Je po státnicích aneb už zase žiju!

středa 25. května 2016

Možná jste si všimli, že jsem v poslední dobou moc nehýřila novými příspěvky. Důvod byl prostý: celý květen byl zasvěcený tomu, abych na jeho konci zdárně ukončila bakalářské studium.
A to se mi včera povedlo! 
(I když mi při tom málem zešedivěly vlasy...) 

Studovala jsem čtyři roky na Univerzitě Hradec Králové, obor management cestovního ruchu. (Standartně trvá studium roky tři, ale protože jsem strávila dva semestry v zahraničí, musela jsem si to o rok protáhnout.) Celé studium mi přišlo...ehm...docela dost jednoduché. Ale asi to bylo tím, že mě dost bavilo. 
Zkrátka to byla docela zábava a pohodička. Neměla jsem moc ráda Hradec Králové jako město a neskutečně mi vadilo dojíždění a bydlení na koleji, ale co se týče školy, nemůžu říct půl špatného slova. 

25.května 2016 nastal onen velký den, státnice. 
Předcházelo tomu, přirozeně, psaní bakalářky, což byly samo o sobě docela nervy. Když jsem bakalářku na konci dubna odevzdala, začal kolotoč učení. 
Prvního května jsem začala a v hromadách papírů ležela víceméně každý den, od ráda do večera. Dá se říct, že se můj květnový život omezil jenom na učení, jídlo a běhání.:) 


Čím víc se to blížilo, tím víc jsem byla nervózní. Doma to se mnou měli, chudáci, těžké - mamka musela přes svojí pořádkumilovnost snášet rozházené papíry po celém domě, no a přítel, toho jsem zase neustále (jo, i v noci!) otravovala otázkami, které mi zrovna přišly na mysl. 
Jaký je rozdíl mezi valutami a devizami? 
Kdy se rozpadla Římská říše? 
A tak dále...co kdyby se mě ZROVNA NA TOHLE zeptali, že jo.  

Dva dny před státnicema to začalo být fakt hrozný. Tak moc jsem se bála, že jsem nebyla schopná pořádně jíst, spát, běhat, nic. Přišlo mi, že mám v hlavě úplně vygumováno a snažila jsem se dohnat, co se dalo. Možná to taky znáte. Závidím lidem, kteří školu tolik neprožívají! 

Do Hradce mě přítel vezl jak na popravu. Když jsem vlezla do školy a dozvěděla se, že se moje komise skládá ze samých milých vyučujících, nervozita ze mě docela opadla. 
Šla jsem na řadu hned jako první, všechno se seběhlo strašně rychle a najednou jsem už seděla na potítku a připravovala se na ty nejlepší otázky, jaké jsem mohla dostat. 
Hvězdy zkrátka stály při mě - hodná komise, super otázky plus moje poctivá příprava - zvládla jsem to a nakonec to ani nebolelo!
Strašně jsem se bála, takže se mi ulevilo velkým způsobem. S přítelem jsme to oslavili v mexicko-italské restauraci a večer jsem vyčerpáním padla brzy do postele. 

Tak nějak se pořád vzpamatovávám z toho, že mám vše za sebou a že je přede mnou celý volný červen...
- Budu HODNĚ běhat, po všech našich severočeských kopcích! 
- Budu HODNĚ psát články na blog!
- Budu HODNĚ číst, protože mám doma několik knížek, na které jsem celý měsíc jenom koukala...
- Pořídím si botky Vibram Fivefingers a budu v nich chodit do lesa.
- Budu těšit Brendinku velkým množstvím procházek!
- Zkusím vyrobit raw tyčinky podle receptů z blogu Zuzky Urbancové.
- Pojedu na Prague food festival (jupí, zítra!)
- Pojedu na víkend do Krkonoš s BabetaRuns a spol. (jupí, zítra!) 
- Pojedu do Tater

...a tak. 
Hlavně až do srpna nepomyslím na školu.:) 

Prague international marathon 2016

neděle 8. května 2016

O pražský maraton jsem se nikdy nijak zvlášť nezajímala. Věděla jsem, že se běhá každý rok v květnu a věděla jsem, že bývá vždy hodně brzy vyprodaný, ale nikdy jsem neměla žádné velké touhy se ho účastnit
Asi před měsícem jsem však dostala nápad, že by nemuselo být špatné si ho zaběhnout - přeci jen, všechny závody o vzdálenosti maratonu a výš, které jsem v poslední době běžela, byly v terénu, a tak mě zajímalo, jak si povedu na silnici. 
Rozhodila jsem tedy sítě a hned druhý den poté, co jsem o účasti na pražském maratonu začala uvažovat, jsem si na jednom internetovém běžeckém "blešáku" domluvila koupi startovného od jedné paní, která kvůli zranění běžet nemohla. 

Připadalo mi, že mám na maraton docela dobře natrénováno a tak nějak jsem počítala s tím, že si zde musím tutově zaběhnout osobák - jediný silniční maraton, který jsem doposud běžela, byl na Taiwanu - tenkrát jsem ve 45 stupňovém vedru a ještě k tomu bez systematického tréninku doběhla v čase 4h 12min. Můj vysněný čas pro tento pražský maraton byl 3h 45min a oba jsme se s trenérem shodli na tom, že by pro mě mohl být reálný. 

8. května v 9:00 zazněly na Staroměstském náměstí tóny Smetanovy Vltavy a vyběhlo se...
Prvních 10km se mi běželo lehce a dobře, držela jsem si tempo okolo 5:20, což odpovídalo mému plánovanému času a byla jsem spokojená. 
Vlastně...ne tak docela.

Už od samého začátku jsem se potýkala s menším "problémem" - NUDOU! 
Trať byla strašně krásná, vedla hezkými pražskými místy, byla zde spousta kapel a především mraky milých, podporujících fanoušků...ale mě to prostě dneska nebavilo. 
Říkala jsem si: "Zlaté traily v přírodě, které jsou sice díky kopcům náročnější, ale taky mnohem zábavnější" 
Říkala jsem si: "Končím s běháním! Stanu se gaučákem!"
Říkala jsem si: "Toto je můj poslední silniční maraton. Jestli někdy ještě něco poběžím, tak určitě né 42km po silnici!"
Říkala jsem si: "Co kdybych třeba zakopla, rozbila si kolínko a skončila? Neměla bych klid?"
Říkala jsem si: "Kur*a a dopr*ele!" 

...tohle všechno jsem si říkala! 
Divíte se, co? 
Ze mě, člověka, který povětšinou nemá nouzi o spoustu motivace a optimismu, padala takováto slova! 
Ale prostě to tak bylo. 

Mezi 10-20 kilometrem jsem se stále snažila držet své tempo. Už to začínalo být namáhavější, ale pořád to ještě šlo. Když se však překulila půlmaratonská vzdálenost, začala jsem zpomalovat. Připadalo mi, že makám pořád stejně, ne-li více, ale Garminy mi najednou začaly ukazovat čím dál horší čas na kilometr. Dokud to bylo pod 6min/km, moc jsem to neřešila. Ale když jsem najednou začala mít problém, zaběhnout kilometr pod 6:30, říkala jsem si, že to už není moc dobré. 

