Dobývání Sněžky

pondělí 30. května 2016

Ahoj všichni!
Možná si vzpomínáte, že jsem v březnu publikovala článek s názvem 101 cílů za 1001 dní. Mezi cíli, které jsem si tehdy v zimě stanovila, bylo mimo jiné také "Vyběhnout na východ slunce na Sněžku". Přečetla si to milá Babeta a zanedlouho se mi ozvala se skvělou nabídkou víkendového běžeckého výletu do Krkonoš, jehož součástí byl právě východ slunce na Sněžce.
To je jasné, že jsem neváhala ani minutu!
Datum výletu navíc připadl na víkend těsně po mých státnicích, takže jsem si řekla, že to bude dobrá odměna.

Do Krkonoš jsme vyrazili v sedmnáctičlenné skupince - před odjezdem jsem nikoho osobně neznala, takže jsem měla jakožto asociál nr. 1 trochu strach, ale nakonec byly obavy úplně zbytečné, protože byli všichni strašně milí, hodní a super! (To jen potvrzuje pravidlo, že běžci jsou prostě dobrý lidi!)
Poznala jsem osobně blogerky BabetuRuns, Barborku on the run, Terku, ale i další fajn lidi, za což jsem moc a moc ráda!

Plán byl zhruba takový: v pátek večer se sejít v Peci pod Sněžkou, odkud jsme měli domluvenou dopravu na Luční boudu. V sobotu celodenní běžecko-pěší výlet, večer saunu a v neděli časně ranní běh na východ slunce na Sněžku

V sobotu po snídani jsme tedy vyrazili na první výlet. Trasa byla 32km dlouhá a nastoupali jsme při ní více než 1000 výškových metrů. Prostě parádička, ale upřímně nic pro netrénované lidi.:)
Pro inspiraci byla trasa následující: Luční bouda - Špindlerovka - Dívčí kameny - Mužské kameny - Vysoké kolo - pramen Labe - Labská bouda - Špindlerův mlýn - bouda U Bílého Labe - Luční bouda
https://mapy.cz/s/IOXc
Před vyběhnutím...

Prvních pár kiláčků za námi, stále s úsměvy na rtech!:)
Na Labskou boudu jsme běželi pohodovým tempem s mnoha zastávkami na focení.(Bez toho by to přece nešlo!) Na Labské jsme zastavili na oběd, přičemž moje volba byla jasná: borůvkové knedlíky! Na ty jsem se těšila už asi rok a kde jinde si je dát, než právě v Krkonoších.
Druhou polovinu výletu jsme už navíc šli, nikoliv běželi, takže jsem se nemusela bát, že mi bude těžko.

 Přesto, že byla druhá půlka výletu neběžecká, rozhodně to nebyla žádná flákačka! Nejprve jsme museli sestoupat několik stovek metrů do Špindlu a poté ty sestoupané metry zase zpátky vystoupat. Cesta od boudy U Bílého Labe je obzvlášť výživná, ale po celou dobu se naskýtají opravdu úžasné výhledy - na Krkonoše, na vodopády Bílého Labe a celkově na všechnu tu úžasně krásnou přírodu kolem. To naše Česko je stejně hezký!:)


První ženy v cíli! :)
Po výletě následovala zasloužená sauna, večeře a nakonec prohlídka Luční boudy a jejích katakomb. Luční boudu pro návštěvu Krkonoš fakt doporučuju - jednak kvůli strategické poloze (třeba pokud byste se, stejně jako my, chtěli vydat na východ slunce na Sněžku!), jednak kvůli úžasnému jídlu a pití. Mají tu vyhlášené koláče, půl metru dlouhé rohlíky (který jsem po té třicítce zvládla skoro celý sama:D) a taky pivovar, který je mimochodem nejvýše položeným pivovarem ve střední Evropě. Je však třeba včasná rezervace, prý mají už na celé léto plno.:)


Ze soboty na neděli jsme si všichni nařídili budíky na 03:00. O půl hodiny později už se s čelovkami vyráželo na Sněžku na východ slunce. Původně to měl být běh, ale byla to spíše svižnější procházka, protože byli všichni po sobotním výletě fakt vyřízení. Navíc, komu by se chtělo běhat v půl čtvrté ráno, že jo!
Východ slunce na Sněžce byl silným zážitkem. Byla tam šíííílená zima, ale člověk tam nechodí každou noc, tak se to pro jednou dalo vydržet.:) A ta podívaná, když sluníčko vycházelo, byla fakt neskutečná.
Po návratu ze Sněžky jsme ještě skočili do postelí a před snídaní si ještě na dvě hodinky zdřímli. To fakt bodlo, protože jsme všichni měli před sebou ještě dlouhou cestu domů.


Výlet se fakt strašně povedl!

