neděle 31. prosince 2017

2017 v běhu

Ahoj všem,
možná jste si všimli, že blog poslední dobou docela zeje prázdnotou. Pravda je taková, že od té doby, co jsem se odstěhovala od mamky, nějak nemám potřebu psát veřejně o svých zážitcích. Místo toho dávám přednost papírovému deníku, který jsem po několika letech opět obnovila, a taky Dolleru, se kterým brzy začnu druhý měsíc a jsem z něj pořád nadšená.

Úplně však na blog zanevřít nechci – návaly příspěvků sice nečekejte, ale ráda se čas od času podělím o zajímavé zážitky, např. z běžeckých závodů nebo jiných akcí.
A protože tu máme konec roku, stejně jako většina bloggerů si neodpustím nějaké to bilancování. A protože blog byl, je a bude hlavně běžecký, nemusím asi připomínat, o čem bilancování bude.:-)

Takže jaký byl můj běžecký rok 2017?

Začátkem roku jsem si sáhla na běžecké dno – zúčastnila jsem se totiž dálkového pochodu/ultraběhu Brtnické ledopády. Vybrala jsem si „dětskou“, 55km dlouhou variantu a vůbec jsem nepochybovala o tom že bych mohla mít s jejím dokončením problém. Chyba. Přestože jsem se zúčastnila delších závodů, tenhle pro mě byl absolutně nejdrsnější: většina trasy vedla v hlubokém sněhu nebo po ledu a já jsem šla na závod poněkud nepřipravená – nevzala jsem si nesmeky, bez kterých byla trasa téměř neschůdná.  Do cíle jsem sice došla (po 12ti hodinách!), ale nesesbírala jsem cestou všechny kontrolní body, takže jsem byla klasifikovaná jako DNF.
Z Brtnických ledopádů jsem se relativně dlouho vzpamatovávala, ale jak už to tak u nás běžců bývá, o pár měsíců později jsem začala spřádat plány, že bych to příští rok zkusila znova.

Na jaře jsem si zaběhla dva půlmaratony – Prague halfmarathon, na nějž jsem vyhrála startovné na Instagramu a moc si ho užila. No a potom Půlmaraton na Kuksu, kde mi sice samotný běh moc nesedl, ale bylo to fajn setkání s mou skvělou kamarádkou Káťou.

…a ta samá kamarádka mi o pár měsíců později napsala, zdali se s ní a ještě s kamarádem Tomem nezúčastním Deseti lužických sedmistovek. O tomto závodu jsem věděla již mnoho let, ale stále nenacházela odvahu se ho zúčastnit. A když přišla nabídka, zkusit ho společně s partou skvělých lidí, nešlo to odmítnout. Během víkendu jsme tak zaběhli 110km a strašně moc moc si to užili. Lužické sedmistovky se tak zapsaly nejen na seznam mých nejsilnějších zážitků uplynulého roku, ale také na seznam mých srdcových závodů, na které se budu vždycky ráda vracet. 

Bohužel, kombinace dvoudenního ultramaratonu a skutečnosti, že jsem za červenec a srpen naběhala více než 600km zapříčinila fakt, že jsem si přetížila koleno, což vyústilo v patelofemorální syndrom. Koleno jsem tak v podstatě celý podzim léčila. Naštěstí jsem se dostala do rukou skvělého fyzioterapeuta a dneska už zase běhám po kopcích, jak je mi libo. 
A jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Mé první běžecké zranění v životě mě totiž konečně donutilo, začít se pořádně protahovat a taky přemýšlet o tom, zdali cviky, které cvičím např. v posilovně, více neškodí než prospívají.

Koleno mi znemožnilo, běžet na podzim Stovku Podkrkonoším, jež měla být mojí první stovkou v životě. Závodu jsem se ale zúčastnila jako dobrovolník, což byla nakonec úplně skvělá zkušenost – nikdy předtím bych nevěřila, kolik úsilí a starostí obnáší taková organizace ultramaratonu, obzvlášť když to člověk dělá srdcem a pořádně.

Suma sumárum, rok 2017 byl po běžecké stránce moc pěkný. Nezúčastnila jsem se mnoha závodů, což bych v následujícím roce ráda napravila, nicméně si troufám říci, že jsem se zase posunula o kus dál: začala jsem totiž více využívat skutečnosti, že bydlím nedaleko dvou úžasných oblastí – Českého Švýcarska a Lužických hor – a začala více „drtit“ místní kopce. Ještě v létě byl pro mě svátek, vyběhnout na jetřichovický Rudolfův kámen, dnes už to je pro mě běžná věc.:-) Nic z toho by nešlo bez pravidelného posilování a protahování. (A ano, přišla jsem na to až letos po cca 8 letech, co pravidelně běhám)

A jaké jsou tedy mé plány pro rok 2018?
Jak už jsem řekla, ráda bych se zúčastnila trochu více závodů. Rozmýšlím se, zda příští měsíc nezkusit splatit „nevyřízené účty“ s Brtnickými ledopády. Na jednu stranu si moc dobře vzpomínám, jak drsné to vloni bylo, na druhou stranu mě to o to více láká.:-)
Dnes o půlnoci bych kromě novoročního přípitku ráda stihla registraci na Ještěd Sky race. Zajímalo by mě totiž, jak obstojím s 25km a 1600m převýšením.
A jako naprostý protiklad, ráda bych si zaběhla nějaký silniční půlmaraton a maraton. Štve mě totiž, že jsem ještě na maratonu neprolomila hranici čtyř hodin. Docela mě zaujal Oberelbe Marathon, běžící se Německu, kousek od nás, podél Labe.

