pondělí 21. srpna 2017

10 lužických sedmistovek

Na tento okamžik jsem se neskutečně těšila:
Zachumlat nohy do deky, uvařit si šálek dobré kávy, zasednout k počítači a znovu, tentokrát již jen ve vzpomínkách, si znovu proběhnout trasu úžasného závodu, kterého jsem se o uplynulém víkendu zúčastnila: Deseti lužických sedmistovek.

Pro ty, co nejsou v obraze: 10 lužických sedmistovek je dvoudenní běžecký závod, při němž musí účastníci zdolat všechny kopce v Lužických horách, jež přesahují nadmořskou výšku 700m.n.m. Jak už název napovídá, kopců je deset: Studenec, Jedlová, Pěnkavčí vrch, Weberberg, Luž, Hvozd, Bouřný, Velký Buk, Malý Buk, Klíč.
První den se běží 65km s cca dvouticícovým převýšením, druhý den maratonská vzdálenost s převýšením okolo 1200m. Dohromady tedy člověk za víkend uběhne přes 100 kilometrů a nastoupá více než 3000m.

O tomto závodě jsem věděla už několik let. Přestože v Lužických horách bydlím a velmi dobře je znám(hlavně jejich západní polovinu), dlouho jsem neměla odvahu, se ho zúčastnit. Dokopala mě k tomu až Káťa, moje skvělá kamarádka a běžecká parťačka. Tak nějak mi oznámila, že se společně ještě s kamarádem Tomem chystají k nám na sever na sedmistovky a zdali se k nim nechci připojit.
A to byla nabídka, která se neodmítala.

Před závodem
Než jsem se na tento závod vydala, měla jsem za sebou 4 ultramaratony o délce 50-70km a pár maratonů. Po každém ultra závodě, který jsem doposud za svůj život doběhla, však byly moje nohy absolutně nepoužitelné, takže jsem se pochopitelně nejvíc bála toho, jak asi poběžím ten druhý den?!
V posledních dvou měsících mi to docela dobře běhalo, dávala jsem okolo 70km týdně.
V týdnu před závodem jsem už moc neběhala. Přesto však o odpočinku nemohla být moc řeč: přes léto pracuji v cukrárně, kde je občas (skoro každý den) HODNĚ velký frmol a člověk tam dost nalítá a někdy moc nestíhá jíst a pít. Ten týden před závodem byl obzvlášť náročný a když jsem v pátek po obědě odcházela z práce, vůbec jsem se na tak náročný závod necítila.
Během odpoledne jsem si ale odpočinula a když jsem v předvečer závodu přijela do Sloupu v Čechách, kde závod startoval, vyzvedla si zde startovní tašku a setkala se s Káťou a Tomem a dalšími milými spoluběžci, začala jsem se moc a moc těšit.
Ve Sloupu jsem strávila celý večer, ale vyspat jsem se jela domů, protože jsem to měla pouhých 20 minut autem. (A domácí pohodlí je domácí pohodlí:))
Kolem jedenácté večer jsem ulehla do postele, napůl nervózní a napůl natěšená na další den.

Den první - sobota, 65km
Sobotní etapa závodu startovala v 8 ráno. Budík mi zvonil o dvě hodiny dříve, abych měla dost času na snídani a na cestu do Sloupu.
Ani jsem se nenadála a Hunča, hlavní organizátor, vystřelil z pistole do vzduchu, čímž celý závod odstartoval. Vyrazili jsme společně s Káťou a Tomem pohodovým tempem.
Dohodli jsme se, že pokud nenastanou žádné komplikace, zkusíme běžet celou dobu spolu.
První kilometry vedly po cyklostezce do Nového Boru a odtud potom po zelené turistické na Jedličnou, kde byla první občerstvovačka. Měli jsme za sebou prvních 9 kilometrů a prvních 300 nastoupaných metrů!
Z Jedličné jsme pokračovali po zelené do Mlýnů. Jednalo se o příjemný seběh z kopce po cestě, kterou dobře znám a po které ráda běhám. To, co následovalo potom, však bylo příjemnější už o něco méně: dlouhatánský stoupák po silnici na Křížový buk a odtud pak cesta na Studenec, naší první sedmistovku. 
Studenec se nachází pouhých 6km od místa, kde bydlím, takže ho mám docela dost naběhaný. I když - v tuhle chvíli nebyla o běhu řeč: všechny kopce a stoupáky jsme přecházeli do chůze, abychom se zbytečně nevysilovali.
Odcvakli jsme si první sedmistovku a pokračovali zpátky na Křížový buk. 

