5 tipů, jak si zpříjemnit běhání v horku

středa 22. června 2016

Ahoj (nejen) všichni běžci a běžkyně!
Předpovědím počasí obvykle moc nevěřím, nicméně na tom, že nás podle meteorologů čekají velice horké příští dny, asi něco bude.
Běhání ve vedru dokáže člověka pořádně potrápit, a to jak psychicky, tak fyzicky. (Vedro je často nepříjemné, hodně se potíme, ztrácíme minerály, což může vést ke kolapsu a tak dále...)
Ať je vedro nebo zima, snažím se ve svých běžeckých trénincích nepolevovat. Dříve jsem se při běhání ve vysokých teplotách dost často trápila, ale s postupem času jsem přišla na různé vychytávky, které mi při trénování ve velkém teple pomáhají.
Jedná se o celkem obyčejné věci, ale z vlastní zkušenosti vím, že mnohým běžcům neuškodí, si je připomenout...

1.VODA
Když je velké vedro, zřídkakdy vybíhám bez vody. Pouze na kratší výklusy do 45 minut si jí neberu. Hydratace je důležitá a to jak pro vaše zdraví a výkon, tak pro duševní pohodu a radost z tréninku. Netvrdím, že bych v létě bez vody nedokázala odběhat trénink. Ba naopak, dříve jsem to dělala docela často. Ale s postupem času jsem zjistila, že vzít si vodu s sebou není projev "slabošství", nýbrž rozumnosti.:)
Hydrataci na trénincích řeším konkrétně takto:
1.Pás se dvěma 200ml lahvičkami beru na tréninky v rozmezí 60-120 minut. Úplně stačí si každých pár kilometrů "cucnout". Jednou se mi stalo, že jsem v opojení žízně vypila hltavě obě lahvičky naráz. Na chvíli se mi od žízně ulevilo, ale po pár minutách jsem začala zoufale toužit po pití znovu. Byla jsem 10 kilometrů od domova a cestou nebyl opravdu žádný zdroj vody. Cestu domů jsem si fakt neužila a trénink jsem neodběhala tak, jak jsem chtěla.
Ponaučila jsem se: pít opravdu po malých doušcích, nelemcat vše najednou.
2.Batoh s dvoulitrovým vakem na vodu nosím na výběhy delší než 120 minut. Mám běžecký batoh od Salomonu a jsem s ním spokojená - hodně se toho do něj vejde a dobře na těle drží. Pořídila jsem si ho teprve vloni a nyní si už bez něj běhání nedovedu představit. Dobré a relativně levné běžecké batůžky se prý dají pořídit třeba v Decathlonu.:) 


3.Studánky
Mojí oblíbenou alternativou "občerstovacích stanic" jsou studánky. U nás v Lužických horách je poměrně hodně studánek s pitnou vodou. Ráda si plánuji trasy tak, abych vždy alespoň okolo jedné běžela - mojí nejoblíbenější je studánka v Lísce, nedaleko sedla pod Studencem. Pokud chcete zjistit, zda se ve vašem okolí taky nějaký ten pramen nenachází, mrkněte na Národní registr studánek.

2.HYDRATACE OBLIČEJE
Tenhle bod je důležitý zejména pro všechny holky.
Co se týče pleťové a tělové kosmetiky, jsem docela barbar. Každý večer obličej pouze umyji, popř. odlíčím, i když nyní v létě se skoro vůbec nemaluji. Do nedávna jsem nepoužívala vůbec žádné krémy, nic.
Začala jsem se ale potýkat s malým "problémem" - když jsem se při tréninku hodně moc potila, dělala se mi na obličeji nepříjemná místa, která mi na dotyk mi připadala jako odřeniny. Bylo to fakt nepříjemné.
Nechala jsem si poradit v lékárně a pořídila si tento krém a fakt si ho nemůžu vynachválit. Mažu ráno a večer a už mě tento problém netrápí.:)


