Radosti posledních dní #3

pondělí 29. února 2016

Ahoj ahoj!
Poslední dobou to možná vypadá, že nedělám nic jiného než běhám (po lesích) a běhám (kolem štěňátek). Ale opak je pravdou! Stíhám i spoustu dalších radostných věcí. A protože se za poslední dny zase nějak nakupily, rozhodla jsem se o ně s vámi podělit.
Co mi dělalo koncem února radost?
Tak tedy třeba...

- Škola! To jako fakt.
Každý čtvrtek jezdím do školy do Hradce Králové a zpět. Navštěvuji předmět Psychologie II., což je jeden z mých posledních restů před květnovými státnicemi.
Přestože teď moje čtvrtky vypadají celkem strašidelně (3h vlak -> 3h škola -> 3h vlak domů), docela si je užívám! Popíjení obřích káviček na přednášce, obědy v Bazalce nebo procházka Hradcem ve mně vyvolávají hezké, nostalgické pocity a já si říkám, že ty roky tady na koleji vlastně nebyly tak zlé. (I když jsem to tam nesnášela a v prváku uronila litry slz:)) 
Bazalka je vegetariánská jídelna a obchod se zdravou výživou, kam v Hradci chodí i zapřísáhlí masojedi, protože tam opravdu dobře vaří. Vždycky se tam dobře najím a taky si odnesu zásobičky zdravých dobrot... posledně to bylo třeba máslo ze čtyř druhů ořechů, kterým ráno zdobím kaši nebo moje milované raw tyčinky.


- Konečně jsem začala něco dělat se svojí němčinou. Přeci jen, od září chci v tomto jazyce začít studovat a na to je potřeba být pořádně připraven.
Mám mladou, hodnou a milou paní učitelku a chodím k ní zatím jednou týdně. A moc mě to baví! (Jen teď přede mnou leží domácí úkol, ke kterému se ne a ne dokopat.)

- V únoru jsme taky s mým milým navštívili dva plesy. Jeden fotbalový a jeden maturitní. Bylo pěkné, hodit se po dlouhé době do gala a vidět po sto letech některé známé. Ale vybrala jsem si svůj "noční život" minimálně do léta!

- Minulou sobotu bylo krásné počasí, a tak jsme po dlouhé době vyrazili na kratší túrku. Sice pouze odpoledních 8 kiláčků, ale byla to Brendinky první delší procházka po porodu, tak jsme jí hned nemohli napálit dvacítku.:)


- Na čtení teď nezbývá tolik času, kolik bych si představovala, ale i tak se snažím otevřít knížku v každé volné chvíli. (Nejvíce třeba ve vlaku při zmiňovaném cestování do Hradce) V druhé půlce února jsem přečetla knihu Běžec Emil, životopis Emila Zátopka. Ačkoliv se mi nelíbily některé Emilovy názory, nelze mu upřít, že to byl neobyčejný sportovec a dříč. Knížku bych doporučila každému, kdo alespoň trochu rád běhá. Najdete v ní spoustu motivace a zajímavých informací :)
Další přečtenou knihou byla Marta v roce vetřelce od Petry Soukupové.
Ta u mě zabodovala na celé čáře!
Od této autorky jsem četla ještě knížky Zmizet a Pod sněhem a i když byly skvělé všechny, Marta se mi líbila úplně nejvíc. (A to i přesto, že je hlavní hrdinka neskutečně nesympatická, šílená a pěkný dezolát!:D)
Dámy, fakt si jí přečtěte!


- Minulou neděli jsme si udělali malý výlet do matičky Prahy. Důvody byly hned dva: návštěva restaurace Ambiente Brasileiro a muzikál Dracula. Na obě tyto akce jsem se těšila už od podzimu.

Z Brasileiro jsem byla nadšená. (Jedná se o all you can eat restauraci zaměřenou na masové speciality. Zaplatíte a následně můžete ochutnávat všelijaké druhy luxusních masíček. Od různě upravené svíčkové přes jehněčí, všelijaké kejtičky, kuřátka, ústřice, sushi, po krvavé stejčky z argentinských býčků. K tomu všelijaké saláty, domácí hranolky a další pochutinky!) 
Nejsem sice žádný velký masojed a trochu jsem se bála, zda-li ta všechna luxusní masa ocením, ale ocenila jsem! (I když Ambiente Pizza Nuova, kde můžete pro změnu neomezeně ochutnávat pizzy a těstoviny, mě možná brala víc.:) 
Nutno dodat, že jsem se příšerně přecpala. Bylo mi špatně a ten den jsem už ani nevečeřela - a to je u mě co říct.:) Ale takové gurmánské zážitky nemá člověk každý den, tak co, že jo...


No a k Drákulovi...z toho jsem byla maličko zklamaná. Od tohoto muzikálu jsem hodně moc očekávala a neskutečně jsem se na něj těšila a to byla asi ta chyba.
Byl hezký, bavil mě, zazněly v něm krásné písničky...ale chybělo tam takové to "sednutí si z toho na zadek", jestli mě chápete.:)


To je pro dnešek vše.
Co udělalo v blízké době radost Vám?
A co jste zajímavého přečetli? Budu ráda za jakékoliv tipy a postřehy!

