Lednové radosti

neděle 29. ledna 2017

Ahoj všichni!
Dnešní článek začnu jedním velkým klišé: ten čas pěkně letí!
Připadá mi to jako včera, když jsem psala na blog o svých prvních krůčcích na IHI Zittau (=malá, rodinná školička, pobočka Technische Universität Dresden, kde od října studuji navazující magisterský obor Internationales Management) a hle...už mám za sebou první semestr přednášek a před sebou první zkouškové.
Přesněji řečeno - po víkendu se zkoušky rozjedou "na tvrdo" a soudě podle objemu materiálů to nebude ani z poloviny taková pohodička jako na bakaláři v Hradci.

Takže se s největší pravděpodobností nebudu moct následující měsíc věnovat blogu tak, jak bych chtěla...(I když...pokud dostanu nějaký dobrý nápad na článek, většinou ho nevydržím nenapsat, zkoušky nezkoušky.:D)
I když bych se měla i teď v tuhle chvíli spíš učit, rozhodla jsem se, sepsat vám tradiční mišmaš zážitků a radostí, které mě potkaly v lednu.

Začnu běháním (resp. sportem obecně), protože o tom tento blog z velké části je.
Jak jste si mohli přečíst v jednom z předchozích článků, naprosto mě pohltilo běžecké lyžování. Po několika letech totiž u nás napadla kvanta sněhu, čehož jsem náležitě využívala hlavně v první polovině ledna a chodila na běžky v každé volné chvíli.
Zhruba před týdnem jsem ale vyrazila tak, jako obvykle, ale na mé oblíbené trati byly úplně šílené podmínky: sníh byl hodně zledovatělý a stopy místy zafoukané nebo zapadané jehličím. Tuhle vyjížďku už jsem si moc neužila, trochu mě to otrávilo a spíš se mi začalo stýskat zase po "klasickém" běhání.
Tak jsem minulý týden běžky na chvíli odložila a začala zase více běhat.

Běhání ve sněhu je dost náročné, ale na druhou stranu skvělé na posílení všemožných svalů. A občas se mi po náročném brodění sněhem naskytne nějaká zajímavá podívaná, třeba skupinka srnek.


Vlastně je teď v mém případě běhání docela dost potřeba - letos jsem totiž poprvé sebrala odvahu a přihlásila se na běh/dálkový pochod Brtnické ledopády, který se koná už za necelé dva týdny. Na "full" variantu (=105km) jsem si netroufla - přihlásila jsem se na 55km dlouhou trať a myslím, že při aktuálních sněhových podmínkách to bude až až.:-)
Trasa vede asi z poloviny místy, které mám moc dobře prochozené/proběhané, ale z druhé poloviny místy (hlavně v okolí Brtníků, Mikulášovic..), která neznám vůbec.
Bude to velká výzva, moc se na ní těším.

Když jsem neběhala nebo nebyla ve škole, tak jsem v lednu hodně četla. Jednak mi spoustu krásných knížek naježil Ježíšek, druhak jsem měla (a ještě pořád mám) slušnou zásobičku ve své čtečce.
Za prosinec+leden jsem přečetla následující:
  • Květa Legátová - Jozova Hanule
  • Rudolf Vrba - Utekl jsem z Osvětimi
  • Viktor Emil Frankl - A přesto říci životu ano
  • Jiří Šulc - Dva proti říši 
  • Ladislav Zibura - Pěšky mezi buddhisty a komunisty
  • Susan Abulhawa - Modrá mezi nebem a vodou
  • Patrik Hartl - Okamžiky štěstí 
Původně jsem myslela, že udělám samostatný článek o knížkách, ale pak jsem byla líná si řekla, že od toho jsou přece knižní blogy. 
Řeknu k nim však následující: VŠECHNY do jedné se mi straně moc líbily. 
Už dlouho se mi nestalo, že by se mi tolik knížek v řadě tak moc líbilo. Na podzim jsem měla trochu "čtecí krizi" a nemohla natrefit na knížky, které by mě upoutaly, ale v prosinci a v lednu se to dost změnilo. 
Velký dík patří taky Vám, čtenářům, kteří mi v jednom z předchozích článků určité válečné knížky doporučili.(Tady musím vyzdvihnou především Dva proti říši)
Klidně můžete doporučovat dál.:-) 

