Brtnické ledopády 2017 aneb zkratkou do cíle

neděle 12. února 2017

Neuplynulo ještě ani 12 hodin od té doby, co jsem se doplazila do cíle mého doposud nejdrsnějšího životního sportovní počinu: Brtnických ledopádů.
Abyste rozuměli: Jedná se o dálkový pochod(nebo chcete-li běh) pořádaný Olafem Čihákem(=známý organizátor dálkových pochodů a běhů v ČR) u nás na severu. Má již 57. letou tradici, koná se vždy v lednu nebo v únoru a trasy vedou nejen přes známé Brtnické ledopády, ale i přes další krásná (většinou kopcovitá) místa Českého Švýcarska a Lužických hor. Hlavní trasa měří něco přes 100km, ale vybrat si můžete i kratší varianty - letos třeba 57, 39 nebo 22km.

O této akci jsem věděla už pár let, ale teprve letos jsem se odhodlala na ní přihlásit. Vybrala jsem si 57km dlouhou variantu a nějak jsem nepředpokládala, že bych s jejím dokončením mohla mít problém - však už jsem běžela i delší závody, říkala jsem si. Navíc asi 3/4 trasy dobře znám, pochod se konal takřka u nás za barákem.
První chybu jsem udělala už v přípravě: ačkoliv jsem věděla, že bude pochod drsný a plný sněhu a ledu, nepořídila jsem si ani návleky ani nesmeky. Pořízení obojeho jsem dost zvažovala, ale nakonec jsem (já blbka!) vyhodnotila, že je to zbytečná investice a že to zvládnu bez toho. Ó bože, tuto chybu už nikdy neudělám.

Den před během jsem si připravila batůžek, dopřála svému tělu menší vločkovo-těstovinové hody a v sobotu ráno vyrazila na vlak do Krásné Lípy. Hned na startu jsem dostala ledovou sprchu: prý je trasa bez nesmeků od nějakého 35. kilometru neschůdná. Znovu jsme začala litovat, že jsem si ty zpropadené nesmeky nepořídila, ale nyní se s tím už stejně nedalo nic dělat. Rozhodla jsem se, že prostě půjdu a uvidím, v nejhorším případě to na tom 35.kilometru ukončím.

Vyrazila jsem z Krásné Lípy podle instrukcí v itineráři přes les směrem na Doubici. První kontrolní bod byla Karlova výšina, po něm zanedlouho následovala vyhlídka Spravedlnost. (Cestou jsem musela "sbírat" kontrolní body, které se většinou nacházely na kopcích nebo na různých hůře přístupných místech) Sněhu bylo po cestě víc než dost, ale byla jsem ještě čerstvá, takže se v tom nějak běžet dalo.
Ze Spravedlnosti jsem seběhla z kopečka do Chřibské a potom následoval asi největší stoupák celé trasy, a sice na Studenec. Studenec znám moc dobře a v létě na něj často běhám - ovšem z opačného směru, takže pro mě byla cesta z Chřibské novinkou.
No, nebylo to nic lehkého - sněhu přibývalo a na louce, po které jsem dlouhou dobu šla, to dost fičelo. Pořád jsem ale statečně běžela-šla. Na vrcholku kopce je známá rozhledna a na ní byl další kontrolní bod.
Kontrolu jsem si odškrtl a poté jsem ze Studence seběhla do vesničky Studený.
Protože v těchto končinách velmi často běhám, věděla jsem, že to mám domů jen 5 kilometrů. A zrovna byl čas oběda...jak by bylo doma v teple krásně, zvlášť když teď mamka určitě něco dobrého vaří.


Tyto myšlenky jsem ale rychle zahnala a vydala se dál do Pavlina údolí a odtud do Rynartic, kde nás čekala v hospůdce Na konci světa nejen další kontrola, ale také výborná horká polévka. Posilnění polévkou přišlo vhod, zvlášť když potom následoval výstup na jetřichovické vyhlídky. Na "Marjáně" jsem poprvé nepříjemně pocítila skutečnost, že nemám nesmeky. Kdo tuto vyhlídku zná, tak ví, že na ní vedou dost prudké schody, které kloužou i v létě.
No a v zimě...brr, znova by se mi tam už nechtělo. Nějak jsem to ale zdolala a na vrcholku si odškrtla další kontrolní bod.

Následovala Vilemínina stěna a poté pohodový seběh na Tokáň, z Tokáně přes Úzké schody do Doubice a z Doubice do Kyjova. Celý tento úsek byl docela na pohodu, velká část se dala běžet a v Kyjově mi hodinky hlásily 35 kilometrů.
Nyní začal ten ledový masakr.
Samotné Kyjovské údolí, kterým jsme probíhali, je vlastně cyklostezka, nyní pokrytá sněhem. Vzhledem k tomu, že se po ní špacírovaly ženské v kozačkách na podpadku, (Jo, fakt jsem tento úkaz na vlastní oči viděla!) by samotné Kyjovské údolí nebylo problém. Oříšek byl ale v tom, že všechny kontroly byly na skalních hrádcích a vyhlídkách, na které člověk musel sejít z cesty.
A na všechny ty skalní vyhlídky vedly strmé cesty, které byly samý led, takže právě tady nastal hlavní problém s nepřítomností nesmeků.
Na první vyhlídku (Kinského vyhlídka) jsem se nějak vydrápala, ale když jsem slezla dolů, byla jsem upřímně ráda, že žiju. Po ní následoval Kyjovský hrádek. Už zezdola jsem viděla, že to bude asi ještě horší než Kinského vyhlídka, takže jsem se na to vykašlala.
Holt jsem si řekla, že je lepší jedna minutá kontrola než újma na zdraví.:-)