Blondýna na mateřské

úterý 23. února 2016

Kdo mě trochu zná nebo čte můj blog pravidelně, tak jistě ví, že doma máme pejska. Přesněji řečeno, bílou, krásnou, mazlivou, neposednou, někdy zlobivou a vždy tvrdohlavou Brendu. Rasa zlatý retrívr.

Dne 3.února nám v brzkých ranních hodinách Brenda porodila 9 štěňátek. (O tom jste si mohli přečíst pár řádků v článku ZDE) Od tohoto dne se nám doma na příštích sedm týdnů obrátil život vzhůru nohama a všechno se začalo točit kolem nich.



Štěňátka vyžadují dohled 24/7 a vzhledem k tomu, že je mamka celé dny v práci a brácha ve škole, jsem to já, kdo se o ně většinu dne stará. (Mamka se, chudák, pro změnu stará většinu noci.)
Možná si říkáte, proč taková péče. Kdyby byla štěňátka v přírodě, žádný dvacetičtyřhodinový dohled by neměla a taky by přežila. Ale vzhledem k tomu, že jsou naše štěňátka papírová a budou se prodávat za nemalé peníze, chceme je mít v perfektním stavu, čistotě a kondici.

Do nedávné doby jsem neměla ani áhnung o tom, jak taková mateřská vypadá. Občas jsem na ulici nebo třeba v práci vídávala naprosto neupravené a neudržované matky a říkala jsem si, že je to hrůza a že až budu máma já, rozhodně chci být pořád hezky upravená. Teď jsem zjistila, že to není tak jednoduché! :D

  • Už tři týdny, od té doby, co se narodili, mám na tričku permanentně skvrny od psího mléka. První dny jsem si měnila tričko třikrát denně, pak jsem rezignovala. (Protože kdo to má taky furt žehlit, že jo.) 
  • Nyní vzpomínám na doby (minulý týden a dál), kdy to bylo jenom mléko. Štěňátka totiž začali nezřízeně čůrat, a to ve velkém stylu. Takže teď už to, co mám často na tričku, není jenom mléko.Dalších detailů vás ušetřím.
  • Nejraději čůrají do čerstvě vyčištěného pelíšku. Žijí ve štěněčí bedýnce, která je vystlána prostěradly a důchodcovskými plenami. Zpočátku stačilo čistit bedýnku a dávat nové pleny 1x denně. Když jim byl týden a kus, začali jsme s čištěním 2x denně. A nyní jsme povýšili na 3x denně a i to je skoro málo!
  • Naše známá Irena, která má s výchovou štěňátek bohatší zkušenosti, než my s mamkou, nám říká, že BUDE HŮŘ. Ajajajaj...
  • Štěňátka krmíme psím mlíkem z lahvičky. (Samotné kojení od Brendy jim asi po týdnu života přestalo stačit) Vzhledem k tomu, že je štěňátek 9, zabere tento proces jednomu člověku více než hodinu. A krmit se musí nejméně 3x denně.
  • Můj den nyní probíhá s železnou pravidelností asi takto:

6:30-7:00 - budíček, zaopatřování a krmení prvních hladových krků.
7:00-8:00 - odcvičení mého ranního workoutu, ovesná kaše, kafe, chvíle klidu
8:00-10:30 - krmení, krmení, krmení (celkem 9x), vážení, zapisování váhových přírůstků do tabulky, čištění bedýnky, úklid bordelu, který během dopoledne vytvořil.
10:30-12:30 - chvilka pro sebe, nacpaná štěňata spí. Následuje vaření oběda, pití další kávy, vaření dalšího psího mlíka.
12:30-14:00 - krmení, krmení, krmení (celkem 9x), další čištění bedýnky
14:00-17:30 - přichází brácha ze školy nebo mamka z práce, přebírají štafetu a já vyrážím běhat.
17:30-18:00 - rychlá večeře před večerním krmením.
18:00-20:30 - krmení, krmení, krmení (celkem 9x), příprava štěňátek na noc.
21:00 -> vyčůrat a spát.

  • Jo, a to jsem do svého denního rozvrhu zapomněla zanést praní plen a starání se o velkou Brendu, která se (přestože jí budou v létě 4 roky) občas chová jako největší a nejméně samostatné štěňátko.


Tak co, ještě si myslíte, že starat se o štěňátka je brnkačka?
Až budu mít "opravdové" dítě, tak posoudím, co je náročnější. Ale řekla bych, že je to podobné.:) Každopádně si myslím, že za těch 7 týdnů budu mít mateřskou solidně nacvičenou a už mě na té regulerní mateřské jen tak něco nerozhodí!

Nemyslete si ale, že si stěžuji!
Péče o štěňátka je náročná, ale odměnou vám jsou překrásné, mazlivé, hodné a bezbranné kuličky. Každý den tu jsou chvíle, kdy štěňátka spí a vy máte možnost mít chvíli klidu ale stejně jdete a mazlíte se s nimi.
No řekněte, co je na světě hezčího než štěňátko zlatého retrívra?:)



Na závěr ještě musím zmínit jednu důležitou věc z našeho psího života - týden po narození štěňátek se stala nehoda a o jedno štěňátku, o fenečku Arielku jsme málem přišli.
Příběh Arielky z pera mojí mamky (nebo chcete-li z úst samotné Arielky) si můžete nakonec přečíst:

