úterý 31. října 2017

Syndrom běžeckého kolene - jak jsem se s ním vypořádala?!

Ahoj!
Pokud mě sledujete na Instagramu nebo jste četli pozorně mé minulé příspěvky, možná si vzpomínáte, že jsem skoro celý podzim bojovala se syndromem běžeckého kolene.
Je tomu už asi týden, co mě koleno ani trochu nebolí; včera jsem byla na kontrole u pana fyzioterapeuta, který potvrdil, že je koleno v pořádku a dovolil mi, začít zase zkoušet delší běhy. Jupí! 

A protože běžecké koleno údajně potká až 60% běžců, rozhodla jsem se, že mu věnuju samostatný článek a povím vám pár tipů, jak ho vyléčit, nebo aspoň zmírnit. Předem říkám, že nejsem žádný fyzioterapeut ani odborník a následující postřehy vycházejí pouze z mých zkušeností.

Takže... co to vlastně je?
Laicky řečeno, běžecké koleno neboli patelofemorální syndrom spočívá v podráždění na spodní straně čéšky. To se vytvoří např. při dlouhodobější neúměrně zvýšené tréninkové zátěži nebo při nerovnoměrném zatížení těla. V momentě, kdy se čéška tře o chrupavku (např. při běhu z kopce, kdy musí nohy "brzdit"), to bolí. Často to bolí také v momentě, kdy dlouho sedíte v jedné poloze, např. v kině. 

Jak jsem k tomu přišla? 
Inu, celé léto jsem běhala (skoro) jak kamzík. Běhání mě bavilo, jako nikdy předtím, takže se kilometry nabíhaly úplně samy. Závod 10 lužických sedmistovek byl třešničkou na dortu. 
Pak jsem odjela na dva týdny na Srí Lanku, kde jsem běhala opravdu jen sporadicky. 
...a pak jsem přijela a těšila jsem se, jak budu brázdit listím zapadané stezky v mých oblíbených Jetřichovicích. Jenže ouha - nahoru na Rudolfův kámen jsem sice vyběhla, ale když jsem začala sbíhat dolů, začalo mě pravé koleno divně bolet. Než jsem doběhla k autu, bolelo to jako čert. Myslela jsem si, že to je jen nějaká blbost (že jsem se do kolene třeba bouchla ve spánku) a běhala dál. Po rovině to šlo, do kopce jakž takž taky, ale seběhy z kopců byly fakt za trest.
Takhle to šlo asi dva týdny. Pochopitelně mi běhání přestávalo přinášet radost.

Bylo mi jasné, že takhle to dál nepůjde a že pokud chci příští léto zase běhat jak nezmar, musím s tím něco dělat. Objednala jsem se tedy do Děčínské Rehabilitace Kateřina. Panu fyzioterapeutovi jsem řekla v podstatě to, co jsem shrnula v předchozím odstavci.
A on mi potvrdil diagnózu, kterou jsem si už předtím podle internetu tak nějak určila sama.

Dobrá zpráva byla, že jsem prý přišla relativně v začátku. Běhala jsem s tím cca 14 dní - to je prý ještě dobré - jsou běžci, kteří to tahají přes bolest několik měsíců, a to už se pak jen tak lehce nevyléčí.

Jak jsem koleno léčila?
Na začátku jsem pochopitelně dostala zákaz kopců. Běhat jsem trošku mohla - ovšem jen po rovině, maximálně na 60% mé obvyklé zátěže (né déle jak 40 minut) a nikdy ne přes bolest.
Chodila jsem na léčbu ultrazvukem - měla jsem celkem 5 dávek, a to ob den.
Těžko říct, jestli víc pomohl ten ultrazvuk nebo skutečnost, že jsem slezla z kopců.

Když mi skončila ultrazvuková léčba, dostala jsem na koleno tejp a bylo mi povoleno, HODNĚ LEHCE opět zařadit kopce.


Začala jsem na šesti kilometrech s cca dvousetmetrovým převýšením a šlo to téměř bez bolesti. Tak jsem druhý den zkusila o trochu více... a další den jsem dala desítku. Pravda, ke konci mě to koleno už začínalo bolet, ale oproti tomu, co bylo v září, to bylo nula nula prd.

O týden později jsem šla na kontrolu a v ordinaci jsem nadšeně hlásila, že už jsem dala deset kiláků Fyzioterapeut se začal chytat za hlavu, že to jako NE, že říkal hodně lehce... a že mám běhat maximálně tak kolem třičtvrtě hodinky, pokud nechci, aby se mi to za tejden vrátilo.
Ať vybíhám intervaly do kopců, ať na svém obvyklém běžeckém okruhu víc zrychlím, ale ať proboha zatím neběhám nic dlouhýho, páč dlouhý běhy jsou teď na to úplně nejhorší.