Co se týče letních ultramaratonů, mám celkem jasno: Jizerský ultratrail (pokud letos bude), Deset lužických sedmistovek a Ultralabák (ten jsem běžela v roce 2015, byla jsem nadšená, ale následující dva ročníky mi bohužel časově nevyšly). Nechci však bůhvíjak plánovat, protože od té doby, co mám vyléčené koleno, jsem neběžela více než 25km a nevím, co s kolenem ultramaraton udělá. Když to ale nezkusím, tak to vědět nebudu.:-)  

Hlavním plánem je, naběhat všechny kilometry ve zdraví a s úsměvem. Protože běhání pro radost a pro vyčištění hlavy je prostě nejvíc, to mi nikdo nevymluví.


Mějte se krásně, vykročte do Nového roku správnou nohou a dejte vědět, jaké plány máte Vy!

sobota 9. prosince 2017

Adventní BERLÍN

Berlín. 
Tohle město prošpikované pěknými kavárnami a pošmournou historií bylo na mém to-visit seznamu už pěkně dlouho. Vlastně od té doby, co jsem asi jako patnáctiletá poprvé četla knížku My děti ze stanice ZOO. Chtěla jsem vidět, jak vypadají všechny ty ulice a zákoutí, kde se příběh odehrává.

Přestože je německá metropole od nás vzdálená pouhé tři hodiny cesty, nějak mi její návštěva nevycházela. Ačkoliv můj přítel cestování miluje a za tu dobu, co jsme spolu, jsme navštívili např. Paříž, Barcelonu nebo Budapešť, na Berlín se nevímproč moc netvářil.
A tak jsem vytáhla mamku, což se nakonec ukázalo jako ještě lepší volba. Protože co si budem povídat, vánoční trhy a nákupy, to prostě pro chlapy moc není.:D

Naší mum&daughter-dámskou jízdu jsme si naplánovaly na první prosincový víkend. Resp. na pátek a sobotu. Jízdenky jsme si koupily asi 6 týdnů do předu - využily jsme  tzv."včasné jízdenky" od Českých drah, takže jsme cestovaly skoro za hubičku. Ve stejnou dobu jsme zabookovaly i hotel - vybraly jsme Hotel Maison am Adenauerplatz. Hotel sice nebyl zrovna v centru, ale byl dobře dostupný metrem a - na Berlín - za rozumnou cenu. A měl výborné hodnocení snídaní, na což já otesánek vždycky nejvíc koukám!

Vyrazily jsme tedy v pátek 1.12 v 8 ráno z Děčína.
"Écéčko" bylo poloprázdné a jelo výjimečně na čas, takže jsme přesně o tři hodiny později vylezly z velké nádražní budovy Berlin Hauptbahnhof. Naše kroky vedly rovnou do centra. První den jsme totiž měly v plánu, projít všechny "klasické" památky, jako je Říšský sněm, Památník holocaustu, Braniborská brána a spol.
Hned poté, co jsme vystoupily z nádražní budovy, jsme si všimly šipek, jež nás k samotným památkám směřovaly. Byly skoro na každé křižovatce. To bylo super - za celé dva dny jsme tak skoro vůbec nemusely vytahovat mapu.




U Braniborské brány nás začala přepadat chuť na něco dobrého. Zvenku se nám velice zamlouvala kavárnička vedle hotelu Kempinski, jejíž cedule lákala na domácí chai latte.
Zavítaly jsme dovnitř a... řeknu vám, měla jsem asi nejlepší chai latte a cheesecake svého života!


Posilněné pěknou dávkou cukru jsme pokračovaly dál, ulicí Unter den Lindem směrem k Alexanderplatz. Byla to příjemná procházka - nakukovaly jsme do obchůdků, prošly si první vánoční trhy u Humboldtovy univerzity a daly si první svařák.
Došly jsme až ke známé ikoně bývalého východního Berlína - Fernsehturm, neboli televizní věži. Rozhodly jsme se, že si vystojíme frontu a podíváme se na město z ptačí perspektivy.
Stálo to za to!



Když jsme sjely z věže dolů, prošly jsme si ještě pár obchodů a trhy v okolí Alexanderplatzu, daly si zde kávu a něco dobrého a potom jsme jely metrem na hotel. Cesta trvala dobrou třičtvrtěhodinku; berlínské metro je opravdu rozsáhlé a spletité.

Hotel jsme našly bez problémů. Ubytovaly jsme se, chvilku si odpočinuly, a poté jsme se vydaly znova do víru velkoměsta, tentokrát na slavný Kurfürstendamm.
Na Kudammu, jak této ulici Němci zkráceně říkají, se odehrává značná část zmiňovaných Dětí ze stanice ZOO. Kurfürsendamm v sedmdesátých letech, to nebyl jen symbol západního Berlína, ale taky shromaždiště prostitutek, feťáků a dalších individuí. Nyní je to jeden z největších nákupních bulvárů v Evropě.
Celou ulici jsme si prošly - na začátku byly obchody typu Louis Vuitton či Versace, postupně začaly ale přibývat ty cenově přijatelnější.:D Do pár obchodů jsme nakoukly, brzo jsme ale shledaly, že nás to vlastně ani moc nebaví, takže jsme se radši začaly poohlížet po něčem k večeři.

