Listopadové radosti

pátek 2. prosince 2016

Ahoj všichni! 
Začal nám nový měsíc, a tak je na čase, opět trošku zrekapitulovat ten předchozí.
Můj listopad byl plný školy a práce. Ale nestěžuji si - škola mě (zatím pořád) baví: občas se v němčině ztrácím, občas jí rozumím a pořád zůstávám optimista: však do zkouškového času dost, začíná nám až v únoru.
No a práce...bez té by nebyly koláče, resp. vánoční dárky pro mojí nemalou rodinu.

V listopadu bohužel nebylo tolik času na běhání, kolik bych si přála. Rozhodla jsem se to ale využít ve svůj prospěch a naordinovala jsem si malé "běžecké prázdniny". Ne, nepřestala jsem v listopadu běhat úplně. Jen jsem trochu omezila kilometráž a místo obvyklých 200-250km za měsíc dala jen asi 100. Od běhání jsem si opravdu hodně odpočinula.
On to je báječný sport...asi nejlepší na světě, co si budeme povídat. Ale když člověk běhá už nějakým osmým rokem, občas to chce malinkou pauzičku na nabrání sil a motivací do dalšího (běžeckého) roku.
Z těch nemnoha běhů, které jsem v listopadu podnikla, byl však jeden absolutně výjimečný:
Viděla jsem při něm naživo kamzíka!
Už několik let jsem si moc přála, ho u nás v Lužických horách spatřit. Věděla jsem, že se u nás kamzíci nachází, ale kvůli poměrně vzácnému počtu se mi je nikdy nepodařilo zahlédnout.
Přemýšlela jsem, že si někdy vezmu spacák a půjdu na ně za svítání číhat na Studenec, kde jich je údajně nejvíc. Přítel mě však s tímto nápadem poslal do háje, samotná spát do lesa v noci nepůjdu, a tak jsem myšlenku vidět kamzíky pustila z hlavy.
Minulý týden si ale takhle běžím podvečerním lesem, všude je klid a ticho a připadá mi, že v lese kromě mě není ani živáčka. Sbíhám dolů k Pustému zámku, když v tom mi přeběhne přes cestu!
Jo, je to on, kamzík!
Běžel (nebo spíše hopsal) pár metrů přede mnou, asi po pěti sekundách se ztratil z dohledu.
Ale i to mi stačí ke štěstí!
Po celý zbytek běhu jsem byla jako v rauši a ještě teď se raduju z toho, že jsem toto zvířátko u nás na severu poprvé spatřila.
(Kamzíky jsem sice viděla v létě v Tatrách, z čehož jsem měla sice taky radost, ale vzhledem k tomu, že jich tam bylo jak naseto, to nebylo TAKOVÉ překvapení, jako tady u nás za barákem:)  
(Ale proto, že mi hned utekl a nestihla jsem ho tím pádem vyfotit, přidávám foto, které jsem pořídila v létě v těch Tatrách. Jsem na něm já a kamzík. Na kamzíka si ale musíte vzít lupu.) 



Když jsem málo běhala, tak jsem hodně cvičila.
O tom, jak moc mě cvičení v poslední době chytlo, jsem už ostatně psala v jednom z předchozích článků. Stále jsem věrná FitnessBlenderu. Podle chuti a času si dávám HIIT, workouty s kettlebelem nebo s medicimbalem a když se chci zrušit opravdu hodně, dám si nějakou z jejich 1000Kcal výzev. Většinou dělám doma "pokusného králíka" - video odcvičím a když je dobré, posílám na odcvičení ještě bráchovi. Málokdy se mi ale stane, že by se mi nějaké FinnesBlendrovské video nelíbilo.


Ke konci měsíce mi už ale začalo běhání strašně chybět. Domácí cvičení je sice super, ale pohyb v lese na čerstvém vzduchu je víc. Adventní běhání (pokud ho ještě neznáte, můžete si o něm přečíst v mém předchozím článku. Myslím ale, že už ho zná snad každý.:D) tedy přišlo v pravou chvíli: po takovéhle listopadové běhací pauze jsem se na něj těšila, jak malá! (Jak dlouho mi to asi vydrží...?!)

Co se týče knížek, jsem největší ostuda: listopadu jsem toho moc nepřečetla. Vlastně asi nic. Pár knížek jsem rozečetla, ale nebyla jsem schopná u nich setrvat, nebavily mě.
Skoukla jsem ale dva skvělé válečné filmy: Lídu Baarovou a Anthropoid. Oba dva se mi strašně moc moc líbily.
Na filmy moc nekoukám, radši si čtu, ale u těch válečných dělám výjimku. Baví mě fakt čím dál víc.

Poslední den v měsíci jsme s přítelem a známými vyrazili za kulturou, a sice do Ústí nad Labem na přednášku Ladislava Zibury "Pěšky mezi buddhisty a komunisty".
Bylo to super!
Láďa Zibura mě baví ve svých knížkách i na Facebooku, takže když jsem se dozvěděla, že bude mít přednášku kousek od nás, ihned jsem zarezervovala lístky. (Pro ty, co nevědí - jedná se o kluka v mém věku, jehož koníčkem jsou pěší poutě. Po maturitě se vydal z ČR pěšky do Santiaga de Compostela, o rok později do Říma, další rok do Jeruzaléma a teďka v létě byl v Nepálu a Číně. A o tom všem dost vtipně vypráví.)



Celý sál se téměř nonstop smál.
Jediné, co mě štvalo bylo, že přednáška začínala v půl osmé a končila v deset: domů jsme tedy dorazili až před půlnocí. Tato skutečnost byla pro mě, člověka, který už je v devět hodin mrtvý, docela náročná.:D

To je asi ode mě (za listopad) vše.
Krásně si užívejte prosinec! Ničím se nestresujte, celý adventní čas si v klídku vychutnávejte, uvařte si dobré kafíčko a těšte se na Vánoce!

