Vysoké Tatry 2016

středa 27. července 2016

Čas neúprosně běží - zbývá pouhých pár dní do mého nástupu do nové školy, v případě mého přítele do nástupu do nové (a první opravdové) práce. Rozhodli jsme se tedy, že než nám začne kolotoč studijních a pracovních povinností, užijeme si nějakou pěknou dovolenou. 
Pěkná dovolená se v našem případě = hory a turistika. (Na válení u vody nás neužije, to bychom ze za pár minut ukousali nudou!) 
Vybrali jsme si Vysoké Tatry. 
Důvodů bylo hned několik: ani jeden z nás zde doposud nebyl, je to relativně blízko, člověk se sem dostane pohodlně vlakem, milujeme slovenskou kuchyni, není zde draho, je tu krásně... 

Vyrazili jsme v pondělí ráno. Z Děčína do Prahy klasickým rychlíkem a z Prahy do Štrby potom žlutým RegioJetem. 
Byla to skvělá volba! 
Za poměrně nízkou cenu velký komfort, rychlost a HLAVNĚ - a to je to nejdůležitější - dobrá káva zdarma! Už se těším na další cestu tímhle vlakem.
Ubytovaní jsme byli přes AirBnb ve Starém Smokovci, což je vesnička nacházející se přímo v podhůří Tater. (S ubytováním jsme byli rovněž moc spokojení - pokud byste měli zájem, ráda vám předám kontakt.:) 
Na místo jsme dorazili v podvečer. Na túru už ten den nebyl čas, stihli jsme ale aspoň krátkou procházku kolem Štrbského plesa. (A taky brydzové halušky, bez těch by to ani první den nešlo!)

  
Druhý den jsme vyrazili na první, nenáročnou túrečku vedoucí přes tři tatranská plesa: Popradské, Batizovské a Velické. Tuto túru jsme měli původně vymyšlenou spíše pro případ nouze. (Resp. špatného počasí, které ten den bohužel bylo.) Nevede totiž přes žádná nebezpečná místa a řetězy a dá se tím pádem v pohodě zvládnout i za mokra. 
 Nakonec jsme byli strašně rádi, že jsme se právě na tuto túru vydali - plesa byla opravdu krásná a navíc zde nebylo tolik lidí, jako třeba na Kriváni. 
Pokud se do Tater chystáte, nechcete šplhat do příliš vysokých nadmořských výšek a přitom chcete vidět plno krásy, určitě se na tato tři plesa vydejte.:) 
 Popradské pleso - Batizovské pleso - Velické pleso - Starý Smokovec => 20,5 km, 1104m+ 




Další den se nám, díkybohu, počasí zlepšilo. Konečně jsme v celé kráse spatřili štíty hor, které se nám předchozí den schovávaly v mracích. Neváhali jsme tedy ani chviličku a hned po snídani vyrazili na túru, která nám byla ze všech stran doporučována. 
Jedná se o túru přes Téryho chatu, Priečné sedlo a Zbojnickou chatu. 
Ačkoliv moc dobře víme, že se má do hor vyrážet časně ráno, vyrazili jsme poměrně pozdě - měli jsme totiž zaplacenou snídani, která se podávala až od osmi hodin a která byla tak dobrá, že jsme se o ní nechtěli připravit.  
Když jsme dorazili na Hrebienok, přítel začal dělat katastrofické scénáře, že se z túry nestihneme vrátit za světla, a že bychom to možná měli na Téryho chatě otočit a jít tou samou cestou zpátky. 
V ŽÁDNÝM PŘÍPADĚ, řekla jsem si. 
Za A) nemám ráda, když se chodí tou samou cestou tam i zpátky
Za B) jsem se děsně těšila na ten mírně horolezecký úsek v Priečném sedle
Nakonec jsme se shodli na tom, že se na Téryho chatě otáčet nechceme, a tak jsme trochu přidali do kroku. 
Ehm...trochu víc. 
Náš výstup na Téryho chatu se asi více podobal tréninku skyrunnerů, nežli pohodové procházce. Předběhli jsme snad 100 lidí, byli jsme tam opravdu rychle. Docela fajn trénink na můj příští závod.:) Na Téryho chatě jsme si dali česnečku a pokračovali dále do Priečného sedla, což je jedno z těch méně bezpečných míst v Tatrách. 
Když jsme viděli, jak prudký výstup po skále nás čeká, trochu se nám zatajil dech... 
Zvládli jsme to ale na pohodu. 
Cesta z Priečného sedla přes Zbojnickou chatu zpět na Hrebienok už byla pohodová, hodně kochací. Viděli jsme kamzíky, čímž se mi splnil jeden z mých snů. 
Do Starého Smokovce, kde jsme byli ubytovaní, jsme dorazili kolem 18.hodiny. A to přítel vyhrožoval, že to za světla nemůžeme stihnout! 
Odměnili jsme se vyhlášeným Kamzík talířem ve stejnojmenné kolibě a hromadou grilované zeleniny s oštěpkom. Mňam! 
 Starý Smokovec - Hrebienok - Téryho chata - Priečné sedlo - Zbojnická chata - Hrebienok - Starý Smokovec => 21,3 km, 1779m+