Z Křížového buku nás čekala cesta přes Malou a Velkou Tisovou směrem k jedlovskému nádraží a následně na vrchol Jedlové. Moje stará, známá, oblíbená cesta! A Jedlová, můj nejoblíbenější kopec v širém okolí!


Když jsme stanuli na vrcholku Jedlové, bylo něco po poledni. Měli jsme v nohách asi 35 kilometrů. Tom si vyběhl nahoru na rozhlednu, zatímco my s Káťou jsme se občerstvovaly. Vzdálenostně jsme už byli za půlkou, sedmistovky jsme měli "odškrtnuté" zatím jenom dvě. 

Ty další ale přišly záhy. Z Jedlové nás čekal prudký seběh okolo Tolštejna do Lesného a hnedka potom prudké stoupání směrem k Pěnkavčímu vrchu. V tomhle úseku cesty jsem poprvé pocítila únavu.  Aby taky ne - už už jsme se přibližovali k maratonské vzdálenosti. 
Na Pěnkavčím vrchu jsme odcvakli třetí zdolanou sedmistovku.
A hned pár minut poté čtvrtou a pátou - Weberberg a Luž. 
Radovali jsme se, že už jsme v půlce - aspoň co se zdolaných kopců týče. 

Z chaty Luž, na které jsme se občerstvili (celé sedmistovky jsem jedla v podstatě jen banány a rozinky, pila pouze vodu a náramně se mi to osvědčilo! ), jsme sbíhali k přehradě Naděje. Ačkoliv se jedná o moc krásné místo, jen jsme tudy profičeli a utíkali přes Juliovku do Krompachu. 
A tenhle úsek byl pro mě asi nejhorší z celého závodu.
Situace: máte dobrou padesátku v nohách. 15km a ještě jedna sedmistovka tohoto dne je před vámi. Běžíte po rozpáleném asfaltu, svítí na vás sluníčko a vesnice se zdá být nekonečná.  
Takhle nějak pro mě vypadala cesta z Naděje do Krompachu. Díky tomu, že jsme běželi ve trojici a vzájemně se podporovali, jsme vytrvali, aniž bychom v tomto úseku museli přecházet do chůze. Kdybych běžela sama, rozhodně by se tak nestalo...

Konečně jsme se dostali do Krompachu, kde byl zároveň cíl sobotní etapy závodu. 
Doběhli jsme do cíle, kde už čekal hlavní organizáro Hunča a spousta doběhnuvších závodníku...ale ještě jsme v cíli nebyli. 
Místo toho jsme jím pouze proběhli, občerstvili se zde, ale čekal nás ještě výstup na poslední sedmistovku tohoto dne: Hvozd.
Cesta na Hvozd nebyla rozhodně nic příjemného: první polovina kopce byla rozrytá od traktorů a ta druhá pro změnu hodně kamenitá. Na vrcholku nás ale kromě krásného výhledu čekal blažený pocit: všechny sobotní sedmistovky byly za námi!  


Zpátky z Hvozdu do Krompachu jsme valili, co nám síly stačily.
A v pět hodin večer, po devíti hodinách a třech minutách běhu jsme byli v cíli! 
V cíli krásné první etapy.
V Krompachu jsme chvilku počkali na odvoz zpátky do Sloupu. Já jsem ze Sloupu pokračovala rovnou domů. Zbývalo zhruba dvanáct hodin do začátku druhé etapy, takže jsem dělala všechno proto(teplé jídlo, koupel, spánek..), abych si co nejvíce odpočinula na další den.

Den druhý - neděle, 44km
Přiznám se, že jsem se té nedělní etapy bála jak čert kříže. 
Bála jsem se toho, že po uběhnutí ultramaratonu nebudu druhý den schopna běžet ještě celý maraton, natož pak v kopcích. Když jsem v sobotu večer ulehala do postele, poslední, na co jsem se těšila, bylo, ráno v 7 hodin opět vyběhnout. (Start nedělní etapy byl již v 7:00)
V noci jsem se však parádně vyspala - vzhůru jsem byla (sama od sebe, bez budíku) už v půl páté. Bolely mě nohy, ne že ne, ale popravdě jsem čekala, že to bude mnohem horší. 
Pomalu a v klidu jsem si vychutnala ranní kávu a snídani. U toho jsem studovala nedělní trať, protože tu jsem, narozdíl od té sobotní, moc neznala. 

