Blondýna na mateřské II.

středa 30. března 2016

Už je tomu více než měsíc, co jsem napsala článek Blondýna na mateřské, který byl plný dojmů z našich čerstvě narozených, roztomilých štěňátek. K mému překvapení se stal jedním z nejčtenějších článků tady na blogu, takže jsem se rozhodla sepsat druhý díl.
Čtěte, jak vypadal druhý můj měsíc psí "mateřské"...

- Ta malá štěňátka, o kterých jsem vám před měsícem psala, už vůbec nejsou malá - naopak, jsou to pořádná psiska. (Vážili jsme je každý večer do té doby, než dosáhli váhy 5kg. Potom začala váha ukazovat ERROR. Odhaduji, že nyní mohou mít kolem osmi kil:))
Roztomilá jsou ale pořád stejně!


- Od minulého pátku se s jednotlivými štěňaty postupně loučíme. Během minulého víkendu si noví majitelé odvezli šest štěňat, dvě fenečky nám doma ještě zbyly a pro ně si přijedou jejich páníčci příští víkend.  Tím se celá naše štěňátkovská životní etapa ukončí.
Na jednu stranu jsme s mamkou a s bráchou strašně rádi, protože dva měsíce se štěňátky byly opravdu náročné. Kdo odchov štěňátek nikdy nezažil, nepochopí!
Na druhou stranu nám bude po těch plyšácích smutno.:)


- Druhý měsíc se štěňátky byl mnohem náročnější, než ten první. V prvím měsíci jsme krmili štěňátka z lahvičky, což sice zabralo velké množství času, zbytek dne ale štěňátka prospala a člověk o nich ani nevěděl.
Ve druhém měsíci začala štěňata jíst sama, takže nám odpadla jedna časově náročná rutina, ale zároveň nastalo deset dalších.:D Štěňátka začala chtít objevovat svět a bylo nemožné, udržet je po celý den v malé bedýnce, takže jsem musela neustále vymýšlet nějaké kompromisy,
a) Aby neudělali z baráku kůlničku na dříví
ALE ZÁROVEŇ
b) Aby se nenudili a měli nějakou zábavu
Toto určitě znají všechny maminy, které jsou doma s dětmi. A teď si to vynásobte devíti!

- Velká spása přišla předposlední týden v březnu, kdy se trochu oteplilo. Štěňata tím pádem mohla začít trávit nějaký čas venku. Na zahradě měli celkem velkou ohrádku plnou hraček, kde mohli celý den vesele běhat. (Když začala štěňata trávit víc času venku, začala jsem mít konečně klídek na dopsání bakalářky:))













-
 Před narozením štěňátek nás známí varovali, že až trochu povyrostou, stane se z nich fekální & demoliční četa. S tím demolováním to nebylo tak hrozné - vlastně nám doma nic nezničili.
Co se ovšem fekálií týče, to už bylo horší!
Nechci tady zacházet do detailů, ale poslední týdny, kdy byla ještě všechna štěňátka, znamenaly jeden obrovský kolotoč uhlízení ho*en. Člověk musel být vždy 100% ostražitý - stačila chvilka nepozornosti a během pár sekund byla štěňata schopna svoje "nadělení" rozšlapat, nanést na zeď či se v něm rovnou vyválet.

- Nejroztomilejší štěňátka byla, když spala. To se bohužel jen zřídkakdy dělo v noci - v noci byli pejsánci nejdivočejší. Opravdu se s mamkou těšíme, až si po dvou měsících užijeme klidný, nepřerušovaný spánek.:)


- Na závěr musím zmínit, že celé naše dva měsíce se štěňátky doprovázela i jedna velice smutná událost. Možná si z minulého štěněčího článku pamatujete na Arielku, nešťastnici, na kterou maminka Brenda v noci šlápla, čímž jí roztrhla pusinku.
Arielku jsme celý měsíc vypiplávali a opravdu to vypadalo, že se z nehody dostala a že z ní bude zdravá fenečka. Dostávalo se jí opravdu velké péče.
Arielka však byla pořád dost slabá, i když jsme jí krmili mnohem častěji než ostatní štěňátka, sotva se držela na nohou. Oproti ostatním pejsánkům byla fakt pozadu, ale pořád jsme si říkali, že je to tím, jakou velkou nehodu prodělala a že je určitě dožene.
Bohužel, místo aby se Arielka začala zlepšovat, děl se pravý opak - v době, kdy ostatní štěňata vesele uměla jíst granule z misky, Arielka nebyla schopná se sama najíst a museli jsme jí krmit. Když se začala stavět na nožičky a chodit, její pohyby byly strašně nekoordinované a doslova narážela od zdi do zdi. Vrchol všeho byl, když jí začala ostatní štěňata ubližovat a mordovat, takže jsme jí museli mít neustále někde v izolaci od ostatních.
Pohled na ní byl doslova utrpení, bylo nám jasné, že něco není v pořádku...
Nechali jsme jí prohlédnout dvěma na sobě nezávislými veterináři, kteří zjistili, že je slepá, nejspíše i hluchá a že má nenávratně poškozený mozek.
Těžko řici, zda se to stalo tím, jak na ní Brendička šlápla a nebo zdali už tenkrát Brenda věděla, že nebude zdravá, a chtěla jí tím šlápnutím zahubit.
Nechali jsme tedy Arielce provést eutanazii, což bylo hodně smutné, ale rozumné.