P.S: Doporučíte mi, prosím, nějakou pěknou knížku (nebo film) z II.světové války?

Adventní běhání 25in25 - zítra začínáme!

středa 30. listopadu 2016

Adventní běhací výzva byla vymyšlena před pár lety skupinkou běžeckých nadšenců v Anglii, ale postupem času se začala více a více rozšiřovat do jiných zemí. V roce 2015 se dostala k nám.
Výzva spočívá v tom, najít si KAŽDÝ DEN, od 1. do 25. prosince alespoň půlhodinku na běhání. (Popř. na nějaký jiný pohyb) Předvánoční čas je totiž pro většinu lidí plný shonu, nestíhání, ale i nezdravého jídla. (Vosí hnízda, raffaelo kuličky, domácí vaječňák, adventní kalendář, vánočka...ani já nejsem výjimkou.) 
No ale když budeme každý den běhat, uděláme něco pro své tělo i v tomto hektickém období, budeme mít ze sebe krásný pocit a spálíme všechny ty čokoládičky z adventních kalendářů! 

Připadá mi to jako včera, když mi Babeta, blogerka a ambasadorka adventního běhání v ČR, o této výzvě před rokem poprvé napsala.
Že prý se bude každý den, od 1. do 25. prosince běhat! Jestli prý do toho jdu taky.
Tenkrát vloni se ve mně vystřídaly všelijaké pocity:
  • Super! Jdu do toho!
  • 25 dní běhat v kuse? To nemůžu v životě dát! 
  • To mě budou bolet nohy! 
  • A co když budu celý den v práci nebo ve škole? 
  • Přesto budu muset jít, buď po ránu nebo večer, každopádně ZA TMY!
  • Ajajajaj! 
Jo, přesně takhle si to pamatuju.
Ale samozřejmě, že jsem jí na to kývla!
Těch 25 dní jsem vloni fakt dala. Pětadvacátého prosince mě už bolely nohy pekelně. Ten den, když jsem dokončila poslední běh z této výzvy, jsem si říkala, že si dám od běhání aspoň do Nového roku pohov. JENŽE jsem šestadvacátého jela slavit Vánoce k taťkovi, kde na mě pod stromečkem čekaly Garminy.
Co myslíte, že jsem udělala? 
To se ví, že jsem vyběhla i šestadvacátého, protože jsem ty nové hodinky prostě MUSELA vyzkoušet! 

Vloni byla na začátku výzvy založena facebooková skupina, do které všichni adventní běhači sdíleli fotky, zážitky a postřehy ze svých běhů. V Praze Babeta započala tradici skupinový výběhů, které se od té doby konají s železnou pravidelností každé středeční ráno. 

Kromě toho bylo i během roku, po skončení výzvy, zorganizováno vícero delších výběhů a výletů - například Dobývání Sněžky, kterého jsem se v létě taky účastnila a kde jsem poznala velkou spoustu nových, skvělých lidí. Běželi jsme na Sněžku na východ slunce, což byl můj velký sen.(Report je zde)
Letos v květnu pojedu za tým adventních běhačů na Vltava Run - už teď se moc těším, protože to bude zas úplně nový typ závodu, na kterém jsem ještě nikdy nebyla.

Adventní běhání 2015 se prostě ujalo velkým způsobem! 
Facebooková skupinka má skoro 500 členů. 
Je to zkrátka strašně super, že se najde tolik lidí, kteří jsou nadšení, tuto (ne uplně lehkou) výzvu přijmout. 

No a od zítřka po roce opět začínáme. 
Babeta povýšila Adventní běhání ještě na vyšší level, když zařídila všem zájemcům týmová trička. Moc a moc jí za zprostředkování takového fešáckého oblečku děkuju!


Pro jistotu ještě jednou zopakuju 4 základní pravidla: 
1.KAŽDÝ DEN
2.MINIMÁLNĚ 30MIN
3.JAKÝKOLIV POHYB SE POČÍTÁ (Ale běhání je běhání:D)
4.HLAVNĚ PRO RADOST
...a nezapomenout sdílet fotky a postřehy ve facebookové skupince nebo na Instagramu pod hashtagy #adventnibehani #behejslaskou #zamilujsibeh


Hlavním motivem této výzvy je tedy pohyb - a radost z něj. Ve facebookové skupině se mnoho lidí ptá, zdali se počítá i chůze/cvičení/plavání atd. Protože jsme my, Advenťáci, hodní, počítáme všem všechny druhy pohybu.
ALE... přeci jen, tato výzva je především běžecká, běžci vymyšlená a proto si myslím, že pokud se člověk rozhodne se do této výzvy jít, neměl by se snažit to moc šulit a měl by prostě vydržet to odběhat.:)
Jasně, 25 dní běhat v kuse absolutně bez pauzy je docela hardcore i pro zkušené běžce...teďka mám tady silný řeči, že to určitě vydržím, ale už dopředu vím (že možná ne:D), že to bude sakrasakra těžké a že mi bude už desátého připadat, že mi upadnou nožičky.
Ale od toho přeci výzvy jsou, ne? 
Jdete taky do toho?

Předvánoční Drážďany

úterý 29. listopadu 2016

Jedna z věcí, které podle mě neodmyslitelně patří k adventu, je návštěva nějakého hezkého města, ideálně spojená s nakupováním dárků a návštěvou vánočních trhů. Tyto adventní výlety podnikám nejradši s mojí mamkou - přeci jen, přítele chození po trzích a po obchodech moc nebere.:D
Předloni jsme takto v adventním čase navštívily Vídeň. Pro letošek jsme zvažovaly návštěvu Salzburku, která nám ale bohužel z časových důvodů nevyšla, a tak jsme se vydaly alespoň na jeden den do nedalekých Drážďan.