Vzala jsem si to k srdci a následující dva týdny se toho držela.
Nenaběhala jsem moc kilometrů, ale zaměřovala jsem se na prudké kopce a na to, abych v nich nepřecházela do chůze. A vyběhla jsem si je třeba několikrát.

Radovala jsem se z toho, že je koleno lepší a lepší.

A jak už jsem psala výše, včera jsem byla na kontrole a dostala jsem pochvalu.(Teda mé koleno dostalo.:-)
Opatrně jsem se zmínila o tom, že mám jeden oblíbený okruh v Českém Švýcarsku, který má 17 kilometrů a 600m převýšení. Bylo mi povoleno, jít ho zkusit.
Je mi jasný, že se teďka nesmím zbláznit a běhat bůhvíjaký objemy, pokud nechci, abych to měla zpátky. Ale jsem ráda, že jsem z toho (snad) venku.:-)

Ultrazvuk, tejpování a snížení zátěže - to ale není zdaleka všechno. 
Musela jsem taky trochu více začít přemýšlet nad tím, jak cvičím a jak se protahuju.
Protahování jsem totiž zhruba do léta dost šidila. Nyní jsem už konečně ve stavu, kdy jsem si z toho udělala rutinu a už je pro mě nepředstavitelné se po běhu neprotáhnout. Ještě musím ale zapracovat na protahování PŘED během, v tom mám stále velké mezery.
Na začátku jsem se protahovala podle YouTube videí - když jsem si pustila video, motivovalo mě to k tomu, nešidit to a "dodělat" ho až do koce.
Teďka se už protahuju spíš podle sebe.

Nicméně, pokud patříte také mezi "věčné neprotahovače", zkuste si po doběhu pustit třeba něco z mého výběru.





Co se týče cvičení a posilování, také jsem jej neprováděla úplně nejšťastněji. Když už jsem 1-2x týdně posilovala, zaměřovala jsem se hlavně na ruce a na břicho. Říkala jsem si, že nohám dávám při běhání zabrat dost, takže už víc posilovat nepotřebují.
Velká chyba a blbost! 
Právě proto, že běhám dost v kopcích, potřebuju posilovat zadek jako sůl, aby mě do těch kopců vytáhl. A ještě víc potřebuju posilovat kvadricepsy, protože jejich oslabení je jeden z důvodů, proč mě to koleno potkalo.

Prohledala jsem internet horem dolem, ale doposud jsem nenarazila na posilovací video, které by mi, jakožto běžkyni vyhovovalo. (Nemluvím teď o HIITu a spol., jehož je všude plno.:) Posilovací rutiny si tedy vymýšlím sama.
(A přemýšlím o tom, že možná někdy odhodím stud a nějaké to posilovací videjko natočím) 
Kromě klasických cviků s vlastní vahou, jako jsou kliky, planky a spol. do posilovačky zahrnuju např. následující.




Zkuste to taky - asi z vás nebude stříkat pot a možná vám budou cviky připadat dost jednoduché, ale pravda je taková, že jsou pro nás běžce nemálo efektivní. 

Na závěr musím zmínit ještě jednu věc - kloubní výživu
Nikdy předtím jsem jí neřešila a nic nezobala. Teďka, když mě začalo koleno trápit, jsem začala brát Alavis. Ano, je pro koně, ale co na tom, když pomáhá?! Nežádoucí účinky na člověku prokázané nebyly a ta hnusná chuť se dá přežít. 

Jak vidíte, běžecké koleno není žádná tragédie. Při jeho léčbě je ale třeba, být opravdu důsledný a nenechat se strhnout k dlouhému běhu, i když bude venku sebevíc svítit sluníčko. (Věřte mi, vím, o čem mluvím.:-)

Držím palce, ať Vás žádná běžecká bolístka nepotká a pokud se tak již stalo, dejte vědět do komentářů, jak jste se s ní vypořádali.
Mějte se krásně
V.

pondělí 23. října 2017

Pět podzimních radostí

Ahoj všem!
Tenhle článek mám rozepsaný už asi deset dní. 
Pokaždé jsem začala, napsala pár řádků... a pak se přihodilo něco, kvůli čemu jsem musela psaní přerušit a ten den jsem se k němu už nedostala. A takhle to bylo několikrát za sebou. Ve výsledku jsem musela článek několikrát upravit, protože to, co jsem napsala před více než týdnem, už pozbylo aktuálnosti. 
Dokazuje to i fakt, na třetí fotce mám na sobě běžecké kraťasy a tričko - to už aktuální opravdu není. Ale fotku jsem se rozhodla nemazat, protože připomíná jednu moc hezkou a slunečnou neděli.   