Musím se přiznat k jedné věci - s tím, jak jsem začala zpomalovat, jsem se také přestala snažit. Když mě předběhl můj oblíbenec Miloš Škorpil, který dělal vodiče na 3:59, věděla jsem, že už to nedám ani pod 4 hodiny a tak trochu jsem to tak trochu "zabalila" - začala více přecházet do chůze a taky se více zdržovat na občerstvovačkách. (Já vím, že můj přístup v tuhle chvíli moc dobrý nebyl! Kdybych zabrala a nepoddávala se skutečnosti, že mě to dnes nebaví, třeba bych Škorpilovu skupinku dohnala...) Samozřejmě jsem si tím svůj cílový čas zhoršovala a zhoršovala. 

Posledních pět kilometrů bylo fakt peklo. Běžela jsem je snad 45 minut. (Ostuda) Do cíle jsem doběhla v čase 4h 16min. V cíli mi podal ruku Pablo Capalbo, dostala jsem medaili a samozřejmě jsem na všechnu tu nudu a utrpení zapomněla.  


Můj čas fakt moc k chlubení není. Musím říct, že jsem fakt čekala, že to zaběhnu MNOHEM líp. 
Na druhou stranu se z toho nikterak nehroutím - sice mě mrzí, že jsem to nedala aspoň pod ty čtyři hodiny, ale svět se kvůli tomu nezboří. (Svět se hodlá zbořit až za 14 dní, v případě, že neudělám státnice!)

Někdy to prostě  člověku nesedne fyzicky. A někdy je tělo v pohodě, ale místo toho vám to nandá psychika. A to se mi přesně dnes stalo. 
Dnes jsem se taky přesvědčila o tom, že mě víc baví běhy v přírodě a že mám se silničním maratonem určitě na pár let pokoj.:) 

Přesto, že se mi dnes neběželo nejlíp, musím velice kladně ohodnotit celou organizaci závodu. Zpacifikovat 10 000 účastníků, dát jim napít a najíst, uzavřít půlku Prahy a mnoho dalšího...to RunCzech fakt zvládá na jedničku s hvězdičkou.:)

Thajsko 2016

pondělí 25. dubna 2016

Ahoj všichni!
Vy, co čtete můj blog pravidelně nebo mě sledujete na Instagramu jistě víte, že jsem měla poslední dva týdny psací (a trochu i běhací) odmlku. Byla jsem totiž se svou mamkou na menší aktivně-odpočinkově-poznávací dovolené v Thajsku.
Jely jsme tzv. "na vlastní pěst" - cestování s cestovními kancelářemi moc nefandím a taky už jsem tam jednou byla, takže jsem už trochu věděla, co a jak a kam se podívat. Na dovolenou jsme měly pouze deset dní, z čehož dva dny zabrala cesta. Bohužel více dní nebylo možných, jednak kvůli mamčině práci a jednak kvůli mé škole.

Svojí dovču jsme započaly v Bangkoku. Možná to teď bude znít jako klišé, ale Bangkok je město plné protikladů - najdete tu luxusní mrakodrapy a obchodní centra, na druhou stranu čtvrti, kde lidé třou bídu s nouzí a bydlí v polorozpadlých chatrčích. Neskutečné množství pouličních stánků a restaurací, kde nevíte, kterou dobrotu dřív ochutnat. Chrámy, kde můžete meditovat nebo kluby, kde můžete pařit do rána. Chaos, směsice vůní a smradů, v Bangkoku je prostě všechno.:)





Strávily jsme v tomto velkoměstě dva dny.To úplně stačilo - přeci jen, obří velkoměsta nejsou zrovna mým šálkem kávy. Třetí den našeho pobytu jsme se vydaly vlakem na menší výlet do starobylé Ayutthayi. Jedná se o bývalé thajské hlavní město a místo s krásnou atmosférou:)
Cesta thajským vlakem třetí třídy je sama o sobě velkým zážitkem. Pokud občas stejně jako já, nadáváte na České dráhy, jeďte se projet vlakem do Thajska a už nebudete!



V okolí Bangkoku by se dala podnikat ještě spousta dalších věcí, ale čas byl neúprosný, a tak jsme se další den letadlem posunuly směrem na jih, na ostrov Koh Samui. A bylo to asi nejhezčí místo, které jsem v Thajsku zatím navštívila. Koh Samui je hezký ostrov plný zelené přírody a to já mám ráda.
Asi vás nepřekvapí, že jsem hned pár hodin po příjezdu na tento ostůvek vyběhla! 
(V Bangkoku jsem nebyla běhat ani jednou - do spletitých uliček, hustého provozu a smogu se mi fakt nechtělo:D) Dala jsem si osm kilometrů podél moře a i tato relativně krátká vzdálenost byla v písku a ve velkém vedru docela vyčerpávající. Vyčerpávající, ale skvělá! Na Koh Samui jsem pak běhala každý den, byť to byly kratší a méně náročné výběhy, než praktikuji doma.


Čtyři dny v tomto tropickém ráji jsme si s mamkou fakt užily.:) Podnikly jsme dva výlety - na sloní farmu a do mořského národního parku Ang thong. A jeden den jsme jen odpočívaly u moře, užily si thajskou masáž a popíjely ovocné shaky. 




Kdo čte můj blog pravidelně, tak jistě ví, že jsem velký gurmán a že miluju dobré jídlo a ochutnávání nových věcí. Jelikož jsem už v Thajsku jednou byla, věděla jsem, že se máme (nejen) po gurmánské stránce na co těšit.
Ochutnaly jsme toho opravdu spoustu!
Mým největším favoritem byly papaya salad, který jsme si dávaly k veřeři téměř každý den. (Výhodou bylo, že v thajských restauracích dávají docela malé porce, takže jsme tím pádem zvládly vícero chodů:D) 


Dalším favoritem byly nudle Pad thai. Také jsme vyzkoušely několikrát pokaždé měly velký gurmánský zážitek!


Potom třeba kari...vyzkoušela jsem červené i zelené a těžko říct, které bylo lepší. Kari patří mezi má oblíbená jídla, takže jsem si i domů přivezla slušnou zásobičku kari past.:)

Zvlášní kapitolou bylo ovoce...v Thajsku jsou stánky s ovocem téměř na každém rohu, můžete si koupit buď v pevné podobě nebo ve formě ovocných shaků. Těžko říct, co je lepší.:D




























Všechno se tedy maximálně vyvedlo. Dovolenou mi malinko znepříjemňovaly starosti s bakalářkou, ale naštěstí jsem se tím nenechala moc rozházet. Byla jsem šťastná, že jsem se mohla vrátit na chviličku do mé milované Asie, kde jsem strávila půl roku života - moc mamce za tuto příležitost děkuji!:)

Jarní běžecké řečičky

úterý 12. dubna 2016

Názdárek všichni!
Už dlouho jsem nenapsala nic o svých aktuálních běžeckých trénincích a dalších plánech.
A jelikož se toho za posledních pár týdnů docela dost událo, je na čase to honem napravit!

