Moje německé pobíhání

neděle 11. září 2016

Ahoj všichni!
Možná si pamatujete, že jsem se v několika svých posledních článcích zmiňovala o tom, že byl celý můj letošní srpen + kousek září zasvěcený intenzivnímu jazykovému kurzu v německé Žitavě. Kurz byl vedený jako příprava na zkoušku DSH, která mě čeká pozítří a kterou potřebuji k tomu, abych mohla na německé univerzitě začít studovat.

Už když jsem byla mladší, jezdila jsem skoro každé prázdniny na nějaký jazykový kurz. Dodnes jsem rodičům velmi vděčná za to, že mi tyto jazykové pobyty umožnili. Hodně mě to obohatilo - řekla bych ale, že více po té "duševní" stránce, než po té jazykové.
Ano, na jazykových kurzech v Anglii a v Americe jsem se pěkně rozmluvila  a měla tak potom na gymplu značnou výhodu. Ale přeci jen, na takovýchto pobytech se většinou vytvořily české skupinky, takže člověk mimo samotnou výuku (která byla formou hry a trvala maximálně 3 hodiny denně) cizí jazyk zas až tolik nepoužíval.
Ve čtrnácti letech jsme si ale společně se svou kamarádkou musely samy poradit na londýnském Heathrow, v patnácti jsem onemocněla v Kolíně nad Rýnem a s téměř nulovou znalostí němčiny (a tlustým slovníkem, protože chytré mobily ještě nebyly) tam běhala po doktorech a v sedmnácti jsem se cítila jako největší frajerka a cestovatelka, když jsem kvůli poruše letadla úplně sama trávila (neplánovaně) noc na newyorském JFK.
Ačkoliv jsou to naprosté drobnosti a situace, nad kterými by se dnes člověk ani moc nepozastavil, pro mé dospívající já byly tyto zkušenosti neskutečně obohacující a na jazykové kurzy, na které jsem jako mladší jezdila, moc často a ráda vzpomínám.

Jazykový kurz v Žitavě se od kurzů, na které jsem jezdila jako -náctiletá, lišil v mnohém. Tak zaprvé byl opravdu intenzivní - od rána až do pozdního odpoledne, na večer potom hromada domácích úkolů. Psaly se zde testy a opravdu jsme "makali". To byl ale účel - na zkoušku DSH by se asi člověk těžko připravil, kdyby hrál na kurzu celý den hry.:)
Další rozdíl byl v tom, že jsem do Žitavy nijak daleko necestovala. Žádné dva dny v letadle, ale 40 minut autem.:)
No a v neposlední řadě musím zmínit skladbu spolužáků - do kurzu nás chodilo 12 a až na dva Ukrajince zde nebyli žádní lidé ze stejných zemí. Všichni jsme tedy museli mluvit 24/7 německy, což bylo super.
V Žitavě jsem po dobu konání kurzu bydlela na koleji, domů jsem jezdila vždy na víkend. A za ty čtyři týdny, které jsem na tomto místě strávila, jsem ho samozřejmě pěkně prozkoumala i po běžecké stránce.
Naběhala jsem zde dohromady něco kolem 250 kilometrů. Sem tam jsem zastavila a udělala nějaké fotky, tak se na ně pojďte mrknout.


Na kraji Žitavy se nachází uměle vybudované jezero, Olbersdorfer See. O-see, jak Němci s oblibou říkají, má po obvodu zhruba čtyři kilometry a v těsné blízkosti velké množství cyklostezek.
Člověk milující běhání po rovinatých cyklostezkách by tu byl jako v ráji.
Mně se zpočátku běhání po cestičkách okolo jezera líbilo. Jsem zvyklá běhat v kopcích a po trailových, nezpevněných stezkách, takže upravené cyklostezky pro mě byly něco docela nového. První týden jsem si užívala skutečnost, že běhám rychle, resp. rychleji než doma. Doma v kopcích a v terénu mi 10 kilometrů trvá často něco přes hodinu, tady po rovince jsem najednou odsvištěla desítku bez větší námahy za 50 minut.:)
Zlepšila jsem si sice tedy průměrné tempo ve svých Garminech, ale po pár rovinatých výbězích mě to trochu přestalo bavit a vždycky jsem se těšila na kopcovité-víkendové běhání doma.
Kopce jsou prostě mnohem větší zábava, i když se při jejich vybíhání člověk mnohem víc nadře!

