Letní běhání s nemilým následkem

Letošní léto pro mě bylo opravdu běžecky šťastné. Za červenec a srpen jsem naběhala dohromady téměř 600 kilometrů. A nebylo to proto, že by mi to nařizoval nějaký tréninkový plán. Bylo to pro to, že mě běhání ohromně těšilo a bavilo.

No dobrá, byl tady ještě jeden důvod, a sice závod 10 lužických sedmistovek.
110 kilometrů a 3000 metrů převýšení během dvou dnů by bez pořádného tréninku asi nešlo. Vyplněná přihláška na sedmistovky mi dodala ohromnou motivaci a chuť běhat, jejich úspěšné zdolání pak zase určitou dávku běžeckého sebevědomí.

Když přijedu ze školy a vím, že už je poměrně hodně hodin, chodím obvykle běhat k nám do lesa "za barák". Ačkoliv náš les není rozlohou příliš velký, člověk v něm opravdu nezavadí o rovinu. Naopak, je plný docela slušných výběhů, seběhů, krpálků i minikopečků.

O prázdninách jsem ale měla spoustu času na to, podnikat více běžecké výlety do mnou méně proběhaných lokalit. Vyrážela jsem zejména do Českého Švýcarska. Své běhy národním parkem startuji téměř vždycky ze Studeného, což je od nás pouhých 5km autem.
Naprosto jsem si zamilovala trasy v okolí Jetřichovic! Tuto oblast jsem měla už z dřívějška křížem krážem prochozenou, ale teprve letos jsem zde začala pořádně běhat. Terén je zde místy docela drsný a o kopcích ani nemluvím. Například na pouhých 3,5 kilometrech z Jetřichovic na Rudolfův kámen člověk nastoupá 300 výškových metrů.
Ale ta nádhera nahoře... 



Zezačátku jsem v těch nejhorších úsecích střídala běh s chůzí, ale postupem času jsem chůzi začala víc a víc eliminovat, až jsem jí (na opravdu drobné výjimky) vypustila úplně. Začala jsem si také vést takový "deník kopců" a zapisovat si, za kolik minut jsem kdy daný úsek vyběhla. No prostě klasické segmenty.
Troufám si říct, že mě běhání nikdy netěšilo a nebavilo víc, jako tohle léto.

Kromě běhání v okolí Jetřichovicka jsem jednou vyrazila třeba do Tiských stěn a na Děčínský Sněžník.




 ...A nebo na Jedlovou, to už je takový můj evergreen.



Prostě jsem si léto (nejen) po běžecké stránce užila, jak jen to šlo.
Pak jsem odjela na dva týdny na Srí Lanku, kde jsem se rozhodla si od běhání trochu odpočinout. Tedy né že bych tam neběhala vůbec - jednalo se ale spíše jen o pár kratších, půlhodinových výběhů. "Ranní klus podél moře" a tak. Za ty dva týdny jsem naběhala jen nějakých symbolických 30 kilometrů. Hodně jsme ale chodili a rozhodně nemůžu říct, že by naše dovolená byla proflákaná.

Když jsme se vrátili domů, neskutečně jsem se těšila na to, jak proběhám zbytek září a jak si užiju České Švýcarsko barvící se do podzimních barev. Škola nám totiž začíná až 9. října, a tak zbývalo spoustu času.

Krátce po návratu domů jsem vyběhla...a ouha, nějak mě začalo píchat v pravém koleni.
Byla to docela nepříjemná bolest - na něco takového opravdu nejsem zvyklá, protože mě za celých svých 8 běžeckých let (ťuk ťuk na dřevo!) NIKDY nic nebolelo.
Říkala jsem si, že to snad nebude nic hrozného, že jsem se možná jen někde bouchla a nevím o tom a že to snad přejde. Ale nepřecházelo to.
Tedy - po rovině to bylo vždycky ok, v běhu do kopce taky, ale v sebězích jsem začínala trpět. Když jsem se vydala do svých milovaných Jetřichovic a sbíhala dolů z Tokáně do Rynartic, bolelo to tak, že se mi chtělo brečet a že jsem musela (v sebězích z kopce!) stavět.

Bolelo to taky, když jsem delší dobu seděla. Koncem září jsme ještě s kamarádkou dodělávaly jeden restík z letního semestru a občas seděly dlouhé hodiny u počítače. Vždycky, když jsem se pak zvedla, se mi koleno málem podlomilo.

14 dní jsem doufala, že to nějak přejde, ale když jsem viděla, že to nepřechází a že i šestikilometrový běh u nás v lese bolí, objednala jsem se k fyzioterapeutovi. Vybrala jsem si děčínský RehKat, což je poměrně vyhlášené místo.
Bylo mi potvrzeno to, co už jsem si tak nějak dopředu "diagnostikovala" podle internetu - patelofemorální syndrom, neboli běžecké koleno. Problém mezi čéškou a chrupavkou.
Byla to nemilá reakce na to, jak jsem v červenci a srpnu hodně běhala a následně na Srí Lance zahálela.
Byla jsem však ujištěna v tom, že se nejedná o nic tragického. Tím spíš, že jsem přišla relativně na začátku a nenechala si to "rozjet" do ještě větších bolestí.

Pan fyzioterapeut mi nyní naordinoval léčbu ultrazvukem. Na pět ultrazvukových "dávek" teď budu chodit ob den. Během té doby mám (nečekaně:D) zakázané kopce. Běhat teď můžu jen hodně zlehoučka - pouze po rovině, na cca 60% mé obvyklé zátěže a kilometráže. A hlavně ne přes bolest.
Až skončí ty ultrazvuky, dostanu na koleno tejp a budu mět znovat začít zařazovat kopce. Samozřejmě v ideálním případě - pokud to nebude bolet.

Pochopitelně mě vůbec netěší, že se mi s kolenem něco stalo, na druhou stranu mám radost z toho, že to nevypadá na nic vážnějšího. Teďka chci dělat všechno pro to, aby se mi koleno pokud možno úplně uzdravilo, protože jsem zkrátka kopcomil a běhání po rovině beru jen jako "lepší něco, než nic".:-) 

Myslím ale, že jsem v děčínském RehKatu ve velmi dobrých rukou a pevně věřím tomu, že koncem měsíce už zase postnu nějaký ten kopcomilský příspěvek z jetřichovických vrcholků.:-)
V.

Co Vy a běžecké bolístky? 
Potkalo Vás někdy něco nebo jste (ťuk ťuk) v pohodě? 

Komentáře

  1. Verčo, přeju Ti, ať jsi brzy fit a běháš zase jako laňka. Je moc dobře, že jsi k fyzioterapeutovi šla tak brzy. Měj se hezky. R + K

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuju, R+K! Nechci nic zakřiknout, ale den ode dne to bolí míň a míň. Tak snad to bude dobré.
    :-)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Moc děkuji za každý komentář!

Popular