Na třetí den jsme si naplánovali výstup na Kriváň, národní horu Slovenska. 
Výstupu na Kriváň předcházela cesta narvaným vláčkem ze Starého Smokovce na Štrbské pleso. Cesta trvala zhruba 45 minut, vlak byl narvaný k prasknutí a nedalo se v něm dýchat. Pro mě, člověka, kterému se chce při stání v dopravních prostředcích okamžitě omdlívat, docela prekérka. 
Cestu na Štrbské pleso jsem přežila napůl v mdlobách a byla jsem neskutečně ráda, když jsme dojeli do naší cílové stanice. 
Před výstupem na Kriváň jsme se tedy po té šílené cestě museli trochu osvěžit - já (jak jinak než) cappucinem a přítel pivem.:) V hospůdce jsme nabrali sílu a na Kriváň vyrazili opět ve svižném tempíčku, které se podobalo spíše běhu než chůzi. (Což mně absolutně vyhovovalo!)
Výstup na Kriváň byl hezký a pohodový. Skoro celou cestu jsem se dívala na své oblíbené Roháče. Trochu nám to kazily davy lidí, ale s tím jsme tak trochu počítali. 
Ze Štrbského plesa jsme to nahoru zvládli za necelé tři hodinky. Docela dobrý, vzhledem k tomu, že to podle turistických ukazatelů mělo trvat o hodinu více.:)  
Ze Štrbského plesa na Kriváň a zpět => 20,9 km, 1573m+


Čtvrtý den jsme se rozhodli, že si trochu odpočineme. Naším cílem nebyl ten den žádný vrchol, nýbrž městečko Tatranská Lomnica, kam jsme procházkou vyrazili. Naše tempo už nebylo tak slavné jako v předchozích dnech, únava už byla trochu znát.:) 
Šli jsme tedy pomalu a kochali se horami. 
V Tatranské Lomnici jsme si dali výborné bryndzové pirohy v restauraci Stará mama - restauraci doporučuji, ale nečekejte nic dietního.:D 
Navštívili jsme muzeum TANAPu, ze kterého jsme byli opravdu nadšení - můžete zde vidět všechna zvířata(vycpaná), která v Tatrách žijí a celkově se dozvědět velkou spoustu zajímavých věcí. Určitě tam běžte, pokud pojedete do Tater! 
Starý Smokovec - pod Slavkovským štítem - Hrebienok - Skalnaté pleso - Tatranská Lomnica =>
17km, 1100m+