"Na svět jsem přišla jako první s velkou slávou. Byla jsem největší ze všech štěnátek a pěkně zlatá. Zpočátku se mi dařilo dobře...s ostatními sourozenci jsem si spokojeně papkala a většinu dne trávila spánkem, přitulená k mamince. A pak se to stalo...když mi byl týden, mamča Brenda na mě nějak nešťastně šlápla a mně tekla krev z pusinky a z ouška. Nemohla jsem jíst a moc to bolelo.Ten pan doktor, co se mi podíval do pusy, mi vyndal z dásně úlomek kosti a ještě kousek drápku. Bylo mi moc špatně.Musela jsem chvilku od maminky a bydlela jsem u svého tatínka Winnouška a jeho kamarádů, kteří se o mě moc hezky starali. Dokonce mi místo maminky i masírovali bříško! Jejich panička mě krmila sondičkou přímo do žaludku, protože to nešlo jinak. Ona je zdravotní sestřička u pana doktora pro zvířátka a umí se starat moc dobře. Jednou v noci mi bylo moc špatně a bála jsem se, že umřu....ale pak jsem si řekla, že je na světě spousta báječných věcí,které stojí za to zkusit a zabojovala jsem. Dneska už jsem zpátky u své maminky a sourozenců a snažím se hodně jíst, aby byla ze mě velká fena a mohla se vrátit k Winnouškovi a jeho smečce, protože jsem si je vybrala za svojí novou rodinu."  

Arielka na tom byla opravdu hodně špatně, ale Marťa, naše známá (a majitelka Winnouška, tatínka štěňátek) jí díky krmení sondičkou zachránila život a dneska už jí máme zpátky doma. Má o půl kila méně než všichni ostatní, ale valíme do ní jídlo horem dolem a vypadá to, že snad všechny ostatní brzy dožene!:)



To je vše.
Štěňátka budeme mít doma ještě minimálně měsíc, takže si myslím, že se za tu dobu nasbírá další hromada zážitků a postřehů (a roztomilých fotek) a vy budete moct koncem března čekat druhý díl psího článku.:)
Mějte se krásně,

Když nemůžeš, tak přidej!

pondělí 22. února 2016

Ahoj všichni!
Původně jsem měla v plánu napsat klasické shrnutí mého uplynulého týdne, ale nakonec jsem se rozhodla pojmout dnešní článek trochu jinak. Trochu více se rozepsat a taky napsat něco o lenosti a o motivaci, protože se v posledních dnech jedná o mé dvě nerozlučné "kámošky".
Název článku "Když nemůžeš, tak přidej!" , jsem nezvolila náhodou - tímto heslem, pocházejícím z úst E.Zátopka, jsem se v uplynulém týdni řídila snad každý den.

Jednalo se o jeden z mých nejnáročnějších týdnů poslední doby. Můj tréninkový plán čítal dohromady nějakých 85 kilometrů, začala mi škola (i když bych se, ehm, neměla chlubit tím, že do ní teď chodím pouze 1x týdně), víkend jsem trávila v cukrárně a kolem našich třítýdenních štěňátek je také čím dál víc práce.
Byly dny, kdy jsem fakt těžce padala na hubu. Minulé pondělí dokonce doslova, když jsem asi po 1500m běhu zakopla a spadla do bláta. Kromě toho, že se moje růžové kalhoty staly rázem hnědými, se nic nestalo, ale dost mě to rozhodilo a já v ten moment chtěla přestat s běháním, končit s trénováním, na všechno se vyprdnout a brečet
Ten trénink jsem nedokončila - obrátila jsem se a šla domů. Ale ihned poté, co jsem se osprchovala a utěšila se několika Lindt kuličkami, jsem měla hned chladnější hlavu a věděla, že to s tím končením s běháním nebude tak horké.
Ten den jsem si pořádně odpočinula a další den už jsem běhala intervaly s vervou a radostí.:)

Lék na všechno.:)
Úterý, středa a čtvrtek byly pohodové. Ve čtvrtek jsem měla od sportu úplné volno a během šesti hodin ve vlaku jsem se psychicky připravovala na nálož kilometrů, které na mě čekaly v pátek, v sobotu a v neděli.
Páteční třiadvacítka byla naprosto skvělá a pohodová, ale především potřebná - za měsíc mě čeká jeden půlmaraton, o týden později maraton a všichni přece víme, že #těžkonacvičištilehkonabojišti.:)

V sobotu ovšem opět přišla malá krize - vstávala jsem před pátou ráno, díky štěňátkům byla totálně nevyspalá a celý den jsem běhala v práci. A taky fakt hodně pršelo. Trénink, který mě čekal, nebyl úplně easy a trval skoro 2 hodiny.
Fakt se mi nechtělo, ale přece jsem nemohla dopustit, že "vzdám" tento týden už druhý trénink, a tak jsem vyrazila do deště. První polovina běhu bylo velké trápení, ale poté se to zlomilo a tu druhou už jsem si užila a dala do ní maximum.
A ta horká vana, ta vám byla potom příjemná!
A ta večeře táááák dobrá!

