5 tipů, jak si zpříjemnit běhání v horku

středa 22. června 2016

Ahoj (nejen) všichni běžci a běžkyně!
Předpovědím počasí obvykle moc nevěřím, nicméně na tom, že nás podle meteorologů čekají velice horké příští dny, asi něco bude.
Běhání ve vedru dokáže člověka pořádně potrápit, a to jak psychicky, tak fyzicky. (Vedro je často nepříjemné, hodně se potíme, ztrácíme minerály, což může vést ke kolapsu a tak dále...)
Ať je vedro nebo zima, snažím se ve svých běžeckých trénincích nepolevovat. Dříve jsem se při běhání ve vysokých teplotách dost často trápila, ale s postupem času jsem přišla na různé vychytávky, které mi při trénování ve velkém teple pomáhají.
Jedná se o celkem obyčejné věci, ale z vlastní zkušenosti vím, že mnohým běžcům neuškodí, si je připomenout...

1.VODA
Když je velké vedro, zřídkakdy vybíhám bez vody. Pouze na kratší výklusy do 45 minut si jí neberu. Hydratace je důležitá a to jak pro vaše zdraví a výkon, tak pro duševní pohodu a radost z tréninku. Netvrdím, že bych v létě bez vody nedokázala odběhat trénink. Ba naopak, dříve jsem to dělala docela často. Ale s postupem času jsem zjistila, že vzít si vodu s sebou není projev "slabošství", nýbrž rozumnosti.:)
Hydrataci na trénincích řeším konkrétně takto:
1.Pás se dvěma 200ml lahvičkami beru na tréninky v rozmezí 60-120 minut. Úplně stačí si každých pár kilometrů "cucnout". Jednou se mi stalo, že jsem v opojení žízně vypila hltavě obě lahvičky naráz. Na chvíli se mi od žízně ulevilo, ale po pár minutách jsem začala zoufale toužit po pití znovu. Byla jsem 10 kilometrů od domova a cestou nebyl opravdu žádný zdroj vody. Cestu domů jsem si fakt neužila a trénink jsem neodběhala tak, jak jsem chtěla.
Ponaučila jsem se: pít opravdu po malých doušcích, nelemcat vše najednou.
2.Batoh s dvoulitrovým vakem na vodu nosím na výběhy delší než 120 minut. Mám běžecký batoh od Salomonu a jsem s ním spokojená - hodně se toho do něj vejde a dobře na těle drží. Pořídila jsem si ho teprve vloni a nyní si už bez něj běhání nedovedu představit. Dobré a relativně levné běžecké batůžky se prý dají pořídit třeba v Decathlonu.:) 


3.Studánky
Mojí oblíbenou alternativou "občerstovacích stanic" jsou studánky. U nás v Lužických horách je poměrně hodně studánek s pitnou vodou. Ráda si plánuji trasy tak, abych vždy alespoň okolo jedné běžela - mojí nejoblíbenější je studánka v Lísce, nedaleko sedla pod Studencem. Pokud chcete zjistit, zda se ve vašem okolí taky nějaký ten pramen nenachází, mrkněte na Národní registr studánek.

2.HYDRATACE OBLIČEJE
Tenhle bod je důležitý zejména pro všechny holky.
Co se týče pleťové a tělové kosmetiky, jsem docela barbar. Každý večer obličej pouze umyji, popř. odlíčím, i když nyní v létě se skoro vůbec nemaluji. Do nedávna jsem nepoužívala vůbec žádné krémy, nic.
Začala jsem se ale potýkat s malým "problémem" - když jsem se při tréninku hodně moc potila, dělala se mi na obličeji nepříjemná místa, která mi na dotyk mi připadala jako odřeniny. Bylo to fakt nepříjemné.
Nechala jsem si poradit v lékárně a pořídila si tento krém a fakt si ho nemůžu vynachválit. Mažu ráno a večer a už mě tento problém netrápí.:)


3.DŮMYSLNÝ VÝBĚR TRATI 
Svoje běžecké trasy si dobře promýšlím. Tak, aby mě bavily, abych neopakovala pořád dokola ty samé a abych je přizpůsobila danému typu tréninku, který mám ten den splnit.(=Na intervaly půjdu jinam než na dvacetikilometrový běh.)
Co nejvíce se snažím vyhýbat asfaltu a místům, kde praží sluníčko.
Když jsem trávila před dvěma lety semestr na Taiwanu, běhala jsem hodně právě po asfaltu, na otevřených místech a ve čtyřicetistupňových vedrech. Přežila jsem to, dokonce jsem tam dala ve zdraví svůj první maraton.
Ale dnes už bych tak masochistická nebyla - myslím, že skoro všude se dá najít nějaký stinný lesík nebo jiné místo, kde na vás nebude pražit sluníčko.
Poslední dobou trénuji skoro výhradně v lese. Je v něm stín, takže se v něm  dají vysoké teploty pohodlně snést.
Ve velkém teple se také snažím příliš nevzdalovat od domova - už se mi párkrát stalo, že jsem byla daleko, udělalo se mi špatně a domů jsem se doslova doplazila. Když už na ten dlouhý běh jdu a vím, že budu od domova daleko, nezapomínám vodu - viz bod 1.:)

4.BRÝLE A ČEPIČKA
Sluneční brýle nosím v létě skoro pořád - nevím, jestli víc kvůli samotnému sluníčko nebo kvůli mouchám.:D Co se však týče (neméně důležité) pokrývky hlavy, na tu jsem upřímně do nedávna dost kašlala.
To jsem se ale nyní rozhodla změnit!
Díky instagramové soutěži #behamzdarma jsem vyhrála poukázku na 250Kč do obchodu sanasport.cz, kterou jsem uplatnila na koupi fešné růžové čepičky. V červenci i v srpnu mě čekají dva ultratrailové závody(jeden z nich je dokonce dvoudenní) a co fakt nechci, je úpal.:)

5.DENNÍ DOBA
Každému inteligentnímu jedinci musí být jasné, že jít na trénink při horkém dni v pravé poledne není úplně dobrý nápad. Věřte nebo ne, ale dříve jsem to taky občas (nevímproč) dělávala!
Ideální doba pro trénink je v horkých dnech brzké ráno NEBO večer, kdy se již začíná ochlazovat.
Jsem typ člověka, který už večer moc nefunguje, a tak je pro mě příjemnější varianta ráno. Nejčastěji chodím okolo deváté hodiny ranní, kdy ještě slunce není tak silné. Je mi ale jasné, že s koncem studentských let mi tato volnost skončí a že až začnu chodit do práce, bude tento "timing" náročnější a budu si muset více přivstávat.:))

Máte nějaké další tipy na běhání v teple, které jsem nezmínila? 

