Brtnické ledopády 2017 aneb zkratkou do cíle

Neuplynulo ještě ani 12 hodin od té doby, co jsem se doplazila do cíle mého doposud nejdrsnějšího životního sportovní počinu: Brtnických ledopádů.
Abyste rozuměli: Jedná se o dálkový pochod(nebo chcete-li běh) pořádaný Olafem Čihákem(=známý organizátor dálkových pochodů a běhů v ČR) u nás na severu. Má již 57. letou tradici, koná se vždy v lednu nebo v únoru a trasy vedou nejen přes známé Brtnické ledopády, ale i přes další krásná (většinou kopcovitá) místa Českého Švýcarska a Lužických hor. Hlavní trasa měří něco přes 100km, ale vybrat si můžete i kratší varianty - letos třeba 57, 39 nebo 22km.

O této akci jsem věděla už pár let, ale teprve letos jsem se odhodlala na ní přihlásit. Vybrala jsem si 57km dlouhou variantu a nějak jsem nepředpokládala, že bych s jejím dokončením mohla mít problém - však už jsem běžela i delší závody, říkala jsem si. Navíc asi 3/4 trasy dobře znám, pochod se konal takřka u nás za barákem.
První chybu jsem udělala už v přípravě: ačkoliv jsem věděla, že bude pochod drsný a plný sněhu a ledu, nepořídila jsem si ani návleky ani nesmeky. Pořízení obojeho jsem dost zvažovala, ale nakonec jsem (já blbka!) vyhodnotila, že je to zbytečná investice a že to zvládnu bez toho. Ó bože, tuto chybu už nikdy neudělám.

Den před během jsem si připravila batůžek, dopřála svému tělu menší vločkovo-těstovinové hody a v sobotu ráno vyrazila na vlak do Krásné Lípy. Hned na startu jsem dostala ledovou sprchu: prý je trasa bez nesmeků od nějakého 35. kilometru neschůdná. Znovu jsme začala litovat, že jsem si ty zpropadené nesmeky nepořídila, ale nyní se s tím už stejně nedalo nic dělat. Rozhodla jsem se, že prostě půjdu a uvidím, v nejhorším případě to na tom 35.kilometru ukončím.

Vyrazila jsem z Krásné Lípy podle instrukcí v itineráři přes les směrem na Doubici. První kontrolní bod byla Karlova výšina, po něm zanedlouho následovala vyhlídka Spravedlnost. (Cestou jsem musela "sbírat" kontrolní body, které se většinou nacházely na kopcích nebo na různých hůře přístupných místech) Sněhu bylo po cestě víc než dost, ale byla jsem ještě čerstvá, takže se v tom nějak běžet dalo.
Ze Spravedlnosti jsem seběhla z kopečka do Chřibské a potom následoval asi největší stoupák celé trasy, a sice na Studenec. Studenec znám moc dobře a v létě na něj často běhám - ovšem z opačného směru, takže pro mě byla cesta z Chřibské novinkou.
No, nebylo to nic lehkého - sněhu přibývalo a na louce, po které jsem dlouhou dobu šla, to dost fičelo. Pořád jsem ale statečně běžela-šla. Na vrcholku kopce je známá rozhledna a na ní byl další kontrolní bod.
Kontrolu jsem si odškrtl a poté jsem ze Studence seběhla do vesničky Studený.
Protože v těchto končinách velmi často běhám, věděla jsem, že to mám domů jen 5 kilometrů. A zrovna byl čas oběda...jak by bylo doma v teple krásně, zvlášť když teď mamka určitě něco dobrého vaří.


Tyto myšlenky jsem ale rychle zahnala a vydala se dál do Pavlina údolí a odtud do Rynartic, kde nás čekala v hospůdce Na konci světa nejen další kontrola, ale také výborná horká polévka. Posilnění polévkou přišlo vhod, zvlášť když potom následoval výstup na jetřichovické vyhlídky. Na "Marjáně" jsem poprvé nepříjemně pocítila skutečnost, že nemám nesmeky. Kdo tuto vyhlídku zná, tak ví, že na ní vedou dost prudké schody, které kloužou i v létě.
No a v zimě...brr, znova by se mi tam už nechtělo. Nějak jsem to ale zdolala a na vrcholku si odškrtla další kontrolní bod.