Přesto, že máme Drážďany doslova "za barákem", jsem zde byla pouze párkrát na nákupech, na letišti, jednou na závodech v kolečkových bruslích (kde jsem si vyrazila zub a od té doby na kolečkových bruslích nejezdím) a tím to haslo.
Já vím, jsem ostuda!
(To mi připomíná, že bych se mohla příští rok konečně přihlásit na drážďanský půlmaraton nebo maraton!) 
Rozhodly jsme se s mamkou tedy, že kromě vánočních nákupů prozkoumáme i historickou čtvrť města, kde jsme doposud ani jedna nikdy nebyly.
Předvánoční Drážďany jsou proslulé svými adventními trhy - a díky tomu bohužel taky šílenými davy lidí. Jet před Vánoci o víkendu do Drážďan je podle mě hotová sebevražda. My jsme na to však šly lišácky a do Drážďan se vydaly v pondělí.

V centru města jsme byly už kolem deváté hodiny ranní - vše se teprve probouzelo, většina obchodů byla ještě zavřená, a tak jsme zamířily rovnou do historické čtvrti.
Prošly jsme se okolo obrazárny Zwingeru, státní opery, zámku, kostela Frauenkirche a dalších nádherných budov. Zapomněla jsem si doma rukavice, takže mi málem odpadly prsty zimou, přesto jsem ale všechno poctivě fotila, protože jsem už od začátku věděla, že se o to budu chtít s Vámi podělit!






Po procházce starým městem jsme byly s mamkou dost promrzlé, navíc byl akorát čas kávičky (který je vlastně u mě skoro pořád:D), takže jsme zalezly do jedné z mnoha hezkých kavárno-pekárniček.


Naše další kroky vedly na jeden z oněch proslulých trhů - konkrétně na náměstí Altmarkt. Bylo asi jedenáct hodin dopoledne a na trzích bylo kromě nás jen pár důchodců. Byla zde nádherná vánoční atmosféra! Všude zněly koledy a voněly různé dobroty - svařáky, punče, bratwursty, preclíčky, horké kaštany, grilovaná prasata...měla jsem kliku, že jsem byla zrovna dosyta napitá a najedená, takže mě ani jedna z těch prasárniček nelákala - bohatě mi stačilo, nasávat vůni a atmosfétu.:) A měla jsem radost z toho, že se nemusíme tlačit v žádném davu a že máme čas si všechno pěkně prohlédnout.




Po starém městě & trzích následoval další bod našeho programu: nákupy.
Přiznám se, že dřív jsem nakupování a obchodní centra fakt milovala. Poslední dobou mě ale baví čím dál méně a když mám volný den, jdu radši do přírody.
Ale párkrát do roka se ve mně starý shopaholik opět probudí, navíc jsem chtěla nakoupit nějaké vánoční dárky, takže jsem se na výlet do Drážďan těšila i z tohoto důvodu.:)
V centru Drážďan se nachází ulice Prager Straße, v jejíž blízkosti se soustředí velká spousta obchodních domů i menších obchůdků.

Samotná Prager Straße mě moc nenadchla - do Primarku, kvůli kterému jezdí do Drážďan velké davy lidí, jsem nakoukla, asi za 3 minuty otráveně odešla a nechápala, co všichni na této nekvalitní módě vidí. Mnohem více se mi líbilo v obchodním domě Altmarkt Galerie, který se nachází asi 200m od této ulice.
Nakoupila jsem pár vánočních dárků a pro sebe jednu teplou mikinu, protože mi je ve škole věčně zima.

Jsem sice člověk trénovaný, ale nakupování dokáže vysílit, takže jsme se kolem druhé hodiny odpoledne začaly poohlížet po nějakém obědě. Shodly jsme se s mamkou na tom, že máme chuť na nějaké dobré, domácí těstoviny a shodou okolností jsme úplnou náhodou našly pěkně vypadající italskou restauraci. Většinou si podniky na místech, kam cestuji, hledám dopředu, ale tentokrát jsem neměla žádný tip, takže jsme šly úplně naslepo. A povedlo se.
Ráda bych vám sdělila jméno restaurace - bohužel jsem ho zapomněla. Vím jen, že se nachází naproti jednoho z bočních vchodů do Altmarkt Galerie a že její název začíná na A. To podle toho Áčka na polívce.:D



Po obídku následovala ještě troška nákupů a kolem šesté večer jsme byly doma. Byl to skvělý, leč pěkně náročný výlet! Na kombinaci památky+trhy+vánoční nákupy by si člověk mohl klidně vyhradit 2-3 dny, my jsme to zvládly na jeden zátah.
Ale bylo to parádní, nejvíc ze všeho to staré město.

Drážďany stojí za návštěvu, ale pokud máte tu možnost, jeďte tam ve všední den. I kdyby vás to mělo stát den volna v práci - oproti víkendu, kdy je zde opravdu natřískáno, si toto město užijete v mnohem větším klidu, tak jak jsme si jej užily my.

Byli jste v Drážďanech, popř. máte nějaké jiné oblíbené předvánoční město?

15 náhodných faktů O MNĚ & BĚHÁNÍ

pondělí 21. listopadu 2016

Ahoj všichni!
Po delší době přicházím s ryze běžeckým článkem. 
Jedná se o 15 náhodných faktů o mé osobě, které nějakým způsobem souvisí s běháním. Články, které odhalují nějaké zajímavé fakty o pisateli, mě na ostatních blozích moc baví číst a tak doufám, že bude tento bavit i Vás!

Zdroj: Pinterest
1.Běhám od patnácti let a mým prvotním motivem k provozování tohoto sportu bylo hubnutí. Díky běhání jsem tenkrát zhubla asi 10 kilo, ale chytlo mě to natolik, že jsem v něm pokračovala (jen tak pro radost) dál...no, však tu story znáte.
2.Můj dosavadní nejdelší běh v životě byl 75km dlouhý Jizerský ultratrail. (Závod měl mít původně 69km a to mám taky napsané na tričku. Kvůli jedné rozbouřené řece však musela být trať trochu pozměněna a tím pádem prodloužena.)