Z běžeckého deníku - 42 lužickohorských kiláčků

sobota 18. června 2016

Na dnešní, sobotní den jsem měla naplánovaný delší výběh, a to konkrétně v délce maratonu. V závodě jsem tuto vzdálenost běžela už několikrát, ale v tréninku ještě nikdy.
Trochu jsem se toho bála - přeci jen, při závodě se člověk většinou "vyhecuje" a s trasou je dlouho dopředu smířený, navíc vzdát závod by byla (alespoň pro mě) velká potupa (pokud člověka k nedokončení závodu nedonutí nějaké zdravotní komplikace), kdežto maraton "jen tak", v tréninku, bez občerstvovaček a bez závěrečné medaile a dalších všech těch příjemných serepetiček už vyžaduje trochu silné vůle.
V tréninku jsem doposud běžela nejvíce nějakých 30km, což jsem se dnes rozhodla změnit.:)

Pro svůj long run jsem si naplánovala celkem dva okruhy. Každý z nich měřil dle serveru mapy.cz přesně 42 kilometrů. První okruh vedl přes všechny atraktivity Českého Švýcarska a člověk při něm nastoupal skoro 2000 výškových metrů.
Druhý okruh vedl na druhou stranu, do Lužických hor a stoupání zde bylo pouze zhruba kilometrové. Nakonec jsem zvolila okruh druhý - nebyla jsem zvědavá na davy turistů, které bych v Českém Švýcarsku potkala a navíc jsem byla trochu líná na to dvoukilometrové převýšení.:D (Resp. měla jsem ten den i jiné povinnosti a věděla jsem, že kopcovitější okruh by mi zabral mnohem více času) 

Moje trasa vedla z České Kamenice na Křížový buk, odtud na vrchol Jedlové, kde jsem seběhla sjezdovku a chtěla běžet dále po červené turistické značce směrem k nádraží v Chřibské. (Z Chřibské byl pak plánovaný doběh domů přes Studený a Pavlino údolí) 
Až k tomu seběhu sjezdovky mi můj plán vycházel do puntíku.

Běželo se mi fakt skvěle, na Jedlové jsem si dokonce poskočila! :))
Ovšem o chvilku později...
Běžím, běžím...a najednou se mi ztratily turistické značky, které jsem celou dobu sledovala. Nenechala jsem se tím však moc rozhodit - myslela jsem si, že vím, kde jsem a že cesta, po které běžím, je určitě paralelní s tou mojí značenou červenou turistickou a že se ke Chřibskému nádraží co nevidět dostanu. Tahle neznačená cesta byla fakt navíc báječná - vedla z kopečka příjemným lesíkem a kilometry naskakovaly, ani nevím jak.
Po chvilce jsem zahlédla nádraží. "Jupí, jsem tu, nádraží Chřibská!", pomyslela jsem si. Bylo mi ovšem divné, že vypadá DOST podobně, jako nádraží na Jedlové, kde jsem ten den už jednou byla a kde jsem podruhé už být rozhodně nechtěla.:)
Uklidňovala jsem se tím, že jsou si ta nádraží asi jen podobná...
Omyl!
Nevím, jak se mi to stalo, ale někde v lese jsem uhla na úplně jinou stranu, než jsem měla, a tak jsem nechtěně oběhla celou Jedlovou horu a nějakým záhadným způsobem se dostala zpátky k nádraží.
Pro ty, co okolí Jedlové neznají - jednoduše jsem se dostala na místo, kde jsem neměla být a dost mi to zkazilo mé plány (a na malou chvíli i náladu). 

Musela jsem tedy vymyslet operativní řešení.
V podstatě jsem měla dvě možnosti:
- běžet domů přes Kytlice po silnici, což jsem nechtěla, protože jsem měla trailové boty a protože prostě běhání po silnici nemám ráda.
- běžet ZPĚT tou samou cestou, co jsem běžela TAM, ačkoliv nerada běhám v jeden den dvakrát tou samou cestou.
Nakonec jsem zvolila druhou variantu. Kupodivu byla cesta domů neskutečně příjemná a vůbec mi nevadilo, že běžím zpět tou samou cestou - strašně mě ta cesta totiž bavila. Navíc moje trasa z velké části kopírovala I.etapu závodu 10 lužických sedmistovek, který bych chtěla v srpnu  běžet, takže jsem si jí alespoň z části "osahala".

Když už jsem byla poměrně blízko domova, moje hodinky ukazovaly pouhých 35 kilometrů a já jsem věděla, že dnes chci stůj co stůj dát minimálně těch 42. Měla jsem energie na rozdávání, a tak jsem se rozhodla, že si ještě vyběhnu na Studenec. Sice jsem díky tomu chytla pěkný liják a domů doběhla promočená až na kost, ale stálo to za to. Když jsem dobíhala k našemu domu, Garminy pípaly a ukazovaly rovných 42 kiláčků. Jako bonus plus jsem zdolala dvě lužické sedmistovky. (Zmiňovanou Jedlovou a ten Studenec. To, že jich v srpnu budu muset během dvou dnů zdolat deset, už je malý detail!:)) 


Z dnešního tréninku mám opravdu velkou radost! Čas 4:52 byl pro mě uspokojivý. (počítala jsem s tím, že s 1000 nastoupanými metry poběžím maratonskou vzdálenost kolem pěti hodin a navíc jsem běžela fakt na pohodu, nikam jsem se nehnala.:) 
Největší radost mám ale z toho, že mě VŮBEC nebolel můj (jinak dost citlivý) žaludek. Ono to ale asi bude i tím, že jsem konečně našla nějaký balanc v tom, co před dlouhými běhy můžu/nemůžu jíst a dost si to hlídám.
Letos na jaře jsem běžela dva maratony. Jeden se mi povedl, druhý ne. Při obou jsem se ale potýkala se stejným problémem: během závodu jsem téměř nedoplňovala energii (pila jsem pouze vodu) a kolem 30.kilometru mi rapidně klesly síly. Tentokrát jsem si na doplňování energie posvítila (a taky jsem to trochu dostala příkazem od trenéra:D) - během tréninku jsem se krmila skvělou energetickou tyčinkou Energy bar od My protein.
Na to, aby jí člověk konzumoval "jen tak" ke sváče, je podle mě HODNĚ sladká, ale na dlouhé výběhy nebo třeba túry/vyjížďky na kole je úplně dokonalá. Neskutečně mě nakopla a dodala mi obrovské množství energie, takže se tentokrát žádná "krize 30. kilometru" nekonala, ba naopak bych měla spoustu energie, běžet dál!
Myslím, že už vím, čím se budu živit na všech příštích dlouhých závodech! (I když na palačinky na Jizerském ultratrailu se těším taky!)


Dnes jsem si tedy vyzkoušela, jaké to je, běžet tréninkově něco delšího. Moc se mi to líbilo a pokud mi to čas dovolí, ráda bych takovéhle delší tréninkové výběhy zařazovala častěji.
Ono je to vlastně tak trochu nezbytné, vzhledem k tomu, že bych se jednou chtěla stát úspěšnou ultračkou.:)

Poznatek na konec: skoro vůbec mě nebolí nohy. Jen opravdu malinko. Já už asi fakt začínám bejt trochu trénovaná! Jupí, jupí, jupí!

Kdo se ke mně příště přidá? 

Radůstky začínajícího léta

pondělí 6. června 2016

Ahoj ahoj!
Po dlouhé době přicházím s mišmaš článkem, ve kterém vám chci napsat o pár věcech, které mi v posledních dnech dělaly radost. Pokud čtete můj blog pravidelně, pak jistě víte, že mám čerstvě za sebou státnice a že si nyní užívám volný měsíc.
Takže hodně běhám, chodím do lesa, čtu knížky, učím se němčinu, ale především se snažím trávit co nejvíce času se svou rodinou a svým přítelem.

