#bylajsemtele aneb Mých 5 životních sportovních přešlapů

pátek 20. ledna 2017

Ahoj všichni!
Dnešní článek vznikl dost spontánně a neplánovaně. Nahrála mi na něj do karet nejmilejší čtenářka Ráďa, když mi v komentáři k jednomu z předchozích článků psala, jaké sporty jí nejdou. A to bych nebyla já, kdybych ihned nezačala přemýšlet o tom co nejde MNĚ a zároveň vzpomínat na (ne příliš vydařené) sportovní zážitky z mého dětství/puberty.
Protože jestli si myslíte, že jsem od přírody nějaká talentovaná sportovkyně, tak se hluboce mýlíte.

Netrvalo mi to ani pět minut a vyvstalo mi na mysli několik nepovedených sportovních zážitků. V momentě, kdy se staly, mi ve většině případů způsobovaly slzy v očích a nemalé trauma - to se ale s odstupem času obrousilo, takže se jim dneska dost směju a rozhodla jsem se, že se s Vámi o ně podělím.
Tak čtěte, klidně se na můj účet pobavte, ale berte to s rezervou a neposílejte mě do sportovních pekel!:D


1.HOD KRIKEŤÁKEM
Cituji z webu www.atletika.cz: "Jan Železný už jako malý kluk uměl hodit kriketovým míčkem 78 metrů."
Jan Železný je borec!
Můj životní rekord v hodu krikeťákem totiž čítá přesně o 70 metrů méně.
Mohla jsem se stavět třeba na hlavu, ale krikeťák byla v rámci školního tělocviku moje suverénně nejslabší stránka. Nedělám si legraci, můj "osobák" (jestli se tomu tak dá říkat) je 8 metrů.
Paní učitelka se mnou byla trpělivá, nesčetněkrát mi teoreticky i prakticky vysvětlovala, jak mám správě švihnout&hodit, ale bylo to naprosto marné.
Měla jsem jediné štěstí, že jsme s paní učitelkou obě milovaly běhání a jinak jsme si dost rozuměly, takže mi ty pětky v notýsku z této disciplíny vždycky nějak nenápadně vymazala.:)

2. MÍČOVÉ HRY
Přiznejme si to na rovinu - těžko byste na světě hledali horšího parťáka na míčové hry, než jsem já. Nezáleží na tom, zda se jednalo o vybíjenou, přehazovanou nebo basket. Míčové hry pro mě na gymplu byly hotovou noční můrou.
(Ano, mnohem horší, než hod krikeťákem. Hod krikeťákem měl člověk totiž za pár sekund za sebou, ktežto míčové hry většinou trvaly minimálně hodinu.)
Asi nikdy nezapomenu na ty chvíle, kdy si ve škole o tělocviku vybírali "kapitáni" členy do svého družstva. Pokaždé jsem skončila mezi posledními, v nejhorším případě připadla skupině, která na mě zbyla.
A samotný průběh hry?
Děs a hrůza.
NIKDY v životě se mi nepodařilo přehodit míčem tělocvičnu. Všechny spolužačky mě povzbuzovaly slovy "To dááááš, Veru!", ale nebylo to nic platné. Víc než do poloviny se mi míč nikdy nepodařilo hodit.
Měla jsem jediné štěstí, že jsme měli na gymplu fajn partu a nikdo se mi za můj antitalent na míčové hry neposmíval. Horší to bylo, když jsem pak jela v létě na tábor, na kterém se hrály míčové hry od rána do večera. Posmívali se mi a byla jsem fakt ráda, když tábor skončil.
Velké díky mým rodičům, kteří mě o rok později místo tábora poslali na jazykový kurs do Anglie, kde se ty zpropadené míčové hry hrát nemusely!:))  

3.SKOK PŘES KOZU
Naposledy ještě zůstaneme u školního tělocviku.
Kromě krikeťáku a míčových her jsem měla ještě jednu slabinu, a sice skok přes kozu.
Stejně jako jsem nikdy nepřehodila míčem tělocvičnu, tak jsem nikdy nepřeskočila kozu.
Taková skrčka, ta by ještě šla, ale když došlo na roznožku, šla jsem do mdlob.
Měla jsem totiž panickou hrůzu z toho, že se skokem přes kozu mezi nohama roztrhnu.
Jako...já vím, že by to bylo teoreticky velmi málo pravděpodobné.
Ale můj strach byl tak panický, že jsem to prostě nikdy v životě nedokázala.
Stejně jako u krikeťáku nepomohly ani rady, ani názorné ukázky.
A stejně jako u krikeťáku se ta pětka v žákovské na záverečném vysvědčení vždycky nějak promlčela...