Našly jsme čistou, krásnou a útulnou vietnamskou restaucaci. To se moc často nevidí - co si budeme povídat, i když je asijská kuchyně výborná, s čistotou a interiérem to občas bývá horší. Nejprve jsem musela udělat mamce malý exkurz, a sice že vietnamská kuchyně =/= ta "čína", která bývá k dostání ve fast foodech v obchoďácích.
Naštěstí ráda ochutnává nové věci, takže jsme o půlhodinku později měly objednanou polévku pho bo, čertsvé krevetové závitky a bun bo nam bo.
Ještě dneska, s týdenním odstupem, vzpomínám na to, jak čerstvé, chuťově vyvážené a dokonalé vše bylo! 


Cestou z večeře padl ještě nějaký ten svařák na vánočních trzích a pak už jsme se odebraly do hotelu, ať jsme svěží na další den...

...a probudily jsme se do krásného, slunečného dne. Naším cílem pro druhý den v Berlíně byla East side gallery, Checkpoint Charlie a muzeum Berlínské zdi. (Samozřejmě až po velké, několikachodové hotelové snídani!)
Na East side gallery jsme dorazily nadzemním vlakem. Jedná se nejdelší souvislou dochovalou část Berlínské zdi. Zeď zde měří asi kilometr a je pomalovaná obrázky a graffity znázorňující různé výjevy a alegorie z německé novodobé historie.
Trvalo nám to asi hodinu, než jsme East side gallery prošly, protože jsme se u každé fotky musely zastavit a minimálně se nad ní zamyslet. U některých byla pointa jasná, nad jinými jsme si musely trochu lámat hlavu. Ve většině případů jsme ale tu hloubku našly.






Od East side gallery jsme se přemístily metrem zase o kus dál, konkrétně na stanici Hellisches Tor a slavný Checkpoint Charlie - jeden z nejznámějších hraničních přechodů mezi východním a západním Berlínem.
Samotný přechod byl trochu moc turistický - rádoby vojáci, kteří se za tři eura fotili s turisty a obchůdky s kýčovitými suvenýry. ALE hned vedle bylo Muzeum Berlínské zdi, jehož návštěvu jsme měly v plánu od samého začátku.
Muzeum je hodně obsáhlé. Fakt hodně. Řekla bych, že člověk, který by si chtěl úplně všechno dopodrobna přečíst, by zde mohl klidně strávit celý den. My jsme si četly to, co nás zajímalo - třeba příběhy lidí, kteří se pokusili (ať už úspěšně či neúspěšně) přes Berlínskou zeď nelegálně dostat. Naopak třeba oddělení informující čistě o politice jsme vynechaly.
V každém případě muzeum hodně doporučuju. Dozvíte se velkou spoustu informací o nepříliš staré, ale velmi důležité kapitole světových dějin.


Cestou z muzea jsme se ještě zastavily na Postupimském náměstí na nějaký ten oběd a kávičku. Jelikož je zde.několik nákupních center a taky nejedny vánoční trhy, bylo tu poměrně hodně lidí, což se nám moc nelíbilo.
Stejně už ale nezbývalo moc času do odjezdu vlaku, takže jsme se pomalu odebraly na nádraží.

V momentě, kdy jsme tam přišly, jsme zjistily, že má náš vlak 35 minut zpoždění. Během čekání jsme nahlédly do pár obchůdků - a v jednom z nich jsem se neskutečně zamilovala do jedněch zimních bot.  Začala jsem si boty zkoušet a následně dumala nad tím, zda si je vzít nebo ne. Měla jsem totiž za celý den docela nateklé nohy, takže jsem se bála, že se druhý den probudím a boty mi budou velké. Navíc nebyly zrovna levné...
Dumala jsem a dumala, až jsem se nakonec rozhodla boty vzít. V momentě, kdy jsme obchod opustily, jsme zjistily, že se ohlášená doba zpoždění změnila a že vlak svých  35 minut stáhnul na 20. Tedy - vlak měl jet přesně za minutu. A my jsme byly od našeho nástupiště pěkně daleko. Následoval tedy sprint, za který by se nemusel stydět ani Usain Bolt. 
Naštěstí vše dobře dopadlo, k nástupišti jsme přiběhly a vlak tam ještě nebyl. 
(A druhý den mi splaskly nohy a i tak mi boty sedí jako ulité):D 

Ve vlaku na nás padla velká únava. Ty dva dny v Berlíně jsme si s mamkou užily, jak jen to šlo.
Jak je našim dobrým zvykem, byl to báječný mix památek, kultury, nákupů, káviček a dobrého jídla. Od všeho něco. 
Ale zkonstatovaly jsme, že dlouhodobě nejsou tak velká města nic pro nás a že se těšíme zpátky k nám do lesů.

