Malé běžecké zamyšlení aneb nejlepší výkony přicházejí nečekaně

Včera ráno jsem si potřebovala ukrátit dlouhou chvíli v Praze, protože jsem zde čekala na přítele. Bylo ještě velmi brzy a všechny obchody byly zavřené, takže jsem šla tu hodinku čekání strávit do kavárny. A aby mi čekání lépe utíkalo, koupila jsem si ke kávě běžecký časopis RUN.

Tenhle časopis jsem dřív četla pravidelně. Kupovala jsem si ho vždycky do vlaku, když jsem každý týden pendlovala mezi domovem a Hradcem Králové.
Pak jsem ho číst přestala - jednak proto, že jsem s ukončením studií v Hradci přestala jezdit vlakem. (A já čtu časopisy skoro jenom ve vlaku.) Druhý důvod byl ten, že mi začalo připadat, že v něm je (kromě spousty reklam) čím dál tím větší prd.

Když se mi tedy RUN dostal po více než roce znovu do ruky, byla jsem moc mile překvapená! Bylo v něm tolik zajímavého čtení, že mi na to ani ta hodina čekání na mého milého nestačila. Nevím, jestli to byla náhoda nebo jestli to je tím, že se vedení RUNu ujala moje oblíbená blogerka a běžkyně Evča Fryšarová, ale tohle květnové číslo musím opravdu pochválit!
(A možná se opět stanu pravidelným čtenářem, vlak nevlak.:)


Proč to však píšu? 
V časopise se mimo jiné psalo o několika tématech, která mě donutila k zamyšlení: třeba o tréninkových plánech a tréninkových denících.
A v rámci tématu tréninkových deníků o tom, že ty nejlepší výkony často přichází naprosto nečekaně - třeba po bujarém flámu nebo po velmi náročném dni.

S tím mám několik zkušeností...

Tak například:
Vloni v březnu jsem za sebou měla měsíc běhání pod vedením trenéra a začínala jsem na sobě vidět první pokroky. Jednou jsem takhle měla za sebou fakt hodně náročný tréninkový týden. Už nevím, kolik kiláků jsem v daném týdnu uběhla, ale málo jich rozhodně nebylo.
Pamatuju si, že jsem byla koncem týdne už hodně, ale fakt hodně unavená. V neděli mě čekal poslední běh daného týdne: 10km ve svižném tempu.
Po celém dni na brigádě a nakumulované únavě z celého týdne se mi ta tu pitomou desítku fakt nechtělo... ale šla jsem!
A víte, co se stalo?
Zaběhla jsem jí za 46:48.
To je prostě čas, který se mi nikdy jindy v životě nepovedl a dost možná ani nepovede.
Já vím, já vím...někdo se v tomto tempu vyklusává; pro mě to ale byl životní výkon.

A nebo v září 2014.
To jsem se pro změnu chystala na Ústecký půlmaraton. V té době pro mě bylo nemyslitelné, uběhnout půlmaraton pod dvě hodiny.
To ráno před půlmaratonem jsem se šíleně pohádala s mamkou. Bylo to kvůli naprosté blbosti a večer už jsme se tomu smály, ale do Ústí jsem odjížděla ubrečená, vytočená, prostě naprosto v ohni. 
Asi vás nepřekvapí, když vám teď prozdradím, že se mi při tomhle půlmaratonu poprvé povedlo prolomit mojí dvouhodinovou hranici!
(Zaběhla jsem ho tenkrát za 1:58 a i když se mi od té doby povedly i lepší časy, řekla bych, že se mi asi nikdy na žádném závodě neběželo tak dobře, jako tenkrát v Ústí...)

No a do třetice - včera jsme se vrátili s přítelem z Prahy hodně unavení. Přeci jen, na vstávání v půl 5 ráno nejsme zvyklí. Do toho mě celé odpoledne z neznámého důvodu bolelo břicho - zkrátka nic moc rozpoložení.
Večer už to bylo lepší, tak jsem si řekla, že si půjdu zaběhat. 
Nic jsem si od toho neslibovala, prostě že se jen tak proklušu. 
Nakonec se mi povedlo zaběhnout pětku v průměrném tempu 4:48, což je na mě v současné době naprosto mega super rychlost!