Pátý den jsme vyrazili žlutým vláčkem zpět domů.
Byla to krásná dovolená!
Bohužel, trochu nás štvala velká turistifikace a komerce, která byla ve Vysokých Tatrách dost  cítit - zejména na Štrbském plese a v Tatranské Lomnici. S tím souvisí obrovské množství lidí. Z těchto věcí jsme byli trochu otrávení a říkali jsme si, že příští rok pojedeme do nějakých hor, které tak profláklé nejsou.
Máme rádi země, kde není draho. Rádi si totiž na dovolené dojdeme každý den do restaurace na teplé jídlo, tu se zastavíme na kávu, tu na pivko, tu na dortíka...zkrátka se při cestování neradi omezujeme. Je jasné, že toto bychom si např. v Norsku nebo ve Švýcarsku dovolit nemohli. Proto vybíráme země spíše východním směrem. Vysoké Tatry byly v tomhle směru (až na tu zmíněnou přelidněnost) dobrá volba, příští rok to ale asi zkusíme ještě o něco východněji.

Co Vy a Vysoké Tatry? Byli jste zde? Jak se Vám tu líbilo?


Jizerský ultratrail 2016

neděle 17. července 2016

V roce 2015 jsem se rozhodla zkusit svůj první ultramaraton - Jizerský ultratrail. Byl to poněkud odvážný počin, vzhledem k tomu, že jsem tenkrát neměla moc natrénováno a za sebou měla jen jeden silniční maraton. Běžela jsem společně se svou kamarádkou, společnými silami jsme to zvládly a troufám si říct, že nám oběma otevřel JUT 2015 dveře do úplně nové běžecké dimenze.
Na JUT 2015, moje ultramaratonské "poprvé", jsem celý rok vzpomínala - na perfektní organizaci, krásnou (ale nemilosrdnou) trasu, na dechberoucí výhledy. Neváhala jsem tedy ani minutu a přihlásila se i na ročník letošní.

Do Josefova Dolu, kde závod startoval, jsem dorazila den předem. Krátce po vyzvednutí balíčku se startovním číslem a mapou a spořádáním talíře předzávodních těstovin jsem si šla lehnout, abych byla na závod svěží.



16.7 se budím do poměrně chladného rána. Nevadí - lepší chladno, nežli pařák, jako vloni.
V 7:00 společně s dalšími třemi stovkami závodníků vybíháme.