Poslední tři knížky jsem dostala k Vánocům, všechny jsem si moc přála. Zibura mě neurazil, přečetla jsem ho s radostí, ale jeho vtípky už jsem znala z přednášky, na které jsme byli s přítelem v listopadu, takže už mi nepřišly tak vtipné:D.
Ale Modrá mezi nebem a vodou a Okamžiky štěstí, ty byly úplně bombastické!
První knížka je zasazena do prostředí izraelsko-palestinského konfliktu a ta druhá pojednává o celkem obyčejných mladých lidech z Prahy. 
Obě knížky mají ale jedno společné: osudy lidí, kteří v nich vystupují, jsou mnohdy kruté a nemilostrdné a oba příběhy jsou moc napínavé. Zkrátka obě velmi doporučuju.:-)

(A když mám ke čtení ještě kafíčko a makronky z naší cukrárny, jsem úplně nejspokojenější!)

V polovině ledna jsem taky zavítala do Liberce pod Ještěd na snowboard. Můj přítel i brácha jízdu na snowboardu milují a nejradši by na něj jezdili každý víkend. Já jsem měla tuto sportovní aktivitku dřív taky hodně ráda, ale poslední roky jí vůbec nevyhledávám.
Víc mě baví běžky a taky se na snowboardu dost bojím.
Přesto jsem se nechala přemluvit a jedno sobotní ráno jsme na svah vyrazili.
Ty čtyři hodinky ježdění jsem si docela užila, ale posledních pár jízd už bylo docela trápení a nechápu, jak jsem dřív vydržela "snowboardovat" třeba celý týden.
Po jednom dopoledni jsem měla vystaráno minimálně na celý rok, i když ještědský areál je podle mě fakt super.
(Až na to, že tam nemají Bombardino, což je podle mě na sjezdovce docela must-have!:D)

Další věc, která mě v poslední době čím dál víc baví, je pečení/vaření zdravých dobrot. Ráda čerpám z různých fitness blogů, ale i z (poctivých, nefitness) kuchařek, které mi přinesl Ježíšek.
Vyzdvihnout musím třeba můj první pokus o flapjacky - ostatně, ten už jste mohli i s receptem vidět na mé facebookové stránce Životaběh - blog.


...nebo třeba banánové lívanečky, které ráda dělám o víkendu.
Na fotce skromná porcička pro mě, přítele a bráchu.
(Poté jsme si je každý dle libosti zdobili jogurtem, marmeládou, jahodami a bílou Proteinellou. Mňam.:)


O jídle už ale dál povídat nebudu - zase se mi totiž hromadí v telefonu slušná řádka fotek, takže se v brzké době můžete těšit na další článek "U blondýny v kuchyni" - podle sledovanosti totiž soudím, že vás jídločlánky asi baví.:))

To je ode mě pro dnešek vše! 
Více se toho u mě bohužel v lednu nedělo -  ono když ze čtyř lednových víkendů trávíte dva v práci a jeden nad učením, na žádné velké zážitky a túrčičky není prostor.
Ale v dalších měsících to napravím! :)

#bylajsemtele aneb Mých 5 životních sportovních přešlapů

pátek 20. ledna 2017

Ahoj všichni!
Dnešní článek vznikl dost spontánně a neplánovaně. Nahrála mi na něj do karet nejmilejší čtenářka Ráďa, když mi v komentáři k jednomu z předchozích článků psala, jaké sporty jí nejdou. A to bych nebyla já, kdybych ihned nezačala přemýšlet o tom co nejde MNĚ a zároveň vzpomínat na (ne příliš vydařené) sportovní zážitky z mého dětství/puberty.
Protože jestli si myslíte, že jsem od přírody nějaká talentovaná sportovkyně, tak se hluboce mýlíte.