Ani neděle nebyla úplně "flákací". V práci jsem sice byla jen šest hodin a trénink trval pouze hodinu a půl, ale když se k tomu přičetly bolavé nožičky z předchozích dní, bohatě to stačilo.:)

V neděli večer, po tomhle perném týdni, moje únava nabývala nebeských výšin, ale zároveň jsem měla  jsem neskutečně dobrý pocit a utvrdila jsem se v tom, že to, co dělám, má smysl.:)


Otázka zní: proč to dělám? 
Vy, co čtete můj blog pravidelně, jistě víte, že jsem se rozhodla své běhání posunout o trochu dál a začít spolupracovat s trenérem. Hodně lidí se mě ptá, proč a já odpovídám, "proto, že jsem se nikam neposouvala". 
Tak jasně, dokázala jsem se vybičovat k tomu, abych uběhla maraton. O rok později k tomu, abych uběhla ultra. Takže nějaké posunutí od doby, kdy mi bylo patnáct a já poprvé obula běžecké boty, nastalo.
ALE nikdy jsem se neposunula, co se týče mých časů.
Dokázala jsem běžet dlouho, ale nikoliv rychle.
Kopce jsem absolutně nezvládala, vždycky jsem je spíš vyšla než vyběhla.
Všechny své výběhy jsem běhala "lážo plážo", při relativně nízké tepovce, aby to moc nebolelo.
Čistila jsem si tím hlavu, né že né, ale fakt jsem trochu stagnovala.

Nyní jsou moje tréninky delší, drsnější, ale především PESTŘEJŠÍ, což mě na tom nejvíc baví. (Asi jste si všimli, že vám tady povídám o svých zážitcích, dávám zajímavé fotky, uvedu nějakou tu kilometráž, ale přesný rozpis tréninků nenapíšu. To je záměrně a tak to i zůstane.;)) 
Jo, dost často to bolí.
Bolí to, když prší a vy se lopotíte s intervaly.
Bolí to, když máte tep 185 a běžíte do prudkého kopce.
Bolí to, když ráno vstanete, máte chuť na kafe a na ovesnou kaši a chcete je mít teď hned, ale místo toho musíte ještě odcvičit svojí silovou "sestavičku".
Ale to, co bolí, to sílí. 


Jak už jsem říkala, ráda bych se trochu zrychlila. Už teď, během pár týdnů vidím, že to není nemožné. Asi nikdy nebudu vyhrávat žádné závody, ale chtěla bych zlepšit své - doposud chabé - časy a když vše dobře půjde, začít trošku více pronikat do světa ultramaratonu. :)
Nyní mám období, kdy si můžu dovolit věnovat běhání celkem dost času. Je dost možné, že mi to s přechodem na navazující studium skončí a že se vrátím ke svému "klusání pro radost". 
Uvidíme.:)

A co bych řekla na konec článku?
Že je normální, že máte blbý dny, kdy se vám chce brečet a nic se vám nechce. (A nemusí se to týkat zrovna sportu, ale třeba taky školy nebo budování vaší kariéry!) 
Chce to jen neztratit motivaci, odpočinout si a vytrvat, stejně jako můj oblíbený Hrdý Budžes.:))
Mějte se krásně,

Z běžeckého deníku #4 -> týden 8.-14.2

pondělí 15. února 2016

Týden se nám opět s týdnem sešel, a tak přináším další minireport ze svého běžeckého života.
Byl celkem výživný - Garminy ukazují 64 naběhaných kilometrů. Vypadá to, že během února překonám dvoustovku jak mávnutím kouzelného proutku, což se mi už pár měsíců nepovedlo.

- V pondělí jsem v rámci tréninku poprvé zdolala další z lužickohorských kopečků - Střední vrch, nacházející se nad Pryskem. Není to žádný velevrchol (593m.n.m.), ale vede k němu moc příjemná, pozvolně stoupající cesta.
A nahoře je úplně skvělý výhled!
Pokud jste severočeši, určitě si na Střeďák někdy vyšlápněte, protože to fakt stojí zato. :)


- Další kopečkovitý běh se konal v neděli. Bylo nádherné jarní počasí a zvolila jsem svou oblíbenou trasu, která je sice náročná, ale neskutečně krásná. (Kamenice - Kunratice - Jetřichovice - Pavlino údolí - Studenec - Kamenice) 
Bylo z toho 20km a skoro 700 nastoupaných metrů.



- Poprvé v životě jsem byla v týdnu běhat intervaly. A konečně jsem pochopila, proč je většina běžců nesnáší. Opravdu to bolelo!:)
Jelikož jsem co se týče intervalů úplný nováček, nedokázala jsem si na ně dobře rozvrhnout síly, takže jsem začátek každého úseku pokaždé nešťastně rychle napálila a ke konci téměř umírala a nebyla schopná jej naplno doběhnout.
Své první intervalové běhání jsem měla navíc nešikovně naplánované na den, kdy hodně pršelo, což mi k milování tohoto typu tréninku taky nepřidalo.
Potréninkové foto mluví za vše. :)


Zítra mě ale intervaly opět čekají, takže jim plánuji dát další šanci a třeba si je i zamilovat. :)

- O uplynulém víkendu se také testovalo (opět pomocí intervalových sprintů), jaké maximální tepové frekvence jsem při běhu schopna dosáhnout. Upřímně jsem čekala, že se budu pohybovat kolem dvou stovek, takže pro mě bylo trochu (nemile) překvapující, že jsem se vyšvihla "jen" na maximálních 185 tepů za minutu.
Zpětně si říkám, že jsem do "testování" nedala úplně všechno, že jsem mohla ještě přidat a třeba bych se blíže k té dvoustovce dostala.
Ale v tu chvíli jsem si i při těch stopětaosmdesáti myslela, že mi bouchne cévka v mozku a víc mi to prostě nešlo, ať jsem se snažila sebevíc.:)