V minulém článku jsem do nebe vychvalovala Kuks maraton. Za tím si pořád stojím - je to už něco přes týden, co jsem ho běžela a každý den na něj s úsměvem na rtech vzpomínám, protože byl fakt povedený.
Když jsem se prokousávala těmi magickými 42,2 kilometry, měla jsem dost času na přemýšlení a rozjímání. Přemýšlela jsem mimo jiné také o svém běhání a o tom, jakým směrem bych se chtěla dále ubírat. To, že mě moc nelákají krátké tratě, už asi víte. (Jak říkám, na krátké tratě jsem moc stará a pomalá.:D) Naopak mě neskutečně lákají hory a extrémy. Obdivuju Zuzku Urbancovou a další naše české ultra-skyrunningové holky a moc bych chtěla být jednou jako ony.
JENOMŽE!
To, aby se člověk stal dobrým ultraběžcem je (doslova a do písmene) běh na dlouhou trať. Pokud vám není shůry dáno (jakože mně fakt není!), musíte být trpěliví a zároveň musíte umět tvrdě makat.
Řekla bych, že jsem docela cílevědomý člověk a tvrdý trénink mi problém nedělá, (Jen občas, když mě bolí nožičky a chce se mi brečet a končit s běháním:D) ale ta trpělivost, to je horší!
Když jsem se v prosinci poprvé sešla s trenérem Danem a začali jsme řešit potenciální spolupráci, jedna z prvních věcí, kterou jsem mu řekla, bylo, že chci běhat ultramaratony a v tomto roce zvládnout stovku.
Můj "plán" sice úplně nezavrhl, ale snažil se mě spíš usměrnit, jestli se nechci spíše nejdřív zaměřit na tratě půlmaraton-maraton a v průběhu několika let se teprve začít prokousávat k těm stovkám.
Moje reakce samozřejmě byla "chci stovku teď a hned, nebo nejpozději na podzim!"

Toho jsem se držela právě do minulého týdne.

Když jsem ale běžela ten Kuks, uvědomila jsem si, že
a) mě strašně baví závody v terénu, bohužel jsem v tom terénu stále dost pomalá. Na silnici mám osobák na desítku 46 minut, ovšem v terénu je pro mě velkým svátkem, dostat se na tuto vzdálenost pod 65 minut
b) v České republice máme hromadu skvělých trailových závodů v délce 20-70 kilometrů (Labské pískovce, celá série KTRC, Ještěd sky race, JUT...), na kterých bych si ráda do budoucna zaběhla nějaké dobré časy
c) už jenom ten maraton byl docela zápřah pro mé (slabé, blonďaté) tělo, vemu-li v potaz, že jsem ho běžela fakt naplno. Jaký zápřah bude pro organismus stovka?!

Z toho plyne, že...
sice si jí do budoucna opravdu zaběhnout chci, ale nyní je mojí prioritou, zrychlit se na  terénních tratích, hlavně teda o vzdálenostech okolo půlmaratonu-maratonu. Zkrátka chci mít do dalších běžeckých let kvalitní základy a jednou být jak rychlá, tak (stovkařsky) vytrvalá. 

A JAK JSEM SI V POSLEDNÍCH (TÝ)DNECH UŽÍVALA TRÉNINKY?


...den před Kuks maratonem jsem měla naordinovaný desetikilometrový výklus. Můj Tadeáš svolil, že půjde se mnou, z čehož jsem měla fakt obří radost! To, že chce jít se mnou běhat, je totiž úkaz, který se vidí asi tak jednou za sto let! :D

Škodolibě vysmátá já a úpící žlutý Tadeáš v pozadí. :D
...minulý týden se mi nečekaně vyvrbilo volné odpoledne a já jsem vyrazila na delší, terénní běh. Moje oblíbená trasa Česká Kamenice - Studenec - Studený - Pavlino údolí - Kunratice - Česká Kamenice, 18km, téměř 700 nastoupaných metrů a z 90% docela nemilosrdný terén. Prostě lahůdka.:)

Ten černý mrak, který je za mnou vidět, mě dohonil a celou druhou půlku tréninku jsem běžela v pěkném, jarním lijáčku. :D
 ...včera jsem měla naplánovanou čtyřiadvacítku, resp. tři osmikilometrové úseky s postupným zrychlováním. Chtěla jsem běžet první osmičku v tempu 6:00, druhou v tempu 5:30 a třetí za 5:00. První dva intervaly jsem svůj plán dodržela skoro do puntíku.
Poslední osmička však byla krutá...po čtyři kilometry jsem těch 5:00 udržovala, ale pak přišel strašný "náraz do zdi", pokles energie jako blázen. Nohy začaly stávkovat a já toužit po vodě a cukru. Byl to hloupý nápad, vyrazit na tento dlouhý a poměrně náročný trénink bez pití a bez občerstvení a já už vím, že takovou chybu znova neudělám.
Ty zbylé čtyři kilometry, co mi zbývaly, jsem si své plánované tempíčko trochu pokazila, domů se doplazila s jazykem na vestě a první, po čem jsem sáhla, byl krabicový džus, který jsem nepila snad dva roky.:D Tělo si prostě řeklo.
Příště, jak to bude nad dvacet, beru do ledvinky aspoň půlku banánu!

...náročné tréninky jdou samozřejmě ruku v ruce s dobrým jídlem!
Snažím se samozřejmě, aby byla moje jídla co nejvýživnější, ale taky si ráda dopřávám různé dobrůtky!

Třeba palačinky k nedělní snídani.:)
Nebo kukuřičnou tortillu s kuřecím masem po dlouhém běhu.:)
To je asi vše, co se týče mých běžeckých myšlenek, postřehů a zajímavých tréninků.
Příštích pár běžeckých (i neběžeckých) článků bude trochu exotických, protože...tramtadadá, pozítří odlétám do teplých krajin slunného Thajska!

Zkus maraton Kuks - tak jsem ho zkusila

sobota 2. dubna 2016

Ahoj všichni!
Při pohledu na Facebook/Instagram/rádio mi připadá, že celý (běžecký)svět žije tento víkend jenom Pražským půlmaratonem. (To je jedině dobře, protože Pražský půlmaraton je super!) 
Málokdo ale tuší, že se v ten samý den běžel taky 1. ročník maratonu a půlmaratonu na  Kuksu.

Kuks je barokní zámek ve východních Čechách, nedaleko Hradce Králové. Ačkoliv v Hradci již čtvrtým rokem studuji, na Kuks jsem se včera vydala poprvé. Byla jsem překvapená a nadšená, jak je to tam krásné!
Účast na Kuks maratonu byla zároveň příležitost pro setkání s mou nejmilejší kamarádkou Káťou - půl roku jsme se neviděly, takže jsem se na tento den těšila jednak kvůli samotnému závodu, jednak kvůli našemu setkání.