Na půl sedmou jsem dojela do Sloupu.  
Když jsme stáli, společně s cca padesátkou spoluběžců na startu nedělní etapy, Hunča pravil: "Vy, co běžíte sedmistovky poprvé, pamatuje - první kilometry vás budou bolet, ale to po pár kilometrech přejde!" Tahle slova byla ohromně pravdivá! 
První kilometry fakt šíleně bolely. Byly po asfaltu a do mírného kopce. Běželi jsme ze Sloupu přes Maxov do Cvikova.

V lese před Cvikovem bylo sršní hnízdo. Mnoho závodníků sršni popíchali. Slečna, která běžela pár metrů přede mnou, chytla asi tři žihadla. Přesto však závod doběhla. Tom schytal jedno, my s Káťou naštěstí žádné. Bohužel, jedna z "popíchaných" závodnic byla sršní bodnutí alergická a skončila v bezvědomí v nemocnici. Odpoledne při vyhlašování závodu jsme ale naštěstí dostali echo, že už je na tom lépe.
  
Asfalt, asfalt, asfalt... takové byly další kilometry. Ze Cvikova kolem zříceniny Milštejn a následně k z kopce k rozcestí U Jána. Zde byla trochu nečekaná, a moc příjemná občerstvovačka. Slupla jsem banán a hrstku rozinek: energie bylo třeba, protože nás čekal výstup na Bouřný, první nedělní a celkově sedmou sedmistovku. 
Na Bouřném jsme si jen odcvakli kontrolu a pokračovali dál. Tady už jsem to opět znala - Stožecké sedlo, Nová Huť... to jsou místa, kde často jezdíme na kole či na běžkách.

Náš osmý zářez na pažbě, Velký Buk, mám nějak v mlze. Vůbec si nevybavuju, jaké jsem měla při výstupu na vrchol pocity, nic... Ale tipuju, že asi spíš dobré.:-)


Z Velkého buku jsme běželi kolem Antonína k rozcestí Pod Klíčem. Pořádně jsme se občerstvili: nyní nás čekal tříapůlkilometrový úsek na vrchol Malého buku, který jsme museli běžet tam i zpátky tou samou cestou. Na tento úsek jsem se moc netěšila, protože běhám nerada jednou a tou samou cestou tam i zpátky. 
Nakonec to byl super úsek: potkali jsme se totiž s mým přítelem, který nás přijel podpořit na kole a na Malý buk si s námi (a s kolem) společně vylezl. 


Když jsme sbíhali z Malého Buku pod Klíč, chytla jsem druhý dech. V tu chvíli jsem měl tolik energie, že jsem si myslela, že bych klidně ten den uběhla mnohem víc než maraton. Dokonce jsem si udělala selfíčko s Klíčem, který nás o pár desítek minut později čekal. 


Energie mě neopouštěla ani při výstupu na Klíč. Přesto, že se jedná o poměrně strmý výstup, chvílema jsem i běžela, což byl na mě (kór s téměř stovkou v nohách) velký úspěch. 
Už pár set metrů před vrcholkem mě začala zaplavovat velká vlna radosti a euforie, protože jsem věděla, že jsem to dala. Že jsem zdolala všech 10 lužických sedmistovek. 



Těch posledních 7 kilometrů, jež zbývaly do cíle, mi už připadalo jako formalitka... 

Nu, nakonec nás těch posledních 7 kilometrů docela potrápilo. Když jsme seběhli z Klíče do Nového Boru, sešli jsme se opět s mým přítelem, který jel mezitím na kole jinou cestou. 
Těch posledních pár kilometrů jel s námi, což mě dost podporovalo, na druhou stranu už jsem fakt cítila, že toho mám plné zuby. (Myšlenku, že bych ten den zvládla mnohem víc než maraton, jsem dávno odvolala:-)) 
Běželi jsme z Boru do Sloupu po vyasfaltované cyklostezce, bolely nás nohy... ale cíl byl tak strašně na dosah, že jsme se zmáčkli a dali poslední dva kilometry dokonce v tempu 5:30min/km, což byl NA TO, ŽE JSME MĚLI V NOHÁCH ZA VÍKEND VÍCE NEŽ 100KM hotový sprint! 

...A BYLI JSME V CÍLI!
Doběhli jsme tam s Káťou a Tomem ruku v ruce. 
Bylo to tak strašně krásné, emotivní a plné endorfinů, že to ani nejde popsat. 



Dneska, druhý den po závodě, mě ta radost a endorfiny neopouštějí. Byl to silný a krásný zážitek. 
10 lužických sedmistovek je malý, rodinný závod. Ten rodinný přístup byl znát od začátku (podání přihlášky) až do úplného konce. Všichni pořadatelé byli moc milí, bylo o nás bezvadně postaráno. Jako bonus jsem dostala krásné tričko, medaili a diplom. 

