SOBOTNÍ VÝLET: Karlštejn, Amerika a spol.

pondělí 3. července 2017

Krásný začátek nového týdne všem!
Nevím, jak Vy, ale já mám velmi málo procestovanou Českou Republiku. V Českém Švýcarsku a Lužických horách, nedaleko nichž bydlím, znám každou cestičku, kopec i skalku. Docela dost prochozené mám Krkonoše, párkrát jsem byla v Jizerkách... ale co se týče ostatních (přírodních) míst, je to bída s nouzí.
NIKDY jsem nebyla na Šumavě, v Beskydech, v Podyjí nebo třeba v Jeseníkách. A všechna tato místa jsou na předních příčkách mého pomyslného "to-visit" listu.

Předsevzeli jsme si tedy s přítelem, že budeme Česko poznávat trochu více. A začali jsme minulý víkend úžasným výletem do CHKO Český Kras.


V sobotu brzy ráno jsme se vydali vlakem do Berouna. Bylo to od nás nějaké 2,5 hodinky cesty s přestupem v Praze - autem by byl člověk asi na místě rychleji, nicméně vozíme se s ním pořád, takže jsme se pro jednou rozhodli pro vlak. A bylo to fajn!

Z Berounského nádraží jsme vyrazili po červené turistické cestě do lesů. Nejprve jsme museli přežít nudnou panelovou cestu, ale za berounskou nemocnicí už jsme se octli v přírodě. Šli jsme asi čtyři kilometry do vesničky Sv. Jan pod Skalou.
Byla jsem překvapená, jak moc je cesta, kterou jsme šli, kopcovitá! Kopce a hory miluju, to asi víte. Ale den předtím jsem si dala docela náročný běh na Růžovský vrch (více o něm v minulém článku) v domnění, že výlet okolo Berouna a Karlštejna bude pohodička po rovince a že se na výletě pěkně zregeneruji.
Houby!
Trasa byla kopcovitá jak čert a mě každý nastoupaný metřík čertovsky bolel.:)

Ve Svatém Janovi pod Skalou se nachází skála (kdo by to byl řekl!) a na ní známá vyhlídka. Tu jsme se však rozhodli (z časových i kopcových důvodů) vynechat a vesničku si prohlédli jen ze spoda.
Později mě trochu mrzelo, že jsme si na tu vyhlídku nevyšplhali.
Vesnička sama o sobě zas až tak zajímavá nebyla. Ale nevadí - i tak jsme ten den viděli velké množství krásných scenerií a míst.


Ze Svatého Jana jsme pokračovali přes Boubovické vodopády ke známým lomům Malá a Velká Amerika.
A zde začala krása střídat nádheru! 



Všechny tři lomy (Malá Amerika, Lom politických vězňů, Velká Amerika) byly opravdu dechberoucí. K tomu, abychom si vychutnali krásné výhledy, jsme povětšinou museli sejít z turistických cest pár desítek metrů a různým vyhlídkám. Stálo to za to.
Jen lidem se strachem z výšek bych toto místo moc   nedoporučovala.




Naše další kroky vedly z lomů do vesničky Mořina a odtud potom k majestátnému, obřímu Karlštejnu.
Na Karlštejně jsem byla s rodiči, když jsem byla malá - pochopitelně jsem si tedy z tototo místa moc nepamatovala. A o to více jsem byla překvapená nad jeho velikostí.



Prohlédli jsme si hrad ze všech možných úhlů. Opravdu se mi tajil dech, jak je krásný. 
V jedné z restaurací v podhradí jsme si dali oběd, protože jsme už šilhali hlady. Přestože se nejednalo o žádný super gurmánský zážitek, byli jsme mile překvapeni nad poměrně lidovými cenami, vzhledem k tomu, v jak turistické oblasti jsme se nacházeli.

Po obědě zbýval ještě nějaký čas do odjezdu vlaku. V mém itineráři pro tento výlet bylo však ještě jedno místo, které jsem chtěla navštívit: Doma café. 
Pokaždé, když někam jedu na výlet, zjišťuji, zdali je v daném místě nějaká dobrá domácí cukrárna nebo kavárna. A při hledání v okolí Karlštejna jsem narazila právě na Doma café.
A byla to MEGAPECKA.

Jednalo se o malou kavárničku, kde si neskutečně milí majitelé vyrábí vlastní domácí dorty a i vás sami obsluhují. A řeknu vám - dělají to na jedničku.