Mistr fotograf usekl kus našich nohou a kus Kuksu, ale jinak dobrý. :D
Tento závod se letos konal prvním rokem. A hned na začátek musím pochválit organizárory, jak skvěle byl připravený.
Vyzdvihnout musím zejména parádní značení - fáborky a značky byly od sebe vzdálené maximálně každých pár desítek metrů. Na každé matoucí křižovatce byli navíc dobrovolníci, kteří dávali pozor, aby běžci špatně neodbočili. Vzhledem k tomu, že jsem doposud běžela dva delší, trailové závody a že moje statistika bloudění byla 2/2, (Jo, na obou se mi povedlo lehce zakufrovat!) byla jsem za to opravdu vděčná! Značení trati Kuks maratonu bylo zkrátka dostatečné i pro nás blondýny.:)
Jediná věc, která mě štvala (ale za to organizátoři nemohli), byla neskutečně studená voda na občerstvovačkách. Je mi jasné, že s tím nemohli nic moc dělat, prostě ve stínu a v chladu holt voda stydne. A do rozpáleného krku to nebylo nic moc...ale to je jen drobná vada na velké kráse celého závodu! :)

Zkus Maraton Kuks se prezentoval jako "krosový maraton Podkrkonoším". Na 42 kilometrů dlouhé trase na nás čekalo cca 900 výškových metrů - nebyla to tedy žádná rovinka, ale zároveň byly všechny kopce docela dobře běhatelné.
Nejvyšším bodem závodu byla Zvičina, což je se svými 671 metry zároveň nejvyšší vrchol Podkrkonoší. Ještě předtím, než jsme vystartovali, slyšela jsem docela dost na sobě nezávislých lidí, jak o Zvičině mluví jako o strašném brutálu, hororu, megakopci. "Ze Zvičiny, z tý mám jako fakt velkej respekt!", říkal tam někdo... Trochu mě to vystrašilo, ale byla jsem optimistická - když se člověk z Kuksu trochu rozhlédl, viděl po levé straně právě Zvičinu a po pravé straně Krkonoše. Oproti nim byla Zvičina opravdu kopec-miminko.:)

V 11h jsme vystartovali a první polovinu závodu se mi běželo fakt skvěle. Úplně mi přišlo, jako bych měla křídla. Trať vedla příjemným lesním terénem - přesně takovým, na který jsem z domácích tréninků zvyklá.
Prvních deset kilometrů jsem běžela za rovnou hodinu. Připadala jsem si svěží, trénovaná a plná energie.
Ani jsem se nenadála a byla jsem na dvacátém kilometru, na (té všemi obávané) Zvičině! Nijak zlé mi to stoupání na ní nepřišlo, kopec na Studený nebo na Jedlovou je teda mnohem horší. Dvacátý sedmý kilometr vedl okolo přehrady Les Království. O této přehradě jsem věděla, že existuje, ale netušila jsem, jak je hezká!
Následoval průběh Dvorem Králové nad Labem. Tam na mě začala doléhat menší krize. Druhá polovina závodu vedla z velké části po asfaltu a to mi bylo najednou, po těch měkoučkých lesních cestách strašně nepohodlné. Posledních deset kilometrů ze Dvora zpátky na Kuks bylo dlouhých a drsných. (né nadarmo se říká, že maraton začíná na 30. kilometru!:D) Ale pořád jsem byla maximálně optimistická a říkala jsem si, že za hodinku budu v cíli a budu mít vše za sebou.
Cílovou pásku jsem nakonec protla v čase 4:39.



Můj původní plán byl takový: první polovinu závodu poběžím za cca 2:20. (První polovina vedla skoro pořád do kopce) Druhou polovinu, která už byla víceméně z kopce, pořádně napálím a budu se snažit být v cíli do 4h 15min.
Nu, jak vidíte, úplně mi to nevyšlo.:) Ve druhé polovině závodu jsem moc času nestáhla, protože mi začaly docházet síly. Nebylo to nic drastického, žádný pověstný "náraz do zdi" se nekonal, ale někdy okolo třicátého kilometru mě začaly fakt hodně bolet nohy a i tempo 6:30min/km na silnici mi najednou přišlo jako strašná námaha.:D Tu druhou půlku jsem teda dala nakonec stejně rychle, jako tu první a do cíle doběhla v čase 4:39.
Přestože jsem si myslela, že budu trochu rychlejší, mám ze svého výkonu fakt dobrý pocit. Protože...
- Naprostou většinu závodu jsem běžela, do chůze jsem přecházela opravdu minimálně.
- V březnu jsem si sice zaběhla tréninkově jednu třicítku, ale jinak jsem žádnou delší vzdálenost neběžela už HODNĚ dlouho (naposledy v září 2015, 52km Ultralabák), tak si asi mé nožičky odvykly.:D
- Těch 900 metrů převýšení se někde projevit muselo.
- Ve své kategorii jsem byla 6 z 12ti, takže jsem splnila i svoje přání "být v první polovině" Ze všech závodníků jsem byla 75 ze 125...to už první polovina není, ale berme v potaz, že naprostá většina závodníků byli chlapi.:D

Všechno se zkrátka vyvedlo. Viděly jsme se po půl roce s mou drahou Kačenkou. Vyšlo nám nádherné počasí. Trasa byla překrásná. (Líbil se mi hlavně výhled na Krkonoše a přehrala Les Království.) Zase jsem o kapku více poznala Čekou Republiku. Proběhla jsem se luxusně.
Bylo to prostě báječné, příští rok ráda poběžím znovu!



Blondýna na mateřské II.

středa 30. března 2016

Už je tomu více než měsíc, co jsem napsala článek Blondýna na mateřské, který byl plný dojmů z našich čerstvě narozených, roztomilých štěňátek. K mému překvapení se stal jedním z nejčtenějších článků tady na blogu, takže jsem se rozhodla sepsat druhý díl.
Čtěte, jak vypadal druhý můj měsíc psí "mateřské"...

- Ta malá štěňátka, o kterých jsem vám před měsícem psala, už vůbec nejsou malá - naopak, jsou to pořádná psiska. (Vážili jsme je každý večer do té doby, než dosáhli váhy 5kg. Potom začala váha ukazovat ERROR. Odhaduji, že nyní mohou mít kolem osmi kil:))
Roztomilá jsou ale pořád stejně!


- Od minulého pátku se s jednotlivými štěňaty postupně loučíme. Během minulého víkendu si noví majitelé odvezli šest štěňat, dvě fenečky nám doma ještě zbyly a pro ně si přijedou jejich páníčci příští víkend.  Tím se celá naše štěňátkovská životní etapa ukončí.
Na jednu stranu jsme s mamkou a s bráchou strašně rádi, protože dva měsíce se štěňátky byly opravdu náročné. Kdo odchov štěňátek nikdy nezažil, nepochopí!
Na druhou stranu nám bude po těch plyšácích smutno.:)


- Druhý měsíc se štěňátky byl mnohem náročnější, než ten první. V prvím měsíci jsme krmili štěňátka z lahvičky, což sice zabralo velké množství času, zbytek dne ale štěňátka prospala a člověk o nich ani nevěděl.
Ve druhém měsíci začala štěňata jíst sama, takže nám odpadla jedna časově náročná rutina, ale zároveň nastalo deset dalších.:D Štěňátka začala chtít objevovat svět a bylo nemožné, udržet je po celý den v malé bedýnce, takže jsem musela neustále vymýšlet nějaké kompromisy,
a) Aby neudělali z baráku kůlničku na dříví
ALE ZÁROVEŇ
b) Aby se nenudili a měli nějakou zábavu
Toto určitě znají všechny maminy, které jsou doma s dětmi. A teď si to vynásobte devíti!

- Velká spása přišla předposlední týden v březnu, kdy se trochu oteplilo. Štěňata tím pádem mohla začít trávit nějaký čas venku. Na zahradě měli celkem velkou ohrádku plnou hraček, kde mohli celý den vesele běhat. (Když začala štěňata trávit víc času venku, začala jsem mít konečně klídek na dopsání bakalářky:))













-
 Před narozením štěňátek nás známí varovali, že až trochu povyrostou, stane se z nich fekální & demoliční četa. S tím demolováním to nebylo tak hrozné - vlastně nám doma nic nezničili.
Co se ovšem fekálií týče, to už bylo horší!
Nechci tady zacházet do detailů, ale poslední týdny, kdy byla ještě všechna štěňátka, znamenaly jeden obrovský kolotoč uhlízení ho*en. Člověk musel být vždy 100% ostražitý - stačila chvilka nepozornosti a během pár sekund byla štěňata schopna svoje "nadělení" rozšlapat, nanést na zeď či se v něm rovnou vyválet.

