BĚH PLNÝ SMŮLY

pondělí 31. října 2016

Před nedávnem jsem vám psala článek o pokusu, který nevyšel a byla jsem až překvapená, jaký měl úspěch. Od tohoto "pokusu" neuplynul ani měsíc a už mám tady další story z cyklu Blondýna&Brendička. 
(Pro ty, co nevědí - Brendička je náš zlatý retrívr. Je mírně zlobivá a pokaždé, když jí vezmu s sebou běhat, se něco semele. Ani dnes tomu nebylo jinak)

Tento semestr mám volné pondělky. 
Rozhodla jsem se tedy, že každé pondělí, pokud nebudu v práci nebo nebudu mít jiné povinnosti, vyrazím na delší, celodopolední běh. Minulé pondělí se zadařilo - dala jsem si jednadvacítku Českým Švýcarskem a místa, která jsou jindy turisty narvaná k prasknutí, jsem proběhla, aniž bych potkala živou duši. (To se vám v Českém Švýcarsku poštěstí opravdu jen ve všední den, za špatného počasí ráno:))
Byl to skvělý běh a celý zbytek týdne jsem se těšila, až opět nastane pondělí. 

Dnes nastalo.
Od rána vše vypadalo slibně - sluníčko, modré nebe, krásně podzimní počasí. Naplánovala jsem si dvacítku, tentokráte směr Studenec/Lužické hory. A vzala jsem s sebou i Brendu, přestože se - jak jsem už psala výše - většinou, když jí vezmu s sebou, něco semele. 

Prvních šest kilometrů šlo jako po másle. 
No dobře, na prvních šesti kilometrech jsme nastoupaly asi 500 výškových metrů, takže jsem byla ufuněná jak mašina, ale jinak jsem ti to krásně užívala. S přibývající nadmořskou výšku se začalo zhoršovat počasí. Byla jsem poměrně málo oblečená, takže mi začínala být malinko zima, ale aspoň mě to motivovalo běžet rychleji.:)


Přeběhly jsme Studenec(737m.n.m.), nejvyšší bod naší trasy a začaly klesat z kopce dolů. Seběh ze Studence do vesničky Studený je docela prudký, plný kořenů, kamení a dalších trailových lahůdek. V kombinaci se spadaným listím na sebe pád nenechal dlouho čekat... ani nevím, jak se to stalo a jela jsem z kopce po zadku dolů. 
No, naštěstí jen kousek a krom špinavého oblečení se mi nic nestalo. 

Oklepala jsem se a běžely jsme dál. Brenda vesele pobíhala okolo mě. Neuběhl ani kilometr od pádu a já jsem zabořila své (krásné, nové, modré) botky po kotníky do hluboké louže. Mrcha jedna - byla celá přikrytá listím a nebyla vůbec vidět! 

Mokro v botách a sem tam nějaký ten držkopád jsou ovšem věci, na které je podle mě každý trailový běžec, včetně mě, zvyklý. Přesto jsem doufala, že jsem si už všechnu "smůlu" ten den vybrala a že bude zbývajících 10km domů v pohodě. 

No jo, jenže pak přišlo to nejhorší - Brenda chytla stopu a zdrhla neznámo kam. Jelikož je u nás v lesích docela dost zvěře, jsme docela zvyklí na to, že sem tam nějakou srnku/laňku/koloucha prožene, ale vždy se nejpozději za minutku vrátí. Málokdy zmizí z dohledu. 
Tentokrát Brenda utekla opravdu daleko. 
Přešla jsem z běhu do hodně pomalé chůze a začala jí volat, doufajíc že hnedka přiběhne, tak jako vždycky. Pořád se ale nic nedělo. Čekala jsem, že každou chvíli zašustí křoví a Brenda z něj vyběhne, ale tentokrát se strašně dlouho nic nedělo. 
Volala jsem jí, div jsem si nevyřvala hlasivky. (A to jsem byla od mala učená, že se v lese křičet nemá:D) Nic, nic a nic. 
Dala se do mě šílená zima. Když je člověk zpocený a pak stojí poměrně dlouhou dobu v lese na místě, no...je mu fakt zima. 
Klepala jsem se zimou, volala Brendu a chtělo se mi brečet. 
Začala jsem dělat katastrofické scénáře: roztrhal jí kamzík (jo, v lese pod Studencem jsou kamzíci!), střelil jí myslivec, jelen jí nabral na parohy...
Zhruba po dvaceti minutách, když už jsem fakt začínala být hysterická, se Brenda objevila. 
Přiběhla, jako by se nechumelilo. (Já vím, že si možná říkáte "blbých 20 minut", ale pro mě to byla v tu chvíli celá věčnost)

Na jednu stranu jsem byla strašně ráda, že je zpátky živá a zdravá, na druhou stranu jsem na ní byla pěkně naštvaná a vůbec jsem chtěla být už co nejdřív doma. 


