23 let v běhu

Dnes jsem oslavila své 23.narozeniny. Měla jsem opravdu parádní den - dopoledne strávené dvacetikilometrovým během na Jedlovou a odpoledne krásnou oslavou s rodinou a výborným dortem.

A když jsem dopoledne běžela v lese a ve sněhu tichým lesem, dostala jsem nápad - mohla bych napsat článek, který by stručně mapoval celý můj běžecký život. Protože jestli si myslíte, že běhání miluji od malička, tak se hluboce mýlíte.
Čtěte, jak jsem to během svého života s tímto sportem měla.


1993 - Rodím se v děčínské nemocnici s pokroucenou nožičkou. Hrozí, že budu celý život pajdat, ale naštěstí se mnou mamka poctivě cvičí a nožičku mi dá do pořádku.

1-3 roky - Začínám chodit a mluvit. Jedno z mých prvních slov je "běžet, běžet" (To si fakt nevymýšlím, klidně se zeptejte mojí mamky!) Mrskám nohama, když mě vytahují z postýlky a chtějí mě nosit. Já chci běžet sama!

4-5 let - Jsem normální holčička vyrůstající v devadesátých letech. I když...slovo "normální" jsem možná přehnala - podle některých učitelek ze školky jsem prý divná, protože si pořád jenom kreslím.
Každopádně, jakýkoliv sport mi nic neříká.

6-8 let - Sport mi stále nic neříká, ale v této době se začínají objevovat prapočátky mojí lásky k turistice. S bratránkem Vojtou jezdíme na víkendy k babičce a společně s ní objevujeme všechny kamenické turistické cíle - na Jehle, Ponorce či Zámečáku jsme jako doma.

9-10 let - Jedu na letní tábor, kde se mimo jiné hrají běhací hry v lese. Bytostně je nesnáším a nechápu, jak je někdo může považovat za zábavu. Vymýšlím různé výmluvy (bolavá záda, nízký tlak...), nakonec z tábora odjíždím o týden dřív, protože se mi tam nelíbí a strašně se mi stýská.

11-12 let- Nastupuji na gympl, kde se záhy setkávám s noční můrou největšího kalibru: s běháním na známky. Běžet 800m (megadálka) v lese (!), do kopce (!) a na rychlost, ve mě vyvolává hodně velkou nechuť k tomuto sportu. Trojku v žákovské knížce z této disciplíny považuji za úspěch.

13 let - Jedeme se školou na lyžák. Na snowboardu mě to baví (v této době vchází do kin film Snowboarďáci, takže sním o tom, jak proháním sjezdovky s Kotkem a Mádlem), ale když přijde na povinné běžkování, jdou na mě mdloby.
Na běžkách jsem v té nejslabší skupině, závěrečnou soutěž v běhání na lyžích všem suverénně zkazím.

14 let - Diagnostikují mi skoliózu. Moc mě to netěší, ale skolióza znamená jednu báječnou věc: uvolnění od školního běhání.
Mám papír na to, že nesmím běhat.
Když se daří, tak se daří!

15 let - Tloustnu. Během pěti měsíců naberu 10 kilo a to se mi tuze nelíbí. Začínám vymýšlet varianty, jak zhubnout. Někde se dočtu, že skvělou cestou je "banánová dieta", která slibuje zaručený výsledek, pokud budete jíst celý den jenom banány. Zkouším to, po třetím kousku mi začnou banány lézt i ušima.
Dojde mi, že tudy cesta nevede a začnu přemýšlet o tom, že bych se mohla začít hýbat. (Ve škole mám z běhání furt trojky, čtyřky) 

16 let - Poprvé v životě dobrovolně vyběhnu, a to na cca pětikilometrový okruh s taťkou, který v té době běhá docela pravidelně. Chce se mi umřít, ale když mě za pár dní přestanou bolet nohy, jdu znova. A pak znova. A pak znova. A najednou chodím celkem pravidelně.:)
(Ptáte se, co ta skolióza? Paradoxně se mi poté, co jsem začala sportovat, zlepšila. Mám jí sice pořád, ale nezhoršuje se a v mém životaběhu mi vůbec nebrání.) 

17 let - Už mám dole ta pubertální kila. Běhám a zlepšují se mi známky z tělocviku. Dávám svou první desítku a jsem happy!

18 let - Pokořím půlmaratonskou vzdálenost, a to s taťkou v Praze, na jaře roku 2011. Cítím se skvěle, ale myslím si, že jsem právě dosáhla svého maxima a že víc kilometrů v kuse nikdy v životě nedám.

