SOBOTNÍ VÝLET: Karlštejn, Amerika a spol.

pondělí 3. července 2017

Krásný začátek nového týdne všem!
Nevím, jak Vy, ale já mám velmi málo procestovanou Českou Republiku. V Českém Švýcarsku a Lužických horách, nedaleko nichž bydlím, znám každou cestičku, kopec i skalku. Docela dost prochozené mám Krkonoše, párkrát jsem byla v Jizerkách... ale co se týče ostatních (přírodních) míst, je to bída s nouzí.
NIKDY jsem nebyla na Šumavě, v Beskydech, v Podyjí nebo třeba v Jeseníkách. A všechna tato místa jsou na předních příčkách mého pomyslného "to-visit" listu.

Předsevzeli jsme si tedy s přítelem, že budeme Česko poznávat trochu více. A začali jsme minulý víkend úžasným výletem do CHKO Český Kras.


V sobotu brzy ráno jsme se vydali vlakem do Berouna. Bylo to od nás nějaké 2,5 hodinky cesty s přestupem v Praze - autem by byl člověk asi na místě rychleji, nicméně vozíme se s ním pořád, takže jsme se pro jednou rozhodli pro vlak. A bylo to fajn!

Z Berounského nádraží jsme vyrazili po červené turistické cestě do lesů. Nejprve jsme museli přežít nudnou panelovou cestu, ale za berounskou nemocnicí už jsme se octli v přírodě. Šli jsme asi čtyři kilometry do vesničky Sv. Jan pod Skalou.
Byla jsem překvapená, jak moc je cesta, kterou jsme šli, kopcovitá! Kopce a hory miluju, to asi víte. Ale den předtím jsem si dala docela náročný běh na Růžovský vrch (více o něm v minulém článku) v domnění, že výlet okolo Berouna a Karlštejna bude pohodička po rovince a že se na výletě pěkně zregeneruji.
Houby!
Trasa byla kopcovitá jak čert a mě každý nastoupaný metřík čertovsky bolel.:)

Ve Svatém Janovi pod Skalou se nachází skála (kdo by to byl řekl!) a na ní známá vyhlídka. Tu jsme se však rozhodli (z časových i kopcových důvodů) vynechat a vesničku si prohlédli jen ze spoda.
Později mě trochu mrzelo, že jsme si na tu vyhlídku nevyšplhali.
Vesnička sama o sobě zas až tak zajímavá nebyla. Ale nevadí - i tak jsme ten den viděli velké množství krásných scenerií a míst.


Ze Svatého Jana jsme pokračovali přes Boubovické vodopády ke známým lomům Malá a Velká Amerika.
A zde začala krása střídat nádheru! 



Všechny tři lomy (Malá Amerika, Lom politických vězňů, Velká Amerika) byly opravdu dechberoucí. K tomu, abychom si vychutnali krásné výhledy, jsme povětšinou museli sejít z turistických cest pár desítek metrů a různým vyhlídkám. Stálo to za to.
Jen lidem se strachem z výšek bych toto místo moc   nedoporučovala.




Naše další kroky vedly z lomů do vesničky Mořina a odtud potom k majestátnému, obřímu Karlštejnu.
Na Karlštejně jsem byla s rodiči, když jsem byla malá - pochopitelně jsem si tedy z tototo místa moc nepamatovala. A o to více jsem byla překvapená nad jeho velikostí.



Prohlédli jsme si hrad ze všech možných úhlů. Opravdu se mi tajil dech, jak je krásný. 
V jedné z restaurací v podhradí jsme si dali oběd, protože jsme už šilhali hlady. Přestože se nejednalo o žádný super gurmánský zážitek, byli jsme mile překvapeni nad poměrně lidovými cenami, vzhledem k tomu, v jak turistické oblasti jsme se nacházeli.

Po obědě zbýval ještě nějaký čas do odjezdu vlaku. V mém itineráři pro tento výlet bylo však ještě jedno místo, které jsem chtěla navštívit: Doma café. 
Pokaždé, když někam jedu na výlet, zjišťuji, zdali je v daném místě nějaká dobrá domácí cukrárna nebo kavárna. A při hledání v okolí Karlštejna jsem narazila právě na Doma café.
A byla to MEGAPECKA.