Další kontroly, které jsme sbírala, byly u samotných ledopádů. Ke každému z ledopádů se muselo sejít z cesty, cca 200-400m. Na jednu stranu bylo fajn, že se ke každému ledopádu "muselo" zacházet - aspoň jsem si pořádně prohlédla ty úžasné přírodní úkazy. Na druhou stranu mě každá zacházka víc a víc vysilovala.
Poslední ledopád, Opona, byl úplně nejkrásnější - no koukejte.

Po ledopádech jsem seběhla do Brtníků, kde byl opět kontrolní bod + možnost občerstvení v hospodě. Bylo 17 hodin, věděla jsem, že bude brzy tma a že to mám do cíle ještě 12 km, a tak jsem se zde moc nezdržovala a běžela dál. Teda spíš šla - od Brtníků dál už totiž o běhu nebyla řeč, protože cesta vedla přes louku do kopce v hlubokém sněhu. Brodila jsem se sněhem, padala už na mě únava.
Měla jsem v nohách sice "jen" asi 45km, ale bylo to fakt hodně moc náročné. Napsala jsem smsku příteli (který mě měl vyzvednout v Mikulášovicích v cíli), ať počítá spíš s půl osmou, než s původní avizovanou sedmou večerní.

Pak se setmělo...no a kdo mě zná, tak ví, že se ve tmě sama do lesa moc nehrnu. Teď se ale nedalo nic dělat, byla jsem sama v lese někde na konci světa a chtěla jsem být co nejrychleji v cíli, takže jsem nasadila čelovku a makala, co to šlo. Jenže - pořád jsem se pohybovala v docela hlubokém sněhu, takže ať jsem dělala, co jsem dělala, pohybovala jsem se rychlostí asi 3km za hodinu.

Bylo sedm večer a já jsem stála na kopci nad Mikulášovicemi, naší cílovou vesnicí. Ačkoliv to bylo do cíle vzdušnou čarou asi 2 kilometry, moje trasa měla mít ještě asi o pět kilometrů více - ještě se mělo běžet na skok do Německa a tam sesbírat poslední dva kontrolní body.
S mým tempem jsem věděla, že těch pět kilometrů může trvat klidně dvě hodiny. Pak jsem šlápla do nějaké bažiny, která měla asi 5°C, takže mě moje už tak mokré nohy začaly studit jako prase.
Věděla jsem, že už na mě přítel asi čeká v cíli a nechtěla jsem, aby tam na mě chudák čekal ještě dvě hodiny. Byla mi velká zima na nohy, nelíbilo se mi být sama v neznámém lese ve tmě a už jsem to prostě chtěla mít za sebou.:-)
Tak jsem to střihla kolmo z kopce a běžela nejkratší cestou k cíli, kde na mě čekal přítel se suchými ponožkami a v krásně vytopeném autě mě odvezl domů.
Místo oficiálních 57km jsem dala něco málo přes 50.

Vzhledem k tomu, že jsem neprošla tři kontrolní body z osmnácti, budu možná klasifikovaná jako DNF. Ale víte, co? VŮBEC mi to nevadí. Možná si říkáte, že když jsem vydržela 50 ve sněhu a na ledu, už jsem mohla těch 7 do konce dát. Ale podmínky pro mě byly tak drsné, že mi tentokrát přišlo lepší, to prostě zkrátit, byť těsně před cílem.
I přes to, že jsem ten konec takhle "ošulila", mám sama před sebou radost, že jsem to zvládla. Nešla jsem na tento pochod s naivními představami, že to bude jak v létě, ale i tak jsem nečekala, že to bude až tak moc náročné.
Asi budu chtít trasu příští rok "pokořit" se vším všudy, tj. všemi kontrolními body, ale teďka už vím, že se na to mnohem lépe vybavím. (Jak jsem už říkala, nesmeky jsou fakt základ)

Organizátorům závodu musím poděkovat zejména za skvělé značení a itinerář závodu - povedlo se mi nezakufrovat, což je v mém případě docela úspěch. Díky a za rok zas.:-)

U blondýny v kuchyni #3

pondělí 6. února 2017

Ahoj všichni, přeju Vám krásný začátek nového týdne!
Zase se mi v telefonu nahromadila pořádná dávka jídelních fotek. A protože Vás tyto jídločlánky asi docela baví (soudím podle návštěvnosti a taky podle sebe - moc ráda je totiž čtu na jiných blozích), přináším Vám další dávku inspirace.

Minulý týden mi začalo zkouškové, takže trávím velkou část dne v sedě nebo v leže nad štosy učení. O to víc ale dbám na kvalitní a výživné jídlo - podle mě totiž HODNĚ záleží na tom, co jíte, když potřebujete, aby váš mozek podával nějaký výkon.
K tomu, abyste zjistili, co je dobré a co ne, podle mě stačí jen a jen selský rozum. No řekněte - komu by lezly do hlavy nějaké informace po smaženém řízku nebo po svíčkové se šesti?!:D


Pojďme tedy na to, co konkrétního jsem si v posledních dnech dávala do nosu...vlastně do pusy.
A již tradičně začneme snídaněmi.