- Nejroztomilejší štěňátka byla, když spala. To se bohužel jen zřídkakdy dělo v noci - v noci byli pejsánci nejdivočejší. Opravdu se s mamkou těšíme, až si po dvou měsících užijeme klidný, nepřerušovaný spánek.:)


- Na závěr musím zmínit, že celé naše dva měsíce se štěňátky doprovázela i jedna velice smutná událost. Možná si z minulého štěněčího článku pamatujete na Arielku, nešťastnici, na kterou maminka Brenda v noci šlápla, čímž jí roztrhla pusinku.
Arielku jsme celý měsíc vypiplávali a opravdu to vypadalo, že se z nehody dostala a že z ní bude zdravá fenečka. Dostávalo se jí opravdu velké péče.
Arielka však byla pořád dost slabá, i když jsme jí krmili mnohem častěji než ostatní štěňátka, sotva se držela na nohou. Oproti ostatním pejsánkům byla fakt pozadu, ale pořád jsme si říkali, že je to tím, jakou velkou nehodu prodělala a že je určitě dožene.
Bohužel, místo aby se Arielka začala zlepšovat, děl se pravý opak - v době, kdy ostatní štěňata vesele uměla jíst granule z misky, Arielka nebyla schopná se sama najíst a museli jsme jí krmit. Když se začala stavět na nožičky a chodit, její pohyby byly strašně nekoordinované a doslova narážela od zdi do zdi. Vrchol všeho byl, když jí začala ostatní štěňata ubližovat a mordovat, takže jsme jí museli mít neustále někde v izolaci od ostatních.
Pohled na ní byl doslova utrpení, bylo nám jasné, že něco není v pořádku...
Nechali jsme jí prohlédnout dvěma na sobě nezávislými veterináři, kteří zjistili, že je slepá, nejspíše i hluchá a že má nenávratně poškozený mozek.
Těžko řici, zda se to stalo tím, jak na ní Brendička šlápla a nebo zdali už tenkrát Brenda věděla, že nebude zdravá, a chtěla jí tím šlápnutím zahubit.
Nechali jsme tedy Arielce provést eutanazii, což bylo hodně smutné, ale rozumné.

Trochu jsme z toho s mamkou smutnily, ale snažily jsme se to brát pozitivně a o to více si těch osm dalších, krásných štěňat užívat.:)

- JE TO TEDY ZA NÁMI. Každý se nás ptá, zda do toho někdy půjdem znova. Byla to obrovská, skvělá zkušenost, o tom žádná.
Štěňátka jsme si ale mohli dovolit díky tomu, že mám teď velice volný rok a školu pouze 1x týdně. O štěňátka, která opravdu vyžadovala péči 24h denně jsem se mohla starat, když byla mamka v práci a brácha ve škole.
Myslím, že tato situace už jen tak nenastane - od září nastoupím (pokud vše vyjde!) na náročné, navazující studium, takže už to s mým časem tak jednoduché nebude.
Třeba to ale nějak vymyslíme a štěňátka znova mít budeme.:)

Každopádně teď musíme nechat Brendičku (a sebe) trochu odpočinout...
Mějte se krásně

Labské pískovce půlmaraton 2016

pondělí 28. března 2016

Krásné velikonoční pondělí!
Mám za sebou první závod v roce 2016, Půlmaraton Labské pískovce. A jak už to tak bývá, jsem plná dojmů.

Na tento závod jsem si brousila zuby už vloni, ale nakonec bylo jenom dobře, že jsem s účastí počkala až na letošek, kdy jsem na něj měla mít - teoreticky vzato - alespoň trochu natrénováno.
Záměrně říkám "teoreticky", protože jsem se včera přesvědčila o pravém opaku.
Dvouměsíční trénink pod Danovým vedením, pár povedených terénních běhů v průměrném tempu pod 6 min/km a další faktory mi dodaly sebevědomí a já jsem si bláhově myslela, že když budu makat a budu se snažit, mohla bych to dát kolem 2:10. (Upozorňuji, že tady nemluvíme o žádném silničním půlmaratonu, ale o docela drsném, 22,5 kilometrů dlouhém krosu ve skalách s né uplně malým prevýšením:)
Nyní zpětně vidím, že tento čas byl pro mě absolutně nereálný - k tomu, abych jej na této trati někdy do budoucna byla schopna dosáhnout, budu potřebovat ještě mnoho tréninků a trpělivosti.
Čtrnáct dní jsem se na závod připravovala, dopřávala svému tělu spoustu regenerace a také jsem dost dbala na pestrou, kvalitní stravu. Své snažení jsem si však trochu pokazila v předvečer závodu, kdy můj taťka slavil 45 narozeniny. Akoholu, který na oslavě tekl doslova proudem, jsem se ani nedotkla, ale zato jsem neodolala grilované vepřové kýtě. Ačkoliv jsem si dala fakt málo, bylo mi večer celkem těžko. V každé běžecké příručce se dočtete, že se máte před závodem nadopovat sacharidy a masitá jídla si nechat spíše po závodě a já to udělala přesně naopak.
Těžko říci, jestli by mi vynechání kýty přineslo nějaký lepší výsledek, teď už je o tom asi zbytečné přemýšlet.:)

Na závod jsme dorazili v šestičlenné partě běžeckých nadšenců, což bylo naprosto skvělé. Všichni jsme byli napjatí, natěšení, společně jsme se rozcvičili, probrali taktiku (každý běžel jinou vzdálenost) a navzájem jsme se podporovali.

Do Tisé, kde závod startoval, jsme dorazili asi dvě hodinky před začátkem. Překvapila nás obrovská zima - předpověď slibovala slunko a teplo, v Tisé sice slunko svítilo, ale teplota opravdu vysoká nebyla. V kombinaci se silným větrem byla kosa jak v Rusku.:) Naštěstí se v poledne, kdy závod startoval, výrazně oteplilo, a tak jsem běžela pouze v termotriku a ve vestičce.

TRYFIT racing team před startem :D
Mezi 12-12:30 se tedy odstartovalo. Startovalo se úmyslně ve vlnách, protože se hned asi 300 metrů od startu vybíhaly kluzké, uzoučké skalní schody a kdyby se na ně nahrnulo najednou všech několik set startující + pejsci (součástí závodů byl i canicross), byl by z toho docela slušný masakr.
Já jsem vybíhala ve 12:22. Jelikož jsem se přihlásila na nejdelší možnou trať (na výběr bylo z 7,5, 15 a 22,5km), čekala mě 3 kola.
V prvním kole jsem měla docela dobře našlápnuto. Vystřelila jsem společně se skupinkou chlapů, všechny ženské z mojí startovní skupiny jsem nechala za sebou a takhle jsem se držela skoro celé první kolo.
Do prvního kola jsem dala fakt všechno. Vyběhla jsem i ty nejkopcovitější úseky. (a že jich bylo!) Asi jsem ale byla typickým příkladem toho, když někdo přepálí start. Ve druhém kole mi najednou strašně ztěžkly nohy a už to tak dobře nešlo. Druhé kolo bylo náročné i na psychiku, protože jsem věděla, že mě po něm čeká ještě jedno.
Ve třetím kole jsem se opět snažila trochu zrychlit, ale tady už jsem věděla, že se mi nepovedl můj vysněný čas, předběhlo mě docela dost ženských a mně začala přepadat lehká letargie a ne uplně pozitivní myšlenky.
- Jsem pomalá, nemám na žádných závodech co dělat. 
- Chci běhat ultratraily a tady nejsem schopná vyběhnout jeden menší kopeček v Labských pískovcích, které vlastně ani nejsou žádné hory.
- Na to, abych běhala ty ultratraily, fakt nemám.
- Nejsem v závodění dost "dravá" a chci to zlepšit. Ale jak? 

