Vysoké Tatry 2016

středa 27. července 2016

Čas neúprosně běží - zbývá pouhých pár dní do mého nástupu do nové školy, v případě mého přítele do nástupu do nové (a první opravdové) práce. Rozhodli jsme se tedy, že než nám začne kolotoč studijních a pracovních povinností, užijeme si nějakou pěknou dovolenou. 
Pěkná dovolená se v našem případě = hory a turistika. (Na válení u vody nás neužije, to bychom ze za pár minut ukousali nudou!) 
Vybrali jsme si Vysoké Tatry. 
Důvodů bylo hned několik: ani jeden z nás zde doposud nebyl, je to relativně blízko, člověk se sem dostane pohodlně vlakem, milujeme slovenskou kuchyni, není zde draho, je tu krásně... 

Vyrazili jsme v pondělí ráno. Z Děčína do Prahy klasickým rychlíkem a z Prahy do Štrby potom žlutým RegioJetem. 
Byla to skvělá volba! 
Za poměrně nízkou cenu velký komfort, rychlost a HLAVNĚ - a to je to nejdůležitější - dobrá káva zdarma! Už se těším na další cestu tímhle vlakem.
Ubytovaní jsme byli přes AirBnb ve Starém Smokovci, což je vesnička nacházející se přímo v podhůří Tater. (S ubytováním jsme byli rovněž moc spokojení - pokud byste měli zájem, ráda vám předám kontakt.:) 
Na místo jsme dorazili v podvečer. Na túru už ten den nebyl čas, stihli jsme ale aspoň krátkou procházku kolem Štrbského plesa. (A taky brydzové halušky, bez těch by to ani první den nešlo!)

  
Druhý den jsme vyrazili na první, nenáročnou túrečku vedoucí přes tři tatranská plesa: Popradské, Batizovské a Velické. Tuto túru jsme měli původně vymyšlenou spíše pro případ nouze. (Resp. špatného počasí, které ten den bohužel bylo.) Nevede totiž přes žádná nebezpečná místa a řetězy a dá se tím pádem v pohodě zvládnout i za mokra. 
 Nakonec jsme byli strašně rádi, že jsme se právě na tuto túru vydali - plesa byla opravdu krásná a navíc zde nebylo tolik lidí, jako třeba na Kriváni. 
Pokud se do Tater chystáte, nechcete šplhat do příliš vysokých nadmořských výšek a přitom chcete vidět plno krásy, určitě se na tato tři plesa vydejte.:) 
 Popradské pleso - Batizovské pleso - Velické pleso - Starý Smokovec => 20,5 km, 1104m+ 




Další den se nám, díkybohu, počasí zlepšilo. Konečně jsme v celé kráse spatřili štíty hor, které se nám předchozí den schovávaly v mracích. Neváhali jsme tedy ani chviličku a hned po snídani vyrazili na túru, která nám byla ze všech stran doporučována. 
Jedná se o túru přes Téryho chatu, Priečné sedlo a Zbojnickou chatu. 
Ačkoliv moc dobře víme, že se má do hor vyrážet časně ráno, vyrazili jsme poměrně pozdě - měli jsme totiž zaplacenou snídani, která se podávala až od osmi hodin a která byla tak dobrá, že jsme se o ní nechtěli připravit.  
Když jsme dorazili na Hrebienok, přítel začal dělat katastrofické scénáře, že se z túry nestihneme vrátit za světla, a že bychom to možná měli na Téryho chatě otočit a jít tou samou cestou zpátky. 
V ŽÁDNÝM PŘÍPADĚ, řekla jsem si. 
Za A) nemám ráda, když se chodí tou samou cestou tam i zpátky
Za B) jsem se děsně těšila na ten mírně horolezecký úsek v Priečném sedle
Nakonec jsme se shodli na tom, že se na Téryho chatě otáčet nechceme, a tak jsme trochu přidali do kroku. 
Ehm...trochu víc. 
Náš výstup na Téryho chatu se asi více podobal tréninku skyrunnerů, nežli pohodové procházce. Předběhli jsme snad 100 lidí, byli jsme tam opravdu rychle. Docela fajn trénink na můj příští závod.:) Na Téryho chatě jsme si dali česnečku a pokračovali dále do Priečného sedla, což je jedno z těch méně bezpečných míst v Tatrách. 
Když jsme viděli, jak prudký výstup po skále nás čeká, trochu se nám zatajil dech... 
Zvládli jsme to ale na pohodu. 
Cesta z Priečného sedla přes Zbojnickou chatu zpět na Hrebienok už byla pohodová, hodně kochací. Viděli jsme kamzíky, čímž se mi splnil jeden z mých snů. 
Do Starého Smokovce, kde jsme byli ubytovaní, jsme dorazili kolem 18.hodiny. A to přítel vyhrožoval, že to za světla nemůžeme stihnout! 
Odměnili jsme se vyhlášeným Kamzík talířem ve stejnojmenné kolibě a hromadou grilované zeleniny s oštěpkom. Mňam! 
 Starý Smokovec - Hrebienok - Téryho chata - Priečné sedlo - Zbojnická chata - Hrebienok - Starý Smokovec => 21,3 km, 1779m+





Na třetí den jsme si naplánovali výstup na Kriváň, národní horu Slovenska. 
Výstupu na Kriváň předcházela cesta narvaným vláčkem ze Starého Smokovce na Štrbské pleso. Cesta trvala zhruba 45 minut, vlak byl narvaný k prasknutí a nedalo se v něm dýchat. Pro mě, člověka, kterému se chce při stání v dopravních prostředcích okamžitě omdlívat, docela prekérka. 
Cestu na Štrbské pleso jsem přežila napůl v mdlobách a byla jsem neskutečně ráda, když jsme dojeli do naší cílové stanice. 
Před výstupem na Kriváň jsme se tedy po té šílené cestě museli trochu osvěžit - já (jak jinak než) cappucinem a přítel pivem.:) V hospůdce jsme nabrali sílu a na Kriváň vyrazili opět ve svižném tempíčku, které se podobalo spíše běhu než chůzi. (Což mně absolutně vyhovovalo!)
Výstup na Kriváň byl hezký a pohodový. Skoro celou cestu jsem se dívala na své oblíbené Roháče. Trochu nám to kazily davy lidí, ale s tím jsme tak trochu počítali. 
Ze Štrbského plesa jsme to nahoru zvládli za necelé tři hodinky. Docela dobrý, vzhledem k tomu, že to podle turistických ukazatelů mělo trvat o hodinu více.:)  
Ze Štrbského plesa na Kriváň a zpět => 20,9 km, 1573m+