Bez kaše by nemohl existovat žádný můj jídločlánek!
 Mám ráda po ránu něco teplého do žaludku, navíc už konečně začaly být v obchodech za přijatelnou cenu jahody(= už od malinka moje nejoblíbenější ovoce), čímž se moje kaše povyšují na ultragurmánský zážitek.   


Banánové lívanečky, to je další z mých snídaňových oblíbenců. Jen by se mi už konečně hodil pořádný lívanečník, protože zatím - uznávám - vypadají jak z chráněné dílny.:D



Opět ty samé banánové lívanečky, zde s jablkovým tvarohem. (Vezmete vaničku tvarohu, vyklopíte jí do větší misky. Nastrouháte 1 jablko, poté ho smícháte s tvarohem. Přidáte 1-2 lžičky skořice, zamícháte a máte na světě dvě porce výborné, zdravé svačinky.) 


Jogurt s domácím müsli = rychlovka, když nestíhám. Na domácí müsli je TADY receptíček. Zrovinka včera mi moje zásoby z Vánoc došly, tak si budu muset v rámci předzkouškové prokrastinace müsli opět udělat.:)

...no nic, pojďme se od sladkých snídaní přesunout k nesladkým obědům a večeřím.


Losos se zeleninovou červenou čočkou podle knížky Moje domácí kuchyně od Zdeňka Pohlreicha. Úžasná záležitost, kterou bych mohla jíst denně!


Brendí záda & domácí kuřecí gyros s tzatzikami.(Které jsou ve vedlejší mističce a na fotce nejsou.:D)


Rýžové nudle s kuřecím masem a zeleninou posypané smaženou cibulkou.


Cibulovo-pórková polívka s krutonky rozteklým sýrem.
Strašně moc miluju, dát si k obědu před hlavním jídlem ještě polévku!
Bohužel polévky jsou jedna jediná věc, která mi v naší školní menze fakt nechutnají, takže si je užívám aspoň doma o víkendu.


Kachní prsa s pečenými bramborovo-sýrovými placičkami. Aneb když mamka o víkendu vyváří.:-)


Pečený pstruh lososovitý (namazaný pořádnou vrstvou dijonské hořčice + s plátkem slaniny), šťouchané brambory a fazolky.


Salát s camembertem, rozteklým vejcem a jedem hladový pes.:D


Kuřecí s pečenou zeleninou - oblíbená večeřová klasika.


Opět kuřecí, tentokrát se zeleninovou rýží.


Bezmasá "smažená" rýže s pálivou schirarchou a cibulkou.


Cizrnový salát s cibulkou, rajčaty a koriandrem. Jedno velké MŇAM!!


Omeleta plněná sýrem = moje večeřová klasika


Vepřová panenka s fazolkami a gratinovanými bramborami se sýrem


Další z mnoha večeřových omelet. Tentokrát jsem přidala i šunku - omeleta pak dostane úplně jiný "šmak"...


Květáková "pizza" -> korpus tvoří POUZE květák a vajíčko. Žádná mouka, nic. Velká dobrota, i když s pizzou to vlastně nemá skoro nic společného.:D


Poslední omeleta v tomto článku, slibuju!
Tentokrát jsem přidala i chleba s gervais a avokádem - tahle večeře byla po dlouhém běhu ve sněhu, takže jsem měla opravdu velký hlad.:D


Těstovinový salát s cizrnou


Nevzhledné, ale dobré - červená čočka s cuketou, paprikou a kuřecím


Hovězí steak se šťouchačkami a dušenou mrkví


Mamka byla pár dní pracovně v Itálii a přivezla domů spoustu dobrot, mimo jiné pravou buvolí mozzarellu. Salát caprese si často a rádi děláme i mozzarelly české, ale tenhle buvolí byl o několik levelů výš.:-)


Na závěr jedny těstovinky - bez masa, s grilovanou zeleninou a parmazánem.

To je ode mě pro dnešek vše. Doufám, že jste se s mými fotkami trochu inspirovali!
A protože inspirace nemám nikdy dost ani já, dejte vědět, co dobrého jste v poslední době vařili Vy.

Lednové radosti

neděle 29. ledna 2017

Ahoj všichni!
Dnešní článek začnu jedním velkým klišé: ten čas pěkně letí!
Připadá mi to jako včera, když jsem psala na blog o svých prvních krůčcích na IHI Zittau (=malá, rodinná školička, pobočka Technische Universität Dresden, kde od října studuji navazující magisterský obor Internationales Management) a hle...už mám za sebou první semestr přednášek a před sebou první zkouškové.
Přesněji řečeno - po víkendu se zkoušky rozjedou "na tvrdo" a soudě podle objemu materiálů to nebude ani z poloviny taková pohodička jako na bakaláři v Hradci.

Takže se s největší pravděpodobností nebudu moct následující měsíc věnovat blogu tak, jak bych chtěla...(I když...pokud dostanu nějaký dobrý nápad na článek, většinou ho nevydržím nenapsat, zkoušky nezkoušky.:D)
I když bych se měla i teď v tuhle chvíli spíš učit, rozhodla jsem se, sepsat vám tradiční mišmaš zážitků a radostí, které mě potkaly v lednu.

