U blondýny v kuchyni #5

čtvrtek 27. dubna 2017

Ahoj ahoj! 
Uplynulo už více než šest týdnů od doby, kdy jsem publikovala čtvrtý díl již tradiční rubriky U blondýny v kuchyni. A od té doby se mi v telefonu opět nahromadila pořádná nálož fotek. 
Bohužel jsem však nějak neměla čas, dát článek s fotkami dohromady - víc než dost mě v posledních dnech zaměstnávala škola. Semestr mi začal před pouhými třemi týdny a za tak krátkou dobu už mám za sebou hromadu testů, čtení několika složitých studií a dva ne zrovna lehké referáty. 

Nyní si však hodlám na 4 dny od školy odpočinout - právě teď se nacházím někde mezi Prahou a Plzní, jsem na cestě k italskému jezeru Lago di Garda. Ještě předtím, než překročíme českou hranici a vypnou se mi mobilní data, Vám jdu ukázat, co se v posledních týdnech mihlo na mém talíři. 

Řekla bych, že jsou fotky o něco více barevnější a jarnější, než ty, na které jste byli zvyklí v zimě. 

Tak se pojďte nechat inspirovat.:-)


Teplý salát s vajíčkem a slaninkou, kterým mě mamka překvapila jeden sobotní večer, kdy jsem přijela unavená z práce. Byla to velká dobrota!


Kuřecí prso se sušenými rajčaty a mozzarellou, k tomu pečený batát. Momentálně jeden z mých nejoblíbenějších obědů.


Rajčata s mozzarellou a domácím  bazalkovým pestem - další z večeří, které NIKDY nezklamou!


Banánové lívanečky poprvé.:-) (Tahle fotka mi připomněla, že jsem si je nedělala už asi měsíc, což by chtělo hodně rychle napravit!)


Další favorit, který nesmí chybět minimálně jednou do týdne - míchaná vajíčka od šťastných slepic.


Poprvé v životě jsem zkoušela dělat batátové pyré. Moc se mi povedlo, foto jsem bohužel pořídit zapomněla. Nicméně pyré zbylo a druhý den jsem si z něj uplácala placičky (přidala jsem vejce a trochu mouky), které jsem následně upekla se sýrem.


DOMÁCÍ GNOCCHI, aaaach!
Jedná se o jídlo, se kterým je práce na celé dopoledne a rozhodně nepatří do kategorie #fitness, ale je to tak strašně moc dobré! Tyhle byly se salsicií a listovým špenátem.


Tady pro změnu jedno zelené curry - asijská kuchyně patří k mým nejoblíbenějším a i když toto curry nevypadá zrovna vábně, věřte mi, že chutnalo jak z bangkocké restaurace!


Vepřová panenka, pečené brambory, vajco. Jednoduché, výživné, dobré.


Miluju čerstvé těstoviny! Vím, že samochvála smrdí, ale tyhle s krevetami se mi fakt povedly.:-)


Šopský salát s pečenými paprikami.
Syrové papriky moc nemusím, ale po pečených/grilovaných se můžu utlouct!


Hovězí steak, fazolky a šťouchané brambory. Další ze série jednoduchých, dobrých a výživných obídků.


Dostala jsem od babičky pytlík pohanky. Nejprve jsem z ní dělala kaši, která mě moc nenadchla. Pak jsem se jí ale rozhodla dát druhou šanci a upravila jsem jí jako přílohu k candátovi. Se sušenými rajčátky a česnekem to byla velká dobrůtka a rozhodně jsem jí neměla jako přílohu naposled.


...protože bez #mojíovesné by žádný můj jídločlánek nemohl existovat!


Zase jedny pečené papriky. Tentokrát s balkánským sýrem uvnitř. M-Ň-A-M!


Čas od času jím v menze veganská jídla. Chutná mi to, ale vegan by ze mě nemohl být ani náhodou - maso miluju a když ho nemám k obědu, s chutí si ho pak dám k večeři.:D Tady chilli-burgřík z Lidlu.


Zase jedna kašička.
Jahody už konečně začínají chutnat jako jahody a navíc jsou teď mnohem levnější než v zimě, což mě těší, protože se jedná o moje nejoblíbenější ovoce.:-)


Salátek s uzeným lososem, domácí majonézou a vejcem.