Celá tahle sranda začíná výběhem sjezdovky. Drápu se nahoru a připadá mi, že mi shoří plíce. Brzy si ale zvykám - takových (a ještě horších) stoupáků je na trase mnohem víc. Probíháme Josefovým Dolem, přes Jiřetím pod Bukovou směrem k Tanvaldskému Špičáku. Do kopečka, z kopečka, dokopečka...a tak pořád dokola.
Ale nestěžuju si, baví mě to.:)
Kolem deváté hodiny ranní jsem na první občerstvovačce, Mariánských schodech. Vodu doplnit nepotřebuji, hlad nemám a tak se tu nezdržuji a jedu dál.
Chci si pustit hudbu, ale záhy zjišťuji, že jsem někde cestou ztratila sluchátka. Trochu mě to vyvede z míry - na hudbu jsem při běhání docela zvyklá a nyní to budu muset vydržet ještě minimálně 8 hodin bez ní...Nedá se ale nic dělat, měla jsem si na ně dávat větší pozor. (Absence sluchátek mi nakonec vůbec nevadila. Místo hudby jsem poslouchala zvuky lesa, občas prohodila pár slov se spoluběžci a také jsem se na běh víc koncentrovala, díky čemuž se mi povedlo nezakufrovat.:))
Po seběhu Mariánských schodů následuje prudký stoupák okolo vodopádů na Černé Desné. Všude po cestě je bahno a voda. Chvíli se snažím obřím loužím vyhýbat, ale po chvíli to vzdávám, protože to moc nemá cenu.:D (Během závodu proběhnu ještě tolik louží a bahen, že už to ani nepočítám...)
Dobíhám na Jizerku, což je místo, kde je druhá občerstvovačka. Láduju se domácími müsli tyčinkami a palačinkami. Oboje luxusní - díky těm, co tyto lahůdky připravovali! Z Jizerky je krásný výhled na celé stejnojmenné hory, tak se taky trochu kochám. Ale příliš se nezdržuji a běžím dál.
Další kilometry odsýpají rychle. Neskutečně mě to baví. Na Smědavě do sebe házím další palačinku. Zajímavý je úsek přes Polední kameny. Na tomto krásném místě jsem byla poprvé a moc se mi zde líbilo, určitě se sem chci vrátit! O něco horší už je cesta z kamenů do Hejnic. Prudké klesání, bahno a obří kameny, které kloužou. Pád na držku na sebe v mém případě nenechává dlouho čekat...trochu si odřu koleno, ale rychle se oklepu a pokračuji.
V Hejnicích na občerstvovačce, kde pomáhá usměvavá Zuzka Urbancová s Honzou Bartasem, do mě padá další palačinka. Vlastně rovnou dvě... vím totiž, že etapa do další občerstvovačky bude hodně kopcovitá a hodně náročná.
Drápu se do kopce z Hejnic na Hřebínek. V nohách mám už přes padesát kilometrů a je to znát. Přichází mi smska od přítele, že na mě čeká v Bedřichově. Hmm, na Bedřichov to mám ještě přes deset kiláků, to se tam chudák načeká.
Prý mám máknout...
Házím do sebe MyProtein energy tyčinku, kterou mám v batohu pro případ nouze. Případ nouze sice úplně není, ale mám ozkoušené, že mě tato tyčinka vždy strašně moc nakopne, a tak si jí dávám - chci být na Bedřichově co nejdříve.
Nevím, jestli je to psychika nebo jestli je to fakt tou tyčinkou, ale najednou chytám druhý dech a zrychluji. Mezi Hřebínkem a Bedřichovem předbíhám asi 15 lidí, což je pro mě obrovský nezvyk - většinou všichni předbíhají mě.:)
Na Bedřichově na mě mává přítel a kousek běží se mnou. Prý na mě není poznat, že už mám v nohách tolik kilometrů, vypadám prý svěže. No, když myslí...
Chvilku běží se mnou, pak nasedá do auta a jede mi naproti do cíle, do Josefa Dolu. Já to mám ještě šest kilometrů po svých. Těch posledních šest kilometrů už je ale úplně v pohodě, víceméně jen z kopce. (Zaplaťpánbůh! Byl to skvělý nápad, zrušit ten finální výběh sjezdovky, co byl vloni!)
Plná radosti dobíhám do cíle.

Díky velkému množství vody na některých místech (zejména na splavu před Tanvaldským špičákem) museli organizátoři trochu pozměnit některé úseky trati. Z původních, avizovaných 69 kilometrů bylo nakonec něco přes 75km. 
Aspoň takhle to naměřily moje hodinky. A to jsem tentokrát opravdu nikde nekufrovala!
Těch 75km jsem zdolala v čase 11h 14 minut.
Chtěla jsem to dát kolem deseti hodin - myslím, že kdyby měla trasa, stejně jako vloni, těch +- 69km, tak bych to možná i dala. Ale tím, že to bylo lehce prodloužené, jsem se svým časem spokojená.
Umístila jsem se na 133. místě z 300 startujících a na 9. místě ve své kategorii.
Mám radost, poctivý trénink se vyplatil.

Byl to krásný závod, stejně jako vloni... moc jsem si to užila a zase se přesvědčila o tom, jak jsou ty ultramaratony dobrý!
Díky všem organizátorů za veškerou péči, skvělý občerstvení a nádherný finisherský trička!
Příští rok mě tam máte zas.;)

P.S: Moje příští akce: 10 lužických sedmistovek, 13.-14.srpen. S kým se potkám? :) 

Roháče 2016

pátek 8. července 2016

Ahoj všichni! 
Taky máte nějaké místo, na které se strašně rádi vracíte a jezdíte pořád dokola, přestože moc dobře víte, že je na světě miliarda jiných, taky hezkých míst, které by stály za návštěvu a přesto, že to víte, jezdíte pořád dokola na to vaše srdcové místečko? 
Já to mám takhle s Roháči, mými nejoblíbenějšími horami. 
Už od svých osmnácti je navštěvuji skoro každé léto a naprosto je miluji. Zažila jsem je v několika různých podobách, v úmorném horku i ve sněhu a vždy byly krásné.