19 let - Opakujeme pražský půlmaraton. Zlepšení oproti loňsku sice žádné, ale pocit dobrý a to je důležité.

20-21 let - Nastupuji na VŠ. Díky královéhradecké univerzitě odjíždím na 5 měsíců na Taiwan a při této příležitosti se seznamuji s Kačenkou, skvělou kamarádkou, která mě mimo jiné tak trochu dokope k tomu, abychom spolu zkusily maraton.
Tak ho na Taiwanu zkoušíme a s úspěchem dokončujeme.
A to jsem si myslela, že víc jak půlmaraton nikdy nedám!

22 let - Chci se otestovat, zda jsem schopná zvládnout ještě delší vzdálenost, než je maraton. Přihlásím se tedy na Jizerský ultratrail(opět s tou samou kamarádkou z minulého odstavečku:) a úspěšně ho zdolávám.
Tak fajn - vím, že jsem vytrvalá a odolná, ale bohužel jsem děsně pomalá. (Za ta léta, co běhám, jsem totiž trochu opominula jednu důležitou věc: svojí rychlost. Nevím proč, ale nikdy jsem to absolutně neřešila a teď bych si za to nafackovala!) Při hodině crossfitu, na kterou ze zvědavosti jednoho dne zavítám, poznávám Dana, trenéra, se kterým začnu spolupracovat. Moje běhání nabývá úplně nových rozměrů. Mé tréninky jsou delší, náročnější, brutálnější, ale 1000x lepší! Začínám vidět obrovské pokroky a srším nadšením a radostí.:)

23 let mi je dnes. 
Uvidíme, co bude dál.
Líbilo by se mi, kdybych se dál zrychlovala a někdy do budoucích let se třeba stala úspěšnou českou ultramaratonkou. (Já vím, nejsem žádný troškař!:D)  
Moc a moc se těším na to, co mi přinesou další roky. Jediné, co vím, je, že rozhodně nechci polevit!

Mějte se krásně!

Komentáře

  1. Krásné Veru, jsi fakt dobrá od zkroucené nožičky po ultra :-) Já jsem to měla úplně jinak - tělocvik byl nejlepší předmět, milovala jsem ty běhací hry v lese na táborech, sledovala jsem s taťkou PIM v televizi a říkala mu, že se tam jednou bude dívat i na mě :-) Těším se na další články a držím pěsti do dalšího zlepšování a na závody :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju, Bětko!
      Naše rodina byla právě dřív strašně nesportovní, ale naštěstí už se to změnilo.:)
      I já se těším na Tvoje články.. mohla by jsi jich psát víc, ale naprosto chápu, že se sportcentrem a s klukama to není tak jednoduché, najít si ten potřebný čas.:)

      Vymazat
  2. Parádní článek :-) Jinak všechno nejlepší a přeju spoustu (hlavně těch běžeckých) úspěchů!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju a i Tobě přeju spoustu běžeckých úspěchů!:))

      Vymazat
  3. Držím palce! Je dobrý mít cíle! A ty na to máš :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju! Cíle jsou super, i když nevím teda, jestli zrovna já mám na nějaký úspěchy:D

      Vymazat
  4. Opožděně všechno nejlepší! Chci se zeptat, jestli bude nějaký článek a fotky o změně postavy, když máš teď náročnější tréninky? Taky se chci zeptat, jak to máš se sladkostma? Vyhýbáš se jim, jak si zvládla se jich vzdát nebo si dopřeješ? A jak začít zase běhat?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju:) Fotky změny postavy zatím nechystám, ona se žádná obří změna nekonala. Zhubla jsem sice 1 kilo a zmizely mi takové ty "bůčky", co vylézají z kalhot, ale že by se mi vytvořil nějaký oslňující six pack, to né.:D

      No a sladkosti...nejsi první, kdo se mě ptá. Asi už o tom musím vážně napsat celý článek.:D Sladké miluji a dříve jsem ho jedla opravdu ve velkém(půlka čokolády denně a kus dortu nebyl problém), naštěstí jsem to už odbourala a v malém množství si dávám sladký tak 2x týdně.:)

      A jak začít běhat? Až bude hezký počasí, tak prostě nazuj tenisky, vyběhni do lesa a pak už to půjde samo.:)

      Vymazat

Okomentovat

Moc děkuji za každý komentář!

Popular