Nejlepší výlety jsou pěší aneb 2v1

neděle 26. února 2017

Včera mi konečně začaly prázdniny. Po dlouhém a vyčerpávajícím zkouškovém jsem se na ně opravdu těšila. Sice ještě nevím, jestli jsem všechny zkoušky udělala (Na německých univerzitách je normální, dozvědět se výsledek zkoušky až za několik týdnů), ale s jistotou vím, že mám až do dubna od školy pokoj.
Jupí!
Celý únor, který jsem skoro celý strávila nad učením, jsem se těšila, jak po zkouškovém rozjedu ve velkém túry, dlouhé běhy, čtení knížek a další příjemné věci, na které jsem neměla čas.
No a začala jsem už včera, a sice dvěma výlety během jednoho dne!

Po dlouhé době jsem vytáhla na pěší výlet svého taťku. Hned ráno jsme vyrazili do Saského Švýcarska. Naším výchozím bodem byla německá Schmilka, kde jsme zaparkovali auto a vyrazili do kopců a do skal.
Naše trasa nebyla dlouhá - měřila asi jen 10km, ale nastoupali jsme při ní skoro 700 výškových metrů. Vedla nejdříve k rozhledně Großer Winterberg, poté přes skalní útvary Schrammsteine na rozcestí Breite Kluft, na Kleine Bastei a nakonec zpátky do Schmilky.
Bylo krásné počasí a ve vzduchu už bylo cítit jaro.





ZDE je mapa trasy, kterou jsme šli.
Saské Švýcarsko je neméně hezké, jako to české. Přiznám se ale, že ho ještě úplně podrobně prochozené nemám. Tato trasa je jen zlomek toho, co se dá v tomto národním parku vidět a mým cílem pro letošní rok je, co nejvíce tuto oblast prozkoumat.:-)

Ve Schmilce je také výborná pekárna, která vypadá jako starý mlýn a kde přímo před očima pečou a prodávají obří slané i sladké koláče. Pokud se do Saského Švýcarska vydáte, nezapomeňte si s sebou vzít nějaké euráčky a na konci procházky se náležitě odměnit, tak jak jsme to udělali my.:-)


Když jsme se vrátili z výletu a odměnili se vydatným obědem + tvarohovým koláčem ze zmiňované pekárny, akorát se mi ozval přítel, že už je doma ze školy a že by se rád vydal ještě někam ven.
Bylo relativně brzo a pořád setrvávalo krásné počasí, takže jsem jen vysadila doma taťku, o pár minut později nabrala přítele a pokračovali jsme směrem Sloup v Čechách.

Sloupský okruh a Modlivý důl jsme si chtěli projít už dávno a včera odpoledne byla zkrátka ideální příležitost, to zrealizovat.
A ani tady jsme nebyli zklamaní.
Auto jsme zaparkovali u sloupského hradu a vydali se po červené turistické značce k rozhledně Na Stráži, odtud přes kopec Slavíček do Modlivého dolu a po modré turistické cestě zpátky k autu. Bylo to příjemných 6 kilometrů, opět v docela kopečkovitém terénu.



Mapka trasy je ZDE
A stejně jako v případě Saského Švýcarska by se tady dalo nachodit mnohem více. My zvolili tuto kratší variantu, protože jsme se chtěli vrátit za světla, ale určitě se sem během jara vydáme znovu, prochodit ostatní cestičky.

Večer jsem měla z celého dne v přírodě příjemně ošlehané tváře a příjemně bolavé nožky. Ale byla jsem moc a moc spokojená - přesně na tyhle toulky jsem se tak moc těšila!
Spokojená z celodenního výletování byla evidentně i Brenda, protože prospala bez jediného zaštěkání celou noc, což je u ní spíše výjimkou.:-)

Co Vy, znáte tato dvě místa? 
Popř. máte nějaké další tipy na výlet na severu Čech?

Brtnické ledopády 2017 aneb zkratkou do cíle

neděle 12. února 2017

Neuplynulo ještě ani 12 hodin od té doby, co jsem se doplazila do cíle mého doposud nejdrsnějšího životního sportovní počinu: Brtnických ledopádů.
Abyste rozuměli: Jedná se o dálkový pochod(nebo chcete-li běh) pořádaný Olafem Čihákem(=známý organizátor dálkových pochodů a běhů v ČR) u nás na severu. Má již 57. letou tradici, koná se vždy v lednu nebo v únoru a trasy vedou nejen přes známé Brtnické ledopády, ale i přes další krásná (většinou kopcovitá) místa Českého Švýcarska a Lužických hor. Hlavní trasa měří něco přes 100km, ale vybrat si můžete i kratší varianty - letos třeba 57, 39 nebo 22km.