Trochu jsme z toho s mamkou smutnily, ale snažily jsme se to brát pozitivně a o to více si těch osm dalších, krásných štěňat užívat.:)

- JE TO TEDY ZA NÁMI. Každý se nás ptá, zda do toho někdy půjdem znova. Byla to obrovská, skvělá zkušenost, o tom žádná.
Štěňátka jsme si ale mohli dovolit díky tomu, že mám teď velice volný rok a školu pouze 1x týdně. O štěňátka, která opravdu vyžadovala péči 24h denně jsem se mohla starat, když byla mamka v práci a brácha ve škole.
Myslím, že tato situace už jen tak nenastane - od září nastoupím (pokud vše vyjde!) na náročné, navazující studium, takže už to s mým časem tak jednoduché nebude.
Třeba to ale nějak vymyslíme a štěňátka znova mít budeme.:)

Každopádně teď musíme nechat Brendičku (a sebe) trochu odpočinout...
Mějte se krásně

Labské pískovce půlmaraton 2016

pondělí 28. března 2016

Krásné velikonoční pondělí!
Mám za sebou první závod v roce 2016, Půlmaraton Labské pískovce. A jak už to tak bývá, jsem plná dojmů.

Na tento závod jsem si brousila zuby už vloni, ale nakonec bylo jenom dobře, že jsem s účastí počkala až na letošek, kdy jsem na něj měla mít - teoreticky vzato - alespoň trochu natrénováno.
Záměrně říkám "teoreticky", protože jsem se včera přesvědčila o pravém opaku.
Dvouměsíční trénink pod Danovým vedením, pár povedených terénních běhů v průměrném tempu pod 6 min/km a další faktory mi dodaly sebevědomí a já jsem si bláhově myslela, že když budu makat a budu se snažit, mohla bych to dát kolem 2:10. (Upozorňuji, že tady nemluvíme o žádném silničním půlmaratonu, ale o docela drsném, 22,5 kilometrů dlouhém krosu ve skalách s né uplně malým prevýšením:)
Nyní zpětně vidím, že tento čas byl pro mě absolutně nereálný - k tomu, abych jej na této trati někdy do budoucna byla schopna dosáhnout, budu potřebovat ještě mnoho tréninků a trpělivosti.
Čtrnáct dní jsem se na závod připravovala, dopřávala svému tělu spoustu regenerace a také jsem dost dbala na pestrou, kvalitní stravu. Své snažení jsem si však trochu pokazila v předvečer závodu, kdy můj taťka slavil 45 narozeniny. Akoholu, který na oslavě tekl doslova proudem, jsem se ani nedotkla, ale zato jsem neodolala grilované vepřové kýtě. Ačkoliv jsem si dala fakt málo, bylo mi večer celkem těžko. V každé běžecké příručce se dočtete, že se máte před závodem nadopovat sacharidy a masitá jídla si nechat spíše po závodě a já to udělala přesně naopak.
Těžko říci, jestli by mi vynechání kýty přineslo nějaký lepší výsledek, teď už je o tom asi zbytečné přemýšlet.:)

Na závod jsme dorazili v šestičlenné partě běžeckých nadšenců, což bylo naprosto skvělé. Všichni jsme byli napjatí, natěšení, společně jsme se rozcvičili, probrali taktiku (každý běžel jinou vzdálenost) a navzájem jsme se podporovali.

Do Tisé, kde závod startoval, jsme dorazili asi dvě hodinky před začátkem. Překvapila nás obrovská zima - předpověď slibovala slunko a teplo, v Tisé sice slunko svítilo, ale teplota opravdu vysoká nebyla. V kombinaci se silným větrem byla kosa jak v Rusku.:) Naštěstí se v poledne, kdy závod startoval, výrazně oteplilo, a tak jsem běžela pouze v termotriku a ve vestičce.

TRYFIT racing team před startem :D
Mezi 12-12:30 se tedy odstartovalo. Startovalo se úmyslně ve vlnách, protože se hned asi 300 metrů od startu vybíhaly kluzké, uzoučké skalní schody a kdyby se na ně nahrnulo najednou všech několik set startující + pejsci (součástí závodů byl i canicross), byl by z toho docela slušný masakr.
Já jsem vybíhala ve 12:22. Jelikož jsem se přihlásila na nejdelší možnou trať (na výběr bylo z 7,5, 15 a 22,5km), čekala mě 3 kola.
V prvním kole jsem měla docela dobře našlápnuto. Vystřelila jsem společně se skupinkou chlapů, všechny ženské z mojí startovní skupiny jsem nechala za sebou a takhle jsem se držela skoro celé první kolo.
Do prvního kola jsem dala fakt všechno. Vyběhla jsem i ty nejkopcovitější úseky. (a že jich bylo!) Asi jsem ale byla typickým příkladem toho, když někdo přepálí start. Ve druhém kole mi najednou strašně ztěžkly nohy a už to tak dobře nešlo. Druhé kolo bylo náročné i na psychiku, protože jsem věděla, že mě po něm čeká ještě jedno.
Ve třetím kole jsem se opět snažila trochu zrychlit, ale tady už jsem věděla, že se mi nepovedl můj vysněný čas, předběhlo mě docela dost ženských a mně začala přepadat lehká letargie a ne uplně pozitivní myšlenky.
- Jsem pomalá, nemám na žádných závodech co dělat. 
- Chci běhat ultratraily a tady nejsem schopná vyběhnout jeden menší kopeček v Labských pískovcích, které vlastně ani nejsou žádné hory.
- Na to, abych běhala ty ultratraily, fakt nemám.
- Nejsem v závodění dost "dravá" a chci to zlepšit. Ale jak? 