- Do svého diáře jsem si zapsala další závod, kterého se s největší pravděpodobností za necelé dva měsíce zúčastním! Jedná se o Maraton Kuks, který si střihneme společně s mou skvělou (nejen) běžeckou kamarádkou Kačenkou.
- Když jsem psala minulé pondělí článek Z běžeckého deníku #3, strašně moc jsem překypovala motivací a nadšením.
Možná jste nabyli dojmu, že je mé běhání vždy 100% veselé, barevné a sluníčkové.
Ale houby!
Musím se přiznat, že na mě dnes přišla malá krize.
Po náročném uplynulém víkendu jsem si přišla jak vymačkaný citron - bez nálady, unavená, bolavá a neodpočatá. (Tento stav vlastně začal už v sobotu, kdy jsme s přítelem vyrazili na fotbalový ples. Na ples jsem se těšila, ale když přišel, vůbec jsem si ho neužila a už od začátku se mi ze všeho nejvíc chtělo být doma v posteli. Už v půl deváté, půl hodiny po zahájení jsem začala přemlouvat přítele, abychom mohli jít domů. Povedlo se mi to někdy kolem půl jedenácté. Jsem neskutečně šťastná, že mám partnera, který mě nenutí "pařit" a plesovat do rána... to bych asi nepřežila!) 

Myslela jsem si, že to dnes "přeběhám" a bude to dobré, ale bohužel se tak nestalo. Dokonce jsem "vzdala" svůj dnešní trénink - a kdo mě zná tak ví, že cokoliv vzdávat u mě nebývá moc časté.
To, že jsem měla dnes krizový den ale neznamená, že bych chtěla s běháním seknout!
Naopak - odpočinula jsem si, dodala svému tělu pořádnou porci energie a už jsem se začala těšit na zítřejší vyběhnutí.:)


To byl tedy můj další běžecký týden. Až na tu lehkou krizovku byl více než povedený.
Na závěr přidávám jednu moc hezkou, motivační mantru, protože po dnešním dni jsou tato slova na místě. Alespoň v mém případě.:)


A jak se minulý týden běhalo Vám?

Co k obědu? Jednoduché a výtečné kari!

úterý 9. února 2016

Dobré odpoledne!
Přestože můj blog nepatří zrovna do kategorie s předponou "food", ráda bych se s Vámi dnes podělila o jeden recept. Je to velice jednoduché, ale neskutečně dobré kari. A zvládnete ho, aniž byste museli shánět nějaké superspeciální asijské ingredience.

Kari se v různých formách hojně vyskytuje např. v thajské, indické či indonéské kuchyni. Pokud jste někdy v daných zemích byli či jen rádi navštěvujete cizokrajné restaurace, určitě víte, jak přibližně taková jídla chutnají. Toto kari je takové "něco mezi" - nemohu o něm říci, že je vyloženě thajské nebo indické. Na to bych potřebovala trochu jiné ingredience.
Je tak trochu "počeštěné".
Ale nelekejte se! Nejsem žádný Jirka Babica a nepsala bych vám tu recept na nic špatného. Řekla bych, že jsem docela gurmán a pár měsíců jsem také žila v Asii, takže mám srovnání s těmi "pravými" kari a upřímně Vám mohu říci, že tohle není vůbec o nic horší.
Tak jdeme na vaření!
Co budete potřebovat?


Curry pasta a kokosové mléko je základ. Oboje seženete např. v Tescu v koutku s cizokrajnými potravinami. Kokosové mléko teď mají např. v Lidlu v rámci Asijského týdne a často se dá sehnat i v malých vietnamských večerkách.
Další ingredience jsou tak trochu na vás. Co se týče zeleniny, cuketa, lilek a paprika je podle mě základ. Nic nezkazíte přidáním brokolice, žampionů nebo třeba mrkve.
Dále přidávám kuřecí maso nakrájené na kostičky. Podle některých receptů lze přidat i krevety nebo další mořské plody. Dodají celému jídlu trochu jiný, "rybí" šmak.
Pokud jste vegetariáni, nahraďte maso na kostičky nakrájeným tofu či tempehem. I tuto verzi mám vyzkoušenou a je úplně stejně dobrá, jako ta masová!

Kromě těchto základních ingrediencí mám ještě tři "speciální". Je to koření Šangri-la od mojí milé Kačenky, curry koření dovezené z Bali a sklenička domácí, extramegapálivé chilli pasty, kterou vyráběl můj přítel z vlastnoručně vypěstovaných extramegapálivých papriček.


Nezoufejte, pokud tyto ingredience nemáte - lze použít jakékoli jiné dobré kari koření a bohatě vám bude stačit pouze jeden druh.
Kořenící směs Šangri-la pořídíte tv obchodech se zdravou výživou a mohu jí opravdu doporučit! Je výborná na kuřecí maso, používám jí dost často.
Místo chilli pasty lze do jídla nakrájet jednu pálivou chilli papričku. Pokud nemáte rádi ostrá jídla, lze jí vynechat úplně, ale řekla bych, že bez pořádné pálivosti nebude mít toto jídlo takový "šmrnc".

