Listopadové radosti

pátek 2. prosince 2016

Ahoj všichni! 
Začal nám nový měsíc, a tak je na čase, opět trošku zrekapitulovat ten předchozí.
Můj listopad byl plný školy a práce. Ale nestěžuji si - škola mě (zatím pořád) baví: občas se v němčině ztrácím, občas jí rozumím a pořád zůstávám optimista: však do zkouškového času dost, začíná nám až v únoru.
No a práce...bez té by nebyly koláče, resp. vánoční dárky pro mojí nemalou rodinu.

V listopadu bohužel nebylo tolik času na běhání, kolik bych si přála. Rozhodla jsem se to ale využít ve svůj prospěch a naordinovala jsem si malé "běžecké prázdniny". Ne, nepřestala jsem v listopadu běhat úplně. Jen jsem trochu omezila kilometráž a místo obvyklých 200-250km za měsíc dala jen asi 100. Od běhání jsem si opravdu hodně odpočinula.
On to je báječný sport...asi nejlepší na světě, co si budeme povídat. Ale když člověk běhá už nějakým osmým rokem, občas to chce malinkou pauzičku na nabrání sil a motivací do dalšího (běžeckého) roku.
Z těch nemnoha běhů, které jsem v listopadu podnikla, byl však jeden absolutně výjimečný:
Viděla jsem při něm naživo kamzíka!
Už několik let jsem si moc přála, ho u nás v Lužických horách spatřit. Věděla jsem, že se u nás kamzíci nachází, ale kvůli poměrně vzácnému počtu se mi je nikdy nepodařilo zahlédnout.
Přemýšlela jsem, že si někdy vezmu spacák a půjdu na ně za svítání číhat na Studenec, kde jich je údajně nejvíc. Přítel mě však s tímto nápadem poslal do háje, samotná spát do lesa v noci nepůjdu, a tak jsem myšlenku vidět kamzíky pustila z hlavy.
Minulý týden si ale takhle běžím podvečerním lesem, všude je klid a ticho a připadá mi, že v lese kromě mě není ani živáčka. Sbíhám dolů k Pustému zámku, když v tom mi přeběhne přes cestu!
Jo, je to on, kamzík!
Běžel (nebo spíše hopsal) pár metrů přede mnou, asi po pěti sekundách se ztratil z dohledu.
Ale i to mi stačí ke štěstí!
Po celý zbytek běhu jsem byla jako v rauši a ještě teď se raduju z toho, že jsem toto zvířátko u nás na severu poprvé spatřila.
(Kamzíky jsem sice viděla v létě v Tatrách, z čehož jsem měla sice taky radost, ale vzhledem k tomu, že jich tam bylo jak naseto, to nebylo TAKOVÉ překvapení, jako tady u nás za barákem:)  
(Ale proto, že mi hned utekl a nestihla jsem ho tím pádem vyfotit, přidávám foto, které jsem pořídila v létě v těch Tatrách. Jsem na něm já a kamzík. Na kamzíka si ale musíte vzít lupu.) 



Když jsem málo běhala, tak jsem hodně cvičila.
O tom, jak moc mě cvičení v poslední době chytlo, jsem už ostatně psala v jednom z předchozích článků. Stále jsem věrná FitnessBlenderu. Podle chuti a času si dávám HIIT, workouty s kettlebelem nebo s medicimbalem a když se chci zrušit opravdu hodně, dám si nějakou z jejich 1000Kcal výzev. Většinou dělám doma "pokusného králíka" - video odcvičím a když je dobré, posílám na odcvičení ještě bráchovi. Málokdy se mi ale stane, že by se mi nějaké FinnesBlendrovské video nelíbilo.


Ke konci měsíce mi už ale začalo běhání strašně chybět. Domácí cvičení je sice super, ale pohyb v lese na čerstvém vzduchu je víc. Adventní běhání (pokud ho ještě neznáte, můžete si o něm přečíst v mém předchozím článku. Myslím ale, že už ho zná snad každý.:D) tedy přišlo v pravou chvíli: po takovéhle listopadové běhací pauze jsem se na něj těšila, jak malá! (Jak dlouho mi to asi vydrží...?!)

Co se týče knížek, jsem největší ostuda: listopadu jsem toho moc nepřečetla. Vlastně asi nic. Pár knížek jsem rozečetla, ale nebyla jsem schopná u nich setrvat, nebavily mě.
Skoukla jsem ale dva skvělé válečné filmy: Lídu Baarovou a Anthropoid. Oba dva se mi strašně moc moc líbily.
Na filmy moc nekoukám, radši si čtu, ale u těch válečných dělám výjimku. Baví mě fakt čím dál víc.

Poslední den v měsíci jsme s přítelem a známými vyrazili za kulturou, a sice do Ústí nad Labem na přednášku Ladislava Zibury "Pěšky mezi buddhisty a komunisty".
Bylo to super!
Láďa Zibura mě baví ve svých knížkách i na Facebooku, takže když jsem se dozvěděla, že bude mít přednášku kousek od nás, ihned jsem zarezervovala lístky. (Pro ty, co nevědí - jedná se o kluka v mém věku, jehož koníčkem jsou pěší poutě. Po maturitě se vydal z ČR pěšky do Santiaga de Compostela, o rok později do Říma, další rok do Jeruzaléma a teďka v létě byl v Nepálu a Číně. A o tom všem dost vtipně vypráví.)