Původně jsem si myslela, že už jí nepustím z vodítka a že poběžíme nejkratší možnou cestou, po silnici domů. Když jsme však vyběhly z toho zpropadeného lesa, trochu jsem vychladla (resp. jsem se během zahřála a už mi nebyla zima), uschly mi boty a zlepšila se mi nálada, takže jsem se nakonec rozhodla, odběhnout celý okruh podle plánu. 


Na patnáctém kilometru na mě přišel šílený hlad (což se mi normálně nestává - vzdálenosti do 30km jsem zvyklá běhat bez jídla) a na osmnáctém Brenda prohnala ještě stádo laní (držet jí na vodítku mi vydrželo chvilku), ale jinak už to bylo bez tragédií.

Když jsme doběhly domů, docela mi spadl kámen ze srdce.
Dneska to byla fakt fuška, to vám povím. 

P.S: Zde je trasa, kterou jsme běžely. Kdyby se chtěl někdo třeba inspirovat na běh či na túru.;)
P.P.S: Brendička celé odpoledne prospala. Nevzbudil jí dokonce ani vysavač. Asi si během těch dvaceti minut, co byla ztracená, dala další dvacítku kilometrů.:D 


Co Vy, máte nějakou tragikomickou historku z běhání? 
Zaběhl se Vám někdy pes, popř. na jak dlouho? 

Asijský FOODIE říjen

neděle 23. října 2016

Asi víte, že je tento blog z velké části o běhání.
Běhám pro to, že si tím čistím hlavu, že trávím ráda čas v lese, že se tím udržuji v kondici...ale taky pro to, že strašně ráda jím.
Jsem velký gurmán, miluji ochutnávání nových chutí, různé cizokrajné kuchyně, vymetám kdejaký foodfestival a moc nechápu paleo/raw/vegany/ a další lidi, kteří nějaké potraviny z nějakého důvodu nejedí.

I ze svého přítele jsem za ta léta, co jsme spolu, udělala docela gurmána. Když jsme spolu začínali, nerad utrácel peníze za jídlo, ale naštěstí jsem ho už naučila, že právě jídlo (popřípadě kafíčko) vždy tvoří minimálně polovinu zážitku z jakéhokoli výletu.:D 

Přestože říjen ještě neskončil, už se nám za tento měsíc stihlo nahromadit pár (lepších i horších) gurmánských zážitků, z čehož měly všechny společného jmenovatele: tím byla ASIE.
Na začátku měsíce jsme navštívili litoměřický Gastro food fest, který byl letos v hodně asijském duchu a tento víkend jsme se pro změnu vydali do pražsko-vietnamské Sapy. 

Tak se se mnou pojďte vydat na malý exkurz do asijské kuchyně.:)

1.Gastro food fest
Na začátku října se v Litoměřicích konal čtvrtý ročník. Tento festival jsme si nenechali ujít ani jeden rok (reportáže z všech třech minulých let vyhrabete na mém starém blogu:)) a letošní ročník byl podle nás úplně nejlepší. 
Velké procento stánků bylo asijských (jednalo se především o thajskou a vietnamskou kuchyni), což máme moc rádi.


...začali jsme thajskou polévkou Tom Yam. Polívku jsem už jednou jedla a to přímo v Thajsku a musím říci, že tato byla suverénně lepší. Trochu nám hořely pusy, ale nic co by se nedalo přežít!:)) 


...pokračovali jsme čínskou rolkou plněnou kachnou a sladkou omáčkou. Kachnu moc nemusím (resp. nemusím knedlíky a zelí, s čímž se u nás kachna často podává) ale tato kombinace mě nadchla!