Poté, co jsem doběhla do cíle, zvítězil nad negativními myšlenkami nával endorfinů a bylo to lepší. Z času 2:39:27 jsem si na zadek fakt nesedla, ale když jsem potom doma, po zčekování výsledků zjistila, že jsem ve své kategorii 6. ze 14., alespoň malinko jsem se zaradovala, že jsem se dostala do první půlky.(ze všech žen, které běžely půlmaraton, jsem byla 9. z 29.)
Doma jsem si pak říkala, že to vlastně není tak nejhorší.:)


 Bohužel, Dan si při závodě zranil kotník a nebyl zdaleka jediný. Zranilo víc lidí, prý byly dokonce i nějaké zlomeniny. Je mi to líto a nakonec si říkám, že vlastně ten čas tak důležitý není, že zdraví je mnohem přednější a že jsem vděčná za to, že se mi nic nestalo.
Ta trať byla fakt technicky náročná, od skalních schodů přes úseky v písku po strmé, skalnaté seběhy.

A jaké jsou pocity a myšlenky den po závodu? 
- Už se těším na příští sobotu na Kuks maraton, přestože mě trochu bolí nožky!
- S přicházejícím jarem se do toho chci více obout a více trénovat.
- Minimalizovat běhy po silnici, nebýt líná a snažit se pro své tréninky volit těžší terén - vždyť u nás v Lužických horách mám tolik báječných možností!
- Ještě více dbát na kvalitní stravu, tak, abych nepřibírala tuky, ale zároveň neztrácela svaly. Dnes mi ručička na váze ukázala 54 kilo, což jsem měla naposledy v době své největší hubenosti na Taiwanu.:D Rozhodně nechci být rozkydaná  jako jsem byla ještě vloni, ale chci mít svaly a mít na ty kopce sílu.:)

Mějte se krásně a užívejte sváteční pondělí! 

P.S: Bohužel nemám zatím vícero fotek, ale pokud se na internetu nějaké reprezentativní objeví, určitě je do článku doplním.:)

Z běžeckého deníku #5 - regenerační dny

úterý 22. března 2016

Ahoj ahoj! 
Zdá se mi to nebo jsem už dlouho nenapsala nic o svém tréninku?

Mám v hlavě spoustu nápadů, o čem bych chtěla psát, ale dala jsem si předsevzetí, že nejprve dokončím svoji bakalářskou práci a pak si teprve budu moct psát na blog, jak se mi jen bude chtít.
A voilá...moje bakalářka se zdá býti skoro dokončená, takže si napsání nějakého toho kratičkého článečku můžu směle dovolit!

Co je tedy nového v mém životaběhu?

V neděli mě čeká půlmaraton Labské pískovce. Vlastně si v posledních dnech trochu říkám, že to bude můj úplně první závod v životě. Možná si říkáte, co to plácám?
Vždyť na mém starém blogu by člověk pohledal hromadu reportáží z různých půlmaratonů, jednoho maratonu a dokonce i ze dvou ultráků...JENOMŽE! Jakkoli to bude znít divně, ani při jednom závodě, který jsem kdy běžela, mi vůbec nešlo o čas. Vždycky jsem prostě běžela...
...abych si zkusila, jestli na to mám
...aby mě to moc nebolelo (zkrátka na nízkou tepovku)
...abych měla zážitek&dobrý pocit
...abych dostala tričko nebo jiný běžecký "suvenýr"
Ale nikdy jsem moc neřešila časy, tempa, osobáky, umístění a tak.

Až teď jsem to řešit začala. Něco se ve mně zlomilo a já jsem začala chtít závodit, ale opravdu závodit a ne dělat to, co jsem na závodech dělala doteď.
Sečteno podtrženo - Labské pískovce bych chtěla zaběhnout nějak slušně.
Kdyby se jednalo o nějaký silniční půlmaraton, kladla bych si za cíl čas kolem 1:45, ale vzhledem k tomu, že se jedná o 22km ve velmi náročném terénu, budu hodně happy, pokud se mi to povede pod 2 hodiny! (Když jsem si byla minulou neděli trasu projít, konstatovala jsem, že to ani pod ty 2 hodiny v životě nemůžu dát a stále si to myslím...no, uvidíme.)
Na svůj výsledek jsem docela zvědavá -  mimo jiné i pro to, že se na tento závod už přes týden připravuji.
Příští neděli mi držte palce a ať to dopadne jakkoliv, můžete se těšit se na podrobnou reportáž!

Procházení trasy s mojí milou Brendinkou
S blížícími se závody nastaly drobné, dočasné změny v mém tréninku.
V minulém týdnu jsem měla (až na dva lehké výklusy) běhání od trenéra de facto "zakázané", zato jsem však měla za úkol dopřát svému tělu opravdu velkou dávku regenerace, a to především ve formě jiných sportů.

Tak například jsem byla 2x plavat.
Já a plavání, to by bylo na samostatný článek! Plavání není žádný můj kamarád, spíš je to můj nepřítel, avšak snažím se ho brát občas na milost, protože vím, že mému běhání prospívá. A moje kombinace 800m plavání+vířivka+sauna je pro regeneraci přímo božská.:)
Mimochodem - když jsem se v děčínském bazénu pokoušela o kraula, sledoval mě starší dědula, trenér místních juniorů. Asi mu můj styl musel připadat hodně tragický, protože mi nabízel, ať se jdu k jeho skupince připojit.
Nabídku jsem odmítla, protože se mi opravdu nechtělo mezi bandu desetiletých prcků, nicméně mě to dohnalo k novému předsevzetí: naučit se do léta plavat pořádně. Přiznám-li si to na rovinu, můj plavecký styl připomíná postiženou velrybu a já bych byla mnohem raději elegantní delfín.:D

Kromě plavání jsem o minulém víkendu letos poprvé vytáhla kolo. Měla to být pouze krátká, regenerační vyjížďka, ale nakonec z toho vzniklo 65 kilometrů z Benešova do německého Bad Schandau a zpět. Po více než půl roce bez cyklistiky mě pěkně bolel zadek, ale bylo to báječné.


Zavítala jsem taky, kromě crossfitu, na který nyní chodím pravidelně, na starý, dobrý Kamenický kruháč. Na kruháči jsem byla po více než dvou měsících a ačkoliv jsem na něj dříve nedala dopustit, nyní mi přišel nějaký až moc jednoduchý. Ale možná jsem jen chytla "horší" hodinu, i to se občas stane.:)

Přestože jsem během svého minulého "regeneračního týdne" neměla o pohyb nouzi, běhání mi neskutečně chybělo. Kolo i plavání jsou skvělým zpestřením, ale tolik jako běh mě nenaplňují. Od dubna bych ráda začala s trochu systematičtějším tréninkem na ultra, moc se na to těším!


