čtvrtek 21. září 2017

Dva týdny na Srí Lance, část III. - hory&čaj

Ahoj všem!
Po delší odmlce přicházím s třetím dílem cestopisu o dovolené na Srí Lance, kterou jsme s přítelem první dva týdny v září podnikli. V prvním článku jsem vám psala o dvou dnech ve městě Kandy a o sloním sirotčinci Pinnawala. Druhý článek byl pro změnu o jednom nevšedním sportovním zážitku - o nočním výstupu na Adamovu horu.

V tomto třetím, předposledním článku vám přiblížím srílanské hory - konkrétně okolí měst Nuwara Eliya a Elly.


Z Dalhousie, vesničky na úpatí Adamovy hory, jsme se vlakem a taxíkem přesunuli no města Nuwara Eliya.
Nuwara Eliya (vyslovuj Nurelie) je poměrně velké město. Nachází se ve vysoké nadmořské výšce 1868m.n.m, díky čemuž zde panuje chladnější klima než na zbytku ostrova - když jsme zde byli my, bylo tu příjemných 20°C.
Toto město si v minulosti velmi oblíbili Britové - jejich vliv je tu dodnes dost znát, protože se zde nachází např. koňská jezdecká dráha, několik golfových hřišť, typické "britské" stavby, anglický park a také několik továren na čaj.




My jsme v Nuwaře strávili dvě noci. Byli jsme ubytovaní v úžasném The Mint Bungalow - za super cenu jsme měli k dispozici krásný, moderně zařízený pokojík s koupelnou a pan majitel nám připravoval anglické snídaně zpestřené srílanským čerstvým papájovým džusem.

Kdybychom však cestu plánovali znovu, usoudili jsme, že by zde bohatě stačila jen jedna noc, protože zde kromě parku (který jsme prošli za chviličku) a čajových plantáží nic moc k vidění nebylo.

U čajových plantáží se ale zastavíme... 
Jak možná tušíte, Srí Lanka neboli Cejlon patří k jedněm z největších producentů čaje na světě. V oblastech okolo hor uvidíte plantáže a tvrdě pracující sběračky téměř na každém kroku.
Můj přítel se na srílanský čaj neskutečně těšil. Já jsem byla skeptická a nic jsem neočekávala - jsem velký milovník kávy a čaj si dávám opravdu jen párkrát do roka. A když už, tak s mlékem.
 Nakonec to dopadlo tak, že já jsem si na Srí Lance na čaji opravdu pochutnávala - jednak se místní kafe opravdu nedalo pít, druhak mi k čaji pokaždé nabídli mléko a to mi dělalo radost. Naopak přítel byl zklamaný, protože si myslel, že na SríLance dostane "něco extra", ale v 99% případech dostal obyčejný pytlíkový Lipton, na který je zvyklý z Čech.:-)

Během našeho pobytu v Nuwara Eliya jsme navštívili vyhlášenou továrnu na čaj Blue Field Factory a okolní plantáže, což byl moc hezký zážitek i pro kávomilce, jako jsem já.



 Jak už jsem psala výše, dva dny v Nuwaře úplně stačily. Naším dalším cílem byla horská vesnička Ella, vyhlášená díky dobrým podmínkám pro turistiku.

Do Elly jsme se přesunuli místním autobusem. Cesta byla zběsilá - během dvou hodin srazil řidič nadmořskou výšku o více než 1000m, zběsile kroutil volantem, předjížděl i do těch nejnepřehlednějších zatáček, troubil, svačil a u toho všeho stíhal telefonovat. Ale dovezdl nás v pořádku.

Když jsme v Elle vystoupili z autobusu, tak nějak jsem cítila v kostech, že se mi tu bude HODNĚ líbit...

Najít ubytování Broad View, jež jsme měli opět zamluvené přes Booking.com, byl docela oříšek. Nakonec se zadařilo - bylo to však na docela velikém kopci nad městem. S těžkými krosnami na zádech dal kopec pořádně zabrat i nám, trénovaným. Když jsme dorazili na místo, už nás vítala paní majitelka s konvicí čaje a s banány a sušenkami na přivítanou.