Objevili jsme novou zábavu, a tou je geocaching. O téhle "hře" jsem už dlouho věděla, že existuje, ale nikdy jsem se o ní blíže nezajímala.
Až teď!
Miluju turistiku a miluju hry a tohle je dokonalé spojení obojího dohromady. (Pro ty, kteří nevědí, co geocaching je - můžete si to přečíst např. zde) Zatím mám "odlovených" jen pár kešek u nás v lese, ale už si brousím zuby na další.:) U nás v okolí jsou jich údajně stovky, takže mám do léta docela co dělat.:D


Jedním z mých postátnicových plánů také bylo, koupit si prstové "barefoot" boty.
O pětiprsťácích jsem přemýšlela už dlouho - ráda chodím bosa a taky mám jednu nohu slabší než druhou (důsledek toho, že jsem se narodila s pokřivenou nožičkou), a tak jsem si říkala, že by chození v barefoot borách mohlo tuto nesrovnalost zmírnit. Po dlouhém rozmýšlení a vybírání jsem si pořídila botky Vibram Fivefingers, typ Alitza Loop. Tyhle botky nejsou úplně levnou investicí, ale věřte mi, že za to fakt stojí!
To pohodlí a ten pocit, když se procházíte po lese a dotýkáte se (skoro)bosýma nohama přírody, je prostě úžasný!


Nejdřív jsem si myslela, že budu v pětiprsťácích chodit jen na procházky do lesa, ale jsou tak pohodlné, že už jsem je měla několikrát na sobě i v "civilu". To samozřejmě doprovázely všelijaké reakce lidí. Pokud si v pětiprsťácích vyjdete na veřejnost, připravte se na to, že vám bude na nohy každý čumět. Obecně ale můžu říci, že sportovci nebo jakkoli outdoorově orientovaní lidé botky chválí a zajímají se, co jsou zač atd., oproti tomu lidé, kteří ke sportu, turistice či přírodě vztah nemají, je kritizují nebo se jim smějí.:D  

V posledních dnech tedy hodně chodím v prstových botech a hledám kešky, ale co mé běžecké tréninky?
Jasně, že jsou!
I když se musím přiznat, že jsem měla po státnicích trochu běžeckou krizi, která dokonce došla tak daleko, že jsem chtěla s běháním přestat. (Resp. přestat s běháním pod trenérským vedením a zase si běhat jenom tak pro radost) Myslela jsem to smrtelně vážně, ale pak jsem si uvědomila, kolik dřiny už mám od února za sebou a že by byla velká škoda to všechno zahodit.
Teď po státnicích si nejvíc užívám dlouhé běhy, na které předtím nebylo tolik času. O báječném běhání v Krkonoších jsem psala v minulém článku.
Dneska jsem si pro změnu vyrazila do hor sice trošku menších, než jsou Krkonoše, ale neméně krásných - a sice do hor Lužických, které mám doslova "za barákem". Proběhla jsem se z České Kamenice na Jedlovou, což je můj oblíbený kopeček. Jedlová měří 774m.n.m, ale i tak dá docela zabrat.
Z našeho domu je to na vrcholek necelých 20 kilometrů, ovšem trasa vede skoro celou dobu do kopce.:) Na vrchol Jedlové jsem dnes běžela po roce (Jsem ostuda! musím sem běhat častěji!) a oproti loňskému létu jsem zaznamenala zlepšení o 20 minut, z čehož mám fakt velkou radost.


Poslední věc, o které bych vám ráda napsala, je Prague food festival, jenž proběhl minulý víkend. Na PFF jezdíme s mamkou už dlouhou řadu let, jeden rok jsem zde dokonce pracovala jako hosteska. Každý rok jsme z něj odjížděly nadšené a sotva jeden ročník skončil, už jsme se těšily na ten další.
Ale letos...letos nějak nevím.
Byl to jubilejní 10. ročník festivalu, takže by člověk předpokládal, že se pořadatelé a jednotlivé restaurace trochu "vyšvihnou" a přichystají něco extra.
Místo toho mi celý festival připadal trochu mrtvý a bohužel bylo na první pohled vidět, že stánků výrazně ubylo. Je mi jasné, že účast na Prague food festivalu je pro restaurace hodně nákladnou záležitostí doprovázenou mnoha starostmi a že si toto každá restaurace dovolit nemůže. Ale stejně to nepůsobí moc hezky, když jsou krásné zahrady Pražského hradu poloprázdné.
(Byla jsem zde v pátek odpoledne, třeba to bylo o víkendu jinačí. Taky jsme byly s mamkou trochu smutně naladěné kvůli jedné neveselé rodinné záležitosti, tak jsme na to možná koukaly trochu zkresleně ...) 
Nicméně ochutnaly jsme pár dobrých jídel - vyzdvihnout můžu třeba tataráček z Angus farm a nebo husí jatýrka, která si dáváme na každém food festivalu a která nezklamou nikdy.:)


To je dnes ode mne vše.:)
Jak trávíte začínající léto Vy? 
A co Vy a kešky, máte s touto "zábavičkou" zkušenosti?
Mějte se krásně! 

Dobývání Sněžky

pondělí 30. května 2016

Ahoj všichni!
Možná si vzpomínáte, že jsem v březnu publikovala článek s názvem 101 cílů za 1001 dní. Mezi cíli, které jsem si tehdy v zimě stanovila, bylo mimo jiné také "Vyběhnout na východ slunce na Sněžku". Přečetla si to milá Babeta a zanedlouho se mi ozvala se skvělou nabídkou víkendového běžeckého výletu do Krkonoš, jehož součástí byl právě východ slunce na Sněžce.
To je jasné, že jsem neváhala ani minutu!
Datum výletu navíc připadl na víkend těsně po mých státnicích, takže jsem si řekla, že to bude dobrá odměna.

Do Krkonoš jsme vyrazili v sedmnáctičlenné skupince - před odjezdem jsem nikoho osobně neznala, takže jsem měla jakožto asociál nr. 1 trochu strach, ale nakonec byly obavy úplně zbytečné, protože byli všichni strašně milí, hodní a super! (To jen potvrzuje pravidlo, že běžci jsou prostě dobrý lidi!)
Poznala jsem osobně blogerky BabetuRuns, Barborku on the run, Terku, ale i další fajn lidi, za což jsem moc a moc ráda!

Plán byl zhruba takový: v pátek večer se sejít v Peci pod Sněžkou, odkud jsme měli domluvenou dopravu na Luční boudu. V sobotu celodenní běžecko-pěší výlet, večer saunu a v neděli časně ranní běh na východ slunce na Sněžku

V sobotu po snídani jsme tedy vyrazili na první výlet. Trasa byla 32km dlouhá a nastoupali jsme při ní více než 1000 výškových metrů. Prostě parádička, ale upřímně nic pro netrénované lidi.:)
Pro inspiraci byla trasa následující: Luční bouda - Špindlerovka - Dívčí kameny - Mužské kameny - Vysoké kolo - pramen Labe - Labská bouda - Špindlerův mlýn - bouda U Bílého Labe - Luční bouda
https://mapy.cz/s/IOXc
Před vyběhnutím...