A teď k samotnému vaření - není to vůbec žádná věda. Na velké pánvi orestujete na troše oleje na kostičky nakrájené maso. Předtím doporučuji obalit v solamylu a lehce posolit. (S tím solením buďte dost opatrní - ona ta kari pasta je sama o sobě dost slaná a kořeněná, tak abyste to nepřehnali)
Po chvíli (až přestane být maso syrové) přidáme na kostičky nakrájenou zeleninu.
Pokud budete do kari dávat i lilek, doporučuji jej předpřipravit na vedlejší pánvi o chvilku dříve. Lilek potřebuje o něco delší tepelnou úpravu, než třeba cukety či papriky. A polosyrový lilek ve svém jídle fakt mít nechcete! Zatímco cukety a papriky jsem k masu přihodila "syrové", lilek jsem už měla "předpřipravený".



Zeleninu společně s masem restujeme dalších cca 10-15 minut. Když je vše hezky křupavé a dozlatova opečené, zbývají nám poslední kroky: nalijeme do naší směsi plechovku kokosového mléka, přidáme celý balíček kari pasty a pořádně mícháme, aby se vše spojilo v jednolitou "omáčku." Pokud se vám bude zdát omáčka moc hustá, přidejte 1-2 dcl vody.

Nyní je důležité omáčku ochutnat a na základě vlastního uvážení přidat další (výše zmiňované) kari koření a chilli. Pro někoho bude možná i bez přidávání dalších ingrediencí jídlo dost kořeněné. Z vlastních zkušeností mohu doporučit minimálně to chilli, ať to má pořádné grády.:)

Kari omáčku necháme ještě malinko provařit(5 min), aby se všechny ingredience a chutě dobře spojily. Na závěr doporučuji zmírnit plamen, aby se vám kari nepřipálilo.
Nyní máte hotovo!
Kari podáváme buď s rýží (jak ostatně vidíte na obrázku) nebo s indickým chlebem naan.


 Přeji Vám dobrou chuť! 

P.S: Co říkáte na můj recept, líbí se Vám?
P.P.S: Máte nějaký další, vlastní tip na kari omáčku?  
P.P.P.S: Mám zase někdy přidat nějaký "food" článek nebo se mám jít se svým jídlem zahrabat? :D

Z běžeckého deníku #3 -> týden 1.-7.2

pondělí 8. února 2016

Ahoj všichni!
Mám za sebou poměrně pestrý běžecký týden, a tak jsem se rozhodla, že se v Vámi podělím o zážitky z něj.
První únorový týden byl zároveň mým prvním týdnem, kdy jsem začala běhat podle tréninkového plánu pod vedením trenéra Dana. A už po prvním týdnu mohu říci, že v mém běhání nastaly velké změny a že získalo úplně nový rozměr.
Začínám se setkávat s novinkami, jako jsou intervaly, fartlek nebo třeba (nechutné ranní) posilování. O všech těchto věcech jsem toho celkem dost načetla, ale až teď, po šesti letech pobíhání, jsem je začala také konat. A i když je to někdy náročné, vše mě moc baví.:)


A jak tedy celý můj minulý (běžecký) týden probíhal?
- Předminulý víkend mě opět přepadla rýmička s kašlíčkem, takže jsem mohla vyběhnout nejdříve v úterý. Byl to pouze šestikilometrový klus do Rabštejna a zpět, ale bylo to moc pěkné protažení, po předešlém "prováleném" dni.

- Na středu a na čtvrtek jsem měla naplánované mé oblíbené terénní běhy. V terénu mě to baví, ale bohužel jsem v něm strašně pomalá. Dva dny daly dohromady 20 kilometrů a 600 nastoupaných metrů. Oba běhy jsem si užila - i když ten první, středeční o něco více. Vybíhala jsem poměrně unavená (ten den jsme u nás doma od brzkého rána rodili štěňátka, ale o tom jsem psala už minule), ale nakonec to byl jeden z nejlepších běhů tohoto roku! (To koneckonců nebylo takové umění, protože moje lednové běhání stálo tak trošku za prd.) 

Ve středu jsem při tréninku konečně dobyla vrchol Pustého zámku. Tato zřícenina se nachází mezi Českou Kamenicí a Kytlicemi a je jeden z mých oblíbených běžeckých cílů. Cesta na úplný vrchol malinko připomíná lehkou ferratu, což běh pěkně zpestří.:)


- V pátek jsem měla naplánovaný fartlek. Fartlek = hra s rychlostí, kdy během tréninku střídáte rychlé/pomalé tempo, a to buď plánovaně a nebo intuitivně v závislosti na terénu.
Já jsem měla naordinovaných 10km, ve kterých se střídaly pětiminutové (rychlé) a tříminutové (pomalejší) úseky.
Byl to pro mě úplně nový, nezvyklý typ tréninku. Asi si dovedete představit, jak se ty rychlé "pětiminutovky" táhly, zatímco ty pomalé úseky utíkaly jako voda.
Na konci běhu jsem byla přijemně vyřízená a endorfiny ze mě doslova stříkaly proudem.:) Možná to bylo tím, že se mi povedl nový osobák na 10 kilometrů.