Vzhledem k tomu, že sama z cukrárny pocházím, jsem na dorty docela kritická a jen tak ledaco mi nechutná, ale přítelův štrůdl, můj brownie s bílou čokoládou i káva byli dokonalí.

Dort byl tak moc obrovský a sytý, že jsem nejspíš zkonzumovala měsíční (možná roční) doporučenou dávku cukru a pomyšlení na sladké jsem neměla ještě druhý den. (A to je u mě co říct) 
Ale za to nebe v puse to stálo!

Z kavárny jsme se odvalili na vlakové nádraží a jeli domů. Cesta zpátky byla o něco delší než cesta tam - museli jsme přestupovat v Praze a v Ústí, ale i tak bylo pro jednou skvělé, že nikdo z nás nemusel řídit.

Byl to úžasný výlet.
CHKO Český Kras se nachází méně než hodinu jízdy od Prahy a je zde překrásná příroda. Pokud hledáte místo na příjemný, jednodenní výlet, určitě se sem vydejte!

Mimochodem - mapa celé trasy, kterou jsme šli, je ZDE. Kdybychom se na výlet vydali znovu, možná bychom tu etapu z Berouna k Boubovickým vodopádům vynechali. V porovnání s lomy a s Karlštejnem zas až tak zajímavá nebyla.
Ale krásně jsme se prošli a viděli další - byť malinký - kousíček naší země, takže i tak výběru naší trasy rozhodně nelituji.


Byli jste na Karlštejně a na Americe? Jak se Vám tato místa líbila? Která další místa (nejlépe v severních či středních Čechách) byste mi doporučili?
Předem díky za tipy! 

Moje červnové sportování

neděle 2. července 2017

Ahoj ahoj!
Červen se nám přehoupl v červenec a tak je na čase, uplynulý měsíc trochu zrekapitulovat. A protože byl obzvlášťe bohatý a pestrý na sportovní výkony, rozhodla jsem se, že budu psát právě o nich. (Ostatně - psát o škole nebo o práci by byla asi dost velká nuda) 

Květen pro mě byl, co se týče sportu, velmi slabý měsíc. Měla jsem dvakrát skřípnutá záda (pokaždé na jiném místě), několik dní problémy s bolavým břichem a do toho jsem jednou omdlela. No co si budeme povídat, moc jsem toho za ten měsíc nenaběhala.
Koncem května jsem už ale cítila, že se mi vrací síla a těšila jsem se na to, jak se v červnu do sportu zase pořádně obuju.
A taky že jsem se obula!

Co se týče běhání, nalítala jsem za červen necelých 200 kilometrů. To je takový můj měsíční průměr - ovšem teď jsem s tímto číslem nadmíru spokojená. Byly totiž doby, kdy jsem sice těch 200km měsíčně naběhala, ale žádný jiný sport jsem nedělala.
Teďka chodím kromě běhání 2x týdně do posilovny, občas na ferratu a minimálně jednou týdně na kolo. A do toho občas nějaká turistika. (O tom, jak jsme o druhém červnovém víkendu túrkovali v Krkonoších, píšu ZDE)


Kromě kratších výběhů o délce 6-15km jsem během června podnikla tři úžasné, dlouhé běhy: všechny o délce cca 22km. První z nich byl po trase Jedlová - pod malou a velkou Tisovou - Křížový buk - Líska - Kamenice, druhý pro změnu Kamenice - Jánská - Jetřichovice - Pavlino údolí -  Studený - Kamenice.

No a ten třetí, který se konal úplně poslední den v měsíci byl úplně nejlepší: konečně jsem totiž pokořila Růžák. Abyste rozuměli: Růžovský vrch, neboli Růžák, je nejvyšší horou Českého Švýcarska. Měří 619m.n.m. To by samo o sobě nebylo tak hrozné - vždyť tu máme o dost vyšší Lužické sedmistovky, po kterých běhám relativně často. Ale skoro žádná z nich (pomineme-li Klíč) nevyčnívá z krajiny tak moc, jako právě Růžovský vrch!
Suma sumárum, Růžák má obrovskou prominenci, to znamená, že hodně vyčnívá z krajiny a tím pádem se výstup na něj zdá být těžší. A když už se na něj vydrápete, nahoře vás nečeká vůbec žádný výhled. Kdysi dávno na vrcholku rozhledna bývala, ale momentálně je Růžák zarostlý stromy.
TO byl hlavní důvod, proč jsem se na Růžák nikdy dvakrát nehrnula. Já totiž miluju výhledy a věděla jsem, že tady mě žádný nečeká.