3.DŮMYSLNÝ VÝBĚR TRATI 
Svoje běžecké trasy si dobře promýšlím. Tak, aby mě bavily, abych neopakovala pořád dokola ty samé a abych je přizpůsobila danému typu tréninku, který mám ten den splnit.(=Na intervaly půjdu jinam než na dvacetikilometrový běh.)
Co nejvíce se snažím vyhýbat asfaltu a místům, kde praží sluníčko.
Když jsem trávila před dvěma lety semestr na Taiwanu, běhala jsem hodně právě po asfaltu, na otevřených místech a ve čtyřicetistupňových vedrech. Přežila jsem to, dokonce jsem tam dala ve zdraví svůj první maraton.
Ale dnes už bych tak masochistická nebyla - myslím, že skoro všude se dá najít nějaký stinný lesík nebo jiné místo, kde na vás nebude pražit sluníčko.
Poslední dobou trénuji skoro výhradně v lese. Je v něm stín, takže se v něm  dají vysoké teploty pohodlně snést.
Ve velkém teple se také snažím příliš nevzdalovat od domova - už se mi párkrát stalo, že jsem byla daleko, udělalo se mi špatně a domů jsem se doslova doplazila. Když už na ten dlouhý běh jdu a vím, že budu od domova daleko, nezapomínám vodu - viz bod 1.:)

4.BRÝLE A ČEPIČKA
Sluneční brýle nosím v létě skoro pořád - nevím, jestli víc kvůli samotnému sluníčko nebo kvůli mouchám.:D Co se však týče (neméně důležité) pokrývky hlavy, na tu jsem upřímně do nedávna dost kašlala.
To jsem se ale nyní rozhodla změnit!
Díky instagramové soutěži #behamzdarma jsem vyhrála poukázku na 250Kč do obchodu sanasport.cz, kterou jsem uplatnila na koupi fešné růžové čepičky. V červenci i v srpnu mě čekají dva ultratrailové závody(jeden z nich je dokonce dvoudenní) a co fakt nechci, je úpal.:)

5.DENNÍ DOBA
Každému inteligentnímu jedinci musí být jasné, že jít na trénink při horkém dni v pravé poledne není úplně dobrý nápad. Věřte nebo ne, ale dříve jsem to taky občas (nevímproč) dělávala!
Ideální doba pro trénink je v horkých dnech brzké ráno NEBO večer, kdy se již začíná ochlazovat.
Jsem typ člověka, který už večer moc nefunguje, a tak je pro mě příjemnější varianta ráno. Nejčastěji chodím okolo deváté hodiny ranní, kdy ještě slunce není tak silné. Je mi ale jasné, že s koncem studentských let mi tato volnost skončí a že až začnu chodit do práce, bude tento "timing" náročnější a budu si muset více přivstávat.:))

Máte nějaké další tipy na běhání v teple, které jsem nezmínila? 

Z běžeckého deníku - 42 lužickohorských kiláčků

sobota 18. června 2016

Na dnešní, sobotní den jsem měla naplánovaný delší výběh, a to konkrétně v délce maratonu. V závodě jsem tuto vzdálenost běžela už několikrát, ale v tréninku ještě nikdy.
Trochu jsem se toho bála - přeci jen, při závodě se člověk většinou "vyhecuje" a s trasou je dlouho dopředu smířený, navíc vzdát závod by byla (alespoň pro mě) velká potupa (pokud člověka k nedokončení závodu nedonutí nějaké zdravotní komplikace), kdežto maraton "jen tak", v tréninku, bez občerstvovaček a bez závěrečné medaile a dalších všech těch příjemných serepetiček už vyžaduje trochu silné vůle.
V tréninku jsem doposud běžela nejvíce nějakých 30km, což jsem se dnes rozhodla změnit.:)