Následovala Vilemínina stěna a poté pohodový seběh na Tokáň, z Tokáně přes Úzké schody do Doubice a z Doubice do Kyjova. Celý tento úsek byl docela na pohodu, velká část se dala běžet a v Kyjově mi hodinky hlásily 35 kilometrů.
Nyní začal ten ledový masakr.
Samotné Kyjovské údolí, kterým jsme probíhali, je vlastně cyklostezka, nyní pokrytá sněhem. Vzhledem k tomu, že se po ní špacírovaly ženské v kozačkách na podpadku, (Jo, fakt jsem tento úkaz na vlastní oči viděla!) by samotné Kyjovské údolí nebylo problém. Oříšek byl ale v tom, že všechny kontroly byly na skalních hrádcích a vyhlídkách, na které člověk musel sejít z cesty.
A na všechny ty skalní vyhlídky vedly strmé cesty, které byly samý led, takže právě tady nastal hlavní problém s nepřítomností nesmeků.
Na první vyhlídku (Kinského vyhlídka) jsem se nějak vydrápala, ale když jsem slezla dolů, byla jsem upřímně ráda, že žiju. Po ní následoval Kyjovský hrádek. Už zezdola jsem viděla, že to bude asi ještě horší než Kinského vyhlídka, takže jsem se na to vykašlala.
Holt jsem si řekla, že je lepší jedna minutá kontrola než újma na zdraví.:-)

Další kontroly, které jsme sbírala, byly u samotných ledopádů. Ke každému z ledopádů se muselo sejít z cesty, cca 200-400m. Na jednu stranu bylo fajn, že se ke každému ledopádu "muselo" zacházet - aspoň jsem si pořádně prohlédla ty úžasné přírodní úkazy. Na druhou stranu mě každá zacházka víc a víc vysilovala.
Poslední ledopád, Opona, byl úplně nejkrásnější - no koukejte.

Po ledopádech jsem seběhla do Brtníků, kde byl opět kontrolní bod + možnost občerstvení v hospodě. Bylo 17 hodin, věděla jsem, že bude brzy tma a že to mám do cíle ještě 12 km, a tak jsem se zde moc nezdržovala a běžela dál. Teda spíš šla - od Brtníků dál už totiž o běhu nebyla řeč, protože cesta vedla přes louku do kopce v hlubokém sněhu. Brodila jsem se sněhem, padala už na mě únava.
Měla jsem v nohách sice "jen" asi 45km, ale bylo to fakt hodně moc náročné. Napsala jsem smsku příteli (který mě měl vyzvednout v Mikulášovicích v cíli), ať počítá spíš s půl osmou, než s původní avizovanou sedmou večerní.

Pak se setmělo...no a kdo mě zná, tak ví, že se ve tmě sama do lesa moc nehrnu. Teď se ale nedalo nic dělat, byla jsem sama v lese někde na konci světa a chtěla jsem být co nejrychleji v cíli, takže jsem nasadila čelovku a makala, co to šlo. Jenže - pořád jsem se pohybovala v docela hlubokém sněhu, takže ať jsem dělala, co jsem dělala, pohybovala jsem se rychlostí asi 3km za hodinu.

Bylo sedm večer a já jsem stála na kopci nad Mikulášovicemi, naší cílovou vesnicí. Ačkoliv to bylo do cíle vzdušnou čarou asi 2 kilometry, moje trasa měla mít ještě asi o pět kilometrů více - ještě se mělo běžet na skok do Německa a tam sesbírat poslední dva kontrolní body.
S mým tempem jsem věděla, že těch pět kilometrů může trvat klidně dvě hodiny. Pak jsem šlápla do nějaké bažiny, která měla asi 5°C, takže mě moje už tak mokré nohy začaly studit jako prase.
Věděla jsem, že už na mě přítel asi čeká v cíli a nechtěla jsem, aby tam na mě chudák čekal ještě dvě hodiny. Byla mi velká zima na nohy, nelíbilo se mi být sama v neznámém lese ve tmě a už jsem to prostě chtěla mít za sebou.:-)
Tak jsem to střihla kolmo z kopce a běžela nejkratší cestou k cíli, kde na mě čekal přítel se suchými ponožkami a v krásně vytopeném autě mě odvezl domů.
Místo oficiálních 57km jsem dala něco málo přes 50.