Vaječná omeletka plněná tuňákem. Další z mých oblíbených večeří!


Banánové lívanečky podruhé.:-)
Jedna palačinková neděle - pro bráchu a přítele klasické, pro mě zdravější banánové. K tomu jogurt, šlehačka, ovoce či různé druhy oříškových másel.
Spokojení jsme byli úplně všichni.!


Na úplný závěr jeden slaný koláč. Byla to moje premiéra. Zvolila jsem vajíčkovo-smetanovo-špenátovo-sýrovou náplň a byla to skvělá volba. Rozhodně jsem ho nedělala naposledy! Příště chci zkusit pro změnu cibulový...
(Kdybyste měli nějaký tajný tip na náplň do slaného koláče, dejte mi vědět!)

To je ode mě pro dnešek vše.:-) 
Ale nebojte, zase budu svoje výtvory poctivě fotit a další díl tu bude coby dup!
Co dobrého jste měli v posledních dnech Vy?

Půlmaraton Kuks 2017

neděle 23. dubna 2017

Ahoj všichni!
Těžko byste hledali běžce s flegmatičtějším přístupem k závodění, než jsem já. Většina běžců závodí pro to, aby na daných tratích dosáhli co nejlepších časů, v lepším případě vylepšili čas  z minula a v ideálním případě stanuli na bedně.
Já ne.
Nejednou jsem v sobě zkoušela dravost a závodivost probudit - dokonce jsem přes půl roku běhala pod vedením trenéra, který se mnou měl závodnické ambice. Byl to super trenér a myslel to se mnou dobře, ale mně dodržování tréninkových plánů moc nešlo.

Přesto však běžecké závody miluju a jezdím na ně. Možná si ťukáte na čelo, proč jezdím na běžecké závody, když je většinou běhám na pohodu a čas je pro mě až na posledním místě?
Inu, většinou se jedná o jeden z těchto tří důvodů:

1. Sbírám zážitky.
Když už jedu na nějaký běžecký závod, vybírám si takový, při kterém se bude na co dívat, bude se konat v krásné přírodě či bude nějakým jiným způsobem výjimečný. Když se k tomu přidají ještě nějaké zajímavé dobrůtky na občerstvovacích stanicích, krásné tričko a medaile, jsem na vrcholu blaha.
Já jsem prostě požitkář a při běhu mě víc zajímá krásný výhled než to, jaké mám tempo.
2.Překonávám své limity
Na druhou stranu, ráda občas překonávám sama sebe a proto občas běhám ultratraily a jiné "drsňárny". Když jsem se před pár týdny dozvěděla, že se letos můj neoblíbenější Jizerský ultratrail konat nebude, musela jsem zamáčknout slzu...
3.Setkávám se s přáteli
Někdy také vyrážím na běžecký závod proto, že se zde potkám s někým známým.
Mám skvělou kamarádku Káťu - vy, co jste četli ještě můj starý blog, si jí možná pamatujete. Byly jsme spolu pět měsíců na Taiwanu, zaběhly si zde společně první maraton, dojely na kole na nejjižnější cíp tohoto ostrova a podnikaly další vylomeniny. O rok později jsme si v Čechách společně zaběhly první ultramaraton. Nyní bydlíme každá na úplně jiném konci republiky, přesto naše přátelství utužujeme alespoň dvakrát do roka společnými víkendy.

Vloni jsme se s Káťou setkaly na Kuksu. Běžely jsme zde Zkus maraton Kuks. Byl to úžasný maraton. Možná bych řekla, že to byl nejkrásnější maraton, který jsem kdy běžela. Letos v zimě se mi Káťa ozvala s tím, zdali nechci jet na Kuks běžet znovu. Že prý jede s celou rodinu, protože dala svému taťkovi k Vánocům startovné na půlmaraton.(V rámci závodu mohl člověk běžet desítku, půlmaraton, maraton, ultramaraton, závody s kočárky, koloběžkami, pejsky a spoustu dalšího...)  
Nemusela jsem přemýšlet moc dlouho - maraton Kuks 2016 byl úžasný, letos tedy poběžím znovu! 

