Když nemůžeš, tak přidej!

Ahoj všichni!
Původně jsem měla v plánu napsat klasické shrnutí mého uplynulého týdne, ale nakonec jsem se rozhodla pojmout dnešní článek trochu jinak. Trochu více se rozepsat a taky napsat něco o lenosti a o motivaci, protože se v posledních dnech jedná o mé dvě nerozlučné "kámošky".
Název článku "Když nemůžeš, tak přidej!" , jsem nezvolila náhodou - tímto heslem, pocházejícím z úst E.Zátopka, jsem se v uplynulém týdni řídila snad každý den.

Jednalo se o jeden z mých nejnáročnějších týdnů poslední doby. Můj tréninkový plán čítal dohromady nějakých 85 kilometrů, začala mi škola (i když bych se, ehm, neměla chlubit tím, že do ní teď chodím pouze 1x týdně), víkend jsem trávila v cukrárně a kolem našich třítýdenních štěňátek je také čím dál víc práce.
Byly dny, kdy jsem fakt těžce padala na hubu. Minulé pondělí dokonce doslova, když jsem asi po 1500m běhu zakopla a spadla do bláta. Kromě toho, že se moje růžové kalhoty staly rázem hnědými, se nic nestalo, ale dost mě to rozhodilo a já v ten moment chtěla přestat s běháním, končit s trénováním, na všechno se vyprdnout a brečet
Ten trénink jsem nedokončila - obrátila jsem se a šla domů. Ale ihned poté, co jsem se osprchovala a utěšila se několika Lindt kuličkami, jsem měla hned chladnější hlavu a věděla, že to s tím končením s běháním nebude tak horké.
Ten den jsem si pořádně odpočinula a další den už jsem běhala intervaly s vervou a radostí.:)

Lék na všechno.:)
Úterý, středa a čtvrtek byly pohodové. Ve čtvrtek jsem měla od sportu úplné volno a během šesti hodin ve vlaku jsem se psychicky připravovala na nálož kilometrů, které na mě čekaly v pátek, v sobotu a v neděli.
Páteční třiadvacítka byla naprosto skvělá a pohodová, ale především potřebná - za měsíc mě čeká jeden půlmaraton, o týden později maraton a všichni přece víme, že #těžkonacvičištilehkonabojišti.:)

V sobotu ovšem opět přišla malá krize - vstávala jsem před pátou ráno, díky štěňátkům byla totálně nevyspalá a celý den jsem běhala v práci. A taky fakt hodně pršelo. Trénink, který mě čekal, nebyl úplně easy a trval skoro 2 hodiny.
Fakt se mi nechtělo, ale přece jsem nemohla dopustit, že "vzdám" tento týden už druhý trénink, a tak jsem vyrazila do deště. První polovina běhu bylo velké trápení, ale poté se to zlomilo a tu druhou už jsem si užila a dala do ní maximum.
A ta horká vana, ta vám byla potom příjemná!
A ta večeře táááák dobrá!

Ani neděle nebyla úplně "flákací". V práci jsem sice byla jen šest hodin a trénink trval pouze hodinu a půl, ale když se k tomu přičetly bolavé nožičky z předchozích dní, bohatě to stačilo.:)

V neděli večer, po tomhle perném týdni, moje únava nabývala nebeských výšin, ale zároveň jsem měla  jsem neskutečně dobrý pocit a utvrdila jsem se v tom, že to, co dělám, má smysl.:)


Otázka zní: proč to dělám? 
Vy, co čtete můj blog pravidelně, jistě víte, že jsem se rozhodla své běhání posunout o trochu dál a začít spolupracovat s trenérem. Hodně lidí se mě ptá, proč a já odpovídám, "proto, že jsem se nikam neposouvala". 
Tak jasně, dokázala jsem se vybičovat k tomu, abych uběhla maraton. O rok později k tomu, abych uběhla ultra. Takže nějaké posunutí od doby, kdy mi bylo patnáct a já poprvé obula běžecké boty, nastalo.
ALE nikdy jsem se neposunula, co se týče mých časů.
Dokázala jsem běžet dlouho, ale nikoliv rychle.
Kopce jsem absolutně nezvládala, vždycky jsem je spíš vyšla než vyběhla.
Všechny své výběhy jsem běhala "lážo plážo", při relativně nízké tepovce, aby to moc nebolelo.
Čistila jsem si tím hlavu, né že né, ale fakt jsem trochu stagnovala.