Čtvrtý den jsme se rozhodli, že si trochu odpočineme. Naším cílem nebyl ten den žádný vrchol, nýbrž městečko Tatranská Lomnica, kam jsme procházkou vyrazili. Naše tempo už nebylo tak slavné jako v předchozích dnech, únava už byla trochu znát.:) 
Šli jsme tedy pomalu a kochali se horami. 
V Tatranské Lomnici jsme si dali výborné bryndzové pirohy v restauraci Stará mama - restauraci doporučuji, ale nečekejte nic dietního.:D 
Navštívili jsme muzeum TANAPu, ze kterého jsme byli opravdu nadšení - můžete zde vidět všechna zvířata(vycpaná), která v Tatrách žijí a celkově se dozvědět velkou spoustu zajímavých věcí. Určitě tam běžte, pokud pojedete do Tater! 
Starý Smokovec - pod Slavkovským štítem - Hrebienok - Skalnaté pleso - Tatranská Lomnica =>
17km, 1100m+



Pátý den jsme vyrazili žlutým vláčkem zpět domů.
Byla to krásná dovolená!
Bohužel, trochu nás štvala velká turistifikace a komerce, která byla ve Vysokých Tatrách dost  cítit - zejména na Štrbském plese a v Tatranské Lomnici. S tím souvisí obrovské množství lidí. Z těchto věcí jsme byli trochu otrávení a říkali jsme si, že příští rok pojedeme do nějakých hor, které tak profláklé nejsou.
Máme rádi země, kde není draho. Rádi si totiž na dovolené dojdeme každý den do restaurace na teplé jídlo, tu se zastavíme na kávu, tu na pivko, tu na dortíka...zkrátka se při cestování neradi omezujeme. Je jasné, že toto bychom si např. v Norsku nebo ve Švýcarsku dovolit nemohli. Proto vybíráme země spíše východním směrem. Vysoké Tatry byly v tomhle směru (až na tu zmíněnou přelidněnost) dobrá volba, příští rok to ale asi zkusíme ještě o něco východněji.

Co Vy a Vysoké Tatry? Byli jste zde? Jak se Vám tu líbilo?


Jizerský ultratrail 2016

neděle 17. července 2016

V roce 2015 jsem se rozhodla zkusit svůj první ultramaraton - Jizerský ultratrail. Byl to poněkud odvážný počin, vzhledem k tomu, že jsem tenkrát neměla moc natrénováno a za sebou měla jen jeden silniční maraton. Běžela jsem společně se svou kamarádkou, společnými silami jsme to zvládly a troufám si říct, že nám oběma otevřel JUT 2015 dveře do úplně nové běžecké dimenze.
Na JUT 2015, moje ultramaratonské "poprvé", jsem celý rok vzpomínala - na perfektní organizaci, krásnou (ale nemilosrdnou) trasu, na dechberoucí výhledy. Neváhala jsem tedy ani minutu a přihlásila se i na ročník letošní.

Do Josefova Dolu, kde závod startoval, jsem dorazila den předem. Krátce po vyzvednutí balíčku se startovním číslem a mapou a spořádáním talíře předzávodních těstovin jsem si šla lehnout, abych byla na závod svěží.



16.7 se budím do poměrně chladného rána. Nevadí - lepší chladno, nežli pařák, jako vloni.
V 7:00 společně s dalšími třemi stovkami závodníků vybíháme.

Celá tahle sranda začíná výběhem sjezdovky. Drápu se nahoru a připadá mi, že mi shoří plíce. Brzy si ale zvykám - takových (a ještě horších) stoupáků je na trase mnohem víc. Probíháme Josefovým Dolem, přes Jiřetím pod Bukovou směrem k Tanvaldskému Špičáku. Do kopečka, z kopečka, dokopečka...a tak pořád dokola.
Ale nestěžuju si, baví mě to.:)
Kolem deváté hodiny ranní jsem na první občerstvovačce, Mariánských schodech. Vodu doplnit nepotřebuji, hlad nemám a tak se tu nezdržuji a jedu dál.
Chci si pustit hudbu, ale záhy zjišťuji, že jsem někde cestou ztratila sluchátka. Trochu mě to vyvede z míry - na hudbu jsem při běhání docela zvyklá a nyní to budu muset vydržet ještě minimálně 8 hodin bez ní...Nedá se ale nic dělat, měla jsem si na ně dávat větší pozor. (Absence sluchátek mi nakonec vůbec nevadila. Místo hudby jsem poslouchala zvuky lesa, občas prohodila pár slov se spoluběžci a také jsem se na běh víc koncentrovala, díky čemuž se mi povedlo nezakufrovat.:))
Po seběhu Mariánských schodů následuje prudký stoupák okolo vodopádů na Černé Desné. Všude po cestě je bahno a voda. Chvíli se snažím obřím loužím vyhýbat, ale po chvíli to vzdávám, protože to moc nemá cenu.:D (Během závodu proběhnu ještě tolik louží a bahen, že už to ani nepočítám...)
Dobíhám na Jizerku, což je místo, kde je druhá občerstvovačka. Láduju se domácími müsli tyčinkami a palačinkami. Oboje luxusní - díky těm, co tyto lahůdky připravovali! Z Jizerky je krásný výhled na celé stejnojmenné hory, tak se taky trochu kochám. Ale příliš se nezdržuji a běžím dál.
Další kilometry odsýpají rychle. Neskutečně mě to baví. Na Smědavě do sebe házím další palačinku. Zajímavý je úsek přes Polední kameny. Na tomto krásném místě jsem byla poprvé a moc se mi zde líbilo, určitě se sem chci vrátit! O něco horší už je cesta z kamenů do Hejnic. Prudké klesání, bahno a obří kameny, které kloužou. Pád na držku na sebe v mém případě nenechává dlouho čekat...trochu si odřu koleno, ale rychle se oklepu a pokračuji.
V Hejnicích na občerstvovačce, kde pomáhá usměvavá Zuzka Urbancová s Honzou Bartasem, do mě padá další palačinka. Vlastně rovnou dvě... vím totiž, že etapa do další občerstvovačky bude hodně kopcovitá a hodně náročná.
Drápu se do kopce z Hejnic na Hřebínek. V nohách mám už přes padesát kilometrů a je to znát. Přichází mi smska od přítele, že na mě čeká v Bedřichově. Hmm, na Bedřichov to mám ještě přes deset kiláků, to se tam chudák načeká.
Prý mám máknout...
Házím do sebe MyProtein energy tyčinku, kterou mám v batohu pro případ nouze. Případ nouze sice úplně není, ale mám ozkoušené, že mě tato tyčinka vždy strašně moc nakopne, a tak si jí dávám - chci být na Bedřichově co nejdříve.
Nevím, jestli je to psychika nebo jestli je to fakt tou tyčinkou, ale najednou chytám druhý dech a zrychluji. Mezi Hřebínkem a Bedřichovem předbíhám asi 15 lidí, což je pro mě obrovský nezvyk - většinou všichni předbíhají mě.:)
Na Bedřichově na mě mává přítel a kousek běží se mnou. Prý na mě není poznat, že už mám v nohách tolik kilometrů, vypadám prý svěže. No, když myslí...
Chvilku běží se mnou, pak nasedá do auta a jede mi naproti do cíle, do Josefa Dolu. Já to mám ještě šest kilometrů po svých. Těch posledních šest kilometrů už je ale úplně v pohodě, víceméně jen z kopce. (Zaplaťpánbůh! Byl to skvělý nápad, zrušit ten finální výběh sjezdovky, co byl vloni!)
Plná radosti dobíhám do cíle.