Už teďka ale plánuju další cestu - mezi vánočními svátky se totiž chystáme do dalšího překrásného evropského města:
Do města, které leží nedaleko majestátných evropských hor. 
Do města, kde vám naservírují pravou vídeňskou kávu, ale není to Vídeň. 
Do města, kde žil jeden z nejslavnějších evropských hudebních skladatelů.
Už tušíte? :-)

Co Vy a poznávání světových metropolí? 
Ve kterém městě se Vám nejvíce líbilo a kde nejméně? 

Dejte vědět.:-) Krásnou druhou adventní neděli!
V.

pondělí 4. prosince 2017

Listopadové střípky

Ahoj všem!
Blog poslední dobou trošku zeje prázdnotou. Poslední příspěvek, nepočítám-li tento, pochází z 31.10 - kde jsou ty časy, kdy jsem psala až 7 článků za měsíc?!

Důvod mé nečinnosti však je, myslím, omluvitelný - v listopadu jsem se totiž stěhovala. Po šesti letech chození tedy bydlíme s přítelem ve svém. On už chtěl tento krok učinit delší dobu, já jsem se do tohoto rozhodnutí nejprve příliš nehrnula, ale pak přišla příležitost naprosto parádního bytu, kterou jsme prostě nemohli odmítnout.
A tak se celý listopad v podstatě nesl v duchu nakupování, zabydlování a zařizování.
K rodičům a Brendě to mám pouhých 15 minut pěšky, což mi jako věčnému mamánkovi naprosto vyhovuje.:D


Kromě stěhování mě v listopadu docela dost zaměstnávala škola. To jsou samé prezentace, studie, testy...naštěstí už se konec mých studií blíží rychlostí blesku, tak si říkám, že ty poslední dva měsíce školní docházky nějak vydržím.

Ačkoliv byl listopad docela zásadní co se týče životních změn a taky nabitý co se týče školy (práce tentokrát kupodivu moc nebylo),  stihla jsem poměrně dost příjemných věcí okolo.
Tak třeba...

...naběhat 200km
Jasně, není to bůh ví co. Přes léto jsem zvládala mnohem víc. JENOMŽE - teď není léto a navíc jsem si ještě v říjnu léčila běžecké zranění, takže jsem s touto cifrou neskutečně spokojená. Zatím vypadá velmi reálně, že bych mohla v roce 2017 pokořit 2500 kilometrů.

Mé běhy však mírně zkomplikoval fakt, že je nyní u nás na severu na mnoha místech po říjnové vichřici zákaz vstupu do lesů. Nemůžu moc třeba do svých milovaných Jetřichovic.
Když jsem viděla seznam obcí, do jejichž lesů se nesmí, byla jsem z toho nejdříve dost smutná a už už jsem viděla, že budu muset 3 měsíce běhat jen po silnicích; naštěstí jsem zjistila, že to není tak horké a že s trochou plánování si lesy a kopce odpouštět nemusím.

A navíc - díky zákazu jsem začala objevovat nové trasy. Předminulý týden, když byl v Německu státní svátek a já měla tím pádem volno, jsem vyrazila na 18km dlouhý běh přes Pravčickou bránu.
Celá trasa je zde a musím říct, že fakt stojí za to!



Na začátku školního roku jsem taky začala chodit 1x týdně s bráchou na Brutal kruháč. Měla jsem z toho rozpoluplné pocity - na jednu stranu mě cvičení bavilo, trenérka i celková atmosféra byla super. Na druhou stranu jsem cítila, jak moc to nedělá dobře mému čerstvě vyléčenému kolenu.

Kromě toho jsem začala chodit na cvičení k fyzioterapeutovi, kde se snažíme napravovat moje dysbalance a křivosti. Přišlo mi tedy trochu kontraproduktivní, ničit si koleno a záda na kruháči, když vrážím peníze do jeho napravování.:-)
Rozhodla jsem se tedy, že budu místo kruháče spíš víc chodit do posilovny, kde si můžu cvičit jak mi to vyhovuje a hlavně s důrazem na správnou techniku.

Během listopadových víkendu jsme taky s přítelem stihli dvě pěkné (leč trochu mlhavé) túrky do přírody. Ta první byla na německou Bastei, kterou jsme bohužel viděli totálně zahalenou v mlze.


No a ta druhá byla do zapomenutých koutů Českého Švýcarska, konkrétně na Suchou Kamenici, což je takové úžasné místo a naprosto bez lidí. Tentokrát jsme už s sebou mohli vzít i slečnu Brendu, protože první půlku listopadu prohárala.


...kultura a kavárenské povalování
V listopadu jsme byli s přítelem 2x v Praze v divadle. V obou případech se jednalo o představení Malý princ.
Ptáte se, proč jsme byli dvakrát na jednom a tom samém představení?
Inu, stalo se to díky drobnému nedorozumění. Přítel se chtěl již delší dobu podívat do holešovické Rock opery. Vyhlídl si hru Malý princ. Řekl to rodičům a ty mu (nám) koupili lístky k narozeninám, ovšem na Malého prince do Národního divadla. Za pár dní si však "chybku" uvědomili a přítel dostal další lístky, tentokrát ty správné, do Rock opery.:D Představení byla od sebe v rozmezí dvou týdnů, tak jsme si řekli, že si holt uděláme dva výlety a budeme mít srovnání. (a dokonale naštudovaného Malého prince) 
Mně se víc líbilo představení v Národním; Rockopera se mi nelíbila vůbec. A přítel to měl přesně naopak.:-)

...No a když už jsme v té Praze byli, nemohli jsme nenavštívit nějakou pěknou kavárničku. Příjemný gurmánský zážitek jsem měla např. v SmetanaQ - tiramisu v čokoládové jedlé mističce bylo prostě dokonalé.