Nicméně, nyní jsem svůj podzimní foto-mišmaš-článek konečně dokončila, tak se pojďte mrknout, co mi dělalo v září a říjnu radost.:-)  


1.Běhání
...a nemůžu začít jinak než mojí oblíbenou činností.
Běhání mi dělá radost už řadu let, 365 dní v roce.
Letos jsem se na podzimní dlouhé běhy opravdu těšila. Plány mi však malinko zkřížil syndrom běžeckého kolene, který mě potkal a o němž jsem už psala v minulých článcích. Na dva týdny mě vyhnal z kopců na rovinu a taky mě donutil, dočasně dost snížit tréninkovou zátěž.

Nyní už je to mnohem lepší, a tak začínám kopce opět zařazovat. O víkendu jsem se dokonce vydala do mých nejmilejších jetřichovických skal. Vybrala jsem si pro začátek relativně jednoduchou, osmikilometrovou trasu a bylo to fajn. 
A věřím, že příští měsíc už ty dlouhé běhy zase budou...




Přesto, že teď nemůžu honit kilometry ani z poloviny tak, jak bych si představovala, rozhodla jsem se, že si udělám radost a investuju do nové, pořádné běžecké větrovky. Byl docela oříšek vybrat takovou, která bude mít kapucu (no fakt! Proč se vyrábí 90% běžeckých bund bez kapuce?), ale nakonec jsem objevila tuto "inovejtku". Byla sice trochu nad můj budget, ale když obchod trailpoint.cz vyhlásil o předminulém víkendu 20% slevy na vše, tak už se to dalo. 
A musím říct, že je fakt skvělá! 


2.Procházky
Miluje je Brenda, miluju je i já.
I když jsem běžec tělem i duší, ráda se vyrážím jen tak projít. Nejčastěji chodíme s mamkou a povídáme si o všem možném i nemožném. V létě na procházky nebylo moc času, a tak to nyní na podzim nejen sobě, ale především Brendě bohatě vynahrazujeme.



Kromě toho, že chodíme téměř denně s Brendou do lesa za naším domem, jsme se včera s mamkou vydaly na jedno opravdu magické místo. Jmenuje se Josefova hlava a nachází se nad Podskalím nedaleko Hřenska. 
Jedná se o vyčnívající skálu, část Labských pískovců, ze který je úžasný výhled na Labe a okolí. 
Vydaly jsme se sem na doporučení mamčiné ségry - na skalku jsme si odskočily z rodinné oslavy, abychom si trochu více zasloužily kávičku a dortík. A samozřejmě abychom se pokochaly úžasných výhledem. 

Josefova hlava byla od tety vzdálená asi kilák. Během toho jsme ale nastoupaly přes 250 výškových metrů. Já, kopcomil obecný, jsem si libovala...mamka zpočátku trošku žbrblala, ale když na skálu vylezla, musela uznat, že to za tu trošku námahy fakt stálo!




3.Gurmánské zážitky
Letošní podzim si dost užívám i po gurmánské stránce.
Tak třeba dýně - těšila jsem se na ní celý rok a teď, když je její sezóna, jí mám na talíři v různých podobách minimálně 2x týdně. Ať už je to pyré, polévka, dýňová ovesná kaše nebo lívanečky. A nebo jen tak upečená na plechu s trochou olivového oleje a kari.
M-Ň-A-M!


...a když se k tomu ještě přidá kachní prso, nemůžu už být spokojenější.:)

Sice nedám dopustit na domácí kuchyni, občas je ale příjemné, vyrazit za dobrým jídlem někam ven. U nás v Českém Švýcarsku je jen velmi málo míst, kde se člověk opravdu dobře nají. A jedním z takových míst je moje oblíbená restaurace Na Stodolci, jež se nachází v Chřibské. To je od nás coby kamenem dohodil. Na jejich podzimní menu jsme si s mamkou vyšláply pěšky předminulou neděli a bylo to moc a moc fajn, dešti navzdory.:-)



Před pár týdny jsem taky obejevila ingredienci, již jsem doporud vůbec nepoužívala a teďka nechápu, jak jsem bez ní mohla žít. Je jí špaldová mouka.  Jednou o víkendu jsem chtěla dělat pro celou naší rodinu palačinky a klasická "nezdravá" mouka nám doma došla. Místo toho jsem v úplném rohu špajzky objevila doposud nerozdělanou špaldovku. Udělala jsem palačinky z ní a...bylo to TAK dobré! Ta lehce zemitá chuť je prostě skvělá.
Fakt nechápu, proč jsem jí neobjevila dřív. :D


4. Knížky
S odchodem léta se mi daří, zase o něco více číst. A poslední dobou mám štěstí, že narážím na samé fajn kousky - letos v září a říjnu se mi nestalo, že bych musela nějakou knížku odložit, protože mě neba. 
Na Srí Lance jsem přečetla Dívku v Ledu od Roberta Bryndzy a Tisíce planoucích sluncí od Khaleda Hosseiniho. Dívka v ledu se mi líbila, ale nezanechala ve mně žádný hluboký zážitek. Prostě fajn oddechová detektivka, na kterou člověk ale vcelku rychle zapomene. 

