44 vrcholů - Jetřichovice

pondělí 19. září 2016

Ahoj všichni!
Pokud milujete běhání v kopcích a v přírodě, možná vám neunikla soutěž 44 vrcholů, kterou pořádá od jara do podzimu firma Inov-8.

Těm, kteří jsou 44 vrcholy netknutí, to objasním:
Inov-8 je výrobce sportovního oblečení a především běžeckých bot. Na jaře tohoto roku vymysleli lidé z této firmy skvělou, dlouhodobou soutěž s názvem 44 vrcholů.
Na různých místech na území České Republiky a Slovenska bylo vybráno 44 trailových běžeckých tras. Každá z těchto tras byla vždy po určitou dobu (cca 2 měsíce) "aktivní". Během doby, kdy byla trasa aktivní, si mohl úplně každý tuto trasu proběhnout (klidně i vícekrát) a pokud svůj běh trackoval do aplikace Strava, mohl tak soutěžit o trailové boty Inov-8 Terraclaw 250.
Boty vyhrál vždy nejrychlejší muž, žena + člověk, který dosáhl 144% času vítěze.

Už od samého začátku mi tato soutěž přišla parádní, ale trochu mě štvalo, že jsou všechny soutěžní trasy dost daleko od mého bydliště. Neustále jsem sledovala webové stránky s nadějí, že bude nějaký vrchol taky u nás v Českém Švýcarsku nebo Lužických horách.
A dočkala jsem se!
Od července do září byla aktivní třináctikilometrová trasa začínající v Jetřichovicích a vedoucí přes několik krásných zákoutí Českého Švýcarska.
Část trasy (Pavlino údolí + okolí Jetřichovic) mám prochozenou jako své boty, takže jsem věděla, že to nebude žádný med.


Celé léto jsem se chystala trasu proběhnout a pokusit se soutěžit, ale pořád jsem se k tomu nemohla dokopat. Červenec jsem trávila na brigádě v cukrárně a srpen pro změnu na jazykovém kurzu v Německu, takže jsem vždycky byla ráda, když jsem vyběhla do lesa u nás za domem.
No jo, byla jsem prostě líná.:)

Až článek u Jany na blogu mi minulý víkend připomněl, že výzvu pořád odkládám a odkládám a že už zbývají poslední dva dny, kdy si jí může člověk soutěžně proběhnout, než skončí. Ten víkend byl zároveň mým posledním víkendem před zkouškou DSH, takže jsem měla v úmyslu, pořádně se učit.
Krásné počasí, lenost se učit a skutečnost, že soutěž za pár hodin končí, mě konečně dokopala k tomu, jít si trasu proběhnout.
A to se mi sakra vyplatilo!
Trasa byla naprosto úžasná.
Začínala nemilosrdným stoupáním směrem k jetřichovickým vyhlídkám, kde jsem málem vypustila duši. A to jsem si myslela, jak umím běhat do kopců! Následovalo odpočinkové klesání po žluté směrem na Tokáň, kterého si však člověk neužil dlouho a už se uhýbalo na cestu po modré turistické značce směrem do Rynartic. Modrá trasa byla dost zvlněná, nedala člověku prostor k odpočinku, ale za odměnu nabízela hezké pohledy na Lužické hory.
V Rynarticích se běžel malý kousíček po silnici, po kterém následoval seběh do Pavlina údolí, což byla taková odpočinková pasáž podél řeky.
Třináct kilometrů, žádná ultradlouhá vzdálenost.
Přesto mi dala docela zabrat!
Ačkoliv jsem se snažila nepolevovat ani v těch nejhorších kopcích (což bylo při stoupání na Mariinu skálu dost těžké), trvalo mi to něco přes hodinku a půl.

Moje tempo nebylo žádné světoborné, ovšem nějakým zázrakem a úplnou náhodou se mi povedlo dosáhnout 144% času vítěze. Když jsem dostala od pořadatelů soutěže e-mail s prosbou, ať jim sdělím svou adresu, aby mi mohli poslat boty, nestačila jsem zírat!
Za celých svých 23 let života jsem v žádné soutěži nikdy nic nevyhrála a nyní je to má třetí výhra za rok 2016. A ještě k tomu taková parádní a hodnotná!
Boty mi zatím ještě nedorazily, očekávám je ale každým dnem. Moc se na ně těším a předem za ně pořadatelům soutěže děkuju!
Já vím, bylo to fakt z pekla štěstí, zaběhnout si výzvu pár hodin před ukončením a vyhrát...ale vzhledem k tomu, jak jsem byla celé léto busy, to snad lze omluvit.:))

P.S: V tuhle chvíli (19.9) je aktivních ještě 10 vrcholů na různých místech v ČR nebo SR. Mrkněte na www.44vrcholu.cz, jestli není některý z nich třeba někde poblíž vašeho bydliště...soutěž stále ještě běží, takže můžete botky vyhrát taky.:)

P.P.S: Pokud se budete pohybovat v okolí Českého Švýcarska nebo pokud stejně jako já bydlíte blízko, určitě si běžte trasu někdy projít/proběhnout! No a co, že soutěž skončila - i tak to za to stojí!

Moje německé pobíhání

neděle 11. září 2016

Ahoj všichni!
Možná si pamatujete, že jsem se v několika svých posledních článcích zmiňovala o tom, že byl celý můj letošní srpen + kousek září zasvěcený intenzivnímu jazykovému kurzu v německé Žitavě. Kurz byl vedený jako příprava na zkoušku DSH, která mě čeká pozítří a kterou potřebuji k tomu, abych mohla na německé univerzitě začít studovat.

Už když jsem byla mladší, jezdila jsem skoro každé prázdniny na nějaký jazykový kurz. Dodnes jsem rodičům velmi vděčná za to, že mi tyto jazykové pobyty umožnili. Hodně mě to obohatilo - řekla bych ale, že více po té "duševní" stránce, než po té jazykové.
Ano, na jazykových kurzech v Anglii a v Americe jsem se pěkně rozmluvila  a měla tak potom na gymplu značnou výhodu. Ale přeci jen, na takovýchto pobytech se většinou vytvořily české skupinky, takže člověk mimo samotnou výuku (která byla formou hry a trvala maximálně 3 hodiny denně) cizí jazyk zas až tolik nepoužíval.
Ve čtrnácti letech jsme si ale společně se svou kamarádkou musely samy poradit na londýnském Heathrow, v patnácti jsem onemocněla v Kolíně nad Rýnem a s téměř nulovou znalostí němčiny (a tlustým slovníkem, protože chytré mobily ještě nebyly) tam běhala po doktorech a v sedmnácti jsem se cítila jako největší frajerka a cestovatelka, když jsem kvůli poruše letadla úplně sama trávila (neplánovaně) noc na newyorském JFK.
Ačkoliv jsou to naprosté drobnosti a situace, nad kterými by se dnes člověk ani moc nepozastavil, pro mé dospívající já byly tyto zkušenosti neskutečně obohacující a na jazykové kurzy, na které jsem jako mladší jezdila, moc často a ráda vzpomínám.