O této akci jsem věděla už pár let, ale teprve letos jsem se odhodlala na ní přihlásit. Vybrala jsem si 57km dlouhou variantu a nějak jsem nepředpokládala, že bych s jejím dokončením mohla mít problém - však už jsem běžela i delší závody, říkala jsem si. Navíc asi 3/4 trasy dobře znám, pochod se konal takřka u nás za barákem.
První chybu jsem udělala už v přípravě: ačkoliv jsem věděla, že bude pochod drsný a plný sněhu a ledu, nepořídila jsem si ani návleky ani nesmeky. Pořízení obojeho jsem dost zvažovala, ale nakonec jsem (já blbka!) vyhodnotila, že je to zbytečná investice a že to zvládnu bez toho. Ó bože, tuto chybu už nikdy neudělám.

Den před během jsem si připravila batůžek, dopřála svému tělu menší vločkovo-těstovinové hody a v sobotu ráno vyrazila na vlak do Krásné Lípy. Hned na startu jsem dostala ledovou sprchu: prý je trasa bez nesmeků od nějakého 35. kilometru neschůdná. Znovu jsme začala litovat, že jsem si ty zpropadené nesmeky nepořídila, ale nyní se s tím už stejně nedalo nic dělat. Rozhodla jsem se, že prostě půjdu a uvidím, v nejhorším případě to na tom 35.kilometru ukončím.

Vyrazila jsem z Krásné Lípy podle instrukcí v itineráři přes les směrem na Doubici. První kontrolní bod byla Karlova výšina, po něm zanedlouho následovala vyhlídka Spravedlnost. (Cestou jsem musela "sbírat" kontrolní body, které se většinou nacházely na kopcích nebo na různých hůře přístupných místech) Sněhu bylo po cestě víc než dost, ale byla jsem ještě čerstvá, takže se v tom nějak běžet dalo.
Ze Spravedlnosti jsem seběhla z kopečka do Chřibské a potom následoval asi největší stoupák celé trasy, a sice na Studenec. Studenec znám moc dobře a v létě na něj často běhám - ovšem z opačného směru, takže pro mě byla cesta z Chřibské novinkou.
No, nebylo to nic lehkého - sněhu přibývalo a na louce, po které jsem dlouhou dobu šla, to dost fičelo. Pořád jsem ale statečně běžela-šla. Na vrcholku kopce je známá rozhledna a na ní byl další kontrolní bod.
Kontrolu jsem si odškrtl a poté jsem ze Studence seběhla do vesničky Studený.
Protože v těchto končinách velmi často běhám, věděla jsem, že to mám domů jen 5 kilometrů. A zrovna byl čas oběda...jak by bylo doma v teple krásně, zvlášť když teď mamka určitě něco dobrého vaří.


Tyto myšlenky jsem ale rychle zahnala a vydala se dál do Pavlina údolí a odtud do Rynartic, kde nás čekala v hospůdce Na konci světa nejen další kontrola, ale také výborná horká polévka. Posilnění polévkou přišlo vhod, zvlášť když potom následoval výstup na jetřichovické vyhlídky. Na "Marjáně" jsem poprvé nepříjemně pocítila skutečnost, že nemám nesmeky. Kdo tuto vyhlídku zná, tak ví, že na ní vedou dost prudké schody, které kloužou i v létě.
No a v zimě...brr, znova by se mi tam už nechtělo. Nějak jsem to ale zdolala a na vrcholku si odškrtla další kontrolní bod.

Následovala Vilemínina stěna a poté pohodový seběh na Tokáň, z Tokáně přes Úzké schody do Doubice a z Doubice do Kyjova. Celý tento úsek byl docela na pohodu, velká část se dala běžet a v Kyjově mi hodinky hlásily 35 kilometrů.
Nyní začal ten ledový masakr.
Samotné Kyjovské údolí, kterým jsme probíhali, je vlastně cyklostezka, nyní pokrytá sněhem. Vzhledem k tomu, že se po ní špacírovaly ženské v kozačkách na podpadku, (Jo, fakt jsem tento úkaz na vlastní oči viděla!) by samotné Kyjovské údolí nebylo problém. Oříšek byl ale v tom, že všechny kontroly byly na skalních hrádcích a vyhlídkách, na které člověk musel sejít z cesty.
A na všechny ty skalní vyhlídky vedly strmé cesty, které byly samý led, takže právě tady nastal hlavní problém s nepřítomností nesmeků.
Na první vyhlídku (Kinského vyhlídka) jsem se nějak vydrápala, ale když jsem slezla dolů, byla jsem upřímně ráda, že žiju. Po ní následoval Kyjovský hrádek. Už zezdola jsem viděla, že to bude asi ještě horší než Kinského vyhlídka, takže jsem se na to vykašlala.
Holt jsem si řekla, že je lepší jedna minutá kontrola než újma na zdraví.:-)

Další kontroly, které jsme sbírala, byly u samotných ledopádů. Ke každému z ledopádů se muselo sejít z cesty, cca 200-400m. Na jednu stranu bylo fajn, že se ke každému ledopádu "muselo" zacházet - aspoň jsem si pořádně prohlédla ty úžasné přírodní úkazy. Na druhou stranu mě každá zacházka víc a víc vysilovala.
Poslední ledopád, Opona, byl úplně nejkrásnější - no koukejte.