Sešla se super parta lidí, přálo nám počasí a Krkonoše měly hezký jarní nádech. Jsem moc ráda, že jsem se tohoto výletu zúčastnila. A díky Báře a Babet za super organizaci!
Příště jedu zas.:)

Je po státnicích aneb už zase žiju!

středa 25. května 2016

Možná jste si všimli, že jsem v poslední dobou moc nehýřila novými příspěvky. Důvod byl prostý: celý květen byl zasvěcený tomu, abych na jeho konci zdárně ukončila bakalářské studium.
A to se mi včera povedlo! 
(I když mi při tom málem zešedivěly vlasy...) 

Studovala jsem čtyři roky na Univerzitě Hradec Králové, obor management cestovního ruchu. (Standartně trvá studium roky tři, ale protože jsem strávila dva semestry v zahraničí, musela jsem si to o rok protáhnout.) Celé studium mi přišlo...ehm...docela dost jednoduché. Ale asi to bylo tím, že mě dost bavilo. 
Zkrátka to byla docela zábava a pohodička. Neměla jsem moc ráda Hradec Králové jako město a neskutečně mi vadilo dojíždění a bydlení na koleji, ale co se týče školy, nemůžu říct půl špatného slova. 

25.května 2016 nastal onen velký den, státnice. 
Předcházelo tomu, přirozeně, psaní bakalářky, což byly samo o sobě docela nervy. Když jsem bakalářku na konci dubna odevzdala, začal kolotoč učení. 
Prvního května jsem začala a v hromadách papírů ležela víceméně každý den, od ráda do večera. Dá se říct, že se můj květnový život omezil jenom na učení, jídlo a běhání.:) 


Čím víc se to blížilo, tím víc jsem byla nervózní. Doma to se mnou měli, chudáci, těžké - mamka musela přes svojí pořádkumilovnost snášet rozházené papíry po celém domě, no a přítel, toho jsem zase neustále (jo, i v noci!) otravovala otázkami, které mi zrovna přišly na mysl. 
Jaký je rozdíl mezi valutami a devizami? 
Kdy se rozpadla Římská říše? 
A tak dále...co kdyby se mě ZROVNA NA TOHLE zeptali, že jo.  

Dva dny před státnicema to začalo být fakt hrozný. Tak moc jsem se bála, že jsem nebyla schopná pořádně jíst, spát, běhat, nic. Přišlo mi, že mám v hlavě úplně vygumováno a snažila jsem se dohnat, co se dalo. Možná to taky znáte. Závidím lidem, kteří školu tolik neprožívají! 

Do Hradce mě přítel vezl jak na popravu. Když jsem vlezla do školy a dozvěděla se, že se moje komise skládá ze samých milých vyučujících, nervozita ze mě docela opadla. 
Šla jsem na řadu hned jako první, všechno se seběhlo strašně rychle a najednou jsem už seděla na potítku a připravovala se na ty nejlepší otázky, jaké jsem mohla dostat. 
Hvězdy zkrátka stály při mě - hodná komise, super otázky plus moje poctivá příprava - zvládla jsem to a nakonec to ani nebolelo!
Strašně jsem se bála, takže se mi ulevilo velkým způsobem. S přítelem jsme to oslavili v mexicko-italské restauraci a večer jsem vyčerpáním padla brzy do postele. 

Tak nějak se pořád vzpamatovávám z toho, že mám vše za sebou a že je přede mnou celý volný červen...
- Budu HODNĚ běhat, po všech našich severočeských kopcích! 
- Budu HODNĚ psát články na blog!
- Budu HODNĚ číst, protože mám doma několik knížek, na které jsem celý měsíc jenom koukala...
- Pořídím si botky Vibram Fivefingers a budu v nich chodit do lesa.
- Budu těšit Brendinku velkým množstvím procházek!
- Zkusím vyrobit raw tyčinky podle receptů z blogu Zuzky Urbancové.
- Pojedu na Prague food festival (jupí, zítra!)
- Pojedu na víkend do Krkonoš s BabetaRuns a spol. (jupí, zítra!) 
- Pojedu do Tater

...a tak. 
Hlavně až do srpna nepomyslím na školu.:) 

Prague international marathon 2016

neděle 8. května 2016

O pražský maraton jsem se nikdy nijak zvlášť nezajímala. Věděla jsem, že se běhá každý rok v květnu a věděla jsem, že bývá vždy hodně brzy vyprodaný, ale nikdy jsem neměla žádné velké touhy se ho účastnit
Asi před měsícem jsem však dostala nápad, že by nemuselo být špatné si ho zaběhnout - přeci jen, všechny závody o vzdálenosti maratonu a výš, které jsem v poslední době běžela, byly v terénu, a tak mě zajímalo, jak si povedu na silnici. 
Rozhodila jsem tedy sítě a hned druhý den poté, co jsem o účasti na pražském maratonu začala uvažovat, jsem si na jednom internetovém běžeckém "blešáku" domluvila koupi startovného od jedné paní, která kvůli zranění běžet nemohla. 