...čínské "jednohubky"



... po jednohubkách následovaly jarní závitky a mango salát. Salát byl plný koriandru, což jsem ocenila. Přítel však ne-e, takže jsem ho musela skoro celý zvládnout sama. 
No problem.:D  


...už jsme byli dost najedení, ale ještě nás lákalo Pad Thai. V Thajsku jsem ho na jaře jedla skoro každý den, takže vím, že je za a) moc dobré a za b) pokaždé jiné. Jedná se o jídlo, na které asi neexistuje přesný recept - v každém kraji/městě/rodině se dělá trochu jinak.
I v Litoměřicích bylo Pad Thai výborné - s arašídovým máslem mělo zajímavou, netradiční chuť.


...z festivalu jsme nemohli odejít bez sladké tečky. 
A protože jsme celý den jeli v asijských jídlech, dali jsme si i asijskou sladkost. (Jen káva na úplný konec byla italská:)) Bangkok balls se sezamovou pastou, mňam!



2.Návštěva SAPY
O Sapě, pražské Hanoji, jste už určitě slyšeli. 
Jak praví Wikipedie, "TTTM Sapa, lidově Malá HanojPražská Hanoj či Malý Saigon, je vietnamské velkoobchodní centrum a tržnice, označované za město ve městě, působící od přelomu let 1999 a 2000 v areálu bývalého písnického masokombinátu a libušské drůbežárny v Praze."
Jedná se o místo, kde můžete nakoupit snad vše na co si vzpomenete (od českých i asijských potravin přes kachní pařátky po kryty na mobil), uzavřít sňatek, koupit letenky do Vietnamu či se jen nadlábnout. 
To byl taky důvod, proč jsme se do Sapy vydali. 

Pročetla jsem nespočet foodblogů, sepsala si plný diář tipů, co máme/nemáme ochutnat a jelo se. (V Praze jsme trávili celý víkend a stihli mnohem víc aktivit než jen Sapu - o těch vám ale napíšu v příštím článku:)) Zvažovali jsme, zda jet do Sapy MHD nebo autem. Nakonec jsme zvolili druhou možnost, protože cesta z centra Prahy sem trvá přes hodinu.
V Sapě neplatí žádná pravidla silničního provozu, resp. přednost má ten silnější, takže jsme byli docela rádi, když jsme zaparkovali bez toho, aniž by nás někdo nabořil.:) 

Když jsme vylezli z auta, rázem jsme se ocitli v jiném světě. 
Já jsem - po půl roce života v Asii - nebyla překvapená; přítel viděl všudypřítomný asijský chaos a bordel poprvé, tak zpočátku trošku koukal.

Poté, co jsme se Sapou trochu prošli a nasáli atmosféru, jsme zamířili do bistra Phuong Phuong, které bylo (dle mnoha foodblogů) vyhlášené pro své slané rýžové "palačinky".


"Palačinky" posypané smaženou cibulkou, které jsme si namáčeli v rýžovém octě a sekaná z neidentifikovatelného masa. 
Hygienické poměry restaurace nebyly nic moc, ochota majitelů restaurace taky ne, ale nejsme žádní cimprlíni a navíc víme, že ty největší gurmánské zážitky se dost často skrývají v těch nejzahumusenějších podnicích, takže jsem se na jídlo moc těšili.

Ačkoliv bylo toto bistro všemi foodblogery doporučováno, my jsme byli zklamaní - palačinky byly trochu bez chuti, ani rýžový ocet to moc nespravil.
Snědli jsme to - neurazilo nás to, ale ani nenadchlo.

Naše další kroky vedly do bistra Hai Há na vyhlášené Bun Cha - grilovaný bůček s nudlemi.


Hygienické podmínky restaurace opět žádná hitparáda, ale to nás neodradilo.
Vlezli jsme do restaurace a těšili jsme se na to, že si po nemastných-neslaných palačinkách zlepšíme chuť.
Náš první dojem zkazila neskutečně neochotná a nepříjemná obsluha (jo, ještě horší než v té restauraci předtím:D) a dlouhá doba čekání.
Ale nevadí - když to bude dobré, tak jim to odpustíme, říkali jsme si.

Bůček nebyl špatný, ale rovněž žádný zázrak. To samé platilo o nudlích a omáčce, která byla skoro stejná jako v předchozí restauraci. Když k tomu přičtu neochotnou obsluhu a hodně dlouhou dobu čekání, byli jsme docela otrávení a další jídla se nám už nechtěla ochutnávat.