Prvních pár kiláčků za námi, stále s úsměvy na rtech!:)
Na Labskou boudu jsme běželi pohodovým tempem s mnoha zastávkami na focení.(Bez toho by to přece nešlo!) Na Labské jsme zastavili na oběd, přičemž moje volba byla jasná: borůvkové knedlíky! Na ty jsem se těšila už asi rok a kde jinde si je dát, než právě v Krkonoších.
Druhou polovinu výletu jsme už navíc šli, nikoliv běželi, takže jsem se nemusela bát, že mi bude těžko.

 Přesto, že byla druhá půlka výletu neběžecká, rozhodně to nebyla žádná flákačka! Nejprve jsme museli sestoupat několik stovek metrů do Špindlu a poté ty sestoupané metry zase zpátky vystoupat. Cesta od boudy U Bílého Labe je obzvlášť výživná, ale po celou dobu se naskýtají opravdu úžasné výhledy - na Krkonoše, na vodopády Bílého Labe a celkově na všechnu tu úžasně krásnou přírodu kolem. To naše Česko je stejně hezký!:)


První ženy v cíli! :)
Po výletě následovala zasloužená sauna, večeře a nakonec prohlídka Luční boudy a jejích katakomb. Luční boudu pro návštěvu Krkonoš fakt doporučuju - jednak kvůli strategické poloze (třeba pokud byste se, stejně jako my, chtěli vydat na východ slunce na Sněžku!), jednak kvůli úžasnému jídlu a pití. Mají tu vyhlášené koláče, půl metru dlouhé rohlíky (který jsem po té třicítce zvládla skoro celý sama:D) a taky pivovar, který je mimochodem nejvýše položeným pivovarem ve střední Evropě. Je však třeba včasná rezervace, prý mají už na celé léto plno.:)


Ze soboty na neděli jsme si všichni nařídili budíky na 03:00. O půl hodiny později už se s čelovkami vyráželo na Sněžku na východ slunce. Původně to měl být běh, ale byla to spíše svižnější procházka, protože byli všichni po sobotním výletě fakt vyřízení. Navíc, komu by se chtělo běhat v půl čtvrté ráno, že jo!
Východ slunce na Sněžce byl silným zážitkem. Byla tam šíííílená zima, ale člověk tam nechodí každou noc, tak se to pro jednou dalo vydržet.:) A ta podívaná, když sluníčko vycházelo, byla fakt neskutečná.
Po návratu ze Sněžky jsme ještě skočili do postelí a před snídaní si ještě na dvě hodinky zdřímli. To fakt bodlo, protože jsme všichni měli před sebou ještě dlouhou cestu domů.


Výlet se fakt strašně povedl!

Sešla se super parta lidí, přálo nám počasí a Krkonoše měly hezký jarní nádech. Jsem moc ráda, že jsem se tohoto výletu zúčastnila. A díky Báře a Babet za super organizaci!
Příště jedu zas.:)

Je po státnicích aneb už zase žiju!

středa 25. května 2016

Možná jste si všimli, že jsem v poslední dobou moc nehýřila novými příspěvky. Důvod byl prostý: celý květen byl zasvěcený tomu, abych na jeho konci zdárně ukončila bakalářské studium.
A to se mi včera povedlo! 
(I když mi při tom málem zešedivěly vlasy...) 

Studovala jsem čtyři roky na Univerzitě Hradec Králové, obor management cestovního ruchu. (Standartně trvá studium roky tři, ale protože jsem strávila dva semestry v zahraničí, musela jsem si to o rok protáhnout.) Celé studium mi přišlo...ehm...docela dost jednoduché. Ale asi to bylo tím, že mě dost bavilo. 
Zkrátka to byla docela zábava a pohodička. Neměla jsem moc ráda Hradec Králové jako město a neskutečně mi vadilo dojíždění a bydlení na koleji, ale co se týče školy, nemůžu říct půl špatného slova. 

25.května 2016 nastal onen velký den, státnice. 
Předcházelo tomu, přirozeně, psaní bakalářky, což byly samo o sobě docela nervy. Když jsem bakalářku na konci dubna odevzdala, začal kolotoč učení. 
Prvního května jsem začala a v hromadách papírů ležela víceméně každý den, od ráda do večera. Dá se říct, že se můj květnový život omezil jenom na učení, jídlo a běhání.:) 


Čím víc se to blížilo, tím víc jsem byla nervózní. Doma to se mnou měli, chudáci, těžké - mamka musela přes svojí pořádkumilovnost snášet rozházené papíry po celém domě, no a přítel, toho jsem zase neustále (jo, i v noci!) otravovala otázkami, které mi zrovna přišly na mysl. 
Jaký je rozdíl mezi valutami a devizami? 
Kdy se rozpadla Římská říše? 
A tak dále...co kdyby se mě ZROVNA NA TOHLE zeptali, že jo.  

Dva dny před státnicema to začalo být fakt hrozný. Tak moc jsem se bála, že jsem nebyla schopná pořádně jíst, spát, běhat, nic. Přišlo mi, že mám v hlavě úplně vygumováno a snažila jsem se dohnat, co se dalo. Možná to taky znáte. Závidím lidem, kteří školu tolik neprožívají! 

Do Hradce mě přítel vezl jak na popravu. Když jsem vlezla do školy a dozvěděla se, že se moje komise skládá ze samých milých vyučujících, nervozita ze mě docela opadla. 
Šla jsem na řadu hned jako první, všechno se seběhlo strašně rychle a najednou jsem už seděla na potítku a připravovala se na ty nejlepší otázky, jaké jsem mohla dostat. 
Hvězdy zkrátka stály při mě - hodná komise, super otázky plus moje poctivá příprava - zvládla jsem to a nakonec to ani nebolelo!
Strašně jsem se bála, takže se mi ulevilo velkým způsobem. S přítelem jsme to oslavili v mexicko-italské restauraci a večer jsem vyčerpáním padla brzy do postele. 

Tak nějak se pořád vzpamatovávám z toho, že mám vše za sebou a že je přede mnou celý volný červen...
- Budu HODNĚ běhat, po všech našich severočeských kopcích! 
- Budu HODNĚ psát články na blog!
- Budu HODNĚ číst, protože mám doma několik knížek, na které jsem celý měsíc jenom koukala...
- Pořídím si botky Vibram Fivefingers a budu v nich chodit do lesa.
- Budu těšit Brendinku velkým množstvím procházek!
- Zkusím vyrobit raw tyčinky podle receptů z blogu Zuzky Urbancové.
- Pojedu na Prague food festival (jupí, zítra!)
- Pojedu na víkend do Krkonoš s BabetaRuns a spol. (jupí, zítra!) 
- Pojedu do Tater

...a tak. 
Hlavně až do srpna nepomyslím na školu.:) 

Prague international marathon 2016

neděle 8. května 2016

O pražský maraton jsem se nikdy nijak zvlášť nezajímala. Věděla jsem, že se běhá každý rok v květnu a věděla jsem, že bývá vždy hodně brzy vyprodaný, ale nikdy jsem neměla žádné velké touhy se ho účastnit
Asi před měsícem jsem však dostala nápad, že by nemuselo být špatné si ho zaběhnout - přeci jen, všechny závody o vzdálenosti maratonu a výš, které jsem v poslední době běžela, byly v terénu, a tak mě zajímalo, jak si povedu na silnici. 
Rozhodila jsem tedy sítě a hned druhý den poté, co jsem o účasti na pražském maratonu začala uvažovat, jsem si na jednom internetovém běžeckém "blešáku" domluvila koupi startovného od jedné paní, která kvůli zranění běžet nemohla. 

