Prague international marathon 2016

O pražský maraton jsem se nikdy nijak zvlášť nezajímala. Věděla jsem, že se běhá každý rok v květnu a věděla jsem, že bývá vždy hodně brzy vyprodaný, ale nikdy jsem neměla žádné velké touhy se ho účastnit
Asi před měsícem jsem však dostala nápad, že by nemuselo být špatné si ho zaběhnout - přeci jen, všechny závody o vzdálenosti maratonu a výš, které jsem v poslední době běžela, byly v terénu, a tak mě zajímalo, jak si povedu na silnici. 
Rozhodila jsem tedy sítě a hned druhý den poté, co jsem o účasti na pražském maratonu začala uvažovat, jsem si na jednom internetovém běžeckém "blešáku" domluvila koupi startovného od jedné paní, která kvůli zranění běžet nemohla. 

Připadalo mi, že mám na maraton docela dobře natrénováno a tak nějak jsem počítala s tím, že si zde musím tutově zaběhnout osobák - jediný silniční maraton, který jsem doposud běžela, byl na Taiwanu - tenkrát jsem ve 45 stupňovém vedru a ještě k tomu bez systematického tréninku doběhla v čase 4h 12min. Můj vysněný čas pro tento pražský maraton byl 3h 45min a oba jsme se s trenérem shodli na tom, že by pro mě mohl být reálný. 

8. května v 9:00 zazněly na Staroměstském náměstí tóny Smetanovy Vltavy a vyběhlo se...
Prvních 10km se mi běželo lehce a dobře, držela jsem si tempo okolo 5:20, což odpovídalo mému plánovanému času a byla jsem spokojená. 
Vlastně...ne tak docela.

Už od samého začátku jsem se potýkala s menším "problémem" - NUDOU! 
Trať byla strašně krásná, vedla hezkými pražskými místy, byla zde spousta kapel a především mraky milých, podporujících fanoušků...ale mě to prostě dneska nebavilo. 
Říkala jsem si: "Zlaté traily v přírodě, které jsou sice díky kopcům náročnější, ale taky mnohem zábavnější" 
Říkala jsem si: "Končím s běháním! Stanu se gaučákem!"
Říkala jsem si: "Toto je můj poslední silniční maraton. Jestli někdy ještě něco poběžím, tak určitě né 42km po silnici!"
Říkala jsem si: "Co kdybych třeba zakopla, rozbila si kolínko a skončila? Neměla bych klid?"
Říkala jsem si: "Kur*a a dopr*ele!" 

...tohle všechno jsem si říkala! 
Divíte se, co? 
Ze mě, člověka, který povětšinou nemá nouzi o spoustu motivace a optimismu, padala takováto slova! 
Ale prostě to tak bylo. 

Mezi 10-20 kilometrem jsem se stále snažila držet své tempo. Už to začínalo být namáhavější, ale pořád to ještě šlo. Když se však překulila půlmaratonská vzdálenost, začala jsem zpomalovat. Připadalo mi, že makám pořád stejně, ne-li více, ale Garminy mi najednou začaly ukazovat čím dál horší čas na kilometr. Dokud to bylo pod 6min/km, moc jsem to neřešila. Ale když jsem najednou začala mít problém, zaběhnout kilometr pod 6:30, říkala jsem si, že to už není moc dobré. 

Musím se přiznat k jedné věci - s tím, jak jsem začala zpomalovat, jsem se také přestala snažit. Když mě předběhl můj oblíbenec Miloš Škorpil, který dělal vodiče na 3:59, věděla jsem, že už to nedám ani pod 4 hodiny a tak trochu jsem to tak trochu "zabalila" - začala více přecházet do chůze a taky se více zdržovat na občerstvovačkách. (Já vím, že můj přístup v tuhle chvíli moc dobrý nebyl! Kdybych zabrala a nepoddávala se skutečnosti, že mě to dnes nebaví, třeba bych Škorpilovu skupinku dohnala...) Samozřejmě jsem si tím svůj cílový čas zhoršovala a zhoršovala. 

Posledních pět kilometrů bylo fakt peklo. Běžela jsem je snad 45 minut. (Ostuda) Do cíle jsem doběhla v čase 4h 16min. V cíli mi podal ruku Pablo Capalbo, dostala jsem medaili a samozřejmě jsem na všechnu tu nudu a utrpení zapomněla.  


Můj čas fakt moc k chlubení není. Musím říct, že jsem fakt čekala, že to zaběhnu MNOHEM líp. 
Na druhou stranu se z toho nikterak nehroutím - sice mě mrzí, že jsem to nedala aspoň pod ty čtyři hodiny, ale svět se kvůli tomu nezboří. (Svět se hodlá zbořit až za 14 dní, v případě, že neudělám státnice!)

Někdy to prostě  člověku nesedne fyzicky. A někdy je tělo v pohodě, ale místo toho vám to nandá psychika. A to se mi přesně dnes stalo. 
Dnes jsem se taky přesvědčila o tom, že mě víc baví běhy v přírodě a že mám se silničním maratonem určitě na pár let pokoj.:) 

Přesto, že se mi dnes neběželo nejlíp, musím velice kladně ohodnotit celou organizaci závodu. Zpacifikovat 10 000 účastníků, dát jim napít a najíst, uzavřít půlku Prahy a mnoho dalšího...to RunCzech fakt zvládá na jedničku s hvězdičkou.:)

Komentáře

  1. Máš můj obdiv!:) Moje maximum je pouhých 6 km, víc jsem v životě nezkoušela zaběhnout. Jaké závody letos ještě chystáš? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju! Chystám se na Jizerský ultratrail a další ještě uvidím :)

      Vymazat
  2. Verčo, gratuluju ti i tak, protože pro mě je to nepředstavitelná dálka. Já jsem v sobotu ujela svůj dosavadní rekord na kole a to necelých 64 km a dneska jsem si myslela, že si ani nesednu :D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! 64km na kole je dobrej výkon, to by můj zadek asi umřel:D jsi dobrá!:)

      Vymazat
  3. Úžasný!Čas asi není nejlepší, zato jsi určitě měla nejhezčí úsměv a nožky :-D

    OdpovědětVymazat
  4. Naprosto ti rozumim, mne ltos nudil uz prazsky 1/2maraton :-D A co me od maratonu odrazuje nejvic je prave ta hlava.. Nohy ty by to nejak ubehly..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně maratony vždycky bavily, ale taky jsem v poslední době běžela všechny v terénu ..na té silnici je to fakt peklo:D

      Vymazat
  5. Mnóóóóóó, tak jako trochu vím, co myslíš!
    Fakt mě mrzí, že jsem nemocná doma a nemohla jsem být na trati a fandit, protože jsem si jistá, že pak by tě to i bavilo a těšila se na povzbuzení... tak příště... :)

    Ale já když si mám vybrat asfalt nebo lesní cestičku, tak tady beru radší lesní cestičku. O tom potom...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mě to taky mrzí! Ale já byla včera tak strašně zpruzená, že nevím, jestli by mi tvoje fandění pomohlo!:D Ale dneska už přemýšlím, kde poběžím příště...

      Vymazat

Okomentovat

Moc děkuji za každý komentář!

Popular