Pro svůj long run jsem si naplánovala celkem dva okruhy. Každý z nich měřil dle serveru mapy.cz přesně 42 kilometrů. První okruh vedl přes všechny atraktivity Českého Švýcarska a člověk při něm nastoupal skoro 2000 výškových metrů.
Druhý okruh vedl na druhou stranu, do Lužických hor a stoupání zde bylo pouze zhruba kilometrové. Nakonec jsem zvolila okruh druhý - nebyla jsem zvědavá na davy turistů, které bych v Českém Švýcarsku potkala a navíc jsem byla trochu líná na to dvoukilometrové převýšení.:D (Resp. měla jsem ten den i jiné povinnosti a věděla jsem, že kopcovitější okruh by mi zabral mnohem více času) 

Moje trasa vedla z České Kamenice na Křížový buk, odtud na vrchol Jedlové, kde jsem seběhla sjezdovku a chtěla běžet dále po červené turistické značce směrem k nádraží v Chřibské. (Z Chřibské byl pak plánovaný doběh domů přes Studený a Pavlino údolí) 
Až k tomu seběhu sjezdovky mi můj plán vycházel do puntíku.

Běželo se mi fakt skvěle, na Jedlové jsem si dokonce poskočila! :))
Ovšem o chvilku později...
Běžím, běžím...a najednou se mi ztratily turistické značky, které jsem celou dobu sledovala. Nenechala jsem se tím však moc rozhodit - myslela jsem si, že vím, kde jsem a že cesta, po které běžím, je určitě paralelní s tou mojí značenou červenou turistickou a že se ke Chřibskému nádraží co nevidět dostanu. Tahle neznačená cesta byla fakt navíc báječná - vedla z kopečka příjemným lesíkem a kilometry naskakovaly, ani nevím jak.
Po chvilce jsem zahlédla nádraží. "Jupí, jsem tu, nádraží Chřibská!", pomyslela jsem si. Bylo mi ovšem divné, že vypadá DOST podobně, jako nádraží na Jedlové, kde jsem ten den už jednou byla a kde jsem podruhé už být rozhodně nechtěla.:)
Uklidňovala jsem se tím, že jsou si ta nádraží asi jen podobná...
Omyl!
Nevím, jak se mi to stalo, ale někde v lese jsem uhla na úplně jinou stranu, než jsem měla, a tak jsem nechtěně oběhla celou Jedlovou horu a nějakým záhadným způsobem se dostala zpátky k nádraží.
Pro ty, co okolí Jedlové neznají - jednoduše jsem se dostala na místo, kde jsem neměla být a dost mi to zkazilo mé plány (a na malou chvíli i náladu). 

Musela jsem tedy vymyslet operativní řešení.
V podstatě jsem měla dvě možnosti:
- běžet domů přes Kytlice po silnici, což jsem nechtěla, protože jsem měla trailové boty a protože prostě běhání po silnici nemám ráda.
- běžet ZPĚT tou samou cestou, co jsem běžela TAM, ačkoliv nerada běhám v jeden den dvakrát tou samou cestou.
Nakonec jsem zvolila druhou variantu. Kupodivu byla cesta domů neskutečně příjemná a vůbec mi nevadilo, že běžím zpět tou samou cestou - strašně mě ta cesta totiž bavila. Navíc moje trasa z velké části kopírovala I.etapu závodu 10 lužických sedmistovek, který bych chtěla v srpnu  běžet, takže jsem si jí alespoň z části "osahala".

Když už jsem byla poměrně blízko domova, moje hodinky ukazovaly pouhých 35 kilometrů a já jsem věděla, že dnes chci stůj co stůj dát minimálně těch 42. Měla jsem energie na rozdávání, a tak jsem se rozhodla, že si ještě vyběhnu na Studenec. Sice jsem díky tomu chytla pěkný liják a domů doběhla promočená až na kost, ale stálo to za to. Když jsem dobíhala k našemu domu, Garminy pípaly a ukazovaly rovných 42 kiláčků. Jako bonus plus jsem zdolala dvě lužické sedmistovky. (Zmiňovanou Jedlovou a ten Studenec. To, že jich v srpnu budu muset během dvou dnů zdolat deset, už je malý detail!:)) 