Jazykový kurz v Žitavě se od kurzů, na které jsem jezdila jako -náctiletá, lišil v mnohém. Tak zaprvé byl opravdu intenzivní - od rána až do pozdního odpoledne, na večer potom hromada domácích úkolů. Psaly se zde testy a opravdu jsme "makali". To byl ale účel - na zkoušku DSH by se asi člověk těžko připravil, kdyby hrál na kurzu celý den hry.:)
Další rozdíl byl v tom, že jsem do Žitavy nijak daleko necestovala. Žádné dva dny v letadle, ale 40 minut autem.:)
No a v neposlední řadě musím zmínit skladbu spolužáků - do kurzu nás chodilo 12 a až na dva Ukrajince zde nebyli žádní lidé ze stejných zemí. Všichni jsme tedy museli mluvit 24/7 německy, což bylo super.
V Žitavě jsem po dobu konání kurzu bydlela na koleji, domů jsem jezdila vždy na víkend. A za ty čtyři týdny, které jsem na tomto místě strávila, jsem ho samozřejmě pěkně prozkoumala i po běžecké stránce.
Naběhala jsem zde dohromady něco kolem 250 kilometrů. Sem tam jsem zastavila a udělala nějaké fotky, tak se na ně pojďte mrknout.


Na kraji Žitavy se nachází uměle vybudované jezero, Olbersdorfer See. O-see, jak Němci s oblibou říkají, má po obvodu zhruba čtyři kilometry a v těsné blízkosti velké množství cyklostezek.
Člověk milující běhání po rovinatých cyklostezkách by tu byl jako v ráji.
Mně se zpočátku běhání po cestičkách okolo jezera líbilo. Jsem zvyklá běhat v kopcích a po trailových, nezpevněných stezkách, takže upravené cyklostezky pro mě byly něco docela nového. První týden jsem si užívala skutečnost, že běhám rychle, resp. rychleji než doma. Doma v kopcích a v terénu mi 10 kilometrů trvá často něco přes hodinu, tady po rovince jsem najednou odsvištěla desítku bez větší námahy za 50 minut.:)
Zlepšila jsem si sice tedy průměrné tempo ve svých Garminech, ale po pár rovinatých výbězích mě to trochu přestalo bavit a vždycky jsem se těšila na kopcovité-víkendové běhání doma.
Kopce jsou prostě mnohem větší zábava, i když se při jejich vybíhání člověk mnohem víc nadře!

Olbersdorfer See mělo ještě jeden háček.
Jasně, bylo moc hezké a čisté a všude okolo byl krásný výhled na Žitavské a Jizerské hory. Jedna polovina jezera byla komerčnější, nacházela se zde písečná pláž, prolejzačky pro děti a několik restaurací.
Ta druhá polovina byla více odlehlá, přírodní, nekomerční a neupravená.
Běhání v té odlehlejší části se mi zpočátku dost líbilo, neboť zde nebyli - až na pár kolegů běžců - skoro žádní lidé. Problém nastal ve chvíli, kdy se ve druhé polovině srpna výrazně oteplilo a počasí začalo být na koupání.
Netušila jsem, že odlehlá polovina jezera slouží jako nudapláž!
To si takhle běžím, kochám se přírodou...když v tom najednou zpoza křoví vyleze asi sedmdesátiletý Němec hrdě vystavující svojí chloubu mezi nohama. Když jsem TOTO při běhání potkala poprvé, měla jsem málem zástavu srdce.
Vím, že by mi na 99% neublížil a že nudismus tak trochu patří k východoněmecké nátuře... ale stejně! Potkat při běhání z ničeho nic sedmdesátiletého naháče není nic milého, to mi věřte.
Přestože jsem se touto nudistickou částí jezera snažila vždycky prosvištět v co nejrychlejším tempu, popř. jí nějak oběhnout, potkala jsem jich za ten měsíc dobrých pár desítek.


























Když už se kurz chýlil ke konci, začala jsem být z toho množství informací a učení docela unavená, takže jsem naběhala docela dost kilometrů v rámci regulerní prokrastinace.
Šla jsem třeba i tehdy, když byl nad Žitavou mega obrovský mrak, protože přece lepší zmoknout, než se učit!


(A z toho obřího, černého mraku, který vypadal docela děsivě, nakonec nebyla ani kapka. Nebo možná byla, ale místu, kde jsem běhala, se slejvák úplně vyhnul. Takže docela win-win.)
V předchozím odstavci jsem se už malinko zmínila o Žitavských horách.
Na Žitavské hory jsem se docela těšila a představovala jsem si, že právě v nich budu celý měsíc každý den běhat. Tyto hory (nebo spíše hůrky:) se nachází asi 5 kilometrů od Žitavy. Než se k nim člověk dostal, musel nejprve běžet těch 5 kilometrů po nepříjemně rovné, mírně stoupající silnici.
Bohužel jsem si kvůli velkému množství učení dovolovala denně cca 60-90min běhu. Anabázi s doběhnutím do kopců+běháním v kopcích+doběhnutím zpátky jsem absolvovala jenom jednou.
Bylo to hezké, ale dost časově náročné, takže jsem na každodenní proběhnutí volila spíše to výše zmiňované jezero, které bylo od mé koleje pouhé 2 kilometry.
Na fotkách je Töpfer (582m), ze kterého byl moc pěkný výhled.



Tak tedy o mém běhání v Žitavě.:)
Bylo to super, poznat po běžecké stránce zase něco nového. Ale byla jsem docela ráda, když už byl konec. Nyní si zas o trochu více vážím běžeckých cestiček u nás v Kamenici.