Pohled na Růžák z Jetřichovických skal; zdroj: Saunstejn a Ruzovsky vrch2.jpg

Růžák tedy mnoho let zůstával mnou nepokořen... ovšem před pár dny jsem viděla na Instagramu fotku u běžkyně Páji, která vrcholek dobyla. A mě ta její fotka strašně nakopla a řekla jsem si, že to tedy taky dám. V pátek po škole jsem se na Růžák vydala. Běželo se mi skvěle, navzdory tomu, že se nade mnou celou cestu hodily černočerné mraky a já čekala, kdy na mě spadnou. (Nespadly! Dešti jsem dokonale utekla!)
Růžák jsem jako poslední běh června 2017 dobyla. Nahoře nebyl výhled, ale dobrý pocit. A to mi stačilo. Od nás z Kamenice to bylo (tam a zpátky) 20km a skoro 800m převýšení. Trasa je ZDE

Dlouhý běh se snažím zařazovat alespoň ob týden. A v těch zbylých týdnech ho nahrazovat třeba dlouhou vyjížďkou na kole nebo celodenní túrou.


Na kolo většinou vyrážíme s přítelem nebo někdy i s bráchou. V červnu jsme se vypravili třeba na Luž, kde mají mimochodem úplně úžasný teplý štrůdl! A nebo jsme stihli jednu celodenní vyjížďku přes velkou část Lužických hor a Českého Švýcarska.


Už v jednom z minulých článků jsem psala o tom, že jsem začala chodit do posilovny a že mě to hodně chytlo. Na přelomu května a června jsem měla s posilováním menší pauzu, protože jsem si natáhla břišní sval (Ano, netušila bych, že je možné, natáhnout si břišní sval. Ale je, bolí to jako prase a úplně nejvíc když člověk běhá nebo je po jídle.)
Ale začátkem měsíce jsem se do toho opět obula a začala cvičit trochu cíleněji. Chtěla bych nabrat nějaké ty svaly na rukou a taky si trochu více vypracovat břicho. Makám na tom - za 14 dní mi sice končí semestr a do Žitavy, kde mám zaplacenou posilovnu, nebudu téměř až do konce září jezdit, nicméně se hodlám poohlédnout po nějaké posilovně v Novém Boru či v Děčíně.:) (a budu ráda za případné rady, kterou ano a kterou ne)

...a ruce posiluju i na ferratě.
Máme jí u nás v Děčíně už několik let, vždycky jsme na ní vyráželi tak jednou za léto, ale letos nás to tak chytlo, že už jenom během června jsme tam byli dvakrát. A tím letos rozhodně nekončíme.:)



No a poslední sportovní věc, která za červen stojí za zmínku je - KOUPÁNÍ. 
Nikdy jsem nebyla žádný milovník koupaček, koupališť a pláží a myslím, že se to nikdy nezmění. (A jsem neskutečně vděčná, že mám přítele, kterého podobné věci taky neberou a tudíž po mě nechce, abychom jezdili na válecí-koupací dovolené.:))
Ale od té doby, co nám přítel pořídil GoPro kamerku a začali jsme s ní blbnout ve vodě, mě to chvílema začalo i bavit! A baví mě to úplně nejvíc, když vyrazíme někam, kde se dá koupat společně s Brendinkou.



Tahle koupačka byla v rybníku v Kytlicích. Vyrazili jsme tam jeden sobotní večer, když jsem přijela z práce. Voda byla šíleně studená, ale po náročném dni v cukrárně jsem se potřebovala schladit, takže mi to vůbec nevadilo. A Brendinka byla šťastná, že má spoluplavce.

To byl tedy můj aktivní červenec. Když se tak nad tímto měsícem ohlédnu, musím samu sebe pochválit za to, kolik jsem toho stihla - i když to tak možná nevypadá, úterky až pátky jsem trávila od rána do pozdního odpoledne ve škole a polovinu červnových víkendů v práci.

Ale kdykoliv jsem jen měla volnou chvíli, vyplňovala jsem jí pohybem.
Tenhle aktivní životní styl mě prostě maximálně baví, naplňuje a miluju ho.

Dejte vědět, jak v těchto letních měsících sportujete Vy.:-)
Back to top