10 lužických sedmistovek rozhodně není závod pro každého. Na to, aby člověk zvládl během dvou dnů 110 kilometrů, je opravdu potřeba mít něco naběháno.(A časové limity jsou nastavené tak, že ujít pěšourem to fakt nejde) Na druhou stranu, pokud už člověk někdy ultramaraton běžel, zvládnout se to dá. Přesvědčila jsem se o tom, že i druhý den po uběhnutí ultramaratonu běžet jde. A to dokonce s velkou radostí.:-) 

Zkrátka jsem si sedmistovky užila tak moc, že už to víc ani nešlo. Kromě všech organizátorů to tak bylo hlavně díky Kačence a Tomovi. Běželi jsme pořád spolu, povídali si, podporovali se, zpívali si, sdíleli radosti i bolístky...bylo to krásné. 
A Tom je opravdový gentleman, protože ačkoliv by to sám určitě zaběhl mnohem a mnohem rychleji, byl celou dobu s námi a přizpůsoboval se našemu tempu. 

DĚKUJU!!! 

Byl to závod, který mě chytl za srdce a o kterém už teď vím, že se na něj budu ráda vracet. 
V.


P.S: Pokud Vás zajímají časy, první etapu jsme dali za 9h 3min a druhou za 6h 16min. Byli jsme mezi posledními, ale to nám nevadilo - však jsme to přece běželi pro radost.:-)
P.P.S: Myslela jsem si, že po tomto víkendu nebudu mít na běh ani pomyšlení. Ale houby! Strašně moc mě to nabudilo a namotivovalo, a já se těším, až trochu zregeneruju a zase vyběhnu. 

úterý 1. srpna 2017

Červencové pobíhání aneb trénuju na 10L700

Ahoj všichni!
Už už jsem si myslela, že letos nepoběžím žádný ultra ani jinou, podobně dlouhou bláznivinu. V červnu jsem musela kvůli drobným zdravotním bolístkám vzdát Čertovskej ultratrail ještě před startem. Byl to úplně první závod v mém životě, kdy jsem nechala propadnout startovné a na trať ani nenastoupila, ale v žádném případě toho nelituji - v květnu a na začátku června jsem byla fakt slabá jak čajíček
S přibývajícím létem se mi začala vracet síla i chuť do běhání, ale nad myšlenkou, běžet nějaký delší závod, jsem stále vůbec nepřemýšlela. Můj oblíbený Jizerský ultratrail se letos nekoná, Ultralabák připadá na termín, kdy budu na Srí Lance a o žádném dalším pěkném ultramaratonu u nás na severu jsem nevěděla...

Teda vlastně věděla.
O Deseti lužických semistovkách.
Deset lužických sedmistovek je dvoudenní ultramaraton, po kterém pokukuji už několik let, ale nikdy jsem na něj nesebrala odvahu.
Je to malý, rodinný a mezi běžci velmi chválený závod.
Ovšem trochu brutální: v sobotu se běží 65km, v neděli 45km. A během toho zdoláte všech 10 lužických vrcholů, které přesahují nadmořskou výšku 700m.n.m.

Studenec, Jedlová, Luž, Pěnkavčí vrch, Weberberg, Hvozd, Velký Buk, Malý Buk, Bouřný, Klíč 

Stejně jako jiné roky, ani letos jsem nepomyslela na to, že bych tento závod měla běžet. Nikdy jsem si totiž nedovedla (a stále nedovedu) představit, že po sobotním uběhnutí 65 kilometrů s téměř dvoutisícovým převýšením budu schopná běžet v neděli ještě zhruba maratonskou vzdálenost.

Jenomže pak mi přišla zpráva od mé milé kamarádky Kačenky. Psala, že ještě společně s kamarádem Tomem zvažují účast na tomto závodě a zdali se k nim nechci připojit.
To prostě nešlo odmítnout, protože...
a) jak možná víte, Lužické hory jsou mojí srdcovou záležitostí, bydlím zde a závod se koná téměř u nás "za barákem"
b) s Káťou jsme podnikly spoustu bláznivých (ale vždy úžasných!) činů, jako třeba první maraton, první ultramaraton, čtyřdenní jízdu na kole na nejjižnější cíp Taiwanu, nevydařený přechod Roháčů, kde nás málem zasypal shíh a tak.
A já tak nějak cítím v kostech, že ať už sedmistovky dáme nebo nedáme, víkend 19.-20.srpna se na seznam našich společných silných zážitků připíše.