Jednalo se o malou kavárničku, kde si neskutečně milí majitelé vyrábí vlastní domácí dorty a i vás sami obsluhují. A řeknu vám - dělají to na jedničku.




Vzhledem k tomu, že sama z cukrárny pocházím, jsem na dorty docela kritická a jen tak ledaco mi nechutná, ale přítelův štrůdl, můj brownie s bílou čokoládou i káva byli dokonalí.

Dort byl tak moc obrovský a sytý, že jsem nejspíš zkonzumovala měsíční (možná roční) doporučenou dávku cukru a pomyšlení na sladké jsem neměla ještě druhý den. (A to je u mě co říct) 
Ale za to nebe v puse to stálo!

Z kavárny jsme se odvalili na vlakové nádraží a jeli domů. Cesta zpátky byla o něco delší než cesta tam - museli jsme přestupovat v Praze a v Ústí, ale i tak bylo pro jednou skvělé, že nikdo z nás nemusel řídit.

Byl to úžasný výlet.
CHKO Český Kras se nachází méně než hodinu jízdy od Prahy a je zde překrásná příroda. Pokud hledáte místo na příjemný, jednodenní výlet, určitě se sem vydejte!

Mimochodem - mapa celé trasy, kterou jsme šli, je ZDE. Kdybychom se na výlet vydali znovu, možná bychom tu etapu z Berouna k Boubovickým vodopádům vynechali. V porovnání s lomy a s Karlštejnem zas až tak zajímavá nebyla.
Ale krásně jsme se prošli a viděli další - byť malinký - kousíček naší země, takže i tak výběru naší trasy rozhodně nelituji.


Byli jste na Karlštejně a na Americe? Jak se Vám tato místa líbila? Která další místa (nejlépe v severních či středních Čechách) byste mi doporučili?
Předem díky za tipy! 

Moje červnové sportování

neděle 2. července 2017

Ahoj ahoj!
Červen se nám přehoupl v červenec a tak je na čase, uplynulý měsíc trochu zrekapitulovat. A protože byl obzvlášťe bohatý a pestrý na sportovní výkony, rozhodla jsem se, že budu psát právě o nich. (Ostatně - psát o škole nebo o práci by byla asi dost velká nuda) 

Květen pro mě byl, co se týče sportu, velmi slabý měsíc. Měla jsem dvakrát skřípnutá záda (pokaždé na jiném místě), několik dní problémy s bolavým břichem a do toho jsem jednou omdlela. No co si budeme povídat, moc jsem toho za ten měsíc nenaběhala.
Koncem května jsem už ale cítila, že se mi vrací síla a těšila jsem se na to, jak se v červnu do sportu zase pořádně obuju.
A taky že jsem se obula!

Co se týče běhání, nalítala jsem za červen necelých 200 kilometrů. To je takový můj měsíční průměr - ovšem teď jsem s tímto číslem nadmíru spokojená. Byly totiž doby, kdy jsem sice těch 200km měsíčně naběhala, ale žádný jiný sport jsem nedělala.
Teďka chodím kromě běhání 2x týdně do posilovny, občas na ferratu a minimálně jednou týdně na kolo. A do toho občas nějaká turistika. (O tom, jak jsme o druhém červnovém víkendu túrkovali v Krkonoších, píšu ZDE)


Kromě kratších výběhů o délce 6-15km jsem během června podnikla tři úžasné, dlouhé běhy: všechny o délce cca 22km. První z nich byl po trase Jedlová - pod malou a velkou Tisovou - Křížový buk - Líska - Kamenice, druhý pro změnu Kamenice - Jánská - Jetřichovice - Pavlino údolí -  Studený - Kamenice.