Park(půl)maraton 2016

neděle 28. srpna 2016

Můj přítel je vášnivý fotbalista, turista a cyklista, ovšem nikoliv běžec. Moje běhání podporuje, často mě vozí na různé závody, ale k tomu, aby se šel proběhnout se mnou, ho přemluvím maximálně tak dvakrát do roka.
V sobotu, 27.8 se v Krásné Lípě, "hlavním městě" Českého Švýcarska, konal Parkmaraton. Tento závod měl dříve docela dlouholetou tradici, poté byl na pár let zrušen a v letošním roce byla jeho tradice znovu obnovena.
Jelikož je České Švýcarsko mou srdeční záležitostí, neváhala jsem s účastí ani minutu. Na výběr byly tratě o vzdálenosti 10km, půlmaratonu a maratonu. Automaticky jsem se přihlásila na celý maraton. Trošku mě štvalo, že se maraton běží na dvě kola, (nemám moc ráda závody, které jsou na vícero kolo. Radši si vybírám ty, kde se běží jeden velký okruh) ale přesto mě to neodradilo.

Závod se měl odstartovat o půl dvanácté. Už ráno jsem viděla, že bude velké vedro a že to bude tím pádem docela drsné, ale pořád jsem byla přesvědčená, že poběžím celý maraton. Dávali jsme si s přítelem ranní kávu a snídani a on začal vymýšlet, v kolik hodin a jakým dopravním prostředkem (auto či kolo) se na mě pojede podívat.
"No a co kdybys běžel taky?", navrhla jsem mu, i když jsem absolutně nečekala, že by na něco takového přistoupil. Začal vymýšlet spoustu výmluv, ale bylo vidět, že mu tato výzva začala vrtat hlavou. Řekla jsem, že pokud poběží, přehlásím se z celého maratonu na půlmaraton a poběžím s ním. (A fakt jsem nečekala, že by na něco takového přistoupil!)

"Budu na tebe hodná! Poběžíme pomalu a vůbec mi nebude vadit, když nám to bude trvat třeba tři hodiny!", řekla jsem mu.
 A světe div se, on na to fakt kývnul!
Měla jsem z toho fakt velkou radost. Nikdy jsme spolu žádný závod neběželi, měla to být tedy premiéra a navíc, takovéto spontánní akce bývají nejlepší.:)

Jelikož se jednalo o malý, rodinný závod, s přehlášením z maratonu na půlku nebyl žádný problém. Stejně tak nebyl problém s tím, že se Tadeáš přihlásil až na místě.
Nu, a krátce před polednem se tedy odstartovalo.


Trasa byla hezká, i když územím národního parku vedla jen málo. Běželo se polní cestou z Krásné Lípy na Vlčí horu, poté přes kopeček do Kyjova, kousíček Kyjovským údolím, pak následovalo docela dlouhé stoupání nad Vápenku a na závěr seběh z kopečka zpět do Krásné Lípy. (Maratonci si to dávali ještě jednou v protisměru. Ačkoliv si vždycky vybírám tu nejdelší možnou trať, tentokrát mě to ANI TROCHU nemrzelo, že běžím jen půlku:) Bylo fakt šílené vedro a...i jsem byla včera trochu líná:D) 
Terén byl pěkný a zahrnoval od všeho trochu - polňačky, lesní cesty, trochu asfaltu, trochu trailu.
Běželi jsme dost pomaloučku - na jednu stranu byl sama běžela o dost rychleji (a měla bych tím pádem díky malému počtu účastníků dost velkou šanci na bednu), na druhou stranu jsem si fakt užívala, že běžím poprvé nějaký závod se svou drahou polovičkou.:))


Kolem 16.kilometru začaly přítele brát křeče, začal kulhat a nemohl moc dál běžet. Snažila jsem se ho podporovat a motivovat, ať to přeběhá a mákne, ať jsme brzo v cíli, ale místo toho spíš zpomaloval a k poslední občerstvovačce vyloženě dokulhal.
Na oné poslední občerstvovačce se rozhodl, že si odpočine, zbytek závodu dojde pěšky a mě poslal, ať si to doběhnu sama. Chvíli jsem se rozhodovala, jestli zůstat s ním nebo běžet - přeci jen jsem mu slíbila, že poběžíme celou dobu spolu. Nakonec jsem se rozhodla běžet - do cíle už to byly jen čtyři kilometry a já jsem věděla, že to zvládne.:)

Doběhla jsem kolem druhé hodiny odpoledne, přítel 20 minut po mně. I přes to, že jsme cíl nezdolali tak úplně společně, bylo to moc pěkné a oba jsme si to užili.
Fakt jsem ani minutu nelitovala toho, že neběžím maratonskou vzdálenost - společné odpoledne se svým milým je přece lepší než za každou cenu nahoněné kilometry.:)



Střípky z pozdního léta

středa 17. srpna 2016

Ahoj všichni!
Už dlouho jsem chtěla napsat nějaký mišmaš článek o radostech a zážitcích, které se mi v posledních dnech udály. Chyběla mi k tomu však jedna věc: čas.
První týden v srpnu jsem totiž nastoupila do intenzivního jazykového kurzu pořádaného Mezinárodním vysokoškolským institutem v německé Žitavě (IHI Zittau), kde se připravuji na zkoušku DSH a (pokud ta zkouška DSH vyjde) na navazující magisterské studium.
Držte mi palce!
Výzvy mám sice ráda, ale dostat se během několika týdnů v němčině z hodně slabé Bé dvojky na úroveň C1 je výzva pekelná.:)

Studium v Žitavě jsem si nevybrala jen tak náhodou - jedním z důvodů byla skutečnost, že jsem v Čechách tak nějak nemohla najít magisterský studijní obor, který by splňoval mé podmínky:
1. Aby byl pro mě zajímavý, zkrátka ne nudný.
2. Abych měl dobré uplatnění.
3. Aby nebyl daleko od mého bydliště, v ideálním případě abych mohla denně dojíždět.
Rozhodla jsem se pro obor Internationales management, jenž je vyučovaný v němčině na zmiňovaném institutu spadající pod Technickou Univerzitu v Drážďanech.
To, jestli mě obor bude bavit a jestli bude mít dobré uplatnění, teprv ukáže čas. Super je, že je škola pouhých 40 kilometrů od mého bydliště, takže budu moct bydlet doma a do školy dojíždět.
Vyhráno ale ještě nemám - přijata budu, pokud složím zmiňovanou zkoušku DSH, což by mělo být v polovině září.

Mám tedy teď méně času na blog, moje sportovní aktivity se ale snažím nezanedbávat, ba naopak.