Co mi v listopadu opravdu chybělo, bylo #vicecasunacteni.
Celý měsíc jsem se prokousávala (a stále ještě prokousávám) knihou Láska je jen slovo od klasika J.M.Simmela. Ne že by mě nebavila, spíš jen horko těžko nacházím chvíle, abych s knihou hnula. Ale myslím, že v prosinci to bude se mnou a se čtením lepší.:-)

...vaření a pečení
 S odchodem od maminky přibyly i nové "starosti" typu co nakoupit/co bude k večeři. Musím ale říct, že mě tyhle věci baví. Jsem absolutním pánem svých nákupů a vaření.
Ve většině případů sice vítězí rychlovky typu vajíčka na všechny způsoby či moje momentální úchylka křupavé pečivo s avokádem a zelenina, když ale máme víc času, milujeme třeba palačinky, na které jsem si do nové domácnosti pořídila dokonce speciální pánvičku.:D

No a absolutním "objevem" je tento extrajednoduché, leč efektivní kuřecí prso s rajčaty a mozzarellou, jež jsem objevila na Instagramu.
To si prostě vezmete celé kuřecí prso, a 4x ho naříznete. Pozor - nesmíte prso rozříznout celé, ale udělat jen takové "kapsičky". Prso osolíte a do každé té kapsičky pak vložíte plátek mozzarelly a plát rajčete. To vše pokapete oliváčem a bazalkou a dáte cca na půlhodinku péct.
My jsme si k tomu upekli ještě papriku a cuketu a bylo to dokonalé.


Poslední věc, kterou bych chtěla zmínit, je můj nový diář.
Několik let jsem používala Filofax s výměnnými papíry; ten mě ale už docela omrzel, navíc jsem se nechala trochu zlákat reklamou na sociálních sítích, takže jsem si pořídila Doller.
Nejsem žádný velký zastánce všech těch motivačních knížek a blbostí, kterých je teď všude plno. A Doller je motivační až na půdu. Ale musím říct, že mi to zatím vůbec nevadí, ba naopak. Líbí se mi celý koncept diáře a především to, že člověk nemusí čekat do Nového roku, aby s ním začal.  
Zkrátka jsem z něj zatím nadšená a navzdory mému kreslícímu antitalentu mě neskutečně baví jeho "zkrášlování". Ale uvidíme, jestli mě to za pár týdnů či měsíců neomrzí.


Jaký byl Váš listopad? 
Jak jste (ne)prožívali Váš odchod od rodičů? 
Co Vy a diáře/deníčky? 

Dejte vědět:-) 

Mějte se krásně a užívejte první adventní dny!
V.

úterý 31. října 2017

Syndrom běžeckého kolene - jak jsem se s ním vypořádala?!

Ahoj!
Pokud mě sledujete na Instagramu nebo jste četli pozorně mé minulé příspěvky, možná si vzpomínáte, že jsem skoro celý podzim bojovala se syndromem běžeckého kolene.
Je tomu už asi týden, co mě koleno ani trochu nebolí; včera jsem byla na kontrole u pana fyzioterapeuta, který potvrdil, že je koleno v pořádku a dovolil mi, začít zase zkoušet delší běhy. Jupí! 

A protože běžecké koleno údajně potká až 60% běžců, rozhodla jsem se, že mu věnuju samostatný článek a povím vám pár tipů, jak ho vyléčit, nebo aspoň zmírnit. Předem říkám, že nejsem žádný fyzioterapeut ani odborník a následující postřehy vycházejí pouze z mých zkušeností.

Takže... co to vlastně je?
Laicky řečeno, běžecké koleno neboli patelofemorální syndrom spočívá v podráždění na spodní straně čéšky. To se vytvoří např. při dlouhodobější neúměrně zvýšené tréninkové zátěži nebo při nerovnoměrném zatížení těla. V momentě, kdy se čéška tře o chrupavku (např. při běhu z kopce, kdy musí nohy "brzdit"), to bolí. Často to bolí také v momentě, kdy dlouho sedíte v jedné poloze, např. v kině. 

Jak jsem k tomu přišla? 
Inu, celé léto jsem běhala (skoro) jak kamzík. Běhání mě bavilo, jako nikdy předtím, takže se kilometry nabíhaly úplně samy. Závod 10 lužických sedmistovek byl třešničkou na dortu. 
Pak jsem odjela na dva týdny na Srí Lanku, kde jsem běhala opravdu jen sporadicky. 
...a pak jsem přijela a těšila jsem se, jak budu brázdit listím zapadané stezky v mých oblíbených Jetřichovicích. Jenže ouha - nahoru na Rudolfův kámen jsem sice vyběhla, ale když jsem začala sbíhat dolů, začalo mě pravé koleno divně bolet. Než jsem doběhla k autu, bolelo to jako čert. Myslela jsem si, že to je jen nějaká blbost (že jsem se do kolene třeba bouchla ve spánku) a běhala dál. Po rovině to šlo, do kopce jakž takž taky, ale seběhy z kopců byly fakt za trest.
Takhle to šlo asi dva týdny. Pochopitelně mi běhání přestávalo přinášet radost.