Díky velkému množství vody na některých místech (zejména na splavu před Tanvaldským špičákem) museli organizátoři trochu pozměnit některé úseky trati. Z původních, avizovaných 69 kilometrů bylo nakonec něco přes 75km. 
Aspoň takhle to naměřily moje hodinky. A to jsem tentokrát opravdu nikde nekufrovala!
Těch 75km jsem zdolala v čase 11h 14 minut.
Chtěla jsem to dát kolem deseti hodin - myslím, že kdyby měla trasa, stejně jako vloni, těch +- 69km, tak bych to možná i dala. Ale tím, že to bylo lehce prodloužené, jsem se svým časem spokojená.
Umístila jsem se na 133. místě z 300 startujících a na 9. místě ve své kategorii.
Mám radost, poctivý trénink se vyplatil.

Byl to krásný závod, stejně jako vloni... moc jsem si to užila a zase se přesvědčila o tom, jak jsou ty ultramaratony dobrý!
Díky všem organizátorů za veškerou péči, skvělý občerstvení a nádherný finisherský trička!
Příští rok mě tam máte zas.;)

P.S: Moje příští akce: 10 lužických sedmistovek, 13.-14.srpen. S kým se potkám? :) 

Roháče 2016

pátek 8. července 2016

Ahoj všichni! 
Taky máte nějaké místo, na které se strašně rádi vracíte a jezdíte pořád dokola, přestože moc dobře víte, že je na světě miliarda jiných, taky hezkých míst, které by stály za návštěvu a přesto, že to víte, jezdíte pořád dokola na to vaše srdcové místečko? 
Já to mám takhle s Roháči, mými nejoblíbenějšími horami. 
Už od svých osmnácti je navštěvuji skoro každé léto a naprosto je miluji. Zažila jsem je v několika různých podobách, v úmorném horku i ve sněhu a vždy byly krásné.


Letos jsme se do Roháčů vydali na dva červencové státní svátky.
Bohužel jsme měli trochu smůlu - z 2,5 dní, které jsme zde strávili, nám jeden den šíleně propršel. 
V sobotu kolem poledního jsme dorazili do Zuberce, malebné vesničky v podhůří. Naše první kroky vedly do koliby Josu. 
Radím vám dobře - pokud se někdy do Roháčů vydáte, určitě tuto kolibu navštivte! Slovenský talíř, který jsem si dala, sice nepatřil k nejzdravějším a nejlehčím jídlům (těžko mi bylo ještě večer...:D), ale za ten gurmánský zážitek to stálo!


Abychom tuto prasárničku trochu vysportovali, vydali jsme se ihned po zakempování (bydleli jsme v autokempu Oravice) s přítelem na nedalekou rozhlednu Skorušinu. Skorušina je z Oravice vzdálená cca 5 kilometrů. Cesta sice vede skoro pořád do kopce, ale odměnou je vám krásný výhled na celé Roháče.:) 


Druhý den jsme měli naplánovanou túru přes vrcholky Brestovou, Salatín, Baníkov a Tri kopy. Bohužel jsme se ráno probudili do obrovského lijáku. Z loňské zkušenosti vím, že mokré a klouzavé kameny a řetězy nejsou v horách nic příjemného. Musela jsem hodně zamačkávat slzy, když jsme se rozhodli, že ten den na túru nepůjdeme. Lilo opravdu jako z konve.:( 
Déšť ustal až kolem 17 hodiny a jelikož jsem byla z odpískané túry mírně zpruzená a smutná, rozhodla jsem se, že se půjdu alespoň trochu proběhnout, abych vyplavila nějaké ty endorfiny. 
Mým běžeckým cílem byla Juráňova dolina. 
Jednalo se o opravdu krásné místo. Kaňon, kterým protéká divoká horská říčka, podél níž vede opravdu boží trailová cestička. Běželo se mi tam báječně, ale musím se přiznat, že ve mně byla malá dušička - v celé soutěsce jsem byla v podvečer sama a místo bylo jako stvořené pro medvědy!
Celou cestu jsem se otáčela, měla nastražené uši a byla tak trochu smířená s případným sprintem - co kdybych náhodou uslyšela bručení...



Další den jsme se konečně probudili do krásného počasí! Volba tedy byla jasná - túra přes pět roháčských vrcholků.
20 kilometrů, 2500m převýšení a zdolané vrcholy Lúčna, Rákoň, Volovec, Ostrý Roháč a Plačlivé.
Bylo to úžasné, skvělé a báječné!





Moc nás mrzelo, že už musíme domů. Tři noci byly na ukojení mé horské závislosti trochu málo, ale jsem vděčná, že jsme se letos do Roháčů vrátili aspoň takhle na skok.
Příští týden ovšem míříme na pět dní na Slovensko znovu.
A podržte se, tentokrát to do Roháčů nebude!
Rozhodli jsme se s přítelem, že navštívíme Vysoké Tatry, protože jsme zde ani jeden ještě nikdy nebyli. (vostudy) Takže už si brousíme zuby na Kriváň a na Rysy!:)

 Co vy, máte nějaké místo, kam se moc rádi vracíte? 
A máte pro mě nějaké tipy, co vidět ve Vysokých Tatrách (kopce, jídlo, cokoliv!)

Pokud ano, určitě napište.:)

5 tipů, jak si zpříjemnit běhání v horku

středa 22. června 2016

Ahoj (nejen) všichni běžci a běžkyně!
Předpovědím počasí obvykle moc nevěřím, nicméně na tom, že nás podle meteorologů čekají velice horké příští dny, asi něco bude.
Běhání ve vedru dokáže člověka pořádně potrápit, a to jak psychicky, tak fyzicky. (Vedro je často nepříjemné, hodně se potíme, ztrácíme minerály, což může vést ke kolapsu a tak dále...)
Ať je vedro nebo zima, snažím se ve svých běžeckých trénincích nepolevovat. Dříve jsem se při běhání ve vysokých teplotách dost často trápila, ale s postupem času jsem přišla na různé vychytávky, které mi při trénování ve velkém teple pomáhají.
Jedná se o celkem obyčejné věci, ale z vlastní zkušenosti vím, že mnohým běžcům neuškodí, si je připomenout...