Původně jsme mysleli, že si v Sapě dáme ještě vietnamskou bagetu, kávu nebo i něco sladkého, ale už jsme nějak neměli chuť, a tak jsme brány malé Hanoje opustili.

Tento víkend jsme kromě Sapy navštívili ještě vietnamskou restauraci v Gorazdově ulici, která je vyhlášená pro změnu díky polévce Pho Bo. Dali jsme si jednu Pho Bo a jeden vývar z kachny.
Tady byl náš zážitek mnohem pozitivnější. Obě polévky super, chutné a krásně vyvážené a navíc nás krásně zahřály po procházce studenou Prahou.



Máloco kritizuji a většinou si na všem najdu něco dobrého, ale jídlo v Sapě pro nás bylo opravdu VELKÝM zklamáním. Jsem si ale vědoma toho, že jsme navštívili dva podniky z celkových cca třiceti, takže nemůžeme hodnotit celou Sapu.
Mám nějaké zkušenosti s thajskou, taiwanskou, indickou, malajskou a indonéskou kuchyní a nemůžu říci, která je lepší, protože jsou dokonalé všechny.

Tento víkend jsem k tomu přidala ještě kuchyni vietnamskou a ta mě tedy úplně nenadchla. Ale znova říkám - jsem si vědoma toho, že ze čtyř ochutnaných jídel (kdy byly dobré den dvě) nemůžu dělat vůbec žádné závěry a už vůbec se nemůžu považovat za nějakého znalce.

Třeba si někdy dojem o vietnamské kuchyni spravím.
Ostatně - do "pravého" Vietnamu bych se jednou podívala moc ráda.:)

Ale s gurmánskými výlety do Sapy máme asi na hodně dlouhou dobu pokoj. Tečka.

Co Vy a vietnamská kuchyně? Máte jí rádi?
Byli jste v Sapě? 

Kolik toho naběhá můj pes aneb Pokus, který nevyšel

středa 12. října 2016

Brendička, naše psí slečna, nemá ráda vodítko. Je mnohem spokojenější, když může běhat "na volno", kudy si zachce. Ne vždy je to samozřejmě možné - ve městě nebo na frekvenovaných silnicích samozřejmě na vodítku chodí, ale protože víme, jak moc to nesnáší, snažíme se většinu procházek nebo výběhů směřovat do lesa.
V lese pobíhá, přeskakuje kořeny, nahání zvěř a vždy si vybírá ty - pro člověka - nejkrkolomnější cestičky. Zatímco já uběhnu 100 metrů, ona svým pobíháním urazí minimálně dvakrát tolik.

Už dlouhou dobu jsem si lámala hlavu nad tím, o kolik více toho vlastně Brenda naběhá.
Sice už mi začala škola, ale první týden je takový "rozehřívací" a máme jen asi polovinu předmětů, takže jsem měla dost času na blbosti na to, uskutečnit malý pokus: přidělat Brendě na obojek své Garminy, a jít s ní odběhat okruh, který měří přesně 11,2km.

Těšila jsem se na to, kolik bude mít Brenda neměřeno, zatímco já odběhnu těch 11,2.:)

Zádrhel č.1 nastal ještě před odchodem - Brenda nemá žádný pořádný obojek.
Jediný obojek, který vlastní, je vánoční se sametovým šátečkem a s rolničkami, který jí oblékáme vždy na Štědrý den. 
No co - v supermarketech už taky mají vánoční zboží, tak proč bych já nemohla 12. října obléknout Brendě vánoční obojek?! 
Nasadila jsem tedy Brendě vánoční obojek, na něj přidělala hodinky, spustila stopky a šlo se. (Na tlapku jsem si hodinky přidělat netroufla - přeci jen si svých hodinek vážím a věděla jsem, že z krku si je nebude chtít sundavat)


První kilometr Brenda musela běžet na vodítku, takže se naše uběhnuté metry shodovaly. 
Po kilometru jsme se však konečně dostaly do lesa, takže byla Brenda vypuštěna a já jsem se těšila, jaký bude následující průběh. 
Neuběhly jsme po lesní cestě ani 100 metrů a Brenda už si to namířila do vysoké trávy, kam si na malou chvíli lehla. "Dobrý. Hodinky jsou vodotěsné a přežily už se mnou nespočet výběhů v dešti", myslela jsem si.