Chvíli jsme si odpočinuli a občerstvili se, ale dlouho jsme nelenili - ještě ten den jsme totiž měli v plánu Ella rock, skálu nad městem.

Cesta na vrchol Ella rock nám trvala asi dvě hodiny. Trochu jsme při ní bloudili - a opět jsme pocítili vděk za české turistické značení, které právem patří k nejlepším na světě. Na Srí Lance nemají pro jistotu značení žádné.:-)




Když jsme se (tentokrát už bez bloudění) vrátili zpátky do vesničky, všimli jsme si sympaticky a "západně" vyhlížejícího podniku, jež lákal na italskou kávu, chlazené drinky a další dobroty. Lidé (v 99,9% turisté) zde seděli na obřích polštářích.
Po týdnu bez kávy na mě nápis "italian coffee" působil jak rudý hadr na býka, takže jsme okamžitě zapluli dovlitř.

Objednala jsem si cappucino, přítel pivo a čekali jsme. Z našeho místa jsme krásně viděli na barmany a jejich práci. Možná jsme to radši vidět neměli: barman (baristou ho opravdu nazývat nebudeme:)) nasypal do páky kávovaru pofiderní pytlíkové kafe a poté, aniž by svůj výtvor upěchoval (!!!!!) z něj uvařil obří espresso velikosti menšího bazénu.
Mléko se mu sice povedlo zpěnit docela hezky, ale tím tu odpornou kávu bohužel opravdu nezachránil.
No řeknu vám... vypila jsem to, protože to kafe stálo 2x víc než běžný srílanský oběd, ale poté jsem pak několik dnů raději zůstala zase na čaji.


Druhý den našeho pobytu v Elle (a sedmý den pobytu na Srí Lance) jsem taky poprvé vyběhla. 
Dala jsem jen pohodových šest kiláčků do vedlejší vesnice. Ale bylo to fajn a ta úžasná snídaně, kterou nám pak připravila naše paní domácí, pak mnohem lépe chutnala.


Po snídani jsme vyrazili na další menší túrku: na Little Adam's Peak.

Ano - stejně jako my máme v Čechách malou a velkou Pravčickou bránu nebo Ameriku, na Srí Lance mají vedle Adamovy hory i její "miniaturu". Měří "jen" 1141m.

Výstup nebyl nijak náročný. V prvních chvílích nám výhledy znemožňovala mlha, ta se ale po chvíli rozplynula a my už jsme si opět mohli užívat báječná panoramata...




 Z malé Adamovy hory jsme pokračovali na Nine Arch's Bridge, což je údajně jeden z nejhezčích mostů na Srí Lance. A měli jsme štěstí, že se po něm zrovna proháněl místní vysokohorský expres...


Kolem druhé hodiny odpolední jsme se vrátili zpátky do našeho guesthoustu. Pár hodin jsme si odpočinuli a k večeru jsme pelášili opět dolů do vesnice: měli jsme totiž zamluvený kurs vaření! 
Kurs vaření v Ella Spice Garden jsem našla na TripAdvisoru. Byly tam na něj samé pozitivní recenze a absolvování nějakého kurzu vaření v Asii bylo mým snem už dlouho.

Kurs vedl mladý, zhruba třicetiletý Srílančan. Konal se přímo u něj doma za přítomnosti celé rodiny. Bylo nás dohromady osm účastníků (kromě nás jeden britský, jeden německý pár a dvě Španělky). 
Učitel nás nejdřívem přivítal výborným kardamonovým čajem. Poté nám pověděl něco o bylinkách a kořeních, jež se v srílanské kuchyni používají.
No a pak jsme šli na věc...
Vařili jsme přes 3 hodiny: česnekové kari, kari z červené čočky a zeleninové kari. K tomu rýži, kokosový "salát" sambol a papadam, "brambůrky" z cizrnové mouky.
Na závěr jsme si mohli vše sníst, na což jsme se těšili asi nejvíc.:-)

Z kurzu jsme odcházeli opravdu nadšení. Byly to parádně investované peníze. Pokud byste se čistě náhodou na Srí Lanku do Elly vydali, kurs opravdu doporučuji. Koná se každý den v 13:30 a v 17:00, vyjde na 2500 rupií (asi 400Kč), ale pozor - je ho potřeba zamluvit den dopředu. Bývá zde plno.