3.Moc bych chtěla uběhnout stovku. Dokonce to bylo jedno z mých předsevzetí pro rok 2016. Myslím, že bych to fyzicky určitě zvládla. Ale mám velký strach z běhu v noci (resp. ze startu na noc, protože jsem absolutně nenoční člověk a chodím spát ve 21h) a vím, že při takhle dlouhém závodě se běhu v noci nevyhnu.

4.Půl roku jsem běhala pod vedením trenéra. Neskutečně moc mě to posunulo, ale nakonec jsem zjistila, že takové to "hobby" běhání mi vyhovuje víc. Ráda si totiž dělám, co chci a na běhání si nejvíce užívám to, že téměř nikdy dopředu nevím, jak dlouhá bude moje trasa. Někdy se vrátím po pěti kilometrech, někdy tam padne dvacítka.:)

5.Závodění mě moc nebere - mám pár "svých" závodů, které se mi líbí a kam se ráda vracím (zmiňovaný JUT, Ultralabák...), ale stačí mi tak čtyři do roka. Závod pro mě znamená spíš: nová trať, nové tričko, kochání přírodou, rautíček na občerstovačkách než nějaké umístění. (I když většinou se snažím být aspoň v první polovině) 

6.Na jaře roku 2016 se mi nějakým zázrakem povedl osobák na desítku za 46:47. Dodnes nechápu, jak se to stalo...od té doby se mi to už nikdy nepodařilo a obávám se, že ani nepodaří.:D

7.Taky se mi nikdy nepodařil maraton pod čtyři hodiny. Tuto skutečnost jsem chtěla na jaře letošního roku změnit, a tak jsem se přihlásila na pražský maraton, který sliboval rychlou trať a perfektní podmínky. Dokonce jsem měla docela natrénováno...
No, dopadla jsem tam jak sedláci u Chlumce - pod 4 jsem to nedala a tento věhlasný závod, který tolik (desítek tisíc) lidí tak miluje, jsem neskutečně protrpěla, protože mě prostě nebaví běhat po silnici.

8.Nesnáším, když si někdo přečte knížku Jez a běhej a pak se stane veganem.

9.Jinak mám ale běžecké knížky (Až na Jez a běhej:D) ráda! Třeba Běžkyně, Ultra a dál, Život bez hranic nebo Škorpilova škola běhu jsou supr!

10.Ačkoliv jsem ranní ptáče, nemám ráda běhání ráno před snídaní. Ale někdy, když mě čeká třeba celý den ve škole, se vyhecuju a jdu a mám pak celý den báječný pocit!

11.Nemám ráda "běhy" typu Color Run, které nemají s během nic společného...vím, že se říká "nikdy neříkej nikdy", ale já si přesto troufám říci, že na takovýhle pseudozávod nikdy nepůjdu.:D

12.Dlouhá léta jsem jen a jen běhala a s jiným sportem kombinovala běh jen zřídkakdy. Dnes už vím, že stoprocentní pouhapouhé běhání není nic moc ani pro postavu, ani pro klouby a dost to kombinuji s jinými sporty. Posilování s vlastní vahou, kettlebell, HIIT, crossfit, kolo, běžky, procházky...dělám tak nějak všechno! (I když běhání samozřejmě převažuje)

13.V souvislosti se svým běháním miluju všemožné grafy a analýzy - všechny své výběhy trackuju pomocí svých Garminů a po doběhnutí na počítači ráda zkoumám kilometr po kilometru, převýšení, tempo, týdenní/měsíční kilometráž a tak.

14.Tu kilometráž se snažím držet +-kolem 200km za měsíc. Zatím se mi to v roce 2016 povedlo v každém měsíci. Teď v listopadu jsem se však rozhodla, že si dám malé "běžecké prázdniny" - tipuji, že budu mít naběháno jen něco kolem stovky. Chci totiž dát tělu od běhání trochu odpočinout, protože ho v prosinci čeká pořádný běžecký zápřah...(#adventnibehani) 

15.Brzy tomu bude rok, co píši tento (nejen) běžecký blog. Pokud mi to školní povinnosti dovolí, chtěla bych se do blogování v následujícím roce trochu obout a psát víc a lépe.


Co Vy, v čem se se mnou shodujete a v čem ne?
Pokud rádi běháte a blogujete, napište i Vy o sobě svých x běžeckých faktů a dejte mi o tom pak vědět! Moc ráda si počtu!

Večeřová výzva: jak dopadla?!

úterý 15. listopadu 2016

Ahoj všichni!
Pokud sledujete můj blog na Facebooku (a pokud ne, tak to můžete TADY napravit), možná si pamatujete, že jsem před týdnem psala o malé večeřové výzvě, kterou jsme doma minulý týden podnikli.

Mám ráda společné stolování se svým přítelem nebo se svojí rodinou. Vzhledem k práci/škole a dalším celodenním povinnostem se na snídaně a na obědy scházíme většinou jen o víkendech, zato ale dodržujeme společné večeře.
Téměř každý večer se v 18 hodin sejdeme u stolu, večeříme a u toho si povídáme, co se nám za ten den událo. Přišly jsme však s mamkou na to, že jsme - co se večeří týče - strašně moc nekreativní.
Většinou nakrájíme na stůl spoustu zeleniny, šunku, sýr, vajíčko a tmavé pečivo a každý si bere, co chce. Občas si uděláme nějaký salát, občas si uděláme míchaná vajíčka nebo vaječnou omeletu, občas rajčata s mozzarellou, ale tím to hasne.
Přitom máme doma tolik úžasných kuchařek, ze kterých by se dalo čerpat minimálně celý rok, i kdyby podle nich člověk vařil denně!