Už dlouho jsem nic nenapsala nic o svém tréninku. A přitom mám jednu dost podstatnou novinku - už je tomu více než měsíc, co jsem přestala běhat pod vedením trenéra a běhám si zase jen tak pro radost podle sebe.
Bylo to rozhodnutí, nad kterým jsem dlouho přemýšlela, než jsem ho udělala. Na jednu stranu mám za sebou půlrok dřiny a velkého pokroku. Na druhou stranu pro mě běh začal tak trochu ztrácet kouzlo a čím dál víc jsem ho brala jako "povinnost".
A vzhledem k tomu, že nemám žádné extra velké závodnické ambice, že na závody jezdím spíš pro zážitky (a pro trička a pro medaile, které dávají všem:D) než pro oslnivé výkony, jsem si řekla, že dám přednost tomu "kouzlu".:-)

Nenechte se ale zmýlit - v běhání jsem v žádném případě nepolevila. Jen prostě nyní běhám podle nálady a né podle předem daného plánu. Snažím se držet určitého rámce, tj. 1x týdně běhat intervaly, 1x týdně dlouhý běh, 2x týdně si trochu zaposilovat a zbytek odběhat tak, jak se mi chce a kolik mám času.
Myslím, že pokud vydržím být sama na sebe přísná, můžu se i bez trenérského vedení posouvat.
Předtím, než jdu běhat, jen málokdy vím, jakou poběžím ten den trasu. Někdy to mám naplánované a nakonec to dopadá úplně jinak...

...třeba předminulý pátek. Byla jsem od rána do večera v práci a měla za sebou docela náročný den. Večer po práci jsem si řekla, že půjdu jen na krátký výklus. Vyběhla jsem a byla jsem strašně překvapená, jak moc lehce se mi běží! Tempo 5min/km mi přišlo jako procházka růžovým sadem, přestože jindy při tomto tempu umírám.
Z původně plánovaného krátkého výklusu byla najednou dvacítka, která zahrnovala výběh na Chlum, což je rozhledna nad Děčínem, na kterou vede poměrně brutální kopec.
Bylo to spontánní a skvělé!


...v neděli ráno jsem si vyběhla pro změnu na Studenec, další z mých oblíbených kopců a rozhleden. O Studenci jsem se už zmiňovala několikrát, běhám na něj často a ráda.


...minulý týden jsem se také osmělila a poprvé zkusila něco, k čemu jsem se už dlouho odhodlávala: propojit běžecký trénink se cvičením na workoutovém hřišti.
Odběhala jsem si devítikilometrový okruh a ihned poté vyrazila na hřiště, kde jsem si dala asi půlhodinovou sestavičku, která zahrnovala především cviky na ruce a břicho. (Ale taky nějaké dřepy a angličáky, takže ve výsledku slušný masakr.:D) 
Hodně mě to bavilo, jen mě trochu štvali pánové, kteří okolo hřiště venčili psy a komentovali mé snažení různými "dobrými radami" a rádobypovzbudivými poznámkami.


Kromě běhání a posilovacích pokusů jsem taky po dlouhé době oprášila kolo. Dříve jsme každé léto s přítelem najezdili stovky, možná i tisíce kilometrů. Letos jsme hodně pozadu. Myslím, že letos mám s odřenýma ušima najeto 200-300km. Ale zase to kompenzují ty kilometry naběhané.
Vydali jsme se na horu Jedlovou, na mé oblíbené místo, o kterém jsem vám už taky psala nesčetněkrát.
Výlet nám trochu zkazil nečekaný lijavec a mlha, která pod Jedlovou padla.
Bylo trochu demotivující šlapat na kopec, který je totálně v mlze a ještě ke všemu být promočený až na kost.
Přítel to chtěl otočit a jet domů bez dobytí vrcholu, ale to jsem v žádném případě nechtěla dopustit! Vrchol jsme dobyli, ale byli jsme tak zmáchaní a zmrzlí, že jsme po rychlém pivu a rychlém selfíčku hodně rychle uháněli zpět dolů.:)


O pár dní později jsme se vydali s bráchou na Luž, sestru Jedlové a nejvyšší horu Lužických hor. Na vrchol jsme museli kola tlačit protože tam vedla terénní, prudká, klikatá pěšinka, ale stálo to za to.
(Pán, který nás na vrcholku fotil, si myslel, že jsme pár...bráchovi je 15, mně 23...no dobrý)



Minulý víkend jsem také měla u nás doma vzácnou návštěvu - kamarádku Káťu. Věrní čtenáři jí jistě znají z mého starého blogu - prožívaly jsme spolu (kromě mnoho dalšího) dobrodružství na Taiwanu...
Chtěla jsem jí ukázat východní, méně známou část Českého Švýcarska a naplánovala jsem nám parádní túru. (-> https://mapy.cz/s/YTB1)
Bohužel jsem netušila, že jsou součástí trasy také několikametrové sestupy po žebřících. Což o to, to by nám nevadilo - nedala to však naše Brendinka, kterou jsme s sebou měli.
Bylo to úplně poprvé, kdy jsme kvůli Brendě museli "vzdát", resp. pozměnit nějakou túru.
Žebříky obejít nešly a třicetikilového zlatého retrívra jsme do náruče opravdu vzít nemohli.:) Nenechali jsme si tím však zkazit výlet - holt jsme se vrátili zpět a vymysleli jiný, alternativní českošvýcarský okruh.
Odkaz na túru máte v odkazu výše - opravdu jí moc doporučuji, zejména pokud chcete navštívit České Švýcarsko a nejste zvědaví na davy turistů na Pravčické bráně. Jen pejska nechte tentokráte radši toma, těch žebříkoidních vložek tam je poměrně hodně.:)


Přestože jsem na začátku článku psala, že jsem si vybrala studium v německé Žitavě z části pro to, abych mohla denně dojíždět z domova, nyní, po dobu trvání jazykového kurzu, tu bydlím na koleji.
Kurz je časově hodně náročný - po většinu týdne trvá výuka do 16ti hodin, k tomu velká spousta domácích úkolů a učení na testy, které se téměř denně píší.
V praxi to vypadá tak, že přijdu po čtvrté hodině odpoledne na kolej, jdu si zaběhat a poté zasednu až do (pro mě) docela pozdních hodin k učení. Nic jiného tu na práci nemám, takže se němčině fakt poctivě věnuji. (Nebo se o to alespoň snažím:D) 
A vím, že doma bych takovou disciplínu neměla ani z poloviny...
Z tohoto důvodu jsem se na těch pět týdnů ubytovala na koleji a domů jezdím jen na víkend.
Ačkoliv to tu není špatné, už teď vidím, že mi těch 5 týdnů na koleji bude úplně stačit a od října (pokud zde opravdu začnu studovat) uvítám s otevřenou náručí to dojíždění...:)

Příští týden, až to tu ještě trochu více prozkoumám, tedy slibuji nějaký fotočlánek o běhání v žitavských horách! :)
Mějte se krásně a užívejte pozdního léta - podzim už klepe na dveře a já se na něj strašně moc těším!!!