Po ledopádech jsem seběhla do Brtníků, kde byl opět kontrolní bod + možnost občerstvení v hospodě. Bylo 17 hodin, věděla jsem, že bude brzy tma a že to mám do cíle ještě 12 km, a tak jsem se zde moc nezdržovala a běžela dál. Teda spíš šla - od Brtníků dál už totiž o běhu nebyla řeč, protože cesta vedla přes louku do kopce v hlubokém sněhu. Brodila jsem se sněhem, padala už na mě únava.
Měla jsem v nohách sice "jen" asi 45km, ale bylo to fakt hodně moc náročné. Napsala jsem smsku příteli (který mě měl vyzvednout v Mikulášovicích v cíli), ať počítá spíš s půl osmou, než s původní avizovanou sedmou večerní.

Pak se setmělo...no a kdo mě zná, tak ví, že se ve tmě sama do lesa moc nehrnu. Teď se ale nedalo nic dělat, byla jsem sama v lese někde na konci světa a chtěla jsem být co nejrychleji v cíli, takže jsem nasadila čelovku a makala, co to šlo. Jenže - pořád jsem se pohybovala v docela hlubokém sněhu, takže ať jsem dělala, co jsem dělala, pohybovala jsem se rychlostí asi 3km za hodinu.

Bylo sedm večer a já jsem stála na kopci nad Mikulášovicemi, naší cílovou vesnicí. Ačkoliv to bylo do cíle vzdušnou čarou asi 2 kilometry, moje trasa měla mít ještě asi o pět kilometrů více - ještě se mělo běžet na skok do Německa a tam sesbírat poslední dva kontrolní body.
S mým tempem jsem věděla, že těch pět kilometrů může trvat klidně dvě hodiny. Pak jsem šlápla do nějaké bažiny, která měla asi 5°C, takže mě moje už tak mokré nohy začaly studit jako prase.
Věděla jsem, že už na mě přítel asi čeká v cíli a nechtěla jsem, aby tam na mě chudák čekal ještě dvě hodiny. Byla mi velká zima na nohy, nelíbilo se mi být sama v neznámém lese ve tmě a už jsem to prostě chtěla mít za sebou.:-)
Tak jsem to střihla kolmo z kopce a běžela nejkratší cestou k cíli, kde na mě čekal přítel se suchými ponožkami a v krásně vytopeném autě mě odvezl domů.
Místo oficiálních 57km jsem dala něco málo přes 50.

Vzhledem k tomu, že jsem neprošla tři kontrolní body z osmnácti, budu možná klasifikovaná jako DNF. Ale víte, co? VŮBEC mi to nevadí. Možná si říkáte, že když jsem vydržela 50 ve sněhu a na ledu, už jsem mohla těch 7 do konce dát. Ale podmínky pro mě byly tak drsné, že mi tentokrát přišlo lepší, to prostě zkrátit, byť těsně před cílem.
I přes to, že jsem ten konec takhle "ošulila", mám sama před sebou radost, že jsem to zvládla. Nešla jsem na tento pochod s naivními představami, že to bude jak v létě, ale i tak jsem nečekala, že to bude až tak moc náročné.
Asi budu chtít trasu příští rok "pokořit" se vším všudy, tj. všemi kontrolními body, ale teďka už vím, že se na to mnohem lépe vybavím. (Jak jsem už říkala, nesmeky jsou fakt základ)

Organizátorům závodu musím poděkovat zejména za skvělé značení a itinerář závodu - povedlo se mi nezakufrovat, což je v mém případě docela úspěch. Díky a za rok zas.:-)

U blondýny v kuchyni #3

pondělí 6. února 2017

Ahoj všichni, přeju Vám krásný začátek nového týdne!
Zase se mi v telefonu nahromadila pořádná dávka jídelních fotek. A protože Vás tyto jídločlánky asi docela baví (soudím podle návštěvnosti a taky podle sebe - moc ráda je totiž čtu na jiných blozích), přináším Vám další dávku inspirace.