Nebudu to prodlužovat: stanovili jsme si výzvu, že každý den, po dobu jednoho (teď už uplynulého) týdne, budeme vařit k večeři jen a pouze jídla, která jsme doma ještě NIKDY nevařili. A že budeme čerpat hlavně z kuchařek, které máme doma a které využíváme mnohem méně, než by si zasloužily.
Tak se pojďte podívat, jak výzva dopadla.

1.PONDĚLÍ - Hummus s pita chlebem a fenyklový salát
První den jsme se inspirovali v kuchařce Moje domácí kuchyně od Zdeňka Pohlreicha.
Hummus, neboli cizrnovou pomazánku jsem už párkát v životě jedla, ale úplně poprvé jsem jí sama připravovala. Fenykl (na fotce úplně vpravo) jsem jedla poprvé v životě a určitě ne naposled!
Je šťavnatý, zvláštní, plný vitamínu a v kombinaci s jablky úplně dokonalý.:)



2.ÚTERÝ - Salát s pečenou červenou řepou a mozzarellou
Tentokrát jsme vařili podle Deníku Dity P. Červenou řepu jsem začala jíst teprve před rokem a naprosto nechápu, jak jsem jí mohla celých 22 let života nejíst a přehlížet! Nyní si bez ní vůbec neumím představit podzim!
Řepu jsme na chvíli naložili do medovo-olejovo-balsamicové marinády a takto namarinovanou a nakrájenou na kostičky dali na 45 minut péct. Teplou, upečenou řepu jsme dali na talíř na rukolové "lůžko", přidali natrhanou mozzarellu a opražené oříšky a bylo to.
Jednoduché a přitom TAK dobré!


3.STŘEDA - Brokolicový salát se sýrem
Inspirovali jsme se ve FitKuchařce, ale recept jsme si trochu poupravili, protože se nám v původním receptu moc nelíbily rozinky. A když se nám nelíbily rozinky, tak jsme tam místo nich dali sýr! Jirka Babica by z nás měl tentokrát velkou radost.:D



 4.ČTVRTEK - Pečená dýně + hovězí plátek
Ve čtvrtek jsem výzvu trochu porušila.
Přijela jsem ze školy v 17 hodin šíleně hladová a tentokrát doma výjimečně nebyl nikdo, kdo by se mnou povečeřel. Jelikož jsem byla sama, byla jsem trochu líná připravovat si něco podle kuchařky, navíc jsme měli v lednici dýni+maso, které potřebovali sníst, takže jsem si udělala něco, co už jsem vařila nejméně milionkrát, protože se jedná o jedno z mých nejoblíbenějších jídel.


5.PÁTEK - Letní závitky
Pátek byl ve znamení největší výzvy: rozhodli jsme se totiž s přítelem, že si poprvé uděláme letní závitky. Dáváme si je rádi na food festivalech a ve vietnamských restauracích, ale k jejich přípravě jsme se odhodlali úplně poprvé.
Pečlivě jsme si naštudovali návod a připravili všechny ingredience.
Plnili jsme je: mrkví, okurkou, paprikou, avokádem, koriandrem, krevetami, vepřovým masem, smaženou cibulkou. (Samozřejmě né vše dohromady, ale v různých kombinacích:))
Bohužel jsme se s motáním závitků trochu prali a moc nám to nešlo.
Nějakým (ne moc kulturním) způsobem jsme se najedli, ale závitky se nám rozbalovaly a nedržely tvar. Povedl se nám jen jeden jediný.:D


6.SOBOTA - Letní závitky, pokus č. II
Závitky mi nedaly spát a chtěla jsem je vyladit k dokonalosti!
Naštudovala jsem si podle YouTube, jak je mám balit a taky jsem povolala na pomoc (místo přítele) mamku.
Možná to byla náhoda, možná to bylo tím, že je moje mamka o něco zkušenější kuchařka než můj přítel, ale najednou nám to - oproti pátku - strašně šlo!
Závitky (ty, co se nám povedly:)) nás nadchly a určitě je budeme zařazovat častěji!



7.NEDĚLE - Gravlax & tatarák z lososa
Gravlax neboli pohřbený losos je pochoutka z lososa, který se na několik dní naloží do směsi cukru a soli a pak se zasyrova jí. Lososa jsem již jedna v různých smažených/pečených/grilovaných/syrových úpravách, ale v této ještě nikoli. Když se mamka rozhodla, že gravlax doma připraví, měla jsem velkou radost a moc jsem se na něj těšila.
Bohužel musí v lednici pár dní odpočívat, a tak jsme ho nemohli jíst hned.
Místo toho jsme si v neděli udělali ze zbytku lososa tatarák, který se může jíst hned, který NAPROSTO MILUJI a který bych mohla jíst pořád.
Sice jsme ho už doma dělali několikrát, ale myslím, že jsme pro tento den splnili výzvu tím gravlaxem, byť bude k večeři až příští týden.:))


  8.PONDĚLÍ  - Kuřecí játra na ledovém salátu
Poslední den naší výzvy jsme se inspirovali kuchařkou Paulus vs. Ihnačák, resp. Ihnačákem a připravili si kuřecí jatýrka se slaninou na ledovém salátku. Bylo to opět moc dobré, slanina dodala játrům dokonalý šmrnc.:)


Z výzvy jsme byly s mamkou nadšené! 
Shodly jsme se na tom, že bychom chtěly ve vaření podle kuchařek pokračovat, ale že už se těšíme i na naší klasiku křupavá kaiserka+zelenina+šunkasýr+vajíčko. Shodly jsme se na to, že nadále budeme zhruba polovinu týdne vařit "po staru" a polovinu "po novu".

