Thajsko 2016

pondělí 25. dubna 2016

Ahoj všichni!
Vy, co čtete můj blog pravidelně nebo mě sledujete na Instagramu jistě víte, že jsem měla poslední dva týdny psací (a trochu i běhací) odmlku. Byla jsem totiž se svou mamkou na menší aktivně-odpočinkově-poznávací dovolené v Thajsku.
Jely jsme tzv. "na vlastní pěst" - cestování s cestovními kancelářemi moc nefandím a taky už jsem tam jednou byla, takže jsem už trochu věděla, co a jak a kam se podívat. Na dovolenou jsme měly pouze deset dní, z čehož dva dny zabrala cesta. Bohužel více dní nebylo možných, jednak kvůli mamčině práci a jednak kvůli mé škole.

Svojí dovču jsme započaly v Bangkoku. Možná to teď bude znít jako klišé, ale Bangkok je město plné protikladů - najdete tu luxusní mrakodrapy a obchodní centra, na druhou stranu čtvrti, kde lidé třou bídu s nouzí a bydlí v polorozpadlých chatrčích. Neskutečné množství pouličních stánků a restaurací, kde nevíte, kterou dobrotu dřív ochutnat. Chrámy, kde můžete meditovat nebo kluby, kde můžete pařit do rána. Chaos, směsice vůní a smradů, v Bangkoku je prostě všechno.:)





Strávily jsme v tomto velkoměstě dva dny.To úplně stačilo - přeci jen, obří velkoměsta nejsou zrovna mým šálkem kávy. Třetí den našeho pobytu jsme se vydaly vlakem na menší výlet do starobylé Ayutthayi. Jedná se o bývalé thajské hlavní město a místo s krásnou atmosférou:)
Cesta thajským vlakem třetí třídy je sama o sobě velkým zážitkem. Pokud občas stejně jako já, nadáváte na České dráhy, jeďte se projet vlakem do Thajska a už nebudete!



V okolí Bangkoku by se dala podnikat ještě spousta dalších věcí, ale čas byl neúprosný, a tak jsme se další den letadlem posunuly směrem na jih, na ostrov Koh Samui. A bylo to asi nejhezčí místo, které jsem v Thajsku zatím navštívila. Koh Samui je hezký ostrov plný zelené přírody a to já mám ráda.
Asi vás nepřekvapí, že jsem hned pár hodin po příjezdu na tento ostůvek vyběhla! 
(V Bangkoku jsem nebyla běhat ani jednou - do spletitých uliček, hustého provozu a smogu se mi fakt nechtělo:D) Dala jsem si osm kilometrů podél moře a i tato relativně krátká vzdálenost byla v písku a ve velkém vedru docela vyčerpávající. Vyčerpávající, ale skvělá! Na Koh Samui jsem pak běhala každý den, byť to byly kratší a méně náročné výběhy, než praktikuji doma.


Čtyři dny v tomto tropickém ráji jsme si s mamkou fakt užily.:) Podnikly jsme dva výlety - na sloní farmu a do mořského národního parku Ang thong. A jeden den jsme jen odpočívaly u moře, užily si thajskou masáž a popíjely ovocné shaky. 




Kdo čte můj blog pravidelně, tak jistě ví, že jsem velký gurmán a že miluju dobré jídlo a ochutnávání nových věcí. Jelikož jsem už v Thajsku jednou byla, věděla jsem, že se máme (nejen) po gurmánské stránce na co těšit.
Ochutnaly jsme toho opravdu spoustu!
Mým největším favoritem byly papaya salad, který jsme si dávaly k veřeři téměř každý den. (Výhodou bylo, že v thajských restauracích dávají docela malé porce, takže jsme tím pádem zvládly vícero chodů:D) 


Dalším favoritem byly nudle Pad thai. Také jsme vyzkoušely několikrát pokaždé měly velký gurmánský zážitek!