Z dnešního tréninku mám opravdu velkou radost! Čas 4:52 byl pro mě uspokojivý. (počítala jsem s tím, že s 1000 nastoupanými metry poběžím maratonskou vzdálenost kolem pěti hodin a navíc jsem běžela fakt na pohodu, nikam jsem se nehnala.:) 
Největší radost mám ale z toho, že mě VŮBEC nebolel můj (jinak dost citlivý) žaludek. Ono to ale asi bude i tím, že jsem konečně našla nějaký balanc v tom, co před dlouhými běhy můžu/nemůžu jíst a dost si to hlídám.
Letos na jaře jsem běžela dva maratony. Jeden se mi povedl, druhý ne. Při obou jsem se ale potýkala se stejným problémem: během závodu jsem téměř nedoplňovala energii (pila jsem pouze vodu) a kolem 30.kilometru mi rapidně klesly síly. Tentokrát jsem si na doplňování energie posvítila (a taky jsem to trochu dostala příkazem od trenéra:D) - během tréninku jsem se krmila skvělou energetickou tyčinkou Energy bar od My protein.
Na to, aby jí člověk konzumoval "jen tak" ke sváče, je podle mě HODNĚ sladká, ale na dlouhé výběhy nebo třeba túry/vyjížďky na kole je úplně dokonalá. Neskutečně mě nakopla a dodala mi obrovské množství energie, takže se tentokrát žádná "krize 30. kilometru" nekonala, ba naopak bych měla spoustu energie, běžet dál!
Myslím, že už vím, čím se budu živit na všech příštích dlouhých závodech! (I když na palačinky na Jizerském ultratrailu se těším taky!)


Dnes jsem si tedy vyzkoušela, jaké to je, běžet tréninkově něco delšího. Moc se mi to líbilo a pokud mi to čas dovolí, ráda bych takovéhle delší tréninkové výběhy zařazovala častěji.
Ono je to vlastně tak trochu nezbytné, vzhledem k tomu, že bych se jednou chtěla stát úspěšnou ultračkou.:)

Poznatek na konec: skoro vůbec mě nebolí nohy. Jen opravdu malinko. Já už asi fakt začínám bejt trochu trénovaná! Jupí, jupí, jupí!

Kdo se ke mně příště přidá? 

Radůstky začínajícího léta

pondělí 6. června 2016

Ahoj ahoj!
Po dlouhé době přicházím s mišmaš článkem, ve kterém vám chci napsat o pár věcech, které mi v posledních dnech dělaly radost. Pokud čtete můj blog pravidelně, pak jistě víte, že mám čerstvě za sebou státnice a že si nyní užívám volný měsíc.
Takže hodně běhám, chodím do lesa, čtu knížky, učím se němčinu, ale především se snažím trávit co nejvíce času se svou rodinou a svým přítelem.

Objevili jsme novou zábavu, a tou je geocaching. O téhle "hře" jsem už dlouho věděla, že existuje, ale nikdy jsem se o ní blíže nezajímala.
Až teď!
Miluju turistiku a miluju hry a tohle je dokonalé spojení obojího dohromady. (Pro ty, kteří nevědí, co geocaching je - můžete si to přečíst např. zde) Zatím mám "odlovených" jen pár kešek u nás v lese, ale už si brousím zuby na další.:) U nás v okolí jsou jich údajně stovky, takže mám do léta docela co dělat.:D


Jedním z mých postátnicových plánů také bylo, koupit si prstové "barefoot" boty.
O pětiprsťácích jsem přemýšlela už dlouho - ráda chodím bosa a taky mám jednu nohu slabší než druhou (důsledek toho, že jsem se narodila s pokřivenou nožičkou), a tak jsem si říkala, že by chození v barefoot borách mohlo tuto nesrovnalost zmírnit. Po dlouhém rozmýšlení a vybírání jsem si pořídila botky Vibram Fivefingers, typ Alitza Loop. Tyhle botky nejsou úplně levnou investicí, ale věřte mi, že za to fakt stojí!
To pohodlí a ten pocit, když se procházíte po lese a dotýkáte se (skoro)bosýma nohama přírody, je prostě úžasný!