Joooo a to není všechno - moc mě baví číst tyto inspirativní jídelní články na ostatních blozích. (Třeba u Monči nebo u Anetky) Rozhodla jsem se tedy, že s nimi začnu i já, protože poslední dobou trošku experimentuji nejen co se týče večeří, ale třeba i snídaní/svačinek a ráda bych se s vámi o to podělila. Né že bych se chtěla po holkách opičit, spíš se s vámi chci více dělit o nápady na různé dobroty.:)

Takže se můžete těšit na to, že tento článek s jídelními fotkami a inspirací určitě nebyl poslední!

KRÁSU HLEDEJ DOMA!

čtvrtek 10. listopadu 2016

Každý den, když cestuji do/ze školy, projíždím přes skoro celé Lužické hory. Má to svoje výhody i nevýhody - nevýhodou jsou časté mlhy/sněhy/kalamity/nebezpečné zatáčky, výhodou naopak krásné výhledy během skoro celé cesty. (Které si ovšem jako řidič ZAS AŽ TOLIK vychutnávat nemůžu.)

Včera jsem při pozdním odpoledne jela ze školy, tak jako každý jiný den. Bylo nádherné počasí - svítilo sluníčko, nebe bylo modré a všudypřítomné kopce se krásně třpytily, protože napadl první sníh. Nejkrásnější ze všech kopců byl Studenec - byl úplně bílý a vyčníval nad všemi ostatními kopečky. 

Když mamka navrhla, zdali s ní a s Brendičkou nepůjdu ještě před západem slunce na procházku, neváhala jsem a zároveň jsem dostala geniální nápad: půjdeme právě na Studenec a užijeme si odtamtud krásný západ slunce! Kdybychom šly od domu až na vrchol pěšky, zabralo by nám to nejméně tři hodiny, a tak jsme sedly do auta a přiblížily se do sedla pod Studencem.
Byla to tedy jen kratší, asi tříkilometrová procházka, ale ta nádhera, jaká na vrcholku byla, nám doslova vzala dech, a tak jsem se rozhodla, že se o ní v Vámi podělím.

No pohleďte.:) (Fotky jsou z mobilu, ale i tak si myslím, že se docela povedly.:)



...a co bych na závěr tohoto kratičkého příspěvku chtěla říci? Dvě věci, a sice:1) KRÁSU HLEDEJTE DOMA! Spousta lidí chce pořád někam cestovat a ani já nejsem výjimkou. Cestování je super! Ale nezapomínejte na to, co máte kousek od domova. Ať už jsme ze severu jako já, z Prahy nebo třeba z Moravy, stoprocentně najdete hromady a hromady překrásných míst!2)VYRAŽTE VEN, ASPOŇ NA CHVILKU! Až přijdete ze školy/z práce, nesvalte se k televizi a nelamentujte nad tím, že je venku hnusný, sychravý podzim.(Naprosto mě vytáčí, kolik lidí TOTO dělá!:D) Místo toho se teple oblékněte a běžte se podívat do lesa. Půl hodinka, než se setmí, úplně stačí. Nebudete litovat, to mi věřte.:)  

Střípky z října + první měsíc na IHI Zittau

pátek 4. listopadu 2016

Nazdárek všichni!
Strašně to letí - říjen je za námi, dříve se stmívá, listí se barví (a padá) před očima, v supermarketech už převažuje vánoční zboží a ze skříní vytahujeme zimní kabáty. A to tu bylo ještě před chvilkou léto.:) 

Pro mě se podzim rovnal především nástupu do nové školy. 
Jsem už čtyři týdny studentkou IHI Zittau, resp. TU Dresden a jsem moc a moc spokojená. V květnu po bakalářských státnicích jsem si pohrávala s myšlenkou, že už bych se na další studia vykašlala, ale naštěstí mě zbytek mé rodiny přesvědčil, že by to byla škoda, a tak jsem šla studovat dál. 
No a teď jsem za to ráda!

Zde je pár bodů k mému novému studiu:
- Jak už jsem psala v jednom z předchozích článků, studuji obor Internationales Management, který je kompletně v němčině.
- Studium v německém jazyce je pro mě docela velkou výzvou - ne, nerozumím všemu, v některých předmětech rozumím sotva polovině toho, co učitel říká. Ale poctivě si zapisuji a překládám všechna slovíčka a pevně doufám, že za pár týdnů/měsíců procitnu a budu rozumět více. (Nebo taky ne:D)
- Do školy každý den dojíždím autem, Žitava (Zittau) je z České Kamenice vzdálená zhruba 45km
- Můj první měsíc ve škole byl 100% pozitivní. Jelikož se jedná o malé město a malou školu, je zde rodinná a příjemná atmosféra. V menze dobře vaří, našla jsem si svojí oblíbenou kavárnu, kde mě už znají a tak.
- Máme docela fajn rozvrh, který mi umožňuje dost času na běhání a další aktivity, i přesto, že trávím denně skoro 2h v autě.
- Během semestru po nás učitelé skoro nic nechtějí, ale o zkouškovém se z toho dozajista po...
- Studium v Sasku je zdarma, nejsou zde ani žádné přijímačky - člověk musí jen vyplnit asi milion papírů, nechat úředně přeložit další milion věcí a doložit jazykovou úroveň C1.
- Jediné, co bych vytkla, je relativně malá zainteresovanost studentů do výuky: ve většině případů máme jen přednášky, takže učitelé povídají a povídají a málokdy (s výjimkou jazyků) nás nechají dělat něco samostatně.
- Jazyky mají naopak 100x lepší úroveň než v ČR (Porovnávám s Univerzitou Hradec Králové, kde jsem studovala bakaláře) Jedná se o jedinou univerzitu v Německu, kde je pro zahraniční studenty vyučovaná němčina. Máme jí 3 hodiny týdně, píšeme ob hodinu testy a na každou hodinu máme domácí úkoly. Občas je to dřina, ale odměnou jsou velké pokroky.:) Na angličtinu máme zase rodilé mluvčí: Skota a Angličana. Je s nimi legrace, ale člověk se toho i dost naučí - prostě ideální stav.