Ačkoliv jsme vloni běžely celý maraton, rozhodly jsme se, že si letos dáme jen poloviční vzdálenost.
Důvod byl prostý: plánovaly jsme v Podkrkonoší strávit celý víkend, podniknout ještě další výlety, užít si jedna druhou... a kdybychom běžely celý maraton, měly bychom pravděpodobně na tyto věci méně času i energie.

Na Kuksu jsme měly sraz v sobotu v 10 hodin, hodinu před startem. Jela jsem sama autem. Cestu do východních Čech znám jako své boty, protože jsem tímto směrem jezdila 4 roky do školy. Přesto mě vždycky dokáže spolehlivě unavit.
Po náročném týdnu ve škole a po dvou a půl hodinách za volantem jsem si nepřipadala zrovna ve formě a ani trochu mě nemrzelo, že letos neběžím celý maraton, ba už vůbec ne ultra.

Okolo desáté jsme se s Káťou a jejími rodiči setkali a hodinu do startu si krátili povídáním a focením. Na nádvoří v místě startu to šíleně foukalo, takže jsme malinko vymrzli - po pár minutách běhu však byla zima ta tam.
V 11:00 byla odstartována maratonská vzdálenost, o čtvrt hodiny později ta naše, půlmaratonská. První tři kilometry jsem se tak nějak rozbíhala a zahřívala. Běželo se po úzké pěšince a bylo docela těžké předbíhat pomalejší běžce. Ale mně se ani nijak nechtělo... kochala jsem se výhledem na Zvičinu vlevo a na Krkonoše vpravo a přizpůsobila se tempu běžců přede mnou.
Když se pěšinka rozestoupila v širší cestu, zrychlila jsem a docela dost běžců předběhla.
Cesta byla vlnitá - do kopce z kopce, rovinky skoro žádné. Ale na to jsem zvyklá, to mám ráda.

Asi po pěti kilometrech mě začal bolet žaludek. A to opravdu hodně. Dřív se mi to stávalo dost často, ale povětšinou jsem to měla z ionťáků, které už dobré tři roky nepiju. Nyní jsem si to nejspíš zavinila ovocným smoothie, které jsem vypila asi hodinu a půl před startem. Nebo únavou, nevím.
Kolem osmého kilometru to bylo nejhorší - držela jsem se silou vůle. Pochopitelně jsem hodně zpomalila. Káťa, která byla do té doby za mnou, mě předběhla.
Opravdu jsem trpěla a běh si moc neužívala.

Tady na té fotce je dobře vidět, jak se flákám. Že neběžím, ale jdu. Pořád jsem se ale snažila (byť možná křečovitě:D) usmívat...

Ale asi na desátém kilometru, jako mávnutím kouzelného proutku, mě nevolnost přešla! 

Když mi je při běhu špatně od žaludku, většinou mě to přechází až několik hodin po doběhnutí. Takže jsem čuměla jako blázen (a měla velkou radost) z toho, že mě to přešlo jen tak samo od sebe!
Zmobilizovala jsem své síly a opět trochu zrychlila.
Doběhla jsem Káťu asi na jedenáctém kilometru a od té doby jsme běžely spolu. Nebylo to nijak plánované - prostě jsme v tu chvíli měly stejné tempo.
Do cíle jsme tedy doběhly společně, za ruce, v čase 2:11 a nějaké drobné. 

S dovolením jsem si fotky na blog vypůjčila, protože se mi strašně moc líbí. Zvláště ta první, podle mě, zachycuje čirou radost a je dokonalým vyobrazením toho, proč na ty závody jezdím, i když časy moc neřeším.:-)

Mohla bych tady lamentovat nad tím, že je ten čas šílený a kdesi cosi... jo, je o 15 minut horší než před třemi týdny v Praze.
Ale víte, co?
Tady bylo na rozdíl od Prahy docela slušné převýšení a terén.
První půlku závodu mi bylo fakt blbě.
A jak jsem psala už na začátku, nepřijela jsem se sem strhat, nýbrž se setkat s Kačenkou a pokochat se podkrkonošskou krajinou.
A to se mi povedlo. Takže tak. Jsem spokojená.
Co Vy a běžecké závody? Jste spíš "kochací" nebo "závodící" typy? :D 

Fitbit Charge 2 - koupit či nekoupit?!