No a ten třetí, který se konal úplně poslední den v měsíci byl úplně nejlepší: konečně jsem totiž pokořila Růžák. Abyste rozuměli: Růžovský vrch, neboli Růžák, je nejvyšší horou Českého Švýcarska. Měří 619m.n.m. To by samo o sobě nebylo tak hrozné - vždyť tu máme o dost vyšší Lužické sedmistovky, po kterých běhám relativně často. Ale skoro žádná z nich (pomineme-li Klíč) nevyčnívá z krajiny tak moc, jako právě Růžovský vrch!
Suma sumárum, Růžák má obrovskou prominenci, to znamená, že hodně vyčnívá z krajiny a tím pádem se výstup na něj zdá být těžší. A když už se na něj vydrápete, nahoře vás nečeká vůbec žádný výhled. Kdysi dávno na vrcholku rozhledna bývala, ale momentálně je Růžák zarostlý stromy.
TO byl hlavní důvod, proč jsem se na Růžák nikdy dvakrát nehrnula. Já totiž miluju výhledy a věděla jsem, že tady mě žádný nečeká.

Pohled na Růžák z Jetřichovických skal; zdroj: Saunstejn a Ruzovsky vrch2.jpg

Růžák tedy mnoho let zůstával mnou nepokořen... ovšem před pár dny jsem viděla na Instagramu fotku u běžkyně Páji, která vrcholek dobyla. A mě ta její fotka strašně nakopla a řekla jsem si, že to tedy taky dám. V pátek po škole jsem se na Růžák vydala. Běželo se mi skvěle, navzdory tomu, že se nade mnou celou cestu hodily černočerné mraky a já čekala, kdy na mě spadnou. (Nespadly! Dešti jsem dokonale utekla!)
Růžák jsem jako poslední běh června 2017 dobyla. Nahoře nebyl výhled, ale dobrý pocit. A to mi stačilo. Od nás z Kamenice to bylo (tam a zpátky) 20km a skoro 800m převýšení. Trasa je ZDE

Dlouhý běh se snažím zařazovat alespoň ob týden. A v těch zbylých týdnech ho nahrazovat třeba dlouhou vyjížďkou na kole nebo celodenní túrou.


Na kolo většinou vyrážíme s přítelem nebo někdy i s bráchou. V červnu jsme se vypravili třeba na Luž, kde mají mimochodem úplně úžasný teplý štrůdl! A nebo jsme stihli jednu celodenní vyjížďku přes velkou část Lužických hor a Českého Švýcarska.


Už v jednom z minulých článků jsem psala o tom, že jsem začala chodit do posilovny a že mě to hodně chytlo. Na přelomu května a června jsem měla s posilováním menší pauzu, protože jsem si natáhla břišní sval (Ano, netušila bych, že je možné, natáhnout si břišní sval. Ale je, bolí to jako prase a úplně nejvíc když člověk běhá nebo je po jídle.)
Ale začátkem měsíce jsem se do toho opět obula a začala cvičit trochu cíleněji. Chtěla bych nabrat nějaké ty svaly na rukou a taky si trochu více vypracovat břicho. Makám na tom - za 14 dní mi sice končí semestr a do Žitavy, kde mám zaplacenou posilovnu, nebudu téměř až do konce září jezdit, nicméně se hodlám poohlédnout po nějaké posilovně v Novém Boru či v Děčíně.:) (a budu ráda za případné rady, kterou ano a kterou ne)

...a ruce posiluju i na ferratě.
Máme jí u nás v Děčíně už několik let, vždycky jsme na ní vyráželi tak jednou za léto, ale letos nás to tak chytlo, že už jenom během června jsme tam byli dvakrát. A tím letos rozhodně nekončíme.:)



No a poslední sportovní věc, která za červen stojí za zmínku je - KOUPÁNÍ. 
Nikdy jsem nebyla žádný milovník koupaček, koupališť a pláží a myslím, že se to nikdy nezmění. (A jsem neskutečně vděčná, že mám přítele, kterého podobné věci taky neberou a tudíž po mě nechce, abychom jezdili na válecí-koupací dovolené.:))
Ale od té doby, co nám přítel pořídil GoPro kamerku a začali jsme s ní blbnout ve vodě, mě to chvílema začalo i bavit! A baví mě to úplně nejvíc, když vyrazíme někam, kde se dá koupat společně s Brendinkou.