1.VODA
Když je velké vedro, zřídkakdy vybíhám bez vody. Pouze na kratší výklusy do 45 minut si jí neberu. Hydratace je důležitá a to jak pro vaše zdraví a výkon, tak pro duševní pohodu a radost z tréninku. Netvrdím, že bych v létě bez vody nedokázala odběhat trénink. Ba naopak, dříve jsem to dělala docela často. Ale s postupem času jsem zjistila, že vzít si vodu s sebou není projev "slabošství", nýbrž rozumnosti.:)
Hydrataci na trénincích řeším konkrétně takto:
1.Pás se dvěma 200ml lahvičkami beru na tréninky v rozmezí 60-120 minut. Úplně stačí si každých pár kilometrů "cucnout". Jednou se mi stalo, že jsem v opojení žízně vypila hltavě obě lahvičky naráz. Na chvíli se mi od žízně ulevilo, ale po pár minutách jsem začala zoufale toužit po pití znovu. Byla jsem 10 kilometrů od domova a cestou nebyl opravdu žádný zdroj vody. Cestu domů jsem si fakt neužila a trénink jsem neodběhala tak, jak jsem chtěla.
Ponaučila jsem se: pít opravdu po malých doušcích, nelemcat vše najednou.
2.Batoh s dvoulitrovým vakem na vodu nosím na výběhy delší než 120 minut. Mám běžecký batoh od Salomonu a jsem s ním spokojená - hodně se toho do něj vejde a dobře na těle drží. Pořídila jsem si ho teprve vloni a nyní si už bez něj běhání nedovedu představit. Dobré a relativně levné běžecké batůžky se prý dají pořídit třeba v Decathlonu.:) 


3.Studánky
Mojí oblíbenou alternativou "občerstovacích stanic" jsou studánky. U nás v Lužických horách je poměrně hodně studánek s pitnou vodou. Ráda si plánuji trasy tak, abych vždy alespoň okolo jedné běžela - mojí nejoblíbenější je studánka v Lísce, nedaleko sedla pod Studencem. Pokud chcete zjistit, zda se ve vašem okolí taky nějaký ten pramen nenachází, mrkněte na Národní registr studánek.

2.HYDRATACE OBLIČEJE
Tenhle bod je důležitý zejména pro všechny holky.
Co se týče pleťové a tělové kosmetiky, jsem docela barbar. Každý večer obličej pouze umyji, popř. odlíčím, i když nyní v létě se skoro vůbec nemaluji. Do nedávna jsem nepoužívala vůbec žádné krémy, nic.
Začala jsem se ale potýkat s malým "problémem" - když jsem se při tréninku hodně moc potila, dělala se mi na obličeji nepříjemná místa, která mi na dotyk mi připadala jako odřeniny. Bylo to fakt nepříjemné.
Nechala jsem si poradit v lékárně a pořídila si tento krém a fakt si ho nemůžu vynachválit. Mažu ráno a večer a už mě tento problém netrápí.:)


3.DŮMYSLNÝ VÝBĚR TRATI 
Svoje běžecké trasy si dobře promýšlím. Tak, aby mě bavily, abych neopakovala pořád dokola ty samé a abych je přizpůsobila danému typu tréninku, který mám ten den splnit.(=Na intervaly půjdu jinam než na dvacetikilometrový běh.)
Co nejvíce se snažím vyhýbat asfaltu a místům, kde praží sluníčko.
Když jsem trávila před dvěma lety semestr na Taiwanu, běhala jsem hodně právě po asfaltu, na otevřených místech a ve čtyřicetistupňových vedrech. Přežila jsem to, dokonce jsem tam dala ve zdraví svůj první maraton.
Ale dnes už bych tak masochistická nebyla - myslím, že skoro všude se dá najít nějaký stinný lesík nebo jiné místo, kde na vás nebude pražit sluníčko.
Poslední dobou trénuji skoro výhradně v lese. Je v něm stín, takže se v něm  dají vysoké teploty pohodlně snést.
Ve velkém teple se také snažím příliš nevzdalovat od domova - už se mi párkrát stalo, že jsem byla daleko, udělalo se mi špatně a domů jsem se doslova doplazila. Když už na ten dlouhý běh jdu a vím, že budu od domova daleko, nezapomínám vodu - viz bod 1.:)

4.BRÝLE A ČEPIČKA
Sluneční brýle nosím v létě skoro pořád - nevím, jestli víc kvůli samotnému sluníčko nebo kvůli mouchám.:D Co se však týče (neméně důležité) pokrývky hlavy, na tu jsem upřímně do nedávna dost kašlala.
To jsem se ale nyní rozhodla změnit!
Díky instagramové soutěži #behamzdarma jsem vyhrála poukázku na 250Kč do obchodu sanasport.cz, kterou jsem uplatnila na koupi fešné růžové čepičky. V červenci i v srpnu mě čekají dva ultratrailové závody(jeden z nich je dokonce dvoudenní) a co fakt nechci, je úpal.:)

5.DENNÍ DOBA
Každému inteligentnímu jedinci musí být jasné, že jít na trénink při horkém dni v pravé poledne není úplně dobrý nápad. Věřte nebo ne, ale dříve jsem to taky občas (nevímproč) dělávala!
Ideální doba pro trénink je v horkých dnech brzké ráno NEBO večer, kdy se již začíná ochlazovat.
Jsem typ člověka, který už večer moc nefunguje, a tak je pro mě příjemnější varianta ráno. Nejčastěji chodím okolo deváté hodiny ranní, kdy ještě slunce není tak silné. Je mi ale jasné, že s koncem studentských let mi tato volnost skončí a že až začnu chodit do práce, bude tento "timing" náročnější a budu si muset více přivstávat.:))

Máte nějaké další tipy na běhání v teple, které jsem nezmínila? 

