BĚH PLNÝ SMŮLY

pondělí 31. října 2016

Před nedávnem jsem vám psala článek o pokusu, který nevyšel a byla jsem až překvapená, jaký měl úspěch. Od tohoto "pokusu" neuplynul ani měsíc a už mám tady další story z cyklu Blondýna&Brendička. 
(Pro ty, co nevědí - Brendička je náš zlatý retrívr. Je mírně zlobivá a pokaždé, když jí vezmu s sebou běhat, se něco semele. Ani dnes tomu nebylo jinak)

Tento semestr mám volné pondělky. 
Rozhodla jsem se tedy, že každé pondělí, pokud nebudu v práci nebo nebudu mít jiné povinnosti, vyrazím na delší, celodopolední běh. Minulé pondělí se zadařilo - dala jsem si jednadvacítku Českým Švýcarskem a místa, která jsou jindy turisty narvaná k prasknutí, jsem proběhla, aniž bych potkala živou duši. (To se vám v Českém Švýcarsku poštěstí opravdu jen ve všední den, za špatného počasí ráno:))
Byl to skvělý běh a celý zbytek týdne jsem se těšila, až opět nastane pondělí. 

Dnes nastalo.
Od rána vše vypadalo slibně - sluníčko, modré nebe, krásně podzimní počasí. Naplánovala jsem si dvacítku, tentokráte směr Studenec/Lužické hory. A vzala jsem s sebou i Brendu, přestože se - jak jsem už psala výše - většinou, když jí vezmu s sebou, něco semele. 

Prvních šest kilometrů šlo jako po másle. 
No dobře, na prvních šesti kilometrech jsme nastoupaly asi 500 výškových metrů, takže jsem byla ufuněná jak mašina, ale jinak jsem ti to krásně užívala. S přibývající nadmořskou výšku se začalo zhoršovat počasí. Byla jsem poměrně málo oblečená, takže mi začínala být malinko zima, ale aspoň mě to motivovalo běžet rychleji.:)


Přeběhly jsme Studenec(737m.n.m.), nejvyšší bod naší trasy a začaly klesat z kopce dolů. Seběh ze Studence do vesničky Studený je docela prudký, plný kořenů, kamení a dalších trailových lahůdek. V kombinaci se spadaným listím na sebe pád nenechal dlouho čekat... ani nevím, jak se to stalo a jela jsem z kopce po zadku dolů. 
No, naštěstí jen kousek a krom špinavého oblečení se mi nic nestalo. 

Oklepala jsem se a běžely jsme dál. Brenda vesele pobíhala okolo mě. Neuběhl ani kilometr od pádu a já jsem zabořila své (krásné, nové, modré) botky po kotníky do hluboké louže. Mrcha jedna - byla celá přikrytá listím a nebyla vůbec vidět! 

Mokro v botách a sem tam nějaký ten držkopád jsou ovšem věci, na které je podle mě každý trailový běžec, včetně mě, zvyklý. Přesto jsem doufala, že jsem si už všechnu "smůlu" ten den vybrala a že bude zbývajících 10km domů v pohodě. 

No jo, jenže pak přišlo to nejhorší - Brenda chytla stopu a zdrhla neznámo kam. Jelikož je u nás v lesích docela dost zvěře, jsme docela zvyklí na to, že sem tam nějakou srnku/laňku/koloucha prožene, ale vždy se nejpozději za minutku vrátí. Málokdy zmizí z dohledu. 
Tentokrát Brenda utekla opravdu daleko. 
Přešla jsem z běhu do hodně pomalé chůze a začala jí volat, doufajíc že hnedka přiběhne, tak jako vždycky. Pořád se ale nic nedělo. Čekala jsem, že každou chvíli zašustí křoví a Brenda z něj vyběhne, ale tentokrát se strašně dlouho nic nedělo. 
Volala jsem jí, div jsem si nevyřvala hlasivky. (A to jsem byla od mala učená, že se v lese křičet nemá:D) Nic, nic a nic. 
Dala se do mě šílená zima. Když je člověk zpocený a pak stojí poměrně dlouhou dobu v lese na místě, no...je mu fakt zima. 
Klepala jsem se zimou, volala Brendu a chtělo se mi brečet. 
Začala jsem dělat katastrofické scénáře: roztrhal jí kamzík (jo, v lese pod Studencem jsou kamzíci!), střelil jí myslivec, jelen jí nabral na parohy...
Zhruba po dvaceti minutách, když už jsem fakt začínala být hysterická, se Brenda objevila. 
Přiběhla, jako by se nechumelilo. (Já vím, že si možná říkáte "blbých 20 minut", ale pro mě to byla v tu chvíli celá věčnost)

Na jednu stranu jsem byla strašně ráda, že je zpátky živá a zdravá, na druhou stranu jsem na ní byla pěkně naštvaná a vůbec jsem chtěla být už co nejdřív doma. 