čtvrtek 20. dubna 2017

Když jsem se před pár týdny dozvěděla úžasnou novinku, a sice že mé první zkouškové na německé univerzitě bylo 100% úspěšné, rozhodla jsem se, že se náležitě odměním.
O fitness náramku jsem uvažovala už pěkných pár měsíců, ale přiznám se, že mi bylo líto "vyhodit" nekolik tisíc za takovou hračku, o které jsem nevěděla, zdali si na ní vůbec zvyknu a zdali mě po pár dnech nepřestane bavit.
Po dlouhém rozhodování jsem se rozhodla, že si ho teda pořídím: člověk přece musí čas od času udělat sám sobě radost.

O typu jsem měla víceméně jasno: Fitbit Charge 2 byl mým favoritem už asi od Vánoc. Ne že by se mi nelíbily Apple Watch, ale ty už byly trošku nad můj budget.:-)

Když jsem však náramek vybírala, trochu mě štvalo, že je na něj na internetu dost málo recenzí. Vždy, když si kupuji nějakou dražší věc, si o ní ráda dopředu co nejvíc přečtu a teď moc nebylo co. Ve všech recenzích bylo vyjmenováno, co náramek umí, ale nějaké věcnější věci a zkušenosti z každodenního používání se člověk nedozvědět.
Takže pokud se nacházíte ve stejné situaci jako jsem byla já a o Fitbitu uvažujete, jste tady na správné adrese.


Náramek se prodává v několika barevných kombinacích - modré, černé, fialové a tyrkysové. Já jsem zvolila tyrkysovou, ale jelikož je pásek vyměnitelný, do budoucna uvažuji o koupi dalších barev. Kromě barvy si můžete vybrat, zda chcete náramek ve velikosti S nebo L. Na mou tenoučkou ruku bylo S-ko jasnou volbou...

Nyní se pojďte mrknout na to, co náramek umí...
4 nejdůležitější funkce:

1.Krokoměr
Tuhle funkci mají většinou všechny fitness náramky a chytré hodinky světa. Setkala jsem se však s tím, že ty levnější přičítají kroky i tehdy, když si člověk čistí zuby. To Fitbit naštěstí nedělá.
Řekla bych, že je krokoměr docela přesný. Ne na metry, ale na stovky metrů určitě. Když jdu např. běhat a danou trasu měřím pomocí GPS hodinek na jedné ruce a Fitbitu (krokoměru) na ruce druhé, rozcházejí se většinou na desetikilometrové trase o maximálně o 200 metrů.

2.Monitoring spánku
Ano, náramek sleduje i váš spánek. Dokáže zjistit, jak dlouho vám trvalo usnout, kolik hodin a minut jste spali, kolikrát jste se v noci převalovali či byli vzhůru.
I zde bych řekla, že se naměřená data docela dost shodují s realitou.


Náramek měří nejen kolik hodin denně spíte, ale i to, jak moc se každý den odchyluje doba, kdy chodíte spát a vstáváte - v ideálním případě by měl člověk každý den chodit spát přibližně ve stejnou dobu, to samé se vstáváním.
Musím se pochválit, že se mi to docela daří - odchylky nebývají větší než půl hodiny.

3.Snímač tepu
Náramek snímá nepřetržitě váš tep. Doposud jsem neměla ponětí o tom, v jaké tepové frekvenci běhám a naopak jakou mám, když jsem v klidu. Nyní vím do detailů všechno.:-)
Občas se mi stane, že snímač tepu na chvíli vypadne, ale většinou během minutky zase naskočí.


4. Měření kalorií
Díky vestavěnému, permanentnímu snímači tepu dokáže náramek podat docela věrný obraz o tom, kolik člověk za den spálí kalorií.
Jasně, člověk se tím nemůže řídit na 1000% a musí to brát trošku s rezervou, přesto bych řekla, že to docela relevantní je.
Zde jsem dospěla k poměrně zajímavému zjištění: netušila jsem, jak MOC MÁLO člověk spálí, když celý den sedí na zadku!  
Tak například... když jsem v práci (v cukrárně), kde celý den pobíhám (za celodenní šichtu náramek naměřil cca 6km) a ten den už nedělám žádný sport, spálím úplně stejně, jako když sedím celý den ve škole a večer jdu na 10-15 kilometrový běh.