O dalších 100m později jsme potkaly potůček. 
Brenda si to do něj namířila jak neřízená střela a já jsem - ve strachu o svoje hodinky - běžela za ní. 
Naštěstí uposlechla moje (hysterické) volání a v potůčku smočila jen tlapky - hodinky zůstaly netknuté.

Oukej, běžíme dál. 

Uběhly jsme sotva dalších sto metrů a přišel fatální zádrhel - louže. 
Velká louže. 
Brenda miluje louže. 
(Svou lásku k nejnechutnějším loužím nám ostatně ukázala už pár dní poté, co jsme si jí jakožto běloučké roztomiloučké štěňátečko přivezli domů, no podívejte): 


 Když jsem viděla, jak Brenda míří (s mými milovanými hodinkami na krku) na jednu z největších louží v našem okolí, šla jsem do mdlob. 


Brenda se začala nořit do louže a její fešný šáteček se začal nořit s ní. Měla jsem jedinou kliku, že měla hodinky na hřbetě a tím pádem zůstaly skoro suché - jen trochu pocákané. Už už se začala přetáčet na záda - naštěstí byly moje reakce rychlejší, v cuku letu jsem k ní přiskočila a hodinky jí sundala.

Uvědomila jsem si, že tento pokus asi nebyl úplně moudrý a že mám ráda svoje hodinky, takže ho budeme nejspíše muset anulovat. 
Nu, uznávám, že tento pokus byl trošku naivní (a blondýnoidní) nápad. Nějak jsem si neuvědomila, že Brenda s radostí vymetá (až po krk) všechny louže a taky že jsem si pro svůj pokus vybrala to nejdeštivější a nejblátivější období.

Možná pokus zopakuji, až bude ABSOLUTNĚ sucho a až vyschnou všechny louže.



Mimochodem - uběhla jsem 1,2 kilometru, než se udála anabáze s megalouží a než jsem Brendě sundala hodinky. Ona za tu chvilku stihla naběhat o 200 metrů více. 

Tip na túru #2 - Soutěsky a Pravčická brána, evergreeny Českého Švýcarska

sobota 8. října 2016

Co se Vám vybaví, když se řekne České Švýcarsko?
Hádám, že Pravčická brána!

Pokud čtete můj blog delší dobu, asi víte, že mám vystudovaný management cestovního ruchu. V rámci tohoto studia jsem psala bakalářskou práci na téma "Mentální mapy v marketingu cestovního ruchu" se zaměřením na České Švýcarsko. Jednoduše řečeno jsem půl roku zkoumala, co si lidé o tomto národním parku myslí, co se jim zde líbí/nelíbí, jaké s ním mají spojené asociace, co by zde chtěli zlepšit a tak.
Vyzpovídala jsem docela hodně lidí a pak z toho udělala nějaký rádobyinteligentní závěr, takže si troufám říci, že jsem v tomhle směru docela "odborník".
No dobře, odborník nejsem ani zdaleka, ale minimálně vím, že drtivé většině lidí se v souvislosti s Českým Švýcarskem vybaví jako první Pravčická brána, hned na druhém místě jsou soutěsky ve Hřensku.

Přiznám se, že jsme dříve těmito dvěma místy tak trošku opovrhovali.
"Pravčická - nejpropálenější severočeské místo! Jsou zde davy lidí! Radši půjdeme někam jinam." , říkali jsme si s přítelem a s mamkou často.
Obyvatelé Karlových Varů taky běžně nechodí na kolonádu a pařížané na Eifellovku, nebo snad jo?!:)

Před nedávnem jsem však na Facebooku Marcely, naší dvorní cukrářky, viděla z fotky z tohoto místa. A byla jsem nadšená, jak to tam podle fotek vypadá krásně! Okamžitě jsem navrhla příteli, že na toto místo, které je od našeho bydliště vzdálené pouze pár kilometrů a na kterém jsme nikdy pořádně nebyli (a kterým jsme vždy maličko opovrhovali), musíme jet.

Náš výlet jsme uskutečnili první říjnový víkend.
Tady je menší report i se všemi technickými tipy, počínaje mapkou trasy!