Původně jsem si myslela, že už jí nepustím z vodítka a že poběžíme nejkratší možnou cestou, po silnici domů. Když jsme však vyběhly z toho zpropadeného lesa, trochu jsem vychladla (resp. jsem se během zahřála a už mi nebyla zima), uschly mi boty a zlepšila se mi nálada, takže jsem se nakonec rozhodla, odběhnout celý okruh podle plánu. 


Na patnáctém kilometru na mě přišel šílený hlad (což se mi normálně nestává - vzdálenosti do 30km jsem zvyklá běhat bez jídla) a na osmnáctém Brenda prohnala ještě stádo laní (držet jí na vodítku mi vydrželo chvilku), ale jinak už to bylo bez tragédií.

Když jsme doběhly domů, docela mi spadl kámen ze srdce.
Dneska to byla fakt fuška, to vám povím. 

P.S: Zde je trasa, kterou jsme běžely. Kdyby se chtěl někdo třeba inspirovat na běh či na túru.;)
P.P.S: Brendička celé odpoledne prospala. Nevzbudil jí dokonce ani vysavač. Asi si během těch dvaceti minut, co byla ztracená, dala další dvacítku kilometrů.:D 


Co Vy, máte nějakou tragikomickou historku z běhání? 
Zaběhl se Vám někdy pes, popř. na jak dlouho? 

6 komentářů :

  1. Ahoj:) jak často běhat a jak dlouho nebo kolik km, abych zlepšila kondici? Běhala si i na VŠ, když jsi byla na koleji? Mně vadí, jak na mě všichni koukaj.... a vytvarují se mi během nohy, zadek? zhubnu? mám to nějak doplnit posilováním? jak? Běháš i přes zimu?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, to je těžké radit takhle na dálku...já jsem začínala cca 3x týdně 5km a postupně jsem ty vzdálenosti navyšovala.
      Na koleji jsem běhala hodně, skoro každý den. Ano, pár lidí čumí nebo to různě komentují, ale to mi bylo fakt jedno. Většinou koukají ti, kteří by se sami nezmohli ani tři kilometry.
      Když jsem začínala s běháním, zhubla jsem asi 8kilo, samozřejmě s tím souvisela i úprava jídelníčku. Já jsem zezačátku vůbec neposilovala, teď už ale vím, že to byla chyba. (Od té doby, co posiluju, se mi zlepšila postava i běžecké výkony:) Myslím, že pro začátek je fajn, třeba 3x týdně běhat a 2x týdně posilovat, půlhodinka každého stačí, navyšovat postupně.
      Na youtube najdeš spoustu posilovacích videí, já mám ráda třeba kanál FitnessBlender. A přes zimu běhám, běhala jsem jednou dokonce i v -20ti - všechno jde, jen to chce už trošku víc oblečení.:D

      Vymazat
  2. Verčo, hlavně že vše dobře dopadlo :-). Listí v kombinací s mokrou zemí v lese fakt klouže, vyzkoušela jsem si to v neděli při stoupání do kopce. Ale prostě podzim má své kouzlo. Brendička je lumpík, ale to jsou všichni psi v lese, i když na druhou stranu Tvé obavy chápu, i já jsem si je zažila. A pak samozřejmě "klubíčkují" v pelíšku. Obdivuju Tvé běžecké výkony (koukám na instagram) a těším se na článek o studiu v Německu.
    http://radinsen.blog.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, byly to fakt nervy.:) Pro mě je podzim regulerně nejoblíbenější období, včera jsem se dokonce radovala z toho, že se brzy stmívá.
      Článek o Německu bude copy dup!:)

      Vymazat
  3. My máme doma trpasličího pudla a ten na běhání prostě není. Párkrát jsem s ní vyrazila, ale bolely jí pak nohy a kňourala. Běhám sice kolem 5 Km, ale i tak. Přitom ona normálně zvládne túry dlouhé kolem 20ti km, takže jí asi musí vadit svižnější tempo. Nevím. Nebo je naštvaná, že nemá čas čuchat si kolem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, naše Brenda taky na běhání úplně není. Beru jí s sebou párkrát do měsíce a vždycky je z toho nějaká "vtipná" historka, viz tenhle článek:)..na procházky a na túry je to s ní super, ale když si chci zaběhat pořádně, tak jdu radši sama.

      Vymazat

Moc děkuji za každý komentář!

Back to top