Druhá knížka, to byl ovšem jiný kalibr. Spisovatele Khaleda Hosseiniho znám už delší dobu a dokonce jsem od něj před pár lety přečetla všechny knížky, jež napsal. Právě Tisíce planoucích sluncí jsem tenkrát četla v angličtině. Byla jsem totiž na půl roku na Taiwanu a byla jsem závislá na knížkách, které stáhnu volně na internetu do čtečky. A tahle knížka nebyla v češtině. Přesto jsem si jí chtěla přečíst, takže jsem přijala výzvu, zdolat jí v angličtině. Jako... šlo to, ale neměla jsem z toho zdaleka takový zážitek, jako když čtu v mateřském jazyce. Takže když se teď na netu objevila v češtině, mileráda jsem si jí oprášila.
A věřte mi - pokud vás zajímají osudové příběhy a romány z období války (tato knížka se odehrává v Afhánistánu), Khaled Hosseini vás pohltí. 

Když jsem pak přijela domů, čekaly na mě další knížky, které nakoupila mamka: Osm od Radky Třeštíkové, Slepá mapa od Aleny Mornštajnové a jedna "klasika" - Láska je jen slovo od J.M. Simmela. Zatím jsem přečetla Třeštíkovou a Mornštajnovou a z obou jsem nadšená. 

Z Mornštajnové dokonce natolik, že jsem hned druhý den po přečtení běžela do knihkupectví a koupila si od ní další kousek - román Hana. Při té příležitosti mě zaujala kniha Hračkář od neznámého spisovatele Liama Piepera. Zaujalo mě na ní především to, že se jedná o zahraničního spisovatele a na obálce je obrázek Prahy. Knihou jsem začala listovat a zjistila jsem, že se zčásti odehrává v Osvětimi. To je sice smutné, leč moje oblíbené téma, takže jsem jí také přihodila do košíku. 
Knížku jsem dneska dočetla. Musím říct, že mě dvakrát za srdce nechytla, ale rovněž o ní nemůžu říct, že by byla špatná. Má hodně zajímavý konec a to já ráda.:-)

No a mým posledním knižním úlovkem letošního podzimu je (aspoň prozatím) Der Vorleser, neboli Předčítač. Možná jste viděli stejnojmenný film. Knížka je v němčině, mám jí půjčenou od naší němčinářky a upřímně, jsem na sebe docela zvědavá. V němčině sice studuju, ale s beletrií v tomto jazyce mám premiéru. Tak mi držte palce.:D 


5. Čajíčkování
Čtěte správně!
Já, zapřísáhlý kávomilec, jsem začala brát na milost čaj! Nápoj, který jsem měla vždycky spojený s nemocí a nachlazením jsem začala pít na Srí Lance a tento zvyk jsem si přivezla domů.
Zatímco na Srí Lance jsem pila především černý s mlékem, teďka na podzim ujíždím na bylinkových, které můžu pít před spaním, aniž by hrozilo, že budu mít celou noc oči jak baterky.

Ale nemyslete si...káva je pořád moje láska č.1 a bez pravidelné dávky kofeinu v krvi bych mohla existovat jen ztěží!


To myslím, pro dnešek stačí.
Jak tak koukám, článek je pěkně dlouhý a pokud jste dočetli až do konce, jste borci.:-)

Co dělá na podzim radost Vám?

pondělí 16. října 2017

Jak jsem si užila Stovku Podkrkonoším, přestože jsem neběžela

O uplynulém víkendu se v Hotelu Pod Zvičinou u Bílé Třemešné konala Stovka podkrkonoším, jíž organizoval kamarád Tom.
Účast na tomto závodě jsem plánovala už někdy od začátku roku. Měla to být moje první stovka v životě (V srpnu jsem dala v rámci Desti lužických sedmistovek 110km během víkendu, ale v kuse a přes noc jsem ještě neběžela nikdy.:)), měly jsme běžet opět společně s kamarádkou Káťou.

Moc jsem se těšila. Dokonce jsem se už tak nějak smířila s tím, že probdím celou noc a budu muset běžet ve tmě, což byl hlavní důvod, proč jsem svou první stovku tak dlouho odkládala. (A koneckonců stále ještě odkládám:))
Moje těšení bohužel zhatil syndrom běžeckého kolene, o němž jsem psala v minulém článku a který mi velmi znepříjemnil můj letošní běžecký podzim.