Bylo mi jasné, že takhle to dál nepůjde a že pokud chci příští léto zase běhat jak nezmar, musím s tím něco dělat. Objednala jsem se tedy do Děčínské Rehabilitace Kateřina. Panu fyzioterapeutovi jsem řekla v podstatě to, co jsem shrnula v předchozím odstavci.
A on mi potvrdil diagnózu, kterou jsem si už předtím podle internetu tak nějak určila sama.

Dobrá zpráva byla, že jsem prý přišla relativně v začátku. Běhala jsem s tím cca 14 dní - to je prý ještě dobré - jsou běžci, kteří to tahají přes bolest několik měsíců, a to už se pak jen tak lehce nevyléčí.

Jak jsem koleno léčila?
Na začátku jsem pochopitelně dostala zákaz kopců. Běhat jsem trošku mohla - ovšem jen po rovině, maximálně na 60% mé obvyklé zátěže (né déle jak 40 minut) a nikdy ne přes bolest.
Chodila jsem na léčbu ultrazvukem - měla jsem celkem 5 dávek, a to ob den.
Těžko říct, jestli víc pomohl ten ultrazvuk nebo skutečnost, že jsem slezla z kopců.

Když mi skončila ultrazvuková léčba, dostala jsem na koleno tejp a bylo mi povoleno, HODNĚ LEHCE opět zařadit kopce.


Začala jsem na šesti kilometrech s cca dvousetmetrovým převýšením a šlo to téměř bez bolesti. Tak jsem druhý den zkusila o trochu více... a další den jsem dala desítku. Pravda, ke konci mě to koleno už začínalo bolet, ale oproti tomu, co bylo v září, to bylo nula nula prd.

O týden později jsem šla na kontrolu a v ordinaci jsem nadšeně hlásila, že už jsem dala deset kiláků Fyzioterapeut se začal chytat za hlavu, že to jako NE, že říkal hodně lehce... a že mám běhat maximálně tak kolem třičtvrtě hodinky, pokud nechci, aby se mi to za tejden vrátilo.
Ať vybíhám intervaly do kopců, ať na svém obvyklém běžeckém okruhu víc zrychlím, ale ať proboha zatím neběhám nic dlouhýho, páč dlouhý běhy jsou teď na to úplně nejhorší.

Vzala jsem si to k srdci a následující dva týdny se toho držela.
Nenaběhala jsem moc kilometrů, ale zaměřovala jsem se na prudké kopce a na to, abych v nich nepřecházela do chůze. A vyběhla jsem si je třeba několikrát.

Radovala jsem se z toho, že je koleno lepší a lepší.

A jak už jsem psala výše, včera jsem byla na kontrole a dostala jsem pochvalu.(Teda mé koleno dostalo.:-)
Opatrně jsem se zmínila o tom, že mám jeden oblíbený okruh v Českém Švýcarsku, který má 17 kilometrů a 600m převýšení. Bylo mi povoleno, jít ho zkusit.
Je mi jasný, že se teďka nesmím zbláznit a běhat bůhvíjaký objemy, pokud nechci, abych to měla zpátky. Ale jsem ráda, že jsem z toho (snad) venku.:-)

Ultrazvuk, tejpování a snížení zátěže - to ale není zdaleka všechno. 
Musela jsem taky trochu více začít přemýšlet nad tím, jak cvičím a jak se protahuju.
Protahování jsem totiž zhruba do léta dost šidila. Nyní jsem už konečně ve stavu, kdy jsem si z toho udělala rutinu a už je pro mě nepředstavitelné se po běhu neprotáhnout. Ještě musím ale zapracovat na protahování PŘED během, v tom mám stále velké mezery.
Na začátku jsem se protahovala podle YouTube videí - když jsem si pustila video, motivovalo mě to k tomu, nešidit to a "dodělat" ho až do koce.
Teďka se už protahuju spíš podle sebe.

Nicméně, pokud patříte také mezi "věčné neprotahovače", zkuste si po doběhu pustit třeba něco z mého výběru.





Co se týče cvičení a posilování, také jsem jej neprováděla úplně nejšťastněji. Když už jsem 1-2x týdně posilovala, zaměřovala jsem se hlavně na ruce a na břicho. Říkala jsem si, že nohám dávám při běhání zabrat dost, takže už víc posilovat nepotřebují.
Velká chyba a blbost! 
Právě proto, že běhám dost v kopcích, potřebuju posilovat zadek jako sůl, aby mě do těch kopců vytáhl. A ještě víc potřebuju posilovat kvadricepsy, protože jejich oslabení je jeden z důvodů, proč mě to koleno potkalo.

Prohledala jsem internet horem dolem, ale doposud jsem nenarazila na posilovací video, které by mi, jakožto běžkyni vyhovovalo. (Nemluvím teď o HIITu a spol., jehož je všude plno.:) Posilovací rutiny si tedy vymýšlím sama.
(A přemýšlím o tom, že možná někdy odhodím stud a nějaké to posilovací videjko natočím) 
Kromě klasických cviků s vlastní vahou, jako jsou kliky, planky a spol. do posilovačky zahrnuju např. následující.