Tahle koupačka byla v rybníku v Kytlicích. Vyrazili jsme tam jeden sobotní večer, když jsem přijela z práce. Voda byla šíleně studená, ale po náročném dni v cukrárně jsem se potřebovala schladit, takže mi to vůbec nevadilo. A Brendinka byla šťastná, že má spoluplavce.

To byl tedy můj aktivní červenec. Když se tak nad tímto měsícem ohlédnu, musím samu sebe pochválit za to, kolik jsem toho stihla - i když to tak možná nevypadá, úterky až pátky jsem trávila od rána do pozdního odpoledne ve škole a polovinu červnových víkendů v práci.

Ale kdykoliv jsem jen měla volnou chvíli, vyplňovala jsem jí pohybem.
Tenhle aktivní životní styl mě prostě maximálně baví, naplňuje a miluju ho.

Dejte vědět, jak v těchto letních měsících sportujete Vy.:-)

4 tipy na letní čtení: válka, láska a dva thrillery

úterý 27. června 2017

Ahoj všem! 
Poslední dobou to tady nějak vázne. Témata na články by byly, ale s tím časem už je to horší. Ale nebojte, za dva týdny mi končí semestr a pak už se zase polepším.:-)
Dneska pro Vás však mám tipy na čtyři knížky, které jsem během května a června přečetla. Ve většině případů se jedná o jednodušší, oddechové, ale zároveň napínavé čtení.
Tak pojďme na to...


Monica Hesseová - Dívka v modrém plášti
Začnu tím úplně nejlepším. Kdybych měla říct, jaký je můj neoblíbenější knižní žánr, asi to budou příběhy z druhé světové války. Miluju Vypravěčku a Zlodějku knih a musím říci, že mám s těmito dvěma knížkami docela vysoko nasazenou laťku. (Vypravěčka možná patří mezi úplně nejlepší knížku, kterou jsem kdy četla.) 

Když jsem někde na Instagramu zaregistrovala, že vychází Dívka v modrém plášti, tak nějak jsem tušila, že by se mohlo jednat o podobně silný a poutavý příběh a knížku jsem si koupila.
Byl to skvělý kup!
Jak už jsem naznačila, příběh se odehrává za 2.sv. války v nacisty okupovaném Amsterdamu. Hlavní hrdinkou je cca osmnáctiletá Hanekke, která si vydělává peníze tím, že obchoduje se zbožím na černém trhu. Jednoho dne jí jedna z jejích zákaznic požádá, zdali by jí pomohla nalézt židovku, kterou u sebe ukrývala a která beze stopy zmizela. A tak se dá Hanekke do pátrání, díky čemuž se připlete k místnímu protinacistickému odboji, pozná spoustu nových lidí a... víc už vám neprozradím.
Prozradím vám jen, že rozhodně stojí za přečtení, obzvlášť pokud se Vám - stejně jako mně - líbila Vypravěčka a Zlodějka knih.

Taylor Jenkins Riedová - Jediné pravé lásky 


Tuhle knížku vybrala v knihkupectví mamka a já jsem k ní byla zezačátku velmi nedůvěřivá. Nemám totiž ráda romány čistě o lásce - já prostě potřebuju nějakou tu vraždu nebo válku - a tahle knížka čistě o lásce JE. 
Emma a Jesse jsou spolu od střední školy. Bezmezně se milují, procestovali spolu celý svět a plánují rodinu. V den prvního výročí jejich svatby (náhodička!) se s Jessem zřítí vrtulník do oceánu a Jesse je považován za mrtvého. Emmě se manželovou smrtí zhroutí svět. Rozhodne se však, že se vrátí ke svým rodičům a nechá se zaměstnat v jejich rodinném knihkupectví. Po nějaké době po Jessově smrti narazí na kamaráda z mládí...a co se nestane, ti dva se do sebe zamilují.
Emma na Jesse neustále vzpomíná, ale je šťastná, že má nového partnera se kterým plánuje budoucnost. Když už se chystá podruhé vdát, na scénu zpátky přichází Jesse, který onu strašlivou nehodu přežil, několik let přežíval kdesi na opuštěném ostrově a poté ho zachránila náhodně kolemjedoucí loď.  
Jak už možná tušíte, Emmu nyní čeká těžká Sofiina volba: kterého z nich si vybere?!