Vyplnili jsme tedy přihlášku. Já, Káťa a Tom = Hradecká trojka. Název týmu vznikl proto, že jsme všichni tři v Hradci studovali a díky tomu se známe.

Skutečnost, že jsem v červenci poslala přihlášku a zaplatila startovné způsobila nejen to, že jsem se začala ohromně těšit, ale i to, že jsem našla novou velkou motivaci a chuť do běhání. 
Tedy...ne že bych jí předtím neměla. Ale pobíhala jsem si volným tempem cca 4x týdně a tak trochu usínala na vavřínech.

Nyní, v uplynulém měsíci červenci, jsem trochu zvedla kilometráž  a začala se více zaměřovat na dlouhé, kopcovité běhy.

Obzvláště povedený byl třeba běh z Polevska na Klíč, který se mnou absolvovala i Brenda. Abyste rozuměli - Brenda (náš zlatý retrívr) je tvor líný. Miluje procházky, ale běhání už méně. V létě jí s sebou neberu téměř nikdy. Ale tentokrát, když jsem se na daný běh chystala, mi sama od sebe skočila do auta. Když jsem viděla ty kouzelné psí oči, bylo jasné, že jí s sebou nemůžu nevzít i přes to, že to s ní bude trvat o pár (desítek) minut déle.

No, nakonec jsem byla brzda spíš já, každopádně Klíč jsme obě dobyly úspěšně.



Další vydařený běh byl na Jedlovou.
Trasu Křížový buk - Chřibská - Jedlová osada - vrchol - Jedlová nádraží - Pod Velkou a Malou Tisovou - Křížový buk jsem si vymyslela už před několika týdny.
Když jsem se na ní však vypravila poprvé, musela jsem jí vzdát (resp. o polovinu zkrátit) kvůli bouřce.
Napodruhé už to ale vyšlo a já jsem si nahoře vychutnala nejen výhled, ale i skvělý borůvkový koktejl.:-)
Trasa je ZDE.


Další z mých červencových dlouhých běhů (trasa je ZDE) vedl pro změnu přes České Švýcarsko.
Tam běhám v posledních týdnech obzvlášť ráda - díky všudypřítomným skalám zde totiž není takové vedro, jako když člověk běhá na otevřených prostranstvích. A když vyběhnu časně ráno, není zde ani tolik lidí.
Studený - Tokáň - Pohovka - rozcestí pod Šaunštejnem - Vysoká Lípa - Dolský mlýn - Jetřichovice - Studený byl můj nejnáročnější červencový výběh, hlavně co se převýšení týče.
Ale byl taky suverénně nejhezčí.:-)

(Pomineme-li fakt, že jsem kromě běhání chytla i pár zajíců a ozdobila si tím na celý zbytek července obě kolena.:))


Když jsem zhruba v polovině července věděla, že mě (asi už nadobro) chytly dlouhé běhy, rozhodla jsem se, že si pořídím nový běžecký batůžek.
Během zimy a jara jsem zvládala dlouhé běhy s pásem s lahvičkami - dohromady cca 300ml. Nyní v létě mi ale to ale přestalo stačit. Měla jsem sice doma běžecký batoh od Salomonu, který se mnou zvládl všechny tři ultratraily, které jsem doposud za život běžela, ale byl mi vždycky šíleně nepohodlný.
Původně jsem si na internetu vyhlédla úžasný, růžový běžecký batůžek od firmy Montane, ale nakonec jsem se uskromnila a zajela do Decathlonu.
Za tu cenu, co stál jeden růžový krasavec, jsem si nakonec pořídila obyčejný decathlonský, leč skvěle funkční běžecký batůžek, padesátilitrovou krosnu na Srí Lanku a cyklistický dres.

Batůžek na běhání jsem si pořídila TENTO a za červenec jsem s ním podnila asi 4 dlouhé běhy a zatím jsem moc a moc spokojená. Pevně drží a nikde neskáče.

Za červenec jsem naběhala 255km. Tento měsíc jsem si po běžecké stránce užila, jako žádný jiný.
Poté, co jsem téměř celý rok běžecky "stagnovala", jsem v červenci chytla nový dech.
Nechci nic zakřiknout, ale pevně doufám, že mi to vydrží a že ty sedmistovky zvládnu.

Bojím se a těším zároveň, ale tak nějak to má asi být.:-) 

Co Vy a letní běhání? Chystáte se na nějaký zajímavý závod? Dejte vědět.
Mějte se hezky a užívejte slunečních dní. V.