Vzhledem k tomu, že jsem neprošla tři kontrolní body z osmnácti, budu možná klasifikovaná jako DNF. Ale víte, co? VŮBEC mi to nevadí. Možná si říkáte, že když jsem vydržela 50 ve sněhu a na ledu, už jsem mohla těch 7 do konce dát. Ale podmínky pro mě byly tak drsné, že mi tentokrát přišlo lepší, to prostě zkrátit, byť těsně před cílem.
I přes to, že jsem ten konec takhle "ošulila", mám sama před sebou radost, že jsem to zvládla. Nešla jsem na tento pochod s naivními představami, že to bude jak v létě, ale i tak jsem nečekala, že to bude až tak moc náročné.
Asi budu chtít trasu příští rok "pokořit" se vším všudy, tj. všemi kontrolními body, ale teďka už vím, že se na to mnohem lépe vybavím. (Jak jsem už říkala, nesmeky jsou fakt základ)

Organizátorům závodu musím poděkovat zejména za skvělé značení a itinerář závodu - povedlo se mi nezakufrovat, což je v mém případě docela úspěch. Díky a za rok zas.:-)

Komentáře

  1. Ahoj, už jsem ti sice psala a gratulovala na IG, al musím i tady :) Jsi fakt superzena a mám před tebou veliký respekt! Přeju imoc a moc úspěchů příští rok, protože to už to určitě dáš na výbornou!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ještě jednou moc děkuju, tolik chvály si ani nezasloužím!!!:)

      Vymazat
  2. Super popis zavodu a jeste lepsi vykon. Jses fakt borec!!! Bára

    OdpovědětVymazat
  3. Verčo, jsi opravdu skvělá! Klobouk dolů :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc moc děkuju...až si říkám, že si tolik krásných reakcí a chvály nezasloužím - ani jsem nebyla na seznamu dokončivších.:-)

      Vymazat
  4. Myslím, že na sebe můžeš být právem pyšná, protože podle popisu to opravdu žádná procházka růžovým sadem nebyla a rozhodně bylo moudřejší potlačit své ego (protože o co jiného v tu chvíli šlo?) a zdravá a celá se vrátit domů :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju.:-) Jojo, šlo tam fakt jen o to ego a i dneska, s odstupem dvou týdnů ani trochu nelituju toho, že jsem to takhle předčasně ukončila.

      Vymazat
  5. Veru, si "superžena"☺ Klobouk dolů, vážně, neskutečný, co všechno už si absolvovala a dokázala👍

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc moc děkuju, ale s tou "superženou" to nebude tak horké.:-)

      Vymazat
  6. Ahoj Verčo, na oplátku jsem si přečetla tvůj report a na chvilku mi přeběhl mráz po zádech, ačkoliv sedím v teple domova :D Bylo to super, jsi rychlík, když bys měla to správné vybavení, rozhodně bys byla přede mnou :) A udělala jsi asi dobře. Posledních 12km bylo opravdu "pure hell", ač v mrazu :D
    Třeba se zase na nějaké akci potkáme. Když by sis chtěla udělat výlet k nám do Středních Čech, tak se pro změnu v mém rodném kraji koná poslední květnovou sobotu Rakovnická 60 ;)

    Markéta

    OdpovědětVymazat
  7. Gratuluji! Bez nesmeků?? To jsi zkoušela opravdu "mission impossible". Fascinuje mne jak daleko jsi se dostala. Je vidět, že jsi dobrá a jen tak něco tě neporazí! Jen tak dál ať se daří a ať to běhá!
    Mm

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju za milý komentář a dodatečně gratuluji ke skvělému výsledku! (Přečetla jsem si i Tvůj report)
      Třeba se za rok na startu zase potkáme - rozhodně se lépe vybavím a třeba trasu konečně pokořím.:-)

      Vymazat

Okomentovat

Moc děkuji za každý komentář!

Popular