Vysoké Tatry 2016

středa 27. července 2016

Čas neúprosně běží - zbývá pouhých pár dní do mého nástupu do nové školy, v případě mého přítele do nástupu do nové (a první opravdové) práce. Rozhodli jsme se tedy, že než nám začne kolotoč studijních a pracovních povinností, užijeme si nějakou pěknou dovolenou. 
Pěkná dovolená se v našem případě = hory a turistika. (Na válení u vody nás neužije, to bychom ze za pár minut ukousali nudou!) 
Vybrali jsme si Vysoké Tatry. 
Důvodů bylo hned několik: ani jeden z nás zde doposud nebyl, je to relativně blízko, člověk se sem dostane pohodlně vlakem, milujeme slovenskou kuchyni, není zde draho, je tu krásně... 

Vyrazili jsme v pondělí ráno. Z Děčína do Prahy klasickým rychlíkem a z Prahy do Štrby potom žlutým RegioJetem. 
Byla to skvělá volba! 
Za poměrně nízkou cenu velký komfort, rychlost a HLAVNĚ - a to je to nejdůležitější - dobrá káva zdarma! Už se těším na další cestu tímhle vlakem.
Ubytovaní jsme byli přes AirBnb ve Starém Smokovci, což je vesnička nacházející se přímo v podhůří Tater. (S ubytováním jsme byli rovněž moc spokojení - pokud byste měli zájem, ráda vám předám kontakt.:) 
Na místo jsme dorazili v podvečer. Na túru už ten den nebyl čas, stihli jsme ale aspoň krátkou procházku kolem Štrbského plesa. (A taky brydzové halušky, bez těch by to ani první den nešlo!)

  
Druhý den jsme vyrazili na první, nenáročnou túrečku vedoucí přes tři tatranská plesa: Popradské, Batizovské a Velické. Tuto túru jsme měli původně vymyšlenou spíše pro případ nouze. (Resp. špatného počasí, které ten den bohužel bylo.) Nevede totiž přes žádná nebezpečná místa a řetězy a dá se tím pádem v pohodě zvládnout i za mokra. 
 Nakonec jsme byli strašně rádi, že jsme se právě na tuto túru vydali - plesa byla opravdu krásná a navíc zde nebylo tolik lidí, jako třeba na Kriváni. 
Pokud se do Tater chystáte, nechcete šplhat do příliš vysokých nadmořských výšek a přitom chcete vidět plno krásy, určitě se na tato tři plesa vydejte.:) 
 Popradské pleso - Batizovské pleso - Velické pleso - Starý Smokovec => 20,5 km, 1104m+ 




Další den se nám, díkybohu, počasí zlepšilo. Konečně jsme v celé kráse spatřili štíty hor, které se nám předchozí den schovávaly v mracích. Neváhali jsme tedy ani chviličku a hned po snídani vyrazili na túru, která nám byla ze všech stran doporučována. 
Jedná se o túru přes Téryho chatu, Priečné sedlo a Zbojnickou chatu. 
Ačkoliv moc dobře víme, že se má do hor vyrážet časně ráno, vyrazili jsme poměrně pozdě - měli jsme totiž zaplacenou snídani, která se podávala až od osmi hodin a která byla tak dobrá, že jsme se o ní nechtěli připravit.  
Když jsme dorazili na Hrebienok, přítel začal dělat katastrofické scénáře, že se z túry nestihneme vrátit za světla, a že bychom to možná měli na Téryho chatě otočit a jít tou samou cestou zpátky. 
V ŽÁDNÝM PŘÍPADĚ, řekla jsem si. 
Za A) nemám ráda, když se chodí tou samou cestou tam i zpátky
Za B) jsem se děsně těšila na ten mírně horolezecký úsek v Priečném sedle
Nakonec jsme se shodli na tom, že se na Téryho chatě otáčet nechceme, a tak jsme trochu přidali do kroku. 
Ehm...trochu víc. 
Náš výstup na Téryho chatu se asi více podobal tréninku skyrunnerů, nežli pohodové procházce. Předběhli jsme snad 100 lidí, byli jsme tam opravdu rychle. Docela fajn trénink na můj příští závod.:) Na Téryho chatě jsme si dali česnečku a pokračovali dále do Priečného sedla, což je jedno z těch méně bezpečných míst v Tatrách. 
Když jsme viděli, jak prudký výstup po skále nás čeká, trochu se nám zatajil dech... 
Zvládli jsme to ale na pohodu. 
Cesta z Priečného sedla přes Zbojnickou chatu zpět na Hrebienok už byla pohodová, hodně kochací. Viděli jsme kamzíky, čímž se mi splnil jeden z mých snů. 
Do Starého Smokovce, kde jsme byli ubytovaní, jsme dorazili kolem 18.hodiny. A to přítel vyhrožoval, že to za světla nemůžeme stihnout! 
Odměnili jsme se vyhlášeným Kamzík talířem ve stejnojmenné kolibě a hromadou grilované zeleniny s oštěpkom. Mňam! 
 Starý Smokovec - Hrebienok - Téryho chata - Priečné sedlo - Zbojnická chata - Hrebienok - Starý Smokovec => 21,3 km, 1779m+





Na třetí den jsme si naplánovali výstup na Kriváň, národní horu Slovenska. 
Výstupu na Kriváň předcházela cesta narvaným vláčkem ze Starého Smokovce na Štrbské pleso. Cesta trvala zhruba 45 minut, vlak byl narvaný k prasknutí a nedalo se v něm dýchat. Pro mě, člověka, kterému se chce při stání v dopravních prostředcích okamžitě omdlívat, docela prekérka. 
Cestu na Štrbské pleso jsem přežila napůl v mdlobách a byla jsem neskutečně ráda, když jsme dojeli do naší cílové stanice. 
Před výstupem na Kriváň jsme se tedy po té šílené cestě museli trochu osvěžit - já (jak jinak než) cappucinem a přítel pivem.:) V hospůdce jsme nabrali sílu a na Kriváň vyrazili opět ve svižném tempíčku, které se podobalo spíše běhu než chůzi. (Což mně absolutně vyhovovalo!)
Výstup na Kriváň byl hezký a pohodový. Skoro celou cestu jsem se dívala na své oblíbené Roháče. Trochu nám to kazily davy lidí, ale s tím jsme tak trochu počítali. 
Ze Štrbského plesa jsme to nahoru zvládli za necelé tři hodinky. Docela dobrý, vzhledem k tomu, že to podle turistických ukazatelů mělo trvat o hodinu více.:)  
Ze Štrbského plesa na Kriváň a zpět => 20,9 km, 1573m+


