Park(půl)maraton 2016

neděle 28. srpna 2016

Můj přítel je vášnivý fotbalista, turista a cyklista, ovšem nikoliv běžec. Moje běhání podporuje, často mě vozí na různé závody, ale k tomu, aby se šel proběhnout se mnou, ho přemluvím maximálně tak dvakrát do roka.
V sobotu, 27.8 se v Krásné Lípě, "hlavním městě" Českého Švýcarska, konal Parkmaraton. Tento závod měl dříve docela dlouholetou tradici, poté byl na pár let zrušen a v letošním roce byla jeho tradice znovu obnovena.
Jelikož je České Švýcarsko mou srdeční záležitostí, neváhala jsem s účastí ani minutu. Na výběr byly tratě o vzdálenosti 10km, půlmaratonu a maratonu. Automaticky jsem se přihlásila na celý maraton. Trošku mě štvalo, že se maraton běží na dvě kola, (nemám moc ráda závody, které jsou na vícero kolo. Radši si vybírám ty, kde se běží jeden velký okruh) ale přesto mě to neodradilo.

Závod se měl odstartovat o půl dvanácté. Už ráno jsem viděla, že bude velké vedro a že to bude tím pádem docela drsné, ale pořád jsem byla přesvědčená, že poběžím celý maraton. Dávali jsme si s přítelem ranní kávu a snídani a on začal vymýšlet, v kolik hodin a jakým dopravním prostředkem (auto či kolo) se na mě pojede podívat.
"No a co kdybys běžel taky?", navrhla jsem mu, i když jsem absolutně nečekala, že by na něco takového přistoupil. Začal vymýšlet spoustu výmluv, ale bylo vidět, že mu tato výzva začala vrtat hlavou. Řekla jsem, že pokud poběží, přehlásím se z celého maratonu na půlmaraton a poběžím s ním. (A fakt jsem nečekala, že by na něco takového přistoupil!)

"Budu na tebe hodná! Poběžíme pomalu a vůbec mi nebude vadit, když nám to bude trvat třeba tři hodiny!", řekla jsem mu.
 A světe div se, on na to fakt kývnul!
Měla jsem z toho fakt velkou radost. Nikdy jsme spolu žádný závod neběželi, měla to být tedy premiéra a navíc, takovéto spontánní akce bývají nejlepší.:)

Jelikož se jednalo o malý, rodinný závod, s přehlášením z maratonu na půlku nebyl žádný problém. Stejně tak nebyl problém s tím, že se Tadeáš přihlásil až na místě.
Nu, a krátce před polednem se tedy odstartovalo.


Trasa byla hezká, i když územím národního parku vedla jen málo. Běželo se polní cestou z Krásné Lípy na Vlčí horu, poté přes kopeček do Kyjova, kousíček Kyjovským údolím, pak následovalo docela dlouhé stoupání nad Vápenku a na závěr seběh z kopečka zpět do Krásné Lípy. (Maratonci si to dávali ještě jednou v protisměru. Ačkoliv si vždycky vybírám tu nejdelší možnou trať, tentokrát mě to ANI TROCHU nemrzelo, že běžím jen půlku:) Bylo fakt šílené vedro a...i jsem byla včera trochu líná:D) 
Terén byl pěkný a zahrnoval od všeho trochu - polňačky, lesní cesty, trochu asfaltu, trochu trailu.
Běželi jsme dost pomaloučku - na jednu stranu byl sama běžela o dost rychleji (a měla bych tím pádem díky malému počtu účastníků dost velkou šanci na bednu), na druhou stranu jsem si fakt užívala, že běžím poprvé nějaký závod se svou drahou polovičkou.:))


Kolem 16.kilometru začaly přítele brát křeče, začal kulhat a nemohl moc dál běžet. Snažila jsem se ho podporovat a motivovat, ať to přeběhá a mákne, ať jsme brzo v cíli, ale místo toho spíš zpomaloval a k poslední občerstvovačce vyloženě dokulhal.
Na oné poslední občerstvovačce se rozhodl, že si odpočine, zbytek závodu dojde pěšky a mě poslal, ať si to doběhnu sama. Chvíli jsem se rozhodovala, jestli zůstat s ním nebo běžet - přeci jen jsem mu slíbila, že poběžíme celou dobu spolu. Nakonec jsem se rozhodla běžet - do cíle už to byly jen čtyři kilometry a já jsem věděla, že to zvládne.:)