Mnohým běžcům se možná bude můj osobák zdát pomalý, ale pro mě je to úžasné zlepšení. Ještě před pár měsíci jsem nebyla schopná zaběhnout desítku pod hodinu a nyní jsem na třiapadesáti minutách. Pevně věřím, že pokud budu makat, budu se zlepšovat dál a dál.:)

- V sobotu mě čekal nejdelší běh tohoto týdne. Bylo to 15 kilometrů s několika svižnějšími úseky. V pozdním odpoledni, při zapadajícím slunci, jsem si je opravdu užila. Domů jsem dobíhala s krásným pocitem a s 51 kilometry v nohách pro tento týden. Pokořit padesátku během jednoho týdne pro mě bylo dříve úplně normální, ale v prosinci a v lednu se mi to moc nedařilo, takže jsem se fakt radovala, že se mi vrátila má síla a hlavně velká chuť do běhání!
Po povedeném běžeckém týdnu nechyběl pořádný strečink. (Který jindy dost zanedbávám)



- Po celý týden mě doprovázela jedna věc: velmi častý pocit "hlaďáku". Nevím, jestli to zapříčinila skutečnost, že jsem pár tréninků odběhala o dost rychleji než obvykle, jestli za to může moje nové ranní posilování nebo se mi jen zbláznilo tělo.
Tak například...
V pátek jsem vyrazila s taťkou na oběd na děčínskou Kocandu. Krůtí prsa s bramborovou kaší byla luxusní, ale po jídle jsem si stěžovala, že mám ještě hlad.
V sobotu jsme byli s přítelem na večeři v mexické restauraci. Dala jsem si burritos, byla jich opravdu pořádná porce a večer jsme usínali s (nechutně) plnými břichy. A Verunka se ráno probudí a má co? Strašný hlad.
K nedělnímu obědu jsem měla pro změnu bryndzové halušky. Když všichni ostatní viděli můj plný talíř, divili se, kam se do mě taková porce vejde.
A takhle bych mohla pokračovat dál. Pořád jím a mám hlad. Nevím, jestli se mi nastartovalo tělo nebo jestli se ze mě stal novodobý Otesánek.
Dokud ale se zvýšení porcí nezačne projevovat na mé váze, nemám si nač stěžovat.:)

Moje ovesná oblíbenkyně s jahodami, banánem a nezbytným kokosovým máslíčkem od Šufánků

Minulý týden byl také velice bohatý na nějaké ty materiální běžecké věcičky.:)
Udělala jsem si radost a (za těžce vydřené peníze v Itálii:)) investovala do nových bot. Model Race Ultra 290 od firmy Inov-8 už jsem měla vyhlídnutý hodně dlouho. Jsou to oblíbené boty mnoha ultramaratonců, tak doufám, že mi budou dobře sloužit a že v nich během roku třeba nějaký ten ultra poběžím.
Po knížce o Emilu Zátopkovi jsem pokukovala už od Vánoc a v týdnu jsem si jí konečně z knihkupectví odnesla. Zatím jsem jí číst nezačala (dočítám Prostou pravdu od Jodi Picoultové, doporučuju mimochodem!!), ale nejpozději zítra to napravím!
No a jelikož měly včera svátek všechny Verunky a tudíž i já, byla jsem obdarována několika krásnými dárky od všech svých blízkých. Dva dárky byly dokonce běžecké - tříkilový medicimbálek na moje domácí cvičení a růžové běžecké tričko, protože...jedině růžová to může být! 

Doufám, že jsem vás svým momentálním nadšením trochu namotivovala. Dnes je venku krásně, tak šup odpoledne ven!

Radosti posledních dní #2

středa 3. února 2016

Ahoj všichni!
Už skoro týden si říkám, že by to chtělo zase nějaký ten shrnující článek s radostmi uplynulých dní, protože se jich opět nakupila celá řádka.

- Ta hlavní, největší radost se odehrála dnes brzy ráno. Naše Brendička porodila 9 štěnátek.:)
Už asi dva dny dopředu jsme porod očekávali, protože se divně chovala, polehávala a především jí klesla teplota, což je u fen jeden z hlavních příznaků blížícího se porodu.
No a dneska nad ránem to přišlo - Brenda začala mít opravdové porodní bolesti a stahy.
Mamka hnedka zmobilizovala Irenu s Martinou, naše známé, které mají s porody štěňátek (narozdíl od nás) zkušenosti. Přijely rychle, ale ještě před jejich příjezdem stihla Brenda porodit jednu holčičku a jednoho chlapečka.
Potom začala rodit další a další.
Když jsme byli v prosinci na ultrazvuku, veterinář nám řekl, že vidí šest štěňat. Přestože nás upozornil, že se na výsledek ultrazvuku nelze 100% spoléhat, tak nějak jsme s šesti kousky počítali. O to větší překvapení bylo, když začalo vylézat sedmé a osmé.
Po osmém narozeném štěňátku se Brenda uklidnila, splasklo jí břicho a my jsme si mysleli, že už je po všem. Udělali jsme si tedy snídani a pustili se do jídla. Najednou nás ale vyrušilo funění - Brenda vyprdla deváté miminko!
Devět byl nakonec finální počet - pět kluků a čtyři holčičky.
Do dubna teď u nás doma bude pěkně veselo.:)

Anatol, Ariela, Antonie, Agent, Arwen, Apetit, Angel, Alfred a nejmladší Adele. :)