Z běžeckého deníku - 42 lužickohorských kiláčků

sobota 18. června 2016

Na dnešní, sobotní den jsem měla naplánovaný delší výběh, a to konkrétně v délce maratonu. V závodě jsem tuto vzdálenost běžela už několikrát, ale v tréninku ještě nikdy.
Trochu jsem se toho bála - přeci jen, při závodě se člověk většinou "vyhecuje" a s trasou je dlouho dopředu smířený, navíc vzdát závod by byla (alespoň pro mě) velká potupa (pokud člověka k nedokončení závodu nedonutí nějaké zdravotní komplikace), kdežto maraton "jen tak", v tréninku, bez občerstvovaček a bez závěrečné medaile a dalších všech těch příjemných serepetiček už vyžaduje trochu silné vůle.
V tréninku jsem doposud běžela nejvíce nějakých 30km, což jsem se dnes rozhodla změnit.:)

Pro svůj long run jsem si naplánovala celkem dva okruhy. Každý z nich měřil dle serveru mapy.cz přesně 42 kilometrů. První okruh vedl přes všechny atraktivity Českého Švýcarska a člověk při něm nastoupal skoro 2000 výškových metrů.
Druhý okruh vedl na druhou stranu, do Lužických hor a stoupání zde bylo pouze zhruba kilometrové. Nakonec jsem zvolila okruh druhý - nebyla jsem zvědavá na davy turistů, které bych v Českém Švýcarsku potkala a navíc jsem byla trochu líná na to dvoukilometrové převýšení.:D (Resp. měla jsem ten den i jiné povinnosti a věděla jsem, že kopcovitější okruh by mi zabral mnohem více času) 

Moje trasa vedla z České Kamenice na Křížový buk, odtud na vrchol Jedlové, kde jsem seběhla sjezdovku a chtěla běžet dále po červené turistické značce směrem k nádraží v Chřibské. (Z Chřibské byl pak plánovaný doběh domů přes Studený a Pavlino údolí) 
Až k tomu seběhu sjezdovky mi můj plán vycházel do puntíku.

Běželo se mi fakt skvěle, na Jedlové jsem si dokonce poskočila! :))
Ovšem o chvilku později...
Běžím, běžím...a najednou se mi ztratily turistické značky, které jsem celou dobu sledovala. Nenechala jsem se tím však moc rozhodit - myslela jsem si, že vím, kde jsem a že cesta, po které běžím, je určitě paralelní s tou mojí značenou červenou turistickou a že se ke Chřibskému nádraží co nevidět dostanu. Tahle neznačená cesta byla fakt navíc báječná - vedla z kopečka příjemným lesíkem a kilometry naskakovaly, ani nevím jak.
Po chvilce jsem zahlédla nádraží. "Jupí, jsem tu, nádraží Chřibská!", pomyslela jsem si. Bylo mi ovšem divné, že vypadá DOST podobně, jako nádraží na Jedlové, kde jsem ten den už jednou byla a kde jsem podruhé už být rozhodně nechtěla.:)
Uklidňovala jsem se tím, že jsou si ta nádraží asi jen podobná...
Omyl!
Nevím, jak se mi to stalo, ale někde v lese jsem uhla na úplně jinou stranu, než jsem měla, a tak jsem nechtěně oběhla celou Jedlovou horu a nějakým záhadným způsobem se dostala zpátky k nádraží.
Pro ty, co okolí Jedlové neznají - jednoduše jsem se dostala na místo, kde jsem neměla být a dost mi to zkazilo mé plány (a na malou chvíli i náladu). 

Musela jsem tedy vymyslet operativní řešení.
V podstatě jsem měla dvě možnosti:
- běžet domů přes Kytlice po silnici, což jsem nechtěla, protože jsem měla trailové boty a protože prostě běhání po silnici nemám ráda.
- běžet ZPĚT tou samou cestou, co jsem běžela TAM, ačkoliv nerada běhám v jeden den dvakrát tou samou cestou.
Nakonec jsem zvolila druhou variantu. Kupodivu byla cesta domů neskutečně příjemná a vůbec mi nevadilo, že běžím zpět tou samou cestou - strašně mě ta cesta totiž bavila. Navíc moje trasa z velké části kopírovala I.etapu závodu 10 lužických sedmistovek, který bych chtěla v srpnu  běžet, takže jsem si jí alespoň z části "osahala".

Když už jsem byla poměrně blízko domova, moje hodinky ukazovaly pouhých 35 kilometrů a já jsem věděla, že dnes chci stůj co stůj dát minimálně těch 42. Měla jsem energie na rozdávání, a tak jsem se rozhodla, že si ještě vyběhnu na Studenec. Sice jsem díky tomu chytla pěkný liják a domů doběhla promočená až na kost, ale stálo to za to. Když jsem dobíhala k našemu domu, Garminy pípaly a ukazovaly rovných 42 kiláčků. Jako bonus plus jsem zdolala dvě lužické sedmistovky. (Zmiňovanou Jedlovou a ten Studenec. To, že jich v srpnu budu muset během dvou dnů zdolat deset, už je malý detail!:)) 


Z dnešního tréninku mám opravdu velkou radost! Čas 4:52 byl pro mě uspokojivý. (počítala jsem s tím, že s 1000 nastoupanými metry poběžím maratonskou vzdálenost kolem pěti hodin a navíc jsem běžela fakt na pohodu, nikam jsem se nehnala.:) 
Největší radost mám ale z toho, že mě VŮBEC nebolel můj (jinak dost citlivý) žaludek. Ono to ale asi bude i tím, že jsem konečně našla nějaký balanc v tom, co před dlouhými běhy můžu/nemůžu jíst a dost si to hlídám.
Letos na jaře jsem běžela dva maratony. Jeden se mi povedl, druhý ne. Při obou jsem se ale potýkala se stejným problémem: během závodu jsem téměř nedoplňovala energii (pila jsem pouze vodu) a kolem 30.kilometru mi rapidně klesly síly. Tentokrát jsem si na doplňování energie posvítila (a taky jsem to trochu dostala příkazem od trenéra:D) - během tréninku jsem se krmila skvělou energetickou tyčinkou Energy bar od My protein.
Na to, aby jí člověk konzumoval "jen tak" ke sváče, je podle mě HODNĚ sladká, ale na dlouhé výběhy nebo třeba túry/vyjížďky na kole je úplně dokonalá. Neskutečně mě nakopla a dodala mi obrovské množství energie, takže se tentokrát žádná "krize 30. kilometru" nekonala, ba naopak bych měla spoustu energie, běžet dál!
Myslím, že už vím, čím se budu živit na všech příštích dlouhých závodech! (I když na palačinky na Jizerském ultratrailu se těším taky!)


Dnes jsem si tedy vyzkoušela, jaké to je, běžet tréninkově něco delšího. Moc se mi to líbilo a pokud mi to čas dovolí, ráda bych takovéhle delší tréninkové výběhy zařazovala častěji.
Ono je to vlastně tak trochu nezbytné, vzhledem k tomu, že bych se jednou chtěla stát úspěšnou ultračkou.:)

Poznatek na konec: skoro vůbec mě nebolí nohy. Jen opravdu malinko. Já už asi fakt začínám bejt trochu trénovaná! Jupí, jupí, jupí!

