44 vrcholů - Jetřichovice

pondělí 19. září 2016

Ahoj všichni!
Pokud milujete běhání v kopcích a v přírodě, možná vám neunikla soutěž 44 vrcholů, kterou pořádá od jara do podzimu firma Inov-8.

Těm, kteří jsou 44 vrcholy netknutí, to objasním:
Inov-8 je výrobce sportovního oblečení a především běžeckých bot. Na jaře tohoto roku vymysleli lidé z této firmy skvělou, dlouhodobou soutěž s názvem 44 vrcholů.
Na různých místech na území České Republiky a Slovenska bylo vybráno 44 trailových běžeckých tras. Každá z těchto tras byla vždy po určitou dobu (cca 2 měsíce) "aktivní". Během doby, kdy byla trasa aktivní, si mohl úplně každý tuto trasu proběhnout (klidně i vícekrát) a pokud svůj běh trackoval do aplikace Strava, mohl tak soutěžit o trailové boty Inov-8 Terraclaw 250.
Boty vyhrál vždy nejrychlejší muž, žena + člověk, který dosáhl 144% času vítěze.

Už od samého začátku mi tato soutěž přišla parádní, ale trochu mě štvalo, že jsou všechny soutěžní trasy dost daleko od mého bydliště. Neustále jsem sledovala webové stránky s nadějí, že bude nějaký vrchol taky u nás v Českém Švýcarsku nebo Lužických horách.
A dočkala jsem se!
Od července do září byla aktivní třináctikilometrová trasa začínající v Jetřichovicích a vedoucí přes několik krásných zákoutí Českého Švýcarska.
Část trasy (Pavlino údolí + okolí Jetřichovic) mám prochozenou jako své boty, takže jsem věděla, že to nebude žádný med.


Celé léto jsem se chystala trasu proběhnout a pokusit se soutěžit, ale pořád jsem se k tomu nemohla dokopat. Červenec jsem trávila na brigádě v cukrárně a srpen pro změnu na jazykovém kurzu v Německu, takže jsem vždycky byla ráda, když jsem vyběhla do lesa u nás za domem.
No jo, byla jsem prostě líná.:)

Až článek u Jany na blogu mi minulý víkend připomněl, že výzvu pořád odkládám a odkládám a že už zbývají poslední dva dny, kdy si jí může člověk soutěžně proběhnout, než skončí. Ten víkend byl zároveň mým posledním víkendem před zkouškou DSH, takže jsem měla v úmyslu, pořádně se učit.
Krásné počasí, lenost se učit a skutečnost, že soutěž za pár hodin končí, mě konečně dokopala k tomu, jít si trasu proběhnout.
A to se mi sakra vyplatilo!
Trasa byla naprosto úžasná.
Začínala nemilosrdným stoupáním směrem k jetřichovickým vyhlídkám, kde jsem málem vypustila duši. A to jsem si myslela, jak umím běhat do kopců! Následovalo odpočinkové klesání po žluté směrem na Tokáň, kterého si však člověk neužil dlouho a už se uhýbalo na cestu po modré turistické značce směrem do Rynartic. Modrá trasa byla dost zvlněná, nedala člověku prostor k odpočinku, ale za odměnu nabízela hezké pohledy na Lužické hory.
V Rynarticích se běžel malý kousíček po silnici, po kterém následoval seběh do Pavlina údolí, což byla taková odpočinková pasáž podél řeky.
Třináct kilometrů, žádná ultradlouhá vzdálenost.
Přesto mi dala docela zabrat!
Ačkoliv jsem se snažila nepolevovat ani v těch nejhorších kopcích (což bylo při stoupání na Mariinu skálu dost těžké), trvalo mi to něco přes hodinku a půl.

