Jak jsem si užila Stovku Podkrkonoším, přestože jsem neběžela

O uplynulém víkendu se v Hotelu Pod Zvičinou u Bílé Třemešné konala Stovka podkrkonoším, jíž organizoval kamarád Tom.
Účast na tomto závodě jsem plánovala už někdy od začátku roku. Měla to být moje první stovka v životě (V srpnu jsem dala v rámci Desti lužických sedmistovek 110km během víkendu, ale v kuse a přes noc jsem ještě neběžela nikdy.:)), měly jsme běžet opět společně s kamarádkou Káťou.

Moc jsem se těšila. Dokonce jsem se už tak nějak smířila s tím, že probdím celou noc a budu muset běžet ve tmě, což byl hlavní důvod, proč jsem svou první stovku tak dlouho odkládala. (A koneckonců stále ještě odkládám:))
Moje těšení bohužel zhatil syndrom běžeckého kolene, o němž jsem psala v minulém článku a který mi velmi znepříjemnil můj letošní běžecký podzim.

I když mě v týdnu před závodem koleno bolelo už jen minimálně a dokonce jsem začala opět vyrážet aspoň na kratší výběhy do kopečků, na stovku to prostě nebylo.

Přesto jsme se s Káťou do Podkrkonoší vydaly - naším cílem bylo, nasát atmosféru závodu, pomoct Tomovi s organizací a také si v okolí udělat nějaký ten pěší výlet.
Myslím, že jsme vše krásně splnily.

Na místo jsme dorazily v pátek po poledni. Tom zrovna připravoval a rozděloval jídlo na jednotlivé občerstvovačky.
Káťa na Stovce Podkrkonoším nepomáhala poprvé, takže jsem od ní už dlouho věděla, že má Tom pro závodníky přichystané opravdové hody - kromě klasických běžeckých potravin, jakou jsou například banány, na občerstvovačkách nechyběl těstovinový salát, domácí perník, arašídové máslo, pivo, rum, pizza...a mohla bych pokračovat dál.
Docela jsem ty dobrůtky závodníkům záviděla.:-)

Když jsme dali občerstvovačky do kupy, vyrazily jsme s Káťou ne menší procházku na nedalekou Zvičinu. Výhled na Krkonoše trochu kazil mlhavý opar, ale i tak tam bylo krásně.

Po zbytek večera jsme pomáhaly s prezentací závodníků. Na jednu stranu mě těšilo, že můžu být aspoň užitečná z druhé strany, když už nemůžu běžet. Na druhou stranu mi to bylo pěkně líto, co si budeme povídat.

Když závod ve 22:00 odstartoval, úplně mě brněly nohy a chtěla jsem běžet taky. 


Tyhle myšlenky jsem ale rychle zahnala, protože jsme o chvíli později vyráželi do Pecky na tajnou kontrolu. Od jedenácti do jedné do rána jsme odškrtávali proběhnuvší závodníky na jednom z míst, kde by si trasu mohli potenciální podvodníčci hezky zkrátit.
Naštěstí nikdo takový nápad neměl - mezi běžci jsou většinou féroví lidé, že jo, ale jak se říká - "důvěřuj, ale prověřuj":-) 
 Ačkoliv jsem absolutně nenoční člověk a spát chodím nejdéle ve 21 hodin, musím říct, že jsem vůbec nebyla ospalá. Dobrovolničení na stovce mě bavilo a dodávalo mi spoustu motivace do budoucích tréninků.
Přesto jsem byla docela ráda, když jsme kolem jedné hodiny ranní odškrli Olafa, posledního závodníka, a mohli se odebrat k Tomovi na chatu do postele. Byla mi totiž strašná zima, přestože jsem na sobě měla asi tři vrstvy teplého oblečení.:D

Na druhý den dopoledne jsme si s Káťou naplánovaly menší pěší výlet. Šli jsme po červené turistické z Třebihoště do Pecky. Přesto, že jsme v Pecce strávily část předešlé noci, nic jsme z městečka neviděly, protože byla tma.
Tentokrát jsme si pěkně prohlédly stejnojmenný hrad a taky místní cukrárnu.



Cukrárna Zlatá Pecka mě, jakožto skoroprofesionálního kafíčkáře a ochutnávače dortíků oslovila úplně nejvíc.
Raw dortík a relativně zdravá zmrzlina z hromady ovoce, to bylo něco pro nás.:-) 



Lidé se mě docela často ptají, jestli jím dorty když jsem hubená a taky jestli mám chuť chodit do kaváren a cukráren, když z jedné sama pocházím. 
Odpověď zní: miluju kafe, miluju dorty a miluju cizí cukrárny. (Když jsou dobré:-)

Když jedu někam na výlet, cíleně vyhledávám, zdali v okolí nebude nějaká pěkná kavárna nebo cukrárna. A když je, musím tam bezpodmínečně zavítat. Minimálně, jak s mamkou s oblibou říkáme "ze studijních důvodů".
A tady v Pecce se mi v malinkaté cukrárničce moc líbilo. 

Po spořádání této ovocno-cukrové nálože nás v Pecce vyzvedl Tomův brácha a odvezl nás zpátky Pod Zvičinu. Na místě už byli první tři muži-stovkaři. Ještě jsme pomohly něco málo s vyhlašováním jejich vítězství a kolem 14 hodiny jsem se rozloučila a vyrazila k domovu. Měla jsem to 2 hodiny autem a začala na mě padat únava z předešlé noci. 

Domů jsem dorazila unavená, ale neskutečně nabitá energií a moc hezkými zážitky. 
Podívala jsem se malinko pod pokličku tomu, jak vypadá taková organizace ultrazávodu a zjistila jsem, že je to ještě mnohem náročnější, než jsem si představovala. 
Atmosféru jsem nasála parádně a už teď se těším na to, kde asi v příštím roce poběžím. 
Pevně doufám, že Tom nenaplní jeho slova, že tato Stovka byla posledním ročníkem a že se bude konat i příští rok. To už bych se na ten start doopravdy postavit chtěla.:-)
V.

Komentáře

Popular