Kdo se ke mně příště přidá? 

Radůstky začínajícího léta

pondělí 6. června 2016

Ahoj ahoj!
Po dlouhé době přicházím s mišmaš článkem, ve kterém vám chci napsat o pár věcech, které mi v posledních dnech dělaly radost. Pokud čtete můj blog pravidelně, pak jistě víte, že mám čerstvě za sebou státnice a že si nyní užívám volný měsíc.
Takže hodně běhám, chodím do lesa, čtu knížky, učím se němčinu, ale především se snažím trávit co nejvíce času se svou rodinou a svým přítelem.

Objevili jsme novou zábavu, a tou je geocaching. O téhle "hře" jsem už dlouho věděla, že existuje, ale nikdy jsem se o ní blíže nezajímala.
Až teď!
Miluju turistiku a miluju hry a tohle je dokonalé spojení obojího dohromady. (Pro ty, kteří nevědí, co geocaching je - můžete si to přečíst např. zde) Zatím mám "odlovených" jen pár kešek u nás v lese, ale už si brousím zuby na další.:) U nás v okolí jsou jich údajně stovky, takže mám do léta docela co dělat.:D


Jedním z mých postátnicových plánů také bylo, koupit si prstové "barefoot" boty.
O pětiprsťácích jsem přemýšlela už dlouho - ráda chodím bosa a taky mám jednu nohu slabší než druhou (důsledek toho, že jsem se narodila s pokřivenou nožičkou), a tak jsem si říkala, že by chození v barefoot borách mohlo tuto nesrovnalost zmírnit. Po dlouhém rozmýšlení a vybírání jsem si pořídila botky Vibram Fivefingers, typ Alitza Loop. Tyhle botky nejsou úplně levnou investicí, ale věřte mi, že za to fakt stojí!
To pohodlí a ten pocit, když se procházíte po lese a dotýkáte se (skoro)bosýma nohama přírody, je prostě úžasný!


Nejdřív jsem si myslela, že budu v pětiprsťácích chodit jen na procházky do lesa, ale jsou tak pohodlné, že už jsem je měla několikrát na sobě i v "civilu". To samozřejmě doprovázely všelijaké reakce lidí. Pokud si v pětiprsťácích vyjdete na veřejnost, připravte se na to, že vám bude na nohy každý čumět. Obecně ale můžu říci, že sportovci nebo jakkoli outdoorově orientovaní lidé botky chválí a zajímají se, co jsou zač atd., oproti tomu lidé, kteří ke sportu, turistice či přírodě vztah nemají, je kritizují nebo se jim smějí.:D  

V posledních dnech tedy hodně chodím v prstových botech a hledám kešky, ale co mé běžecké tréninky?
Jasně, že jsou!
I když se musím přiznat, že jsem měla po státnicích trochu běžeckou krizi, která dokonce došla tak daleko, že jsem chtěla s běháním přestat. (Resp. přestat s běháním pod trenérským vedením a zase si běhat jenom tak pro radost) Myslela jsem to smrtelně vážně, ale pak jsem si uvědomila, kolik dřiny už mám od února za sebou a že by byla velká škoda to všechno zahodit.
Teď po státnicích si nejvíc užívám dlouhé běhy, na které předtím nebylo tolik času. O báječném běhání v Krkonoších jsem psala v minulém článku.
Dneska jsem si pro změnu vyrazila do hor sice trošku menších, než jsou Krkonoše, ale neméně krásných - a sice do hor Lužických, které mám doslova "za barákem". Proběhla jsem se z České Kamenice na Jedlovou, což je můj oblíbený kopeček. Jedlová měří 774m.n.m, ale i tak dá docela zabrat.
Z našeho domu je to na vrcholek necelých 20 kilometrů, ovšem trasa vede skoro celou dobu do kopce.:) Na vrchol Jedlové jsem dnes běžela po roce (Jsem ostuda! musím sem běhat častěji!) a oproti loňskému létu jsem zaznamenala zlepšení o 20 minut, z čehož mám fakt velkou radost.


Poslední věc, o které bych vám ráda napsala, je Prague food festival, jenž proběhl minulý víkend. Na PFF jezdíme s mamkou už dlouhou řadu let, jeden rok jsem zde dokonce pracovala jako hosteska. Každý rok jsme z něj odjížděly nadšené a sotva jeden ročník skončil, už jsme se těšily na ten další.
Ale letos...letos nějak nevím.
Byl to jubilejní 10. ročník festivalu, takže by člověk předpokládal, že se pořadatelé a jednotlivé restaurace trochu "vyšvihnou" a přichystají něco extra.
Místo toho mi celý festival připadal trochu mrtvý a bohužel bylo na první pohled vidět, že stánků výrazně ubylo. Je mi jasné, že účast na Prague food festivalu je pro restaurace hodně nákladnou záležitostí doprovázenou mnoha starostmi a že si toto každá restaurace dovolit nemůže. Ale stejně to nepůsobí moc hezky, když jsou krásné zahrady Pražského hradu poloprázdné.
(Byla jsem zde v pátek odpoledne, třeba to bylo o víkendu jinačí. Taky jsme byly s mamkou trochu smutně naladěné kvůli jedné neveselé rodinné záležitosti, tak jsme na to možná koukaly trochu zkresleně ...) 
Nicméně ochutnaly jsme pár dobrých jídel - vyzdvihnout můžu třeba tataráček z Angus farm a nebo husí jatýrka, která si dáváme na každém food festivalu a která nezklamou nikdy.:)


To je dnes ode mne vše.:)
Jak trávíte začínající léto Vy? 
A co Vy a kešky, máte s touto "zábavičkou" zkušenosti?
Mějte se krásně! 

Dobývání Sněžky

pondělí 30. května 2016

Ahoj všichni!
Možná si vzpomínáte, že jsem v březnu publikovala článek s názvem 101 cílů za 1001 dní. Mezi cíli, které jsem si tehdy v zimě stanovila, bylo mimo jiné také "Vyběhnout na východ slunce na Sněžku". Přečetla si to milá Babeta a zanedlouho se mi ozvala se skvělou nabídkou víkendového běžeckého výletu do Krkonoš, jehož součástí byl právě východ slunce na Sněžce.
To je jasné, že jsem neváhala ani minutu!
Datum výletu navíc připadl na víkend těsně po mých státnicích, takže jsem si řekla, že to bude dobrá odměna.