I když mě v týdnu před závodem koleno bolelo už jen minimálně a dokonce jsem začala opět vyrážet aspoň na kratší výběhy do kopečků, na stovku to prostě nebylo.

Přesto jsme se s Káťou do Podkrkonoší vydaly - naším cílem bylo, nasát atmosféru závodu, pomoct Tomovi s organizací a také si v okolí udělat nějaký ten pěší výlet.
Myslím, že jsme vše krásně splnily.

Na místo jsme dorazily v pátek po poledni. Tom zrovna připravoval a rozděloval jídlo na jednotlivé občerstvovačky.
Káťa na Stovce Podkrkonoším nepomáhala poprvé, takže jsem od ní už dlouho věděla, že má Tom pro závodníky přichystané opravdové hody - kromě klasických běžeckých potravin, jakou jsou například banány, na občerstvovačkách nechyběl těstovinový salát, domácí perník, arašídové máslo, pivo, rum, pizza...a mohla bych pokračovat dál.
Docela jsem ty dobrůtky závodníkům záviděla.:-)

Když jsme dali občerstvovačky do kupy, vyrazily jsme s Káťou ne menší procházku na nedalekou Zvičinu. Výhled na Krkonoše trochu kazil mlhavý opar, ale i tak tam bylo krásně.

Po zbytek večera jsme pomáhaly s prezentací závodníků. Na jednu stranu mě těšilo, že můžu být aspoň užitečná z druhé strany, když už nemůžu běžet. Na druhou stranu mi to bylo pěkně líto, co si budeme povídat.

Když závod ve 22:00 odstartoval, úplně mě brněly nohy a chtěla jsem běžet taky. 


Tyhle myšlenky jsem ale rychle zahnala, protože jsme o chvíli později vyráželi do Pecky na tajnou kontrolu. Od jedenácti do jedné do rána jsme odškrtávali proběhnuvší závodníky na jednom z míst, kde by si trasu mohli potenciální podvodníčci hezky zkrátit.
Naštěstí nikdo takový nápad neměl - mezi běžci jsou většinou féroví lidé, že jo, ale jak se říká - "důvěřuj, ale prověřuj":-) 
 Ačkoliv jsem absolutně nenoční člověk a spát chodím nejdéle ve 21 hodin, musím říct, že jsem vůbec nebyla ospalá. Dobrovolničení na stovce mě bavilo a dodávalo mi spoustu motivace do budoucích tréninků.
Přesto jsem byla docela ráda, když jsme kolem jedné hodiny ranní odškrli Olafa, posledního závodníka, a mohli se odebrat k Tomovi na chatu do postele. Byla mi totiž strašná zima, přestože jsem na sobě měla asi tři vrstvy teplého oblečení.:D

Na druhý den dopoledne jsme si s Káťou naplánovaly menší pěší výlet. Šli jsme po červené turistické z Třebihoště do Pecky. Přesto, že jsme v Pecce strávily část předešlé noci, nic jsme z městečka neviděly, protože byla tma.
Tentokrát jsme si pěkně prohlédly stejnojmenný hrad a taky místní cukrárnu.



Cukrárna Zlatá Pecka mě, jakožto skoroprofesionálního kafíčkáře a ochutnávače dortíků oslovila úplně nejvíc.
Raw dortík a relativně zdravá zmrzlina z hromady ovoce, to bylo něco pro nás.:-) 



Lidé se mě docela často ptají, jestli jím dorty když jsem hubená a taky jestli mám chuť chodit do kaváren a cukráren, když z jedné sama pocházím. 
Odpověď zní: miluju kafe, miluju dorty a miluju cizí cukrárny. (Když jsou dobré:-)

Když jedu někam na výlet, cíleně vyhledávám, zdali v okolí nebude nějaká pěkná kavárna nebo cukrárna. A když je, musím tam bezpodmínečně zavítat. Minimálně, jak s mamkou s oblibou říkáme "ze studijních důvodů".
A tady v Pecce se mi v malinkaté cukrárničce moc líbilo. 

Po spořádání této ovocno-cukrové nálože nás v Pecce vyzvedl Tomův brácha a odvezl nás zpátky Pod Zvičinu. Na místě už byli první tři muži-stovkaři. Ještě jsme pomohly něco málo s vyhlašováním jejich vítězství a kolem 14 hodiny jsem se rozloučila a vyrazila k domovu. Měla jsem to 2 hodiny autem a začala na mě padat únava z předešlé noci. 

Domů jsem dorazila unavená, ale neskutečně nabitá energií a moc hezkými zážitky. 
Podívala jsem se malinko pod pokličku tomu, jak vypadá taková organizace ultrazávodu a zjistila jsem, že je to ještě mnohem náročnější, než jsem si představovala. 
Atmosféru jsem nasála parádně a už teď se těším na to, kde asi v příštím roce poběžím. 
Pevně doufám, že Tom nenaplní jeho slova, že tato Stovka byla posledním ročníkem a že se bude konat i příští rok. To už bych se na ten start doopravdy postavit chtěla.:-)
V.