Celý sál se téměř nonstop smál.
Jediné, co mě štvalo bylo, že přednáška začínala v půl osmé a končila v deset: domů jsme tedy dorazili až před půlnocí. Tato skutečnost byla pro mě, člověka, který už je v devět hodin mrtvý, docela náročná.:D

To je asi ode mě (za listopad) vše.
Krásně si užívejte prosinec! Ničím se nestresujte, celý adventní čas si v klídku vychutnávejte, uvařte si dobré kafíčko a těšte se na Vánoce!

P.S: Doporučíte mi, prosím, nějakou pěknou knížku (nebo film) z II.světové války?

11 komentářů :

  1. Ahoj Veru, doporučuji Zlodějku knih od M. Zusaka.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju...četla jsem jí sice kdysi dávno, ale vůbec si jí už nepamatuju, tak to možná znova zkusím:-)

      Vymazat
  2. Přednášku Ládi ti závidim :) my jsme takhle byli na Trabantech a vim, že jsem byla taky úplně vyřízená z toho času :D
    Jinak jsem ti ještě ani nestihla poděkovat za ten recept. Bohužel jsem se k němu ještě nedostala, ale plánuju to po Vánocích! Tak ještě jednou díky :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jéé, ti Trabanti taky museli být super!:D
      Nemáš vůbec zač, snad Ti bude chutnat.:)

      Vymazat
  3. Ahoj z II. světové nic neporadím, ale jinak doporučuji knihy od Remarqua :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji! Četla jsem Miluj bližního svého a Čas žít, čas umírat, tak možná zkusím další.:)

      Vymazat
  4. Verčo, tolik hezkých a zajímavých článků. Drážďany jste si rozumně užili ve všední den. Naprosto si umím představit, jak to tam vypadá v sobotu, ve Vídni je to stejné.
    Minulý víkend jsem měla na jednom zájezdu v době, kdy klienti měli rozchod, sraz s jedním kolegou - průvodcem. Vyprávěl nějakou rodinnou historku o tom, jak vezl otce do Žitavy. Já jsem jen přikyvovala a jemu to nedalo a zeptal se, jestli vím, kde je Žitava. No, já jsem mu odpověděla, že samozřejmě vím, kde Zittau leží :-). Docela koukal. (no, přiznám se, že když jsi zde psala o své nové škole poprvé, tak jsem si to hledala na mapě).
    Z knížek o/po 2. světové válce můžu doporučit následující:

    1. Lékař od Staliningradu (Heinz Guenter Kosalik) - pohled na poválečnou situaci ze strany zajatých Němců v Sovětském svazu

    2. Letos na jaře jsem se vrátila k dětské knížce Říkali mi Leni (http://radinsen.blog.cz/1602/rikali-mi-leni). Pamatuji si, jak už na základce mě ten příběh dostal. A i tentokrát jsem u jeho čtení brečela (je ke stažení na uložto)

    3. Vyhnání Gerty Schnirch (http://radinsen.blog.cz/1505/vyhnani-gerty-schnirch) od Kateřiny Tučkové. Opět pohled z "druhé" strany o odsunu Němců po válce. Toto je hodně silný příběh.

    Přeji Ti pohodové adventní běhání (a Brendičce nějaké to cukroví do bříška)!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji za milá slova! To s tou Žitavou je pěkné!:)
      Díky i ta zipy na knížky - Gertu znám, ty dvě předchozí nee, tak se po nich určitě podívám.

      S tím cukrovím Brendičce do bříška jsem si vzpomněla na historku, která se odehrála asi před 4 lety, myslím, že byla Brenda ještě štěňátko...
      Vyráběly jsme tehdy s mamkou balenky, poměrně neznámý druh cukroví podle receptu mojí prababičky. Bylo to strašně moc pracné, "patlaly" jsme se s tím celý večer. Byly to jakési oříškové kostičky máčené v čokoládě a navrch ještě v něčem obalené. Hotový plech cukroví jsme daly stydnout na studenou chodbu.
      Brenda se k němu nějakým způsobem dostala (musela si sama otevřít dveře) a CELÝ ho snědla...na jednu stranu jsme byly naštvané, protože s tím bylo fakt mraky práce, na druhou stranu jsme se o ní bály, protože to cukroví bylo čokoládové a tu psi nesmí. Tenkrát měla pěkně nafouklé bříško a myslím, že to nakonec i vyzvracela. Druhý den už ale byla v pořádku, každopádně se pěkně vytrestala a od té doby už nám žádné cukroví nesnědla.:D

      Vymazat
    2. No, tak to je teda Brendička pěkný lumpík :-). Ale poučena !!!

      Vymazat
  5. Já jsem v Tatrách (Nízkých) taky viděla kamzíka a měla jsem z toho asi takovou radost, jako když ty jsi ho viděla u vás v horách :-)
    K přečtení doporučuji od Jiřího Šulce Zrádci, je to o situaci před druhou světovou a je to strašně smutné (přiznávám, že jsem se nejednou rozbrečela). Už jsem od něj četla i Mosty do Tel Avivu (to je zas o vyzbrojování Izraele a komunistickém puči u nás) a chystala jsem se na Dva proti Říši o atentátu na Heydricha, už jsem ji i měla doma, ale nestihla ji přečíst a musela ji vrátit do knihovny, každopádně se na ni v budoucnu zase chystám. Autora fakt doporučuju, píše perfektně čtivě a přitom si dává záležet, aby se držel historických faktů.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, moc díky za tipy!
      Právě jsem si stáhla do čtečky knížku Dva proti říši - moc mě zajímá tematika atentátu na Heydricha, takže jsem Ti za tento tip moc vděčná! (Pokud máš možnost číst ve čtečce/tabletu, je na uloz.to volně ke stažení:))

      Vymazat

Moc děkuji za každý komentář!

Back to top