Začnu běháním (resp. sportem obecně), protože o tom tento blog z velké části je.
Jak jste si mohli přečíst v jednom z předchozích článků, naprosto mě pohltilo běžecké lyžování. Po několika letech totiž u nás napadla kvanta sněhu, čehož jsem náležitě využívala hlavně v první polovině ledna a chodila na běžky v každé volné chvíli.
Zhruba před týdnem jsem ale vyrazila tak, jako obvykle, ale na mé oblíbené trati byly úplně šílené podmínky: sníh byl hodně zledovatělý a stopy místy zafoukané nebo zapadané jehličím. Tuhle vyjížďku už jsem si moc neužila, trochu mě to otrávilo a spíš se mi začalo stýskat zase po "klasickém" běhání.
Tak jsem minulý týden běžky na chvíli odložila a začala zase více běhat.

Běhání ve sněhu je dost náročné, ale na druhou stranu skvělé na posílení všemožných svalů. A občas se mi po náročném brodění sněhem naskytne nějaká zajímavá podívaná, třeba skupinka srnek.


Vlastně je teď v mém případě běhání docela dost potřeba - letos jsem totiž poprvé sebrala odvahu a přihlásila se na běh/dálkový pochod Brtnické ledopády, který se koná už za necelé dva týdny. Na "full" variantu (=105km) jsem si netroufla - přihlásila jsem se na 55km dlouhou trať a myslím, že při aktuálních sněhových podmínkách to bude až až.:-)
Trasa vede asi z poloviny místy, které mám moc dobře prochozené/proběhané, ale z druhé poloviny místy (hlavně v okolí Brtníků, Mikulášovic..), která neznám vůbec.
Bude to velká výzva, moc se na ní těším.

Když jsem neběhala nebo nebyla ve škole, tak jsem v lednu hodně četla. Jednak mi spoustu krásných knížek naježil Ježíšek, druhak jsem měla (a ještě pořád mám) slušnou zásobičku ve své čtečce.
Za prosinec+leden jsem přečetla následující:
  • Květa Legátová - Jozova Hanule
  • Rudolf Vrba - Utekl jsem z Osvětimi
  • Viktor Emil Frankl - A přesto říci životu ano
  • Jiří Šulc - Dva proti říši 
  • Ladislav Zibura - Pěšky mezi buddhisty a komunisty
  • Susan Abulhawa - Modrá mezi nebem a vodou
  • Patrik Hartl - Okamžiky štěstí 
Původně jsem myslela, že udělám samostatný článek o knížkách, ale pak jsem byla líná si řekla, že od toho jsou přece knižní blogy. 
Řeknu k nim však následující: VŠECHNY do jedné se mi straně moc líbily. 
Už dlouho se mi nestalo, že by se mi tolik knížek v řadě tak moc líbilo. Na podzim jsem měla trochu "čtecí krizi" a nemohla natrefit na knížky, které by mě upoutaly, ale v prosinci a v lednu se to dost změnilo. 
Velký dík patří taky Vám, čtenářům, kteří mi v jednom z předchozích článků určité válečné knížky doporučili.(Tady musím vyzdvihnou především Dva proti říši)
Klidně můžete doporučovat dál.:-) 

Poslední tři knížky jsem dostala k Vánocům, všechny jsem si moc přála. Zibura mě neurazil, přečetla jsem ho s radostí, ale jeho vtípky už jsem znala z přednášky, na které jsme byli s přítelem v listopadu, takže už mi nepřišly tak vtipné:D.
Ale Modrá mezi nebem a vodou a Okamžiky štěstí, ty byly úplně bombastické!
První knížka je zasazena do prostředí izraelsko-palestinského konfliktu a ta druhá pojednává o celkem obyčejných mladých lidech z Prahy. 
Obě knížky mají ale jedno společné: osudy lidí, kteří v nich vystupují, jsou mnohdy kruté a nemilostrdné a oba příběhy jsou moc napínavé. Zkrátka obě velmi doporučuju.:-)

(A když mám ke čtení ještě kafíčko a makronky z naší cukrárny, jsem úplně nejspokojenější!)

V polovině ledna jsem taky zavítala do Liberce pod Ještěd na snowboard. Můj přítel i brácha jízdu na snowboardu milují a nejradši by na něj jezdili každý víkend. Já jsem měla tuto sportovní aktivitku dřív taky hodně ráda, ale poslední roky jí vůbec nevyhledávám.
Víc mě baví běžky a taky se na snowboardu dost bojím.
Přesto jsem se nechala přemluvit a jedno sobotní ráno jsme na svah vyrazili.
Ty čtyři hodinky ježdění jsem si docela užila, ale posledních pár jízd už bylo docela trápení a nechápu, jak jsem dřív vydržela "snowboardovat" třeba celý týden.
Po jednom dopoledni jsem měla vystaráno minimálně na celý rok, i když ještědský areál je podle mě fakt super.
(Až na to, že tam nemají Bombardino, což je podle mě na sjezdovce docela must-have!:D)

Další věc, která mě v poslední době čím dál víc baví, je pečení/vaření zdravých dobrot. Ráda čerpám z různých fitness blogů, ale i z (poctivých, nefitness) kuchařek, které mi přinesl Ježíšek.
Vyzdvihnout musím třeba můj první pokus o flapjacky - ostatně, ten už jste mohli i s receptem vidět na mé facebookové stránce Životaběh - blog.