Poté, co jsem doběhla do cíle, zvítězil nad negativními myšlenkami nával endorfinů a bylo to lepší. Z času 2:39:27 jsem si na zadek fakt nesedla, ale když jsem potom doma, po zčekování výsledků zjistila, že jsem ve své kategorii 6. ze 14., alespoň malinko jsem se zaradovala, že jsem se dostala do první půlky.(ze všech žen, které běžely půlmaraton, jsem byla 9. z 29.)
Doma jsem si pak říkala, že to vlastně není tak nejhorší.:)


 Bohužel, Dan si při závodě zranil kotník a nebyl zdaleka jediný. Zranilo víc lidí, prý byly dokonce i nějaké zlomeniny. Je mi to líto a nakonec si říkám, že vlastně ten čas tak důležitý není, že zdraví je mnohem přednější a že jsem vděčná za to, že se mi nic nestalo.
Ta trať byla fakt technicky náročná, od skalních schodů přes úseky v písku po strmé, skalnaté seběhy.

A jaké jsou pocity a myšlenky den po závodu? 
- Už se těším na příští sobotu na Kuks maraton, přestože mě trochu bolí nožky!
- S přicházejícím jarem se do toho chci více obout a více trénovat.
- Minimalizovat běhy po silnici, nebýt líná a snažit se pro své tréninky volit těžší terén - vždyť u nás v Lužických horách mám tolik báječných možností!
- Ještě více dbát na kvalitní stravu, tak, abych nepřibírala tuky, ale zároveň neztrácela svaly. Dnes mi ručička na váze ukázala 54 kilo, což jsem měla naposledy v době své největší hubenosti na Taiwanu.:D Rozhodně nechci být rozkydaná  jako jsem byla ještě vloni, ale chci mít svaly a mít na ty kopce sílu.:)

Mějte se krásně a užívejte sváteční pondělí! 

P.S: Bohužel nemám zatím vícero fotek, ale pokud se na internetu nějaké reprezentativní objeví, určitě je do článku doplním.:)

Z běžeckého deníku #5 - regenerační dny

úterý 22. března 2016

Ahoj ahoj! 
Zdá se mi to nebo jsem už dlouho nenapsala nic o svém tréninku?

Mám v hlavě spoustu nápadů, o čem bych chtěla psát, ale dala jsem si předsevzetí, že nejprve dokončím svoji bakalářskou práci a pak si teprve budu moct psát na blog, jak se mi jen bude chtít.
A voilá...moje bakalářka se zdá býti skoro dokončená, takže si napsání nějakého toho kratičkého článečku můžu směle dovolit!

Co je tedy nového v mém životaběhu?

V neděli mě čeká půlmaraton Labské pískovce. Vlastně si v posledních dnech trochu říkám, že to bude můj úplně první závod v životě. Možná si říkáte, co to plácám?
Vždyť na mém starém blogu by člověk pohledal hromadu reportáží z různých půlmaratonů, jednoho maratonu a dokonce i ze dvou ultráků...JENOMŽE! Jakkoli to bude znít divně, ani při jednom závodě, který jsem kdy běžela, mi vůbec nešlo o čas. Vždycky jsem prostě běžela...
...abych si zkusila, jestli na to mám
...aby mě to moc nebolelo (zkrátka na nízkou tepovku)
...abych měla zážitek&dobrý pocit
...abych dostala tričko nebo jiný běžecký "suvenýr"
Ale nikdy jsem moc neřešila časy, tempa, osobáky, umístění a tak.

Až teď jsem to řešit začala. Něco se ve mně zlomilo a já jsem začala chtít závodit, ale opravdu závodit a ne dělat to, co jsem na závodech dělala doteď.
Sečteno podtrženo - Labské pískovce bych chtěla zaběhnout nějak slušně.
Kdyby se jednalo o nějaký silniční půlmaraton, kladla bych si za cíl čas kolem 1:45, ale vzhledem k tomu, že se jedná o 22km ve velmi náročném terénu, budu hodně happy, pokud se mi to povede pod 2 hodiny! (Když jsem si byla minulou neděli trasu projít, konstatovala jsem, že to ani pod ty 2 hodiny v životě nemůžu dát a stále si to myslím...no, uvidíme.)
Na svůj výsledek jsem docela zvědavá -  mimo jiné i pro to, že se na tento závod už přes týden připravuji.
Příští neděli mi držte palce a ať to dopadne jakkoliv, můžete se těšit se na podrobnou reportáž!

Procházení trasy s mojí milou Brendinkou
S blížícími se závody nastaly drobné, dočasné změny v mém tréninku.
V minulém týdnu jsem měla (až na dva lehké výklusy) běhání od trenéra de facto "zakázané", zato jsem však měla za úkol dopřát svému tělu opravdu velkou dávku regenerace, a to především ve formě jiných sportů.

Tak například jsem byla 2x plavat.
Já a plavání, to by bylo na samostatný článek! Plavání není žádný můj kamarád, spíš je to můj nepřítel, avšak snažím se ho brát občas na milost, protože vím, že mému běhání prospívá. A moje kombinace 800m plavání+vířivka+sauna je pro regeneraci přímo božská.:)
Mimochodem - když jsem se v děčínském bazénu pokoušela o kraula, sledoval mě starší dědula, trenér místních juniorů. Asi mu můj styl musel připadat hodně tragický, protože mi nabízel, ať se jdu k jeho skupince připojit.
Nabídku jsem odmítla, protože se mi opravdu nechtělo mezi bandu desetiletých prcků, nicméně mě to dohnalo k novému předsevzetí: naučit se do léta plavat pořádně. Přiznám-li si to na rovinu, můj plavecký styl připomíná postiženou velrybu a já bych byla mnohem raději elegantní delfín.:D

Kromě plavání jsem o minulém víkendu letos poprvé vytáhla kolo. Měla to být pouze krátká, regenerační vyjížďka, ale nakonec z toho vzniklo 65 kilometrů z Benešova do německého Bad Schandau a zpět. Po více než půl roce bez cyklistiky mě pěkně bolel zadek, ale bylo to báječné.