Naší túrku jsme započali na Mezní Louce. Je zde velké parkoviště, tuším že za 100Kč na den. Jako správný místňák bych vám nyní měla poradit, kde parkovat lépe a zadarmo, ale v tomto případě to bohužel moc nelze. Na Mezní Louce i ve Hřensku jsou parkovací místa hlídaná a zpoplatněná, všude jinde jsou zákazy stání.
V místním infocentru vám nejspíše řeknou, abyste šli nejprve po červené turistické značce na Pravčickou bránu a na soutěsky do Hřenska až potom.
Já říkám: běžte nejprve na soutěsky (lodičky v soutěskách jezdí v obou směrech) a Pravčickou dejte až na konec. Dopoledne bude na lodičkách méně lidí, protože si je valná většina lidí nechává právě na odpoledne. (Směr, po kterém jsme šli a po kterém běžte i Vy, je znázorněn na výše uvedené mapce)

Cesta k soutěskám (Z Mezní Louky nejprve po modré a pak po žluté turistické značce) trvá asi hodinku. Ale pořád se je na co koukat!





První plavba lodičkou (Divoká soutěska) trvá 10 minut, druhá (Edmundova neboli Tichá soutěska) 20 minut. Cestou se dozvíte spoustu zajímavostí, uvidíte spoustu krás a kuriózních skalních útvarů.



Po vystoupení z druhé lodičky jsme šli ještě cca 2 kilometry soutěskou, až do Hřenska k hotelu Klepáč.
U Klepáče jsme se hnedka napojili na červenou turistickou značku, po které dojdete přes Pravčickou bránu až zpátky na Mezní Louku. Červená vede z Hřenska nejprve po silnici, na odbočce U Tří pramenů stáčí do lesa. (A taky do pěkného kopce, ha ha!)
Předběhli jsme spoustu funících rodinek a do hodinky už byli na Pravčické bráně.

Po zaplacení symbolického vstupného se můžete kochat na třech vyhlídkových místech. Z jednoho je vidět samotná Pravčická brána, z druhého Saské Švýcarsko a ze třetího Růžovský vrch a taky kousek Lužických hor.
A všude se střídá krása s nádherou, no považte.:)





Po důkladném prohlédnutí Pravčické brány nám zbývalo už jen cca 7km zpět na Mezní louku, kde jsme měli auto. Celou dobu jsme šli po příjemné, mírně klesající cestičce. Opět se bylo čím kochat (klobouk dolů před horolezci, na které jsme obdivně koukali!), cestu také zpestří zajímavá naučná stezka.

Celá túrka měří 16 kilometrů. Vzhledem k tomu, že vám nějaký čas zabere jízda na lodičce a taky pravděpodobně prohlídka všech vyhlídek okolo Pravčické brány, vyhraďte si na ní celý den.


PRAKTICKÉ SHRNUTÍ:
Délka: 16km
Trvání: 6,5h i se všemi zastávkami
Start, cíl: Mezní Louka NEBO Hřensko (Já jsem trasu popisovala z Mezní Louky, jelikož se ale jedná o okruh, můžete ho začít i ve Hřensku)
Vstupy: Obě soutěsky + Pravčická brána vyšly cca 200Kč na osobu
S pejskem: ANO, šlo by to. Do lodičky vám pejska vezmou (tuším, že za 40Kč) My to bohužel nevěděli a Brendičku jsme nechali doma.
Jídlo: S dobrými restauracemi v Českém Švýcarsku je to celkově jedna velká bída, takže si radši udělejte obří svačinu a na místní restaurace moc nespoléhejte. (Chtěla jsem si dát na Pravčické bráně kávu, ale když jsem viděla nabídku omezenou na rozpustnou/turka, hodně rychle mě to přešlo.:)

Doufám, že se Vám popis naší túry líbil a že jsem Vás na náš severočeský národní park třeba trochu nalákala.:)
Byli jste někdy v Českém Švýcarsku? 
Jaké místo se Vám zde nejvíc líbilo?

Tip na túru #1 - Západní část Krkonoš

pondělí 3. října 2016

Už je to u nás skoro tradicí, že na všechny tři podzimní státní svátky vyrážíme na nějakou pěknou, celodenní túru. A ani letos tomu nemohlo být jinak, obzvlášť když slibovali pěkné počasí.
Pro letošního 28. září jsme si vybrali Krkonoše. Mám je ráda a jejich západní část od nás není tak daleko - do Harrachova to máme hodinku a půl autem.