Netrvalo mi to ani pět minut a vyvstalo mi na mysli několik nepovedených sportovních zážitků. V momentě, kdy se staly, mi ve většině případů způsobovaly slzy v očích a nemalé trauma - to se ale s odstupem času obrousilo, takže se jim dneska dost směju a rozhodla jsem se, že se s Vámi o ně podělím.
Tak čtěte, klidně se na můj účet pobavte, ale berte to s rezervou a neposílejte mě do sportovních pekel!:D


1.HOD KRIKEŤÁKEM
Cituji z webu www.atletika.cz: "Jan Železný už jako malý kluk uměl hodit kriketovým míčkem 78 metrů."
Jan Železný je borec!
Můj životní rekord v hodu krikeťákem totiž čítá přesně o 70 metrů méně.
Mohla jsem se stavět třeba na hlavu, ale krikeťák byla v rámci školního tělocviku moje suverénně nejslabší stránka. Nedělám si legraci, můj "osobák" (jestli se tomu tak dá říkat) je 8 metrů.
Paní učitelka se mnou byla trpělivá, nesčetněkrát mi teoreticky i prakticky vysvětlovala, jak mám správě švihnout&hodit, ale bylo to naprosto marné.
Měla jsem jediné štěstí, že jsme s paní učitelkou obě milovaly běhání a jinak jsme si dost rozuměly, takže mi ty pětky v notýsku z této disciplíny vždycky nějak nenápadně vymazala.:)

2. MÍČOVÉ HRY
Přiznejme si to na rovinu - těžko byste na světě hledali horšího parťáka na míčové hry, než jsem já. Nezáleží na tom, zda se jednalo o vybíjenou, přehazovanou nebo basket. Míčové hry pro mě na gymplu byly hotovou noční můrou.
(Ano, mnohem horší, než hod krikeťákem. Hod krikeťákem měl člověk totiž za pár sekund za sebou, ktežto míčové hry většinou trvaly minimálně hodinu.)
Asi nikdy nezapomenu na ty chvíle, kdy si ve škole o tělocviku vybírali "kapitáni" členy do svého družstva. Pokaždé jsem skončila mezi posledními, v nejhorším případě připadla skupině, která na mě zbyla.
A samotný průběh hry?
Děs a hrůza.
NIKDY v životě se mi nepodařilo přehodit míčem tělocvičnu. Všechny spolužačky mě povzbuzovaly slovy "To dááááš, Veru!", ale nebylo to nic platné. Víc než do poloviny se mi míč nikdy nepodařilo hodit.
Měla jsem jediné štěstí, že jsme měli na gymplu fajn partu a nikdo se mi za můj antitalent na míčové hry neposmíval. Horší to bylo, když jsem pak jela v létě na tábor, na kterém se hrály míčové hry od rána do večera. Posmívali se mi a byla jsem fakt ráda, když tábor skončil.
Velké díky mým rodičům, kteří mě o rok později místo tábora poslali na jazykový kurs do Anglie, kde se ty zpropadené míčové hry hrát nemusely!:))  

3.SKOK PŘES KOZU
Naposledy ještě zůstaneme u školního tělocviku.
Kromě krikeťáku a míčových her jsem měla ještě jednu slabinu, a sice skok přes kozu.
Stejně jako jsem nikdy nepřehodila míčem tělocvičnu, tak jsem nikdy nepřeskočila kozu.
Taková skrčka, ta by ještě šla, ale když došlo na roznožku, šla jsem do mdlob.
Měla jsem totiž panickou hrůzu z toho, že se skokem přes kozu mezi nohama roztrhnu.
Jako...já vím, že by to bylo teoreticky velmi málo pravděpodobné.
Ale můj strach byl tak panický, že jsem to prostě nikdy v životě nedokázala.
Stejně jako u krikeťáku nepomohly ani rady, ani názorné ukázky.
A stejně jako u krikeťáku se ta pětka v žákovské na záverečném vysvědčení vždycky nějak promlčela...