Zavítala jsem taky, kromě crossfitu, na který nyní chodím pravidelně, na starý, dobrý Kamenický kruháč. Na kruháči jsem byla po více než dvou měsících a ačkoliv jsem na něj dříve nedala dopustit, nyní mi přišel nějaký až moc jednoduchý. Ale možná jsem jen chytla "horší" hodinu, i to se občas stane.:)

Přestože jsem během svého minulého "regeneračního týdne" neměla o pohyb nouzi, běhání mi neskutečně chybělo. Kolo i plavání jsou skvělým zpestřením, ale tolik jako běh mě nenaplňují. Od dubna bych ráda začala s trochu systematičtějším tréninkem na ultra, moc se na to těším!


A co Vy? Jak s přicházejícím jarem trénujete?

Jak jím, aby mi to běhalo?

středa 16. března 2016

Už dlouho jsem měla v hlavě, že vytvořím nějaký článek o jídle. A to hned z několika důvodů: ráda okukuji zdravé dobrůtky na cizích blozích, většinou se ale jedná o fitness holky, ale že by někdy nějaká běžkyně ukázala, co se jí mihne na talíři, to ne.:)
Rozhodla jsem se tedy, že vám to ukážu já. Myslím, že můj jídelníček není vždy 100% ukázkový, ale na druhou stranu si také myslím, že jím docela dost pestře a že bych tím mohla někoho trochu inspirovat.
No a v neposlední řadě se mě v poslední době několik lidí zeptalo, jak jím, když mám teď náročnější tréninky, jak to mám s tím sladkým atd.
Tak já vám to tedy všechno povím.:)

Tu pohádku o patnáctileté, tlusté Verunce, která milovala čokoládu, chipsíky a toasty s nutellou k večeři, vám tady nebudu opakovat, protože jí už všichni znáte. Od svých šestnácti let, kdy jsem se začala o jídlo trochu více zajímat, až do současnosti, jsem prošla určitou vývojovou křivkou a vyzkoušela si, co jíst a co ne. Dělala jsem spoustu chyb a nepopírám, že teď žádné nedělám!
Ale snažím se to víc a víc vylaďovat, protože jsem začala zjišťovat, že bych třeba do budoucna v tom běhání nemusela být úplně marná, ale že bez kvalitní stravy žádné výkony nepodám.

Snídaně je pro mě úplný základ. Nechápu, jak někdo může vstát a fungovat bez snídaně a myslím, že to je jedna z největších chyb, kterou můžete ve spojitosti s jídlem udělat. Snídani mám ráda hóóóódně bohatou na sacharidy. Taková vajíčka se zeleninou, to je pro mě ideální večeře, ale kdyby mi je někdo nabídl po ránu, vůbec by mě to neuspokojilo.:)
Střídám v zásadě 2 varianty: - ovesná kaše (vařená půl napůl z mléka a vody) ozdobená ovocem a pořádnou porcí oříškového másla.
- müsli s bílým jogurtem a ovocem
V obou případech nesmí chybět kávička, bez té by to nešlo.:)
Dříve jsem měla zlozvyky, že jsem si lila do jogurtu javorový sirup a taky že jsem müsli či vločky míchala s těmi zapékanými plnými cukru, ale naštěstí jsem s tím už před pár lety skoncovala. Jsem fakt ráda. :D


Svačinky - když mám mezi snídaní a obědem hlad a jsem doma, dělám si často smoothie. Když jsem někde mimo, mám ráda raw tyčinky nebo flapjacky. Když mám hlad odpoledne, volím spíš méně sacharidovou variantu, třeba bílý jogurt s trošičkou vloček. Odpoledne se sice snažím to sladké omezovat, ale jednou za týden, třeba když mamka o víkendu upeče, si k té odpolední kávičce něco trochu "prasáckého" dám.

Oběd musí být teplý, výživný, nejlépe domácí a dobrý. Jakmile nemám teplé jídlo, mám odpoledne tendenci plácat páté přes deváté a "dojídat se". Se samotným salátem k obědu na mě nechoďte. Stejně tak na mě nechoďte ani s knedlíky a omáčkami.:D To mi fakt nechutná a asi bych po tom ani daleko nedoběhla.
Poslední dobou si většinou vařím sama, o víkendech vaří mamka a jednou za týden, když jedu do Hradce do školy, zavítám do Bazalky, mé milované vegetariánské jídelny.
Moje obídky vypadají takto: (nastřádáno během posledních dnů)

Kuřecí prsa s bulgurem, cuketou a paprikou

Candát se zeleninkou a bramborovou kaší

Kuřecí jatýrka

Losůsek s čočkou podle Zdendy Pohlreicha

Občas se mi na talíři vyskytnou i nějaká ne úplně lehká jídla, nemyslete si! Mám ráda domácí gnocchi, lasagne, pečené kuře s kaší, bryndzové halušky, boloňskou omáčku a tak, ale tahle "těžší" jídla si dáváme spíš o víkendu a v týdnu se snažím to trochu odlehčit.

K večeři naopak saláty a studená jídla vyhledávám. A teď, dokud bydlím v mama hotelu, si každý večer všelijaké vytváříme. Jednou s salát lososem, podruhé rajčata s mozzarellou, potřetí s vajíčkem, počtvrté jen nakrájenou zeleninu s různými druhy sýrů, popáté červenou řepu s kozím sýrem a tak.

