Já a běžky: příběh o tom, jak nenávist přešla v lásku

Kdyby se mě někdo v patnácti letech zeptal, co pro mě znamená utrpení, nepochybně bych odpověděla, že jízda na běžkách.
Povinná běžkařská část lyžařského výcviku na gymplu pro mě byla opravdovou noční můrou. Naprosto barvitě si pamatuji na den, kdy nám naši učitelé naplánovali celodenní běžkařskou túru přes půlku Krkonoš. Vzpomínám si, že ta túra tenkrát měřila 25 kilometrů (Hrůza! Dlouhý! Nemožný!), se zastávkou na Luční boudě na půli cesty.

Panebože - co bych za to dnes dala, kdyby mě někdo vzal na takovouhle luxusní projížďku přes krkonošské hřebeny se zastávkou na mojí nejoblíbenější boudě, kde mají ty nejznamenitější rohlíky a koláče!?

A víte, co jsem udělala tenkrát?
Společně s asi čtveřicí dalších líných spolužaček jsme se po pár kilometrech nafoukly a šprajcly, že už dál nejedeme. Přemluvily jsme učitele, abychom mohly někde dole ve Špindlu nastoupit na autobus, který nás přiblížil zpátky k naší chatě. Učitelé z nás samozřejmě nadšení nebyli, ale předčasný návrat z "výletu" nám dovolili, takže jsme si celé odpoledne válely šunky na pokoji, zatímco valná většina účastníků našeho lyžáku spokojeně běžkovala po Krkonoších.
Naprosto si pamatuji tu scénu, kdy jsme se s ostatními spolužáky sešli na večeři v jídelně naší horské chaty - oni byli plní dojmů a endorfinů, zatímco my plní čokolády a brambůrků, kterými jsme se tam celé odpoledne, válejíc se v posteli, ládovaly.
A mně to vůbec nevadilo.
Bylo mi patnáct, byla jsem líná a sport jsem nenáviděla.
Dneska bych si za své chování nasekala běžkařskou hůlkou!

Poslední den tohoto lyžařského výcviku nám naši učitelé přichystali běžkařské závody. Byli jsme rozdělení do skupin a běhali na lyžích štafety na asi kilometrovém okruhu kolem naší chaty.
Skupině, která si mě vylosovala, jsem samozřejmě celý závod suverénně zkazila.
Na tom kilometrovém okruhu jsem asi stokrát spadla, neskutečně jsem se potila a funěla tak, že bych mohla směle konkurovat parní lokomotivě z 19. století

O pár měsíců později po tomto lyžáku jsem začala více sportovat a především běhat.
Když se pak stalo běhání neodmyslitelnou součástí mého života, rozhodla jsem se, že zkusím dát běžkám druhou šanci.
Začali jsme si společně s taťkou půjčovat běžky z půjčovny a začínali krátkými vyjížďkami po rovinatých stopách. A já jsem zjistila, že to běžkování není tak strašné - vlastně je to docela super!
Pak jsem asi v osmnácti dostala svoje vlastní běžky.
Vyráželi jsme na ně však maximálně tak 3x do roka. (Buď s taťkou nebo s přítelem) Přestože mě to bavilo, dost jsem se bála sjíždět sjezdy z kopce a také jsem měla boty, ze kterých se mi dělaly vždy šílené puchýře, takže jsem si to úplně tak neužívala.

Letos však nastal obří obrat a má běžko-láska se vyšplhala do nebeských výšin! 
Jednak je to proto, že u nás po několika letech napadlo opravdu HODNĚ sněhu, takže jsem poprvé okusila, jak úžasné běžkařské možnosti u nás v Lužických horách máme.
Druhak proto, že jsem si od přítelovy mamky vypůjčila boty, ve kterých můžu klidně jezdit celý den, aniž bych měla jediný puchýř.
Třeťak proto, že si běžky pořídila i moje mamka, takže mám o dalšího parťáka víc.