Start: Harrachov, Rýžoviště
Cíl: Harrachov, Rýžoviště
Délka: 19 nebo 21km
S pejskem: ANO

Trasa, kterou jsme pro letošní svatováclavskou túru vybrali, začíná v Harrachově. Můžete zaparkovat na centrálním parkovišti, my jsme však využili odlehlejší (a ten den bezplatné) parkoviště u lanovky na Čertovu horu.
Z parkoviště jsme nejprve došli po žluté turistické cestě lesem k Mumlavskému vodopádu.


Následovala cesta po modré na Krakonošovu snídani. Vedla po asfaltu, což pro nás byla trochu nuda, na druhou stranu je super, že jsou v Krkonoších možnosti pro vozíčkáře a nebo třeba pro rodiny s kočárky.
Z Krakonošovy snídaně jsme pokračovali po modré - teď už lesem a víc do kopce, což bylo zábavnější.:)
Když jsme došli na rozcestí U čtyř pánů, zahalily se celé Krkonoše do velké mlhy. Náš původní plán byl, jít přes Labskou boudu a Pančavský vodopád na Vrbatovu boudu. Vzhledem k tomu, že byla opravdu mlha a zima a že jsme už na Labské boudě byli několikrát, zkrátili jsme si cestu a šli k Vrbatově boudě zkratkou po žluté.
(S Labskou boudou měří celá túra 21km, bez Labské 19. Na mapce je daný úsek vyznačen - černá čárkovaná je "celá" trasa, po té se šipkou jsme šli my:)) 



Od Vrbatovy boudy jsme pokračovali přes Harrachovy kameny na rozcestí U Růženčiny zahrádky. Trošku v mlze a ve větru, ale co - na horách nejsme každý den a když už tam jsme, tak si to přece nenecháme zkazit takovou malicherností jako je špatné počasí.:)


Na Dvoračkách jsme se zastavili na občerstvení.
Čekali jsme asi půl hodiny, než si nás číšníci vůbec všimli, což se nám moc nelíbilo a i když je v restauraci frmol, půl hodina čekání je dle mého názoru fakt hodně. Odměnou pak ale byly velké dobroty - krkonošské kyselo, lívanečky a borůvkový dortík.
Nevím, jestli je to nadmořskou výškou, hladem po našlapaných kilometrech nebo jen náhoda, ale připadá mi, že KDEKOLIV na horách, ať už to jsou Krkokoše, Tatry nebo kterékoliv jiné, strašně dobře vaří!



Z Dvoraček jsme už sestupovali z kopce zpátky do Harrachova.
S klesající nadmořskou výškou se začalo vybírat počasí - mrzelo mě, že jsme nakonec nešli přes tu Labskou a přes Pančavský vodopád, tak třeba příště.




Bylo to pěkné.
Sice se mi více líbí Krkonoše z východní strany, to už by pro nás bylo ale na jednodenní výlet docela daleko. Pokud tedy chcete jednodenní, nenáročnou túrku v Krkonoších a nechce se vám zajíždět do Špindlu nebo do Pece pod Sněžkou, tuto mohu jedině doporučit.:)

Zde je podrobná mapka túry v celé své kráse -> https://mapy.cz/s/179jP

Co Vy a Krkonoše? Máte je rádi?

Střípky ze září

neděle 2. října 2016

Konečně je to tady - podzim, mé nejoblíbenější roční období.
Spousta lidí v mém okolí na něj nadává a chce zpátky léto, ale já si ho moc a moc užívám. Miluju krásné slunečné podzimní dny, ale stejně tak ty sychravé.

Procházky v lese plném krásně zbarveného listí, domácí pohoda u hořícího krbu, běhání ve vlhkém, tichém, odpařujícím se lese, pečená dýně, dýňová polévka, klidné večery s knížkami...

...no uznejte, tyhle věci přece člověk nemůže nemít rád.:)
zdroj: Pinterest

Kromě těchto příjemných věcí se ale v mém případě rovná podzim také nástupu do nové školy. Nějakým zázrakem se mi povedlo složit zkoušku DSH a splnit tím pádem poslední podmínku přijetí na Internationales Hochschulinstit Zittau.
Od pondělka tedy začínám s magisterským studiem oboru Internationales management. Jsem si moc dobře vědoma toho, že to nebude takové lehárko, jako na UHK - bude to spíše velká výzva, ale moc se na ní těším. 