K večeři si teda většinou neodepřu kus tmavého pečiva. Zkoušela jsem ho už spoustukrát odbourat a večeřet jen zeleninu+bílkoviny, ale vždycky to dopadlo tak, že jsem se pak v noci budila hlady. A koneckonců myslím, že s mými tréninky to tak moc hrotit nemusím.:)





Nekonzumuji absolutně žádné doplňky stravy. Nejsem vrcholový sportovec a myslím, že se bez nich dá úplně krásně žít. Snažím se přijmout co nejvíce vitamínů ze zeleniny a ovoce.
Občas vidím na internetu holky, které začnou chodit do fitka nebo jakkoli jinak sportovat a ihned do sebe ládovat BCAA, proteiny, nakopávače, spalovače a já nevím, co ještě. Proboha!
Zbytečné, pokud si člověk hlídá pestrou stravu.
Nekonzumuji ani žádné gely nebo ionťáky na závodech nebo při dlouhých bězích. Někdo si třeba může myslet, že bych měla, ale kdykoliv jsem cokoliv takového pozřela, neskutečně mě z toho bolel žaludek. Místo toho běhám na banánech, sušených datlích a čokoládě.:)

Nemám ráda žádné vyhrocené výživové směry. Připadá mi, že lidé, kteří začnou žít tvrdě raw/paleo/sugarfree cokoliv, se za tím vždycky snaží skrýt nějakou poruchu příjmu potravy. (Nemluvím teď o veganech a vegetariánech, kteří některé potraviny odmítají z etických důvodů) Miluju sice raw dorty a tyčinky, ale beru je spíše jako zdravou alternativu mlsání.:)

S tím cukrem se to ovšem snažím nepřehánět, i když sladký miluju...vloni na podzim jsem si na základě instagramové masírky koupila knížku Sladký život bez cukru. Dvouměsíční program na zbavení závislosti na cukru, jsem sice nedala, ale hodně moc jsem si z té knížky vzala. Úplně jsem přestala sladit kafe a taky jsem začala nad sladkým jídlem víc přemýšlet a opravdu si dávat pozor na to, kolik cukru za den sním. V ideálním případě jím jenom ten z ovoce, popř. z nějaké té raw tyčky.
ALE nejsem hrotič a když jsem jednou za čas někde v kavárně nebo když mamka něco upeče, kousíček si s chutí dám. Je mi to vzácnější a lépe si to vychutnám, než dřív (ehm, ještě před rokem), kdy jsem jedla půl tabulky čokolády denně.

Co fakt nejím, jsou sušenky (nikdy se u nás doma nevyskytovaly, díky za to), brambůrky, bonbóny, sladké pečivo, jakákoliv instatní jídla a polotovary. Nechutná mi to, nechci to do sebe cpát a tak.
Piju jen a pouze vodu, na tom si fakt zakládám. (Ještě teda to kafíčko, ale to není nápoj na uhašení žízně) Čerstvá s citrónem je prostě nejlepší na světě. Nemám ráda sladké pití, coly, fanty a jiné tlamolepy, džusy v krabicích a alkohol. Párkrát do roka si dám trochu šampusu/cinzana na přípitek, ale strašně nemám ráda opilé lidi, takže se ho snažím z principu moc nekonzumovat.:)

...A na závěr jedno foto se svým banánovým narozeninovým dortem, abyste si nemysleli, že jím jen 100% samé zdravé věci. Dort byl banánový s mascarpone a neskutečně jsem se ho přecpala a přesladila.
Takže tak.


23 let v běhu

neděle 13. března 2016

Dnes jsem oslavila své 23.narozeniny. Měla jsem opravdu parádní den - dopoledne strávené dvacetikilometrovým během na Jedlovou a odpoledne krásnou oslavou s rodinou a výborným dortem.

A když jsem dopoledne běžela v lese a ve sněhu tichým lesem, dostala jsem nápad - mohla bych napsat článek, který by stručně mapoval celý můj běžecký život. Protože jestli si myslíte, že běhání miluji od malička, tak se hluboce mýlíte.
Čtěte, jak jsem to během svého života s tímto sportem měla.


1993 - Rodím se v děčínské nemocnici s pokroucenou nožičkou. Hrozí, že budu celý život pajdat, ale naštěstí se mnou mamka poctivě cvičí a nožičku mi dá do pořádku.

1-3 roky - Začínám chodit a mluvit. Jedno z mých prvních slov je "běžet, běžet" (To si fakt nevymýšlím, klidně se zeptejte mojí mamky!) Mrskám nohama, když mě vytahují z postýlky a chtějí mě nosit. Já chci běžet sama!

4-5 let - Jsem normální holčička vyrůstající v devadesátých letech. I když...slovo "normální" jsem možná přehnala - podle některých učitelek ze školky jsem prý divná, protože si pořád jenom kreslím.
Každopádně, jakýkoliv sport mi nic neříká.

6-8 let - Sport mi stále nic neříká, ale v této době se začínají objevovat prapočátky mojí lásky k turistice. S bratránkem Vojtou jezdíme na víkendy k babičce a společně s ní objevujeme všechny kamenické turistické cíle - na Jehle, Ponorce či Zámečáku jsme jako doma.

9-10 let - Jedu na letní tábor, kde se mimo jiné hrají běhací hry v lese. Bytostně je nesnáším a nechápu, jak je někdo může považovat za zábavu. Vymýšlím různé výmluvy (bolavá záda, nízký tlak...), nakonec z tábora odjíždím o týden dřív, protože se mi tam nelíbí a strašně se mi stýská.

11-12 let- Nastupuji na gympl, kde se záhy setkávám s noční můrou největšího kalibru: s běháním na známky. Běžet 800m (megadálka) v lese (!), do kopce (!) a na rychlost, ve mě vyvolává hodně velkou nechuť k tomuto sportu. Trojku v žákovské knížce z této disciplíny považuji za úspěch.

13 let - Jedeme se školou na lyžák. Na snowboardu mě to baví (v této době vchází do kin film Snowboarďáci, takže sním o tom, jak proháním sjezdovky s Kotkem a Mádlem), ale když přijde na povinné běžkování, jdou na mě mdloby.
Na běžkách jsem v té nejslabší skupině, závěrečnou soutěž v běhání na lyžích všem suverénně zkazím.

