli!
V.

pondělí 4. prosince 2017

Listopadové střípky

Ahoj všem!
Blog poslední dobou trošku zeje prázdnotou. Poslední příspěvek, nepočítám-li tento, pochází z 31.10 - kde jsou ty časy, kdy jsem psala až 7 článků za měsíc?!

Důvod mé nečinnosti však je, myslím, omluvitelný - v listopadu jsem se totiž stěhovala. Po šesti letech chození tedy bydlíme s přítelem ve svém. On už chtěl tento krok učinit delší dobu, já jsem se do tohoto rozhodnutí nejprve příliš nehrnula, ale pak přišla příležitost naprosto parádního bytu, kterou jsme prostě nemohli odmítnout.
A tak se celý listopad v podstatě nesl v duchu nakupování, zabydlování a zařizování.
K rodičům a Brendě to mám pouhých 15 minut pěšky, což mi jako věčnému mamánkovi naprosto vyhovuje.:D


Kromě stěhování mě v listopadu docela dost zaměstnávala škola. To jsou samé prezentace, studie, testy...naštěstí už se konec mých studií blíží rychlostí blesku, tak si říkám, že ty poslední dva měsíce školní docházky nějak vydržím.

Ačkoliv byl listopad docela zásadní co se týče životních změn a taky nabitý co se týče školy (práce tentokrát kupodivu moc nebylo),  stihla jsem poměrně dost příjemných věcí okolo.
Tak třeba...

...naběhat 200km
Jasně, není to bůh ví co. Přes léto jsem zvládala mnohem víc. JENOMŽE - teď není léto a navíc jsem si ještě v říjnu léčila běžecké zranění, takže jsem s touto cifrou neskutečně spokojená. Zatím vypadá velmi reálně, že bych mohla v roce 2017 pokořit 2500 kilometrů.

Mé běhy však mírně zkomplikoval fakt, že je nyní u nás na severu na mnoha místech po říjnové vichřici zákaz vstupu do lesů. Nemůžu moc třeba do svých milovaných Jetřichovic.
Když jsem viděla seznam obcí, do jejichž lesů se nesmí, byla jsem z toho nejdříve dost smutná a už už jsem viděla, že budu muset 3 měsíce běhat jen po silnicích; naštěstí jsem zjistila, že to není tak horké a že s trochou plánování si lesy a kopce odpouštět nemusím.

A navíc - díky zákazu jsem začala objevovat nové trasy. Předminulý týden, když byl v Německu státní svátek a já měla tím pádem volno, jsem vyrazila na 18km dlouhý běh přes Pravčickou bránu.
Celá trasa je zde a musím říct, že fakt stojí za to!



Na začátku školního roku jsem taky začala chodit 1x týdně s bráchou na Brutal kruháč. Měla jsem z toho rozpoluplné pocity - na jednu stranu mě cvičení bavilo, trenérka i celková atmosféra byla super. Na druhou stranu jsem cítila, jak moc to nedělá dobře mému čerstvě vyléčenému kolenu.

Kromě toho jsem začala chodit na cvičení k fyzioterapeutovi, kde se snažíme napravovat moje dysbalance a křivosti. Přišlo mi tedy trochu kontraproduktivní, ničit si koleno a záda na kruháči, když vrážím peníze do jeho napravování.:-)
Rozhodla jsem se tedy, že budu místo kruháče spíš víc chodit do posilovny, kde si můžu cvičit jak mi to vyhovuje a hlavně s důrazem na správnou techniku.

Během listopadových víkendu jsme taky s přítelem stihli dvě pěkné (leč trochu mlhavé) túrky do přírody. Ta první byla na německou Bastei, kterou jsme bohužel viděli totálně zahalenou v mlze.


No a ta druhá byla do zapomenutých koutů Českého Švýcarska, konkrétně na Suchou Kamenici, což je takové úžasné místo a naprosto bez lidí. Tentokrát jsme už s sebou mohli vzít i slečnu Brendu, protože první půlku listopadu prohárala.