Zkuste to taky - asi z vás nebude stříkat pot a možná vám budou cviky připadat dost jednoduché, ale pravda je taková, že jsou pro nás běžce nemálo efektivní. 

Na závěr musím zmínit ještě jednu věc - kloubní výživu
Nikdy předtím jsem jí neřešila a nic nezobala. Teďka, když mě začalo koleno trápit, jsem začala brát Alavis. Ano, je pro koně, ale co na tom, když pomáhá?! Nežádoucí účinky na člověku prokázané nebyly a ta hnusná chuť se dá přežít. 

Jak vidíte, běžecké koleno není žádná tragédie. Při jeho léčbě je ale třeba, být opravdu důsledný a nenechat se strhnout k dlouhému běhu, i když bude venku sebevíc svítit sluníčko. (Věřte mi, vím, o čem mluvím.:-)

Držím palce, ať Vás žádná běžecká bolístka nepotká a pokud se tak již stalo, dejte vědět do komentářů, jak jste se s ní vypořádali.
Mějte se krásně
V.

pondělí 23. října 2017

Pět podzimních radostí

Ahoj všem!
Tenhle článek mám rozepsaný už asi deset dní. 
Pokaždé jsem začala, napsala pár řádků... a pak se přihodilo něco, kvůli čemu jsem musela psaní přerušit a ten den jsem se k němu už nedostala. A takhle to bylo několikrát za sebou. Ve výsledku jsem musela článek několikrát upravit, protože to, co jsem napsala před více než týdnem, už pozbylo aktuálnosti. 
Dokazuje to i fakt, na třetí fotce mám na sobě běžecké kraťasy a tričko - to už aktuální opravdu není. Ale fotku jsem se rozhodla nemazat, protože připomíná jednu moc hezkou a slunečnou neděli.   

Nicméně, nyní jsem svůj podzimní foto-mišmaš-článek konečně dokončila, tak se pojďte mrknout, co mi dělalo v září a říjnu radost.:-)  


1.Běhání
...a nemůžu začít jinak než mojí oblíbenou činností.
Běhání mi dělá radost už řadu let, 365 dní v roce.
Letos jsem se na podzimní dlouhé běhy opravdu těšila. Plány mi však malinko zkřížil syndrom běžeckého kolene, který mě potkal a o němž jsem už psala v minulých článcích. Na dva týdny mě vyhnal z kopců na rovinu a taky mě donutil, dočasně dost snížit tréninkovou zátěž.

Nyní už je to mnohem lepší, a tak začínám kopce opět zařazovat. O víkendu jsem se dokonce vydala do mých nejmilejších jetřichovických skal. Vybrala jsem si pro začátek relativně jednoduchou, osmikilometrovou trasu a bylo to fajn. 
A věřím, že příští měsíc už ty dlouhé běhy zase budou...




Přesto, že teď nemůžu honit kilometry ani z poloviny tak, jak bych si představovala, rozhodla jsem se, že si udělám radost a investuju do nové, pořádné běžecké větrovky. Byl docela oříšek vybrat takovou, která bude mít kapucu (no fakt! Proč se vyrábí 90% běžeckých bund bez kapuce?), ale nakonec jsem objevila tuto "inovejtku". Byla sice trochu nad můj budget, ale když obchod trailpoint.cz vyhlásil o předminulém víkendu 20% slevy na vše, tak už se to dalo. 
A musím říct, že je fakt skvělá! 


2.Procházky
Miluje je Brenda, miluju je i já.
I když jsem běžec tělem i duší, ráda se vyrážím jen tak projít. Nejčastěji chodíme s mamkou a povídáme si o všem možném i nemožném. V létě na procházky nebylo moc času, a tak to nyní na podzim nejen sobě, ale především Brendě bohatě vynahrazujeme.



Kromě toho, že chodíme téměř denně s Brendou do lesa za naším domem, jsme se včera s mamkou vydaly na jedno opravdu magické místo. Jmenuje se Josefova hlava a nachází se nad Podskalím nedaleko Hřenska. 
Jedná se o vyčnívající skálu, část Labských pískovců, ze který je úžasný výhled na Labe a okolí. 
Vydaly jsme se sem na doporučení mamčiné ségry - na skalku jsme si odskočily z rodinné oslavy, abychom si trochu více zasloužily kávičku a dortík. A samozřejmě abychom se pokochaly úžasných výhledem. 

Josefova hlava byla od tety vzdálená asi kilák. Během toho jsme ale nastoupaly přes 250 výškových metrů. Já, kopcomil obecný, jsem si libovala...mamka zpočátku trošku žbrblala, ale když na skálu vylezla, musela uznat, že to za tu trošku námahy fakt stálo!




3.Gurmánské zážitky
Letošní podzim si dost užívám i po gurmánské stránce.
Tak třeba dýně - těšila jsem se na ní celý rok a teď, když je její sezóna, jí mám na talíři v různých podobách minimálně 2x týdně. Ať už je to pyré, polévka, dýňová ovesná kaše nebo lívanečky. A nebo jen tak upečená na plechu s trochou olivového oleje a kari.
M-Ň-A-M!