14 let - Diagnostikují mi skoliózu. Moc mě to netěší, ale skolióza znamená jednu báječnou věc: uvolnění od školního běhání.
Mám papír na to, že nesmím běhat.
Když se daří, tak se daří!

15 let - Tloustnu. Během pěti měsíců naberu 10 kilo a to se mi tuze nelíbí. Začínám vymýšlet varianty, jak zhubnout. Někde se dočtu, že skvělou cestou je "banánová dieta", která slibuje zaručený výsledek, pokud budete jíst celý den jenom banány. Zkouším to, po třetím kousku mi začnou banány lézt i ušima.
Dojde mi, že tudy cesta nevede a začnu přemýšlet o tom, že bych se mohla začít hýbat. (Ve škole mám z běhání furt trojky, čtyřky) 

16 let - Poprvé v životě dobrovolně vyběhnu, a to na cca pětikilometrový okruh s taťkou, který v té době běhá docela pravidelně. Chce se mi umřít, ale když mě za pár dní přestanou bolet nohy, jdu znova. A pak znova. A pak znova. A najednou chodím celkem pravidelně.:)
(Ptáte se, co ta skolióza? Paradoxně se mi poté, co jsem začala sportovat, zlepšila. Mám jí sice pořád, ale nezhoršuje se a v mém životaběhu mi vůbec nebrání.) 

17 let - Už mám dole ta pubertální kila. Běhám a zlepšují se mi známky z tělocviku. Dávám svou první desítku a jsem happy!

18 let - Pokořím půlmaratonskou vzdálenost, a to s taťkou v Praze, na jaře roku 2011. Cítím se skvěle, ale myslím si, že jsem právě dosáhla svého maxima a že víc kilometrů v kuse nikdy v životě nedám.

19 let - Opakujeme pražský půlmaraton. Zlepšení oproti loňsku sice žádné, ale pocit dobrý a to je důležité.

20-21 let - Nastupuji na VŠ. Díky královéhradecké univerzitě odjíždím na 5 měsíců na Taiwan a při této příležitosti se seznamuji s Kačenkou, skvělou kamarádkou, která mě mimo jiné tak trochu dokope k tomu, abychom spolu zkusily maraton.
Tak ho na Taiwanu zkoušíme a s úspěchem dokončujeme.
A to jsem si myslela, že víc jak půlmaraton nikdy nedám!

22 let - Chci se otestovat, zda jsem schopná zvládnout ještě delší vzdálenost, než je maraton. Přihlásím se tedy na Jizerský ultratrail(opět s tou samou kamarádkou z minulého odstavečku:) a úspěšně ho zdolávám.
Tak fajn - vím, že jsem vytrvalá a odolná, ale bohužel jsem děsně pomalá. (Za ta léta, co běhám, jsem totiž trochu opominula jednu důležitou věc: svojí rychlost. Nevím proč, ale nikdy jsem to absolutně neřešila a teď bych si za to nafackovala!) Při hodině crossfitu, na kterou ze zvědavosti jednoho dne zavítám, poznávám Dana, trenéra, se kterým začnu spolupracovat. Moje běhání nabývá úplně nových rozměrů. Mé tréninky jsou delší, náročnější, brutálnější, ale 1000x lepší! Začínám vidět obrovské pokroky a srším nadšením a radostí.:)

23 let mi je dnes. 
Uvidíme, co bude dál.
Líbilo by se mi, kdybych se dál zrychlovala a někdy do budoucích let se třeba stala úspěšnou českou ultramaratonkou. (Já vím, nejsem žádný troškař!:D)  
Moc a moc se těším na to, co mi přinesou další roky. Jediné, co vím, je, že rozhodně nechci polevit!

Mějte se krásně!

101 cílů za 1001 dní

středa 9. března 2016

Ahoj ahoj!
Slyšeli už jste o "projektu" 101 cílů za 1001 dní?
Já jsem na něj narazila úplnou náhodou před rokem, když jsem byla na Erasmu ve Finsku. Spočívá v tom, že si na webu Day Zero Project necháte vygenerovat datum, které bude přesně za 1001 dní. No a pak si sestavíte svůj list 101 cílů, kterých byste chtěli do tohoto data dosáhnout.
A jak si své cíle splňujete, tak odškrtáváte a odškrtáváte.

Jelikož mě vymýšlení takovýchto věcí neskutečně baví a navíc jsem měla vloni ve Finsku často dlouhou chvíli, svojí stovku (vlastně pardon, stojedničku) jsem si sestavila. Některé mé cíle jsou dlouhodobé a vyžadují (a ještě budou vyžadovat) hodně úsilí, některé jsou spíše úsměvné, prostě pro doplnění seznamu.:) Řekla bych ale, že všechny jsou celkem reálné.
30.10.2017 uplyne 1001 dní od té doby, co jsem si seznam poprvé sestavovala. Pevně doufám, že bude většina splněna.:)
Ty, které mám už splněné, jsou růžové.
Tak mrkejte na mých 101 cílů.:)

Kategorie VZDĚLÁNÍ
1. Dodělat bakaláře
2. Dostat se na navazující studium do Německa
3. Udělat zkoušku z angličtiny CAE
4. Udělat zkoušku z němčiny DSH
5. Naučit se účetnictví
6. Jet na Erasmus
7. Najít si práci, která mě bude bavit