- Další příjemná událost, která se v posledních dnech stala, byl můj pobyt v Itálii. Jak už jsem zmiňovala v předešlých článcích, jela jsem pracovat jako hosteska na zmrzlinářský a cukrářský veletrh Sigep. Bylo to fajn, přivydělat si nějaký ten peníz a ještě k tomu se podívat v lednu do Itálie. 
Za ten týden jsem poznala spoustu nových, milých lidí a hezkých míst, ale také jsem nasbírala velkou hromadu gurmánských zážitků - nejvíce jsem si užívala italské kávičky a mořské plody, kterých bylo v lokalitě, kde jsme bydleli, fakt velká nabídka. 
(Když jsem doma po příjezdu vlezla na váhu, docela jsem se divila, že neukazuje o deset kilo více.:D)


V Itálii jsem se zúčastnila několika typických, italských večeří, které se skládaly vždy z minimálně pěti chodů. Obvykle začínaly v devět večer a končily o půlnoci. Celou dobu jsem si kladla otázku: jak je možné, že jsou ty Italky tak hubené, když se zde provozuje takovéhle nehorázné obžerství?! 
(Pokud znáte odpověď na tuto otázku, řekněte mi to, prosím. Fakt to nechápu.) 




- Co se týče běhání v posledních dnech, byla to bída z nouzí. V jednom z předchozích článků jsem psala o nataženém lýtku, které mě na pár dní vyřadilo z (běžeckého) provozu - to byl první důvod mojí běžecké abstinence. Druhý důvod takový, že jsem na to zkrátka neměla energii. V Itálii jsem byla od rána do večera na veletrhu, poté následovaly večeře trvající dlouho do noci a ráno zas to samé nanovo. Aby toho nebylo málo, po příjezdu domů mě skolila další (v lednu již druhá!) kašlíčko-rýmička. 
Nyní už to (ťuk ťuk na dřevo) vypadá, že jsem uzdravená, vrací se mi energie a pomaloučku začínám najíždět na nový tréninkový plán! (Ale o tom bude spousta budoucích článků.)

- Velkou radost mi také udělal výlet, který jsme s mým přítelem a bráchou podnikli minulou sobotu - krásná, 16km dlouhá túrka vedoucí méně známou, východní částí Českého Švýcarska. Kyjov - Brtnické ledopády - Vlčí hora - Verunčina studánka - Kyjov. 
Jsem ráda, že mám vedle sebe takové turistiku-milující chlapy.:)
Kdybyste se chtěli inspirovat, přesná trasa, kterou jsme šli, je ZDE


- Na konci ledna u nás taky napadla trocha sněhu, a tak jsme hnedka vyrazili na běžky. Žádná horská túra, jen 10 kiláčků v našem lese, ale i tak to bylo super. Za pár dní všechen shíh slezl. Na jednu stranu jsem ráda, že je u nás teď takové jaro, na druhou stranu by nebylo špatné, kdybychom mohli do bílé stopy vyrazit letos alespoň ještě jednou.


- Jo a na závěr - radostná se zdá stále býti i moje bakalářka! Mám jí z cca 80% hotovou, což mě ohromně těší, protože většina lidí okolo mně ještě ani nezačala.:) Tenhle týden jsem si dovolila hodit nohy nahoru a ani na ní nesáhnout, ale v příštích týdnech bych jí ráda doladila do konce!

Mějte se krásně a užívejte jarní únor!

Margot vs. Lily

pondělí 1. února 2016

Ahoj všechny sportovní nadšenkyně!:)
Dnes mám pro vás jeden malý tip k odpolední kávičce. Jedná se o zajímavý projekt vytvořený společností Nike - seriál Margot vs. Lily.

Na začátek musím zmínit jednu věc - nesleduju žádné seriály a nepochopím lidi, kteří na nich "ujíždí" a dokáží strávit jejich sledováním dlouhé a dlouhé hodiny. Připadá mi to jako ztráta času a svůj volný čas využívám jinak.
ALE nyní jsem se rozhodla udělat malou výjimku, protože mě (po shlédnutí úvodního traileru a prvního dílu) Margot s Lily fakt zaujaly.
Jedná se o osmidílný seriál o dvou naprosto rozdílných sestrách - Lily, která běhá, cvičí a natáčí fitness videa na Youtube a Margot, která je líná, ráda paří a cvičení nesnáší.

Jedna druhou moc nechápou, ale během silvestrovské noci spolu uzavřou drsnou sázku: aktivní (ale nespolečenská) Lily si musí najít alespoň tři kamarády, zatímco lenoška Margot si musí založit svůj Youtube kanál, začít natáčet fitness videa a získat alespoň 1000 odběratelů.
Kdo dřív svůj cíl splní, vyhrává.


Dnes vyšel první díl a každé následující pondělí po dobu dvou týdnů bude vycházet jeden další. Celkem tedy 8 dílů. Sympatické je, že jednotlivé díly mají pouze 8 minut, takže jejich shlédnutí nezabere moc času. (Delší video bych stejně sledovat nevydržela:D)
A v každém díle se budeme dozvídat, jak jsou na tom holky s plněním své sázky.

Já se teda na další díly těším - jsem zvědavá, jak holky dopadnou.
Myslím, že společnost Nike vytvořila zajímavý a netradiční marketingový tah a zatím se zdá býti dost povedený.:)
Mrkněte na trailer a pokud se vám bude líbit, ZDE můžete najít postupně se přidávající celé díly.


Tak co, shlédli jste? A které z holek fandíte? 
Back to top