A co Vy? Jak s přicházejícím jarem trénujete?

Jak jím, aby mi to běhalo?

středa 16. března 2016

Už dlouho jsem měla v hlavě, že vytvořím nějaký článek o jídle. A to hned z několika důvodů: ráda okukuji zdravé dobrůtky na cizích blozích, většinou se ale jedná o fitness holky, ale že by někdy nějaká běžkyně ukázala, co se jí mihne na talíři, to ne.:)
Rozhodla jsem se tedy, že vám to ukážu já. Myslím, že můj jídelníček není vždy 100% ukázkový, ale na druhou stranu si také myslím, že jím docela dost pestře a že bych tím mohla někoho trochu inspirovat.
No a v neposlední řadě se mě v poslední době několik lidí zeptalo, jak jím, když mám teď náročnější tréninky, jak to mám s tím sladkým atd.
Tak já vám to tedy všechno povím.:)

Tu pohádku o patnáctileté, tlusté Verunce, která milovala čokoládu, chipsíky a toasty s nutellou k večeři, vám tady nebudu opakovat, protože jí už všichni znáte. Od svých šestnácti let, kdy jsem se začala o jídlo trochu více zajímat, až do současnosti, jsem prošla určitou vývojovou křivkou a vyzkoušela si, co jíst a co ne. Dělala jsem spoustu chyb a nepopírám, že teď žádné nedělám!
Ale snažím se to víc a víc vylaďovat, protože jsem začala zjišťovat, že bych třeba do budoucna v tom běhání nemusela být úplně marná, ale že bez kvalitní stravy žádné výkony nepodám.

Snídaně je pro mě úplný základ. Nechápu, jak někdo může vstát a fungovat bez snídaně a myslím, že to je jedna z největších chyb, kterou můžete ve spojitosti s jídlem udělat. Snídani mám ráda hóóóódně bohatou na sacharidy. Taková vajíčka se zeleninou, to je pro mě ideální večeře, ale kdyby mi je někdo nabídl po ránu, vůbec by mě to neuspokojilo.:)
Střídám v zásadě 2 varianty: - ovesná kaše (vařená půl napůl z mléka a vody) ozdobená ovocem a pořádnou porcí oříškového másla.
- müsli s bílým jogurtem a ovocem
V obou případech nesmí chybět kávička, bez té by to nešlo.:)
Dříve jsem měla zlozvyky, že jsem si lila do jogurtu javorový sirup a taky že jsem müsli či vločky míchala s těmi zapékanými plnými cukru, ale naštěstí jsem s tím už před pár lety skoncovala. Jsem fakt ráda. :D


Svačinky - když mám mezi snídaní a obědem hlad a jsem doma, dělám si často smoothie. Když jsem někde mimo, mám ráda raw tyčinky nebo flapjacky. Když mám hlad odpoledne, volím spíš méně sacharidovou variantu, třeba bílý jogurt s trošičkou vloček. Odpoledne se sice snažím to sladké omezovat, ale jednou za týden, třeba když mamka o víkendu upeče, si k té odpolední kávičce něco trochu "prasáckého" dám.

Oběd musí být teplý, výživný, nejlépe domácí a dobrý. Jakmile nemám teplé jídlo, mám odpoledne tendenci plácat páté přes deváté a "dojídat se". Se samotným salátem k obědu na mě nechoďte. Stejně tak na mě nechoďte ani s knedlíky a omáčkami.:D To mi fakt nechutná a asi bych po tom ani daleko nedoběhla.
Poslední dobou si většinou vařím sama, o víkendech vaří mamka a jednou za týden, když jedu do Hradce do školy, zavítám do Bazalky, mé milované vegetariánské jídelny.
Moje obídky vypadají takto: (nastřádáno během posledních dnů)

Kuřecí prsa s bulgurem, cuketou a paprikou

Candát se zeleninkou a bramborovou kaší

Kuřecí jatýrka

Losůsek s čočkou podle Zdendy Pohlreicha

Občas se mi na talíři vyskytnou i nějaká ne úplně lehká jídla, nemyslete si! Mám ráda domácí gnocchi, lasagne, pečené kuře s kaší, bryndzové halušky, boloňskou omáčku a tak, ale tahle "těžší" jídla si dáváme spíš o víkendu a v týdnu se snažím to trochu odlehčit.

K večeři naopak saláty a studená jídla vyhledávám. A teď, dokud bydlím v mama hotelu, si každý večer všelijaké vytváříme. Jednou s salát lososem, podruhé rajčata s mozzarellou, potřetí s vajíčkem, počtvrté jen nakrájenou zeleninu s různými druhy sýrů, popáté červenou řepu s kozím sýrem a tak.

K večeři si teda většinou neodepřu kus tmavého pečiva. Zkoušela jsem ho už spoustukrát odbourat a večeřet jen zeleninu+bílkoviny, ale vždycky to dopadlo tak, že jsem se pak v noci budila hlady. A koneckonců myslím, že s mými tréninky to tak moc hrotit nemusím.:)





Nekonzumuji absolutně žádné doplňky stravy. Nejsem vrcholový sportovec a myslím, že se bez nich dá úplně krásně žít. Snažím se přijmout co nejvíce vitamínů ze zeleniny a ovoce.
Občas vidím na internetu holky, které začnou chodit do fitka nebo jakkoli jinak sportovat a ihned do sebe ládovat BCAA, proteiny, nakopávače, spalovače a já nevím, co ještě. Proboha!
Zbytečné, pokud si člověk hlídá pestrou stravu.
Nekonzumuji ani žádné gely nebo ionťáky na závodech nebo při dlouhých bězích. Někdo si třeba může myslet, že bych měla, ale kdykoliv jsem cokoliv takového pozřela, neskutečně mě z toho bolel žaludek. Místo toho běhám na banánech, sušených datlích a čokoládě.:)

Nemám ráda žádné vyhrocené výživové směry. Připadá mi, že lidé, kteří začnou žít tvrdě raw/paleo/sugarfree cokoliv, se za tím vždycky snaží skrýt nějakou poruchu příjmu potravy. (Nemluvím teď o veganech a vegetariánech, kteří některé potraviny odmítají z etických důvodů) Miluju sice raw dorty a tyčinky, ale beru je spíše jako zdravou alternativu mlsání.:)

S tím cukrem se to ovšem snažím nepřehánět, i když sladký miluju...vloni na podzim jsem si na základě instagramové masírky koupila knížku Sladký život bez cukru. Dvouměsíční program na zbavení závislosti na cukru, jsem sice nedala, ale hodně moc jsem si z té knížky vzala. Úplně jsem přestala sladit kafe a taky jsem začala nad sladkým jídlem víc přemýšlet a opravdu si dávat pozor na to, kolik cukru za den sním. V ideálním případě jím jenom ten z ovoce, popř. z nějaké té raw tyčky.
ALE nejsem hrotič a když jsem jednou za čas někde v kavárně nebo když mamka něco upeče, kousíček si s chutí dám. Je mi to vzácnější a lépe si to vychutnám, než dřív (ehm, ještě před rokem), kdy jsem jedla půl tabulky čokolády denně.