Kategorie SPORT
8. Zaběhnout si znova maraton
9. Zaběhnout si maraton na každém světovém kontinentu
10. Uběhnout padesátku
11. Uběhnout stovku
12. Uběhnout dvacetičtyřhodinovku
13. Přejít s batohem celé Roháče
14. Podninkout nějaký vícedenní přechod hor (jakýchkoliv)
15. Projít si alespoň část Pacific crest trail
16. Vylézt na Baníkov
17. Vylézt na Sněžku
18.Vylézt na Lysou horu
19. Vylézt na Kilimandžáro
20. Vyběhnout na Sněžku
21. Vylézt/vyběhnout na Sněžku na východ slunce
22. Vyběhnout na Studený
23. Doběhnout z Kamenice na Jedlovou
24. Dojet na kole od pramene Labe až domů
25. Zkusit triatlon
26.Zkusit Spartan race
27. Uplavat v kuse 2km
28. Umět udělat stojku a vydržet v ní
29. Projít se na sněžnicích
30. Vylézt na skálu
31. Vyhrát nějaký závod

Kategorie CESTOVÁNÍ
31. Podívat se znovu do Asie
32. Podívat se do New Yorku
33. Podívat se do Ruska
34. Podívat se do Berlína
35. Podívat se do Budapeště
36. Podívat se do Istanbulu
37.Podívat se na Lomnický štít
38. Vrátit se na Taiwan
39. Dojet někam stopem
40. Navštívit ročně alespoň 3 zámky
41. Navštívit Beskydy
42. Vidět Niagáry
43. Projít si klasickou pražskou turistickou trasu
44. Jet každé léto do Tater
45. Procestovat co nejvíce Českou Republiku
46. Spát pod širákem
47. Navštívit Vysoké Tatry
48. Vidět polární záři
49. Zkusit couchsurfing
50. Na každém nově navštíveném místě se proběhnout
51 Na každém místě ochutnat co nejvíce místních specialit

Kategorie GURMÁN
52.Vydržet jeden měsíc bez cukru
53. Zkusit být jeden měsíc vegetarián
54. Naučit se dělat sushi
55. Ochutnat něco hodně neobvyklého - třeba hada
56. Naučit se péct indické placky
57. Naučit se latté art
58. Naučit se pít espresso bez mléka a cukru
59. Zbavit se závislosti na čokoládě
60. Navštívit ročně alespoň 2 food festivaly
61. Udělat si doma brunch
62. Dát si snídani do postele
63. Dát si full english breakfast (nejlépe v Londýně)
64. Dát si pravý, americký burger
65. Dát si pravý Sachr ve Vídni
66. Dát si v Rakousku císařský trhanec
67. Dát si v Tatrách halušky
68. Naučit se léle péct
69. Ochutnat nějaké hodně luxusní pralinky
70. Ochutnat humra
71. Ochutnat soba
72. Přemoct se a dát si kačenu s knedlíkem
73. Alespoň 2x ročně si dát celou pizzu
74. Navštívit nějakou all you can eat restauraci
75. Zúčastnit se nějakého kurzu vaření
76. Objevovat nové cukrárny a kavárny v okolí

Kategorie OSTATNÍ
77. Udržet si svou váhu a nepřibrat alespoň do té doby, než otěhotním.:D
78. Přemoct se a vydržet pařit až do rána
79. Jet na fesťák
80. Jít na třídní sraz
81. Nechat si narůst delší vlasy
82. Naučit se parkovat do řady
83. Nezanedbávat papírový deníček
84. Nezanedbávat blog
85. Chodit často na procházky s Brendinkou
86. Starat se o Brendinky štěňátka
87. Vzít Brendinku na hory
88. Vzít Brendinku k moři
89. Jet na romantický výlet
90. Jít na koncert
91. Jít na ples
92. Jít na hokej
93. Věnovat se acro józe
94. Jet na výlet se svým bratrem
95. Dát si obří, prasácké latté se šlehačkou ve Starbucksu
96. Vyrobit si cestovatelskou nástěnku
97. Přečíst co nejvíce knížek
98.Přečíst knížku v angličtině
99. Přečíst knížku v němčině
100. Pít hodně vody a zdravě jíst
101. Trávit co nejvíce času se svými blízkými a být co nejspokojenější!



Děkuji (a gratuluji!), pokud jste se přes mou stovku prokousali až do konce!:)
Znali jste předtím 101 cílů? 
Máte už svůj žebříček sestavený? 

Co mě motivuje makat?

středa 2. března 2016

Jsou dny, kdy se na běhání neskutečně těším. A pak jsou dny, kdy se musím k vyběhnutí fakt hodně přemlouvat. Rozhodla jsem se Vám tedy sepsat 10 důvodů, které mě motivují makat i v těch kritických dnech, kdy se mi opravdu nechce. :)
Čtěte, jaké to jsou.

1. Dobrý pocit po doběhu
Ať už vyrážíte za sportem jednou za měsíc či každý den, určitě ten pocit důvěrně znáte.
Neexistuje trénink, na jehož konci by nenásledoval dobrý pocit.
I po dobrém i po špatném tréninku se zákonitě dostaví. Na to pamatujte, až se vám příště nebude chtít!
Až se budete příště přemlouvat k vyběhnutí (či k jakémukoliv jinému sportu), představte si ten okysličený mozek, nával endorfinů a ty příjemně bolavé svaly.
Tohle všechno budete za několik desítek minut mít! Jak já tyhle pocity miluju! :)

2. Možnost se hodně a dobře najíst
S přibývajícím počtem uběhnutých kilometrů roste chuť k jídlu. A kdo říká, že se po běhání rád neodmění dobrým jídlem, ten podle mě pěkně kecá.:)
Jsem člověk věčně hladový, moje porce by občas neurazily ani stokilového dřevorubce. Ze všeho nejvíce preferuji zdravá a lehčí jídla, hlavně ta s hromadou ovoce a zeleniny.
Kdybych tolik neběhala, rozhodně bych si nemohla nakládat na talíř tolik, kolik si nakládám.:) (A to by mě štvalo!)
O mém jídelníčku ale bude jeden z příštích článků, takže se dnes k tomuto bodu nebudu více rozepisovat.;)

3. Výhledy z vrcholků
Každý ví, že běh po rovince je oproti kopcovitému běhu opravdové lážo plážo. 
ALE - jelikož bych chtěla být jednou do budoucna dobrou ultratrailovou běžkyní, je pro mě trénování v kopcích fakt nezbytné. 
Když se lopotím na Studenec/Jedlovou/Chlum/Střeďák/dosaďte si váš známý kopeček a funím u toho jak mašina, obvykle myslím na to, jaký bude nahoře krásný výhled a žene mě to vpřed. 
Výhledy a panoramata mám ráda.