Celkově jsem byla překvapená, kolik moc člověk spálí obyčejnou CHŮZÍ! (Pokud jsou teda data z náramku pravdivá)

Pro srovnání: na levém obrázku je zachycený den, kdy jsem byla celý den v práci. Byla jsem na nohou, ale nijak jsem ten den nesportovala. Na pravém obrázku je můj den na výletě v Budapešti, kdy jsem byla běhat(10km) + jsem celý den chodila po městě.


Náramek nosím ve dne i v noci na ruce a je permanentně spárovaný s mobilním telefonem, kde si můžete ve speciální Fitbit aplikaci do detailů prohlížet všechny naše naměřené údaje. Na začátku si v nastavení navolíte vaše denní "cíle": Počet nachozených kroků, kilometrů, vysoupaných pater, spálených kalorií a aktivních minut. 
Cíle, které jsem si na začátku v náramku nastavila, jsou trochu vyšší, než ty výchozí. Podle Fitbitu by měl člověk nachodit denně minimálně 10 000 kroků, ale protože nejsem žádný troškař, hned první den používání jsem si svůj denní cíl upravila na 15 000.
Moje denní cíle tedy jsou: 15 000 kroků, 10 kilometrů, 50 pater, 60 aktivních minut a 2500 kalorií.
Když daného cíle dosáhnete, příslušné políčko se vám vybarví do zelena. Když splníte všechny denní cíle, proběhne na displeji malý ohňostroj.:-)
Jelikož nejsou moje denní cíle zrovna malé, "ohňostroj" je pro mě docela slávou, která se mi poštěstí jen párkrát týdně.

Kromě výše zmíněných věcí měří náramek vystoupaná patra. Když chodím doma nebo ve škole po schodech, data sedí naprosto přesně, ale náramek měří vystoupaná "patra" i když třeba běhám v lese. Za jeden desetikilometrový běh v terénu naměří náramek kolem 100 nastoupaných pater a tady nemám sebemenší ponětí o tom, jak moc pravdivé to je nebo není.

Další funkce, kterou náramek disponuje, je jakási buzerace k tomu, abyste se hýbali. Podle náramku by měl člověk každý den ujít každou hodinu minimálně 250 kroků. Vždy, když se blíží konec hodiny, vás náramek upozorní na to, že se máte jít projít.
Já jsem tuto funkci OKAMŽITĚ vypla. Nejsem člověk, který by měl problém s nedostatkem pohybu, ba naopak. Když se nehýbu, má to nějaký důvod: většinou buď sedím ve škole nebo v autě a hýbat se jednoduše nemůžu. Nemám tedy zapotřebí, aby mě nějaký náramek buzeroval, že jsem se v danou hodinu ještě nehýbala, když jsem například v hodinách předtím uběhla 20 kilometrů.:D

Dále lze náramek použít jako budík, stopky, ukazatel SMSek nebo hovorů z mobilu a mnoho dalšího. Do mobilní aplikace si můžete zadávat svojí váhu a sledovat tak její vývoj v čase. Pokud se stravujete podle zásad IIFYM, Fitbit aplikace spolupracuje s FitnessPalem, takže můžete mít přehled o tom, jak moc se (ne)rovná váš příjem a výdej.

Verdikt?
Já jsem s náramkem moc spokojená a jeho koupi v žádném případě nelituji. Mám ráda grafy a analýzy svých sportovních aktivit a to mi náramek poskytuje do sebemenších detailů.
Náramek je hračička, bez které by se dalo normálně žít. Ale já jsem si na něj zvykla a dělá mi radost.:-)
Pokud po náramku pokukujete a máte, stejně jako já, rádi všelijaké údaje a grafíky, určitě do něj jděte. Myslím, že ho ocení jak aktivní sportovci tak lidi, kteří mají naopak s pohybem problémy a potřebovali by se hýbat víc.
Za mě tedy ano, koupit!

Co Vy a fitness náramek, máte ho? Uvažujete o koupi? Jste spokojeni?

BUDAPEŠŤ, den II.