Co fakt nejím, jsou sušenky (nikdy se u nás doma nevyskytovaly, díky za to), brambůrky, bonbóny, sladké pečivo, jakákoliv instatní jídla a polotovary. Nechutná mi to, nechci to do sebe cpát a tak.
Piju jen a pouze vodu, na tom si fakt zakládám. (Ještě teda to kafíčko, ale to není nápoj na uhašení žízně) Čerstvá s citrónem je prostě nejlepší na světě. Nemám ráda sladké pití, coly, fanty a jiné tlamolepy, džusy v krabicích a alkohol. Párkrát do roka si dám trochu šampusu/cinzana na přípitek, ale strašně nemám ráda opilé lidi, takže se ho snažím z principu moc nekonzumovat.:)

...A na závěr jedno foto se svým banánovým narozeninovým dortem, abyste si nemysleli, že jím jen 100% samé zdravé věci. Dort byl banánový s mascarpone a neskutečně jsem se ho přecpala a přesladila.
Takže tak.


23 let v běhu

neděle 13. března 2016

Dnes jsem oslavila své 23.narozeniny. Měla jsem opravdu parádní den - dopoledne strávené dvacetikilometrovým během na Jedlovou a odpoledne krásnou oslavou s rodinou a výborným dortem.

A když jsem dopoledne běžela v lese a ve sněhu tichým lesem, dostala jsem nápad - mohla bych napsat článek, který by stručně mapoval celý můj běžecký život. Protože jestli si myslíte, že běhání miluji od malička, tak se hluboce mýlíte.
Čtěte, jak jsem to během svého života s tímto sportem měla.


1993 - Rodím se v děčínské nemocnici s pokroucenou nožičkou. Hrozí, že budu celý život pajdat, ale naštěstí se mnou mamka poctivě cvičí a nožičku mi dá do pořádku.

1-3 roky - Začínám chodit a mluvit. Jedno z mých prvních slov je "běžet, běžet" (To si fakt nevymýšlím, klidně se zeptejte mojí mamky!) Mrskám nohama, když mě vytahují z postýlky a chtějí mě nosit. Já chci běžet sama!

4-5 let - Jsem normální holčička vyrůstající v devadesátých letech. I když...slovo "normální" jsem možná přehnala - podle některých učitelek ze školky jsem prý divná, protože si pořád jenom kreslím.
Každopádně, jakýkoliv sport mi nic neříká.

6-8 let - Sport mi stále nic neříká, ale v této době se začínají objevovat prapočátky mojí lásky k turistice. S bratránkem Vojtou jezdíme na víkendy k babičce a společně s ní objevujeme všechny kamenické turistické cíle - na Jehle, Ponorce či Zámečáku jsme jako doma.

9-10 let - Jedu na letní tábor, kde se mimo jiné hrají běhací hry v lese. Bytostně je nesnáším a nechápu, jak je někdo může považovat za zábavu. Vymýšlím různé výmluvy (bolavá záda, nízký tlak...), nakonec z tábora odjíždím o týden dřív, protože se mi tam nelíbí a strašně se mi stýská.

11-12 let- Nastupuji na gympl, kde se záhy setkávám s noční můrou největšího kalibru: s běháním na známky. Běžet 800m (megadálka) v lese (!), do kopce (!) a na rychlost, ve mě vyvolává hodně velkou nechuť k tomuto sportu. Trojku v žákovské knížce z této disciplíny považuji za úspěch.

13 let - Jedeme se školou na lyžák. Na snowboardu mě to baví (v této době vchází do kin film Snowboarďáci, takže sním o tom, jak proháním sjezdovky s Kotkem a Mádlem), ale když přijde na povinné běžkování, jdou na mě mdloby.
Na běžkách jsem v té nejslabší skupině, závěrečnou soutěž v běhání na lyžích všem suverénně zkazím.

14 let - Diagnostikují mi skoliózu. Moc mě to netěší, ale skolióza znamená jednu báječnou věc: uvolnění od školního běhání.
Mám papír na to, že nesmím běhat.
Když se daří, tak se daří!

15 let - Tloustnu. Během pěti měsíců naberu 10 kilo a to se mi tuze nelíbí. Začínám vymýšlet varianty, jak zhubnout. Někde se dočtu, že skvělou cestou je "banánová dieta", která slibuje zaručený výsledek, pokud budete jíst celý den jenom banány. Zkouším to, po třetím kousku mi začnou banány lézt i ušima.
Dojde mi, že tudy cesta nevede a začnu přemýšlet o tom, že bych se mohla začít hýbat. (Ve škole mám z běhání furt trojky, čtyřky) 

16 let - Poprvé v životě dobrovolně vyběhnu, a to na cca pětikilometrový okruh s taťkou, který v té době běhá docela pravidelně. Chce se mi umřít, ale když mě za pár dní přestanou bolet nohy, jdu znova. A pak znova. A pak znova. A najednou chodím celkem pravidelně.:)
(Ptáte se, co ta skolióza? Paradoxně se mi poté, co jsem začala sportovat, zlepšila. Mám jí sice pořád, ale nezhoršuje se a v mém životaběhu mi vůbec nebrání.) 

17 let - Už mám dole ta pubertální kila. Běhám a zlepšují se mi známky z tělocviku. Dávám svou první desítku a jsem happy!

18 let - Pokořím půlmaratonskou vzdálenost, a to s taťkou v Praze, na jaře roku 2011. Cítím se skvěle, ale myslím si, že jsem právě dosáhla svého maxima a že víc kilometrů v kuse nikdy v životě nedám.

19 let - Opakujeme pražský půlmaraton. Zlepšení oproti loňsku sice žádné, ale pocit dobrý a to je důležité.

20-21 let - Nastupuji na VŠ. Díky královéhradecké univerzitě odjíždím na 5 měsíců na Taiwan a při této příležitosti se seznamuji s Kačenkou, skvělou kamarádkou, která mě mimo jiné tak trochu dokope k tomu, abychom spolu zkusily maraton.
Tak ho na Taiwanu zkoušíme a s úspěchem dokončujeme.
A to jsem si myslela, že víc jak půlmaraton nikdy nedám!

22 let - Chci se otestovat, zda jsem schopná zvládnout ještě delší vzdálenost, než je maraton. Přihlásím se tedy na Jizerský ultratrail(opět s tou samou kamarádkou z minulého odstavečku:) a úspěšně ho zdolávám.
Tak fajn - vím, že jsem vytrvalá a odolná, ale bohužel jsem děsně pomalá. (Za ta léta, co běhám, jsem totiž trochu opominula jednu důležitou věc: svojí rychlost. Nevím proč, ale nikdy jsem to absolutně neřešila a teď bych si za to nafackovala!) Při hodině crossfitu, na kterou ze zvědavosti jednoho dne zavítám, poznávám Dana, trenéra, se kterým začnu spolupracovat. Moje běhání nabývá úplně nových rozměrů. Mé tréninky jsou delší, náročnější, brutálnější, ale 1000x lepší! Začínám vidět obrovské pokroky a srším nadšením a radostí.:)

23 let mi je dnes. 
Uvidíme, co bude dál.
Líbilo by se mi, kdybych se dál zrychlovala a někdy do budoucích let se třeba stala úspěšnou českou ultramaratonkou. (Já vím, nejsem žádný troškař!:D)  
Moc a moc se těším na to, co mi přinesou další roky. Jediné, co vím, je, že rozhodně nechci polevit!

Mějte se krásně!

Back to top