Dva týdny na Srí Lance, část II. - výstup na Adamovu horu

Krásný den všem!
V minulém článku (pokud jste ještě nečetli, najdete ho ZDE) jsem psala o prvních dvou dnech na Srí Lance, kam jsme se s přítelem na první dva týdny v září vydali.  Pokud vás zajímá, kde jsme byli a co jsme dělali ve dnech následujících, čtěte dál.

Třetí den našeho pobytu jsme opustili město Kandy a vydali se vlakem do hor. Naším cílem pro tento den byla vesnička Dalhousie, což je místo, ze kterého vychází cesta na Adamovu horu.
Adamova hora, neboli Sri Pada, měří 2243 metrů a vede na ní více než 5000 schodů.
Jedná se o místo, které je velmi významné pro buddhisty, hinduisty i křesťany. Na vrcholku se totiž nachází v kameni asi dvoumetrová "stopa" - buddhisté věří, že je to otisk chodidla Buddhy, hinduisté věří, že je to otisk chodidla Šivy, no a křesťané...ti se pro změnu domnívají, že je to stopa Adama, který ji zde zanechal poté, co byl vyhoštěn z ráje.
Ať tak či onak, na Adamovu horu míří ročně statisíce poutníků i turistů.

I my jsme se jí rozhodli do našeho itineráře zařadit.

Abychom se do vesničky pod horou dostali, cestovali jsme nejprve vlakem do města Hatton a poté ještě asi 30 kilometrů tuk-tukem. Měli jsme štěstí na skvělého řidiče - neustále nám totiž cestou stavěl na různých místech, odkud byly k vidění nádherné výhledy. Co na tom, že jsme těch 30 kilometrů jeli 90 minut?! Za tu nádheru to rozhodně stálo...




 
Do Dalhousie jsme dorazili poměrně brzy odpoledne. Ubytovali jsme se v předem zamluveném hotýlku Ayos Hill Adamspeak a vydali se na prohlídku vesnice. Záhy jsme zjistili, že zde doslova "chcípl pes". V poutní sezoně se ve vesnici údajně nachází poměrně velké množství stánků a místních restaurací, nyní zde ale bylo téměř vše zavřené.

To, že se zde nic nedělo, nás donutilo jít velmi brzy spát.
(Tak moc brzy, že v ještě nebyl odvysílaný ani Večerníček...)

Adamova hora má totiž kromě mýtického významu ještě další zvláštnost: chodí se na ní na východ slunce. Brzy ráno je prý největší pravděpodobnost, že se vám z vrcholku naskytnou co možná nejkrásnější výhledy. Později během dne je pak dost možné, že se celá hora (a tudíž i okolní panoramata) zahalí do mlhavých mraků.

Inu, nastavili jsme si budíka na příšerných 2:30.
Když zazvonil, připadala jsem si docela vyspalá. A především jsem byla natěšená na noční výstup.
Poměrně teple jsme se oblékli (Ano, sice jsme byli v tropické zemi, ale přeci jen jsme stoupali do více než dvou tisíc) a vyrazili jsme.
Na konci vesnice Dalhousie se nachází "vstupní" brána a od té potom začínají schody na vrchol. Během poutní sezony jsou schody olemovány stánky s čajem a různými dobrotami, ale nyní bylo vše zabarikádované.

Začali jsme stoupat, schůdek po schůdku.
Zapomněli jsme si doma čelovky, takže jsme byli odkázaní na svícení mobilem.
Cestou jsme potkali pár kolegů-turistů - ve většině případů se jednalo o Němce. Musím říct, že se mi navzdory brzké ranní hodině a černočerné tmě šlo velmi dobře. Jediné, co mě štvalo, byla skutečnost, že jsem absolutně netušila, jak daleko je cíl. Ve tmě má totiž člověk naprosto zkreslené představy o tom, jakou vzdálenost již urazil.

Po necelých dvou hodinách jsme dorazili na vrchol.


Bylo 4:45 a pořád byla ještě černá tma. Východ slunce měl nastat až za hodinu, v 5:45. Dala se do mě šílená zima a vůbec se mi nechtělo na východ slunce čekat, ale řekla jsem si (nebo spíš...Tadeáš řekl), že když už jsme sem vylezli, tak to vydržet musíme.

A nakonec jsem byla samozřejmě moc ráda, že jsme vydrželi, protože to, jak slunce postupně začalo vykukovat a jak se obloha začala nádherně zabarvovat, bylo něco opravdu kouzelného.



V tu chvíli jsem pochopila, proč na tuto horu téměř nikdo nechodí během dne, nýbrž na východ slunce... východ slunce je zde totiž opravdu překrásný. Troufám si říct, že úplně magický...

Když se rozednilo, začali jsme sestupovat dolů. A nyní se před námi začala otevírat další a další panoramata. Když jsme ve tmě šplhali nahoru, vůbec jsme netušili, kolik krásy okolo nás je. A teď jsme jí všechnu viděli v ostrém, ale krásném ranním slunci.



Kolem deváté hodiny ranní jsme dorazili zpátky do hotelu.
Byli jsme tak nabuzení z toho úžasného zážitku (a nezanedbatelného sportovního výkonu), že nám ani nepřišlo, že už jsme tolik hodin na nohou. V hotelu jsme si dopřáli typickou Srí Lanskou snídani, jež se skládala z kokosových placek, rýžových nudlí, kari z červené čočky a velké spousty ovoce.
Během výstupu jsme, stejně jako všudypřítomné opice, jedli jenom banány, takže nám teplé a vydatné jídlo přišlo vhod.

Po snídani jsme se osprchovali, sbalili a vydali zpátky do Hattonu, odkud nám jel kolem poledního vlak do místa, jež se nachází v hodně velké nadmořské výšce a je obklopené čajovými plantážemi. Jmenuje se Nuwara Eliya. Ale o tom vám napíšu až v dalším článku.

Mějte se krásně.
V.

Komentáře

  1. Verčo, moc hezké články. Měli jste opravdu krásnou dovolenou. A těším se na další zážitky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju, Ráďo. Další články budou cobydup.:-)

      Vymazat

Okomentovat

Moc děkuji za každý komentář!

Oblíbené příspěvky