úterý 3. října 2017

Letní běhání s nemilým následkem

Letošní léto pro mě bylo opravdu běžecky šťastné. Za červenec a srpen jsem naběhala dohromady téměř 600 kilometrů. A nebylo to proto, že by mi to nařizoval nějaký tréninkový plán. Bylo to pro to, že mě běhání ohromně těšilo a bavilo.

No dobrá, byl tady ještě jeden důvod, a sice závod 10 lužických sedmistovek.
110 kilometrů a 3000 metrů převýšení během dvou dnů by bez pořádného tréninku asi nešlo. Vyplněná přihláška na sedmistovky mi dodala ohromnou motivaci a chuť běhat, jejich úspěšné zdolání pak zase určitou dávku běžeckého sebevědomí.

Když přijedu ze školy a vím, že už je poměrně hodně hodin, chodím obvykle běhat k nám do lesa "za barák". Ačkoliv náš les není rozlohou příliš velký, člověk v něm opravdu nezavadí o rovinu. Naopak, je plný docela slušných výběhů, seběhů, krpálků i minikopečků.

O prázdninách jsem ale měla spoustu času na to, podnikat více běžecké výlety do mnou méně proběhaných lokalit. Vyrážela jsem zejména do Českého Švýcarska. Své běhy národním parkem startuji téměř vždycky ze Studeného, což je od nás pouhých 5km autem.
Naprosto jsem si zamilovala trasy v okolí Jetřichovic! Tuto oblast jsem měla už z dřívějška křížem krážem prochozenou, ale teprve letos jsem zde začala pořádně běhat. Terén je zde místy docela drsný a o kopcích ani nemluvím. Například na pouhých 3,5 kilometrech z Jetřichovic na Rudolfův kámen člověk nastoupá 300 výškových metrů.
Ale ta nádhera nahoře... 



Zezačátku jsem v těch nejhorších úsecích střídala běh s chůzí, ale postupem času jsem chůzi začala víc a víc eliminovat, až jsem jí (na opravdu drobné výjimky) vypustila úplně. Začala jsem si také vést takový "deník kopců" a zapisovat si, za kolik minut jsem kdy daný úsek vyběhla. No prostě klasické segmenty.
Troufám si říct, že mě běhání nikdy netěšilo a nebavilo víc, jako tohle léto.

Kromě běhání v okolí Jetřichovicka jsem jednou vyrazila třeba do Tiských stěn a na Děčínský Sněžník.




 ...A nebo na Jedlovou, to už je takový můj evergreen.



Prostě jsem si léto (nejen) po běžecké stránce užila, jak jen to šlo.
Pak jsem odjela na dva týdny na Srí Lanku, kde jsem se rozhodla si od běhání trochu odpočinout. Tedy né že bych tam neběhala vůbec - jednalo se ale spíše jen o pár kratších, půlhodinových výběhů. "Ranní klus podél moře" a tak. Za ty dva týdny jsem naběhala jen nějakých symbolických 30 kilometrů. Hodně jsme ale chodili a rozhodně nemůžu říct, že by naše dovolená byla proflákaná.

Když jsme se vrátili domů, neskutečně jsem se těšila na to, jak proběhám zbytek září a jak si užiju České Švýcarsko barvící se do podzimních barev. Škola nám totiž začíná až 9. října, a tak zbývalo spoustu času.

Krátce po návratu domů jsem vyběhla...a ouha, nějak mě začalo píchat v pravém koleni.
Byla to docela nepříjemná bolest - na něco takového opravdu nejsem zvyklá, protože mě za celých svých 8 běžeckých let (ťuk ťuk na dřevo!) NIKDY nic nebolelo.
Říkala jsem si, že to snad nebude nic hrozného, že jsem se možná jen někde bouchla a nevím o tom a že to snad přejde. Ale nepřecházelo to.
Tedy - po rovině to bylo vždycky ok, v běhu do kopce taky, ale v sebězích jsem začínala trpět. Když jsem se vydala do svých milovaných Jetřichovic a sbíhala dolů z Tokáně do Rynartic, bolelo to tak, že se mi chtělo brečet a že jsem musela (v sebězích z kopce!) stavět.

Bolelo to taky, když jsem delší dobu seděla. Koncem září jsme ještě s kamarádkou dodělávaly jeden restík z letního semestru a občas seděly dlouhé hodiny u počítače. Vždycky, když jsem se pak zvedla, se mi koleno málem podlomilo.