...nebo třeba banánové lívanečky, které ráda dělám o víkendu.
Na fotce skromná porcička pro mě, přítele a bráchu.
(Poté jsme si je každý dle libosti zdobili jogurtem, marmeládou, jahodami a bílou Proteinellou. Mňam.:)


O jídle už ale dál povídat nebudu - zase se mi totiž hromadí v telefonu slušná řádka fotek, takže se v brzké době můžete těšit na další článek "U blondýny v kuchyni" - podle sledovanosti totiž soudím, že vás jídločlánky asi baví.:))

To je ode mě pro dnešek vše! 
Více se toho u mě bohužel v lednu nedělo -  ono když ze čtyř lednových víkendů trávíte dva v práci a jeden nad učením, na žádné velké zážitky a túrčičky není prostor.
Ale v dalších měsících to napravím! :)

#bylajsemtele aneb Mých 5 životních sportovních přešlapů

pátek 20. ledna 2017

Ahoj všichni!
Dnešní článek vznikl dost spontánně a neplánovaně. Nahrála mi na něj do karet nejmilejší čtenářka Ráďa, když mi v komentáři k jednomu z předchozích článků psala, jaké sporty jí nejdou. A to bych nebyla já, kdybych ihned nezačala přemýšlet o tom co nejde MNĚ a zároveň vzpomínat na (ne příliš vydařené) sportovní zážitky z mého dětství/puberty.
Protože jestli si myslíte, že jsem od přírody nějaká talentovaná sportovkyně, tak se hluboce mýlíte.

Netrvalo mi to ani pět minut a vyvstalo mi na mysli několik nepovedených sportovních zážitků. V momentě, kdy se staly, mi ve většině případů způsobovaly slzy v očích a nemalé trauma - to se ale s odstupem času obrousilo, takže se jim dneska dost směju a rozhodla jsem se, že se s Vámi o ně podělím.
Tak čtěte, klidně se na můj účet pobavte, ale berte to s rezervou a neposílejte mě do sportovních pekel!:D


1.HOD KRIKEŤÁKEM
Cituji z webu www.atletika.cz: "Jan Železný už jako malý kluk uměl hodit kriketovým míčkem 78 metrů."
Jan Železný je borec!
Můj životní rekord v hodu krikeťákem totiž čítá přesně o 70 metrů méně.
Mohla jsem se stavět třeba na hlavu, ale krikeťák byla v rámci školního tělocviku moje suverénně nejslabší stránka. Nedělám si legraci, můj "osobák" (jestli se tomu tak dá říkat) je 8 metrů.
Paní učitelka se mnou byla trpělivá, nesčetněkrát mi teoreticky i prakticky vysvětlovala, jak mám správě švihnout&hodit, ale bylo to naprosto marné.
Měla jsem jediné štěstí, že jsme s paní učitelkou obě milovaly běhání a jinak jsme si dost rozuměly, takže mi ty pětky v notýsku z této disciplíny vždycky nějak nenápadně vymazala.:)

2. MÍČOVÉ HRY
Přiznejme si to na rovinu - těžko byste na světě hledali horšího parťáka na míčové hry, než jsem já. Nezáleží na tom, zda se jednalo o vybíjenou, přehazovanou nebo basket. Míčové hry pro mě na gymplu byly hotovou noční můrou.
(Ano, mnohem horší, než hod krikeťákem. Hod krikeťákem měl člověk totiž za pár sekund za sebou, ktežto míčové hry většinou trvaly minimálně hodinu.)
Asi nikdy nezapomenu na ty chvíle, kdy si ve škole o tělocviku vybírali "kapitáni" členy do svého družstva. Pokaždé jsem skončila mezi posledními, v nejhorším případě připadla skupině, která na mě zbyla.
A samotný průběh hry?
Děs a hrůza.
NIKDY v životě se mi nepodařilo přehodit míčem tělocvičnu. Všechny spolužačky mě povzbuzovaly slovy "To dááááš, Veru!", ale nebylo to nic platné. Víc než do poloviny se mi míč nikdy nepodařilo hodit.
Měla jsem jediné štěstí, že jsme měli na gymplu fajn partu a nikdo se mi za můj antitalent na míčové hry neposmíval. Horší to bylo, když jsem pak jela v létě na tábor, na kterém se hrály míčové hry od rána do večera. Posmívali se mi a byla jsem fakt ráda, když tábor skončil.
Velké díky mým rodičům, kteří mě o rok později místo tábora poslali na jazykový kurs do Anglie, kde se ty zpropadené míčové hry hrát nemusely!:))  

3.SKOK PŘES KOZU
Naposledy ještě zůstaneme u školního tělocviku.
Kromě krikeťáku a míčových her jsem měla ještě jednu slabinu, a sice skok přes kozu.
Stejně jako jsem nikdy nepřehodila míčem tělocvičnu, tak jsem nikdy nepřeskočila kozu.
Taková skrčka, ta by ještě šla, ale když došlo na roznožku, šla jsem do mdlob.
Měla jsem totiž panickou hrůzu z toho, že se skokem přes kozu mezi nohama roztrhnu.
Jako...já vím, že by to bylo teoreticky velmi málo pravděpodobné.
Ale můj strach byl tak panický, že jsem to prostě nikdy v životě nedokázala.
Stejně jako u krikeťáku nepomohly ani rady, ani názorné ukázky.
A stejně jako u krikeťáku se ta pětka v žákovské na záverečném vysvědčení vždycky nějak promlčela...