Do Krkonoš jsme vyrazili v sedmnáctičlenné skupince - před odjezdem jsem nikoho osobně neznala, takže jsem měla jakožto asociál nr. 1 trochu strach, ale nakonec byly obavy úplně zbytečné, protože byli všichni strašně milí, hodní a super! (To jen potvrzuje pravidlo, že běžci jsou prostě dobrý lidi!)
Poznala jsem osobně blogerky BabetuRuns, Barborku on the run, Terku, ale i další fajn lidi, za což jsem moc a moc ráda!

Plán byl zhruba takový: v pátek večer se sejít v Peci pod Sněžkou, odkud jsme měli domluvenou dopravu na Luční boudu. V sobotu celodenní běžecko-pěší výlet, večer saunu a v neděli časně ranní běh na východ slunce na Sněžku

V sobotu po snídani jsme tedy vyrazili na první výlet. Trasa byla 32km dlouhá a nastoupali jsme při ní více než 1000 výškových metrů. Prostě parádička, ale upřímně nic pro netrénované lidi.:)
Pro inspiraci byla trasa následující: Luční bouda - Špindlerovka - Dívčí kameny - Mužské kameny - Vysoké kolo - pramen Labe - Labská bouda - Špindlerův mlýn - bouda U Bílého Labe - Luční bouda
https://mapy.cz/s/IOXc
Před vyběhnutím...

Prvních pár kiláčků za námi, stále s úsměvy na rtech!:)
Na Labskou boudu jsme běželi pohodovým tempem s mnoha zastávkami na focení.(Bez toho by to přece nešlo!) Na Labské jsme zastavili na oběd, přičemž moje volba byla jasná: borůvkové knedlíky! Na ty jsem se těšila už asi rok a kde jinde si je dát, než právě v Krkonoších.
Druhou polovinu výletu jsme už navíc šli, nikoliv běželi, takže jsem se nemusela bát, že mi bude těžko.

 Přesto, že byla druhá půlka výletu neběžecká, rozhodně to nebyla žádná flákačka! Nejprve jsme museli sestoupat několik stovek metrů do Špindlu a poté ty sestoupané metry zase zpátky vystoupat. Cesta od boudy U Bílého Labe je obzvlášť výživná, ale po celou dobu se naskýtají opravdu úžasné výhledy - na Krkonoše, na vodopády Bílého Labe a celkově na všechnu tu úžasně krásnou přírodu kolem. To naše Česko je stejně hezký!:)


První ženy v cíli! :)
Po výletě následovala zasloužená sauna, večeře a nakonec prohlídka Luční boudy a jejích katakomb. Luční boudu pro návštěvu Krkonoš fakt doporučuju - jednak kvůli strategické poloze (třeba pokud byste se, stejně jako my, chtěli vydat na východ slunce na Sněžku!), jednak kvůli úžasnému jídlu a pití. Mají tu vyhlášené koláče, půl metru dlouhé rohlíky (který jsem po té třicítce zvládla skoro celý sama:D) a taky pivovar, který je mimochodem nejvýše položeným pivovarem ve střední Evropě. Je však třeba včasná rezervace, prý mají už na celé léto plno.:)


Ze soboty na neděli jsme si všichni nařídili budíky na 03:00. O půl hodiny později už se s čelovkami vyráželo na Sněžku na východ slunce. Původně to měl být běh, ale byla to spíše svižnější procházka, protože byli všichni po sobotním výletě fakt vyřízení. Navíc, komu by se chtělo běhat v půl čtvrté ráno, že jo!
Východ slunce na Sněžce byl silným zážitkem. Byla tam šíííílená zima, ale člověk tam nechodí každou noc, tak se to pro jednou dalo vydržet.:) A ta podívaná, když sluníčko vycházelo, byla fakt neskutečná.
Po návratu ze Sněžky jsme ještě skočili do postelí a před snídaní si ještě na dvě hodinky zdřímli. To fakt bodlo, protože jsme všichni měli před sebou ještě dlouhou cestu domů.


Výlet se fakt strašně povedl!

Sešla se super parta lidí, přálo nám počasí a Krkonoše měly hezký jarní nádech. Jsem moc ráda, že jsem se tohoto výletu zúčastnila. A díky Báře a Babet za super organizaci!
Příště jedu zas.:)

Je po státnicích aneb už zase žiju!

středa 25. května 2016

Možná jste si všimli, že jsem v poslední dobou moc nehýřila novými příspěvky. Důvod byl prostý: celý květen byl zasvěcený tomu, abych na jeho konci zdárně ukončila bakalářské studium.
A to se mi včera povedlo! 
(I když mi při tom málem zešedivěly vlasy...) 

Studovala jsem čtyři roky na Univerzitě Hradec Králové, obor management cestovního ruchu. (Standartně trvá studium roky tři, ale protože jsem strávila dva semestry v zahraničí, musela jsem si to o rok protáhnout.) Celé studium mi přišlo...ehm...docela dost jednoduché. Ale asi to bylo tím, že mě dost bavilo. 
Zkrátka to byla docela zábava a pohodička. Neměla jsem moc ráda Hradec Králové jako město a neskutečně mi vadilo dojíždění a bydlení na koleji, ale co se týče školy, nemůžu říct půl špatného slova. 

25.května 2016 nastal onen velký den, státnice. 
Předcházelo tomu, přirozeně, psaní bakalářky, což byly samo o sobě docela nervy. Když jsem bakalářku na konci dubna odevzdala, začal kolotoč učení. 
Prvního května jsem začala a v hromadách papírů ležela víceméně každý den, od ráda do večera. Dá se říct, že se můj květnový život omezil jenom na učení, jídlo a běhání.:) 


Čím víc se to blížilo, tím víc jsem byla nervózní. Doma to se mnou měli, chudáci, těžké - mamka musela přes svojí pořádkumilovnost snášet rozházené papíry po celém domě, no a přítel, toho jsem zase neustále (jo, i v noci!) otravovala otázkami, které mi zrovna přišly na mysl. 
Jaký je rozdíl mezi valutami a devizami? 
Kdy se rozpadla Římská říše? 
A tak dále...co kdyby se mě ZROVNA NA TOHLE zeptali, že jo.  

Dva dny před státnicema to začalo být fakt hrozný. Tak moc jsem se bála, že jsem nebyla schopná pořádně jíst, spát, běhat, nic. Přišlo mi, že mám v hlavě úplně vygumováno a snažila jsem se dohnat, co se dalo. Možná to taky znáte. Závidím lidem, kteří školu tolik neprožívají! 