Knížka byla STRAŠNĚ TYPICKY Americká. Zřícený vrtulník v den výročí svatby, přežití na pustém ostrově, náhodně kolemjedoucí loď... nemusím pokračovat.
Přesto všechno však byla hezky napsaná a hlavně - napínavá. I já, odpůrce milostných románků, jsem dychtivě otáčela stránky, abych se dozvěděla, kterého si chlapa nakonec vybere.
Nečekejte od této knížky žádnou velkou hloubku, ale pokud hledáte něco jednoduššího a oddychového na dovolenou, směle po ní sáhněte.:-)  

Raphael Montes - Báječné dny


Báječné dny mají s předchozí knížkou hodně společného: taky je americká, taky je přitažená za vlasy, ale přesto je TAKY strašně napínavá. 
Příběh se odehrává v Brazílii. Clarice je živelná studentka - miluje party, kouří jedno cigáro za druhým a právě píše scénář k filmu o několika holkách, které spolu vyrazí na výlet po Brazílii. 
Teo je samotářský (a dost divný) student medicíny. Povídá si jen s mrtvolami na pitevním sále nebo se svou invalidní matkou. 
Jednoho dne se však setká s Clarice, zamiluje se do ní a začne jí stalkovat. Ví, že se chce Clarice vydat na cestu, o které píše svůj filmový scénář, aby lépe načerpala inspiraci pro psaní a rozhodne se na cestu vydá s ní. Tím, že jí unese. 
No a na této (nedobrovolné) cestě se pak dějí docela brutální a psychopatické věci... nebudu Vám prozrazovat jaké, to si přečtěte. 

Jak už jsem říkala, jedná se o americký, za vlasy přitažený příběh. Ale opět jsem se od knížky nemohla odtrhnout a byla jsem napjatá, jak vše dopadne.

   
Shari Lapena - Manželé odvedle


Okolo této knížky byl v minulých měsících docela velký boom. Na pultech knihkupectví byla (a stále ještě je)označována za nejlepší thriller roku 2017. Na druhou stranu, recenze, které jsem o ní četla, jsou spíše záporné. 
Já jsem knížku tak nějak přecházela. Do knihkupectví chodím často, viděla jsem, že existuje, ale nenapadlo mě si jí koupit. A pak jsem objevila, že je na internetu zdarma ke stažení. V tu chvíli jsem zrovna hledala, co budu číst, takže jsem si jí stáhla do čtečky. Nečekala jsem vůbec, ale vůbec nic. 

Zápletka je jednoduchá: manželský pár, který má půlroční miminko, je pozvaný k sousedům na večírek. Slečna na hlídání jim nečekaně zruší hlídání, a tak se rozhodnou, nechat miminko samotné doma. Vezmou si na večírek elektrickou chůvičku a chodí jej každou půlhodinku kontrolovat. 
Když se v jednu v noci vrátí z večírku domů, postýlka je prázdná. Miminko zřejmě někdo unesl...

Já musím za sebe říct, že se mi ta knížka líbila. Někteří lidé už po několika prvních stranách detektivky uhádnou, kdo je pachatel. Já nikdy. Má to svojí výhodu - jsem tak déle udržená v napětí a na konci mě pak čeká o to větší překvapení.:D 
Tady se sice pachatele dozvíte už někdy v polovině knížky, za což bych nějaký ten bod ubrala, ale přesto má i ta druhá polovina spád a dost se toho v ní děje. 
Za nejlepší knížku roku 2017 bych Manželé odvedle nepovažovala ani náhodou, ale za fajn napínavou detektivku určitě ano. 


Četli jste něco z mých tipů? Pokud ano, jak se Vám to líbilo? Budu ráda, když dáte vědět a zároveň poradíte, co číst dál.:-)


Víkend na horách - KRKONOŠE 10.-11.6.

čtvrtek 15. června 2017

Ahoj všichni!
Pomalu už nám klepe na dveře víkend a já jsem se teprve teď dostala k tomu, napsat pár řádků o tom předchozím. Strávili jsme ho s přítelem a kamarádem Ondrou v Krkonoších.