Jak říkám, tohle jsou mé dojmy po měsíci. Za další měsíc (nebo po prvním zkouškovém) se třeba zase trochu změní. Kdyby vás o studiu na IHI Zittau cokoliv zajímalo, určitě se ozvěte.:)

Běhání a spol.
Když jsem před měsícem začala chodit do školy, řekla jsem si, že běhání nebudu moc hrotit, že prostě budu běhat čistě podle nálady a času.
A taky jsem si řekla, že bych mohla zkusit trochu méně běhat a trochu více cvičit a pozorovat, co to udělá s mojí postavou. Oblíbila jsem si kanál FitnessBlender, obzvláště jejich 1000Kcal workouty.
Samozřejmě je běhání pořád moje srdcovka a Nr.1, ale toto cvičení přineslo do mého sportovního režimu úplně novou "šťávu". Některé workouty dokáží člověka "zrušit" za pouhou půlhodinu, což je fajn, když třeba člověk nemá tolik času.

Moje cesta do školy vede mimojiné přes Jiřetín pod Jedlovou, což je jedno z výchozích míst pro výběh/výšlap na mojí oblíbenou horu. Jednou, když ještě bylo v pět hodin odpoledne světlo, jsem si do auta sbalila běžecké věci a cestou ze školy jsem v Jiřetíně zastavila a na Jedlovou si vyběhla. Bylo to super, až na to, že bylo na vrcholku vidět asi na deset metrů...


























I přesto, že jsem v říjnu původně plánovala běhat méně, se mi povedlo 218 kilometrů. Měla jsem z toho upřímnou radost - naběhat přes 200km o prázdninách, kdy mám fůru času, je pro mě normální, ale naběhat to v době, kdy jsem od pondělí do pátku ve škole...z toho mám prostě radost.:)
Moc ráda bych někdy KONEČNĚ pokořila měsíční hranici 300km (ještě se mi to NIKDY nepovedlo)
(Třeba se to povede v prosinci. Protože v prosinci bude hádejte co...? Adventní běhání, jako vloni!)

S běháním souvisí ještě jedna důležitá zpráva - v květnu poběžím Vltava Run, a to za nejlepší Advenťácký tým! Moc se těším! (Pro ty, co nevědí - Vltava Run je více než 300km dlouhý běžecký štafetový závod, běží se podél Vltavy z jižních Čech až do Prahy. Štafeta se běží ve 12ti členných týmech, poběží se celý víkend ve dne i noci...bude to náročné, ale bude to sranda!)

Kultůra
V jednom z minulých článků jsem vám psala o tom, že jsme s přítelem strávili jeden říjnový víkend v Praze. O (nepříliš povedené) návštěvě Sapy jsem už psala tady, ale nyní bych ráda zmínila ještě jedno místo, které jsme poprvé v životě navštívili: Židovskou čtvrť.
Na skutečnost, že je pražská Židovská čtvrť nesmírně zajímavá a že stojí za návštěvu, mě upozornila má drahá kamarádka Bělča, za což jí  hodně moc děkuji!
Židovskou čtvrť najdete nedaleko Staroměstského náměstí - součástí je několik synagog, hřbitov a obřadní síň a na každém z těchto míst se člověk dozví velkou spoustu zajímavostí ze života Židů.

Asi po roce jsem byla v kině. A bylo to skvělé! Nový český válečný film Tenkrát v ráji doporučuju obzvlášť těm, kteří mají rádi hory. Film má hezký příběh a ještě k tomu se má člověk celou dobu čím kochat.
Vytkla bych filmařům jen jednu chybku: Hlavní hrdinka na začátku filmu říká, že právě slezla z Gerlachu a přitom stojí u plesa u Ťatliakovy chaty. Gerlachovský štít se nachází ve Vysokých Tatrách a Ťatliakova chata v Roháčích. Vysoké Tatry jsou od Roháčů vzdálené asi 60 kilometrů, takže by to asi těžko stihla. (Leda že by byla nejrychlejší ultraběžkyně na světě.:D)
Do Roháčů jezdím každý rok a jsou to moje nejmilejší hory, takže jsem tuto "nepřesnost" odhalila asi za dvě vteřiny.:D


Můj bratr chodí do tanečních a v polovině října měl prodlouženou. Byla to super akce, dost jsem si zatančila a těším se na závěrečný věneček, který bude příští měsíc!


Knížky
Nějak teď moc nečtu, přiznejme si to na rovinu. Ale pevně doufám, že to s příchodem dlouhých zimních večerů napravím! Za říjen jsem zvládla 40 dní pěšky do Jeruzaléma, u které jsem se občas smíchy za břicho popadala. Za 14 dní vychází Láďovi Ziburovi další knížka, už teď na ní děsně těším!
Přečetla jsem ještě Šťastní lidé čtou a pijí kávu, což byla taková hodně velká oddechovka, ale nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo.
No a teďka mám rozečtené Babička pozdravuje a omlouvá se. Je to příběh, o kterém zatím nemám jasno, zdali je pro víc děti nebo pro dospělé. Ale líbí se mi.:)
(Zkoušela jsem ještě Já, poutník, ale tu jsem asi po 100 stránkách odložila. Špioni, mafie atd., to není nic pro mě...)

Četli jste v poslední době nějakou knížku, od které jste se nemohli odtrhnout? Jakou?