14 dní jsem doufala, že to nějak přejde, ale když jsem viděla, že to nepřechází a že i šestikilometrový běh u nás v lese bolí, objednala jsem se k fyzioterapeutovi. Vybrala jsem si děčínský RehKat, což je poměrně vyhlášené místo.
Bylo mi potvrzeno to, co už jsem si tak nějak dopředu "diagnostikovala" podle internetu - patelofemorální syndrom, neboli běžecké koleno. Problém mezi čéškou a chrupavkou.
Byla to nemilá reakce na to, jak jsem v červenci a srpnu hodně běhala a následně na Srí Lance zahálela.
Byla jsem však ujištěna v tom, že se nejedná o nic tragického. Tím spíš, že jsem přišla relativně na začátku a nenechala si to "rozjet" do ještě větších bolestí.

Pan fyzioterapeut mi nyní naordinoval léčbu ultrazvukem. Na pět ultrazvukových "dávek" teď budu chodit ob den. Během té doby mám (nečekaně:D) zakázané kopce. Běhat teď můžu jen hodně zlehoučka - pouze po rovině, na cca 60% mé obvyklé zátěže a kilometráže. A hlavně ne přes bolest.
Až skončí ty ultrazvuky, dostanu na koleno tejp a budu mět znovat začít zařazovat kopce. Samozřejmě v ideálním případě - pokud to nebude bolet.

Pochopitelně mě vůbec netěší, že se mi s kolenem něco stalo, na druhou stranu mám radost z toho, že to nevypadá na nic vážnějšího. Teďka chci dělat všechno pro to, aby se mi koleno pokud možno úplně uzdravilo, protože jsem zkrátka kopcomil a běhání po rovině beru jen jako "lepší něco, než nic".:-) 

Myslím ale, že jsem v děčínském RehKatu ve velmi dobrých rukou a pevně věřím tomu, že koncem měsíce už zase postnu nějaký ten kopcomilský příspěvek z jetřichovických vrcholků.:-)
V.

Co Vy a běžecké bolístky? 
Potkalo Vás někdy něco nebo jste (ťuk ťuk) v pohodě? 

pondělí 2. října 2017

Dva týdny na Srí Lance, část IV. - U moře

Ahoj všem!
Už to budou tři týdny, co jsem se vrátila domů ze Srí Lanky. Opálení na těle mi dočista vybledlo, venku vládne podzim a já se teprve teď dostávám k tomu, dokončit slibovaný cestopis.
V minulých článcích jsem Vám psala o dechberoucích horách a sytě zelených čajových plantážích, dnes se konečně přesuneme k moři!


Na srílanské pláže jsme si vyhradili čtyři dny. Bylo to tak akorát - za ty čtyři dny jsme si stihli krásně odpočinout (přeci jen, předchozích 10 dní cestování bylo docela náročných), ale zároveň jsme se nezačali nudit. (Ani já, ani můj přítel nejsme žádní velcí plážoví povaleči a na čistě "válecí" dovolené bychom se asi ukousali nudou...)

Na základě všelijakých cestovatelských blogů, fór a v neposladní řadě našeho tištěného průvodce jsme si vyrali tři destinace: Tangalle, Mirissu a Galle

Tangalle byla naše první přímořská zastávka.
Přijeli jsme sem ze severu místním autobusem. (O tom, jak zběsilá je jízda srílanským autobusem jsem psala v minulém článku) Když jsme vystoupili z autobusu, příšerně pršelo.
Jelikož jsme se už viděli na pláži, byli jsme z této skutečnosti poměrně otrávení, ale naštěstí déšť ustal, ještě než jsme se ubytovali.
(Ubytovaní jsme byli v Saman Homestay, což byl moc příjemný guesthouse vzdálený pouhých pět minut chůze od pláže. Opět jsme trochu nakoukli pod pokličku srílanské domácnosti, ale zároveň jsme měli svůj pokoj a dost soukromí. Pan domácí Saman byl moc milý a pohostinný.) 

Ještě to odpoledne po příjezdu jsme vyrazili na pláž. Byli jsme na moře opravdu natěšení, takže jsme v něm docela dlouho blbli. Byly zde obrovské vlny a kromě nás bylo na pláži jen pár dalších odvážlivců.


Po chvíli ve vlnách jsem dostala ukrutnou chuť na kávu. Vydali jsme se tedy do jednoho z plážových barů, jenž na ceduli sliboval "italian coffee". Pokud jste četli pozorně můj minulý článek, možná si pamatujete, jak tragické to s kávou na Srí Lance je. Ale moje chuť byla silnější a já jsem byla optimista a říkala jsem si, že tady u moře to třeba nebude tak hrozný. 
Bylo!
Objednala jsem si cappucino, a... za více než sto korun v přepočtu jsem dostala prachobyčejnýho "rozpustňáka" s mlíkem.
Ale víte, co? Po deseti dnech skoro bez kávy a s tím krásným výhledem na moříčko mi i ten rozpustňák docela přišel k chuti.:-) 




V Tangalle jsme se zdrželi jen jednu noc. Na pláž jsme se vrátili ještě následující dopoledne. Ten den už byly vlny tak obrovské, že jsme byli absolutně jediní, kdo se v nich koupal. Bylo to chvílemi celkem nebezpečné, takže mi ani nevadilo, že odjíždíme.