Doběhla jsem kolem druhé hodiny odpoledne, přítel 20 minut po mně. I přes to, že jsme cíl nezdolali tak úplně společně, bylo to moc pěkné a oba jsme si to užili.
Fakt jsem ani minutu nelitovala toho, že neběžím maratonskou vzdálenost - společné odpoledne se svým milým je přece lepší než za každou cenu nahoněné kilometry.:)



Střípky z pozdního léta

středa 17. srpna 2016

Ahoj všichni!
Už dlouho jsem chtěla napsat nějaký mišmaš článek o radostech a zážitcích, které se mi v posledních dnech udály. Chyběla mi k tomu však jedna věc: čas.
První týden v srpnu jsem totiž nastoupila do intenzivního jazykového kurzu pořádaného Mezinárodním vysokoškolským institutem v německé Žitavě (IHI Zittau), kde se připravuji na zkoušku DSH a (pokud ta zkouška DSH vyjde) na navazující magisterské studium.
Držte mi palce!
Výzvy mám sice ráda, ale dostat se během několika týdnů v němčině z hodně slabé Bé dvojky na úroveň C1 je výzva pekelná.:)

Studium v Žitavě jsem si nevybrala jen tak náhodou - jedním z důvodů byla skutečnost, že jsem v Čechách tak nějak nemohla najít magisterský studijní obor, který by splňoval mé podmínky:
1. Aby byl pro mě zajímavý, zkrátka ne nudný.
2. Abych měl dobré uplatnění.
3. Aby nebyl daleko od mého bydliště, v ideálním případě abych mohla denně dojíždět.
Rozhodla jsem se pro obor Internationales management, jenž je vyučovaný v němčině na zmiňovaném institutu spadající pod Technickou Univerzitu v Drážďanech.
To, jestli mě obor bude bavit a jestli bude mít dobré uplatnění, teprv ukáže čas. Super je, že je škola pouhých 40 kilometrů od mého bydliště, takže budu moct bydlet doma a do školy dojíždět.
Vyhráno ale ještě nemám - přijata budu, pokud složím zmiňovanou zkoušku DSH, což by mělo být v polovině září.

Mám tedy teď méně času na blog, moje sportovní aktivity se ale snažím nezanedbávat, ba naopak.

Už dlouho jsem nic nenapsala nic o svém tréninku. A přitom mám jednu dost podstatnou novinku - už je tomu více než měsíc, co jsem přestala běhat pod vedením trenéra a běhám si zase jen tak pro radost podle sebe.
Bylo to rozhodnutí, nad kterým jsem dlouho přemýšlela, než jsem ho udělala. Na jednu stranu mám za sebou půlrok dřiny a velkého pokroku. Na druhou stranu pro mě běh začal tak trochu ztrácet kouzlo a čím dál víc jsem ho brala jako "povinnost".
A vzhledem k tomu, že nemám žádné extra velké závodnické ambice, že na závody jezdím spíš pro zážitky (a pro trička a pro medaile, které dávají všem:D) než pro oslnivé výkony, jsem si řekla, že dám přednost tomu "kouzlu".:-)

Nenechte se ale zmýlit - v běhání jsem v žádném případě nepolevila. Jen prostě nyní běhám podle nálady a né podle předem daného plánu. Snažím se držet určitého rámce, tj. 1x týdně běhat intervaly, 1x týdně dlouhý běh, 2x týdně si trochu zaposilovat a zbytek odběhat tak, jak se mi chce a kolik mám času.
Myslím, že pokud vydržím být sama na sebe přísná, můžu se i bez trenérského vedení posouvat.
Předtím, než jdu běhat, jen málokdy vím, jakou poběžím ten den trasu. Někdy to mám naplánované a nakonec to dopadá úplně jinak...

...třeba předminulý pátek. Byla jsem od rána do večera v práci a měla za sebou docela náročný den. Večer po práci jsem si řekla, že půjdu jen na krátký výklus. Vyběhla jsem a byla jsem strašně překvapená, jak moc lehce se mi běží! Tempo 5min/km mi přišlo jako procházka růžovým sadem, přestože jindy při tomto tempu umírám.
Z původně plánovaného krátkého výklusu byla najednou dvacítka, která zahrnovala výběh na Chlum, což je rozhledna nad Děčínem, na kterou vede poměrně brutální kopec.
Bylo to spontánní a skvělé!


...v neděli ráno jsem si vyběhla pro změnu na Studenec, další z mých oblíbených kopců a rozhleden. O Studenci jsem se už zmiňovala několikrát, běhám na něj často a ráda.