Potom třeba kari...vyzkoušela jsem červené i zelené a těžko říct, které bylo lepší. Kari patří mezi má oblíbená jídla, takže jsem si i domů přivezla slušnou zásobičku kari past.:)

Zvlášní kapitolou bylo ovoce...v Thajsku jsou stánky s ovocem téměř na každém rohu, můžete si koupit buď v pevné podobě nebo ve formě ovocných shaků. Těžko říct, co je lepší.:D




























Všechno se tedy maximálně vyvedlo. Dovolenou mi malinko znepříjemňovaly starosti s bakalářkou, ale naštěstí jsem se tím nenechala moc rozházet. Byla jsem šťastná, že jsem se mohla vrátit na chviličku do mé milované Asie, kde jsem strávila půl roku života - moc mamce za tuto příležitost děkuji!:)

Jarní běžecké řečičky

úterý 12. dubna 2016

Názdárek všichni!
Už dlouho jsem nenapsala nic o svých aktuálních běžeckých trénincích a dalších plánech.
A jelikož se toho za posledních pár týdnů docela dost událo, je na čase to honem napravit!

V minulém článku jsem do nebe vychvalovala Kuks maraton. Za tím si pořád stojím - je to už něco přes týden, co jsem ho běžela a každý den na něj s úsměvem na rtech vzpomínám, protože byl fakt povedený.
Když jsem se prokousávala těmi magickými 42,2 kilometry, měla jsem dost času na přemýšlení a rozjímání. Přemýšlela jsem mimo jiné také o svém běhání a o tom, jakým směrem bych se chtěla dále ubírat. To, že mě moc nelákají krátké tratě, už asi víte. (Jak říkám, na krátké tratě jsem moc stará a pomalá.:D) Naopak mě neskutečně lákají hory a extrémy. Obdivuju Zuzku Urbancovou a další naše české ultra-skyrunningové holky a moc bych chtěla být jednou jako ony.
JENOMŽE!
To, aby se člověk stal dobrým ultraběžcem je (doslova a do písmene) běh na dlouhou trať. Pokud vám není shůry dáno (jakože mně fakt není!), musíte být trpěliví a zároveň musíte umět tvrdě makat.
Řekla bych, že jsem docela cílevědomý člověk a tvrdý trénink mi problém nedělá, (Jen občas, když mě bolí nožičky a chce se mi brečet a končit s běháním:D) ale ta trpělivost, to je horší!
Když jsem se v prosinci poprvé sešla s trenérem Danem a začali jsme řešit potenciální spolupráci, jedna z prvních věcí, kterou jsem mu řekla, bylo, že chci běhat ultramaratony a v tomto roce zvládnout stovku.
Můj "plán" sice úplně nezavrhl, ale snažil se mě spíš usměrnit, jestli se nechci spíše nejdřív zaměřit na tratě půlmaraton-maraton a v průběhu několika let se teprve začít prokousávat k těm stovkám.
Moje reakce samozřejmě byla "chci stovku teď a hned, nebo nejpozději na podzim!"

Toho jsem se držela právě do minulého týdne.

Když jsem ale běžela ten Kuks, uvědomila jsem si, že
a) mě strašně baví závody v terénu, bohužel jsem v tom terénu stále dost pomalá. Na silnici mám osobák na desítku 46 minut, ovšem v terénu je pro mě velkým svátkem, dostat se na tuto vzdálenost pod 65 minut
b) v České republice máme hromadu skvělých trailových závodů v délce 20-70 kilometrů (Labské pískovce, celá série KTRC, Ještěd sky race, JUT...), na kterých bych si ráda do budoucna zaběhla nějaké dobré časy
c) už jenom ten maraton byl docela zápřah pro mé (slabé, blonďaté) tělo, vemu-li v potaz, že jsem ho běžela fakt naplno. Jaký zápřah bude pro organismus stovka?!

Z toho plyne, že...
sice si jí do budoucna opravdu zaběhnout chci, ale nyní je mojí prioritou, zrychlit se na  terénních tratích, hlavně teda o vzdálenostech okolo půlmaratonu-maratonu. Zkrátka chci mít do dalších běžeckých let kvalitní základy a jednou být jak rychlá, tak (stovkařsky) vytrvalá. 

A JAK JSEM SI V POSLEDNÍCH (TÝ)DNECH UŽÍVALA TRÉNINKY?