4.TENIS
Teď už je vám asi jasné, že jsem ve školním tělocviku nijak zvlášť nevynikala. Jenže naši přesto chtěli, "aby se ta holka trochu hejbala" a po vzájemné dohodě jsme se doma shodli na tom, že by tenis nemusel být špatnou volbou.
Pravda, k tenisu člověk potřebuje taky míček, jež (jak už asi tušíte) můj kamarád nikdy nebyl. Ale tak nějak jsem doufala, že tentokrát by to mohlo být jiné.
Bylo mi asi třináct a přišly jsme s mamkou na úvodní hodinu do tenisové školy. Tenisová hala byla plná nadšených rodičů, kteří doufali, že zde z jejich ratolestí vychovají minimálně klony Petry Kvitové nebo Novaka Djokoviče.
A stejné ambice měl i pan trenér.
Krátce představil sebe a svůj tenisový klub, ale dál už bylo všechno špatně. Pan trenér mluvil spíše jako velitel nacistické propagandy než jako trenér.
"Jsme tady, abychom oddělili zrno od plev.", pravil velmi přísným hlasem. "U nás se budou učit jen ti nejlepší. A ti zbylí, ti tu nemají co dělat." (Přesto, že je tento zážitek už více než 10 let starý, si tato slova pamatuji naprosto přesně.
Podívaly jsme se s mamkou na sebe. Pohled stačil, ani jsme nemusely nic říkat.
Moje tenisová kariéra skončila ještě předtím, než začala.

5.KOLEČKOVÉ BRUSLE
Poslední zážitek pochází z dob, kdy už jsem aktivně běhala.
Teta se strejdou mě vytáhli, abych s nimi vyrazila do Drážďan na jakousi organizovanou noční jízdu městem na kolečkových bruslích. Trasa měřila asi 20 kilometrů a zúčasnilo se jí několik stovek lidí. Masa bruslařů jela za doprovodu hudby nočním, letním, osvětleným městem.
Idylické, že?
Účast na tomto výletu jsem tenkrát dost zvažovala: byla jsem si vědoma toho, že nejsem moc zdatný bruslař. Moje kolečkové brusle se po většinu roku válely na půdě, vytáhla jsem je opravdu jen výjimečně. Ale přesto jsem nechala jsem se přemluvit.
Už od samého začátku mi přišlo tempo, kterým masa lidí jela, dosti vražedné. Snažila jsem se s tetou, strejdou a ostatními bruslaři udržet tempo, ale stálo mě to hodně sil - bála jsem se, protože bylo město plné výjezdů, sjezdů a dalších překážek.
Někdy na pátém kilometru však přišla "překážka", kterou jsem neustála - křížilo se zde několik dvojic tramvajových kolejí.
Asi už tušíte, co se stalo dál.
Ty koleje jsem nějakým způsobem přeskákala, ale pak jsem začala padat do trávy, která lemovala naší cestu. Co čert nechtěl - jak jsem padala, tak se mi do cesty připletl sloup.
Já jsem ho objala a břinkla do něj obličejem.
Odnesla to levá jednička(zub), ze které mi zbyla jen půlka.
Jinak se mi nic nestalo, ale byla jsem docela v šoku.
(To léto jsem navíc měla brigádu jako průvodkyně na zámku a poslední, co jsem chtěla, bylo provádět turisty s uraženým zubem.)  
Tuto krasojízdu jsem už samozřejmě nedokončila.
Zub mi dali na pohotovosti do pořádku už další den ráno, ale přesto jsem brusle od té doby pověsila na hřebík.


Tak to vidíte...žádný talent na sport jsem nikdy nebyla. A už vůbec ne na ten, ke kterému člověk potřebuje nějakou pomůcku.
Přesto (nebo možná proto) jsem v šestnácti objevila běhání, na kterém se (čistě teoreticky) nedá nic moc zkazit (i když pár odřených kolínek už jsem taky měla...) a člověk k němu de facto nic nepotřebuje
A to nade mnou ještě na gymplu lámali hůl...


Co Vy a sportovní "faily"? 
Jaká disciplína Vám při školním tělocviku nejvíc nešla? 