Čtvrtý den jsme se rozhodli, že si trochu odpočineme. Naším cílem nebyl ten den žádný vrchol, nýbrž městečko Tatranská Lomnica, kam jsme procházkou vyrazili. Naše tempo už nebylo tak slavné jako v předchozích dnech, únava už byla trochu znát.:) 
Šli jsme tedy pomalu a kochali se horami. 
V Tatranské Lomnici jsme si dali výborné bryndzové pirohy v restauraci Stará mama - restauraci doporučuji, ale nečekejte nic dietního.:D 
Navštívili jsme muzeum TANAPu, ze kterého jsme byli opravdu nadšení - můžete zde vidět všechna zvířata(vycpaná), která v Tatrách žijí a celkově se dozvědět velkou spoustu zajímavých věcí. Určitě tam běžte, pokud pojedete do Tater! 
Starý Smokovec - pod Slavkovským štítem - Hrebienok - Skalnaté pleso - Tatranská Lomnica =>
17km, 1100m+



Pátý den jsme vyrazili žlutým vláčkem zpět domů.
Byla to krásná dovolená!
Bohužel, trochu nás štvala velká turistifikace a komerce, která byla ve Vysokých Tatrách dost  cítit - zejména na Štrbském plese a v Tatranské Lomnici. S tím souvisí obrovské množství lidí. Z těchto věcí jsme byli trochu otrávení a říkali jsme si, že příští rok pojedeme do nějakých hor, které tak profláklé nejsou.
Máme rádi země, kde není draho. Rádi si totiž na dovolené dojdeme každý den do restaurace na teplé jídlo, tu se zastavíme na kávu, tu na pivko, tu na dortíka...zkrátka se při cestování neradi omezujeme. Je jasné, že toto bychom si např. v Norsku nebo ve Švýcarsku dovolit nemohli. Proto vybíráme země spíše východním směrem. Vysoké Tatry byly v tomhle směru (až na tu zmíněnou přelidněnost) dobrá volba, příští rok to ale asi zkusíme ještě o něco východněji.

Co Vy a Vysoké Tatry? Byli jste zde? Jak se Vám tu líbilo?


Jizerský ultratrail 2016

neděle 17. července 2016

V roce 2015 jsem se rozhodla zkusit svůj první ultramaraton - Jizerský ultratrail. Byl to poněkud odvážný počin, vzhledem k tomu, že jsem tenkrát neměla moc natrénováno a za sebou měla jen jeden silniční maraton. Běžela jsem společně se svou kamarádkou, společnými silami jsme to zvládly a troufám si říct, že nám oběma otevřel JUT 2015 dveře do úplně nové běžecké dimenze.
Na JUT 2015, moje ultramaratonské "poprvé", jsem celý rok vzpomínala - na perfektní organizaci, krásnou (ale nemilosrdnou) trasu, na dechberoucí výhledy. Neváhala jsem tedy ani minutu a přihlásila se i na ročník letošní.

Do Josefova Dolu, kde závod startoval, jsem dorazila den předem. Krátce po vyzvednutí balíčku se startovním číslem a mapou a spořádáním talíře předzávodních těstovin jsem si šla lehnout, abych byla na závod svěží.



16.7 se budím do poměrně chladného rána. Nevadí - lepší chladno, nežli pařák, jako vloni.
V 7:00 společně s dalšími třemi stovkami závodníků vybíháme.

Celá tahle sranda začíná výběhem sjezdovky. Drápu se nahoru a připadá mi, že mi shoří plíce. Brzy si ale zvykám - takových (a ještě horších) stoupáků je na trase mnohem víc. Probíháme Josefovým Dolem, přes Jiřetím pod Bukovou směrem k Tanvaldskému Špičáku. Do kopečka, z kopečka, dokopečka...a tak pořád dokola.
Ale nestěžuju si, baví mě to.:)
Kolem deváté hodiny ranní jsem na první občerstvovačce, Mariánských schodech. Vodu doplnit nepotřebuji, hlad nemám a tak se tu nezdržuji a jedu dál.
Chci si pustit hudbu, ale záhy zjišťuji, že jsem někde cestou ztratila sluchátka. Trochu mě to vyvede z míry - na hudbu jsem při běhání docela zvyklá a nyní to budu muset vydržet ještě minimálně 8 hodin bez ní...Nedá se ale nic dělat, měla jsem si na ně dávat větší pozor. (Absence sluchátek mi nakonec vůbec nevadila. Místo hudby jsem poslouchala zvuky lesa, občas prohodila pár slov se spoluběžci a také jsem se na běh víc koncentrovala, díky čemuž se mi povedlo nezakufrovat.:))
Po seběhu Mariánských schodů následuje prudký stoupák okolo vodopádů na Černé Desné. Všude po cestě je bahno a voda. Chvíli se snažím obřím loužím vyhýbat, ale po chvíli to vzdávám, protože to moc nemá cenu.:D (Během závodu proběhnu ještě tolik louží a bahen, že už to ani nepočítám...)
Dobíhám na Jizerku, což je místo, kde je druhá občerstvovačka. Láduju se domácími müsli tyčinkami a palačinkami. Oboje luxusní - díky těm, co tyto lahůdky připravovali! Z Jizerky je krásný výhled na celé stejnojmenné hory, tak se taky trochu kochám. Ale příliš se nezdržuji a běžím dál.
Další kilometry odsýpají rychle. Neskutečně mě to baví. Na Smědavě do sebe házím další palačinku. Zajímavý je úsek přes Polední kameny. Na tomto krásném místě jsem byla poprvé a moc se mi zde líbilo, určitě se sem chci vrátit! O něco horší už je cesta z kamenů do Hejnic. Prudké klesání, bahno a obří kameny, které kloužou. Pád na držku na sebe v mém případě nenechává dlouho čekat...trochu si odřu koleno, ale rychle se oklepu a pokračuji.
V Hejnicích na občerstvovačce, kde pomáhá usměvavá Zuzka Urbancová s Honzou Bartasem, do mě padá další palačinka. Vlastně rovnou dvě... vím totiž, že etapa do další občerstvovačky bude hodně kopcovitá a hodně náročná.
Drápu se do kopce z Hejnic na Hřebínek. V nohách mám už přes padesát kilometrů a je to znát. Přichází mi smska od přítele, že na mě čeká v Bedřichově. Hmm, na Bedřichov to mám ještě přes deset kiláků, to se tam chudák načeká.
Prý mám máknout...
Házím do sebe MyProtein energy tyčinku, kterou mám v batohu pro případ nouze. Případ nouze sice úplně není, ale mám ozkoušené, že mě tato tyčinka vždy strašně moc nakopne, a tak si jí dávám - chci být na Bedřichově co nejdříve.
Nevím, jestli je to psychika nebo jestli je to fakt tou tyčinkou, ale najednou chytám druhý dech a zrychluji. Mezi Hřebínkem a Bedřichovem předbíhám asi 15 lidí, což je pro mě obrovský nezvyk - většinou všichni předbíhají mě.:)
Na Bedřichově na mě mává přítel a kousek běží se mnou. Prý na mě není poznat, že už mám v nohách tolik kilometrů, vypadám prý svěže. No, když myslí...
Chvilku běží se mnou, pak nasedá do auta a jede mi naproti do cíle, do Josefa Dolu. Já to mám ještě šest kilometrů po svých. Těch posledních šest kilometrů už je ale úplně v pohodě, víceméně jen z kopce. (Zaplaťpánbůh! Byl to skvělý nápad, zrušit ten finální výběh sjezdovky, co byl vloni!)
Plná radosti dobíhám do cíle.