4.TENIS
Teď už je vám asi jasné, že jsem ve školním tělocviku nijak zvlášť nevynikala. Jenže naši přesto chtěli, "aby se ta holka trochu hejbala" a po vzájemné dohodě jsme se doma shodli na tom, že by tenis nemusel být špatnou volbou.
Pravda, k tenisu člověk potřebuje taky míček, jež (jak už asi tušíte) můj kamarád nikdy nebyl. Ale tak nějak jsem doufala, že tentokrát by to mohlo být jiné.
Bylo mi asi třináct a přišly jsme s mamkou na úvodní hodinu do tenisové školy. Tenisová hala byla plná nadšených rodičů, kteří doufali, že zde z jejich ratolestí vychovají minimálně klony Petry Kvitové nebo Novaka Djokoviče.
A stejné ambice měl i pan trenér.
Krátce představil sebe a svůj tenisový klub, ale dál už bylo všechno špatně. Pan trenér mluvil spíše jako velitel nacistické propagandy než jako trenér.
"Jsme tady, abychom oddělili zrno od plev.", pravil velmi přísným hlasem. "U nás se budou učit jen ti nejlepší. A ti zbylí, ti tu nemají co dělat." (Přesto, že je tento zážitek už více než 10 let starý, si tato slova pamatuji naprosto přesně.
Podívaly jsme se s mamkou na sebe. Pohled stačil, ani jsme nemusely nic říkat.
Moje tenisová kariéra skončila ještě předtím, než začala.

5.KOLEČKOVÉ BRUSLE
Poslední zážitek pochází z dob, kdy už jsem aktivně běhala.
Teta se strejdou mě vytáhli, abych s nimi vyrazila do Drážďan na jakousi organizovanou noční jízdu městem na kolečkových bruslích. Trasa měřila asi 20 kilometrů a zúčasnilo se jí několik stovek lidí. Masa bruslařů jela za doprovodu hudby nočním, letním, osvětleným městem.
Idylické, že?
Účast na tomto výletu jsem tenkrát dost zvažovala: byla jsem si vědoma toho, že nejsem moc zdatný bruslař. Moje kolečkové brusle se po většinu roku válely na půdě, vytáhla jsem je opravdu jen výjimečně. Ale přesto jsem nechala jsem se přemluvit.
Už od samého začátku mi přišlo tempo, kterým masa lidí jela, dosti vražedné. Snažila jsem se s tetou, strejdou a ostatními bruslaři udržet tempo, ale stálo mě to hodně sil - bála jsem se, protože bylo město plné výjezdů, sjezdů a dalších překážek.
Někdy na pátém kilometru však přišla "překážka", kterou jsem neustála - křížilo se zde několik dvojic tramvajových kolejí.
Asi už tušíte, co se stalo dál.
Ty koleje jsem nějakým způsobem přeskákala, ale pak jsem začala padat do trávy, která lemovala naší cestu. Co čert nechtěl - jak jsem padala, tak se mi do cesty připletl sloup.
Já jsem ho objala a břinkla do něj obličejem.
Odnesla to levá jednička(zub), ze které mi zbyla jen půlka.
Jinak se mi nic nestalo, ale byla jsem docela v šoku.
(To léto jsem navíc měla brigádu jako průvodkyně na zámku a poslední, co jsem chtěla, bylo provádět turisty s uraženým zubem.)  
Tuto krasojízdu jsem už samozřejmě nedokončila.
Zub mi dali na pohotovosti do pořádku už další den ráno, ale přesto jsem brusle od té doby pověsila na hřebík.


Tak to vidíte...žádný talent na sport jsem nikdy nebyla. A už vůbec ne na ten, ke kterému člověk potřebuje nějakou pomůcku.
Přesto (nebo možná proto) jsem v šestnácti objevila běhání, na kterém se (čistě teoreticky) nedá nic moc zkazit (i když pár odřených kolínek už jsem taky měla...) a člověk k němu de facto nic nepotřebuje
A to nade mnou ještě na gymplu lámali hůl...


Co Vy a sportovní "faily"? 
Jaká disciplína Vám při školním tělocviku nejvíc nešla? 

Já a běžky: příběh o tom, jak nenávist přešla v lásku

neděle 15. ledna 2017

Kdyby se mě někdo v patnácti letech zeptal, co pro mě znamená utrpení, nepochybně bych odpověděla, že jízda na běžkách.
Povinná běžkařská část lyžařského výcviku na gymplu pro mě byla opravdovou noční můrou. Naprosto barvitě si pamatuji na den, kdy nám naši učitelé naplánovali celodenní běžkařskou túru přes půlku Krkonoš. Vzpomínám si, že ta túra tenkrát měřila 25 kilometrů (Hrůza! Dlouhý! Nemožný!), se zastávkou na Luční boudě na půli cesty.

Panebože - co bych za to dnes dala, kdyby mě někdo vzal na takovouhle luxusní projížďku přes krkonošské hřebeny se zastávkou na mojí nejoblíbenější boudě, kde mají ty nejznamenitější rohlíky a koláče!?