...a když se k tomu ještě přidá kachní prso, nemůžu už být spokojenější.:)

Sice nedám dopustit na domácí kuchyni, občas je ale příjemné, vyrazit za dobrým jídlem někam ven. U nás v Českém Švýcarsku je jen velmi málo míst, kde se člověk opravdu dobře nají. A jedním z takových míst je moje oblíbená restaurace Na Stodolci, jež se nachází v Chřibské. To je od nás coby kamenem dohodil. Na jejich podzimní menu jsme si s mamkou vyšláply pěšky předminulou neděli a bylo to moc a moc fajn, dešti navzdory.:-)



Před pár týdny jsem taky obejevila ingredienci, již jsem doporud vůbec nepoužívala a teďka nechápu, jak jsem bez ní mohla žít. Je jí špaldová mouka.  Jednou o víkendu jsem chtěla dělat pro celou naší rodinu palačinky a klasická "nezdravá" mouka nám doma došla. Místo toho jsem v úplném rohu špajzky objevila doposud nerozdělanou špaldovku. Udělala jsem palačinky z ní a...bylo to TAK dobré! Ta lehce zemitá chuť je prostě skvělá.
Fakt nechápu, proč jsem jí neobjevila dřív. :D


4. Knížky
S odchodem léta se mi daří, zase o něco více číst. A poslední dobou mám štěstí, že narážím na samé fajn kousky - letos v září a říjnu se mi nestalo, že bych musela nějakou knížku odložit, protože mě neba. 
Na Srí Lance jsem přečetla Dívku v Ledu od Roberta Bryndzy a Tisíce planoucích sluncí od Khaleda Hosseiniho. Dívka v ledu se mi líbila, ale nezanechala ve mně žádný hluboký zážitek. Prostě fajn oddechová detektivka, na kterou člověk ale vcelku rychle zapomene. 

Druhá knížka, to byl ovšem jiný kalibr. Spisovatele Khaleda Hosseiniho znám už delší dobu a dokonce jsem od něj před pár lety přečetla všechny knížky, jež napsal. Právě Tisíce planoucích sluncí jsem tenkrát četla v angličtině. Byla jsem totiž na půl roku na Taiwanu a byla jsem závislá na knížkách, které stáhnu volně na internetu do čtečky. A tahle knížka nebyla v češtině. Přesto jsem si jí chtěla přečíst, takže jsem přijala výzvu, zdolat jí v angličtině. Jako... šlo to, ale neměla jsem z toho zdaleka takový zážitek, jako když čtu v mateřském jazyce. Takže když se teď na netu objevila v češtině, mileráda jsem si jí oprášila.
A věřte mi - pokud vás zajímají osudové příběhy a romány z období války (tato knížka se odehrává v Afhánistánu), Khaled Hosseini vás pohltí. 

Když jsem pak přijela domů, čekaly na mě další knížky, které nakoupila mamka: Osm od Radky Třeštíkové, Slepá mapa od Aleny Mornštajnové a jedna "klasika" - Láska je jen slovo od J.M. Simmela. Zatím jsem přečetla Třeštíkovou a Mornštajnovou a z obou jsem nadšená. 

Z Mornštajnové dokonce natolik, že jsem hned druhý den po přečtení běžela do knihkupectví a koupila si od ní další kousek - román Hana. Při té příležitosti mě zaujala kniha Hračkář od neznámého spisovatele Liama Piepera. Zaujalo mě na ní především to, že se jedná o zahraničního spisovatele a na obálce je obrázek Prahy. Knihou jsem začala listovat a zjistila jsem, že se zčásti odehrává v Osvětimi. To je sice smutné, leč moje oblíbené téma, takže jsem jí také přihodila do košíku. 
Knížku jsem dneska dočetla. Musím říct, že mě dvakrát za srdce nechytla, ale rovněž o ní nemůžu říct, že by byla špatná. Má hodně zajímavý konec a to já ráda.:-)

No a mým posledním knižním úlovkem letošního podzimu je (aspoň prozatím) Der Vorleser, neboli Předčítač. Možná jste viděli stejnojmenný film. Knížka je v němčině, mám jí půjčenou od naší němčinářky a upřímně, jsem na sebe docela zvědavá. V němčině sice studuju, ale s beletrií v tomto jazyce mám premiéru. Tak mi držte palce.:D 


5. Čajíčkování
Čtěte správně!
Já, zapřísáhlý kávomilec, jsem začala brát na milost čaj! Nápoj, který jsem měla vždycky spojený s nemocí a nachlazením jsem začala pít na Srí Lance a tento zvyk jsem si přivezla domů.
Zatímco na Srí Lance jsem pila především černý s mlékem, teďka na podzim ujíždím na bylinkových, které můžu pít před spaním, aniž by hrozilo, že budu mít celou noc oči jak baterky.

Ale nemyslete si...káva je pořád moje láska č.1 a bez pravidelné dávky kofeinu v krvi bych mohla existovat jen ztěží!


To myslím, pro dnešek stačí.
Jak tak koukám, článek je pěkně dlouhý a pokud jste dočetli až do konce, jste borci.:-)

Co dělá na podzim radost Vám?