Připadalo mi, že mám na maraton docela dobře natrénováno a tak nějak jsem počítala s tím, že si zde musím tutově zaběhnout osobák - jediný silniční maraton, který jsem doposud běžela, byl na Taiwanu - tenkrát jsem ve 45 stupňovém vedru a ještě k tomu bez systematického tréninku doběhla v čase 4h 12min. Můj vysněný čas pro tento pražský maraton byl 3h 45min a oba jsme se s trenérem shodli na tom, že by pro mě mohl být reálný. 

8. května v 9:00 zazněly na Staroměstském náměstí tóny Smetanovy Vltavy a vyběhlo se...
Prvních 10km se mi běželo lehce a dobře, držela jsem si tempo okolo 5:20, což odpovídalo mému plánovanému času a byla jsem spokojená. 
Vlastně...ne tak docela.

Už od samého začátku jsem se potýkala s menším "problémem" - NUDOU! 
Trať byla strašně krásná, vedla hezkými pražskými místy, byla zde spousta kapel a především mraky milých, podporujících fanoušků...ale mě to prostě dneska nebavilo. 
Říkala jsem si: "Zlaté traily v přírodě, které jsou sice díky kopcům náročnější, ale taky mnohem zábavnější" 
Říkala jsem si: "Končím s běháním! Stanu se gaučákem!"
Říkala jsem si: "Toto je můj poslední silniční maraton. Jestli někdy ještě něco poběžím, tak určitě né 42km po silnici!"
Říkala jsem si: "Co kdybych třeba zakopla, rozbila si kolínko a skončila? Neměla bych klid?"
Říkala jsem si: "Kur*a a dopr*ele!" 

...tohle všechno jsem si říkala! 
Divíte se, co? 
Ze mě, člověka, který povětšinou nemá nouzi o spoustu motivace a optimismu, padala takováto slova! 
Ale prostě to tak bylo. 

Mezi 10-20 kilometrem jsem se stále snažila držet své tempo. Už to začínalo být namáhavější, ale pořád to ještě šlo. Když se však překulila půlmaratonská vzdálenost, začala jsem zpomalovat. Připadalo mi, že makám pořád stejně, ne-li více, ale Garminy mi najednou začaly ukazovat čím dál horší čas na kilometr. Dokud to bylo pod 6min/km, moc jsem to neřešila. Ale když jsem najednou začala mít problém, zaběhnout kilometr pod 6:30, říkala jsem si, že to už není moc dobré. 

Musím se přiznat k jedné věci - s tím, jak jsem začala zpomalovat, jsem se také přestala snažit. Když mě předběhl můj oblíbenec Miloš Škorpil, který dělal vodiče na 3:59, věděla jsem, že už to nedám ani pod 4 hodiny a tak trochu jsem to tak trochu "zabalila" - začala více přecházet do chůze a taky se více zdržovat na občerstvovačkách. (Já vím, že můj přístup v tuhle chvíli moc dobrý nebyl! Kdybych zabrala a nepoddávala se skutečnosti, že mě to dnes nebaví, třeba bych Škorpilovu skupinku dohnala...) Samozřejmě jsem si tím svůj cílový čas zhoršovala a zhoršovala. 

Posledních pět kilometrů bylo fakt peklo. Běžela jsem je snad 45 minut. (Ostuda) Do cíle jsem doběhla v čase 4h 16min. V cíli mi podal ruku Pablo Capalbo, dostala jsem medaili a samozřejmě jsem na všechnu tu nudu a utrpení zapomněla.  


Můj čas fakt moc k chlubení není. Musím říct, že jsem fakt čekala, že to zaběhnu MNOHEM líp. 
Na druhou stranu se z toho nikterak nehroutím - sice mě mrzí, že jsem to nedala aspoň pod ty čtyři hodiny, ale svět se kvůli tomu nezboří. (Svět se hodlá zbořit až za 14 dní, v případě, že neudělám státnice!)

Někdy to prostě  člověku nesedne fyzicky. A někdy je tělo v pohodě, ale místo toho vám to nandá psychika. A to se mi přesně dnes stalo. 
Dnes jsem se taky přesvědčila o tom, že mě víc baví běhy v přírodě a že mám se silničním maratonem určitě na pár let pokoj.:) 

Přesto, že se mi dnes neběželo nejlíp, musím velice kladně ohodnotit celou organizaci závodu. Zpacifikovat 10 000 účastníků, dát jim napít a najíst, uzavřít půlku Prahy a mnoho dalšího...to RunCzech fakt zvládá na jedničku s hvězdičkou.:)

Back to top