Naším dalším cílem byla Mirissa, vesnička vzdálená jen necelou hodinku jízdy od Tangalle. Autobuse nás vyplivl u silnice, shodou okolností jen pouhých 100m od námi předem zabookovaného ubytování. (Bydleli jsme opět v soukromí, tentokrát v guesthousu Ancient tree)

A stejně jako tomu bylo v Tangalle, naše první kroky krátce po ubytování vedly na pláž.
Tady se nám líbilo!
Ačkoliv je Mirissa spíše vesnička, příjemně to tu žilo. Okolo pláže i ve vedlejší (a jediné) ulici byla spousta hospůdek a barů. A dokonce zde byla i kavárna, kde měli OPRAVDU italskou kávu a kde byli OPRAVDOVÍ baristé, kteří věděli, jak se používá kávovar!

Strávili jsme zde dvě noci a náramně jsme si to užili. Koupali jsme se, skákali do vln (které tu byly k našemu štěstí o něco menší než v Tangalle), popíjeli drinky (ano, i já, skoroabstinent jsem se jeden večer nechala zlákat na banánové daiquiri a řeknu vám, to byla megadobrota!) a taky jsem konečně měla čas, přečíst ty běžecké časopisy, které jsem měla s sebou. 





Po třech dnech a dvou nocích v báječné Mirisse nás čekal přesun do naší úplně poslední srílanské destinace: do Galle. Upřímně se nám vůbec nechtělo Mirissu opouštět. Byli jsme tu krásně zabydlení, líbilo se nám tady. Ale v Galle jsme měli už dopředu zamluvené ubytování a průvodce Galle popisoval jako jedno z "must visit" míst na Srí Lance, tak jsme jeli.

Opět jsme cestovali místním autobusem, cesta trvala okolo hodiny.

Galle je poměrně velké přímořské město, jež bylo v 16. století založeno Portugalci. Ti zde po sobě zanechali velkou v podobě překrásných městských hradeb.




Hradby i samotné staré město se nám moc líbily. Jenže - měli jsme je prochozené křížem krážem za necelé dvě hodinky a dále zde už nebylo nic moc co dělat. Pláže zde byly poměrně ošklivé.
Přiznám se, že jsme docela litovali, že jsme sem jezdili. Bylo to asi nejslabší místo ze všech, které jsme na Srí Lance navštívili. Kdybychom pobyt plánovali znovu, rozhodně bychom zůstali déle v Mirisse a Galle vynechali. Ale to jsme nemohli dopředu vědět.:-)

A ač bylo Galle naše suverénně "nejhorší" destinace, měli jsme zde největší gurmánský zážitek! Za dva týdny na Srí Lance jsme vyzkoušeli nespočet variací místního pokurmu rice&curry, ale toto krevetové, které jsme dostali v restauraci v jedné ze zapadlých uliček starého města bylo tak úžasné, že jsme se na něj museli vrátit ještě druhý den těsně před odjezdem.


V Galle jsme se vyspali jednu noc a další den po obědě zde započali naší cestu domů.
Cesta to byla vskutku dlouhá: jeli jsme tři hodiny vlakem do Colomba. Zde jsme museli přečkat skoro celou noc na letišti, protože nám letadlo do Dubaje letělo ve 3:15 ráno. Let z Colomba do Dubaje trval 4 hodiny, v Dubaji jsme měli 3h čekačku a poté letěli 6 hodin do Prahy.
Bylo to náročné... během cesty domů jsem téměř oka nezamhouřila a říkala jsem si, že když jsem byla mladší, snášela jsem ty dlouhé cesty tak nějak lépe. Asi stárnu.:-)

Na Srí Lance jsme strávili úžasné dva týdny. Pro mého přítele to byla asijská premiéra, pro mě to byla sedmá navštívená asijská země. Oba jsme si to moc užili a jsem vděčná, že nás za celou dobu nepotkal jediný větší problém.

...a když jsme seděli v letadle a letěli domů, už jsme plánovali, kam pojedem příště. A shodli jsme se na tom, že Asie je sice mega moc super, ale že příští rok dáme zase více prostoru České Republice nebo nějakým evropským horám. I když... kdo ví.


Co Vy a Asie? Byli jste zde někdy? 
Máte rádi "válecí" dovolené nebo jste spíše pro ty aktivní a plné pohybu?