Nyní jsou moje tréninky delší, drsnější, ale především PESTŘEJŠÍ, což mě na tom nejvíc baví. (Asi jste si všimli, že vám tady povídám o svých zážitcích, dávám zajímavé fotky, uvedu nějakou tu kilometráž, ale přesný rozpis tréninků nenapíšu. To je záměrně a tak to i zůstane.;)) 
Jo, dost často to bolí.
Bolí to, když prší a vy se lopotíte s intervaly.
Bolí to, když máte tep 185 a běžíte do prudkého kopce.
Bolí to, když ráno vstanete, máte chuť na kafe a na ovesnou kaši a chcete je mít teď hned, ale místo toho musíte ještě odcvičit svojí silovou "sestavičku".
Ale to, co bolí, to sílí. 


Jak už jsem říkala, ráda bych se trochu zrychlila. Už teď, během pár týdnů vidím, že to není nemožné. Asi nikdy nebudu vyhrávat žádné závody, ale chtěla bych zlepšit své - doposud chabé - časy a když vše dobře půjde, začít trošku více pronikat do světa ultramaratonu. :)
Nyní mám období, kdy si můžu dovolit věnovat běhání celkem dost času. Je dost možné, že mi to s přechodem na navazující studium skončí a že se vrátím ke svému "klusání pro radost". 
Uvidíme.:)

A co bych řekla na konec článku?
Že je normální, že máte blbý dny, kdy se vám chce brečet a nic se vám nechce. (A nemusí se to týkat zrovna sportu, ale třeba taky školy nebo budování vaší kariéry!) 
Chce to jen neztratit motivaci, odpočinout si a vytrvat, stejně jako můj oblíbený Hrdý Budžes.:))
Mějte se krásně,

Komentáře

  1. Díky za článek a hlavně za inspiraci a motivaci. Já mám sama teď běžeckou krizi. Z práce chodím vyždímaná, navíc pracuju na směnný provoz, ve volnu dodělávám studijní resty a snažím se dohnat deficity, které jsem nahnala kvůli práci. Chodit běhat se mi podaří tak 2x, maximálně třikrát týdně. A to spíš jen tak symbolicky, pár kilometrů.
    Když se nakonec dokopu, tak jsem za to moc ráda. Třeba mi to ale teď půjde líp. :) Díky moc. Držím palce. Mimochodem, kdyby ses pochlubila tréninkovým plánem, a hlavně tipem jak přestat jíst čokoládu, budu moc ráda. ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, i třikrát týdně je super, v kombinaci s náročnou prací!
      Řekla bych, že neexistuje běžkyně, která by čas od času nějakou tou krizí neprošla. Dej tomu pár týdnů, přijde jaro, vysvitne sluníčko a hned se Ti bude běhat lépe!:)

      Nezlob se, ale přesný tréninkový plán sem dávat nebudu, přeci jen za něj dávám penízky a nechci ho zveřejňovat už kvůli know-how mého trenéra.:)

      No a jak přestat jíst čokoládu? To kdybych věděla! :D Je fakt, že jsem jí hodně moc omezila, dávám si jí spíše jen za odměnu(dříve jsem spořádala cca půl tabulky denně) a tak nějak ta závislost odešla sama od sebe.
      Řekla bych, že když se člověk nešidí v normálním jídle a neubírá si zbytečně porce, dají se ty chutě lépe ovládat.:)

      Vymazat
    2. Jé, to mi vůbec nedošlo. Mám trenéra zafixovaného jako někoho, kdo je takový placený sparing partner, protože třeba zrovna ty intervaly se o samotě dělaj hodně těžko. Ale úplně to chápu. Omlouvám se za nevhodný dotaz.

      Vymazat
    3. To je v pohodě.:)
      Je pravda, že ty intervaly o samotě vyžadují hodně sebekázně a "hecu", ale naštěstí s tímhle většinou problém nemám.:)

      Vymazat
  2. Lindt bonbóny jsou boží! Těch bych mohl sníst tunu :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. I já!!!
      (A úplně nejlepší ze všeho jsou ty bílý:))

      Vymazat
  3. Jsi moc šikovná, že to takhle zvládáš! Mně běhání nikdy moc nechytlo (i když občas vyběhnu), ale za to jsem vášnivá chodička a jogínka :-D. A když člověk zvládne tu svojí metu, ať už je to v čemkoli, je to super pocit :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naprosto to chápu, běhání opravdu není pro každého.:)
      Jóga je skvělá - řekla bych, že taky nabízí spoustu možností, co se posouvání hranic týče. Mrzí mě, že jsem se jí úplně přestala věnovat a docela jsi mě motivovala, že bych znovu začala.:)

      Vymazat

Okomentovat

Moc děkuji za každý komentář!

Oblíbené příspěvky