4. Chlastající lidi
Občas, když jdu běhat třeba o víkendu ráno, si vzpomenu na některé lidi v mém okolí, kteří se v tuto dobu nejspíš zžírají kocovinou a je jim blbě po párty z předešlé noci. A v duchu se jim směju, ha ha! 
Já vím, že můj stav k pařbám a k alkoholu je druhý extrém (a podle mé mamky či přítele by mi kapka vína někdy neuškodila), ale stejně si myslím, že můj poklidný, nekaličský život je mnohem lepší a lépe prožitější než život těch, kteří se několikrát týdně do němoty opíjejí.:) 

5. Trenér
Není to tak dlouho, co jsem začala spolupracovat s běžeckým trenérem, ale od té doby vzrostla moje motivace o 1000%! Zpětně vidím, že když jsem si dobu, intenzitu a délku svého běhání určovala sama, dost jsem to flákala. 
Jsem unavená? Nejdu! 
Dnes jsem hodně pracovala. Nejdu! 
Prší. Nejdu! 
A tak dále...(Navíc moje výběhy jen zřídkakdy překročily délku deseti kilometrů, protože jsem na víc byla líná, kdežto nyní je spíše vzácnost, když během tréninku naběhám pod 15.:) 
Samozřejmě i nyní se najdou dny, kdy by se našlo tisíc důvodů nejít, ale když vím, že budu "muset" večer Danovi poslat výsledek svého tréninku, dobře si to rozmýšlím a musí k tomu být hodně vážný důvod, abych ho neodběhala.
Navíc jsem poctivka poctivá - za pět týdnů naší spolupráce se mi povedlo nesplnit dva tréninky a i tak jsem z toho měla špatné svědomí, přestože o nic vlastně nešlo, když nejsem žádný vrcholový sportovec.:)   

6. Výsledky a zlepšení
Toto přímo souvisí s bodem č.5. Za 6 let, co jsem běhala bez systematického tréninku, bylo moje zlepšení minimální. Už jsem to psala v jednom z minulých článků - zlepšila se mi vytrvalost, ale nikoliv časy. 
Nyní, když jsem začala posilovat, běhat intervaly a provozovat další sadomasochismy, začala jsem se doslova zlepšovat sama sobě před očima. (Samochvála smrdí, no jo no.:) 
Během měsíce zlepšení na desítce o několik minut? 
Vybíhání kopců, u kterých jsem dříve přecházela do chůze? 
Schopnost udělat 20 pánských kliků v kuse, když ještě v lednu jsem nebyla schopná udělat ani jeden?
JO!
Z toho všeho mám ohromnou radost a samozřejmě se chci zlepšovat víc a víc, a to mě motivuje dál na sobě dřít.

7.Postava
Když jsem ve svých šestnácti s běháním začínala, mým hlavním motivem bylo hubnutí. A opravdu, běhání mi pomohlo shodit kila, která jsem nabrala v pubertě z  kebabů, mražených pizz, flekatých Milek a chipsů. Tehdy jsem se díky běhání dostala z 65 na 54kg. (Samozřejmě s tím souvisela celková změna jídelníčku, protože jsem zjistila, že když si dá člověk denně k obědu kebab, moc toho pak odpoledne nenaběhá.) 
Nyní jsem na nějakých 56kg. Na soutěž v bikini fitness moje postava fakt není, nějaký ten bůček na břiše se najde, ale jinak si myslím, že docela dobrý!
Běhám z několika důvodů, ale kecala bych, kdybych řekla, že štíhlá postava k nim nepatří. Běháním si jí udržuji a navíc se můžu cpát, jak chci. A to se vyplatí.

8. Emil, Chrissie a spol. 
Mám ráda knížky o inspirativních lidech. V poslední době se mi dostal do ruky třeba Život bez hranic o ironwoman Chrissie Wellington a nebo životopis Emila Zátopka. Ačkoliv se tyto osoby pohybují asi tak o milion levelů výš, než já, je pro mě čtení o jejich osudech a trénincích obrovskou motivací.:)  

9. Dobrá fyzička
Určitě se vám to někdy stalo...jste pár set metrů od zastávky a zrovna přijíždí váš autobus. Další jede za hodinu, nezbývá tedy nic jiného, než si trochu zasprintovat. Pokud jste zvyklí makat, určitě to pro vás nebude žádný problém, zatímco lidem, co se válí celý život před televizí a nic nedělají, autobus určitě ujede.:)
Dobrou fyzičku z tréninků člověk nevyužije jen k dobíhání autobusů...hodí se vám to v životě dennodenně, třeba když musíte vyběhnout pár pater nebo když v létě vyrazíte na dovolenou do hor.

10. Sociální sítě
Tento bod jsem si nemohla odpustit.:)
Jasně, že běhám především pro 1000 jiných důvodů, než kvůli tomu abych mohla svůj výkon postnout na Facebook či na Instagram. (Připadá mi, že někteří lidé to dělají opravdu jen kvůli těm instagramovým fotkám, i když teď mám na mysli spíš slečinky z posiloven než běžkyně:) 
ALE nemohu říci, že se se svým výkonem občas ráda nepochlubím.:)
No řekněte, komu ty srdíčka a lajky nedělají dobře?


A co nejvíc motivuje Vás?

Back to top