Já a běžky: příběh o tom, jak nenávist přešla v lásku

neděle 15. ledna 2017

Kdyby se mě někdo v patnácti letech zeptal, co pro mě znamená utrpení, nepochybně bych odpověděla, že jízda na běžkách.
Povinná běžkařská část lyžařského výcviku na gymplu pro mě byla opravdovou noční můrou. Naprosto barvitě si pamatuji na den, kdy nám naši učitelé naplánovali celodenní běžkařskou túru přes půlku Krkonoš. Vzpomínám si, že ta túra tenkrát měřila 25 kilometrů (Hrůza! Dlouhý! Nemožný!), se zastávkou na Luční boudě na půli cesty.

Panebože - co bych za to dnes dala, kdyby mě někdo vzal na takovouhle luxusní projížďku přes krkonošské hřebeny se zastávkou na mojí nejoblíbenější boudě, kde mají ty nejznamenitější rohlíky a koláče!?

A víte, co jsem udělala tenkrát?
Společně s asi čtveřicí dalších líných spolužaček jsme se po pár kilometrech nafoukly a šprajcly, že už dál nejedeme. Přemluvily jsme učitele, abychom mohly někde dole ve Špindlu nastoupit na autobus, který nás přiblížil zpátky k naší chatě. Učitelé z nás samozřejmě nadšení nebyli, ale předčasný návrat z "výletu" nám dovolili, takže jsme si celé odpoledne válely šunky na pokoji, zatímco valná většina účastníků našeho lyžáku spokojeně běžkovala po Krkonoších.
Naprosto si pamatuji tu scénu, kdy jsme se s ostatními spolužáky sešli na večeři v jídelně naší horské chaty - oni byli plní dojmů a endorfinů, zatímco my plní čokolády a brambůrků, kterými jsme se tam celé odpoledne, válejíc se v posteli, ládovaly.
A mně to vůbec nevadilo.
Bylo mi patnáct, byla jsem líná a sport jsem nenáviděla.
Dneska bych si za své chování nasekala běžkařskou hůlkou!

Poslední den tohoto lyžařského výcviku nám naši učitelé přichystali běžkařské závody. Byli jsme rozdělení do skupin a běhali na lyžích štafety na asi kilometrovém okruhu kolem naší chaty.
Skupině, která si mě vylosovala, jsem samozřejmě celý závod suverénně zkazila.
Na tom kilometrovém okruhu jsem asi stokrát spadla, neskutečně jsem se potila a funěla tak, že bych mohla směle konkurovat parní lokomotivě z 19. století

O pár měsíců později po tomto lyžáku jsem začala více sportovat a především běhat.
Když se pak stalo běhání neodmyslitelnou součástí mého života, rozhodla jsem se, že zkusím dát běžkám druhou šanci.
Začali jsme si společně s taťkou půjčovat běžky z půjčovny a začínali krátkými vyjížďkami po rovinatých stopách. A já jsem zjistila, že to běžkování není tak strašné - vlastně je to docela super!
Pak jsem asi v osmnácti dostala svoje vlastní běžky.
Vyráželi jsme na ně však maximálně tak 3x do roka. (Buď s taťkou nebo s přítelem) Přestože mě to bavilo, dost jsem se bála sjíždět sjezdy z kopce a také jsem měla boty, ze kterých se mi dělaly vždy šílené puchýře, takže jsem si to úplně tak neužívala.

Letos však nastal obří obrat a má běžko-láska se vyšplhala do nebeských výšin! 
Jednak je to proto, že u nás po několika letech napadlo opravdu HODNĚ sněhu, takže jsem poprvé okusila, jak úžasné běžkařské možnosti u nás v Lužických horách máme.
Druhak proto, že jsem si od přítelovy mamky vypůjčila boty, ve kterých můžu klidně jezdit celý den, aniž bych měla jediný puchýř.
Třeťak proto, že si běžky pořídila i moje mamka, takže mám o dalšího parťáka víc.