Moje tempo nebylo žádné světoborné, ovšem nějakým zázrakem a úplnou náhodou se mi povedlo dosáhnout 144% času vítěze. Když jsem dostala od pořadatelů soutěže e-mail s prosbou, ať jim sdělím svou adresu, aby mi mohli poslat boty, nestačila jsem zírat!
Za celých svých 23 let života jsem v žádné soutěži nikdy nic nevyhrála a nyní je to má třetí výhra za rok 2016. A ještě k tomu taková parádní a hodnotná!
Boty mi zatím ještě nedorazily, očekávám je ale každým dnem. Moc se na ně těším a předem za ně pořadatelům soutěže děkuju!
Já vím, bylo to fakt z pekla štěstí, zaběhnout si výzvu pár hodin před ukončením a vyhrát...ale vzhledem k tomu, jak jsem byla celé léto busy, to snad lze omluvit.:))

P.S: V tuhle chvíli (19.9) je aktivních ještě 10 vrcholů na různých místech v ČR nebo SR. Mrkněte na www.44vrcholu.cz, jestli není některý z nich třeba někde poblíž vašeho bydliště...soutěž stále ještě běží, takže můžete botky vyhrát taky.:)

P.P.S: Pokud se budete pohybovat v okolí Českého Švýcarska nebo pokud stejně jako já bydlíte blízko, určitě si běžte trasu někdy projít/proběhnout! No a co, že soutěž skončila - i tak to za to stojí!

Moje německé pobíhání

neděle 11. září 2016

Ahoj všichni!
Možná si pamatujete, že jsem se v několika svých posledních článcích zmiňovala o tom, že byl celý můj letošní srpen + kousek září zasvěcený intenzivnímu jazykovému kurzu v německé Žitavě. Kurz byl vedený jako příprava na zkoušku DSH, která mě čeká pozítří a kterou potřebuji k tomu, abych mohla na německé univerzitě začít studovat.

Už když jsem byla mladší, jezdila jsem skoro každé prázdniny na nějaký jazykový kurz. Dodnes jsem rodičům velmi vděčná za to, že mi tyto jazykové pobyty umožnili. Hodně mě to obohatilo - řekla bych ale, že více po té "duševní" stránce, než po té jazykové.
Ano, na jazykových kurzech v Anglii a v Americe jsem se pěkně rozmluvila  a měla tak potom na gymplu značnou výhodu. Ale přeci jen, na takovýchto pobytech se většinou vytvořily české skupinky, takže člověk mimo samotnou výuku (která byla formou hry a trvala maximálně 3 hodiny denně) cizí jazyk zas až tolik nepoužíval.
Ve čtrnácti letech jsme si ale společně se svou kamarádkou musely samy poradit na londýnském Heathrow, v patnácti jsem onemocněla v Kolíně nad Rýnem a s téměř nulovou znalostí němčiny (a tlustým slovníkem, protože chytré mobily ještě nebyly) tam běhala po doktorech a v sedmnácti jsem se cítila jako největší frajerka a cestovatelka, když jsem kvůli poruše letadla úplně sama trávila (neplánovaně) noc na newyorském JFK.
Ačkoliv jsou to naprosté drobnosti a situace, nad kterými by se dnes člověk ani moc nepozastavil, pro mé dospívající já byly tyto zkušenosti neskutečně obohacující a na jazykové kurzy, na které jsem jako mladší jezdila, moc často a ráda vzpomínám.

Jazykový kurz v Žitavě se od kurzů, na které jsem jezdila jako -náctiletá, lišil v mnohém. Tak zaprvé byl opravdu intenzivní - od rána až do pozdního odpoledne, na večer potom hromada domácích úkolů. Psaly se zde testy a opravdu jsme "makali". To byl ale účel - na zkoušku DSH by se asi člověk těžko připravil, kdyby hrál na kurzu celý den hry.:)
Další rozdíl byl v tom, že jsem do Žitavy nijak daleko necestovala. Žádné dva dny v letadle, ale 40 minut autem.:)
No a v neposlední řadě musím zmínit skladbu spolužáků - do kurzu nás chodilo 12 a až na dva Ukrajince zde nebyli žádní lidé ze stejných zemí. Všichni jsme tedy museli mluvit 24/7 německy, což bylo super.
V Žitavě jsem po dobu konání kurzu bydlela na koleji, domů jsem jezdila vždy na víkend. A za ty čtyři týdny, které jsem na tomto místě strávila, jsem ho samozřejmě pěkně prozkoumala i po běžecké stránce.
Naběhala jsem zde dohromady něco kolem 250 kilometrů. Sem tam jsem zastavila a udělala nějaké fotky, tak se na ně pojďte mrknout.