Připadalo mi, že mám na maraton docela dobře natrénováno a tak nějak jsem počítala s tím, že si zde musím tutově zaběhnout osobák - jediný silniční maraton, který jsem doposud běžela, byl na Taiwanu - tenkrát jsem ve 45 stupňovém vedru a ještě k tomu bez systematického tréninku doběhla v čase 4h 12min. Můj vysněný čas pro tento pražský maraton byl 3h 45min a oba jsme se s trenérem shodli na tom, že by pro mě mohl být reálný. 

8. května v 9:00 zazněly na Staroměstském náměstí tóny Smetanovy Vltavy a vyběhlo se...
Prvních 10km se mi běželo lehce a dobře, držela jsem si tempo okolo 5:20, což odpovídalo mému plánovanému času a byla jsem spokojená. 
Vlastně...ne tak docela.

Už od samého začátku jsem se potýkala s menším "problémem" - NUDOU! 
Trať byla strašně krásná, vedla hezkými pražskými místy, byla zde spousta kapel a především mraky milých, podporujících fanoušků...ale mě to prostě dneska nebavilo. 
Říkala jsem si: "Zlaté traily v přírodě, které jsou sice díky kopcům náročnější, ale taky mnohem zábavnější" 
Říkala jsem si: "Končím s běháním! Stanu se gaučákem!"
Říkala jsem si: "Toto je můj poslední silniční maraton. Jestli někdy ještě něco poběžím, tak určitě né 42km po silnici!"
Říkala jsem si: "Co kdybych třeba zakopla, rozbila si kolínko a skončila? Neměla bych klid?"
Říkala jsem si: "Kur*a a dopr*ele!" 

...tohle všechno jsem si říkala! 
Divíte se, co? 
Ze mě, člověka, který povětšinou nemá nouzi o spoustu motivace a optimismu, padala takováto slova! 
Ale prostě to tak bylo. 

Mezi 10-20 kilometrem jsem se stále snažila držet své tempo. Už to začínalo být namáhavější, ale pořád to ještě šlo. Když se však překulila půlmaratonská vzdálenost, začala jsem zpomalovat. Připadalo mi, že makám pořád stejně, ne-li více, ale Garminy mi najednou začaly ukazovat čím dál horší čas na kilometr. Dokud to bylo pod 6min/km, moc jsem to neřešila. Ale když jsem najednou začala mít problém, zaběhnout kilometr pod 6:30, říkala jsem si, že to už není moc dobré. 

Musím se přiznat k jedné věci - s tím, jak jsem začala zpomalovat, jsem se také přestala snažit. Když mě předběhl můj oblíbenec Miloš Škorpil, který dělal vodiče na 3:59, věděla jsem, že už to nedám ani pod 4 hodiny a tak trochu jsem to tak trochu "zabalila" - začala více přecházet do chůze a taky se více zdržovat na občerstvovačkách. (Já vím, že můj přístup v tuhle chvíli moc dobrý nebyl! Kdybych zabrala a nepoddávala se skutečnosti, že mě to dnes nebaví, třeba bych Škorpilovu skupinku dohnala...) Samozřejmě jsem si tím svůj cílový čas zhoršovala a zhoršovala. 

Posledních pět kilometrů bylo fakt peklo. Běžela jsem je snad 45 minut. (Ostuda) Do cíle jsem doběhla v čase 4h 16min. V cíli mi podal ruku Pablo Capalbo, dostala jsem medaili a samozřejmě jsem na všechnu tu nudu a utrpení zapomněla.  


Můj čas fakt moc k chlubení není. Musím říct, že jsem fakt čekala, že to zaběhnu MNOHEM líp. 
Na druhou stranu se z toho nikterak nehroutím - sice mě mrzí, že jsem to nedala aspoň pod ty čtyři hodiny, ale svět se kvůli tomu nezboří. (Svět se hodlá zbořit až za 14 dní, v případě, že neudělám státnice!)

Někdy to prostě  člověku nesedne fyzicky. A někdy je tělo v pohodě, ale místo toho vám to nandá psychika. A to se mi přesně dnes stalo. 
Dnes jsem se taky přesvědčila o tom, že mě víc baví běhy v přírodě a že mám se silničním maratonem určitě na pár let pokoj.:) 

Přesto, že se mi dnes neběželo nejlíp, musím velice kladně ohodnotit celou organizaci závodu. Zpacifikovat 10 000 účastníků, dát jim napít a najíst, uzavřít půlku Prahy a mnoho dalšího...to RunCzech fakt zvládá na jedničku s hvězdičkou.:)

Thajsko 2016

pondělí 25. dubna 2016

Ahoj všichni!
Vy, co čtete můj blog pravidelně nebo mě sledujete na Instagramu jistě víte, že jsem měla poslední dva týdny psací (a trochu i běhací) odmlku. Byla jsem totiž se svou mamkou na menší aktivně-odpočinkově-poznávací dovolené v Thajsku.
Jely jsme tzv. "na vlastní pěst" - cestování s cestovními kancelářemi moc nefandím a taky už jsem tam jednou byla, takže jsem už trochu věděla, co a jak a kam se podívat. Na dovolenou jsme měly pouze deset dní, z čehož dva dny zabrala cesta. Bohužel více dní nebylo možných, jednak kvůli mamčině práci a jednak kvůli mé škole.

Svojí dovču jsme započaly v Bangkoku. Možná to teď bude znít jako klišé, ale Bangkok je město plné protikladů - najdete tu luxusní mrakodrapy a obchodní centra, na druhou stranu čtvrti, kde lidé třou bídu s nouzí a bydlí v polorozpadlých chatrčích. Neskutečné množství pouličních stánků a restaurací, kde nevíte, kterou dobrotu dřív ochutnat. Chrámy, kde můžete meditovat nebo kluby, kde můžete pařit do rána. Chaos, směsice vůní a smradů, v Bangkoku je prostě všechno.:)





Strávily jsme v tomto velkoměstě dva dny.To úplně stačilo - přeci jen, obří velkoměsta nejsou zrovna mým šálkem kávy. Třetí den našeho pobytu jsme se vydaly vlakem na menší výlet do starobylé Ayutthayi. Jedná se o bývalé thajské hlavní město a místo s krásnou atmosférou:)
Cesta thajským vlakem třetí třídy je sama o sobě velkým zážitkem. Pokud občas stejně jako já, nadáváte na České dráhy, jeďte se projet vlakem do Thajska a už nebudete!