Sníh se u nás na severu drží už přes dva týdny a soudě podle předpovědí počasí to vypadá, že se ještě dlouho držet bude. Na běžky tedy vyrážím v každou volnou chvíli.
Když jsme letos vyrazily s mamkou poprvé na Polevsko, vzaly jsme s sebou v dobré vůli i Brendičku. Bohužel nám nedošlo, že mají psi vstup do běžeckých stop zakázaný, tudíž to nebyl moc dobrý nápad. Brendě se pobíhání okolo nás líbilo, ale nejvíce se jí samozřejmě líbilo běhat v běžecké stopě. Naštěstí bylo pár běžkařů, které jsme potkali, absolutně dog-friendly, ale příště jsme jí už raději nechali doma, aby stopy neničila.
(Stihla jsem ale vyzkoušet malý pokus, a sice zdalipak mě bude Brenda tahat. No, moc valně jsme nedopadly.)



Když máme málo času, chodíme na louku za náš dům. Vyšlapaly jsme si zde s mamkou stopu - okruh má sice sotva kilometr, ale může sem Brenda a navíc - když má člověk málo času, pár koleček úplně stačí!

Běžky taky poslední dny vozím pro strýčka příhodu permanentně v autě. Často se totiž stává, že nám ve škole odpadnou nějaké hodiny...no a po cestě ze školy domů mám takových výchozích běžkařských míst, že je do konce zimy možná ani nestíhám všechny vyzkoušet.:)



No a teď o víkendu jsme vyrazili na skvělý, dvacetikilometrový výlet s přítelem a bráchou. Dojeli jsme vlakem na Jedlovou a z Jedlové jeli na běžkách přes Stožecké sedlo na Luž, z Luže na Novou Huť a poté do Kytlic.
Bylo to hodně náročné, protože chumelilo a běžkařské stopy byly místy hodně zasněžené a neupravené. Původní plán byl 30 kilometrů, ale podmínky byly tak drsné, že jsme toho měli po dvacítce plné zuby a že jsem (světe, div se!) ani já neprostestovala, když bylo navrženo výlet zkrátit.
Ale přesto to bylo parádní.:)


Běžky mě prostě moc a moc pohltily!
Řekla bych, že za leden budu mít víc kilometrů naběžkováno než naběháno.
(Ale myslím, že to není vůbec na škodu, protože taky dávám pořádně zabrat své chabé horní půlce těla!)


Co Vy a běžky? Baví Vás nebo je berete jako noční můru ze školních lyžařských výcviků? :)

U blondýny v kuchyni #2

pondělí 9. ledna 2017

Ahoooj všichni!
Opět se mi v telefonu nahromadila slušná řádka jídlofotek, takže přicházím s další dávkou jídelní inspirace.
Mojí "lajnu" už asi znáte - ráda jím zdravě a kvalitně, ale zároveň si nic neodpírám. Teď v zimě dávám přirozeně přednost jídlům, která člověka zahřejí - třeba s chilli poslední dobou vůbec nešetřím.

Nebudeme to prodlužovat, jdeme na to a začneme (jak jinak než) snídaněmi.


Poprvé v životě jsem zkoušela dělat mugcake. Sociální sítě jsou ho plné, takže jsem si řekla, že už ho musím také vyzkoušet. A výsledek? Asi už nikdy víc. Možná jsem dělala něco špatně, ale vadila mi taková "mikrovlnkoidní" chuť.
Navíc jsem se po něm cítila strašně nezasycená a měla jsem potřebu se dojídat, i když na něj padlo stejné množství vloček, jako si dávám běžně do ovesné kaše.


Kaše prostě je a bude moje TOP snídaně. Občas jí zaměním za jogurt s domácí granolou (na tu je recept ZDE), ale stejně si jí dávám minimálně 5x za týden.
Tady s vánočním máslem, což je jedno z nejlepších másel, které jsem kdy ochutnala.
Ačkoliv už jsou Vánoce za námi, na eshopu grizly.cz ho stále mají. (Ale musím vás varovat - přesto, že je opravdu výtečné, bych ho asi už znova neobjednala. Dodací lhůta v podobě dvou týdnů a tří telefonátů je v dnešním světě docela na pováženou.:() 


Zase kaše, tentokrát ale štědrodenní.
Normálně snídávám na Štědrý den vánočku, ale letos jsem se jí strašně přecpala třiadvacátého, takže jsem na ní den nato neměla už vůbec chuť.:D Ale sváteční punc byl dohnán jahodami.