Díky velkému množství vody na některých místech (zejména na splavu před Tanvaldským špičákem) museli organizátoři trochu pozměnit některé úseky trati. Z původních, avizovaných 69 kilometrů bylo nakonec něco přes 75km. 
Aspoň takhle to naměřily moje hodinky. A to jsem tentokrát opravdu nikde nekufrovala!
Těch 75km jsem zdolala v čase 11h 14 minut.
Chtěla jsem to dát kolem deseti hodin - myslím, že kdyby měla trasa, stejně jako vloni, těch +- 69km, tak bych to možná i dala. Ale tím, že to bylo lehce prodloužené, jsem se svým časem spokojená.
Umístila jsem se na 133. místě z 300 startujících a na 9. místě ve své kategorii.
Mám radost, poctivý trénink se vyplatil.

Byl to krásný závod, stejně jako vloni... moc jsem si to užila a zase se přesvědčila o tom, jak jsou ty ultramaratony dobrý!
Díky všem organizátorů za veškerou péči, skvělý občerstvení a nádherný finisherský trička!
Příští rok mě tam máte zas.;)

P.S: Moje příští akce: 10 lužických sedmistovek, 13.-14.srpen. S kým se potkám? :) 

Roháče 2016

pátek 8. července 2016

Ahoj všichni! 
Taky máte nějaké místo, na které se strašně rádi vracíte a jezdíte pořád dokola, přestože moc dobře víte, že je na světě miliarda jiných, taky hezkých míst, které by stály za návštěvu a přesto, že to víte, jezdíte pořád dokola na to vaše srdcové místečko? 
Já to mám takhle s Roháči, mými nejoblíbenějšími horami. 
Už od svých osmnácti je navštěvuji skoro každé léto a naprosto je miluji. Zažila jsem je v několika různých podobách, v úmorném horku i ve sněhu a vždy byly krásné.


Letos jsme se do Roháčů vydali na dva červencové státní svátky.
Bohužel jsme měli trochu smůlu - z 2,5 dní, které jsme zde strávili, nám jeden den šíleně propršel. 
V sobotu kolem poledního jsme dorazili do Zuberce, malebné vesničky v podhůří. Naše první kroky vedly do koliby Josu. 
Radím vám dobře - pokud se někdy do Roháčů vydáte, určitě tuto kolibu navštivte! Slovenský talíř, který jsem si dala, sice nepatřil k nejzdravějším a nejlehčím jídlům (těžko mi bylo ještě večer...:D), ale za ten gurmánský zážitek to stálo!


Abychom tuto prasárničku trochu vysportovali, vydali jsme se ihned po zakempování (bydleli jsme v autokempu Oravice) s přítelem na nedalekou rozhlednu Skorušinu. Skorušina je z Oravice vzdálená cca 5 kilometrů. Cesta sice vede skoro pořád do kopce, ale odměnou je vám krásný výhled na celé Roháče.:) 


Druhý den jsme měli naplánovanou túru přes vrcholky Brestovou, Salatín, Baníkov a Tri kopy. Bohužel jsme se ráno probudili do obrovského lijáku. Z loňské zkušenosti vím, že mokré a klouzavé kameny a řetězy nejsou v horách nic příjemného. Musela jsem hodně zamačkávat slzy, když jsme se rozhodli, že ten den na túru nepůjdeme. Lilo opravdu jako z konve.:( 
Déšť ustal až kolem 17 hodiny a jelikož jsem byla z odpískané túry mírně zpruzená a smutná, rozhodla jsem se, že se půjdu alespoň trochu proběhnout, abych vyplavila nějaké ty endorfiny. 
Mým běžeckým cílem byla Juráňova dolina. 
Jednalo se o opravdu krásné místo. Kaňon, kterým protéká divoká horská říčka, podél níž vede opravdu boží trailová cestička. Běželo se mi tam báječně, ale musím se přiznat, že ve mně byla malá dušička - v celé soutěsce jsem byla v podvečer sama a místo bylo jako stvořené pro medvědy!
Celou cestu jsem se otáčela, měla nastražené uši a byla tak trochu smířená s případným sprintem - co kdybych náhodou uslyšela bručení...



Další den jsme se konečně probudili do krásného počasí! Volba tedy byla jasná - túra přes pět roháčských vrcholků.
20 kilometrů, 2500m převýšení a zdolané vrcholy Lúčna, Rákoň, Volovec, Ostrý Roháč a Plačlivé.
Bylo to úžasné, skvělé a báječné!





Moc nás mrzelo, že už musíme domů. Tři noci byly na ukojení mé horské závislosti trochu málo, ale jsem vděčná, že jsme se letos do Roháčů vrátili aspoň takhle na skok.
Příští týden ovšem míříme na pět dní na Slovensko znovu.
A podržte se, tentokrát to do Roháčů nebude!
Rozhodli jsme se s přítelem, že navštívíme Vysoké Tatry, protože jsme zde ani jeden ještě nikdy nebyli. (vostudy) Takže už si brousíme zuby na Kriváň a na Rysy!:)

 Co vy, máte nějaké místo, kam se moc rádi vracíte? 
A máte pro mě nějaké tipy, co vidět ve Vysokých Tatrách (kopce, jídlo, cokoliv!)