Do Hradce mě přítel vezl jak na popravu. Když jsem vlezla do školy a dozvěděla se, že se moje komise skládá ze samých milých vyučujících, nervozita ze mě docela opadla. 
Šla jsem na řadu hned jako první, všechno se seběhlo strašně rychle a najednou jsem už seděla na potítku a připravovala se na ty nejlepší otázky, jaké jsem mohla dostat. 
Hvězdy zkrátka stály při mě - hodná komise, super otázky plus moje poctivá příprava - zvládla jsem to a nakonec to ani nebolelo!
Strašně jsem se bála, takže se mi ulevilo velkým způsobem. S přítelem jsme to oslavili v mexicko-italské restauraci a večer jsem vyčerpáním padla brzy do postele. 

Tak nějak se pořád vzpamatovávám z toho, že mám vše za sebou a že je přede mnou celý volný červen...
- Budu HODNĚ běhat, po všech našich severočeských kopcích! 
- Budu HODNĚ psát články na blog!
- Budu HODNĚ číst, protože mám doma několik knížek, na které jsem celý měsíc jenom koukala...
- Pořídím si botky Vibram Fivefingers a budu v nich chodit do lesa.
- Budu těšit Brendinku velkým množstvím procházek!
- Zkusím vyrobit raw tyčinky podle receptů z blogu Zuzky Urbancové.
- Pojedu na Prague food festival (jupí, zítra!)
- Pojedu na víkend do Krkonoš s BabetaRuns a spol. (jupí, zítra!) 
- Pojedu do Tater

...a tak. 
Hlavně až do srpna nepomyslím na školu.:) 

Prague international marathon 2016

neděle 8. května 2016

O pražský maraton jsem se nikdy nijak zvlášť nezajímala. Věděla jsem, že se běhá každý rok v květnu a věděla jsem, že bývá vždy hodně brzy vyprodaný, ale nikdy jsem neměla žádné velké touhy se ho účastnit
Asi před měsícem jsem však dostala nápad, že by nemuselo být špatné si ho zaběhnout - přeci jen, všechny závody o vzdálenosti maratonu a výš, které jsem v poslední době běžela, byly v terénu, a tak mě zajímalo, jak si povedu na silnici. 
Rozhodila jsem tedy sítě a hned druhý den poté, co jsem o účasti na pražském maratonu začala uvažovat, jsem si na jednom internetovém běžeckém "blešáku" domluvila koupi startovného od jedné paní, která kvůli zranění běžet nemohla. 

Připadalo mi, že mám na maraton docela dobře natrénováno a tak nějak jsem počítala s tím, že si zde musím tutově zaběhnout osobák - jediný silniční maraton, který jsem doposud běžela, byl na Taiwanu - tenkrát jsem ve 45 stupňovém vedru a ještě k tomu bez systematického tréninku doběhla v čase 4h 12min. Můj vysněný čas pro tento pražský maraton byl 3h 45min a oba jsme se s trenérem shodli na tom, že by pro mě mohl být reálný. 

8. května v 9:00 zazněly na Staroměstském náměstí tóny Smetanovy Vltavy a vyběhlo se...
Prvních 10km se mi běželo lehce a dobře, držela jsem si tempo okolo 5:20, což odpovídalo mému plánovanému času a byla jsem spokojená. 
Vlastně...ne tak docela.

Už od samého začátku jsem se potýkala s menším "problémem" - NUDOU! 
Trať byla strašně krásná, vedla hezkými pražskými místy, byla zde spousta kapel a především mraky milých, podporujících fanoušků...ale mě to prostě dneska nebavilo. 
Říkala jsem si: "Zlaté traily v přírodě, které jsou sice díky kopcům náročnější, ale taky mnohem zábavnější" 
Říkala jsem si: "Končím s běháním! Stanu se gaučákem!"
Říkala jsem si: "Toto je můj poslední silniční maraton. Jestli někdy ještě něco poběžím, tak určitě né 42km po silnici!"
Říkala jsem si: "Co kdybych třeba zakopla, rozbila si kolínko a skončila? Neměla bych klid?"
Říkala jsem si: "Kur*a a dopr*ele!" 

...tohle všechno jsem si říkala! 
Divíte se, co? 
Ze mě, člověka, který povětšinou nemá nouzi o spoustu motivace a optimismu, padala takováto slova! 
Ale prostě to tak bylo. 

Mezi 10-20 kilometrem jsem se stále snažila držet své tempo. Už to začínalo být namáhavější, ale pořád to ještě šlo. Když se však překulila půlmaratonská vzdálenost, začala jsem zpomalovat. Připadalo mi, že makám pořád stejně, ne-li více, ale Garminy mi najednou začaly ukazovat čím dál horší čas na kilometr. Dokud to bylo pod 6min/km, moc jsem to neřešila. Ale když jsem najednou začala mít problém, zaběhnout kilometr pod 6:30, říkala jsem si, že to už není moc dobré. 

Musím se přiznat k jedné věci - s tím, jak jsem začala zpomalovat, jsem se také přestala snažit. Když mě předběhl můj oblíbenec Miloš Škorpil, který dělal vodiče na 3:59, věděla jsem, že už to nedám ani pod 4 hodiny a tak trochu jsem to tak trochu "zabalila" - začala více přecházet do chůze a taky se více zdržovat na občerstvovačkách. (Já vím, že můj přístup v tuhle chvíli moc dobrý nebyl! Kdybych zabrala a nepoddávala se skutečnosti, že mě to dnes nebaví, třeba bych Škorpilovu skupinku dohnala...) Samozřejmě jsem si tím svůj cílový čas zhoršovala a zhoršovala. 

Posledních pět kilometrů bylo fakt peklo. Běžela jsem je snad 45 minut. (Ostuda) Do cíle jsem doběhla v čase 4h 16min. V cíli mi podal ruku Pablo Capalbo, dostala jsem medaili a samozřejmě jsem na všechnu tu nudu a utrpení zapomněla.  


Můj čas fakt moc k chlubení není. Musím říct, že jsem fakt čekala, že to zaběhnu MNOHEM líp. 
Na druhou stranu se z toho nikterak nehroutím - sice mě mrzí, že jsem to nedala aspoň pod ty čtyři hodiny, ale svět se kvůli tomu nezboří. (Svět se hodlá zbořit až za 14 dní, v případě, že neudělám státnice!)

Někdy to prostě  člověku nesedne fyzicky. A někdy je tělo v pohodě, ale místo toho vám to nandá psychika. A to se mi přesně dnes stalo. 
Dnes jsem se taky přesvědčila o tom, že mě víc baví běhy v přírodě a že mám se silničním maratonem určitě na pár let pokoj.:) 

Přesto, že se mi dnes neběželo nejlíp, musím velice kladně ohodnotit celou organizaci závodu. Zpacifikovat 10 000 účastníků, dát jim napít a najíst, uzavřít půlku Prahy a mnoho dalšího...to RunCzech fakt zvládá na jedničku s hvězdičkou.:)

Back to top