V okolí Bangkoku by se dala podnikat ještě spousta dalších věcí, ale čas byl neúprosný, a tak jsme se další den letadlem posunuly směrem na jih, na ostrov Koh Samui. A bylo to asi nejhezčí místo, které jsem v Thajsku zatím navštívila. Koh Samui je hezký ostrov plný zelené přírody a to já mám ráda.
Asi vás nepřekvapí, že jsem hned pár hodin po příjezdu na tento ostůvek vyběhla! 
(V Bangkoku jsem nebyla běhat ani jednou - do spletitých uliček, hustého provozu a smogu se mi fakt nechtělo:D) Dala jsem si osm kilometrů podél moře a i tato relativně krátká vzdálenost byla v písku a ve velkém vedru docela vyčerpávající. Vyčerpávající, ale skvělá! Na Koh Samui jsem pak běhala každý den, byť to byly kratší a méně náročné výběhy, než praktikuji doma.


Čtyři dny v tomto tropickém ráji jsme si s mamkou fakt užily.:) Podnikly jsme dva výlety - na sloní farmu a do mořského národního parku Ang thong. A jeden den jsme jen odpočívaly u moře, užily si thajskou masáž a popíjely ovocné shaky. 




Kdo čte můj blog pravidelně, tak jistě ví, že jsem velký gurmán a že miluju dobré jídlo a ochutnávání nových věcí. Jelikož jsem už v Thajsku jednou byla, věděla jsem, že se máme (nejen) po gurmánské stránce na co těšit.
Ochutnaly jsme toho opravdu spoustu!
Mým největším favoritem byly papaya salad, který jsme si dávaly k veřeři téměř každý den. (Výhodou bylo, že v thajských restauracích dávají docela malé porce, takže jsme tím pádem zvládly vícero chodů:D) 


Dalším favoritem byly nudle Pad thai. Také jsme vyzkoušely několikrát pokaždé měly velký gurmánský zážitek!


Potom třeba kari...vyzkoušela jsem červené i zelené a těžko říct, které bylo lepší. Kari patří mezi má oblíbená jídla, takže jsem si i domů přivezla slušnou zásobičku kari past.:)

Zvlášní kapitolou bylo ovoce...v Thajsku jsou stánky s ovocem téměř na každém rohu, můžete si koupit buď v pevné podobě nebo ve formě ovocných shaků. Těžko říct, co je lepší.:D




























Všechno se tedy maximálně vyvedlo. Dovolenou mi malinko znepříjemňovaly starosti s bakalářkou, ale naštěstí jsem se tím nenechala moc rozházet. Byla jsem šťastná, že jsem se mohla vrátit na chviličku do mé milované Asie, kde jsem strávila půl roku života - moc mamce za tuto příležitost děkuji!:)

Jarní běžecké řečičky

úterý 12. dubna 2016

Názdárek všichni!
Už dlouho jsem nenapsala nic o svých aktuálních běžeckých trénincích a dalších plánech.
A jelikož se toho za posledních pár týdnů docela dost událo, je na čase to honem napravit!

V minulém článku jsem do nebe vychvalovala Kuks maraton. Za tím si pořád stojím - je to už něco přes týden, co jsem ho běžela a každý den na něj s úsměvem na rtech vzpomínám, protože byl fakt povedený.
Když jsem se prokousávala těmi magickými 42,2 kilometry, měla jsem dost času na přemýšlení a rozjímání. Přemýšlela jsem mimo jiné také o svém běhání a o tom, jakým směrem bych se chtěla dále ubírat. To, že mě moc nelákají krátké tratě, už asi víte. (Jak říkám, na krátké tratě jsem moc stará a pomalá.:D) Naopak mě neskutečně lákají hory a extrémy. Obdivuju Zuzku Urbancovou a další naše české ultra-skyrunningové holky a moc bych chtěla být jednou jako ony.
JENOMŽE!
To, aby se člověk stal dobrým ultraběžcem je (doslova a do písmene) běh na dlouhou trať. Pokud vám není shůry dáno (jakože mně fakt není!), musíte být trpěliví a zároveň musíte umět tvrdě makat.
Řekla bych, že jsem docela cílevědomý člověk a tvrdý trénink mi problém nedělá, (Jen občas, když mě bolí nožičky a chce se mi brečet a končit s běháním:D) ale ta trpělivost, to je horší!
Když jsem se v prosinci poprvé sešla s trenérem Danem a začali jsme řešit potenciální spolupráci, jedna z prvních věcí, kterou jsem mu řekla, bylo, že chci běhat ultramaratony a v tomto roce zvládnout stovku.
Můj "plán" sice úplně nezavrhl, ale snažil se mě spíš usměrnit, jestli se nechci spíše nejdřív zaměřit na tratě půlmaraton-maraton a v průběhu několika let se teprve začít prokousávat k těm stovkám.
Moje reakce samozřejmě byla "chci stovku teď a hned, nebo nejpozději na podzim!"

Toho jsem se držela právě do minulého týdne.

Když jsem ale běžela ten Kuks, uvědomila jsem si, že
a) mě strašně baví závody v terénu, bohužel jsem v tom terénu stále dost pomalá. Na silnici mám osobák na desítku 46 minut, ovšem v terénu je pro mě velkým svátkem, dostat se na tuto vzdálenost pod 65 minut
b) v České republice máme hromadu skvělých trailových závodů v délce 20-70 kilometrů (Labské pískovce, celá série KTRC, Ještěd sky race, JUT...), na kterých bych si ráda do budoucna zaběhla nějaké dobré časy
c) už jenom ten maraton byl docela zápřah pro mé (slabé, blonďaté) tělo, vemu-li v potaz, že jsem ho běžela fakt naplno. Jaký zápřah bude pro organismus stovka?!

Z toho plyne, že...
sice si jí do budoucna opravdu zaběhnout chci, ale nyní je mojí prioritou, zrychlit se na  terénních tratích, hlavně teda o vzdálenostech okolo půlmaratonu-maratonu. Zkrátka chci mít do dalších běžeckých let kvalitní základy a jednou být jak rychlá, tak (stovkařsky) vytrvalá. 

A JAK JSEM SI V POSLEDNÍCH (TÝ)DNECH UŽÍVALA TRÉNINKY?


...den před Kuks maratonem jsem měla naordinovaný desetikilometrový výklus. Můj Tadeáš svolil, že půjde se mnou, z čehož jsem měla fakt obří radost! To, že chce jít se mnou běhat, je totiž úkaz, který se vidí asi tak jednou za sto let! :D

Škodolibě vysmátá já a úpící žlutý Tadeáš v pozadí. :D
...minulý týden se mi nečekaně vyvrbilo volné odpoledne a já jsem vyrazila na delší, terénní běh. Moje oblíbená trasa Česká Kamenice - Studenec - Studený - Pavlino údolí - Kunratice - Česká Kamenice, 18km, téměř 700 nastoupaných metrů a z 90% docela nemilosrdný terén. Prostě lahůdka.:)

Ten černý mrak, který je za mnou vidět, mě dohonil a celou druhou půlku tréninku jsem běžela v pěkném, jarním lijáčku. :D
 ...včera jsem měla naplánovanou čtyřiadvacítku, resp. tři osmikilometrové úseky s postupným zrychlováním. Chtěla jsem běžet první osmičku v tempu 6:00, druhou v tempu 5:30 a třetí za 5:00. První dva intervaly jsem svůj plán dodržela skoro do puntíku.
Poslední osmička však byla krutá...po čtyři kilometry jsem těch 5:00 udržovala, ale pak přišel strašný "náraz do zdi", pokles energie jako blázen. Nohy začaly stávkovat a já toužit po vodě a cukru. Byl to hloupý nápad, vyrazit na tento dlouhý a poměrně náročný trénink bez pití a bez občerstvení a já už vím, že takovou chybu znova neudělám.
Ty zbylé čtyři kilometry, co mi zbývaly, jsem si své plánované tempíčko trochu pokazila, domů se doplazila s jazykem na vestě a první, po čem jsem sáhla, byl krabicový džus, který jsem nepila snad dva roky.:D Tělo si prostě řeklo.
Příště, jak to bude nad dvacet, beru do ledvinky aspoň půlku banánu!