...kultura a kavárenské povalování
V listopadu jsme byli s přítelem 2x v Praze v divadle. V obou případech se jednalo o představení Malý princ.
Ptáte se, proč jsme byli dvakrát na jednom a tom samém představení?
Inu, stalo se to díky drobnému nedorozumění. Přítel se chtěl již delší dobu podívat do holešovické Rock opery. Vyhlídl si hru Malý princ. Řekl to rodičům a ty mu (nám) koupili lístky k narozeninám, ovšem na Malého prince do Národního divadla. Za pár dní si však "chybku" uvědomili a přítel dostal další lístky, tentokrát ty správné, do Rock opery.:D Představení byla od sebe v rozmezí dvou týdnů, tak jsme si řekli, že si holt uděláme dva výlety a budeme mít srovnání. (a dokonale naštudovaného Malého prince) 
Mně se víc líbilo představení v Národním; Rockopera se mi nelíbila vůbec. A přítel to měl přesně naopak.:-)

...No a když už jsme v té Praze byli, nemohli jsme nenavštívit nějakou pěknou kavárničku. Příjemný gurmánský zážitek jsem měla např. v SmetanaQ - tiramisu v čokoládové jedlé mističce bylo prostě dokonalé.

Co mi v listopadu opravdu chybělo, bylo #vicecasunacteni.
Celý měsíc jsem se prokousávala (a stále ještě prokousávám) knihou Láska je jen slovo od klasika J.M.Simmela. Ne že by mě nebavila, spíš jen horko těžko nacházím chvíle, abych s knihou hnula. Ale myslím, že v prosinci to bude se mnou a se čtením lepší.:-)

...vaření a pečení
 S odchodem od maminky přibyly i nové "starosti" typu co nakoupit/co bude k večeři. Musím ale říct, že mě tyhle věci baví. Jsem absolutním pánem svých nákupů a vaření.
Ve většině případů sice vítězí rychlovky typu vajíčka na všechny způsoby či moje momentální úchylka křupavé pečivo s avokádem a zelenina, když ale máme víc času, milujeme třeba palačinky, na které jsem si do nové domácnosti pořídila dokonce speciální pánvičku.:D

No a absolutním "objevem" je tento extrajednoduché, leč efektivní kuřecí prso s rajčaty a mozzarellou, jež jsem objevila na Instagramu.
To si prostě vezmete celé kuřecí prso, a 4x ho naříznete. Pozor - nesmíte prso rozříznout celé, ale udělat jen takové "kapsičky". Prso osolíte a do každé té kapsičky pak vložíte plátek mozzarelly a plát rajčete. To vše pokapete oliváčem a bazalkou a dáte cca na půlhodinku péct.
My jsme si k tomu upekli ještě papriku a cuketu a bylo to dokonalé.


Poslední věc, kterou bych chtěla zmínit, je můj nový diář.
Několik let jsem používala Filofax s výměnnými papíry; ten mě ale už docela omrzel, navíc jsem se nechala trochu zlákat reklamou na sociálních sítích, takže jsem si pořídila Doller.
Nejsem žádný velký zastánce všech těch motivačních knížek a blbostí, kterých je teď všude plno. A Doller je motivační až na půdu. Ale musím říct, že mi to zatím vůbec nevadí, ba naopak. Líbí se mi celý koncept diáře a především to, že člověk nemusí čekat do Nového roku, aby s ním začal.  
Zkrátka jsem z něj zatím nadšená a navzdory mému kreslícímu antitalentu mě neskutečně baví jeho "zkrášlování". Ale uvidíme, jestli mě to za pár týdnů či měsíců neomrzí.


Jaký byl Váš listopad? 
Jak jste (ne)prožívali Váš odchod od rodičů? 
Co Vy a diáře/deníčky? 

Dejte vědět:-) 

Mějte se krásně a užívejte první adventní dny!
V.