4.TENIS
Teď už je vám asi jasné, že jsem ve školním tělocviku nijak zvlášť nevynikala. Jenže naši přesto chtěli, "aby se ta holka trochu hejbala" a po vzájemné dohodě jsme se doma shodli na tom, že by tenis nemusel být špatnou volbou.
Pravda, k tenisu člověk potřebuje taky míček, jež (jak už asi tušíte) můj kamarád nikdy nebyl. Ale tak nějak jsem doufala, že tentokrát by to mohlo být jiné.
Bylo mi asi třináct a přišly jsme s mamkou na úvodní hodinu do tenisové školy. Tenisová hala byla plná nadšených rodičů, kteří doufali, že zde z jejich ratolestí vychovají minimálně klony Petry Kvitové nebo Novaka Djokoviče.
A stejné ambice měl i pan trenér.
Krátce představil sebe a svůj tenisový klub, ale dál už bylo všechno špatně. Pan trenér mluvil spíše jako velitel nacistické propagandy než jako trenér.
"Jsme tady, abychom oddělili zrno od plev.", pravil velmi přísným hlasem. "U nás se budou učit jen ti nejlepší. A ti zbylí, ti tu nemají co dělat." (Přesto, že je tento zážitek už více než 10 let starý, si tato slova pamatuji naprosto přesně.
Podívaly jsme se s mamkou na sebe. Pohled stačil, ani jsme nemusely nic říkat.
Moje tenisová kariéra skončila ještě předtím, než začala.

5.KOLEČKOVÉ BRUSLE
Poslední zážitek pochází z dob, kdy už jsem aktivně běhala.
Teta se strejdou mě vytáhli, abych s nimi vyrazila do Drážďan na jakousi organizovanou noční jízdu městem na kolečkových bruslích. Trasa měřila asi 20 kilometrů a zúčasnilo se jí několik stovek lidí. Masa bruslařů jela za doprovodu hudby nočním, letním, osvětleným městem.
Idylické, že?
Účast na tomto výletu jsem tenkrát dost zvažovala: byla jsem si vědoma toho, že nejsem moc zdatný bruslař. Moje kolečkové brusle se po většinu roku válely na půdě, vytáhla jsem je opravdu jen výjimečně. Ale přesto jsem nechala jsem se přemluvit.
Už od samého začátku mi přišlo tempo, kterým masa lidí jela, dosti vražedné. Snažila jsem se s tetou, strejdou a ostatními bruslaři udržet tempo, ale stálo mě to hodně sil - bála jsem se, protože bylo město plné výjezdů, sjezdů a dalších překážek.
Někdy na pátém kilometru však přišla "překážka", kterou jsem neustála - křížilo se zde několik dvojic tramvajových kolejí.
Asi už tušíte, co se stalo dál.
Ty koleje jsem nějakým způsobem přeskákala, ale pak jsem začala padat do trávy, která lemovala naší cestu. Co čert nechtěl - jak jsem padala, tak se mi do cesty připletl sloup.
Já jsem ho objala a břinkla do něj obličejem.
Odnesla to levá jednička(zub), ze které mi zbyla jen půlka.
Jinak se mi nic nestalo, ale byla jsem docela v šoku.
(To léto jsem navíc měla brigádu jako průvodkyně na zámku a poslední, co jsem chtěla, bylo provádět turisty s uraženým zubem.)  
Tuto krasojízdu jsem už samozřejmě nedokončila.
Zub mi dali na pohotovosti do pořádku už další den ráno, ale přesto jsem brusle od té doby pověsila na hřebík.


