Půlmaraton Kuks 2017

neděle 23. dubna 2017

Ahoj všichni!
Těžko byste hledali běžce s flegmatičtějším přístupem k závodění, než jsem já. Většina běžců závodí pro to, aby na daných tratích dosáhli co nejlepších časů, v lepším případě vylepšili čas  z minula a v ideálním případě stanuli na bedně.
Já ne.
Nejednou jsem v sobě zkoušela dravost a závodivost probudit - dokonce jsem přes půl roku běhala pod vedením trenéra, který se mnou měl závodnické ambice. Byl to super trenér a myslel to se mnou dobře, ale mně dodržování tréninkových plánů moc nešlo.

Přesto však běžecké závody miluju a jezdím na ně. Možná si ťukáte na čelo, proč jezdím na běžecké závody, když je většinou běhám na pohodu a čas je pro mě až na posledním místě?
Inu, většinou se jedná o jeden z těchto tří důvodů:

1. Sbírám zážitky.
Když už jedu na nějaký běžecký závod, vybírám si takový, při kterém se bude na co dívat, bude se konat v krásné přírodě či bude nějakým jiným způsobem výjimečný. Když se k tomu přidají ještě nějaké zajímavé dobrůtky na občerstvovacích stanicích, krásné tričko a medaile, jsem na vrcholu blaha.
Já jsem prostě požitkář a při běhu mě víc zajímá krásný výhled než to, jaké mám tempo.
2.Překonávám své limity
Na druhou stranu, ráda občas překonávám sama sebe a proto občas běhám ultratraily a jiné "drsňárny". Když jsem se před pár týdny dozvěděla, že se letos můj neoblíbenější Jizerský ultratrail konat nebude, musela jsem zamáčknout slzu...
3.Setkávám se s přáteli
Někdy také vyrážím na běžecký závod proto, že se zde potkám s někým známým.
Mám skvělou kamarádku Káťu - vy, co jste četli ještě můj starý blog, si jí možná pamatujete. Byly jsme spolu pět měsíců na Taiwanu, zaběhly si zde společně první maraton, dojely na kole na nejjižnější cíp tohoto ostrova a podnikaly další vylomeniny. O rok později jsme si v Čechách společně zaběhly první ultramaraton. Nyní bydlíme každá na úplně jiném konci republiky, přesto naše přátelství utužujeme alespoň dvakrát do roka společnými víkendy.

Vloni jsme se s Káťou setkaly na Kuksu. Běžely jsme zde Zkus maraton Kuks. Byl to úžasný maraton. Možná bych řekla, že to byl nejkrásnější maraton, který jsem kdy běžela. Letos v zimě se mi Káťa ozvala s tím, zdali nechci jet na Kuks běžet znovu. Že prý jede s celou rodinu, protože dala svému taťkovi k Vánocům startovné na půlmaraton.(V rámci závodu mohl člověk běžet desítku, půlmaraton, maraton, ultramaraton, závody s kočárky, koloběžkami, pejsky a spoustu dalšího...)  
Nemusela jsem přemýšlet moc dlouho - maraton Kuks 2016 byl úžasný, letos tedy poběžím znovu! 

Ačkoliv jsme vloni běžely celý maraton, rozhodly jsme se, že si letos dáme jen poloviční vzdálenost.
Důvod byl prostý: plánovaly jsme v Podkrkonoší strávit celý víkend, podniknout ještě další výlety, užít si jedna druhou... a kdybychom běžely celý maraton, měly bychom pravděpodobně na tyto věci méně času i energie.

Na Kuksu jsme měly sraz v sobotu v 10 hodin, hodinu před startem. Jela jsem sama autem. Cestu do východních Čech znám jako své boty, protože jsem tímto směrem jezdila 4 roky do školy. Přesto mě vždycky dokáže spolehlivě unavit.
Po náročném týdnu ve škole a po dvou a půl hodinách za volantem jsem si nepřipadala zrovna ve formě a ani trochu mě nemrzelo, že letos neběžím celý maraton, ba už vůbec ne ultra.