...náročné tréninky jdou samozřejmě ruku v ruce s dobrým jídlem!
Snažím se samozřejmě, aby byla moje jídla co nejvýživnější, ale taky si ráda dopřávám různé dobrůtky!

Třeba palačinky k nedělní snídani.:)
Nebo kukuřičnou tortillu s kuřecím masem po dlouhém běhu.:)
To je asi vše, co se týče mých běžeckých myšlenek, postřehů a zajímavých tréninků.
Příštích pár běžeckých (i neběžeckých) článků bude trochu exotických, protože...tramtadadá, pozítří odlétám do teplých krajin slunného Thajska!

Zkus maraton Kuks - tak jsem ho zkusila

sobota 2. dubna 2016

Ahoj všichni!
Při pohledu na Facebook/Instagram/rádio mi připadá, že celý (běžecký)svět žije tento víkend jenom Pražským půlmaratonem. (To je jedině dobře, protože Pražský půlmaraton je super!) 
Málokdo ale tuší, že se v ten samý den běžel taky 1. ročník maratonu a půlmaratonu na  Kuksu.

Kuks je barokní zámek ve východních Čechách, nedaleko Hradce Králové. Ačkoliv v Hradci již čtvrtým rokem studuji, na Kuks jsem se včera vydala poprvé. Byla jsem překvapená a nadšená, jak je to tam krásné!
Účast na Kuks maratonu byla zároveň příležitost pro setkání s mou nejmilejší kamarádkou Káťou - půl roku jsme se neviděly, takže jsem se na tento den těšila jednak kvůli samotnému závodu, jednak kvůli našemu setkání.

Mistr fotograf usekl kus našich nohou a kus Kuksu, ale jinak dobrý. :D
Tento závod se letos konal prvním rokem. A hned na začátek musím pochválit organizárory, jak skvěle byl připravený.
Vyzdvihnout musím zejména parádní značení - fáborky a značky byly od sebe vzdálené maximálně každých pár desítek metrů. Na každé matoucí křižovatce byli navíc dobrovolníci, kteří dávali pozor, aby běžci špatně neodbočili. Vzhledem k tomu, že jsem doposud běžela dva delší, trailové závody a že moje statistika bloudění byla 2/2, (Jo, na obou se mi povedlo lehce zakufrovat!) byla jsem za to opravdu vděčná! Značení trati Kuks maratonu bylo zkrátka dostatečné i pro nás blondýny.:)
Jediná věc, která mě štvala (ale za to organizátoři nemohli), byla neskutečně studená voda na občerstvovačkách. Je mi jasné, že s tím nemohli nic moc dělat, prostě ve stínu a v chladu holt voda stydne. A do rozpáleného krku to nebylo nic moc...ale to je jen drobná vada na velké kráse celého závodu! :)

Zkus Maraton Kuks se prezentoval jako "krosový maraton Podkrkonoším". Na 42 kilometrů dlouhé trase na nás čekalo cca 900 výškových metrů - nebyla to tedy žádná rovinka, ale zároveň byly všechny kopce docela dobře běhatelné.
Nejvyšším bodem závodu byla Zvičina, což je se svými 671 metry zároveň nejvyšší vrchol Podkrkonoší. Ještě předtím, než jsme vystartovali, slyšela jsem docela dost na sobě nezávislých lidí, jak o Zvičině mluví jako o strašném brutálu, hororu, megakopci. "Ze Zvičiny, z tý mám jako fakt velkej respekt!", říkal tam někdo... Trochu mě to vystrašilo, ale byla jsem optimistická - když se člověk z Kuksu trochu rozhlédl, viděl po levé straně právě Zvičinu a po pravé straně Krkonoše. Oproti nim byla Zvičina opravdu kopec-miminko.:)

V 11h jsme vystartovali a první polovinu závodu se mi běželo fakt skvěle. Úplně mi přišlo, jako bych měla křídla. Trať vedla příjemným lesním terénem - přesně takovým, na který jsem z domácích tréninků zvyklá.
Prvních deset kilometrů jsem běžela za rovnou hodinu. Připadala jsem si svěží, trénovaná a plná energie.
Ani jsem se nenadála a byla jsem na dvacátém kilometru, na (té všemi obávané) Zvičině! Nijak zlé mi to stoupání na ní nepřišlo, kopec na Studený nebo na Jedlovou je teda mnohem horší. Dvacátý sedmý kilometr vedl okolo přehrady Les Království. O této přehradě jsem věděla, že existuje, ale netušila jsem, jak je hezká!
Následoval průběh Dvorem Králové nad Labem. Tam na mě začala doléhat menší krize. Druhá polovina závodu vedla z velké části po asfaltu a to mi bylo najednou, po těch měkoučkých lesních cestách strašně nepohodlné. Posledních deset kilometrů ze Dvora zpátky na Kuks bylo dlouhých a drsných. (né nadarmo se říká, že maraton začíná na 30. kilometru!:D) Ale pořád jsem byla maximálně optimistická a říkala jsem si, že za hodinku budu v cíli a budu mít vše za sebou.
Cílovou pásku jsem nakonec protla v čase 4:39.



Můj původní plán byl takový: první polovinu závodu poběžím za cca 2:20. (První polovina vedla skoro pořád do kopce) Druhou polovinu, která už byla víceméně z kopce, pořádně napálím a budu se snažit být v cíli do 4h 15min.
Nu, jak vidíte, úplně mi to nevyšlo.:) Ve druhé polovině závodu jsem moc času nestáhla, protože mi začaly docházet síly. Nebylo to nic drastického, žádný pověstný "náraz do zdi" se nekonal, ale někdy okolo třicátého kilometru mě začaly fakt hodně bolet nohy a i tempo 6:30min/km na silnici mi najednou přišlo jako strašná námaha.:D Tu druhou půlku jsem teda dala nakonec stejně rychle, jako tu první a do cíle doběhla v čase 4:39.
Přestože jsem si myslela, že budu trochu rychlejší, mám ze svého výkonu fakt dobrý pocit. Protože...
- Naprostou většinu závodu jsem běžela, do chůze jsem přecházela opravdu minimálně.
- V březnu jsem si sice zaběhla tréninkově jednu třicítku, ale jinak jsem žádnou delší vzdálenost neběžela už HODNĚ dlouho (naposledy v září 2015, 52km Ultralabák), tak si asi mé nožičky odvykly.:D
- Těch 900 metrů převýšení se někde projevit muselo.
- Ve své kategorii jsem byla 6 z 12ti, takže jsem splnila i svoje přání "být v první polovině" Ze všech závodníků jsem byla 75 ze 125...to už první polovina není, ale berme v potaz, že naprostá většina závodníků byli chlapi.:D

Všechno se zkrátka vyvedlo. Viděly jsme se po půl roce s mou drahou Kačenkou. Vyšlo nám nádherné počasí. Trasa byla překrásná. (Líbil se mi hlavně výhled na Krkonoše a přehrala Les Království.) Zase jsem o kapku více poznala Čekou Republiku. Proběhla jsem se luxusně.
Bylo to prostě báječné, příští rok ráda poběžím znovu!