úterý 18. dubna 2017

V půl šesté ráno se pomalu probouzím. Žaluziemi prosvítá do hotelového pokoje světlo. V hlavě mám dilema: buď se převalit na druhý bok a ještě na hodinku usnout a nebo se potichu obléct, nazout běžecké boty a jít si užít ranní Budapešť z běžecké perspektivy.
Volím (nečekaně!:D) druhou možnost.
Potmě hledám v pokoji běžecké oblečení. Tiše, abych nevzbudila přítele, se vykradu z pokoje a pár minut nato už dýchám čerstvý, ranní, budapešťský vzdoušek.
Moje kroky vedou na Markétin ostrov. Nachází se dva kilometry od našeho hotelu, s pevninou je spojen mostem a po obvodu měří 5 kilometrů. A po celé délce ostrova je vybudovaná běžecká tartanová dráha. Ostrůvek oběhnu kolem dokola, cestou potkávám velkou spoustu spoluběžců.
Svého rozhodnutí, vylézt z postele o něco dříve, rozhodně nelituji!



Ještě před sedmou hodinou ranní mám v nohách rovných 10 kilometrů.
Následuje sprcha, probuzení mého milého a snídaně.

Druhý den našeho pobytu v Budapešti vedly naše první kroky po snídani do Great market hall, největší budapešťské tržnice. Jednalo se o opravdu obří budovu, ve které si člověk mohl koupit všechno možné od maďarských klobás, paprik, koření, ovoce, pečiva, po kávu nebo teplý guláš.
My jsme nakoupili nějaké ty jedlé dárky pro naše blízké.


Další bod našeho programu byl Budínský hrad. Společně s Matyášovým chrámem a Rybářskou baštou se nachází na kopečku nad městem. Jak říkám, jednalo se opravdu o kopeček - pražský Petřín je proti tomu Mount Everest!
Na tento kopeček však vedla lanovka, u které byla asi třicetimetrová fronta lidí.
Pane bože, lidská lenost je neskutečná!
Vyšlápnutí kopečku k Budínskému hradu byla záležitost asi patnácti minut, fronta na lanovku odhadem minimálně na hodinu.



Prohlédli jsme si zvenčí hrad a pokračovali dále, směrem ke Svatému Matyášovi.
Jedním z "must visit" míst v Budapešti, které nám doporučovali naši známí a také skoro všichni internetoví průvodci, byla Curkárna Ruszwurm.
Věděli jsme, že se tato skvostná cukrárna s více než stoletou tradicí nachází někde ve starém městě, takže když jsme na ní o chvilku později náhodou narazili, nemohli jsme to nechat jen tak bez návštěvy.
Ochutnali jsme maďarský kremeš a řeknu Vám, to bylo něco!



Posilněni dortíkem a kávou jsme se vydali k dalšímu z míst, které nám doporučovala kamarádka Kačenka - nemocnici ve skále. Za druhé světové války byla v budapešťském podzemí vybudována provizorní nemocnice pro 60 pacientů. V nekrušnějších válečných dobách zde však bylo pacientů 10x více. V podzemí pořádně nefungoval přívod vzduchu, po určitou dobu byla dokonce nemocnice odtržena od zdroje vody.
Podruhé byl provoz nemocnice obnoven v padesátých letech, v době maďarské revoluce.
Nyní se zde v nemocnici konají prohlídky. VEŠKERÉ vybavení, které zde dříve bylo, se dochovalo. Člověk si zde může prohlédnout původní vybavení válečné nemocnice, operační sál, toalety, ale i různé administrativní místnosti a mnoho dalšího.
Celá expozice je doplněna mnoha desítkami voskových figurín, které vypadají jako opravdoví lidé.
Bylo to strašně moc autentické a zajímavé.
Prohlídky v angličtině jsou v nemocnici každou půlhodinu a pokud si plánujete udělat do Budapešti výlet, toto místo moc moc doporučuji.

V nemocnici se bohužel nemohlo fotit, takže zdroj obrázku je ZDE. 