Přesouváme se k obědům a večeřím.
Po proběžkovaném dopoledni přišla vhod červená čočka se zeleninou a volským okem.
Na červenou čočku mě přivedla moje kamarádka Kačenka. Dostala jsem jí od ní asi před rokem a půl jako dárek a na první dojem jsem vůbec nevěděla, co z ní budu vařit. Na druhý dojem (to když jsem jí poprvé ochutnala) jsem si jí naprosto zamilovala a teďka patří k mým hoodně oblíbeným jídlům!


Kuřecí fajitas s domácí rajčatovou salsou, kysanou smetanou a tortillami. (Které už se nevešly do záběru.:)) 


Klasika všech klasik & jedna z oblíbených večeří - domácí míchaná vajíčka se zeleninou, většinou ještě zakusuju kusem tmavého pečiva s máslem


Tagliatelle se smetanovou omáčkou, kuřecím masem a špenátem. Smetanové omáčky si dopřávám spíše svátečně, ale o to více si je pak vždycky vychutnám.


Zapečené těstoviny s lilkem a rajčatovou omáčkou.


Fried rice s vajíčkem a pořádnou porcí pálivé schirarchy.
Tohle jídlo u nás nesmí alespoň každé dva týdny chybět. S bráchou ho fakt milujeme, navíc ve mě vyvolává vzpomínky na úžasný semestr na Taiwanu v roce 2014, kde bylo na mém jídelníčku několikrát do týdne.


Salát s lososovým gravlaxem. Tuhle dobrůtku jsme si dopřávali mezi vánočními svátky a já bych si jí hnedka dala znova.:)


Vegetariánské green curry s kokosovým mlékem. Jídlo, které hodně zahřeje (když to přeženete s chilli papričkami, tak zahřeje AŽ MOC:D) a zároveň hodně zasytí, což je v mém případě teďka v zimě docela žádoucí.:)


Salát s avokádem, kozím sýrem a medovo-dijonskou zálivkou. Dobrota, za kterou jsem dostala od mamky, vrchního kritika, velkou pochvalu.:)


Další salát, tentokrát se ztraceným vejcem. Teda...spíš s parodií na ztracené vejce. Příště musím jeho přípravu lépe vychytat.


Francouzská cibulačka podle Zdeňka Pohlreicha. Máme doma dvě z jeho kuchařek a zatím se nám nestalo, že by nám některý z jeho receptů nechutnal.
I když by polévka cenu roku za foodstyling asi nedostala, byla fakt luxusní!


Těstovinový salát s kuřecím masem.
Pokrm, který jsem si zvykla jíst vždycky večer před běžeckými závody. Tentokrát jsem se ale na žádný závod nechytala, měla jsem ho jen tak, protože byla chuť.


A nakonec to nejlepší - domácí sushi.
Ježíšek mi naježil sadu na výrobu sushi, čímž mi udělal obří radost. A hned první pokus dopadl...no, nechci se chválit, ale myslím, že více než skvěle. Dovnitř jsme použili syrového tuňáka, uzeného lososa a avokádo.

Co dobrého jste v poslední době kuchtili Vy?

Po Vánocích do formy: má oblíbená cvičící videa

úterý 3. ledna 2017

Ahoj všichni!
Na podzim mi několik z Vás psalo, zda bych nemohla udělat článek s tipy na má oblíbená cvičící videa. Pořád jsem odolávala - přeci jen, pořád je moje hlavní parketa běhání a i když mě domácí cvičení v posledních několika měsících dost chytlo, nemůžu se v žádném případě považovat za nějakého velkého znalce.

Na druhou stranu jsem ale za poslední 3 měsíce vyzkoušela docela slušnou řádku cvičících videí, tak si říkám, proč nedoporučit ta, která jsem si oblíbila. Myslím, že přicházím v pravý čas - no řekněte, kdo nepotřebuje po Vánocích trochu "odlehčit"?