Blondýna na mateřské II.

středa 30. března 2016

Už je tomu více než měsíc, co jsem napsala článek Blondýna na mateřské, který byl plný dojmů z našich čerstvě narozených, roztomilých štěňátek. K mému překvapení se stal jedním z nejčtenějších článků tady na blogu, takže jsem se rozhodla sepsat druhý díl.
Čtěte, jak vypadal druhý můj měsíc psí "mateřské"...

- Ta malá štěňátka, o kterých jsem vám před měsícem psala, už vůbec nejsou malá - naopak, jsou to pořádná psiska. (Vážili jsme je každý večer do té doby, než dosáhli váhy 5kg. Potom začala váha ukazovat ERROR. Odhaduji, že nyní mohou mít kolem osmi kil:))
Roztomilá jsou ale pořád stejně!


- Od minulého pátku se s jednotlivými štěňaty postupně loučíme. Během minulého víkendu si noví majitelé odvezli šest štěňat, dvě fenečky nám doma ještě zbyly a pro ně si přijedou jejich páníčci příští víkend.  Tím se celá naše štěňátkovská životní etapa ukončí.
Na jednu stranu jsme s mamkou a s bráchou strašně rádi, protože dva měsíce se štěňátky byly opravdu náročné. Kdo odchov štěňátek nikdy nezažil, nepochopí!
Na druhou stranu nám bude po těch plyšácích smutno.:)


- Druhý měsíc se štěňátky byl mnohem náročnější, než ten první. V prvím měsíci jsme krmili štěňátka z lahvičky, což sice zabralo velké množství času, zbytek dne ale štěňátka prospala a člověk o nich ani nevěděl.
Ve druhém měsíci začala štěňata jíst sama, takže nám odpadla jedna časově náročná rutina, ale zároveň nastalo deset dalších.:D Štěňátka začala chtít objevovat svět a bylo nemožné, udržet je po celý den v malé bedýnce, takže jsem musela neustále vymýšlet nějaké kompromisy,
a) Aby neudělali z baráku kůlničku na dříví
ALE ZÁROVEŇ
b) Aby se nenudili a měli nějakou zábavu
Toto určitě znají všechny maminy, které jsou doma s dětmi. A teď si to vynásobte devíti!

- Velká spása přišla předposlední týden v březnu, kdy se trochu oteplilo. Štěňata tím pádem mohla začít trávit nějaký čas venku. Na zahradě měli celkem velkou ohrádku plnou hraček, kde mohli celý den vesele běhat. (Když začala štěňata trávit víc času venku, začala jsem mít konečně klídek na dopsání bakalářky:))













-
 Před narozením štěňátek nás známí varovali, že až trochu povyrostou, stane se z nich fekální & demoliční četa. S tím demolováním to nebylo tak hrozné - vlastně nám doma nic nezničili.
Co se ovšem fekálií týče, to už bylo horší!
Nechci tady zacházet do detailů, ale poslední týdny, kdy byla ještě všechna štěňátka, znamenaly jeden obrovský kolotoč uhlízení ho*en. Člověk musel být vždy 100% ostražitý - stačila chvilka nepozornosti a během pár sekund byla štěňata schopna svoje "nadělení" rozšlapat, nanést na zeď či se v něm rovnou vyválet.

- Nejroztomilejší štěňátka byla, když spala. To se bohužel jen zřídkakdy dělo v noci - v noci byli pejsánci nejdivočejší. Opravdu se s mamkou těšíme, až si po dvou měsících užijeme klidný, nepřerušovaný spánek.:)


- Na závěr musím zmínit, že celé naše dva měsíce se štěňátky doprovázela i jedna velice smutná událost. Možná si z minulého štěněčího článku pamatujete na Arielku, nešťastnici, na kterou maminka Brenda v noci šlápla, čímž jí roztrhla pusinku.
Arielku jsme celý měsíc vypiplávali a opravdu to vypadalo, že se z nehody dostala a že z ní bude zdravá fenečka. Dostávalo se jí opravdu velké péče.
Arielka však byla pořád dost slabá, i když jsme jí krmili mnohem častěji než ostatní štěňátka, sotva se držela na nohou. Oproti ostatním pejsánkům byla fakt pozadu, ale pořád jsme si říkali, že je to tím, jakou velkou nehodu prodělala a že je určitě dožene.
Bohužel, místo aby se Arielka začala zlepšovat, děl se pravý opak - v době, kdy ostatní štěňata vesele uměla jíst granule z misky, Arielka nebyla schopná se sama najíst a museli jsme jí krmit. Když se začala stavět na nožičky a chodit, její pohyby byly strašně nekoordinované a doslova narážela od zdi do zdi. Vrchol všeho byl, když jí začala ostatní štěňata ubližovat a mordovat, takže jsme jí museli mít neustále někde v izolaci od ostatních.
Pohled na ní byl doslova utrpení, bylo nám jasné, že něco není v pořádku...
Nechali jsme jí prohlédnout dvěma na sobě nezávislými veterináři, kteří zjistili, že je slepá, nejspíše i hluchá a že má nenávratně poškozený mozek.
Těžko řici, zda se to stalo tím, jak na ní Brendička šlápla a nebo zdali už tenkrát Brenda věděla, že nebude zdravá, a chtěla jí tím šlápnutím zahubit.
Nechali jsme tedy Arielce provést eutanazii, což bylo hodně smutné, ale rozumné.

Trochu jsme z toho s mamkou smutnily, ale snažily jsme se to brát pozitivně a o to více si těch osm dalších, krásných štěňat užívat.:)

- JE TO TEDY ZA NÁMI. Každý se nás ptá, zda do toho někdy půjdem znova. Byla to obrovská, skvělá zkušenost, o tom žádná.
Štěňátka jsme si ale mohli dovolit díky tomu, že mám teď velice volný rok a školu pouze 1x týdně. O štěňátka, která opravdu vyžadovala péči 24h denně jsem se mohla starat, když byla mamka v práci a brácha ve škole.
Myslím, že tato situace už jen tak nenastane - od září nastoupím (pokud vše vyjde!) na náročné, navazující studium, takže už to s mým časem tak jednoduché nebude.
Třeba to ale nějak vymyslíme a štěňátka znova mít budeme.:)

Každopádně teď musíme nechat Brendičku (a sebe) trochu odpočinout...
Mějte se krásně

Back to top