...minulý týden jsem se také osmělila a poprvé zkusila něco, k čemu jsem se už dlouho odhodlávala: propojit běžecký trénink se cvičením na workoutovém hřišti.
Odběhala jsem si devítikilometrový okruh a ihned poté vyrazila na hřiště, kde jsem si dala asi půlhodinovou sestavičku, která zahrnovala především cviky na ruce a břicho. (Ale taky nějaké dřepy a angličáky, takže ve výsledku slušný masakr.:D) 
Hodně mě to bavilo, jen mě trochu štvali pánové, kteří okolo hřiště venčili psy a komentovali mé snažení různými "dobrými radami" a rádobypovzbudivými poznámkami.


Kromě běhání a posilovacích pokusů jsem taky po dlouhé době oprášila kolo. Dříve jsme každé léto s přítelem najezdili stovky, možná i tisíce kilometrů. Letos jsme hodně pozadu. Myslím, že letos mám s odřenýma ušima najeto 200-300km. Ale zase to kompenzují ty kilometry naběhané.
Vydali jsme se na horu Jedlovou, na mé oblíbené místo, o kterém jsem vám už taky psala nesčetněkrát.
Výlet nám trochu zkazil nečekaný lijavec a mlha, která pod Jedlovou padla.
Bylo trochu demotivující šlapat na kopec, který je totálně v mlze a ještě ke všemu být promočený až na kost.
Přítel to chtěl otočit a jet domů bez dobytí vrcholu, ale to jsem v žádném případě nechtěla dopustit! Vrchol jsme dobyli, ale byli jsme tak zmáchaní a zmrzlí, že jsme po rychlém pivu a rychlém selfíčku hodně rychle uháněli zpět dolů.:)


O pár dní později jsme se vydali s bráchou na Luž, sestru Jedlové a nejvyšší horu Lužických hor. Na vrchol jsme museli kola tlačit protože tam vedla terénní, prudká, klikatá pěšinka, ale stálo to za to.
(Pán, který nás na vrcholku fotil, si myslel, že jsme pár...bráchovi je 15, mně 23...no dobrý)



Minulý víkend jsem také měla u nás doma vzácnou návštěvu - kamarádku Káťu. Věrní čtenáři jí jistě znají z mého starého blogu - prožívaly jsme spolu (kromě mnoho dalšího) dobrodružství na Taiwanu...
Chtěla jsem jí ukázat východní, méně známou část Českého Švýcarska a naplánovala jsem nám parádní túru. (-> https://mapy.cz/s/YTB1)
Bohužel jsem netušila, že jsou součástí trasy také několikametrové sestupy po žebřících. Což o to, to by nám nevadilo - nedala to však naše Brendinka, kterou jsme s sebou měli.
Bylo to úplně poprvé, kdy jsme kvůli Brendě museli "vzdát", resp. pozměnit nějakou túru.
Žebříky obejít nešly a třicetikilového zlatého retrívra jsme do náruče opravdu vzít nemohli.:) Nenechali jsme si tím však zkazit výlet - holt jsme se vrátili zpět a vymysleli jiný, alternativní českošvýcarský okruh.
Odkaz na túru máte v odkazu výše - opravdu jí moc doporučuji, zejména pokud chcete navštívit České Švýcarsko a nejste zvědaví na davy turistů na Pravčické bráně. Jen pejska nechte tentokráte radši toma, těch žebříkoidních vložek tam je poměrně hodně.:)


Přestože jsem na začátku článku psala, že jsem si vybrala studium v německé Žitavě z části pro to, abych mohla denně dojíždět z domova, nyní, po dobu trvání jazykového kurzu, tu bydlím na koleji.
Kurz je časově hodně náročný - po většinu týdne trvá výuka do 16ti hodin, k tomu velká spousta domácích úkolů a učení na testy, které se téměř denně píší.
V praxi to vypadá tak, že přijdu po čtvrté hodině odpoledne na kolej, jdu si zaběhat a poté zasednu až do (pro mě) docela pozdních hodin k učení. Nic jiného tu na práci nemám, takže se němčině fakt poctivě věnuji. (Nebo se o to alespoň snažím:D) 
A vím, že doma bych takovou disciplínu neměla ani z poloviny...
Z tohoto důvodu jsem se na těch pět týdnů ubytovala na koleji a domů jezdím jen na víkend.
Ačkoliv to tu není špatné, už teď vidím, že mi těch 5 týdnů na koleji bude úplně stačit a od října (pokud zde opravdu začnu studovat) uvítám s otevřenou náručí to dojíždění...:)

Příští týden, až to tu ještě trochu více prozkoumám, tedy slibuji nějaký fotočlánek o běhání v žitavských horách! :)
Mějte se krásně a užívejte pozdního léta - podzim už klepe na dveře a já se na něj strašně moc těším!!!


Back to top