...den před Kuks maratonem jsem měla naordinovaný desetikilometrový výklus. Můj Tadeáš svolil, že půjde se mnou, z čehož jsem měla fakt obří radost! To, že chce jít se mnou běhat, je totiž úkaz, který se vidí asi tak jednou za sto let! :D

Škodolibě vysmátá já a úpící žlutý Tadeáš v pozadí. :D
...minulý týden se mi nečekaně vyvrbilo volné odpoledne a já jsem vyrazila na delší, terénní běh. Moje oblíbená trasa Česká Kamenice - Studenec - Studený - Pavlino údolí - Kunratice - Česká Kamenice, 18km, téměř 700 nastoupaných metrů a z 90% docela nemilosrdný terén. Prostě lahůdka.:)

Ten černý mrak, který je za mnou vidět, mě dohonil a celou druhou půlku tréninku jsem běžela v pěkném, jarním lijáčku. :D
 ...včera jsem měla naplánovanou čtyřiadvacítku, resp. tři osmikilometrové úseky s postupným zrychlováním. Chtěla jsem běžet první osmičku v tempu 6:00, druhou v tempu 5:30 a třetí za 5:00. První dva intervaly jsem svůj plán dodržela skoro do puntíku.
Poslední osmička však byla krutá...po čtyři kilometry jsem těch 5:00 udržovala, ale pak přišel strašný "náraz do zdi", pokles energie jako blázen. Nohy začaly stávkovat a já toužit po vodě a cukru. Byl to hloupý nápad, vyrazit na tento dlouhý a poměrně náročný trénink bez pití a bez občerstvení a já už vím, že takovou chybu znova neudělám.
Ty zbylé čtyři kilometry, co mi zbývaly, jsem si své plánované tempíčko trochu pokazila, domů se doplazila s jazykem na vestě a první, po čem jsem sáhla, byl krabicový džus, který jsem nepila snad dva roky.:D Tělo si prostě řeklo.
Příště, jak to bude nad dvacet, beru do ledvinky aspoň půlku banánu!

...náročné tréninky jdou samozřejmě ruku v ruce s dobrým jídlem!
Snažím se samozřejmě, aby byla moje jídla co nejvýživnější, ale taky si ráda dopřávám různé dobrůtky!

Třeba palačinky k nedělní snídani.:)
Nebo kukuřičnou tortillu s kuřecím masem po dlouhém běhu.:)
To je asi vše, co se týče mých běžeckých myšlenek, postřehů a zajímavých tréninků.
Příštích pár běžeckých (i neběžeckých) článků bude trochu exotických, protože...tramtadadá, pozítří odlétám do teplých krajin slunného Thajska!

Zkus maraton Kuks - tak jsem ho zkusila

sobota 2. dubna 2016

Ahoj všichni!
Při pohledu na Facebook/Instagram/rádio mi připadá, že celý (běžecký)svět žije tento víkend jenom Pražským půlmaratonem. (To je jedině dobře, protože Pražský půlmaraton je super!) 
Málokdo ale tuší, že se v ten samý den běžel taky 1. ročník maratonu a půlmaratonu na  Kuksu.

Kuks je barokní zámek ve východních Čechách, nedaleko Hradce Králové. Ačkoliv v Hradci již čtvrtým rokem studuji, na Kuks jsem se včera vydala poprvé. Byla jsem překvapená a nadšená, jak je to tam krásné!
Účast na Kuks maratonu byla zároveň příležitost pro setkání s mou nejmilejší kamarádkou Káťou - půl roku jsme se neviděly, takže jsem se na tento den těšila jednak kvůli samotnému závodu, jednak kvůli našemu setkání.

Mistr fotograf usekl kus našich nohou a kus Kuksu, ale jinak dobrý. :D
Tento závod se letos konal prvním rokem. A hned na začátek musím pochválit organizárory, jak skvěle byl připravený.
Vyzdvihnout musím zejména parádní značení - fáborky a značky byly od sebe vzdálené maximálně každých pár desítek metrů. Na každé matoucí křižovatce byli navíc dobrovolníci, kteří dávali pozor, aby běžci špatně neodbočili. Vzhledem k tomu, že jsem doposud běžela dva delší, trailové závody a že moje statistika bloudění byla 2/2, (Jo, na obou se mi povedlo lehce zakufrovat!) byla jsem za to opravdu vděčná! Značení trati Kuks maratonu bylo zkrátka dostatečné i pro nás blondýny.:)
Jediná věc, která mě štvala (ale za to organizátoři nemohli), byla neskutečně studená voda na občerstvovačkách. Je mi jasné, že s tím nemohli nic moc dělat, prostě ve stínu a v chladu holt voda stydne. A do rozpáleného krku to nebylo nic moc...ale to je jen drobná vada na velké kráse celého závodu! :)