Pokud ano, určitě napište.:)

5 tipů, jak si zpříjemnit běhání v horku

středa 22. června 2016

Ahoj (nejen) všichni běžci a běžkyně!
Předpovědím počasí obvykle moc nevěřím, nicméně na tom, že nás podle meteorologů čekají velice horké příští dny, asi něco bude.
Běhání ve vedru dokáže člověka pořádně potrápit, a to jak psychicky, tak fyzicky. (Vedro je často nepříjemné, hodně se potíme, ztrácíme minerály, což může vést ke kolapsu a tak dále...)
Ať je vedro nebo zima, snažím se ve svých běžeckých trénincích nepolevovat. Dříve jsem se při běhání ve vysokých teplotách dost často trápila, ale s postupem času jsem přišla na různé vychytávky, které mi při trénování ve velkém teple pomáhají.
Jedná se o celkem obyčejné věci, ale z vlastní zkušenosti vím, že mnohým běžcům neuškodí, si je připomenout...

1.VODA
Když je velké vedro, zřídkakdy vybíhám bez vody. Pouze na kratší výklusy do 45 minut si jí neberu. Hydratace je důležitá a to jak pro vaše zdraví a výkon, tak pro duševní pohodu a radost z tréninku. Netvrdím, že bych v létě bez vody nedokázala odběhat trénink. Ba naopak, dříve jsem to dělala docela často. Ale s postupem času jsem zjistila, že vzít si vodu s sebou není projev "slabošství", nýbrž rozumnosti.:)
Hydrataci na trénincích řeším konkrétně takto:
1.Pás se dvěma 200ml lahvičkami beru na tréninky v rozmezí 60-120 minut. Úplně stačí si každých pár kilometrů "cucnout". Jednou se mi stalo, že jsem v opojení žízně vypila hltavě obě lahvičky naráz. Na chvíli se mi od žízně ulevilo, ale po pár minutách jsem začala zoufale toužit po pití znovu. Byla jsem 10 kilometrů od domova a cestou nebyl opravdu žádný zdroj vody. Cestu domů jsem si fakt neužila a trénink jsem neodběhala tak, jak jsem chtěla.
Ponaučila jsem se: pít opravdu po malých doušcích, nelemcat vše najednou.
2.Batoh s dvoulitrovým vakem na vodu nosím na výběhy delší než 120 minut. Mám běžecký batoh od Salomonu a jsem s ním spokojená - hodně se toho do něj vejde a dobře na těle drží. Pořídila jsem si ho teprve vloni a nyní si už bez něj běhání nedovedu představit. Dobré a relativně levné běžecké batůžky se prý dají pořídit třeba v Decathlonu.:) 


3.Studánky
Mojí oblíbenou alternativou "občerstovacích stanic" jsou studánky. U nás v Lužických horách je poměrně hodně studánek s pitnou vodou. Ráda si plánuji trasy tak, abych vždy alespoň okolo jedné běžela - mojí nejoblíbenější je studánka v Lísce, nedaleko sedla pod Studencem. Pokud chcete zjistit, zda se ve vašem okolí taky nějaký ten pramen nenachází, mrkněte na Národní registr studánek.

2.HYDRATACE OBLIČEJE
Tenhle bod je důležitý zejména pro všechny holky.
Co se týče pleťové a tělové kosmetiky, jsem docela barbar. Každý večer obličej pouze umyji, popř. odlíčím, i když nyní v létě se skoro vůbec nemaluji. Do nedávna jsem nepoužívala vůbec žádné krémy, nic.
Začala jsem se ale potýkat s malým "problémem" - když jsem se při tréninku hodně moc potila, dělala se mi na obličeji nepříjemná místa, která mi na dotyk mi připadala jako odřeniny. Bylo to fakt nepříjemné.
Nechala jsem si poradit v lékárně a pořídila si tento krém a fakt si ho nemůžu vynachválit. Mažu ráno a večer a už mě tento problém netrápí.:)


3.DŮMYSLNÝ VÝBĚR TRATI 
Svoje běžecké trasy si dobře promýšlím. Tak, aby mě bavily, abych neopakovala pořád dokola ty samé a abych je přizpůsobila danému typu tréninku, který mám ten den splnit.(=Na intervaly půjdu jinam než na dvacetikilometrový běh.)
Co nejvíce se snažím vyhýbat asfaltu a místům, kde praží sluníčko.
Když jsem trávila před dvěma lety semestr na Taiwanu, běhala jsem hodně právě po asfaltu, na otevřených místech a ve čtyřicetistupňových vedrech. Přežila jsem to, dokonce jsem tam dala ve zdraví svůj první maraton.
Ale dnes už bych tak masochistická nebyla - myslím, že skoro všude se dá najít nějaký stinný lesík nebo jiné místo, kde na vás nebude pražit sluníčko.
Poslední dobou trénuji skoro výhradně v lese. Je v něm stín, takže se v něm  dají vysoké teploty pohodlně snést.
Ve velkém teple se také snažím příliš nevzdalovat od domova - už se mi párkrát stalo, že jsem byla daleko, udělalo se mi špatně a domů jsem se doslova doplazila. Když už na ten dlouhý běh jdu a vím, že budu od domova daleko, nezapomínám vodu - viz bod 1.:)

4.BRÝLE A ČEPIČKA
Sluneční brýle nosím v létě skoro pořád - nevím, jestli víc kvůli samotnému sluníčko nebo kvůli mouchám.:D Co se však týče (neméně důležité) pokrývky hlavy, na tu jsem upřímně do nedávna dost kašlala.
To jsem se ale nyní rozhodla změnit!
Díky instagramové soutěži #behamzdarma jsem vyhrála poukázku na 250Kč do obchodu sanasport.cz, kterou jsem uplatnila na koupi fešné růžové čepičky. V červenci i v srpnu mě čekají dva ultratrailové závody(jeden z nich je dokonce dvoudenní) a co fakt nechci, je úpal.:)

5.DENNÍ DOBA
Každému inteligentnímu jedinci musí být jasné, že jít na trénink při horkém dni v pravé poledne není úplně dobrý nápad. Věřte nebo ne, ale dříve jsem to taky občas (nevímproč) dělávala!
Ideální doba pro trénink je v horkých dnech brzké ráno NEBO večer, kdy se již začíná ochlazovat.
Jsem typ člověka, který už večer moc nefunguje, a tak je pro mě příjemnější varianta ráno. Nejčastěji chodím okolo deváté hodiny ranní, kdy ještě slunce není tak silné. Je mi ale jasné, že s koncem studentských let mi tato volnost skončí a že až začnu chodit do práce, bude tento "timing" náročnější a budu si muset více přivstávat.:))

Máte nějaké další tipy na běhání v teple, které jsem nezmínila? 
Back to top