Po prohlídce nemocnice jsme se konečně dostali k dalším "highlitům" Budapeště, a sice ke Chrámu Sv. Matyáše a k Rybářské baště. Bylo zde docela dost lidí, ale konstatovali jsme, že ve srovnání s centrem Prahy to bylo pořád málo.:)




Po prohlédnutí Budy hodinky ukazovaly 14h odpoledne a nám začalo kručet v břiše. Vydali jsme se tedy pěšky přes řetězový most do ulice Király, o které jsme Vám psala už ve včerejším článku. Naše kroky vedly do Hummus baru, na který pělo chválu hned několik českých i zahraničních foodblogů!
Já jsem si dala polévku z červené čočky a hummus se smaženými lilky a přítel masové kuličky. K tomu všemu jsme dostali 4 teplé pita placky.
Byla to mega moc obrovská dobrota!  
Vymetli jsme talíře do posledního sousta. (A modlili se, aby nás po té náloži teplých kynutých placek nezačalo bolet břicho!:D)


Po obědě jsme se vydali metrem k hradu Vajdahunyad. Jedná se o krásný hrad nacházející se asi 3km od centra. Hrad je obehnaný obřím parkem, ve kterém se nachází spousta hřišť, jezírek, kavárem nebo třeba zoologická zahrada.
V době naší návštěvy se u hradu konaly jakési trhy. Všude bylo spoustu dobrot a malinko (ale opravdu jen malinko!) jsme zalitovali, že jsme již po obědě.


Neodpustili jsme si však kafíčko, pivo a malou sladkou tečku, protože jsme nutně potřebovali zjistit, jestli mají v Budapešti lepší trdelník než v Praze.
A co jsme zjistili? 
Že je v obou městech úplně stejně dobrý!



Poté, co jsme si hrad Vajdahunyad ze všech stran prohlédli, jsme se vydali pěšky zpátky k našemu hotelu. Byla to procházka na více než dvě hodiny. Původně jsme mysleli, že se cestou stavíme ještě na pověstnou zmrzlinu v růži, ale byli jsme tak strašně plní, že jsme se jí rozhodli oželet.

Poslední kroky k hotelu už jsme ani nemluvili, jak strašně jsme byli uchození. S ranním během ukazoval můj fitness náramek přes 40 000 kroků. Myslím, že jsem ty všechny dortíky a trdelníky dokonale spálila.:)

Večer jsme už zůstali v hotelu a ráno po snídani vyrazili zpět k domovu. Byl to NÁDHERNÝ výlet.
Budapešť se zařadila mezi má nejkrásnější, doposud navštívená evropská města. Opravdu vřele doporučuji se do této maďarské metropole vydat a to co nejdříve, než bude zaplavená turisty!  

Co Vy, byli jste někdy v Budapešti? 
Jaká evropská města považujete za nejkrásnější?

BUDAPEŠŤ, den I.

neděle 16. dubna 2017

Ahoj všichni!
Výlet do Budapeště jsme s přítelem plánovali už pekelně dlouho. Pořád jsme ho ale nějak odsouvali a dávali přednost jiným, spíše horským destinacím. Při jednom dlouhém únorovém večeru jsme se však rozhodli, že o víkendu před Velikonoci do maďarské metropole už konečně vyrazíme a zhruba o hodinu později měli zabookovaný hotel na dvě noci.

Přemýšleli jsme nad tím, jakým dopravním prostředkem se do Budapeště vydat a po shlédnutí nabídek všech možných vlakových i autobusových dopravců jsme usoudili, že nám v poměru cena:čas:pohodlí nejlépe vychází auto.

Vyrazili jsme v pátek, 14.4 v pět hodin ráno. Budapešť je od nás vzdálená něco přes 600 kilometrů a my jsme chtěli být nejpozději po obědě na místě.


Na benzínce před Prahou jsme si koupili první ranní kávu.
Projíždíme takhle probouzejícím se hlavním městem, vesele popíjíme kafíčko, prostě pohodička. Tedy pouze do chvíle, než si na sebe asi polovinu obsahu kelímku vyliju a udělám si tak obří flek na jediných kalhotách, které mám s sebou.
Telátko, no...:D
Zbytek cesty naštestí proběhl bez problémů a ve 13h jsme byli na místě. Ubytovaní jsme byli v Mohacsi Guesthousu - nacházel se asi 2km od centra, nebyl to žádný luxus ale na přespání to stačilo.