Na druhou stranu se mi už nesčetněkrát stalo, že jsem se celý den těšila na to, jak se půjdu večer proběhnout a když ta chvíle nastala, běželo se mi fakt na prd, nohy jsem měla jak z olova a mé tempo bylo horší než šnečí. 

Naše tělo a psychika je zkrátka (nejen) v souvislosti se sportem strašně nevyzpytatelné -  je dobré ho poslouchat a dávat mu to nejkvalitnější palivo (tím myslím především zdravé jídlo a dostatek spánku), to je jasné.
Někdy se to ale úplně nepovede a cestu nám zkříží nevyspání/stres/kocovina nebo já nevím co dalšího.
V takových dnech se vyplatí, neházet flintu do žita, zkusit se trošku "vyhecovat" a o to větší překvapení a potěšení bude, padne-li Vám v těchto těžších chvílích osobáček.:-)

Souhlasíte se mnou, že ty nejlepší osobáky a výkony přijdou většinou tehdy, když je člověk nejméně čeká?
Komu z Vás se to už taky stalo?


Komentáře

  1. Naprosto souhlasím! Mě se tohle stává furt :D

    OdpovědětVymazat
  2. Zákon schválnosti! Když se člověk dře, tak nic a jak třeba poleví nebo někam vyrazí na flám, tak dává osobáky :D
    Mě by ještě zajímaly tipy na učení, jak se donutíš učit, jak u toho vydržíš sedět atd. ? Zkouškové je zlo :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, no já už mám za ta léta co studuju vypozorované, že se mi nejlíp učí ráno. Tak 80% práce do školy udělám vždy dopoledne, odpoledne už to se mnou jde z kopce.:D
      Vstávám tedy brzy, učím se tak od 6ti abych toho co nejvíc stihla... odpoledne si chodím za odměnu zaběhat nebo zkrátka dělám věci, které mě baví, abych se odreagovala.

      A jak se donutím a jak u toho vydržím sedět?
      Nooo já nevím, já jsem v tomhle dost cílevědomá a nikdy nedopouštím, abych šla na zkoušku nenaučená, takže nemám problém se donutit a nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela.
      Myslím, že je důležité, aby si člověk vybral školu, která ho baví a ve které vidí perspektivu do budoucna. Zkrátka aby se učil pro sebe. Pak je to mnohem jednodušší, vydržet těch pár týdnů zkouškového.:-)

      Vymazat
  3. Verčo, zajímavý pohled. Trošku mi to připomíná zkušenosti ve stresových situacích z hor. Např. v Tatrách, když jsme stoupali na Koprovský štít, tak proti nám běželi směrem dolů běžci. Tehdy jsme si říkali, co to je za blázny, kteří běhají po horských kamenitých stezkách. Cestou dolů nás zastihla bouřka s fakt silným deštěm a jak se nám běželo :-). A asi nejvtipnější historku mám z Pyrenejí. Tak jsou některé hory pokryté suťovým kamením, takže když jdeš nahoru FRAJERSKY bez hůlek jako já, tak "vykloužeš" 3 metry nahoru, následně sjedeš sutí dolů 5 metrů a během toho vypustíš z carevnovských úst asi tak 158 sprostých slov. A když pak vidíš, jak dolů turisté kloužou v suti a strašně si to užívají, tak si klepeš na hlavu, co to je za blázny. Ovšem to vše do té doby, než jsme při sestupu zjistili, že jsme zabloudili. Poté, co jsme se zorientovali, nám bylo jasné, že času nemáme nazbyt a tak následoval rychlý sestup klouzáním v suti. A dole jsem pronesla: "já chci ještě" :-).
    Ale zpět k tématu. Tělo ve stresu, vyvolané hádkou s mamkou nebo třeba jen změnou režimu v podobě brzkého vstávání a netradičních aktivit se přepne do nestandardního režimu a pak podává skvělé výkony.
    A nebo taky ne a za vším je pravidelný trénink a zdravá životospráva :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ráďo, moc děkuji za dlouhý, zajímavý i vtipný komentář! Myslím, že to bude s tím "nestandartním" režimem a zdravou životosprávou tak 50:50, oboje má určitě svůj podíl.:-)

      Vymazat

Okomentovat

Moc děkuji za každý komentář!

Popular