A víte, co jsem udělala tenkrát?
Společně s asi čtveřicí dalších líných spolužaček jsme se po pár kilometrech nafoukly a šprajcly, že už dál nejedeme. Přemluvily jsme učitele, abychom mohly někde dole ve Špindlu nastoupit na autobus, který nás přiblížil zpátky k naší chatě. Učitelé z nás samozřejmě nadšení nebyli, ale předčasný návrat z "výletu" nám dovolili, takže jsme si celé odpoledne válely šunky na pokoji, zatímco valná většina účastníků našeho lyžáku spokojeně běžkovala po Krkonoších.
Naprosto si pamatuji tu scénu, kdy jsme se s ostatními spolužáky sešli na večeři v jídelně naší horské chaty - oni byli plní dojmů a endorfinů, zatímco my plní čokolády a brambůrků, kterými jsme se tam celé odpoledne, válejíc se v posteli, ládovaly.
A mně to vůbec nevadilo.
Bylo mi patnáct, byla jsem líná a sport jsem nenáviděla.
Dneska bych si za své chování nasekala běžkařskou hůlkou!

Poslední den tohoto lyžařského výcviku nám naši učitelé přichystali běžkařské závody. Byli jsme rozdělení do skupin a běhali na lyžích štafety na asi kilometrovém okruhu kolem naší chaty.
Skupině, která si mě vylosovala, jsem samozřejmě celý závod suverénně zkazila.
Na tom kilometrovém okruhu jsem asi stokrát spadla, neskutečně jsem se potila a funěla tak, že bych mohla směle konkurovat parní lokomotivě z 19. století

O pár měsíců později po tomto lyžáku jsem začala více sportovat a především běhat.
Když se pak stalo běhání neodmyslitelnou součástí mého života, rozhodla jsem se, že zkusím dát běžkám druhou šanci.
Začali jsme si společně s taťkou půjčovat běžky z půjčovny a začínali krátkými vyjížďkami po rovinatých stopách. A já jsem zjistila, že to běžkování není tak strašné - vlastně je to docela super!
Pak jsem asi v osmnácti dostala svoje vlastní běžky.
Vyráželi jsme na ně však maximálně tak 3x do roka. (Buď s taťkou nebo s přítelem) Přestože mě to bavilo, dost jsem se bála sjíždět sjezdy z kopce a také jsem měla boty, ze kterých se mi dělaly vždy šílené puchýře, takže jsem si to úplně tak neužívala.

Letos však nastal obří obrat a má běžko-láska se vyšplhala do nebeských výšin! 
Jednak je to proto, že u nás po několika letech napadlo opravdu HODNĚ sněhu, takže jsem poprvé okusila, jak úžasné běžkařské možnosti u nás v Lužických horách máme.
Druhak proto, že jsem si od přítelovy mamky vypůjčila boty, ve kterých můžu klidně jezdit celý den, aniž bych měla jediný puchýř.
Třeťak proto, že si běžky pořídila i moje mamka, takže mám o dalšího parťáka víc.

Sníh se u nás na severu drží už přes dva týdny a soudě podle předpovědí počasí to vypadá, že se ještě dlouho držet bude. Na běžky tedy vyrážím v každou volnou chvíli.
Když jsme letos vyrazily s mamkou poprvé na Polevsko, vzaly jsme s sebou v dobré vůli i Brendičku. Bohužel nám nedošlo, že mají psi vstup do běžeckých stop zakázaný, tudíž to nebyl moc dobrý nápad. Brendě se pobíhání okolo nás líbilo, ale nejvíce se jí samozřejmě líbilo běhat v běžecké stopě. Naštěstí bylo pár běžkařů, které jsme potkali, absolutně dog-friendly, ale příště jsme jí už raději nechali doma, aby stopy neničila.
(Stihla jsem ale vyzkoušet malý pokus, a sice zdalipak mě bude Brenda tahat. No, moc valně jsme nedopadly.)



Když máme málo času, chodíme na louku za náš dům. Vyšlapaly jsme si zde s mamkou stopu - okruh má sice sotva kilometr, ale může sem Brenda a navíc - když má člověk málo času, pár koleček úplně stačí!

Běžky taky poslední dny vozím pro strýčka příhodu permanentně v autě. Často se totiž stává, že nám ve škole odpadnou nějaké hodiny...no a po cestě ze školy domů mám takových výchozích běžkařských míst, že je do konce zimy možná ani nestíhám všechny vyzkoušet.:)



No a teď o víkendu jsme vyrazili na skvělý, dvacetikilometrový výlet s přítelem a bráchou. Dojeli jsme vlakem na Jedlovou a z Jedlové jeli na běžkách přes Stožecké sedlo na Luž, z Luže na Novou Huť a poté do Kytlic.
Bylo to hodně náročné, protože chumelilo a běžkařské stopy byly místy hodně zasněžené a neupravené. Původní plán byl 30 kilometrů, ale podmínky byly tak drsné, že jsme toho měli po dvacítce plné zuby a že jsem (světe, div se!) ani já neprostestovala, když bylo navrženo výlet zkrátit.
Ale přesto to bylo parádní.:)


Běžky mě prostě moc a moc pohltily!
Řekla bych, že za leden budu mít víc kilometrů naběžkováno než naběháno.
(Ale myslím, že to není vůbec na škodu, protože taky dávám pořádně zabrat své chabé horní půlce těla!)