Nápad vydat se na víkend do našich nejvyšších hor mě napadl spontánně asi před deseti dny. Jeli jsme zrovna s přítelem v autě a já jsem lamentovala nad tím, že se letos z časových důvodů nejspíš nepodíváme do Tater a že můj absťák po horách začíná nabývat nebeských výšin.
Navrhla jsem, zdali se nevydáme aspoň na víkend do Krkonoš.
Moje drahá polovička nebyla proti, a tak jsem (aby si to náhodou nerozmyslel) na mobilu ihned nažhavila Booking.com a asi o dvě minutky později už jsme měli zarezervované ubytování na Žižkově boudě na kopečku nad Pecí nad Sněžkou.

Do party jsme vzali ještě našeho kamaráda a v sobotu brzy ráno jsme vyrazili směrem Pec. (Pec pod Sněžkou je od nás vzdálená skoro 3 hodiny cesty, zatímco třeba Harrachov jen hodinu a půl. Přesto jsme se vydali do Pece, protože z Harrachova a ze Špindlu už máme Krkonoše docela dost prochozené.)
Auto jsme zaparkovali u naší boudy budky, přezuli se do pohorek a ihned vyrazili na první túru.


Naším sobotním cílem byla Luční bouda. Šli jsme přes Liščí horu, chalupu Na Rozcestí a Výrovku. 
Na Luční boudu jsem se těšila kvůli jedné věci a tou byl jejich slavný borůvkový koláč. Celou cestu se mi sbíhaly sliny a moc jsem se na něj těšila.
Bohužel to ale bylo jedno velké zklamání. Hromada drobenky a borůvek pramálo. V poměru cena:kvalita naprostý propadák. (A to prosím chutná skoro všude všechno a co se týče jídla, stěžuju si opravdu minimálně!:D)


Vzhledem k tomu, jak jsme byli z koláče zklamaní, jsme se rozhodli, počkat s větším jídlem na nedalekou Výrovku. 
A větší jídlo v Krkonoších = borůvkové knedlíky. Bez borůvkových knedlíků by prostě Krkonoše nebyly Krkonoše. (Stejně tak jako Tatry by nebyly Tatrami bez bryndzových halušek.) 
Co na tom, že jsem měla hodinu předtím borůvkový koláč?! Já prostě sladké miluju. :D


Nacpali jsme si břicha a začali se ubírat směrem k naší boudě.
Zpátky na Žižkovu boudu jsme šli přes Richtrovy boudy, Liščí vodopád a Vlčí důl.

Naše sobotní borůvková túra měla něco přes 21km, nastoupali jsme asi 1000 metrů. Původně jsem si myslela, že si navečer ještě vyběhnu na Černou horu, jejíž vrchol byl od naší chaty vzdálený jen 4km, ale nakonec zvítězila lenost a tak jsem raději drtila kluky v kartách a v Evropě.:D 
Celá sobotní trasa je ZDE.


V neděli jsme si dopřáli pořádnou horskou snídani a zhruba kolem půl deváté už byli připravení na další túru. 
Byla o něco delší (ale taky zajímavější!) než ta sobotní: z Pece pod Sněžkou jsme šli Obřím dolem ke Slezské boudě, poté po červené (a následně zelené) turistické značce do polské Polany a odtud pak po modré zpátky na Slezskou boudu. Tuto zacházku jsme absolvovali kvůli tomu, abychom si prohlédli i kousíček polských Krkonoš a zejména jezírka Welky a Maly Staw. 





Jezírka byla hezká, ale konstatovali jsme, že jsme tak trošku rozmazlení z Roháčů a tamních ples, takže úplně na zadek jsme si z nich nesedli.:-) Ale za návštěvu a tu malou zacházku ze Slezské boudy stojí, to zase jako jo! 

Ze Slezské boudy následoval výstup na Sněžku. 
Za svůj život jsem na ní byla už asi pětkrát (z toho jednou - vloni - na východ slunce, což bylo boží a měli byste to alespoň jednou za život taky absolvovat!:D), ale to mi ani trochu nevadilo - je to jedno z míst, které prostě neomrzí. 