Sice se nám v Elle moc líbilo, ale další den ráno nezbývali nic jiného, než ji opustit: v následujících dnech nás totiž čekalo safari v NP Yala a taky už konečně koupání v moři.
Ale o tom vám napíšu v příštím a posledním srílanském článku.:-)
V.

čtvrtek 14. září 2017

Dva týdny na Srí Lance, část II. - výstup na Adamovu horu

Krásný den všem!
V minulém článku (pokud jste ještě nečetli, najdete ho ZDE) jsem psala o prvních dvou dnech na Srí Lance, kam jsme se s přítelem na první dva týdny v září vydali.  Pokud vás zajímá, kde jsme byli a co jsme dělali ve dnech následujících, čtěte dál.

Třetí den našeho pobytu jsme opustili město Kandy a vydali se vlakem do hor. Naším cílem pro tento den byla vesnička Dalhousie, což je místo, ze kterého vychází cesta na Adamovu horu.
Adamova hora, neboli Sri Pada, měří 2243 metrů a vede na ní více než 5000 schodů.
Jedná se o místo, které je velmi významné pro buddhisty, hinduisty i křesťany. Na vrcholku se totiž nachází v kameni asi dvoumetrová "stopa" - buddhisté věří, že je to otisk chodidla Buddhy, hinduisté věří, že je to otisk chodidla Šivy, no a křesťané...ti se pro změnu domnívají, že je to stopa Adama, který ji zde zanechal poté, co byl vyhoštěn z ráje.
Ať tak či onak, na Adamovu horu míří ročně statisíce poutníků i turistů.

I my jsme se jí rozhodli do našeho itineráře zařadit.

Abychom se do vesničky pod horou dostali, cestovali jsme nejprve vlakem do města Hatton a poté ještě asi 30 kilometrů tuk-tukem. Měli jsme štěstí na skvělého řidiče - neustále nám totiž cestou stavěl na různých místech, odkud byly k vidění nádherné výhledy. Co na tom, že jsme těch 30 kilometrů jeli 90 minut?! Za tu nádheru to rozhodně stálo...




 
Do Dalhousie jsme dorazili poměrně brzy odpoledne. Ubytovali jsme se v předem zamluveném hotýlku Ayos Hill Adamspeak a vydali se na prohlídku vesnice. Záhy jsme zjistili, že zde doslova "chcípl pes". V poutní sezoně se ve vesnici údajně nachází poměrně velké množství stánků a místních restaurací, nyní zde ale bylo téměř vše zavřené.

To, že se zde nic nedělo, nás donutilo jít velmi brzy spát.
(Tak moc brzy, že v ještě nebyl odvysílaný ani Večerníček...)

Adamova hora má totiž kromě mýtického významu ještě další zvláštnost: chodí se na ní na východ slunce. Brzy ráno je prý největší pravděpodobnost, že se vám z vrcholku naskytnou co možná nejkrásnější výhledy. Později během dne je pak dost možné, že se celá hora (a tudíž i okolní panoramata) zahalí do mlhavých mraků.

Inu, nastavili jsme si budíka na příšerných 2:30.
Když zazvonil, připadala jsem si docela vyspalá. A především jsem byla natěšená na noční výstup.
Poměrně teple jsme se oblékli (Ano, sice jsme byli v tropické zemi, ale přeci jen jsme stoupali do více než dvou tisíc) a vyrazili jsme.
Na konci vesnice Dalhousie se nachází "vstupní" brána a od té potom začínají schody na vrchol. Během poutní sezony jsou schody olemovány stánky s čajem a různými dobrotami, ale nyní bylo vše zabarikádované.

Začali jsme stoupat, schůdek po schůdku.
Zapomněli jsme si doma čelovky, takže jsme byli odkázaní na svícení mobilem.
Cestou jsme potkali pár kolegů-turistů - ve většině případů se jednalo o Němce. Musím říct, že se mi navzdory brzké ranní hodině a černočerné tmě šlo velmi dobře. Jediné, co mě štvalo, byla skutečnost, že jsem absolutně netušila, jak daleko je cíl. Ve tmě má totiž člověk naprosto zkreslené představy o tom, jakou vzdálenost již urazil.