Moje svátky se letos bohudíky obešly bez nabraných kil. Důvod je prostý: u nás doma sice milujeme jídlo, ale taky túry. Za ten týden od Štědrého dne po Nový rok jsem (buď sama nebo společně s přítelem nebo s mamkou) naběhala nebo nachodila přes 100 kilometrů. A to se pak ta kachna nebo cukroví pálí raz dva.
Dávno už ale vím, že samotné běhání, popř. turistika mi postavu snů neudělá, takže musím (a hlavně chci!) zařadit párkrát týdně i nějaké to cvičení. Od zítřka mi navíc začíná škola, což bude znamenat jediné: příjezdy domů za tmy, tudíž po většinu dní v týdnu šlus s běháním za světla.
Věřím, že to máte podobné.
A právě na tyto případy je podle mě domácí cvičení moc fajn.:)

Pořád zůstávám věrná FitnessBlenderu, takže z jejich dílny pochází všechny workouty, která mám na sobě několikrát ozkoušené a která Vám nyní s čistým svědomím doporučím.
Na většinu z nich nepotřebujete (krom podložky) žádné pomůcky.
Tak tady jsou: 

1.HIIT, břicho a jóga: příjemná trojka
Začnu něčím jednodušším. Jedná se o 36 minutové video, ve kterém se v rychlém sledu vystřídá několik různých typů cvičení - jak už napovídá název, jedná se o HIIT, posilování břicha a závěrečnou jógu.
Toto video mě neskutečně baví.
Řekla bych, že je vhodné pro začátečníky, ale na své si přijdou i pokročilejší "cvičenci". Já si ho ráda dávám třeba po běhání, když se chci ještě trochu "dodělat":D


2.Břicho z ostra
Nyní něco ostřejšího.
Pokud chcete potrápit břišáky a sáhnout si na dno, doporučuju toto hodinové video. Ve videu se opakuje pouze 12 různých cviků, každý z nich ale v osmi intervalech! Je to opravdu drsné, však to zkuste sami.
Já i můj brácha jsme docela trénovaní jedinci, ale oba jsme se shodli na tom, že se nám chtělo u některých intervalů umřít:D

3.Zábavná hodinovka
Toto video je z pětidenního cyklu "Burn fat and build lean muscles".  Celý cyklus najdete ZDE Jedná se o hodinové video, kde si v prvních cca 40ti minutách máknete a ve zbylých 20ti si zacvičíte pilates a na závěr se pěkně protáhnete.
Já osobně protahování dost šidím(jsem ostuda, ale po běhání se neprotahuju vůbec), takže mám tyto videa, kde je zahrnuto poctivě, docela ráda.
U tohoto videa se příjemně zpotíte, ale umřít se vám chtít nebude, nebojte.:)


4.Dvacetiminutové inferno
Pokud máte opravdu málo času a přitom si chcete dát do těla, doporučuji toto. Garantuju vám, že to bude jedna z nejhorších dvacetiminutovek vašeho života.:D


5.Třešnička na dortu: 1000Kcal
Nemohla bych vynechat 1000Kcal workouty, které s bráchou obzvlášť nesnášíme milujeme. Máme už ozkoušené skoro všechny (Pokud zapátráte na webu www.fitnessblender.com nebo na jejich YouTube kanálu, určitě jich alespoň 5 najdete) a jediný, který se nám vyloženě nelíbil, byl tento.(Bylo to proto, že nás absolutně nebavil kickboxing, ale třeba to budete mít jinak)
Naopak tenhle je moc fajn:


Na 1000Kcal potřebujete ve většině případů činky. My je doma nemáme, místo nich používáme kettlebell(s tím, že cviky v daných cvičíme na jednu a pak na druhou ruku), ale půjde to i s naplněnými pet flaškami.

Kromě FitnessBlenderu teďka trošku koketujeme se Shaunem T a jeho Insanity programem - teda spíš brácha koketuje. (Jedná se údajně o jeden z nejdrsnějších online cvičících programů, který však slibuje docela luxusní výsledky.) 
Já do celého programu asi nepůjdu, protože přeci jen ráda především běhám a to bych s takhle drsným cvičením asi těžko kloubila.:)

Pevně doufám, že jsem Vás trochu namotivovala a že nějaké z mnou doporučených cvičení vyzkoušíte. Pokud ano, dejte vědět, jak se vám cvičení líbilo.
Back to top