Letos jsme se do Roháčů vydali na dva červencové státní svátky.
Bohužel jsme měli trochu smůlu - z 2,5 dní, které jsme zde strávili, nám jeden den šíleně propršel. 
V sobotu kolem poledního jsme dorazili do Zuberce, malebné vesničky v podhůří. Naše první kroky vedly do koliby Josu. 
Radím vám dobře - pokud se někdy do Roháčů vydáte, určitě tuto kolibu navštivte! Slovenský talíř, který jsem si dala, sice nepatřil k nejzdravějším a nejlehčím jídlům (těžko mi bylo ještě večer...:D), ale za ten gurmánský zážitek to stálo!


Abychom tuto prasárničku trochu vysportovali, vydali jsme se ihned po zakempování (bydleli jsme v autokempu Oravice) s přítelem na nedalekou rozhlednu Skorušinu. Skorušina je z Oravice vzdálená cca 5 kilometrů. Cesta sice vede skoro pořád do kopce, ale odměnou je vám krásný výhled na celé Roháče.:) 


Druhý den jsme měli naplánovanou túru přes vrcholky Brestovou, Salatín, Baníkov a Tri kopy. Bohužel jsme se ráno probudili do obrovského lijáku. Z loňské zkušenosti vím, že mokré a klouzavé kameny a řetězy nejsou v horách nic příjemného. Musela jsem hodně zamačkávat slzy, když jsme se rozhodli, že ten den na túru nepůjdeme. Lilo opravdu jako z konve.:( 
Déšť ustal až kolem 17 hodiny a jelikož jsem byla z odpískané túry mírně zpruzená a smutná, rozhodla jsem se, že se půjdu alespoň trochu proběhnout, abych vyplavila nějaké ty endorfiny. 
Mým běžeckým cílem byla Juráňova dolina. 
Jednalo se o opravdu krásné místo. Kaňon, kterým protéká divoká horská říčka, podél níž vede opravdu boží trailová cestička. Běželo se mi tam báječně, ale musím se přiznat, že ve mně byla malá dušička - v celé soutěsce jsem byla v podvečer sama a místo bylo jako stvořené pro medvědy!
Celou cestu jsem se otáčela, měla nastražené uši a byla tak trochu smířená s případným sprintem - co kdybych náhodou uslyšela bručení...



Další den jsme se konečně probudili do krásného počasí! Volba tedy byla jasná - túra přes pět roháčských vrcholků.
20 kilometrů, 2500m převýšení a zdolané vrcholy Lúčna, Rákoň, Volovec, Ostrý Roháč a Plačlivé.
Bylo to úžasné, skvělé a báječné!





Moc nás mrzelo, že už musíme domů. Tři noci byly na ukojení mé horské závislosti trochu málo, ale jsem vděčná, že jsme se letos do Roháčů vrátili aspoň takhle na skok.
Příští týden ovšem míříme na pět dní na Slovensko znovu.
A podržte se, tentokrát to do Roháčů nebude!
Rozhodli jsme se s přítelem, že navštívíme Vysoké Tatry, protože jsme zde ani jeden ještě nikdy nebyli. (vostudy) Takže už si brousíme zuby na Kriváň a na Rysy!:)

 Co vy, máte nějaké místo, kam se moc rádi vracíte? 
A máte pro mě nějaké tipy, co vidět ve Vysokých Tatrách (kopce, jídlo, cokoliv!)

Pokud ano, určitě napište.:)

Back to top