Ze Sněžky jsme přes Růžohorky seběhli zpátky do Pece a vydali se zpátky k domovu. 
'Mapka naší trasy je 
ZDE

Víkend v Krkonoších byl skvělý, ale na horách a ve společnosti skvělých lidí by tomu snad ani nemohlo být jinak. Už začínám pomalu kout pikle, do jakých hor se podívám, až mi skončí semestr.  

Co Vy a Krkonoše? Máte je rádi? 

P.S: Kamarád Ondra (který na předposlední fotce kouká, jak si děláme selfíčko) je chytrý, pohledný, s kladným vztahem k outdoorovým sportům. Potenciální zájemkyně, kontakt vám ráda předám!:D 

Prague food festival 2017

pondělí 29. května 2017

Festivaly.
V naší zemi je jich nespočet. Snad každý letní víkend se někde nějaký koná - ať už hudební, filmový nebo třeba gurmánský.
Takové ty známé hudební, jako třeba Votvírák, mě nikdy moc nelákaly. (Asi proto, že nemám ráda davy lidí, alkohol a hlasitou hudbu.:D) Zato ty gurmánské miluju.
Prague food festival jsme poprvé navštívily s mamkou v roce 2010. A od té doby se každý rok snažíme, nenechat si jej ujít.

Rok 2010 a můj úplně první Prague food festival

V roce 2013 jsem dokonce na Prague food festivalu pracovala jako hosteska - ten rok však byla šílená zima a celý víkend nemilosrdně lilo, takže ačkoliv jsem byla navlečená v zimní bundě a sněhulích, brigádu jsem pěkně odmarodila.
A ve výsledku jsem si tenkrát domů nepřivezla ani korunu, protože jsem všechny vydělané peníze projedla.
Dodneška si na to při každé návštěvě PFF vzpomenu - byla to fajn zkušenost, ale jednou stačila. Prague food festival mě zkrátka baví víc z pozice návštěvníka a konzumenta. :-)

Z loňského ročníku jsme byly s mamkou malinko zklamané - připadalo nám, že zde bylo menší množství stánků než obvykle, nikde jsme neochutnaly nic výjimečného... ročník 2016 nám přišel zkrátka "bez šťávy".

Říkaly jsme si, že už jsme foodfestivaly možná jen trochu přesycené a že tedy ročník 2017 vynecháme. 

Pak ale přišel můj přítel s tím, že by rád jel. Za ta léta, co jsme spolu, jsem z něj udělala docela gurmána a už jsme spolu na pár foodfestivalech byli, ale na tomto pražském ještě nikdy.
Nenechala jsem se tedy dlouho přemlouvat a za pár hodin už jsme měli doma lístky.

V sobotu 27.5 ráno jsme tedy vyrazili ku Praze...

(Malá vsuvka na začátek: Vzali jsme si s sebou novou GoPro kamerku. Bláhově jsem si myslela, že z festivalu natočím video (a stane se ze mě slavná Youtuberka, hahaha!), ale video je naprosto nepublikovatelné, takže stále zůstáváme u psaných článků.:D #sorry)


Po dobu sedmi let se Prague food festival konal pod Pražským hradem; letos bylo místo konání přesunuto na Vyšehrad, což byl podle mě skvělý tah!
Neříkám, že jsou zahrady Pražského hradu špatné...to vůbec! Dávat si do nosu a dívat se přitom na katedrálu Svatého Víta je boží.
Ale to nové místo zkrátka dodalo Prague food festivalu tu šťávu, která mu podle mě vloni chyběla.

Krátce před polednem jsme společně s davem dalších lidí vylezli z metra u kongresového centra a vydali se směrem k Vyšehradu.
Měli jsme koupené lístky z předprodeje a na místě konání byli mezi prvními, takže jsme si festival užili relativně bez front.

Jelikož jsme nebyli na takovéto gastronomické akci poprvé, věděli jsme moc dobře, že není radno plácat páté přes deváté (to pak vede akorát k bolení břicha a tak...), nýbrž začít hezky pěkně polévkou a předkrmy, po kterých bude následovat nějaký ten hlavní chod. Dezert a kávička až na úplný konec.