Sníh se u nás na severu drží už přes dva týdny a soudě podle předpovědí počasí to vypadá, že se ještě dlouho držet bude. Na běžky tedy vyrážím v každou volnou chvíli.
Když jsme letos vyrazily s mamkou poprvé na Polevsko, vzaly jsme s sebou v dobré vůli i Brendičku. Bohužel nám nedošlo, že mají psi vstup do běžeckých stop zakázaný, tudíž to nebyl moc dobrý nápad. Brendě se pobíhání okolo nás líbilo, ale nejvíce se jí samozřejmě líbilo běhat v běžecké stopě. Naštěstí bylo pár běžkařů, které jsme potkali, absolutně dog-friendly, ale příště jsme jí už raději nechali doma, aby stopy neničila.
(Stihla jsem ale vyzkoušet malý pokus, a sice zdalipak mě bude Brenda tahat. No, moc valně jsme nedopadly.)



Když máme málo času, chodíme na louku za náš dům. Vyšlapaly jsme si zde s mamkou stopu - okruh má sice sotva kilometr, ale může sem Brenda a navíc - když má člověk málo času, pár koleček úplně stačí!

Běžky taky poslední dny vozím pro strýčka příhodu permanentně v autě. Často se totiž stává, že nám ve škole odpadnou nějaké hodiny...no a po cestě ze školy domů mám takových výchozích běžkařských míst, že je do konce zimy možná ani nestíhám všechny vyzkoušet.:)



No a teď o víkendu jsme vyrazili na skvělý, dvacetikilometrový výlet s přítelem a bráchou. Dojeli jsme vlakem na Jedlovou a z Jedlové jeli na běžkách přes Stožecké sedlo na Luž, z Luže na Novou Huť a poté do Kytlic.
Bylo to hodně náročné, protože chumelilo a běžkařské stopy byly místy hodně zasněžené a neupravené. Původní plán byl 30 kilometrů, ale podmínky byly tak drsné, že jsme toho měli po dvacítce plné zuby a že jsem (světe, div se!) ani já neprostestovala, když bylo navrženo výlet zkrátit.
Ale přesto to bylo parádní.:)


Běžky mě prostě moc a moc pohltily!
Řekla bych, že za leden budu mít víc kilometrů naběžkováno než naběháno.
(Ale myslím, že to není vůbec na škodu, protože taky dávám pořádně zabrat své chabé horní půlce těla!)


Co Vy a běžky? Baví Vás nebo je berete jako noční můru ze školních lyžařských výcviků? :)

Komentáře

  1. Já jsem běžkovala od mala s babičkou a strejdou a hrozně mě to bavilo. Pak ale přišel lyžák ještě na základce a tak šíleně mi to tam znechutili, že jsem pak na běžkách byla už jen párkrát. Stejně tak mi znechutila škola jakoukoliv turistiku a postupně se k ní dostávám až teďka v dospělosti. Ty školy na to maj fakt talent :D. Běžkovat bych ráda zase začala, letos poprvý je u nás aspoň nějakej sníh, tak kdyby se to opakovalo každou zimu, tak bych i zauvažovala o pořízení běžek :) jo a miluju sledování biatlonu! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně, máš pravdu s tím talentem!:D škola mi znechutila běhání a běžky a školní jídelna zase řepu a čočku. Všechny tyhle věci teď miluju, ale trvalo mi dlouho, než jsem začala.:D
      Mně teda sledování jakýchkoliv sportů moc neba, i když teda zrovna naše biatlonistky dost obdivuju.:))

      Vymazat
  2. Já jsem na běžkách stála jen na lyžáku a abych se přiznala, nijak zvlášť mě to neoslovilo. Přitom to ale mnohem víc odpovídá mojí osobnosti, protože na lyžování mi přijde blbé, že vždy jedu dolů, nahoru, dolů, nahoru. Běžky mají směr i cíl, jsou jako vektorová veličina. A protože se teď snažím zhubnout, tak bych to mohla zkusit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě zkus, běžky jsou super....a s tou vektorovou veličinou jsi mě pobavila:-)

      Vymazat
  3. Je pár sportů, které se fakt nikdy nenaučím. Třeba tenis (přitom badminton mi jde), vrh koulí :-D (přitom hod kladivem na živý cíl v pohodě dávám), online bruslení (přitom to na ledě zvládám levou zadní) .... A BĚŽKY, KTERÉ NENÁVIDÍM AŽ ZA HROB (přestože lyžování miluju)!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :D Ráďo, zasmála jsem se u Tvého komentáře a byl mi inspiraci na další článek.:)))

      Vymazat

Okomentovat

Moc děkuji za každý komentář!

Oblíbené příspěvky