Olbersdorfer See mělo ještě jeden háček.
Jasně, bylo moc hezké a čisté a všude okolo byl krásný výhled na Žitavské a Jizerské hory. Jedna polovina jezera byla komerčnější, nacházela se zde písečná pláž, prolejzačky pro děti a několik restaurací.
Ta druhá polovina byla více odlehlá, přírodní, nekomerční a neupravená.
Běhání v té odlehlejší části se mi zpočátku dost líbilo, neboť zde nebyli - až na pár kolegů běžců - skoro žádní lidé. Problém nastal ve chvíli, kdy se ve druhé polovině srpna výrazně oteplilo a počasí začalo být na koupání.
Netušila jsem, že odlehlá polovina jezera slouží jako nudapláž!
To si takhle běžím, kochám se přírodou...když v tom najednou zpoza křoví vyleze asi sedmdesátiletý Němec hrdě vystavující svojí chloubu mezi nohama. Když jsem TOTO při běhání potkala poprvé, měla jsem málem zástavu srdce.
Vím, že by mi na 99% neublížil a že nudismus tak trochu patří k východoněmecké nátuře... ale stejně! Potkat při běhání z ničeho nic sedmdesátiletého naháče není nic milého, to mi věřte.
Přestože jsem se touto nudistickou částí jezera snažila vždycky prosvištět v co nejrychlejším tempu, popř. jí nějak oběhnout, potkala jsem jich za ten měsíc dobrých pár desítek.


























Když už se kurz chýlil ke konci, začala jsem být z toho množství informací a učení docela unavená, takže jsem naběhala docela dost kilometrů v rámci regulerní prokrastinace.
Šla jsem třeba i tehdy, když byl nad Žitavou mega obrovský mrak, protože přece lepší zmoknout, než se učit!


(A z toho obřího, černého mraku, který vypadal docela děsivě, nakonec nebyla ani kapka. Nebo možná byla, ale místu, kde jsem běhala, se slejvák úplně vyhnul. Takže docela win-win.)
V předchozím odstavci jsem se už malinko zmínila o Žitavských horách.
Na Žitavské hory jsem se docela těšila a představovala jsem si, že právě v nich budu celý měsíc každý den běhat. Tyto hory (nebo spíše hůrky:) se nachází asi 5 kilometrů od Žitavy. Než se k nim člověk dostal, musel nejprve běžet těch 5 kilometrů po nepříjemně rovné, mírně stoupající silnici.
Bohužel jsem si kvůli velkému množství učení dovolovala denně cca 60-90min běhu. Anabázi s doběhnutím do kopců+běháním v kopcích+doběhnutím zpátky jsem absolvovala jenom jednou.
Bylo to hezké, ale dost časově náročné, takže jsem na každodenní proběhnutí volila spíše to výše zmiňované jezero, které bylo od mé koleje pouhé 2 kilometry.
Na fotkách je Töpfer (582m), ze kterého byl moc pěkný výhled.



Tak tedy o mém běhání v Žitavě.:)
Bylo to super, poznat po běžecké stránce zase něco nového. Ale byla jsem docela ráda, když už byl konec. Nyní si zas o trochu více vážím běžeckých cestiček u nás v Kamenici.



6 komentářů :

  1. Tak držím palce na zkoušku, určitě se vydaří! :) Jednou si zmiňovala, že 3 roky na koleji v HK pro tebe byly utrpení, mohu se zeptat proč? Když tak hodně cestuješ, jazykové kurzy, Erasmus... :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, moc děkuju!:)
      No, jsem asi trochu rozmazlená, ale nelíbilo se mi, být na pokoji se třema cizíma holkama, byť jsme spolu hezky vycházely. Chodím ráda hodně brzo spát, což bylo občas dost těžké. A celkově mi Hradec moc nepřirostl k srdci...

      Dnes bych to už řešila jinak a připlatila si za jednolůžák, i kdybych na to měla celé víkendy vydělávat:D

      Vymazat
  2. Verčo, na tento článek jsem se těšila. V Zittau to muselo být pěkné a podle fotek fakt bylo. Držím palce u zkoušky!
    A já si prosím článek o Brendičce :-) Ráďa
    http://radinsen.blog.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Ráďo, moc děkuju:-)
      Písemná část zkoušky dopadla dobře, ještě mě teda čeká příští týden ústní, ale to snad bude formalita:-)
      Článek na přání o Brendičce ti ráda napíšu, ale co by sis o ní konkrétně chtěla přečíst?:))

      Vymazat
  3. Gratuluju, ustni cast je opravdu jen formalita. Neni se ceho bat :-)

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář!

Back to top