Tak to vidíte...žádný talent na sport jsem nikdy nebyla. A už vůbec ne na ten, ke kterému člověk potřebuje nějakou pomůcku.
Přesto (nebo možná proto) jsem v šestnácti objevila běhání, na kterém se (čistě teoreticky) nedá nic moc zkazit (i když pár odřených kolínek už jsem taky měla...) a člověk k němu de facto nic nepotřebuje
A to nade mnou ještě na gymplu lámali hůl...


Co Vy a sportovní "faily"? 
Jaká disciplína Vám při školním tělocviku nejvíc nešla? 

6 komentářů :

  1. Verčo, moc děkuji za oslovení "nejmilejší čtenářka Ráďa", je to od Tebe moc hezké.
    V tomto článku se budeme odlišovat ... v hodu krikeťákem jsem několik let držela okresní rekord, přeskoky přes kozu mi nevadily a míčové hry jsem milovala - basket, volejbal a i tu vybíjenou.

    Shodnu se s Tebou s tenisem (co to stálo mého taťku sil) a v inlinech (ty fakt nedám).

    Jedna perlička. Já jsem se vlastně poprvé dostala k retrívrům v roce 1996, když si mě pár najal na hlídání. Byla to nejhodnější retrívřice na světě, v podstatě jsme se samy vycvičily. Házení balónků bylo samozřejmostí jako u krikeťáku. Jednou jsem ji to počítala u rybníka a po 200 házeních jsem zavelela, že jdeme domů.

    A jednou jsme potkali paní s labradorem, stěžovala si, že moc nedohodí. Doporučila jsem ji každý den 200. Moc jsme se nepotkávaly. A asi po třech měsících mi hlásila ... "už hážu daleko (1997)!!!

    Podle té samovycvičitelné fenečky si naši pořídili STEJNOU fenečku retievra (1999). Ovšem pořídili si tu největší a nevyčůranejší mrchu ... a že nám dala zabrat. Vztahy se urovnaly a 15 let byla našim miláčkem a opět jsem do nekonečna házela balónkem a nebylo to špatné.

    Teď? Čekají nás změny a já si myslím, že Kiliána (nejbělejší štěňátková fenečka Brendičky) nám hodně pomůže. Ať to bude kdykoli, my víme, že od nikoho jiného štěňátka nechceme. Brendička je úžasná a to zázemí, které ve vás má,je neskutečně pohodové.

    OdpovědětVymazat
  2. Verčo, první dva Kilimanjaro články jsou na netu:
    http://radinsen.blog.cz/1701/carevny-jsou-na-kilimanjaro-uvod
    http://radinsen.blog.cz/1701/carevny-jdou-na-kilimanjaro-prakticke-informace

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Články už mám přelouskané, děkuji za ně.:-)
      Když teď nad tím přemýšlím, možná by nebylo špatné, sehnat krikeťák a začít s Brendou trénovat. Třeba bych už konečně pokořila hranici 10ti metrů a Brenda by byla určitě nadšená.

      A co se týče zmínky o štěňátkách...děkujeme s mamkou za krásná slova. Je to velká motivace, jít do toho znova, ačkoliv si stále ještě živě pamatujeme na to, jaká to byla fuška.(Ale krásná fuška!!) Tak dám určitě vědět, až začne Brenda hárat.;-)

      Vymazat
  3. Věří, skvělý článek. Moc jsme se nasmála a připomněla jsi mi mě :D hod kriketákem děs a hrůza, i ty nejhubenější nejkřehčí holky ze třídy mě snadno trhnou. Míčové hry? No comment, kdo mě zná, ten by věděl jak na to jsem :D Koza, ta byla taky peklo. Moje hlava prostě odmítala ovládnout nohy a zkrátka jsem pořád šla do kleku. Tenis jsem zkusila asi jednou a usoudila jsem, že když se ani netrefím do míčku, tak to asi nemá cenu :D Přeju hezký večer :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ještě jsem si vzpomněla na šplh... V mem případě teda spíš snaha se alespoň udržet na tyči :DD

      Vymazat
    2. Moc děkuju! Koukám, že to máme dost podobné!:D My jsme ve škole moc nešplhali, ale obávám se, že kdyby jo, měla bych v tomto článku o další odstavec víc.:D
      Hezký zbytek neděle.;)

      Vymazat

Moc děkuji za každý komentář!

Back to top