Na začátku září jsem se tedy připravovala na DSH a řešila různé administrativní věci spojené s nástupem na německou univerzitu (Němci jsou neskuteční byrokrati! V souvislosti s nástupem na IHI jsem vyplnila a podepsala už miliardu papírů a obávám se, že to ještě neskončilo:D), ale taky jsem si užívala takové malé, dvoutýdenní prázdniny. 

Co všechno jsem si užívala?

BĚHÁNÍ
S příchodem podzimu jsem si dala předsevzetí, více (běžecky) objevovat úplně nová místa. Když jsem měla v září celý den volný, naplánovala jsem si několikrát nějakou novou, doposud nepoznanou běžeckou trasu, byť jsem musela třeba popojet 10 kilometrů od domova autem. Poznala jsem tak docela dost nových cestiček a bylo to super - třeba okolo Jedlové nebo v Českém Švýcarsku.




Na začátku září jsem si dělala ambice, že konečně jeden měsíc prolomím hranici 300 naběhaných kilometrů. To nakonec (zase) neklaplo, tak třeba v říjnu! 

JÍDLOJÍDLOJÍDLO
Když jsem měla v září volné dny, užívala jsem si domácí vaření.
Německá menza, do které jsem skoro celý srpen chodila, sice (až na množství polotovarů, se kterými Němci pracují:-/) nebyla špatná, ale domácí strava je domácí strava.:)

Mým podzimním favoritem je momentálně jakákoli pečená zelenina, brambory nebo batáty s kusem masa. Je to dobré a postavě to lichotí více než talíře těstovin:) (Které si ovšem občas taky ráda dám:D)




KAFÍČKAŘENÍ
Odešel nám doma kávovar a na nový si nejspíš budeme muset počkat do Ježíška. 
Tato skutečnost mě však dokopala k pořízení french pressu, což byla skvělá volba! 
French press je parádní věcička za pár stovek, která však v domácích podmínkách vytvoří naprosto luxusní, lahodnou kávu. (Za předpokladu, že do něj nebudete sypat mleté kafe, co v obchodech prodávají na českého turka)

Alespoň jednou týdně rádi zavítáváme do Kafrárny u koček na jejich nejlepší cappucino a raw dortíky. Pokud se budete pohybovat v České Kamenici a budete si chtít dát někde dobrou kávu, tady neprohloupíte.:)

KULTURA
Po létě jsem se začala těšit na podzimní chození do divadla.|Divadelní sezonu jsme s mamkou minulý týden zahájily představením Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách. Sice nemám moc ráda škatulkování na "typicky ženské" a "typicky mužské" povahové vlastnosti, o čemž vlastně celé představení bylo, přesto se mi to líbilo a dost jsem se nasmála.:) 

KNÍŽKY
Jsem největší ostuda, ale za celé září jsem přečetla jen jednu jedinou knížku. Byla jí Běžkyně od Lizzy Hawker a byla jsem z ní nadšená. 
Lizzy je neskutečná - několikrát vyhrála závod UTMB (extrémní ultráček kolem Mont Blancu), běhala v Himalájích a tak. Myslím, že pro všechny běžkyně je to povinná četba!!

V říjnu se se čtením hodlám polepšit - hned na dnešní večer na mě čeká 40 dní pěsky do Jeruzaléma od Ládi Zibury.

V září jsem taky podnikla dvě báječné celodenní túry - jednu v Krkonoších a jednu v Českém Švýcarsku. 
Dnes jsem o nich ale záměrně nepsala. 
Turistice se s přítelem věnujeme čím dál víc a troufám si říci, že podnikáme krásné a zajímavé túry a výlety, které by mohly inspirovat další lidi. Rozhodla jsem se, že každé naší túrce věnuju samostatný článek, který vždy bude obsahovat mapku a další "technické" informace, abyste jí mohli podniknout třeba i Vy.:)
Hnedka zítra se tak můžete těšit na článek o naší krkonošské túrce.;)





















Co Vy a podzim, máte ho rádi?
Back to top