Nejdřív jsem si myslela, že budu v pětiprsťácích chodit jen na procházky do lesa, ale jsou tak pohodlné, že už jsem je měla několikrát na sobě i v "civilu". To samozřejmě doprovázely všelijaké reakce lidí. Pokud si v pětiprsťácích vyjdete na veřejnost, připravte se na to, že vám bude na nohy každý čumět. Obecně ale můžu říci, že sportovci nebo jakkoli outdoorově orientovaní lidé botky chválí a zajímají se, co jsou zač atd., oproti tomu lidé, kteří ke sportu, turistice či přírodě vztah nemají, je kritizují nebo se jim smějí.:D  

V posledních dnech tedy hodně chodím v prstových botech a hledám kešky, ale co mé běžecké tréninky?
Jasně, že jsou!
I když se musím přiznat, že jsem měla po státnicích trochu běžeckou krizi, která dokonce došla tak daleko, že jsem chtěla s běháním přestat. (Resp. přestat s běháním pod trenérským vedením a zase si běhat jenom tak pro radost) Myslela jsem to smrtelně vážně, ale pak jsem si uvědomila, kolik dřiny už mám od února za sebou a že by byla velká škoda to všechno zahodit.
Teď po státnicích si nejvíc užívám dlouhé běhy, na které předtím nebylo tolik času. O báječném běhání v Krkonoších jsem psala v minulém článku.
Dneska jsem si pro změnu vyrazila do hor sice trošku menších, než jsou Krkonoše, ale neméně krásných - a sice do hor Lužických, které mám doslova "za barákem". Proběhla jsem se z České Kamenice na Jedlovou, což je můj oblíbený kopeček. Jedlová měří 774m.n.m, ale i tak dá docela zabrat.
Z našeho domu je to na vrcholek necelých 20 kilometrů, ovšem trasa vede skoro celou dobu do kopce.:) Na vrchol Jedlové jsem dnes běžela po roce (Jsem ostuda! musím sem běhat častěji!) a oproti loňskému létu jsem zaznamenala zlepšení o 20 minut, z čehož mám fakt velkou radost.


Poslední věc, o které bych vám ráda napsala, je Prague food festival, jenž proběhl minulý víkend. Na PFF jezdíme s mamkou už dlouhou řadu let, jeden rok jsem zde dokonce pracovala jako hosteska. Každý rok jsme z něj odjížděly nadšené a sotva jeden ročník skončil, už jsme se těšily na ten další.
Ale letos...letos nějak nevím.
Byl to jubilejní 10. ročník festivalu, takže by člověk předpokládal, že se pořadatelé a jednotlivé restaurace trochu "vyšvihnou" a přichystají něco extra.
Místo toho mi celý festival připadal trochu mrtvý a bohužel bylo na první pohled vidět, že stánků výrazně ubylo. Je mi jasné, že účast na Prague food festivalu je pro restaurace hodně nákladnou záležitostí doprovázenou mnoha starostmi a že si toto každá restaurace dovolit nemůže. Ale stejně to nepůsobí moc hezky, když jsou krásné zahrady Pražského hradu poloprázdné.
(Byla jsem zde v pátek odpoledne, třeba to bylo o víkendu jinačí. Taky jsme byly s mamkou trochu smutně naladěné kvůli jedné neveselé rodinné záležitosti, tak jsme na to možná koukaly trochu zkresleně ...) 
Nicméně ochutnaly jsme pár dobrých jídel - vyzdvihnout můžu třeba tataráček z Angus farm a nebo husí jatýrka, která si dáváme na každém food festivalu a která nezklamou nikdy.:)


To je dnes ode mne vše.:)
Jak trávíte začínající léto Vy? 
A co Vy a kešky, máte s touto "zábavičkou" zkušenosti?
Mějte se krásně! 

Back to top