Na kraji Žitavy se nachází uměle vybudované jezero, Olbersdorfer See. O-see, jak Němci s oblibou říkají, má po obvodu zhruba čtyři kilometry a v těsné blízkosti velké množství cyklostezek.
Člověk milující běhání po rovinatých cyklostezkách by tu byl jako v ráji.
Mně se zpočátku běhání po cestičkách okolo jezera líbilo. Jsem zvyklá běhat v kopcích a po trailových, nezpevněných stezkách, takže upravené cyklostezky pro mě byly něco docela nového. První týden jsem si užívala skutečnost, že běhám rychle, resp. rychleji než doma. Doma v kopcích a v terénu mi 10 kilometrů trvá často něco přes hodinu, tady po rovince jsem najednou odsvištěla desítku bez větší námahy za 50 minut.:)
Zlepšila jsem si sice tedy průměrné tempo ve svých Garminech, ale po pár rovinatých výbězích mě to trochu přestalo bavit a vždycky jsem se těšila na kopcovité-víkendové běhání doma.
Kopce jsou prostě mnohem větší zábava, i když se při jejich vybíhání člověk mnohem víc nadře!

Olbersdorfer See mělo ještě jeden háček.
Jasně, bylo moc hezké a čisté a všude okolo byl krásný výhled na Žitavské a Jizerské hory. Jedna polovina jezera byla komerčnější, nacházela se zde písečná pláž, prolejzačky pro děti a několik restaurací.
Ta druhá polovina byla více odlehlá, přírodní, nekomerční a neupravená.
Běhání v té odlehlejší části se mi zpočátku dost líbilo, neboť zde nebyli - až na pár kolegů běžců - skoro žádní lidé. Problém nastal ve chvíli, kdy se ve druhé polovině srpna výrazně oteplilo a počasí začalo být na koupání.
Netušila jsem, že odlehlá polovina jezera slouží jako nudapláž!
To si takhle běžím, kochám se přírodou...když v tom najednou zpoza křoví vyleze asi sedmdesátiletý Němec hrdě vystavující svojí chloubu mezi nohama. Když jsem TOTO při běhání potkala poprvé, měla jsem málem zástavu srdce.
Vím, že by mi na 99% neublížil a že nudismus tak trochu patří k východoněmecké nátuře... ale stejně! Potkat při běhání z ničeho nic sedmdesátiletého naháče není nic milého, to mi věřte.
Přestože jsem se touto nudistickou částí jezera snažila vždycky prosvištět v co nejrychlejším tempu, popř. jí nějak oběhnout, potkala jsem jich za ten měsíc dobrých pár desítek.


























Když už se kurz chýlil ke konci, začala jsem být z toho množství informací a učení docela unavená, takže jsem naběhala docela dost kilometrů v rámci regulerní prokrastinace.
Šla jsem třeba i tehdy, když byl nad Žitavou mega obrovský mrak, protože přece lepší zmoknout, než se učit!


(A z toho obřího, černého mraku, který vypadal docela děsivě, nakonec nebyla ani kapka. Nebo možná byla, ale místu, kde jsem běhala, se slejvák úplně vyhnul. Takže docela win-win.)
V předchozím odstavci jsem se už malinko zmínila o Žitavských horách.
Na Žitavské hory jsem se docela těšila a představovala jsem si, že právě v nich budu celý měsíc každý den běhat. Tyto hory (nebo spíše hůrky:) se nachází asi 5 kilometrů od Žitavy. Než se k nim člověk dostal, musel nejprve běžet těch 5 kilometrů po nepříjemně rovné, mírně stoupající silnici.
Bohužel jsem si kvůli velkému množství učení dovolovala denně cca 60-90min běhu. Anabázi s doběhnutím do kopců+běháním v kopcích+doběhnutím zpátky jsem absolvovala jenom jednou.
Bylo to hezké, ale dost časově náročné, takže jsem na každodenní proběhnutí volila spíše to výše zmiňované jezero, které bylo od mé koleje pouhé 2 kilometry.
Na fotkách je Töpfer (582m), ze kterého byl moc pěkný výhled.



Tak tedy o mém běhání v Žitavě.:)
Bylo to super, poznat po běžecké stránce zase něco nového. Ale byla jsem docela ráda, když už byl konec. Nyní si zas o trochu více vážím běžeckých cestiček u nás v Kamenici.



Back to top