Zkus Maraton Kuks se prezentoval jako "krosový maraton Podkrkonoším". Na 42 kilometrů dlouhé trase na nás čekalo cca 900 výškových metrů - nebyla to tedy žádná rovinka, ale zároveň byly všechny kopce docela dobře běhatelné.
Nejvyšším bodem závodu byla Zvičina, což je se svými 671 metry zároveň nejvyšší vrchol Podkrkonoší. Ještě předtím, než jsme vystartovali, slyšela jsem docela dost na sobě nezávislých lidí, jak o Zvičině mluví jako o strašném brutálu, hororu, megakopci. "Ze Zvičiny, z tý mám jako fakt velkej respekt!", říkal tam někdo... Trochu mě to vystrašilo, ale byla jsem optimistická - když se člověk z Kuksu trochu rozhlédl, viděl po levé straně právě Zvičinu a po pravé straně Krkonoše. Oproti nim byla Zvičina opravdu kopec-miminko.:)

V 11h jsme vystartovali a první polovinu závodu se mi běželo fakt skvěle. Úplně mi přišlo, jako bych měla křídla. Trať vedla příjemným lesním terénem - přesně takovým, na který jsem z domácích tréninků zvyklá.
Prvních deset kilometrů jsem běžela za rovnou hodinu. Připadala jsem si svěží, trénovaná a plná energie.
Ani jsem se nenadála a byla jsem na dvacátém kilometru, na (té všemi obávané) Zvičině! Nijak zlé mi to stoupání na ní nepřišlo, kopec na Studený nebo na Jedlovou je teda mnohem horší. Dvacátý sedmý kilometr vedl okolo přehrady Les Království. O této přehradě jsem věděla, že existuje, ale netušila jsem, jak je hezká!
Následoval průběh Dvorem Králové nad Labem. Tam na mě začala doléhat menší krize. Druhá polovina závodu vedla z velké části po asfaltu a to mi bylo najednou, po těch měkoučkých lesních cestách strašně nepohodlné. Posledních deset kilometrů ze Dvora zpátky na Kuks bylo dlouhých a drsných. (né nadarmo se říká, že maraton začíná na 30. kilometru!:D) Ale pořád jsem byla maximálně optimistická a říkala jsem si, že za hodinku budu v cíli a budu mít vše za sebou.
Cílovou pásku jsem nakonec protla v čase 4:39.



Můj původní plán byl takový: první polovinu závodu poběžím za cca 2:20. (První polovina vedla skoro pořád do kopce) Druhou polovinu, která už byla víceméně z kopce, pořádně napálím a budu se snažit být v cíli do 4h 15min.
Nu, jak vidíte, úplně mi to nevyšlo.:) Ve druhé polovině závodu jsem moc času nestáhla, protože mi začaly docházet síly. Nebylo to nic drastického, žádný pověstný "náraz do zdi" se nekonal, ale někdy okolo třicátého kilometru mě začaly fakt hodně bolet nohy a i tempo 6:30min/km na silnici mi najednou přišlo jako strašná námaha.:D Tu druhou půlku jsem teda dala nakonec stejně rychle, jako tu první a do cíle doběhla v čase 4:39.
Přestože jsem si myslela, že budu trochu rychlejší, mám ze svého výkonu fakt dobrý pocit. Protože...
- Naprostou většinu závodu jsem běžela, do chůze jsem přecházela opravdu minimálně.
- V březnu jsem si sice zaběhla tréninkově jednu třicítku, ale jinak jsem žádnou delší vzdálenost neběžela už HODNĚ dlouho (naposledy v září 2015, 52km Ultralabák), tak si asi mé nožičky odvykly.:D
- Těch 900 metrů převýšení se někde projevit muselo.
- Ve své kategorii jsem byla 6 z 12ti, takže jsem splnila i svoje přání "být v první polovině" Ze všech závodníků jsem byla 75 ze 125...to už první polovina není, ale berme v potaz, že naprostá většina závodníků byli chlapi.:D

Všechno se zkrátka vyvedlo. Viděly jsme se po půl roce s mou drahou Kačenkou. Vyšlo nám nádherné počasí. Trasa byla překrásná. (Líbil se mi hlavně výhled na Krkonoše a přehrala Les Království.) Zase jsem o kapku více poznala Čekou Republiku. Proběhla jsem se luxusně.
Bylo to prostě báječné, příští rok ráda poběžím znovu!



Back to top