Tak takový byl můj říjen. 
Byl to fajn měsíc, plný novinek a hezkých okamžiků.:) 

BĚH PLNÝ SMŮLY

pondělí 31. října 2016

Před nedávnem jsem vám psala článek o pokusu, který nevyšel a byla jsem až překvapená, jaký měl úspěch. Od tohoto "pokusu" neuplynul ani měsíc a už mám tady další story z cyklu Blondýna&Brendička. 
(Pro ty, co nevědí - Brendička je náš zlatý retrívr. Je mírně zlobivá a pokaždé, když jí vezmu s sebou běhat, se něco semele. Ani dnes tomu nebylo jinak)

Tento semestr mám volné pondělky. 
Rozhodla jsem se tedy, že každé pondělí, pokud nebudu v práci nebo nebudu mít jiné povinnosti, vyrazím na delší, celodopolední běh. Minulé pondělí se zadařilo - dala jsem si jednadvacítku Českým Švýcarskem a místa, která jsou jindy turisty narvaná k prasknutí, jsem proběhla, aniž bych potkala živou duši. (To se vám v Českém Švýcarsku poštěstí opravdu jen ve všední den, za špatného počasí ráno:))
Byl to skvělý běh a celý zbytek týdne jsem se těšila, až opět nastane pondělí. 

Dnes nastalo.
Od rána vše vypadalo slibně - sluníčko, modré nebe, krásně podzimní počasí. Naplánovala jsem si dvacítku, tentokráte směr Studenec/Lužické hory. A vzala jsem s sebou i Brendu, přestože se - jak jsem už psala výše - většinou, když jí vezmu s sebou, něco semele. 

Prvních šest kilometrů šlo jako po másle. 
No dobře, na prvních šesti kilometrech jsme nastoupaly asi 500 výškových metrů, takže jsem byla ufuněná jak mašina, ale jinak jsem ti to krásně užívala. S přibývající nadmořskou výšku se začalo zhoršovat počasí. Byla jsem poměrně málo oblečená, takže mi začínala být malinko zima, ale aspoň mě to motivovalo běžet rychleji.:)


Přeběhly jsme Studenec(737m.n.m.), nejvyšší bod naší trasy a začaly klesat z kopce dolů. Seběh ze Studence do vesničky Studený je docela prudký, plný kořenů, kamení a dalších trailových lahůdek. V kombinaci se spadaným listím na sebe pád nenechal dlouho čekat... ani nevím, jak se to stalo a jela jsem z kopce po zadku dolů. 
No, naštěstí jen kousek a krom špinavého oblečení se mi nic nestalo. 

Oklepala jsem se a běžely jsme dál. Brenda vesele pobíhala okolo mě. Neuběhl ani kilometr od pádu a já jsem zabořila své (krásné, nové, modré) botky po kotníky do hluboké louže. Mrcha jedna - byla celá přikrytá listím a nebyla vůbec vidět! 

Mokro v botách a sem tam nějaký ten držkopád jsou ovšem věci, na které je podle mě každý trailový běžec, včetně mě, zvyklý. Přesto jsem doufala, že jsem si už všechnu "smůlu" ten den vybrala a že bude zbývajících 10km domů v pohodě. 

No jo, jenže pak přišlo to nejhorší - Brenda chytla stopu a zdrhla neznámo kam. Jelikož je u nás v lesích docela dost zvěře, jsme docela zvyklí na to, že sem tam nějakou srnku/laňku/koloucha prožene, ale vždy se nejpozději za minutku vrátí. Málokdy zmizí z dohledu. 
Tentokrát Brenda utekla opravdu daleko. 
Přešla jsem z běhu do hodně pomalé chůze a začala jí volat, doufajíc že hnedka přiběhne, tak jako vždycky. Pořád se ale nic nedělo. Čekala jsem, že každou chvíli zašustí křoví a Brenda z něj vyběhne, ale tentokrát se strašně dlouho nic nedělo. 
Volala jsem jí, div jsem si nevyřvala hlasivky. (A to jsem byla od mala učená, že se v lese křičet nemá:D) Nic, nic a nic. 
Dala se do mě šílená zima. Když je člověk zpocený a pak stojí poměrně dlouhou dobu v lese na místě, no...je mu fakt zima. 
Klepala jsem se zimou, volala Brendu a chtělo se mi brečet. 
Začala jsem dělat katastrofické scénáře: roztrhal jí kamzík (jo, v lese pod Studencem jsou kamzíci!), střelil jí myslivec, jelen jí nabral na parohy...
Zhruba po dvaceti minutách, když už jsem fakt začínala být hysterická, se Brenda objevila. 
Přiběhla, jako by se nechumelilo. (Já vím, že si možná říkáte "blbých 20 minut", ale pro mě to byla v tu chvíli celá věčnost)

Na jednu stranu jsem byla strašně ráda, že je zpátky živá a zdravá, na druhou stranu jsem na ní byla pěkně naštvaná a vůbec jsem chtěla být už co nejdřív doma. 


Původně jsem si myslela, že už jí nepustím z vodítka a že poběžíme nejkratší možnou cestou, po silnici domů. Když jsme však vyběhly z toho zpropadeného lesa, trochu jsem vychladla (resp. jsem se během zahřála a už mi nebyla zima), uschly mi boty a zlepšila se mi nálada, takže jsem se nakonec rozhodla, odběhnout celý okruh podle plánu. 


Na patnáctém kilometru na mě přišel šílený hlad (což se mi normálně nestává - vzdálenosti do 30km jsem zvyklá běhat bez jídla) a na osmnáctém Brenda prohnala ještě stádo laní (držet jí na vodítku mi vydrželo chvilku), ale jinak už to bylo bez tragédií.

Když jsme doběhly domů, docela mi spadl kámen ze srdce.
Dneska to byla fakt fuška, to vám povím. 

P.S: Zde je trasa, kterou jsme běžely. Kdyby se chtěl někdo třeba inspirovat na běh či na túru.;)
P.P.S: Brendička celé odpoledne prospala. Nevzbudil jí dokonce ani vysavač. Asi si během těch dvaceti minut, co byla ztracená, dala další dvacítku kilometrů.:D 


Co Vy, máte nějakou tragikomickou historku z běhání? 
Zaběhl se Vám někdy pes, popř. na jak dlouho? 
Back to top