Okolo desáté jsme se s Káťou a jejími rodiči setkali a hodinu do startu si krátili povídáním a focením. Na nádvoří v místě startu to šíleně foukalo, takže jsme malinko vymrzli - po pár minutách běhu však byla zima ta tam.
V 11:00 byla odstartována maratonská vzdálenost, o čtvrt hodiny později ta naše, půlmaratonská. První tři kilometry jsem se tak nějak rozbíhala a zahřívala. Běželo se po úzké pěšince a bylo docela těžké předbíhat pomalejší běžce. Ale mně se ani nijak nechtělo... kochala jsem se výhledem na Zvičinu vlevo a na Krkonoše vpravo a přizpůsobila se tempu běžců přede mnou.
Když se pěšinka rozestoupila v širší cestu, zrychlila jsem a docela dost běžců předběhla.
Cesta byla vlnitá - do kopce z kopce, rovinky skoro žádné. Ale na to jsem zvyklá, to mám ráda.

Asi po pěti kilometrech mě začal bolet žaludek. A to opravdu hodně. Dřív se mi to stávalo dost často, ale povětšinou jsem to měla z ionťáků, které už dobré tři roky nepiju. Nyní jsem si to nejspíš zavinila ovocným smoothie, které jsem vypila asi hodinu a půl před startem. Nebo únavou, nevím.
Kolem osmého kilometru to bylo nejhorší - držela jsem se silou vůle. Pochopitelně jsem hodně zpomalila. Káťa, která byla do té doby za mnou, mě předběhla.
Opravdu jsem trpěla a běh si moc neužívala.

Tady na té fotce je dobře vidět, jak se flákám. Že neběžím, ale jdu. Pořád jsem se ale snažila (byť možná křečovitě:D) usmívat...

Ale asi na desátém kilometru, jako mávnutím kouzelného proutku, mě nevolnost přešla! 

Když mi je při běhu špatně od žaludku, většinou mě to přechází až několik hodin po doběhnutí. Takže jsem čuměla jako blázen (a měla velkou radost) z toho, že mě to přešlo jen tak samo od sebe!
Zmobilizovala jsem své síly a opět trochu zrychlila.
Doběhla jsem Káťu asi na jedenáctém kilometru a od té doby jsme běžely spolu. Nebylo to nijak plánované - prostě jsme v tu chvíli měly stejné tempo.
Do cíle jsme tedy doběhly společně, za ruce, v čase 2:11 a nějaké drobné. 

S dovolením jsem si fotky na blog vypůjčila, protože se mi strašně moc líbí. Zvláště ta první, podle mě, zachycuje čirou radost a je dokonalým vyobrazením toho, proč na ty závody jezdím, i když časy moc neřeším.:-)

Mohla bych tady lamentovat nad tím, že je ten čas šílený a kdesi cosi... jo, je o 15 minut horší než před třemi týdny v Praze.
Ale víte, co?
Tady bylo na rozdíl od Prahy docela slušné převýšení a terén.
První půlku závodu mi bylo fakt blbě.
A jak jsem psala už na začátku, nepřijela jsem se sem strhat, nýbrž se setkat s Kačenkou a pokochat se podkrkonošskou krajinou.
A to se mi povedlo. Takže tak. Jsem spokojená.
Co Vy a běžecké závody? Jste spíš "kochací" nebo "závodící" typy? :D 

5 komentářů :

  1. Mně můj první půlmaratonský závod čeká za pár týdnů a právě teď polemizuji nad tím, co tam vlastně budu dělat, když se tak ráda kochám:-)). Můj cíl bude jasný - doběhnout to ve zdraví a užít si atmosféry.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já myslím, že běžet své půlmaratonské "poprvé" na kochačku není žádná ostuda.:-) Hlavně si to užít! Kde běžíš?

      Vymazat
  2. A ještě jeden komentář ode mě - já jsem kochač... I ty krátké závody u nás v okolí běhám na pohodu, stejně bych šla běhat, tak proč to nevzít pro změnu jinou trasou a potkat se ještě s přáteli? Jsme schopná běhm 5km závodu, kde jdou všichni na krev čumět po kytičkách a kochat se výhledy na rybníky, stromy, kopce...
    V sobotu jsem běžela/šla sama 51km. Nebyl tam nikdo, s kým bych běžela, kdo by mě rozebíhal, takže jsem to dala za 8 hodin a vůbec mě netrápilo, že se někde zdržuju focením, prohodím pár slov na kontrole s pořadateli, nebo že prostě chvilku jdu, protože se mi zrovna chce jít...
    Okolí tomu asi moc nerozumí, protože "když jsem na závodě, tak přece závodím ne???!!!", ale já to mám zkrátka tak trochu jinak a jsem moc ráda, že v tom nejsem sama :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Takový přístup mám nejradši a jsem taky moc ráda, že v tom nejsem sama. Snad se zase někdy potkáme.:-)

      Vymazat

Moc děkuji za každý komentář!

Back to top