Minulý týden mi začalo zkouškové, takže trávím velkou část dne v sedě nebo v leže nad štosy učení. O to víc ale dbám na kvalitní a výživné jídlo - podle mě totiž HODNĚ záleží na tom, co jíte, když potřebujete, aby váš mozek podával nějaký výkon.
K tomu, abyste zjistili, co je dobré a co ne, podle mě stačí jen a jen selský rozum. No řekněte - komu by lezly do hlavy nějaké informace po smaženém řízku nebo po svíčkové se šesti?!:D


Pojďme tedy na to, co konkrétního jsem si v posledních dnech dávala do nosu...vlastně do pusy.
A již tradičně začneme snídaněmi.


Bez kaše by nemohl existovat žádný můj jídločlánek!
 Mám ráda po ránu něco teplého do žaludku, navíc už konečně začaly být v obchodech za přijatelnou cenu jahody(= už od malinka moje nejoblíbenější ovoce), čímž se moje kaše povyšují na ultragurmánský zážitek.   


Banánové lívanečky, to je další z mých snídaňových oblíbenců. Jen by se mi už konečně hodil pořádný lívanečník, protože zatím - uznávám - vypadají jak z chráněné dílny.:D



Opět ty samé banánové lívanečky, zde s jablkovým tvarohem. (Vezmete vaničku tvarohu, vyklopíte jí do větší misky. Nastrouháte 1 jablko, poté ho smícháte s tvarohem. Přidáte 1-2 lžičky skořice, zamícháte a máte na světě dvě porce výborné, zdravé svačinky.) 


Jogurt s domácím müsli = rychlovka, když nestíhám. Na domácí müsli je TADY receptíček. Zrovinka včera mi moje zásoby z Vánoc došly, tak si budu muset v rámci předzkouškové prokrastinace müsli opět udělat.:)

...no nic, pojďme se od sladkých snídaní přesunout k nesladkým obědům a večeřím.


Losos se zeleninovou červenou čočkou podle knížky Moje domácí kuchyně od Zdeňka Pohlreicha. Úžasná záležitost, kterou bych mohla jíst denně!


Brendí záda & domácí kuřecí gyros s tzatzikami.(Které jsou ve vedlejší mističce a na fotce nejsou.:D)


Rýžové nudle s kuřecím masem a zeleninou posypané smaženou cibulkou.


Cibulovo-pórková polívka s krutonky rozteklým sýrem.
Strašně moc miluju, dát si k obědu před hlavním jídlem ještě polévku!
Bohužel polévky jsou jedna jediná věc, která mi v naší školní menze fakt nechutnají, takže si je užívám aspoň doma o víkendu.


Kachní prsa s pečenými bramborovo-sýrovými placičkami. Aneb když mamka o víkendu vyváří.:-)


Pečený pstruh lososovitý (namazaný pořádnou vrstvou dijonské hořčice + s plátkem slaniny), šťouchané brambory a fazolky.


Salát s camembertem, rozteklým vejcem a jedem hladový pes.:D


Kuřecí s pečenou zeleninou - oblíbená večeřová klasika.


Opět kuřecí, tentokrát se zeleninovou rýží.


Bezmasá "smažená" rýže s pálivou schirarchou a cibulkou.


Cizrnový salát s cibulkou, rajčaty a koriandrem. Jedno velké MŇAM!!


Omeleta plněná sýrem = moje večeřová klasika


Vepřová panenka s fazolkami a gratinovanými bramborami se sýrem


Další z mnoha večeřových omelet. Tentokrát jsem přidala i šunku - omeleta pak dostane úplně jiný "šmak"...


Květáková "pizza" -> korpus tvoří POUZE květák a vajíčko. Žádná mouka, nic. Velká dobrota, i když s pizzou to vlastně nemá skoro nic společného.:D


Poslední omeleta v tomto článku, slibuju!
Tentokrát jsem přidala i chleba s gervais a avokádem - tahle večeře byla po dlouhém běhu ve sněhu, takže jsem měla opravdu velký hlad.:D


Těstovinový salát s cizrnou


Nevzhledné, ale dobré - červená čočka s cuketou, paprikou a kuřecím


Hovězí steak se šťouchačkami a dušenou mrkví


Mamka byla pár dní pracovně v Itálii a přivezla domů spoustu dobrot, mimo jiné pravou buvolí mozzarellu. Salát caprese si často a rádi děláme i mozzarelly české, ale tenhle buvolí byl o několik levelů výš.:-)


Na závěr jedny těstovinky - bez masa, s grilovanou zeleninou a parmazánem.

To je ode mě pro dnešek vše. Doufám, že jste se s mými fotkami trochu inspirovali!
A protože inspirace nemám nikdy dost ani já, dejte vědět, co dobrého jste v poslední době vařili Vy.
Back to top