Po necelých dvou hodinách jsme dorazili na vrchol.


Bylo 4:45 a pořád byla ještě černá tma. Východ slunce měl nastat až za hodinu, v 5:45. Dala se do mě šílená zima a vůbec se mi nechtělo na východ slunce čekat, ale řekla jsem si (nebo spíš...Tadeáš řekl), že když už jsme sem vylezli, tak to vydržet musíme.

A nakonec jsem byla samozřejmě moc ráda, že jsme vydrželi, protože to, jak slunce postupně začalo vykukovat a jak se obloha začala nádherně zabarvovat, bylo něco opravdu kouzelného.



V tu chvíli jsem pochopila, proč na tuto horu téměř nikdo nechodí během dne, nýbrž na východ slunce... východ slunce je zde totiž opravdu překrásný. Troufám si říct, že úplně magický...

Když se rozednilo, začali jsme sestupovat dolů. A nyní se před námi začala otevírat další a další panoramata. Když jsme ve tmě šplhali nahoru, vůbec jsme netušili, kolik krásy okolo nás je. A teď jsme jí všechnu viděli v ostrém, ale krásném ranním slunci.



Kolem deváté hodiny ranní jsme dorazili zpátky do hotelu.
Byli jsme tak nabuzení z toho úžasného zážitku (a nezanedbatelného sportovního výkonu), že nám ani nepřišlo, že už jsme tolik hodin na nohou. V hotelu jsme si dopřáli typickou Srí Lanskou snídani, jež se skládala z kokosových placek, rýžových nudlí, kari z červené čočky a velké spousty ovoce.
Během výstupu jsme, stejně jako všudypřítomné opice, jedli jenom banány, takže nám teplé a vydatné jídlo přišlo vhod.

Po snídani jsme se osprchovali, sbalili a vydali zpátky do Hattonu, odkud nám jel kolem poledního vlak do místa, jež se nachází v hodně velké nadmořské výšce a je obklopené čajovými plantážemi. Jmenuje se Nuwara Eliya. Ale o tom vám napíšu až v dalším článku.

Mějte se krásně.
V.

středa 13. září 2017

Dva týdny na Srí Lance, část I. - cesta, Kandy a sloni



Na Srí Lanku, ostrůvek v Indickém oceánu, jsme měli s přítelem cestovatelský zálusk už delší dobu. A letos konečně i dost času, chuti i financí na to, abychom se tam vydali.

Naší cestu jsme naplánovali na první polovinu září, což se ukázalo jako skvělá volba: září je období, kdy na Srí Lance končí období dešťů, ale ještě nezačala turistická sezona. To znamená, že je zde docela hezké počasí (za celé dva týdny nám pršelo dohromady asi 3 hodiny), ale nejsou zde davy turistů, narozdíl od zimních měsíců.

Na Srí Lanku jsme letěli se společností Emirates. Cesta z Prahy do Colomba s přestupem v Dubaji trvala něco málo přes 12 hodin. Letenky jsme kupovali asi s pětiměsíčním předstihem - Emirates nebyly zrovna nejlevnější, ale měli jsme jistotu pohodlí a perfektní návaznosti přestupů bez dlouhého čekání.

Když jsme v Colombu vystoupili z letištní haly, přivítalo nás klasické asijské "skleníkové" vedro a vlhko. Jelikož jsem v Asii nebyla poprvé, nebyla jsem překvapena, ale přítel, pro kterého byla Srí Lanka asijskou premiérou, byl v první chvíli mírně zaskočnen. Ale brzy si zvykl.
Protože velkým městům moc neholdujeme, rozhodli jsme se, že se v hlavním městě nebudeme zdržovat a že pojedeme rovnou do hor. Naší první zastávkou bylo město Kandy, jež bylo z letiště vzdálené asi 100km.
Když jsme v pohodlí domova dovolenou plánovali, měli jsme silné řeči, že pojedeme z letiště do Kandy místním autobusem. (Dopředu jsme věděli, že jsou srílanské autobusy poměrně silným zážitkem. Srílanské autobusy by se daly charakterizovat asi takto: jsou staré, pestře barevné, narvané k prasknutí a uvnitř hraje na plné pecky místní disko. Řidiči sebevědomě točí volantem, řežou zatáčky, neustále troubí a předjíždí v tak nepřehledných místech, že vám z toho prvních pár minut jízdy tuhne krev v žilách. Pak si zvyknete. Málokdy mají autobusy jízdní řád - většinou musí člověk přijít na zastávku a čekat, až nějaký přijede.) 
Jenže ihned po výstupu z letiště nás začali přemlouvat kšeftuchytiví taxikáři. Když nám první taxikář nabídl odvoz do Kandy za 8000 rupií (cca 1100kč), odmítli jsme. Když nám však nějaký další nabídl cestu o 3000 rupií levnější, přistoupili jsme na ni.