Protože jsme byli natěšení na město, nelenili jsme ani minutu a ihned vyrazili do centra. Rozhodli jsme se, že nejprve prozkoumáme Pešť, tj. část města na levém břehu Dunaje.


Přešli jsme Markétin most (kousek za ním jsme bydleli) a podél Dunaje se vydali k parlamentu. Budapešťská budova parlamentu patří k největším v Evropě a údajně se v ní nachází přes 600 místností a 20 kilometrů schodišť.
No...nechtěla bych tam uklízet.:D

Od parlamentu jsme pokračovali podél Dunaje směrem k bazilice Svatého Štěpána. Cestou jsme si prohlédli shoes on the Danube, nevšední památník obětí holocaustu.


Protože jsme byli po dlouhé cestě ještě trochu unavení, potřebovali jsme nutně doplnit hladinku kofeinu a cukru v krvi. Zalíbila se nám jedna kavárna s venkovní zahrádkou a výhledem na baziliku Sv. Štěpána.
Přestože na všech svých cestách ráda ochutnávám místní speciality, maďarská kuchyně mě moc nelákala. Guláš, langoše a spol. patří k jídlům, které bych si dala jen v případě hodně velké nouze.
Co se týče maďarských dortů, to je ovšem jiná! 
Slyšela jsem o nich, že jsou vyhlášené, takže jsme začali máslovým Dobos dortem.
A cappucinem, samozřejmě, protože to musí být vždy a všude.



Když už mi opět začal kolovat kofein v krvi a já přestala být unavená a nevrlá, vydali jsme se na věž baziliky. Tři stovky schodů jsme vyběhli jak nic a o chvíli později si užívali moc pěkný výhled na celou Budapěšť...



Naše další kroky vedly do židovské čtvrti. Zajímala nás samozřejmě Velká synagoga, ale uvedu-li to na pravou míru, ještě o trochu víc ulička Király, o které jsem se dozvěděla na blogu Markéty.
Proč zrovna tato ulice?
Bylo zde příjemně živo, v okolních pasážích byly zajímavé stánky s ještě zajímavějším zbožím, ale hlavně zde byla velká spousta restaurací a bister. A protože jsme měli dopředu naštudované, který podnik stojí za návštěvu a který ne, vydali jsme se do mexického bistra Gringos Amigos.
Mexickou kuchyni milujeme a tady jí uměli hoooodně dobře! 
(Když jsem pak doma ukazovala fotky, dostala jsem vynadáno za to, že jsme (kromě dortíků) neochutnali nic maďarského. Ale já už jsem to vysvětlovala v minulém odstavci, jak to s těmi všemi guláši mám...:)



Po večeři jsme pokračovali přes několik okolních parků ke známému Řetězovému mostu. Jedná se o nejstatší (a myslím, že i nejkrásnější) most v Budapešti.
Byla jsem mírně překvapená, že po mostě jezdí auta - než jsem do Budapeště jela, představovala jsem si, že bude stejně jako Karlův most pouze pro pěší a plný pouličních "umělců".



Pak už jen zbývalo, dojít po druhém břehu Dunaje zpět do hotelu. Po brzkém vstávání, dlouhé cestě a následně celém odpoledni šmajdání jsme byli docela dost unavení.
Ale plní dojmů a zážitků.
100% pozitivních.

V některých částech Budapeště jsme si připadali jak na Balkáně.
A to bylo jedině dobře, protože Balkán milujeme! Zejména při příjezdu do města, na samotné periferii, jsme oba s přítelem zažili docela silné deja vú, protože to tam vypadalo úplně přesně jak v Banja Luce! (Jedná se o jedno z měst v Bosně a Hercegovině, které jsme navštívili při naší dovolené v této zemi v roce 2015)
Na druhou stranu Budapešť nezapře velkou podobu s Prahou a Vídní. Ostatně - všechna tři města byla dříve součástí jedné monarchie, takže se není čemu divit.

Byli jsme zkrátka moc nadšení a to byl teprve první den!
Padli jsme do postele ještě před setměním - v sobotu nás čekal rovněž velmi nabitý program plný krásných památek, gurmánských zážitků a 30ti nachozených kilometrů.

...ale na to si musíte počtkat do zítra.:-)

Back to top