Začali jsme tedy indickou tomatovo-čočkovou polévkou z restaurace V Zátiší. Byla výborná, leč hodně podobná té, kterou děláme často doma.


Pokračovali jsme ke stánku LeGrill.
Zde jsme si dali lososový gravlax a pečenou kachnu s dýňovým pyré a bramborovým knedlíčkem.

Gravlax jsem chtěla vyzkoušet tak trošku "ze studijních důvodů", protože se jedná asi o mojí nejoblíbenější úpravu lososa a moc rádi si jej děláme doma. Tenhle byl moc dobrý, ale ten, který si děláme doma je podle mě o chlup lepší.:-)

Ovšem kačenka, ta byla luxusní!
Tohoto opeřence jsem se naučila jíst teprve před pár měsíci a od té doby si kachní maso zamilovávám čím dál tím víc. Tohle růžové, zkombinované s dýní a klouzavým knedlíčkem bylo naprosto DO-KO-NA-LÉ!

Protože jsme byli jedni z prvních sobotních hostů LeGrillu nebo možná proto, že jsme byli kuchařům sympatičtí, dostali jsme jako pozornost podniku čokoládovo-malinový dezertík. Připomínal mi chuť nanuka (jeho jméno si nepamatuji), který jsem jedla jako malá. Takže opět palec nahoru!


 Naše další kroky vedly ke stánku Monarchie, kde jsme okusili raviolu plněnou jehněčím masem a grilovanou zeleninou a hřbet z divočáka s kroupovým ragů.
Ten divočák byl spíše na přítelovo přání - já bych si sama od sebe takové jídlo asi nedala, ale ve výsledku mi také moc chutnalo.

A ta raviola?
To bylo úplné nebe v puse... za mě to byla možná úplně největší pecka, kterou jsem letos na festivalu ochutnala....



























...na paty jí ale šlapalo tohle úžasné thajské kachní curry.
Bylo ze stánku Zdravé stravování.
Tento stánek jsem původně navštívila kvůli ořechovým máslům. Másla byla spíše průměrná, takže jsem si domů žádné nekoupila, ale když už jsme u stánku byli, praštila nás do nosu lahodná vůně curry. Neodolali jsme mu a dobře jsme udělali.:-)


Od Zdravého stravování jsme se přesunuli ke stánku Kobe. Tato restaurace zaměřující se na sushi, burgery a steaky je, co mi paměť sahá, na Prague food festivalu každý rok.
A každý rok si u nich hodně pochutnám.
Letos jsme však byli malinko zklamaní. Dali jsme si kombo burger & sushi. Ani jedno ani druhé nebylo špatné, ale bylo to takové...průměrné.
Podobné sushi i podobný burger si děláme běžně doma. Od Kobe bych čekala trošku víc.



Nyní už nám nezbývalo moc grandů (=festivalové platidlo), a tak jsme se rozhodovali, které jídlo si dát na závěr. Já jsem si dělala zálusk na vietnamské letní závitky, přítel ale toužil po konfitovaném jehněčím z restaurace Nostress, a tak jsem nakonec ustoupila.
Jehňátko bylo připravené moc dobře - i když na tento typ pečených mas moc nejsem, nemohla jsem mu nic vytknout.:-)


Nyní už zbývalo jen něco sladkého. Nějaký ten dezertík nabízeli skoro v každém stánku a my jsme se nakonec vrátili do Zátiší, kde jsme začínali, na jogurtový cheesecake s kardamomem a šafránem.


Byl vynikající, ale pro nás, milovníky sladkého trošku jak když dáte volovi malinu.:-) 
Na úplný, nejúplnější závěr jsme se tedy zastavili ještě U Emy Destinové na brownies z Lidt čokolády a u DeLonghi na dokonalou ledovou kávu.


Letošní ročník se tedy MEGA MOC VYDAŘIL. Opravdu jsem si spravila názor po nepříliš dobrém loňském ročníku.:-) 

Díky a za rok se budu opět těšit!
Back to top