A dobře jsme udělali! Těch 100km trvalo na Srí Lance taxíkem přes tři hodiny. I ty tři hodiny nám připadaly po dlouhém letu a noci beze spánku jako celá věčnost. Autobusem by to prý trvalo ještě mnohem déle...
Jak už jsem naznačila výše, na Srí Lance je opravdu hustý provoz. Silnice jsou úzké, klikaté a často strmě stoupající. Většina řidičů sice jezdí jak sebevrazi a neustále jeden druhého předjíždí, ale i tak většinou neurazí více než 40 kilometrů za hodinu.

Do Kandy jsme dorazili odpoledne. Taxík nás dovezl až do hotelu, který jsme měli předem na dvě noci zabookovaný. Poté, co jsme se po náročné cestě osprchovali a trochu si odpočinuli, jsme vyrazili do hotelové restaurace. Byli jsme hladoví jak vlci a taky velmi natěšení na srílanskou kuchyni.



Nejčastějším jídlem na Srí Lance, které v různých podobách dostanete úplně všude, je rice&curry. Jedná se zpravidla o několik druhů různých kari omáček (kromě kari tvoří jejich základ kokosové mléko a často v nich je čočka nebo všelijaká zelenina), které se podávají s rýží.
Maso zde moc nehledejte - když si v restauraci objednáte jídlo s masem, bude jednou tolik dražší než jídlo vegetariánské a ve většině případů dostanete jen kosti obalené malou trošičkou masa.

Náš první dojem ze srílanského jídla byl velmi pozitivní! I když jsme měli ještě trochu ztažené žaludky z té dlouhé cesty, skoro všechno jsme zodpovědně snědli.

Po jídle jsme se vydali prozkoumat město. Kandy leží ve vnitrozemí Srí Lanky a žije zde více než 100 tisíc obyvatel. Uprostřed města se rozkládá krásné jezero. Město je slavné díky tomu, že se zde nachází chrám, ve kterém je údajně ukrytý Buddhův zub.



Za rohem krásného jezera se ale nacházelo spoustu špíny, lidí, aut, tuktuků a všudypřítomný smog. Jedno odpoledne nám tedy v Kandy bohatě stačilo.

Naší první noc na Srí Lance jsme spali přes 14 hodin. Předešlou noc v letadle jsme totiž téměř nezamhouřili oči, takže jsme trochu potřebovali dohnat spánkový deficit.
Ale ihned po báječné hotelové snídani jsme se sbalili a vyrazili místním vlakem na první výlet - do sloního sirotčince Pinnawala, který se z Kandy nacházel něco přes hodinku cesty.

Ve sloním sirotčinci je zhruba 60 slonů. Jsou to většinou sloni, kteří byli oběti lidského násilí nebo slůňata odtržená od matky. Mají zde hezký, velký výběh a každý den se chodí koupat do řeky. Ze sloního sirotčince jsem měla dobrý pocit - sloni vypadali spokojeně; připadalo mi, že je zde o ně hezky postaráno.




Na slony se nesmělo sahat, ani na nich jezdit, tak jak tomu na některých turistických sloních farmách v Asii bývá. Ale byli tak hezcí a roztomilí, že bohatě stačila samotná podívaná.

Po návštěvě sloního sirotčince jsme se vrátili do Kandy, zde ještě jednu noc přespali a další den se vydali o kus dál, trochu blíže horám.
Ale o tom až zítra.:-)