Co Vy a běžky? Baví Vás nebo je berete jako noční můru ze školních lyžařských výcviků? :)

U blondýny v kuchyni #2

pondělí 9. ledna 2017

Ahoooj všichni!
Opět se mi v telefonu nahromadila slušná řádka jídlofotek, takže přicházím s další dávkou jídelní inspirace.
Mojí "lajnu" už asi znáte - ráda jím zdravě a kvalitně, ale zároveň si nic neodpírám. Teď v zimě dávám přirozeně přednost jídlům, která člověka zahřejí - třeba s chilli poslední dobou vůbec nešetřím.

Nebudeme to prodlužovat, jdeme na to a začneme (jak jinak než) snídaněmi.


Poprvé v životě jsem zkoušela dělat mugcake. Sociální sítě jsou ho plné, takže jsem si řekla, že už ho musím také vyzkoušet. A výsledek? Asi už nikdy víc. Možná jsem dělala něco špatně, ale vadila mi taková "mikrovlnkoidní" chuť.
Navíc jsem se po něm cítila strašně nezasycená a měla jsem potřebu se dojídat, i když na něj padlo stejné množství vloček, jako si dávám běžně do ovesné kaše.


Kaše prostě je a bude moje TOP snídaně. Občas jí zaměním za jogurt s domácí granolou (na tu je recept ZDE), ale stejně si jí dávám minimálně 5x za týden.
Tady s vánočním máslem, což je jedno z nejlepších másel, které jsem kdy ochutnala.
Ačkoliv už jsou Vánoce za námi, na eshopu grizly.cz ho stále mají. (Ale musím vás varovat - přesto, že je opravdu výtečné, bych ho asi už znova neobjednala. Dodací lhůta v podobě dvou týdnů a tří telefonátů je v dnešním světě docela na pováženou.:() 


Zase kaše, tentokrát ale štědrodenní.
Normálně snídávám na Štědrý den vánočku, ale letos jsem se jí strašně přecpala třiadvacátého, takže jsem na ní den nato neměla už vůbec chuť.:D Ale sváteční punc byl dohnán jahodami.


Přesouváme se k obědům a večeřím.
Po proběžkovaném dopoledni přišla vhod červená čočka se zeleninou a volským okem.
Na červenou čočku mě přivedla moje kamarádka Kačenka. Dostala jsem jí od ní asi před rokem a půl jako dárek a na první dojem jsem vůbec nevěděla, co z ní budu vařit. Na druhý dojem (to když jsem jí poprvé ochutnala) jsem si jí naprosto zamilovala a teďka patří k mým hoodně oblíbeným jídlům!


Kuřecí fajitas s domácí rajčatovou salsou, kysanou smetanou a tortillami. (Které už se nevešly do záběru.:)) 


Klasika všech klasik & jedna z oblíbených večeří - domácí míchaná vajíčka se zeleninou, většinou ještě zakusuju kusem tmavého pečiva s máslem


Tagliatelle se smetanovou omáčkou, kuřecím masem a špenátem. Smetanové omáčky si dopřávám spíše svátečně, ale o to více si je pak vždycky vychutnám.


Zapečené těstoviny s lilkem a rajčatovou omáčkou.


Fried rice s vajíčkem a pořádnou porcí pálivé schirarchy.
Tohle jídlo u nás nesmí alespoň každé dva týdny chybět. S bráchou ho fakt milujeme, navíc ve mě vyvolává vzpomínky na úžasný semestr na Taiwanu v roce 2014, kde bylo na mém jídelníčku několikrát do týdne.


Salát s lososovým gravlaxem. Tuhle dobrůtku jsme si dopřávali mezi vánočními svátky a já bych si jí hnedka dala znova.:)


Vegetariánské green curry s kokosovým mlékem. Jídlo, které hodně zahřeje (když to přeženete s chilli papričkami, tak zahřeje AŽ MOC:D) a zároveň hodně zasytí, což je v mém případě teďka v zimě docela žádoucí.:)


Salát s avokádem, kozím sýrem a medovo-dijonskou zálivkou. Dobrota, za kterou jsem dostala od mamky, vrchního kritika, velkou pochvalu.:)


Další salát, tentokrát se ztraceným vejcem. Teda...spíš s parodií na ztracené vejce. Příště musím jeho přípravu lépe vychytat.


Francouzská cibulačka podle Zdeňka Pohlreicha. Máme doma dvě z jeho kuchařek a zatím se nám nestalo, že by nám některý z jeho receptů nechutnal.
I když by polévka cenu roku za foodstyling asi nedostala, byla fakt luxusní!


Těstovinový salát s kuřecím masem.
Pokrm, který jsem si zvykla jíst vždycky večer před běžeckými závody. Tentokrát jsem se ale na žádný závod nechytala, měla jsem ho jen tak, protože byla chuť.


A nakonec to nejlepší - domácí sushi.
Ježíšek mi naježil sadu na výrobu sushi, čímž mi udělal obří radost. A hned první pokus dopadl...no, nechci se chválit, ale myslím, že více než skvěle. Dovnitř jsme použili syrového tuňáka, uzeného lososa a avokádo.

Co dobrého jste v poslední době kuchtili Vy?
Back to top